Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Maharské močály přes Tanebrae

Doběhnout podél řeky sem na okraj téhle smečky, nebylo nic příšerného. Rozhodně to ovšem nebylo ani nic nepříjemného. U řeky byla celkem příjemná pěšinka, takže se to dalo. Lepší než poskakovat v závějích na pláních. Pomalým krokem jsem se dobrala až na území smečky. Cítila jsem, že jsem na území, podle všech těch pachů, které se mi zažíraly do čenichu. Mírně jsem si přisedla a začila tlačit. Jenomže ouha! Nic... Zavrčela jsem zlostí. Moje prokletí bylo pravděpodobně u konce, ale já hodlala doručit smradlavý dáreček i sem. Začala jsem vrčet a mručet. Tlačila jsem jako šílená, než jsem ucítila malinkaté bodnutí v zadní části a uslyšela ducnutí, jak malinkatý bobík dopadl do sněhové nadílky. Moje nadílka na přírodní nadílce nádherně zářila. Byly to dvě podivné kuličky, které jako by ani nebyly ve sněhu vidět. Mrskla jsem ocasem nadšená sama ze sebe. Bylo to perfektní dílko a hádála jsem, že se nikomu ještě nikdy nepovedlo to co mě. Tedy zasmradit všechny smečky, které tu byly. Tiše jsem doufala, že jich tu někde není víc nebo tak. Dnešní den nemohl být lepší. Zabité vlče a do toho čtyři zaneřáděné smečky magičů a jejich posluhovačů. Vesele jsem poskočila. Pak jsem se rozhlédla jako nejtajnější z tajných a s úsměvem od ucha k uchu se rozeběhla zpátky po svých stopách.

//Maharské močály přes Tanebra

//Mechový lesík přes řeku Kierb

Vyběhla jsem přímo z lesa podél řeky. Bála jsem se, že by mě někdo mohl pronásledovat, takže jsem se snažila běžet co nejrychleji. Ovšem i já začínala být unavená. Alespoň že zažívání se mi spravilo natolik, abych nemusela běhat se špičatým zadkem. Bylo fajn mít celkem čistá střívka, ale doufala jsem, že mi tam alespoň pár nanicovatých bobků zbylo, abych mohla něco nechat i v té smečce na jihu. Když už jsem obdarovávala, chtěla jsem obdarovávat všechny spravedlivě. Každá smečka magičů a i nemagičů si zaslouží malinkatý dáreček. Ta na jihu je rozhodně nemagická, podle té jejich alfy, ale mohla bych tam nechat něco za to, že mě vyhnali na mráz pryč z území! Radostně jsem pohodila ocasem a poskočila, načež mi to ujelo na ledu a já se rozmázla jak dlouhá tak široká o ledovou plochu močálů. "Auuuííí," vypískla jsem a začala se opatrně zvedat z ledu. Náraz to nebyl příjemný, ale zároveň nic strašného. Zpátky na všech čtyřech jsem už ovšem šla mnohem pomaleji a opatrněji, abych si náhodou nezopakovala svůj pád.

//Sarumenský hvozd přes Tanebrae

//Řeka Kierb

Doběhla jsem na území smečky už s ocasem nahoru. Nehodlala jsem to dlouho odkládat, takže jsem prostě sjela se zadkem nad sníh, hned jak to terén trochu umožňoval. Šlo to celkem rychle, ale nebylo to vůbec příjemné. Cítila jsem jak mi bolestivě pulzuje břicho, když se s velkým čvachtavým zvukem z mého zadku vyprdlo něco příšerného. Bylo to jako bych porodila prde.í. Moje řiťka celkem bolela taky, tak jsem se na toho macíka otočila a málem mi vypadli očka z důlků. Takhle velký hov.o jsem v životě snad nedivěla. To vlče muselo být prokletý. Rozhodně muselo být prokletý, protože to bych z něj neměla takovejhle břicha bol ne?! Zápach po zkaženém mase a kdo ví čem se začal šířit lesem. Jenomže já nemohla spustit očka ze svého výtvoru, který tu stál v bělostném sněhu jako hora. Byl dokonale lesklý a šel z něj teplý opar, který ovšem nevoněl vůbec příjemně. Rozhodně jsem byla ráda, že se odsud budu moct vzdálit a nezáviděla jsem nikomu, kdo se přiblíží k téhle části hranic. Magičové si to ovšem zaslouží! O doufám, že toho někdo napálí tlapkou nebo rovnou čenichem! Radostně jsem poskočila a zavrtěla ocasem. Moje radost byla nepřekonatelná. Cítila jsem se nepřemožitelná. Po tom co jsem zabila jednu magičku, mě už nic nemohlo zastavit ve tvorbě nepříjemného chaosu a zanechávání dárečků všude kde jen to šlo. A na území magičů se dárky nechávaly s obří radostí. Rozeběhla jsem se pryč, než zápach stihl přilákat první členy smečky.

