Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můj pohled sledoval vlčici, která uhnula pohledem a na chvíli mrkla směrem k lesu odkud přišla. Asi chce zdrhnout... No to je gól magička co se bojí. Její hlas byl roztřesený. "No nikoho tu nevidím," řekla jsem a rozhlédla se kolem, jestli se tu fakt někdo neschovává, ale nikdo tu nebyl. "A ani necítím." Nasála jsem do čenichu pachy okolí, ale nic tu nebylo cítit, kromě mě a té vlčice. Bohužel jsem necítila ani žádné zvíře, které by mi mohlo posloužit k snědku. Očividně by mi k snědku posloužila i vlčice, ale nehodlala jsem někoho sežrat tak blízko tamté smečky. Vlčice v ní sice byla milá až to bolelo, ale na druhou stranu nebyla dostatečně milá, aby mě tam nechala byť jen chvilku odpočinout. Asi by fakt dělala pro magiče.
Zavrtěla jsem hlavou. "O sebe se nebojím. Mám celkem pro strach uděláno a když by šlo do tuhého můžu přece zdrhat ne?" řekla jsem s klidem. "Mimochodem moje jméno je Tasa, co ty?" řekla jsem a udělala další kroky směrem k vlčici. Voněla celkem příjemně. Trochu jako pomeranče a fialky. "Jsi přímo k nakousnutí, takže bych se nedivila, kdyby to někdo na tebe zkoušel," dodala jsem ještě. Ne že bych jela po vlčici, ale spíš po jejím masíčku. Vypadala tak lahodně. Samou láskou bych ji sežrala. Nakonec jsem zůstala stát kus od vlčice, abych nenarušovala nějakou její zonu.

Pomalu jsem došla k vodě a lemtavě se napila. Voda cákala do všech stran. Byla jsem ráda, že si můžu trochu schladit hrdlo. Po tom mírnějším psychickém vypětí, jsem se chtěla trochu uklidnit a hodit zase do normálu. Kdo potřebuje smečku, když o něj nestojí. Aspoň mají o jednoho nepřítele víc, ať jsou magičtí nebo ne. Mrskla jsem rozzuřeně ocasem jako bičem. Slunce tu svítilo, ale občas se schovalo za nějaký ten dotěrný mrak. Alespoň, že už není ten nečas, který byl včera. Bylo příjemnější dělat blbosti za hezkého počasí. Většina vlků totiž nečekala nic špatného za hezkého slunečného dne.
Najednou jsem ucítila pach a uviděla pohyb. Vypadalo to na vlčici, která se snažila... schovat? Nějak jsem nechápala, proč se krčí za kopcem sněhu, abych ji neviděla. Její oči byly nepřirozeně nafialovělé, takže jsem měla čest s další magičkou. Tiše jsem zvedla hlavu jejím směrem a olízla si vodu, která mi kapala z tlamy. Zároveň jsem si při tom gestu olízla i špičáky. "Co dělá taková kočička jako ty sama u řeky," prohodila jsem broukavě. Vypadala, že bude mrštná, ale svaly jsem na ní moc nepozorovala. Kdyby došlo tvrdé na tvrdé asi bych měla šanci ji zabít, i když bych nevyvázla bez škrábnutí. "Kolem se potuluje celkem dost zlých vlků, kteří by ti mohli způsobit dost nepříjemných věcí," dodala jsem a udělala pomalý krok směrem k ní.

