Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Styx se začala ošívat a bouřit, že si z ní děláme srandu. "To muselo být strašlivé, tak se toho havrana zbav," kňourla jsem. Trochu mi vadilo, že si myslí, že si dělám srandu, ale tohle bylo velice vážné téma. "Moc se mi to nelíbí, vypadá to nepěkně," řekla jsem mírně nabručeně. Euforie ze zabití vlčice se začala pomalu vypařovat. Možná bych ty věci mohla ve spánku Styx vyškubat, třeba by si toho ani nevšimla. Zabloudila jsem pohledem na sestřina křidélka a pak jen zavrtěla hlavou. Asi by si toho všimla.
Norox zase obrátil řeč někam jina. Mluvil o té smečce na jihu a že tam někoho zabil. Chvilku jsem se zarazila a už jsem se chtěla začít vyptávat koho, ale pak mi došlo koho a tak jsem mírně stáhla uši k hlavě a čekala na běsnění sestry. Ta byla ovšem plně ponořena do trhání vlčátka na dvě menší. "Útok podle mě není úplně nejhorší nápad, ale já jsem pořád dost slabá, abych si troufla na normálního vlka tady, natož na celou smečku, která je plná magičů," broukla jsem. A pak že já jsem tady ta nejvíc tupá. Poslední dobou mi připadalo, že to Roxímu leze na mozek. Jako by si myslel, že je nepřemožitelný po tom, co dal na budku jednomu magičovi a málem při tom pošel. Zavrtěla jsem hlavou. Nebyl to dobrý nápad.
Jenomže to už se pokračovalo v hraní a trhání a škubání. Trochu mě iritovalo, že si taky nemůžu hrát a musím jen koukat. To mi ovšem nebránilo v tom, si to pořádně užít. "Do toho, do toho," začala jsem sourozence povzbuzovat, když každý držel kousek mrněte v tlamě. "Hej rup, hej rup, hej rup." Bouchala jsem ocasem vesele do země v rytmu tahání a škubání. A pak praskla jako napnutá liána. Sprška krve dopadla na můj obličej, hruď a přední tlapky. "Hip, hip, hurá!" vykřikla jsem a začala víc klepat ocasem o zem, jako bych aplaudovala vítězům.

Norox mě pochválil, což mi vyklouzlilo blažený výraz na tváři. Celkem jsem se bála, že je moje solo akce naštve, ale i sestra se tvářila v pohodě. Nakonec poděkovala za kožešiny, což mě jenom nakoplo ještě víc do radosti. Prohlížela jsem si ségru a bráchu. Pak jsem se zarazila. Styx se ke mně natočila bokem, takže jsem si ji mohla pořádně prohlídnout. Až teď jsem si všimla pírek, která trčela Styx ze zad a pak i křídel, která měla podivně složená. "Fuuuuuj... Co to je?" vykvíkla jsem zaraženě. Vypadalo to nechutně a nepřirozeně, ale netušila jsem jestli to roste sestře ze zad nebo jestli má na zádech položenou hodně velkou husičku.
Zavrtěla jsem zmateně hlavou a pohlédla na Noroxe, který ovšem vyzvídal koho jsem to zabila. "Nevypařila. Nebo teda, to tělo tam zůstalo ležet. Vyřvával u něj nějaký vlk, takže hádám že nezmizlo," prohodila jsem radostně, ale trochu nejistě. Sestřin zjev mě zarazil. "Jmenovala se Amnesia a byla celá divná," dodala jsem ještě. "Pravděpodobně žila na jihu, kožich neměla nic moc. Byla slabá, v podstatě se mi omlouvla, když jsem jí drtila hrudník," řekla jsem zamyšleně, protože mi to pořád nešlo na rozum. Magičové jsou zvláštní. Pak už jsem jen seděla a čekala na to, co se bude dít. Sama jsem do ry se živou hračkou nechtěla zasahovat. Byla to kořist sestry nebo bratra, takže si s ní mohli naložit po svém. Já byla ráda, že jsem konečně taky plným členem rodiny, protože jsem zabila magičku. Už nejsem jenom ta na obtíž. Jsem silná. A zvládnu jich zničit ještě víc, ale musím mít lepší plán. Nemůžu spoléhat, že narazím na nějakou slabou trosku.