//Maharské močály přes řeku Kierb

//Ovocná tůň přes východní galtavar

Vyběhla jsem z lesa a zamířila rovnou přímo k dalšímu území, což byla placka plná sněhu, ve které se strašně blbě chodilo. Musela jsem v podstatě skákat, abych se dostala dopředu. Což ovšem nebylo nic příjemného pro moje bříško, které výrazně trpělo celým tímhle počinem. Skákání a hopkání mě přímo vyčerpávalo a já cítila, jak zkažené vlčátko opět doputovalo ke konci. Nebo to už byla ta kýta? Pokud to byla kýta, mohl by být můj výtvor konečně v normálním tvaru, ale těžko říct. Zatím to vypadalo na sra.ku, jako před chvilkou. Modlila jsem se, aby to bylo to nejhorší, co ze mě může vyjít, aby si to ta dvoumagická cuchta pěkně užila. Nebyla jsem připravená se s nikým z nich na území zahazovat, takže by mi i rychlejší průchodnost střev pomohla. Nějak jsem nechtěla riskovat, že mě někdo přepadne s ocasem nahoru a zádelí do špičky.

//Mechový lesík

//Smrkový les přes Mahtae sever

Doběhla jsem k takové malé tůňce, která byla na okraji lesa. Počkat? Tady by někde měla být přece smečka ne? Zastavila jsem se a přešlápla. Do čenichu mě udeřil pach několika vlků. I kdyby to tu smečka nebyla já už to nemohla vydržet. Břicho mi bublalo a vřeštilo. Zádel jsem měla do špičky, jako snad nikdy. Přisedla jsem a začala tlačit. Ani jsem se nemusela moc snažit, protože to ze mě vyletělo jako když se tchořík rozhodne někoho nahodit ze strachu. Já se ovšem nebála. Bylo mi jenom nehorázně blbě.
Hnědá mlaskavá a odporně páchnoucí hmota dopadla na bílý sníh, který začal okamžitě tát. Horkost celého mého výtvoru stoupala v podobě páry k nebeským víšinám. "Ach..." ulevila jsem si, když mi konečně vyšel zbytek zkažené potravy zadkem ven. Rozhodla jsem se nehrabat, aby mé dílko mohlo páchnout silně a co nejdéle. Postupně sice chladlo, ale zápach roznášel vítr poměrně daleko. Ho.no to bylo fakt obří. Kdybych ho nevytvořila já řekla bych si, že ho tam zanechal medvěd nebo tak něco. To vlče muselo být fakt děsně zkažený. Kejdička se hezky rozprskla i kousek dál, takže to vypadalo jako by na zem spadla obří kapka sra.ek. Radostně jsem zašvihala ocasem a tím roznesla zápach ještě víc. Pak mi došlo, že další zastávkou by mohla být ta smečka s tou dvoumagickou vlčicí, kam se Stín bál jít. Rozeběhla jsem se tam, než stihl můj zápach přivolat nějakého člena smečky.

//Kierb přes východní galtavar

//Ageron přes armanské hory

Běžela jsem s větrem o závod, abych se dostala co nejdál od tamté smečky. Vlčíši, jak mě při běhu bolelo bříško. Něco z toho mrňavého rozloženého spratka jsem sice vyprdla teď, ale něco ve mě zůstávalo a jako by si to sedlo. Bříško mě opravdu dost bolelo a já se bála, že to dlouho neudržím. Měla bych najít nějakou smečku, kde bych to mohla vyprdnout a zmizet... Jedno bylo jasné. Zbytek vlčete už střevy dojel až na konec své dlouhé pouti a momentálně se hodlal dostat ven, což ovšem hodlal udělat i bez mého souhlasu. Jelikož jsem měla už pos.aný zadní tlapky, nechtěla jsem mít ještě zesr.nou zádel. Byla jsem fakt celkem zoufalá. Naštěstí tu byl všude sníh, takže kromě toho že jsem za sebou nechávala hnědou cestičku tlapiček, se mi všechno postupně z tlapek odmývalo.

