Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní úkryt přes neprobádaný les

Našlapovala jsem fakt pomalu. Jako by ani nestačilo, že mi tak špičkovou jeskyni zabrali magičové, cítila jsem je i tady u jezera. Oni fakt nikdy nechrápou. To je úděsný... Tiše jsem zavrčela, když jsem zahlédla vlka, u jehož tlapek něco leželo. Vypadalo to na tělo. Ooo pryma další magič zdechnul? Mlsně jsem se olízla. Na chvilku jsem se zastavila. Kdyby u těla na zemi nestál ten borec, mohla bych se aspoň slušně nažrat. No já nehodlala pokoušet svoje štěstí, které mi prozatím přálo a já se vyhla větším bitkám a šarvátkám.
Pomalu jsem se dala do kroku a pokračovala směrem na jih. Bylo zajímavé kolik smrti jsem zažila za posledních pár dní. Nejdřív zpráva o smrti ségřina bouchače, potom ta vlčice co jsem jí rozdupala hrudník a nakonec to pidi vlče, které křuplo. Tohle setkání se smrtí pro mě nebylo ničím novým. Bylo to známé a až moc příjemné. Nebála jsem se vlastní smrti. Byla jsem s ní smířená. Až to přijde, tak to přijde. S mou náturou a štěstím jsem si byla jistá, že mě buď někdo zabije úmyslně nebo umřu na hlad nebo umrznu. Život tuláka vám nedával moc příjemných vyhlídek do budoucna. Zatím jsem se ovšem držela.
Měla jsem jasně daný cíl, který mě držel nad vodou. Jinak bych to už asi zabalila. S tím, čím jsem si prošla mi bylo jasné, že mě nešeká žádné "žili šťastně až do smrti". Trochu jsem stáhla uši k hlavě. Zamrzelo mě, že sestra se zdála tak moc odtažitá. Bavila se s magiči, jako by se nic nedělo. Jako by nám nepozabíjeli smečku a rodiče, jako by mě nedrželi v zajetí jako hračku. Zdálo se mi, že Styx se od nás víc a víc vzdalovala. Norox na druhou stranu se mi zdál zapálenější než kdy dřív, ale jeho zápal mu lezl až moc na mozek. Pro jeho plameny občas neviděl blízká nebezpečí.
Sama jsem se začala víc a víc ztrácet v tom, co je vlastně důležité. V tom, co bych měla dělat a nedělat. Jedno je jasné. Dokud nebude tahle země bez magičů nezastavím se. To bylo to, co mě drželo. Byla to rodina a moje poslání... NAŠE poslání.

//Řeka Kierb

Sněhové slepence snášely se se soumrakem. Stále se snášelo sdružení slepenců. Slepence správu svou sněhovou snad snovají? Snad sraz svůj sněhový svolávají? Sněhových soumraků snad skon stane se. Setřást si slepence sněhu stěžejním se stávalo. Stěží slepence svévolné svému svědomí setřást samice směla. Smysly své směřovala skrz soumrak směrem severním. Spánek se snažil sebrat snažení samice. Smát se? Soužit se? Se samicí se spolubydlící střídali. Sumrak sem sezval samici se samcem. Samička samotinká se stočila se smíchem. Své sebejisté stopy si sebrala sebou.

Cítila jsem přítomnost magičů a byla celkem blízká. Ne že by mi nějak vadilo se jim postavit, ale byla jsem už moc unavená na to, abych se s někým dohadovala. A tady rozhodně neusnu, pokud mi bude za zadkem stát nějaká nána s vořechem. Tiše jsem se zasmála svému vlastnímu neštěstí a pomalým krokem zamířila směrem pryč. Tenhle úkryt vypadal moc dobře a neopouštělo se mi ho do sněhové nadílky snadno. Co jsem ovšem měla dělat? Spát tady znamenalo spát v jedné díře s magiči a toho už jsem na jeden život měla až až. Rozhodla jsem se tedy vydat do naší nory, v naději že tam dorazím dostatečně brzo. Ale bylo mi jasné, že únava si vybere brzo sovu daň.