Můj pohled se obrátil k sestře, která stála kousek od bráchy a asi absolutně nechápala, co se děje. "Tebe taky ráda vidím ségro," přihnala jsem se k ní jako malé tornádko, které neví co se sebou. "A aby ti to nebylo líto," prohodila jsem a zaryla jsem svoje raťafáky i do jejího pozadíčka. V porování s tím Noroxovím měla Styx zádel pořádnou. Nemusela se za ni vůbec stydět a zároveň ji to ani nemohlo bolet. Pravděpodobně se živila i v zimě celkem dobře, nad poměry dalo by se říct. Pokud tady pořád žere vlčata jako je tohle, tak se tomu vůbec nedivím. Odtáhla jsem zoubky od ségřina zadku a mlsně jsem se olízla. "Měním názor, ségry zadek je lepší, takže až půjde do tuhýho sním ten její," prohodila jsem s dalším smíchem, který ze mě vypadnul. "Doufám, že se nebudete čertit... Mimochodem odnesla jsem domů novou kůži z kojota, hezky hřeje a je příjemná na dotek, tak snad to bude jako první splátka za ty dvě stačit,"broukla jsem ještě a otřela se o sestru, abych ji trochu taky rozveselila a obměkčila. Možná, že to okusování jejich zadků nebyl úplně ten nejlepší nápad, ale co už se stalo. Byla jsem tak moc veselá. Mrtvá magička, hotovo. Vlče magičů, které za chvíli odejde na onen svět, skoro hotovo. Nalezení sourozenců, hotovo. Nic nemohlo tenhle den pokazit, naprosto nic.
Udělala jsem pár kroků stranou a sedla si na zem. "Ale nenechte se rušit jen pokračujte," řekla jsem vesele. "Já už dneska měla zabíjení dost... A mimochodem vlci tady definitivně umíraj. Na vlastní oči jsem to viděla!" řekla jsem hrdým hlasem, který musel všem připadat podivný, když vycházel z mojí tlamy. Sedla jsem si na zem a vrtěla ocasem ze strany na stranu. Poslušně jsem tak čekala až si to tady sourozenci vyřídí a budu se moct pochlubit svým vlastním zářezem do pažby. Rozhodně jsem nechtěla riskovat, že se jim budu ještě víc plést do rozdělané práce. I já chápala, že moje dobrá nálada by měla mít nějaké meze, pokud nechci skončit jako hlavní chod po téhle svačince. Takže jsem seděla na prd.li, máchala ocasem a držela klapačku. Tak jak by se měla chovat hodná a zodpovědná sestra. Jenomže jsem se nemohla dočkat až se budu moct podělit s tím vším, co jsem udělala a vyvedla. Udělat hromádku smečce na hranicích nebylo nic moc, ale zabít nějakou vlčici kousek od území jiné smečky, to už musel být výkon. A hlavně vyváznout z toho bez sebemenšího škrábnutí, to se nepodařilo ani Roxímu. Samolibý úsměv se mi rozlil na tlamičce, jak jsem byla v opojení vlastní nezdolnosti.

//Kaskády přes východní hvozd
//pro vysvětlení, mám vás za 24 hodin rafnout do zádele takže snad nebude vadit, když vás tak nějak přeskočím :D Posty jsou dva a 2x tak dlouhé, aby to někomu nepřišlo nefér.