//Ovocná tůň přes Mahtae sever

//Úzká rokle

Ty dvě blbky jsem nechala v prachu za sebou. Nebo spíše ve sněhu. Ojojoj! Smečka? Zabrzdila jsem tak prudce, že mi od tlapek odletěl sníh a já se nepříjemně nahnula dozadu, až jsem si z toho kecla na zádel. Cítila jsem tu spoustu pachů, což mě udeřilo do frňáku. "Ale ale, další smečička... Co bych tady taky nechala dáreček?" Usmála jsem se a zvedla se ze sněhu. Kožich jsem si hezky otřepala, takže z něj odletěla spousta sněhu a bordelu do všech stran. Každý si musel povšimnout, že můj kožíšek není moc upravený a zároveň rozhodně nebyl voňavý.
Zavrtěla jsem prdelkou a hezky zvedla ocásek nahoru. Pak jsem začala běhat do kolečka, abych potpořila pohyb svých vlastních střívek. Nedávno jsem jedla tu kýtku, takže by to mělo jít dobře. Tááák ještě jedno kolečko... S vyplazeným jazykem jsem se zastavila a přistrčila si zadek k zemi tak, abych měla dobré postavení. Přední tlapky jsem si podsunula k zadním a zatlačila. Šplouch! Hnědá nepříliš voňavá kejdička začala dopadat na sněhobílý sníh. Pravděpodobně za to mohl kus zkaženého masa vlčete, které jsem ochutnala taky. Hnědá kejdička se mi hezky nalepila i na zadní část zadních tlapek. Toho jsem si ovšem nevšímala. Zvedla jsem se a podívala se na své veledílo. Vypadalo to jako kaluž plná sra.ek, což jsem přesně zamýšlela. Chvilku jsem si dílko prohlížela a pak jsem se rozhodla navštívit i jiné smečky v okolí s dárkem.

//smrkáč přes armanské hory

Šedivka mluvila o tom, jestli se mě Amnesia taky nějak dotkla a že kdyby měla zabíjet každýho, kdo ji ublíží, byla bych taky mrtvá. "O tom nepochybuju. Ale ona jakožto magička si to zasloužila. Vy dvě si taky zasloužíte smrt jako nepřirozená hříčka přírody," řekla jsem odhodlaným hlasem, ale mírně jsem couvla. Vlčice sice vyhrožovalo slovy, ale její tón jako výhružka nezněl. Nakonec se rozhodla pro ústup. Brala jsem to jako neskrývané vítězství, takže se mi po čenichu rozlil samolibý úšklebek. Přeci jenom to ona řekla, že "by měli táhnout", což taky dle mého názoru měli.
Nazrzlá vlčice byla těžce ignorována. Ale nakonec z ní vypadlo, že se jmenují Lindasa a Rez. Těžko říct, která byla která. Proč si o sobě magičky vždycky tolik myslí. Jako by ani nestačilo, že jsou nechutně ošklivé, ještě o sobě mluví ve třetí osobě jako nějaký vlčata. Jen jsem zavrtěla pohrdavě hlavou, nad tím jak nízko tahle vlčice musela klesnout, že o sobě mluví ve třetí osobě. Obě dvě kolem mě prošly, i když ta hnědá do mě mírně šťouchla. Otřásla jsem se odporem, jako bych sáhla na něco fakt odpornýho. "Fuj, nečistý pindy," zavrčela jsem si pro sebe. Nemohly mě slyšet, byly už daleko. Pomalu jsem se rozešla svým vlastním směrem.