//Sarumen

Vyběhla jsem z lesa jako střela, protože jsem se trochu obávala, že na mě ta vlčice zaútočí. Sice působila mile, ale nebyla ochotná nabídnout pomoc bližnímu v nouzi. Určitě je spíchnutá s magičema... Nebo ji drží vzajetí jako mě a už jí naprosto, ale naprosto, vymyli mozek! Jo to bude ono. Magičové uměli přeci číst myšlenky, takže taky mohli umět spoustu dalších věcí, jako myšlenky změnit, nebo vymazat. Vymazávali vzpomínky a nahrazovali je svou vlastní propagandou. To bylo určitě ono. Běžela jsem podél řeky a nakonec jsem přešla do poklusu, pak kroku. Nebylo kam se hnát, protože jsem neměla žádný směr. Byla jsem navíc trochu emocionálně mimo, že mě ta vlčice odmítla. Vážně jsem si myslela, že je jako já a rodina. Že není magička a magiče nesnáší. Všechno tomu naznačovalo, ale nakonec se ukázalo, že to tak není. Magičové dementní. Jeden by si myslel, že budou aspoň vypadat nepřirozeně. Ona určitě je nějakou děv.ou nějakžho zavšivenýho magiče. Proto měla i tu cetku. Fuj! Odpivla jsem si do sněhu.

Pomalu mi docházelo, že vlčice se na mě v podstatě vykašlala. Zrádkyně vlastního druhu. Tiše jsem kňourla, ale pak jsem se sebrala a naslouchala jejím slovům. "Ostatní smečky nejsou bezpečné," prohlásila jsem ponuře s pohledem upřeným k zemi. Zastříhala jsem trochu ušima a pak dál poslouchala jejímu hlasu. Mluvila o tom, jak by si na mě nikdo netroufnul a kdybych potřebovala pomoct, že se na jejich smečku můžu kdykoliv obrátit. No nehodlala jsem se doprošovat. Když o mě tahle nemagická vlčice neměla zájem, nebudu se sem vracet. Spíš sis udělala poměrně dobrého nepřítele. Zvedla jsem pohled ze země a podívala se na nebe, které vypadalo líp než včera. "Síla a schopnosti nejsou to hlavní. To co ty, si Duncan myslel taky a teď jsou z něj kousky někde na pláních," řekla jsem nakonec celkem rezignovaným hlasem. Netušila jsem, že je Duncan z téhle smečky, nikdy mi o tom nikdo neřekl. "Ale díky aspoň za pár lživých i když milých slov," dodala jsem a pak jsem se bez okolků rozeběhla pryč. Možná že kdybych věděla, že Duncana zná, tak bych počkala na její odpoveď. Nebo taky možná ne. Když bude chtít může si mě přeci dohnat ne?

//Tanebrae

Bylo to jako když vystřízlivíte, po celkem dobrém dni a lahodné krvi. Jako když si prostě říkáte, jo to byl prýma lov. A pak vám dojde, že po sobě musíte uklidit tu spoušť, protože ostatní by mohli mít moc otázek. Musíte se znovu postavit na vlastní tlapky a začít makat, i když se vám bytostně nechce. Cítila jsem jak se mi rozbíjí něco v hlavě. Jako by se to rozkřáplo na milion kousíčků. Tahle vlčice nebyla magič. Neměla očka. Neměla nic magického. Navíc byla milá, nebo to jsem alespoň cítila z jejího hlasu a žádný magič by na mě nemohl být milý.
Očka zalitá slzami sledovala vlčici, která se rozhodla být negativní. Alespoň v tom ohledu, že mě nechtěla do své smečky. "Chápu," pípla jsem jenom. "Co je ti do tuláka, že jo... Stejně je to tak nejlepší, nezasloužím si být už nikdy nikde doma... Navíc pravděpodobně umřu někde v zimě, nebo mě roztrhají ostatí vlci," prohlásila jsem a při tom jsem se otřásla. Opravdu jsem se toho bála. Můj bratr měl štěstí, když se mu podařilo porazit a zabít Duncana, ale já bych proti jakémukoli magiči, takové štěstí rozhodně neměla. "Prosím? Nerozmyslíš si to... Opravdu moc bych o to místo stála. A budu hodná. Budu poslouchat a plnit tvoje každé přání... Nevyháněj mě do toho nebezpečného světa, neodsuzuj mě k smrti, prosím..." prohlásila jsem zoufale, protože mi bylo jasné, že jakmile mě vlčice vyhodí, budu na všechno zase sama. Rozhodně není magička, tak proč mě nechce na svou stranu?