Náhle jsem ucítila ten nejpříjemnější pach, který jsem mohla cítit. Bylo mi jasné, že tady někde jsou moji sourozenci. A jsou tu oba dva! Radostně jsem vypískla, když jsem se zahleděla do dálky v rámci téhle podivně velké louky. Uviděla jsem prvního Noroxe, který tu stál a pak vedle něj Styx a na zemi něco menšího. Hádala jsem, že je to vlče, které se rozhodli dát si k svačince. Nebylo mi ho líto, měla jsem strašně velkou radost, že se mi podařilo je oba dva najít na jednom místě, takže jsem neuronila ani myšlenku nad osudem toho divného vlčete. Byla to malá vlčice podle všeho. No já měla moc energie a adrenalinu, abych se u nich jen tak zastavila na kus řeči. Rozhodla jsem, se že s tím udělám rychlý proces. Napadl mne geniální nápad, protože bratr i sestra vypadali až moc zabředlí do rozhovoru s tím vlčetem. Proč se s ním vůbec baví. Kdyby bylo po mém, tak bych prostě to vlče zakousla a žádný caviky. Přiběhla jsem k nim jako střela a první mi padl do zraků bráška. "Zabila jsem magičku!" křikla jsem na něj už z dálky a pak se k němu radostně rozeběhla. Přitiskla jsem se k bráškovi. Byl první koho jsem viděla, takže jsem se mu nalepila na bok a nasávala jeho známou a příjemnou vůni. Byla jsem moc ráda, že ho vidím... A jak jsem mu byla blizoučko, tak jsem ho škádlivě kousla do pozadí, které se mi tak hezky nastavilo. Měl poměrně kostnatý zadek, takže můj štípanec musel cítit celkem dost. Mírně jsem se od něj odtáhla a podívala se na vlče. Já se tu nehodlala vybavovat s nějakou malou náfukou, která se měla stát za vteřinku sváčou pro ségru a bráchu. "To jsou ale kejtičky, abych nezblajzla tebe brácho," prohodila jsem se smíchem a plná radosti jsem začala máchat ocasem ze strany na stranu až jsem ho poplácala po štípnuté zádely. Nebála jsem se, že by se nějak extra naštval a i kdyby, já měla prostě dobrou náladu a to mi nemohl nikdo vzít. "Dneska je super den," řekla jsem jako bezesmyslů. Možná jsem taky byla bezesmyslů, protože vlčeti jsem vůbec nevěnovala pozornost. I kdyby se pokusilo zdrhnout, nemělo šanci. Tak to prostě bylo. Já si tu mohla ohlodávat zádele svých sourozenců dle libosti, protože nic nehrozilo. Navíc teď by si na mě netroufnul ani ten modrooký magič, kterýmu jsem pravděpodobně zakousla dírku na zásun. Škodolibě jsem se od brášky odtáhla a pak ho ocasem po zadku pohladila, jako když hladíte malé vlče, když ho něco bolí. "Jsem tak strašně ráda, že vás oba dva vidím, to mi ani neuvěříte, co se všechno stalo," dodala jsem ještě. Pohled mi opět dopadl na vlče, které se tvářilo vyděšeně. Vycenila jsem na něj svoje zuby, ale pak jsem se otočila směrem k sestře.

//Řeka Tanebra přes Maharské močály

Utíkala jsem jako střela, co nejrychleji to šlo. Vlčíši! Až tohle povím Stínovi, ten bude čumět! Já zabila magičku! Byla jsem štěstím a radostí bez sebe. Adrenalin mi pulzoval v žilách tak moc, že jsem se až bála, že se mi něco stane. Infarkt nebo tak něco. Nedivila bych se tomu. Moje srdce mlátilo do hrudníku, který jsem narozdíl od tamté vlčice měla celý. Jenomže taky by to nemuselo trvat dlouho a budu celá na kousky, když by mě chytil ten modrookej blbeček."To vážnš udělal trávu? Trávu... Věřili byste tomu," smála jsem se, zatím co jsem se drápala do kopce. Nemohla jsem pochopit, proč mě ten magický vlk nezabil na místě. Mohl mne zapálit, roztrhat pomocí kořenů nebo zabít blezkem. Mohl mi způsobit bolest na stopadesát způsobů a ani by ke mně nemusel doběhnout, ale on to neudělal. Ne že by nechtěl, to jsem mu viděla na očích a podle jeho ochranářského postoje, ale spíš mu to nešlo. Evidentně musí být magie nějak spojené s pocity, protože jinak si to neumím vysvětlit. Přidala jsem do kroku a konečně vystoupala na vrcholek zamrzlých kaskád.