//Ageronský les

Hnědá vypadala stejně silná jako já, ale na druhou stranu byla lépe živená, takže bych pravděpodobně souboj s ní prohrála. Pokud by se do toho nemontovala šedivá. Ale rozhodně bych jí zvládla udělat na ksichtě pěknou paseku nebo bych ji zvládla strhnout do tý rokle... To že bych při tom zařvala taky bylo jisté, přeci jen jsem předpokládala, že i kdybych hnědou přemohla, šedivka by její smrt pomstila.
Té šedivé jsem se bála podstatně víc než hnědé. Vypadala dost namakaně a navíc nemlela jen tak pantem. Přišla mi až moc racionální, takže bych se s ní rozhodně nechtěla pouštět do křížku. Mírně jsem sáhla uši v podřízeném postavení směrem k ní. Zůstávala jsem ovšem stát, nekrčila jsem se. Měla jsem novou sílu, kterou jsem dosud nepoznala. Sílu postavit se jim, i když jenom v rámci postoje a slov. Hnědou jsem se rozhodla ignorovat ať si kecala, co chtěla. "Magičové ke mně nikdy nebyli slušní," odvětila jsem jí pravdivě a pomalu narovnala uši zpátky do pozoru. Šedá se začala vyptávat. "Amnesii, taková chudinka z jihu, ale pravdědpodobně to nakrklo nějakýho jejího vořecha," prohodila jsem s úměvem, který se naprosto nehodil k tomu, co jsem říkala. "Její hrudník hezky křupnul," dodala jsem ještě s hrdostí v hlase. Neříkala jsem to proto, abych jim nahnala strach. Moje hlava prostě neuměla takhle přemýšlet. Říkala jsem to proto, protože se na to zeptala šedivá. No a já neviděla důvod v tom, proč bych jí to měla zamlčovat.
Její další otázka mě trochu rozveselila. Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu. "Styx je moje sestřička," řekla jsem jí a hrdě vypnula hruď. Moci označovat tak skvělou a silnou vlčici za sestru jsem považovala za největší vyznamenání, kterého se mi mohlo dostat. A být známá jako "Styxina sestra", to bylo něco. Ona z nás byla ta nejlepší. "Copak ségra ti odtáhla kunšafta?" zazubila jsem se na šedou, abych zjistila odkud sestru zná. Nebylo to myšleno urážlivě, takhle jsem prostě mluvila. "Mimochodem, já jsem Tasa," dodala jsem, protože se mi zdálo, že šedá by mohla být dobrou magičkou na rozhovor. Pravděpodobně ji svět magičů taky moc nevoněl, tak jako té hnědé vochechuli.

Vlčice předemnou se napřímily. První se pustila do řeči ta hubenější, ale víc bojovná. "Asi jsi slepá, když nevidíš že jsem kost a kůže. Jen se nechci zbytečně táhnout závějí, když můžu jít po pěšince, na té ovšem stojíte vy dvě a krafete," prohodila jsem otráveně. Magičky a jejich logika. Nikdy jsem je nechápala. Nakonec se do mě pustila ta druhá, která okamžitě začala urážet mou inteligenci. Typické. Když nemají argument, začnou urážet inteligenci. Obrátila jsem se tedy k té druhé. Té jsem se bála méně. Vypadala jako typická flundra ze smečky. "Narozdíl od tebe nepotřebuju výpomoc nějaké magické čub.y, ale ty by sis tam měla zajít, začínáš mít špeky a povyslou kůži," prohodila jsem neutrálním tónem. Nehodlala jsem se snížit na její úroveň, abych nějak dehonistovala její inteligenci. Vystačila jsem si s jejím tělem, které bylo lepší než v mém vlastním případě.
Tiše jsem si odfrkla. "Hele nechci problémy, jen chci abyste se posunuly o pár cenťáků, pokud tu chcete postávat a kecat, abych mohla v klidu projít," prohodila jsem celkem frustrovaně. "Kdo by to byl řek, že i když zabiju magiče budou mě ostatní prudit," odfrkla jsem si spíše sama pro sebe, ale byla jsem tak blízko, že mě mohly slyšet. Mě to bylo fuk, zda mě slyší nebo neslyší. Chtěla jsem jenom projít a nechtěla jsem se tu s nima vybavovat.