//VVJ přes neprobádaný les

Sledovala jsem vlčátka pohledem, který se snažil neudělat do nich dírku. Bylo mi jasné, že ta uštěkaná a Dýňák mi to žrát nebudou. No co musí se to zkusit. Roztáhla jsem tlamu do ještě většího "úsměvu" a nasadila opravdu "roztomiloučký" kukuč. "Ale no tak nečerti se miláčku," řekla jsem něžně směrem k sestře Dýňákově, která se ozvala jako první a nejhlasitěji. Snažila jsem se působit fakt mile. Někde v mém nitru to pořád bylo. Přeci jen jsem se starala o vlčata vlastních věznitelů. Občas jsem jim něco ulovila, sloužila jako trenažér pro kousání a lov. Uspávala jsem je, myla jsem je a tak podobně. "To bylo jen nešťastné nedorozumnění," broukla jsem konejšivým hláskem. "Moc si sebou cukala a tak jsi mi vyklouzla ze zubů přímo do té odporně studené vody, kdo to jenom mohl tušit, že?" řekla jsem s opravdu až přehnanou přívětivostí, i když slova nějak neseděla k tónu.
Pomalu jsem se natáhla, abych se mohla vlčice dotknout. Jenomže to už ta mrňavá otočila hlavičku a zapasovala se za svého bráchu, aby se schovala. Potlačila jsem zavrčení a pokusila se po ní natáhnout tlapkou. Došáhla jsem jenom na její hlavičku, takže jsem jí a Dýňáka tlapkou poklepala po hlavách. "Všechno dobrý ne?" prohodila jsem a úšklebek na tváři se mi ještě více zkřivil. Fuj. Nechutný magický děcka. Měla bych je zakousnout. Docházela mi trpělivost, ale chtěla jsem na ně udělat dojem. Když teď odejdu a neublížím jim, tak mi budou třeba důvěřovat. Navíc jsem moc blízko jejich smečky a všechny tři sama nedostanu. Někdo by mohl zavolat pomoc... Počkám až se rozejdou. "Jen jsem vás chtěla upozornit, že byste se neměla potulovat sama takhle mimo smečku. Kousek odsud jedno vlče zahynulo a ne úplně příjemnou smrtí... Parta vlků ho roztrhla až z něj vypadla střívka," řekla jsem a zaklepala se na oko zděšeně. "Tak se opatrujte zlatíčka," dodala jsem ještě láskyplnějším tónem, který se vůbec nehodil ke zprávám, které jsem jim řekla. Pomalým krokem jsem se rozešla pryč. Směrem k úkrytu, který byl nedaleko. "Mohla by vám tu být zima, šla bych na vašem místě domů nebo do úktytu za mnou," dodala jsem ještě, ale to už jsem se od vlčat vzdalovala. Sama bych přes noc venku na jejich místě, být nechtěla.

//Východní úkryt
Díky Jamie Nechám vás na pokoji a případně si vás pak rozkradu a sním později