Prohlížela jsem si vlčici i tu její tretku na krku. Poslouchala jsem její hlas, který v podstatě prohlásil, že mě tu nemohou ubytovat, protože bych jim užírala zásoby. To vypadám tak nenažraně? Naklonila jsem hlavu na stranu, což značilo moje zmatení. Vypadalo to, že naprosto nechápu vlčici ani to, co se mi snaží říct. Kdybych nebyla blbá, dala bych si dvě a dvě dohromady a došlo by mi, že musí být magička nebo alespoň s magiči spolupracuje, když mě chce navést na směr k jiným smečkám. To by ovšem moje hlavička makovička nesměla být tak trochu mimózní. Smutně jsem se na vlčici podívala. Ale přece tady musí být ráj! Alfa není magička... Nebo podle všeho není magička, ale normální vlčice. Musí tu mít místečko, alespoň jedno maličké místečko. "Ale já...Ale..." začala jsem smutně koktat. Vážně jsem žila v naději, že tohle místo se podobá mé rodinné smečce. "Já bych vás nevyžírala," řekla jsem nakonec a smutně jsem popotáhla. "Ve své rodné smečce jsem byla dobrou lovkyní a potom jsem se dokonce starala o vlčata, se kterými mi to velmi šlo," řekla jsem popravdě, protože vlčata magičů, kteří mě uvěznili, mě opravdu milovala. Než jsem jim trochu zpřelámala krky, ale to do téhle konverzace nepatřilo. Fakt, že jsem našla smečku, které vládne nemagička a že mě do té smečky nechtějí mě trochu víc rozesmutnil, než bych si byla připouštěla. Popravdě mi chyběla jistota nějakého zázemí. Sice jsem měla bratra a sestru, ale to nebylo pořádné zázemí. Začala jsem natahovat a očka se mi zalila slzami. "Pomáhal bych," pípla jsem jenom.

Snažila jsem se působit méně vyšinutě než obvykle. Popravdě jsem se snažila působit jako suchá větev. Nenápadně. Ne nebezpečně. Prostě jenom jako klacík, který trčí ze sněhu. Moje hlava byla dostatečně geniální, abych vymyslela plán jak se vys.at na rohožku v tamté smečce, vymyslela i plán, kdyby mě někdo sledoval, jak se schovat v téhle smečce. Ale už vůbec nevymýšlel, co mám dělat dál. A problémy, které mé nedomýšlení plánů přinášelo, se jenom kupily. V momentě kdy ke mně přišla vlčice se zlatýma očima, jsem stáhla uši k hlavě. MÁ NA SOBĚ MAGICKÝ HNUSÍKY! MÁ NA SOBĚ MAGICKÝ HNUSÍKY! V hlavě jsem jančila jako poplašená, protože vlčici se na krku zračilo něco nepřirozeného. Muselo to být něco magického, co tyhle magický potvory nosily na krku jako znamení... Ale čeho? Fuj magický hnusíky. Fuj. Na tváři se mi zračil strach a mírné znechucení, ale víc ten strach. Vlčice sice nebyla nasvalená, ale její pohyby značily, že je celkem drsná. Chodila neslyšně, ladně a celkem obstojně, na to kolik tu bylo sněhu.
Řekla, že jsem na území smečky a zeptala se mě, zda chci pomoct. Co tu vlastně dělám? Co potřebuju? Mozečku pomoc! Pane broučku pomoc!... Ehmm....Ehm... Co dělají vlci? Proč chodí do cizích smeček.. "Já, já..." zakoktala jsem se strachem a začala se rozhlížet po okolí. Vlčice možná nebyla magička, ale ta její magická nepřirozenost mě vyděsila. Nečekala jsem, že vlci mohou nosit i něco takhle ohavného a nepřirozeného.Co když to je ale talisman! Vnuknutí geniality. Má žluté oči a tenhle talisman ji chrání od magických sr.čů. Oči má přece zlaté a ani tu není nic jinak magického, co by měla na sobě nebo kolem sebe... WOW co když je tohle jediná smečka bez magičů, která proti nim taky bojuje jako my?! Málem jsem vykřikla radostí, ale pořád jsem se trochu bála. Nebylo přeci jisté, že je můj odhad správný. "Já...se ztratila... a hledám... novou smečku?" řekla jsem nejistě a váhavě jsem přešlapovala, jako bych tancovala step nebo potřebovala čůrat. Bylo naprosto jasné, že se bojím a že mi je ten strach nepříjemný.