Užívala jsem si procházku dokud to šlo. Tmavé mraky mi jasně nazančovaly, že se blíží něco nepěkného. Doufám, že jenom sní a ne nic horšího. Náhle jsem si všimla dvou vlčic, které se sem dostaly ze severu. Jejich cesta byla bohužel přesně v trajektorii té mojí. Tiše jsem zavrčela. Ale no tak! Zabila jsem magičku, tak přece zvládnu projít kolem dvou vochechulí... Bylo mi jasné, že se nesmím pouštět do žádné rvačky. Z tohohle bych nevyvázla. Šla jsem ovšem cíleně proti nim. Ty dvě byly dost zaměstnané rozhovorem, pravděpodobně o něčem dněsně důležitém, protože se zastavily. Sakra...
Byla jsem několik metrů od nich. "Ehm... vaše tlustý zadky zabírají jedinou volnou cestu, po který se dá slušně jít..." zabručela jsem jejich směrem a snažila se mluvit dost nahlas, aby mě slyšely. Rozhodně jsem si nehodlala brát servítky. "Takže pokud byste mohly uhnout o pár cenťáků do sněhu a krafat o pí.ovinách tam, bylo by to fakt fajn, protože pak by normální pocestný, kteří tu chtějí projít, měli aspoň šanci..." řekla jsem dál. "Protože přes ty vaše tlustý prde.e tady nikdo neprojde," dodala jsem spíše pro sebe, ale těžko říct jestli mě slyšeli. Popravdě i když mi bylo jasné, že moje volba slov je nakrkne, mohlo to být bráno i jako kompliment. Narozdíl ode mě byly celkem dobře živené. Teda alespoň ta hnědá. Hádala jsem, že bude z nějaký smečky nebo mít někoho kdo ji živý. Šedá vypadala víc od rány, takže jsem se jí přírozeně víc bála, ale zároveň jí i víc důvěřovala. Bylo to zvláštní. "No tak hnete se?" zabručela jsem naštvaně, protože jsem se musela zastavit a čekat.

//Východní galtavar přes Mahtae sever

Došla jsem opatrně k řece, která tekla do podivné rokle. Byl opravdu ožehavý oříšek(//katachreze) se tu snažit napít, ale můj krk byl naprosto vyprahlý. Potřebovala jsem si ho nějak prolít, abych mohla zase normálně mluvit. Zpěv serenády pro mě nebyl nijak příjemný, takhle na sucho, ale co bych pro sestru neudělala. Sladký hlas(//synestézie) ze mě sice nevyšel, ale aspoň něco.Hltavě jsem se napila a pak se rozhodla jít dál. Procházka neuškodí Řeka běžela(//personifikace) dál do rokle. Následovala jsem její tok. Nebyla tu ani noha.(//synekdocha) Mě to nevadilo, byla jsem mnohem raději sama než v davu.
Byl tu nový den a tak nebylo třeba nic řešit. Na zemi ležel mrtvý ptáček, na kterém už rostl trávníček(//eufemismus) a přitom nevypadal nemladě(//litotes) Asi ho zabila ta průtrž mračen, která tu byla předevčírem. "Hola hoj ptáčku,"(//apostrofa) prohodila jsem smutným hlasem. Umlácení za živa ledovými krystaly si nezasloužil. Zavrtěla jsem smutně hlavou a očichala maso, které již zapáchalo. Vůně sílila, dopadala na čenich, rozrážela se o receptory, útočila na smysly plně.(//asyndeton) Se zhnusením jsem se odtáhla a pokračovala dál ...(//elipsa) .
Po tom nemilém zápachu jsem zvolila cestu kolem břehů rokle. Rokle byla (//epanastrofa) celkem příkrá, takže jsem si musela dávat pozor, abych do ní nezahučela. Začala jsem si prohlížet okolí, které mě fascinovalo. Kromě mrtvého ptáka tu toho moc nebylo. Křoví, křoví a zase jenom křoví. Pravděpodobně se tu nikomu nechce žít dlouhodobě. Nedivím se. Bylo to tu zvláštní. Náhle mi podjela packa a já dopadla na tvrdou zem. "Kurňafix!" zařvala jsem zlostně. "Proč sakra já?!"(//řečnická otázka ) Nebylo to vůbec příjemné. Dopad to byl tvrdý. Chlad z kamenů se mi rychle začal šířit tělem. Sápe se pod kožich a pod kůži a pod maso a ke kosti. (//polysindeton) . Zůstala jsem ležet a civěla na temnou čerň(//pleonasmus) oblohy, která občas prosvitla sluncem. Vypadalo to, že se brzo začnou ženit všichni čerti. Na tváři se mi úsměv rozběhl.(//inverze) Byla jsem ráda, že někdo další bude mít skažený den. Pomalu jsem se tedy zvedla na všechny čtyři. Měla jsem naraženou zádel, ale nic hrozného. Vlastní bolest a utrpení jsem si užívala. (//oxymoron) V podstatě to znamenalo, že žiju.