//Východná galtavar přes východní hvozd

Hlotonila jsem se o hrudníku, na který jsem dopadla a který jsem pravděpodobně rozdrtila. Och to bylo to křupnutí! Vlčice podivně zachroptěla jako by jí docházel dech. Vyskočila jsem na všechny čtyři a chtěla ji dorazit. Nechutnou magickou šmejdku. Jenže to jsem zaslechla vlka, který se sem řítil, jako splašený. "Dopr.ele," pípla jsem a čekala, že mě zapálí nebo něco podobného. Místo toho kolem mě jenom vyrostl trs trávy. Viděla jsem jak se k nám vlk žene. Podívala jsem se mu zpříma do očí a vítězoslavně jsem se odrazila předníma od země a plnou silou dopadla vlčici na hrudní koš. Křup, křup, křup. Mírně jsem uskočila stranou, protože vlk se k nám přihnal jako vítr. Odstrčil mě z vlčice a stoupl si nad ni, jako by chtěl chránit... co vlastně, že to chtěl chránit? Bylo mi jasné, že vlčice je mrtvá. "Hihihihi," zasmála jsem se a podívala se na vlka. Neměla bych ho pokoušet. Právě teď mám štěstí až až... Něco mi říkalo, že bych to neměla dělat, ale nemohla jsem si pomoct. "Je po ní," prohodila jsem jenom. Cítila jsem pocit vítězství a bezmezné sebedůvěry, jenomže vlk měl modré oči. A to mi nahánělo hrůzu. Bála jsem se toho, co by mi mohl provést.
Využila jsem jeho rozpoložení, které mi naznačilo, že není úplně při smyslech. Došlo mi že ta tráva byla jeho dílem. Rozeběhla jsem se pryč po břehu řeky. Snažila jsem se vzdálit, než ten vlk zase nabere sílu nebo rozum, aby mě mohl začít pronásledovat a zabít mě. A pak že se tu neumírá. Nový poznatek pro mě a pro Stína. Nestihla jsem vidět konec těla, které zůstalo ležet za mnou, takže jsem si myslela, že vlčice naprosto určitě zemřela.