//loterie 82
//Středozemní pláň přes Ohnivé jezero

Nakráčela jsem si to do lesa. Nebo spíš jsem do něj dohopkala, protože přes ty závěje se šlo blbě. Tak a co teď... Za sebou jsem necítila žádné pachy, takže mě nikdo nepronásledoval, což trochu nabouralo můj plán. No potřebovala jsem nějaký nový, nějaký lepšejší. Mohla bych tu zkusit udělat takovou neplechu, že se z toho poneplechujou... JOOOOOO! Zavrtěla jsem ocasem, ale pak jsem si uvědomila, že si nějak nepamatuju, co by ta neplecha měla být. Nechávat jim tu další bobek, by bylo nepraktické, protože bych se nezvládla odbrodit zase tím sněhem pryč. Chytli by mě. Nakrčila jsem čenich a snažila si vzpomenout, co že se to má dělat, když někdo vleze na cizí území. Já tohle nikdy nemusela dělat, protože jsem nikdy na cizím území dobrovolně nebyla, abych s někým musela mluvit. "Haloooo?" prohodila jsem do lesa nejistým hlasem, který byl dosti znatelně prostoupený strachem.
Začala jsem se po lese rozhlížet. A přemýšlet, co vlastně budu dělat dál. No na to jsem neměla kapacitu, takže jsem tu prostě stála a koukala do blba... Nebo spíše na stromy, protože blba jsem nikde neviděla. Kéž by tu byl nějaký magický blb, kterého bych mohla nakopat do zádele. Jenže tady zatím žádný blb nebyl a musela jsem si vystačit s pouhým stáním a koukáním po lese, který se zdál prázdný, i když nebyl.

//Plním úkol do VJA, jinak bych sem nelezla a potřebuju mluvit na dva posty s Alfou

//Loterie 81
//Asgaar přes medvědí řeku

Přiběhla jsem kolem řeky na pláň, která byla velice zasněžená. Pohybovat se tu mi celkem ubíralo energii. No co se dalo dělat. Na jihu byla přece ta smečka, o které mi vyprávěl Stín. Věděla jsem, že je to tam "nebezpečné", ale jelikož mi momentálně prošel první šprým, byla jsem připravena to risknout. Já jsem doma všudeeee, kde smrad a špína budeee... prozpěvovala jsem si v hlavě, zatím co jsem překonávala poměrně velké závěje. Šlapala jsem velkým obloukem, abych se pohybovala aspoň trochu rychle. Nechtěla jsem být poblíž toho lesa, kde jsem nechala svůj monumentální dar. Až to vlci zjistí, pravděpodobně se vydají hledat toho, co to udělal. V takovém případě bude nejlepší být co nejdále od nich. Pokračovala jsem tedy podivnými poskoky a přeskoky, abych se dostala co nejdál. Věděla jsem, že když se stihnu dostat na území té smečky na jihu, mohla bych to teoreticky uhrát na to, že mě ti zlí vlci z té druhé smečky napadli a třeba bych i vyvolala válku. Za to by mě Styx pochválila. Rozhodla jsem se to zkusit a když to nevyjde, tak aspoň napáchat nějakou jinou paseku. Byla jsem nadšená z toho, že se mi konečně jednou v životě pořádně daří. Že mám hezký den, plán a cíl. Že se mi daří štvát magiče a že s tím nehodlám v brzku skoncovat.