//Omlouvám se že přeskakuji, ale chci splnit zbytek VJA a momentálně mám čas

Podívala jsem se na Styx, která chvilku vypadala dost zaskočeně a pak to zmizelo. No mě by asi taky zaskočilo, kdyby mi někdo oznámil, že mi zakousnul nabíječe. Držela jsem se stranou a čistila si tlamu sněhem. To nechutné maso mě naprosto odradilo od pokračování v konzumaci vlčete, které sice vypadalo prvně lahodně, ale teď se proměnilo v prach a zmizelo. Divný. Ségra vypadala prázdně. Dokonce bych byla víc v klidu, kdyby se na Roxího vrhla a začala mu škubat kožich nebo kdyby si hněv nějak vybila na mě. Tohle bylo hodně špatné. Nereagovala a to mě děsilo víc, než jakákoli jiná reakce. Přišla jsem k ní a šťouchla do ní čumákem, abych uklidnila spíš sebe než jí. "Však tak je to dobře ne? Byl to jenom další magič," řekla jsem klidným a konejšivým hlasem. Noroxe jsem ignorovala, protože mi přišlo stupidní, že to na Styx vybalil teď. Taky si to mohl nechat na později až budou sami a mě do toho netahat.
Styx se rozhodla vydat pro něco lepšího k jídlu a opravdu nelhala. Když se vrátila zpátky nesla nádhernou kejtičku. Mlsně jsem se olízla a pustila se do jídla, snad ještě než flákota dopadla na zem. Měla jsem fakt obrovský hlad. Trapnost ticha kolem mě trochu sužovala a tak jsem se rozhodla zvednout sourozencům náladu.
"Hele není nic lepšího, než dobrá píseň ne?" prohodila jsem celkem veselým tónem. "Takže ehm ehm... Toto je serenáda pro naši milovanou Styx, která mi dopřála této lahodné krmě," začala jsem a pak jsem se pustila do zpěvu, který byl sice veselý a plný dobré energie, ale naprosto mimo rytmus a tóninu.

"Očka jako korálky, o ouško méně má.
Kdo křivě se na ni podívá, tomu po hubě dá.
Kdo křivě se na ni podívá, tomu po hubě dá.

Šedý kožich, černý nos, radost se podívat.
Krásné je s touhle vlčicí na světě pobývat!
Krásné je s touhle vlčicí na světě pobývat!

Styx je ze všech nejlepší, Styx je hrdinka.
Leč se vám to možná zdá, není žádná chudnika.
Toulá se křížem krážem tu a magičům škodí,
kdo do cesty se jí postaví, toho zahubí."

Nádech!

"Nově má taky na krku hezký kus železa,
to abyste věděli, že není máti Tereza.
To abyste věděli ze není máti Treaza.

Na zádech ptačí křidélka, co oni tam dělají,
Netuším, ale na fráček vám to jistě nandají.
Netuším, ale na fráček vám to jistě nandají.

Styx je ze všech nejlepší, Styx je hrdinka.
Leč se vám to možná zdá, není žádná chudnika.
Toulá se křížem krážem tu a magičům škodí,
kdo do cesty se jí postaví, toho zahubí."

Nádech!

"Ráda loví kamzíky a nebo bobříky.
Když noru si má vykopat, vezme to od píky.
Když noru si má vykopat, vezme to od píky

To proto ji mám od srdce ze všech nejraději,
takhle pěkné vlčice se už holt nevyrábějí.
Takhle skvělé vlčice se už holt ne-vy-rá-běééé-jííííííííí!"

Zakončila jsem sůj popěvek, během kterého jsem tancovala kolem Styx, která stála jako přikovaná k zemi. Když jsem doskákala kolem ní, vlepila jsem jí olíznutí na stranu čenichu. "A teď když mě omluvíte, jdu se někam napít," prohodila jsem zadýchaně. Po takovém tanečním a pěveckém vystoupení si jeden musí někam zajít pro pitivo. Mrkla jsem na Styx a pak proběhla kolem Noroxe s úsměvem pryč.