//kaskády přes maharské močály

Tahle malá pinda se začala omlouvat. Zavrtěla jsem hlavou a mírně se odtáhla. Dělá si ze mě prču?... Jakože počkat. Co?... Ona se mi tu omlouvá? Co to kur.a je za magický sra.ky? Byla jsem zmatená. Magička špitla promiň a pak z ní vypadla další omluva. Byla jsem zaskočená. "Cože?" vypadlo ze mě po chvilce. "Ty se omlouváš? Mě?" dodala jsem ještě nedůvěřivým hlasem a pomalu se začala stavět na všechny čtyři. Jakože vyvedlo mě to z míry, nebudu lhát. Ještě nikdy se mi žádný magič za nic neomlouval. Vážně nikdy. A to mi spousta znich udělala spoustu věcí. Bylo to příšerný, co mi dělali, ale nikdy se za to neomlouvali. Nechápala jsem to. Zůstala jsem stát.
Ty seš tupá! Tohle je tvoje šance. Co říkal Stín... Najít někoho dostatečně blbýho... Jo nějak tak to říkal. Udělala jsem krok k vlčici. "Vlastně máš pravdu," řekla jsem hrubým hlasem, který zněl trochu až arogantně. Rozhodně to neznělo jako můj přiťápnutý hlásek, kterým jsem se bavila s magiči normálně. Nebyl úslužný ani plný obav a strachu. Na druhou stranu neoplýval ani jistotou. "Ty jsi prostě zrůda," řekla jsem přísně a tvrdě. Dělala jsem pomalé kroky. Nevěděla jsem tak úplně, co dělám. "Ano, ano... Jsi zrůda a měla by ses omlouvat. Jenom ostatním ubližuješ. Ničíš a otravuješ jejich životy. Vysáváš z nich sílu jako piavice a i to dobré, co na tomhle světě je díky tvé magické podstatě umírá," řekla jsem tvrdým hlasem. Kurňa, co to dělám. Dívala jsem se na vlčici, která byla předemnou. Pořád seděla na zemi a vypadala vyplašeně.
Dívala jsem se do jejích očí, které byly tak nepřirozené. Vypadaly jako fialky na dešti. Vůbec v nich nebylo nic, co by prozrazovalo klid nebo něhu. Působily děsivě a odporně. Fialové oči, které se mi vpalovali do zátylku. Šla jsem pomalým krokem a táhla kůži plnou dřeva, které po mě chtěli ať odtáhnu na druhou stranu plácku. "Hni sebou špíno!" Vrčela na mě a její vlčata se motala všude kolem. Běhala mi pod tlapkama a já se musela snažit, abych se jich ani nedotkla. Její fialové oči mi viděli až do duše. "Pohni sebou! DĚLEJ!" Zněla víc a víc netrpělivě, ale já se snažila, co jsem mohla. Bohužel packa bez drápků byla napuchlá a každý krok mě bolel. Neměla jsem ani dost sil, abych táhla rychleji. Škubla jsem a kůže povolila. Kus mi zůstal v zubech a zbytek spadl k zemi. Udělala jsem pár kroků do zadu a při tom šlápla na ocas jednoho z vlčat. "TY ČUBKO! Za tohle zaplatíš!" Přikrčila jsem se. "Jsi bezcenná špinavá děv.a!". Já zavřela oči, abych neviděla její fialový pohled a otevřené zuby, které se mi zahryzly do pravého ucha.
Prudce jsem otevřela oči. Byl to jen okamžik a já si uvědomovala, že zadržuju dech. "Já nejsem bezcenná!" zavrčela jsem z plna hrdla a vrhla se na fialový pohled před sebou. Co naplat, že nepatřil vlčici, která mi zohyzdila ucho. Fialová jako fialová. Magič jako magič. Vložila jsem do rychlého skoku všechnu svou sílu. Nevěděla jsem, co přesně dělám. Prostě jsem se na ni vrhla a neřešila následky. Netušila jsem kam dopadnu, nebo jak dopadnu. Moje tělo se zhroutilo přímo na ni a přirazilo ji k zemi. Já na ní, ona pode mnou, zhroutily jsme se na zem. A já uslyšela křupnutí. Hlasité a zvučné křupnutí. Těžko říct, co se zlomilo, ale moje váha byla přímo na hrudi vlčice.

Vlčice byla pořád celá divná. Sice na mě koukala jako by jí v hlavěděsně šrotovalo, ale pak z ní vypadlo jenom "dobře, dobře". Nechápala jsem jak mohla takhle dlouho přežít. Pak přešla plynule na hovoření o magii. Byla fakt tou nejdivnější a nejtupější magičkou, jakou jsem kdy poznala. Sice se mi před chvilkou ještě líbila, ale teď už zase ne. Pff je tupější než já, to je jistý. Divně jsem se zašklebila. "Přirozený je nemít magie. Mimo tenhle váš pampeliškovej svět, nikdo normální a hodnej magie neovládá. Jenom magičové si berou všechno, jako by na to měli výsostný právo," zabručela jsem trochu rozladěně a naštvaně. Tohle téma hovoru se mi moc nelíbilo.
"Hele celkem ses mi líbila. Fakt že jo. Máš dost hezký očka, roztomilej čumáček a zadek taky nemáš k zahození," prohodila jsem a naklonila hlavu jako bych se jí snažila podívat na zádel, na které seděla. "Ale jsi hrozně... hrozně... divná víš?" řekla jsem nakonec po pečlivé volbě slov. Ne že by mi šlo o to, že bych ji mohla urazit, to mi bylo fuk, ale spíš jsem neměla jiná slova, která bych použila. Mohla bych říct, že je blbá, ale něco mi říkalo, že blbá není. Spíš je připos.aná, to je to správný slovo. "Jeden by si i řek, že bys stála za nějakej ten špás, že jo... Ale no... Fakt se chováš děsně divně," dodala jsem ještě a zavrtěla hlavou.