//Sarumen přes ohnivé jezero

//loterie 80
// Bobří ostrov přes Mahtae

Pomalým krokem jsem došla k místům, která vypadala jako území smečky. Cítila jsem tu naprostou spoustu pachů, které se snažily dostat do mého čenichu a varovat mě. Jako by křičely, že tady nemám co dělat. Že bych měla vzít tlapky na ramena a utíkat o sto šest. Jenomže já měla plán. "Hi hi hi," zasmála jsem se potichu, protože mi bylo jasné, že tady budou vlci, kteří by mi rádi vyprášili kožich. Jelikož jsem tu cítila dost pachů, asi jsem byla na celkem frekventované cestě, která vedla ze smečkového lesa k řece. Výborně. Začala jsem chodit v mírném kruhu, který jsem postupně zvětšovala nebo zmenčovala podle potřeby. Pak jsem se hezky rozeběhla v tomhle kroužku, abych zrychlila fungování vnitřních orgánů. Zastavila jsem se. Zavrtěla jsem zadkem a pak namířila svou ladnou sedínku přímo k zemi.
Stačilo párkrát zatlačit a s podivně prskavým zvukem jsem ucítila, jak zbytky kojota opouští můj organismus. Pravděpodobně mi maso moc nesedlo, protože jsem přidala pár dalších prskavých zvuků, spolu s kterými odletěla i část mého výtvoru po okolí. Když bylo po všem napřímila jsem se a odolala jsem potřebě po sobě tuhle nádheru zakopat. Uprostřed bělostného sněhu bylo naprosto elegantní ho.no, okolo kterého se roztříkly kousky do všech stran, takže mohlo mírně připomínat sluníčko. Zápach byl ovšem silný. Své dílko jsem si tedy nemohla ani pořádně prohlédnout, protože mi bylo jasné, že jeho pach sem přivolá část osazenstva lesa. "To máte za Styx," prohodila jsem posměšně a rozeběhla se zase pryč. Tropit neplechu někam jinam.

//Středozemní pláň přes medvědí řeku

//loterie 79
//nora

Vylezla jsem z nory ven a podívala se do světlem zalitého světa. Sluníčko šlo pomalu, velice pomalu, ale aspoň že šlo. Byla jsem nadšená z toho, že konečně skončilo to dementní počasí, které nás všechny celkem dost ničilo. Aspoň jednou je tu hezký den zase. Celkem hezký den dokonale vybízel k nějaké pořádné nepleše. Někomu vyvést něco nepředvídatelného, něco značně nepříjemného a u toho se hezky smát. Oh mohla bych jít omrknout tu smečku, co tu kousek je... A tam bych mohla něco vyvést. Zavrtěla jsem se blahem, že mě napadl další z řady geniálních nápadů. Pomalým krokem, skoro až laxním, jsem se vydala směrem k bobří hrázi, která umožňovala nerušený přechod přes řeku z ostrova na pevninu a naopak. Byla jsem celkem ráda, že se nemusím bát o překonávání řeky jinak nebo jinde. Tenhle způsob byl nejlepší, i když jsem musela občas zavrčet nebo nakopnout nějakého bobra. Většina z nich se schovala hned, co mě zahlédli. Až se trochu vyblbnu tam, mohla bych se podívat i na jiné smečky. Nebo bych se mohla vydat za sourozenci... Je tolik možností... Měla jsem dobrou náladu a tomu odpovídalo i moje chování, které bylo naprosto neopatrné. Na břehu jsem nečekala na další pokyn a poklusem si to zamířila přímo do hvozdu, který sestra označila za nebezpečný. Ublížili mojí sestře tak zaslouží malinkatý dáreček.

//Asgaar přes Mahtae

Ooo ještě mě napadlo zkusit takovou hru, kolik poskládáme tlapek :D

Silm: Neon, Alicien, Sazxeen, Restallina (a tím končím, fakt si nepamatuju moc)
Aria(ta nevím jestli byla už na Silmu, ale těsně po začátku Gall skončila tuším)

Gall:Cernun, Cora, Laura, Storm, Meinere... (a určitě mnohé zapomínám, tak pište další :D)

PRVNÍ

1. Klímovou smečku v Klímovém lese, který se nacházel kousek od Středozemní pláně (R.I.P. Klímáči), založila Nerssie, pokud má paměť slouží dobře. Po ní smečku převzal Savior a Siana, kteří zde vyvedli vlčata a poté se smečka rozpadla.