//Úzká rokle přes Mahtae sever

Nadšeně jsem vykřikovala, když se vlče konečně rozpadlo. Norox byl tak hodný, že se o svůj kousek rozhodl podělit. Přicupitala jsem k němu a začala ohryzávat jednu z paciček. Byla sice malinkatá, ale to masíčko bylo tak dobroučké. V podstatě jsem ani nevímala o čem se sourozenci baví. Až když jsem zaslechla jméno Duncana, zastříhala jsem ušima, ale pohled jsem nezvedala od masa. Dělala jsem, jako že vůbec nevím o co jde. Bude lepší dělat ještě víc tupou než doopravdy jsem. Nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela... Duncan? Pff... Jaký Duncan? Pokračovala jsem v jídle.
Najednou jsem ucítila v tlamě jak se maso podivně kazí. Ta pachuť byla fakt nechutná. Chutnalo to, jako by vlče umřelo před několika týdny a ne před zhruba čtvrt hodinkou. Vyplivla jsem kus masa, který jsem měla v tlamě. "Fuj! Je to nechutný..." zabručela jsem otráveně, protože jsem se chtěla do masa pustit ještě jednou, ale na tohle byl i můj žaludek slabý a to jsem jedla i cizí bobky. "Nějak rychle se to kazí. Hádám, že nějaký magický nesmysly," zabručela jsem a začala jsem plivat nechutnou pachuť pryč ze svých úst.
S každým plivnutím jsem cítila odporný puch, který jako by se šířil z mých vlastních útrob, postupoval krkem až k tlamě a čenichu. Bylo to nechutné a já se mírně začala dávit. Otočila jsem se od sourozenců a vyhodila kus masa, který jsem stihla spolknout a trochu žaludečních šťáv. "Mhe," dodala jsem a nabrala si do tlamy trochu toho bílého sněhu, abych tu nechutnost zajedla. Když jsem se otočila k vlčeti byly z něj ve sněhu jenom kostičky, které se rozpadly a pak se rozprášily do okolí. "Huh," zarazila jsem se a poplašeně koukala po sourozencích. Možná o tomhle mluvil Norox, že se mu rozpadl na prach...

Styx se začala ošívat a bouřit, že si z ní děláme srandu. "To muselo být strašlivé, tak se toho havrana zbav," kňourla jsem. Trochu mi vadilo, že si myslí, že si dělám srandu, ale tohle bylo velice vážné téma. "Moc se mi to nelíbí, vypadá to nepěkně," řekla jsem mírně nabručeně. Euforie ze zabití vlčice se začala pomalu vypařovat. Možná bych ty věci mohla ve spánku Styx vyškubat, třeba by si toho ani nevšimla. Zabloudila jsem pohledem na sestřina křidélka a pak jen zavrtěla hlavou. Asi by si toho všimla.
Norox zase obrátil řeč někam jina. Mluvil o té smečce na jihu a že tam někoho zabil. Chvilku jsem se zarazila a už jsem se chtěla začít vyptávat koho, ale pak mi došlo koho a tak jsem mírně stáhla uši k hlavě a čekala na běsnění sestry. Ta byla ovšem plně ponořena do trhání vlčátka na dvě menší. "Útok podle mě není úplně nejhorší nápad, ale já jsem pořád dost slabá, abych si troufla na normálního vlka tady, natož na celou smečku, která je plná magičů," broukla jsem. A pak že já jsem tady ta nejvíc tupá. Poslední dobou mi připadalo, že to Roxímu leze na mozek. Jako by si myslel, že je nepřemožitelný po tom, co dal na budku jednomu magičovi a málem při tom pošel. Zavrtěla jsem hlavou. Nebyl to dobrý nápad.
Jenomže to už se pokračovalo v hraní a trhání a škubání. Trochu mě iritovalo, že si taky nemůžu hrát a musím jen koukat. To mi ovšem nebránilo v tom, si to pořádně užít. "Do toho, do toho," začala jsem sourozence povzbuzovat, když každý držel kousek mrněte v tlamě. "Hej rup, hej rup, hej rup." Bouchala jsem ocasem vesele do země v rytmu tahání a škubání. A pak praskla jako napnutá liána. Sprška krve dopadla na můj obličej, hruď a přední tlapky. "Hip, hip, hurá!" vykřikla jsem a začala víc klepat ocasem o zem, jako bych aplaudovala vítězům.