//Napíš post, kde Tasa hovorí s niekým, pričom v každej vete bude "Tasa" zmienené aspoň 3x. - to jen abys chápala proč je to tak divný post

Tasa sledovala vlčici, která se zdála z Tasy vyděšená víc, než Tasa sama ze sebe. Tohle nebylo příjemné rozpoložení ani pro Tasu, ani pro Tasina přítele pana broučka a dokonce ani pro Tasina očka, do kterých se vlčice sedící naproti zabodávala. Tasa věděla, že pohled vlčice není nebezpečný a že Tase neublíží, spíše by vzala do zaječích a uháněla od Tasy, co nejdále by to šlo. Tasa kývla na vlčici svou zabedněnou hlavičkou, která kromě Tasiných myšlenek a Tasiných snů nepobrala moc rozumu nebo inteligence. "Rozhodně ne a to ti říkám já Tasa," řekla Tasa jejíž názor byl přece ten nejvíce důležitý ze všech Tas. Existuje vůbec nějaká jiná Tasa, která by byla tasovatější nežli jsem já jakožto Tasa. Může být nějaká jiná nejtasovatější Tasa s ještě víc tasovou myslí...
Tasa naklonila hlavu na stranu a se svým tasovským úsměvem, který působil spíše zmateně, řekla:" Já Tasa a moji sourozenci neovládáme magie, jsem nemagičové." Tasa se snažila nechápavé vlčici vysvětlit, jak to myslela, ale bylo možné že Tasiny myšlenkové pochody a pojmosloví, mohla chápat jenom Tasa sama nebo někdo z jejích sourozenců a ostatním vlkům to mohlo přijít divné nebo tomu prostě nerozuměli, jako tahle Sia. Tasa se nedůvěřivě podívala na vlčici před sebou, která se Tase začala zdát podivně zvědavá, až se to Tase nelíbilo a tak raději zaklapla tlamičku a mlčela.

Vlčanda prohlásila, že si dá pozor a že jsem statečná. "Jako nenechám nějakýho cucáka, aby mi vodrbal ségru ne? Kdo ví kam tu svou papričku strkal před tím, že jo," prohodila jsem trochu zaraženě. Přeci tady vlčice nedávaj každýmu nebo snad jo? Jako pošahaný jsou na to dost... Možná proto tady vládne taková harmonie. Když vlk chce, tak mu kde jaká magička uhne vocasem a je po agresivitě a nepřátelství... Nechutný. Mírně jsem zkřivila tlamu, už jen když jsem na takové věci pomyslela.
Sia nakonec uposlechla mou radu a vystrčila hlavu z toho sněhu, za kterým ji schovávala. Začala být trochu víc v pohodě, ale přesto působila tak, že na ni udělám bav a počůrá se. Jen jsem mírně zavrtěla hlavou, protože mi fakt nešlo na mozek, že se někdo bál zrovna mě. Jakože Noroxe nebo Styx... Ok to chápu, těch jsem se bála taky... Možná ještě Rigela bych nechtěla potkat na vandru nebo Apaté... Ale mě? Jak se mohla bát mě? "No," pustila jsem se do vysvětlování proč tu jsem a co tu dělám. "Nejdřív jsem nas.ala támhle té smečce na území a když jsem zdrhala tak jsem tady na jihu narazila na jinou smečku, kde byla nemagička co mě poslala votravovat někam jinam, takže jsem jim tam nas.at nestihla," řekla jsem dost vážným hlasem. Nastalo ticho. "To byl vtip," dodala jsem s povzdechnutím, i když to žádný vtip nebyl. "Konečně vykouklo slunko, tak se procházím po okolí a čekám jestli na někoho nebudu moct hodit vočkem a vida vidím tebe," broukla jsem s pohledem zaraženým někam do dálky. Pak jsem pohled stočila na Siu. "Co ty?"