2. Na Silmu proběhla velká povodeň, za kterou mohla dlouhotrvající výprava do nitra sopky.

3. Moje nejoblíbenější akce byla olympiáda , která se konala v týmech po 4 členech na speciálním území, které již neexistuje. Součístí akce byl sjezd, skok do vody, zápas a ještě něco, co už nevím... chytí se někdo další?

//loterie 68
//medvědí řeka přes Mahtae sever

Kožešina na zádech začínala vlhnout a táhla mě dolů k zemi. Budu ji muset nechat potom na slunci uschnout, až bude líp... Překonala jsem řeku stejně jako naposledy. Využila jsem bobří hráze, která tu byla. Jeden si musel dávat pozor, aby se nezřítil do chladné vody, ale bylo to jednodušší než přecházet řeku po kmeni stromů nebo kamenech. Opatrnost byla vždycky vhodná. Počkala jsem na druhé straně na Stína, který se za mnou táhnul. Asi už byl dost vyčerpaný. Nedivila jsem se mu, sama jsem toho všeho měla dost a to jsem ani nebyla nemocná. Trochu mi ho bylo líto, ale ne moc. Magičové si nezasloužili slitování. Jeho jediným štěstím bylo, že neměl modré oči. Jeho byly skoro až přirozené. Šedá byla přirozená. Možná opravdu byl magičem, ale neuměl magii. Byl obyčejný jako my.
Pohlédla jsem na něj. "A proč to chceš? Nějak ti nežeru, že chceš podporovat nás pro narušení ideálního stavu věcí, pokud by ti z toho nemělo něco kápnout," prohodila jsem do větru a pak se vydala směrem k noře. Byla jsem ráda, že už jsem skoro doma. To zda se bude Styx zlobit nebo ne, že jsem dovolila Stínovi se ukrýt u nás v noře jsem hodila za hlavu. Byla jsem ráda, že se budu moct usušit a zahřát. Odhrnula jsem sněhovou zátku, která se utvořila na vchodu do nory a pak jsem se opatrně sklouzla dovnitř.

//nora

//loterie 67

Běh byl naprosto pekelný. Na pláni mi do kožichu pálil led, jako by ho někdo záměrně házel na můj kožich a doufal, že to bude bolet co nejvíce. Kožešina mě kryla, ale ne dostatečně. "Tahle cesta je pekelná, aspoň že už to není daleko," prohodila jsem směrem ke Stínovi, který využil situace a rozhodl se běžet za mnou. Noroxe jsem nechala v háji, ale věřila jsem tomu, že je silný a zvládne se o sebe i v tomhle nečase postarat. Nebála jsem se o něj. Kdyby věděl, že se o něj bojím, bral by to jako urážku, což jsem rozhodně nechtěla. Takže jsem pokračovala v běhu dál.
Dorazili jsme k řece, která nebyla zamrzlá. Byla celkem děsivá, protože hučela a jak do ní padal led, vydávala příšerné zvuky. Žbluňk, Žbluňk, Žbluňk. Bylo to nepříjemné a tahalo to za uši. Usmála jsem se, protože jestli že to tak moc otravovalo mě, muselo to otravovat i magiče. A všechno co otravovalo magiče, bylo vlastně správné. Ohlédla jsem se na Stína, který pokračoval za mnou. "Proč ses vlastně rozhodl přidat k nám, furt to nechápu?" zeptala jsem se. Pořád jsem mu nějka nerozuměla a to mě mátlo. Chtěla jsem mu porozumět, pokud máme být k sobě loajální a v některých ohledech na sebe spoléhat. Ne že bych mu věřila stejně jako rodině, ale rozhodně bych mu musela důvěřovat v boji a nerada bych pak zjistila, že mi zabodl drápy do zad. Chtěla jsem o něm zjistit víc, i když mi bylo jasné, že komplexnosti jeho povahy, cílů a záměrů stejně nejspíš neporozumím. Na to jsem neměla mozeček. Dřív možná. Teď ne.

//Bobří ostrov přes Mahtae (sever)