Vlčice se vyloženě bála, což mě trochu rozhodilo, protože magičky v mém okolí se nikdy nebály. Malá vlčátka, ta jo, ale dospělá vlčice. Celkem mě to udivilo a nešlo mi to do hlavy. Něco na jejím chování mi dost imponovalo. Možná to bylo tím, že se bála víc než já. Taky takhle vypadám, když je kolem někdo s modrýma očima? Trochu jsem se zatřásla, i když mi nebyla zima. "To nebyl vtip, vážně by sis na sebe měla dávat pozor... Nedávno tu obcházel jeden vlk, Duncan a skoro mi obtáhnul ségru, kdybych nezakročila a to hned dvakrát... NAŠTĚSTÍ, je už od něj pokoj," vysvětlila jsem vlčici a posadila se kousek od ní. Dala jsem velký důraz na slovo naštěstí, aby pochopila, že nemám násilníky ráda. Nesnášela jsem magiče, to jo, ale vlka který se vrhne bez dovolení na vlčici, ty jsem nesnášela ještě víc. A u Duncana je vyjímka, že i kdyby k tomu měl povolení od ségry, tak prostě ne.
Zavrtěla jsem se zadkem na sněhu. "Ale no tak... Můžu ti říkat Sio?... Máš celkem pěkný očka, tak je neschovávej ve sněhu. Párkrát se zhluboka nadechni a sedni si. Takhle vypadáš jako malé vystrašené vlče a ty... jsou teď celkem taky v ohrožení, no ne?" řekla jsem lahodným hláskem, protože mi jí bylo líto. Kdo mohl tušit, co se v téhle zemi dělo za závojem přátelské a pohodové atmosféry. Možná jí někdo voj.l tu její prdelku a teď je taky taková zmatená jako já?

Můj pohled sledoval vlčici, která uhnula pohledem a na chvíli mrkla směrem k lesu odkud přišla. Asi chce zdrhnout... No to je gól magička co se bojí. Její hlas byl roztřesený. "No nikoho tu nevidím," řekla jsem a rozhlédla se kolem, jestli se tu fakt někdo neschovává, ale nikdo tu nebyl. "A ani necítím." Nasála jsem do čenichu pachy okolí, ale nic tu nebylo cítit, kromě mě a té vlčice. Bohužel jsem necítila ani žádné zvíře, které by mi mohlo posloužit k snědku. Očividně by mi k snědku posloužila i vlčice, ale nehodlala jsem někoho sežrat tak blízko tamté smečky. Vlčice v ní sice byla milá až to bolelo, ale na druhou stranu nebyla dostatečně milá, aby mě tam nechala byť jen chvilku odpočinout. Asi by fakt dělala pro magiče.
Zavrtěla jsem hlavou. "O sebe se nebojím. Mám celkem pro strach uděláno a když by šlo do tuhého můžu přece zdrhat ne?" řekla jsem s klidem. "Mimochodem moje jméno je Tasa, co ty?" řekla jsem a udělala další kroky směrem k vlčici. Voněla celkem příjemně. Trochu jako pomeranče a fialky. "Jsi přímo k nakousnutí, takže bych se nedivila, kdyby to někdo na tebe zkoušel," dodala jsem ještě. Ne že bych jela po vlčici, ale spíš po jejím masíčku. Vypadala tak lahodně. Samou láskou bych ji sežrala. Nakonec jsem zůstala stát kus od vlčice, abych nenarušovala nějakou její zonu.

Pomalu jsem došla k vodě a lemtavě se napila. Voda cákala do všech stran. Byla jsem ráda, že si můžu trochu schladit hrdlo. Po tom mírnějším psychickém vypětí, jsem se chtěla trochu uklidnit a hodit zase do normálu. Kdo potřebuje smečku, když o něj nestojí. Aspoň mají o jednoho nepřítele víc, ať jsou magičtí nebo ne. Mrskla jsem rozzuřeně ocasem jako bičem. Slunce tu svítilo, ale občas se schovalo za nějaký ten dotěrný mrak. Alespoň, že už není ten nečas, který byl včera. Bylo příjemnější dělat blbosti za hezkého počasí. Většina vlků totiž nečekala nic špatného za hezkého slunečného dne.
Najednou jsem ucítila pach a uviděla pohyb. Vypadalo to na vlčici, která se snažila... schovat? Nějak jsem nechápala, proč se krčí za kopcem sněhu, abych ji neviděla. Její oči byly nepřirozeně nafialovělé, takže jsem měla čest s další magičkou. Tiše jsem zvedla hlavu jejím směrem a olízla si vodu, která mi kapala z tlamy. Zároveň jsem si při tom gestu olízla i špičáky. "Co dělá taková kočička jako ty sama u řeky," prohodila jsem broukavě. Vypadala, že bude mrštná, ale svaly jsem na ní moc nepozorovala. Kdyby došlo tvrdé na tvrdé asi bych měla šanci ji zabít, i když bych nevyvázla bez škrábnutí. "Kolem se potuluje celkem dost zlých vlků, kteří by ti mohli způsobit dost nepříjemných věcí," dodala jsem a udělala pomalý krok směrem k ní.

//Sarumen

Vyběhla jsem z lesa jako střela, protože jsem se trochu obávala, že na mě ta vlčice zaútočí. Sice působila mile, ale nebyla ochotná nabídnout pomoc bližnímu v nouzi. Určitě je spíchnutá s magičema... Nebo ji drží vzajetí jako mě a už jí naprosto, ale naprosto, vymyli mozek! Jo to bude ono. Magičové uměli přeci číst myšlenky, takže taky mohli umět spoustu dalších věcí, jako myšlenky změnit, nebo vymazat. Vymazávali vzpomínky a nahrazovali je svou vlastní propagandou. To bylo určitě ono. Běžela jsem podél řeky a nakonec jsem přešla do poklusu, pak kroku. Nebylo kam se hnát, protože jsem neměla žádný směr. Byla jsem navíc trochu emocionálně mimo, že mě ta vlčice odmítla. Vážně jsem si myslela, že je jako já a rodina. Že není magička a magiče nesnáší. Všechno tomu naznačovalo, ale nakonec se ukázalo, že to tak není. Magičové dementní. Jeden by si myslel, že budou aspoň vypadat nepřirozeně. Ona určitě je nějakou děv.ou nějakžho zavšivenýho magiče. Proto měla i tu cetku. Fuj! Odpivla jsem si do sněhu.

Pomalu mi docházelo, že vlčice se na mě v podstatě vykašlala. Zrádkyně vlastního druhu. Tiše jsem kňourla, ale pak jsem se sebrala a naslouchala jejím slovům. "Ostatní smečky nejsou bezpečné," prohlásila jsem ponuře s pohledem upřeným k zemi. Zastříhala jsem trochu ušima a pak dál poslouchala jejímu hlasu. Mluvila o tom, jak by si na mě nikdo netroufnul a kdybych potřebovala pomoct, že se na jejich smečku můžu kdykoliv obrátit. No nehodlala jsem se doprošovat. Když o mě tahle nemagická vlčice neměla zájem, nebudu se sem vracet. Spíš sis udělala poměrně dobrého nepřítele. Zvedla jsem pohled ze země a podívala se na nebe, které vypadalo líp než včera. "Síla a schopnosti nejsou to hlavní. To co ty, si Duncan myslel taky a teď jsou z něj kousky někde na pláních," řekla jsem nakonec celkem rezignovaným hlasem. Netušila jsem, že je Duncan z téhle smečky, nikdy mi o tom nikdo neřekl. "Ale díky aspoň za pár lživých i když milých slov," dodala jsem a pak jsem se bez okolků rozeběhla pryč. Možná že kdybych věděla, že Duncana zná, tak bych počkala na její odpoveď. Nebo taky možná ne. Když bude chtít může si mě přeci dohnat ne?

//Tanebrae