//Maharské močály přes Kierb

Bylo mi jasné, že někde tady musí být ten úkryt. Cesta kolem řeky byla pomalá a vyčerpávající. Každou chvilku jsem se otáčela, abych se podívala, zda mne někdo nesleduje. Nejdřív jsem si myslela, že mě pronásledují, ale pak jsem si uvědomila, že se jednalo o vlky, kteří jen něco řešili u močálů. Jakmile jsem se od nich vzdálila, byla jsem v naprostém bezpečí. Nikdo další už za mnou nešel.
Dostala jsem se až do podivného lesa, který byl kousek od smečky té dvoubarevné. Byla tu spousta šutrů a křovin. Hádala jsem, že v letních měsících tu bude i spousta hadů, pavouků a jiných potvor. Celkově to tomu tady nasvědčovalo. A když už jsme byly u potvor. Mlsně jsme se olízla, protože předemnou byl přímo bufet. Byl tu Dýňák, jeho uřvaná otravná ségra, co neumí plavat a pak nějaký další pískle. Šla jsem pomalu k nim, ale pak jsem se ve stínech zastavila. Hele oni se mnou nepůjdou, když se budou bát. Ségra taky použila jinou taktiku... Rozhodla jsem se napodobyt to, co dělala Styx. Nevrčela ani nepouštěla hrůzu, byla naopak velmi milá a to vlče ji samo skočilo do tlamy... teda skoro. "Ahojky zlatíčka," řekla jsem tím nejvíc milounkým hlasem jakého jsem byla schopná. "Copak dělá taková roztomilá parta vlčátek, sama takhle v noci?" zeptala jsem se a hlas mi naoko překypoval příjemností a hřejivostí. Snažila jsem se být, co nejvíce mateřská, co jsem jen zvládla. No bohužel to nebylo úplně podle mých plánů, takže místo přátelského úsměvu jsem měla na čenichu podivně křivý úšklebek.

//Sarumenský hvozd přes řeku Tanebrae

Dostala jsem se stejnou cestou, kterou jsem přišla zpátky ke zamrzlým močálům. Nebylo to nic příjemného. Všechno to tu klouzalo a pořád se tu držel ten divnej zápach. Nešlo ovšem zápach močálů, spíše šlo o zatuchlý zápach smečky, která tu prý údajně byla. Já ovšem přišla až po tom, co se smečka rozpadla. A přesto to tu pořád zapáchalo po pěkným párku vlků. Magický nechutný pachy se zaryjou dokonce i do tak smradlavý země jako je močál. Zavrtěla jsem hlavou a došla jsem kousek dál do močálů. Kecla jsem si za jeden z keřů a začala si mírně čistit kožich.
Byla jsem celá rozvrkočená z toho běhu, který nebyl vůbec příjemný pro moje plíce. Běhat v takhle divném počasí. Měla jsem si to lépe promyslet, ale to bych to nemohla být já. Já si nikdy nic pořádně nepromýšlela. Promýšlela jsem si tak maximálně to, co si dám do žaludku a kdy si to tam dám. A podle zapáchajících zbytků mých vlastních výkalů, které jsem měla na zadních tlapkách, jsem si ani to neuměla promyslet dostatečně dobře.
Pomalu jsem si lehla na studenou zem, abych se mohla postarat o ten zbytek, co mi zůstával na tlapkách. Lehla jsem si a přetočila si hlavu mezi nohama, abych si tam dosáhla. Nejprve jsem hov.a očuchala, abych se ujistila, že jsou moje a nežeru tak někoho jinýho. Pak jsem si začala tlapky čistit. Hov.o bylo celkem dost přilepené k mému kožichu. Musela jsem se fakt hodně snažit, aby povolilo. Navíc na vrchu bylo ještě pořád mazlavé, takže když jsem ho přejela poprvé jazykem rozmázla jsem si ho po zbytku tlapky. Tahle lepivá konzistence musela pocházet právě z toho zkaženého vlčete, které jsem ochutnala. Naštěstí to vypadalo, že se mi zažívání spravilo a vše už funguje normálně, neboť ta kýta, kterou mi dala Styx, konečně doputovala taky kam dá. Hlavním důkazem byl ten párek bobečků, který jsem nechala v poslední smečce.
Myšlenkami jsem se vrátila zpátky do přítomnosti a čištění své zadní tlapky. Bylo celkem náročné v téhle pozici jazykem všechno slíznout, ale já měla čas a vytrvalost. Nešlo tu ovšem o nějaký zájem na tom, abych byla hezčí nebo tak. O to zda jsem hezky upravená, zda je můj kožíšek v lajně, bez bodláčí, špíny a sra.ek, o to jsem se vůbec nestarala. Šlo mi spíš o ten závan mého vlastního pachu. Pokud bych tu dál pokračovala s přilepeným hov.em na tlapkách, mohl by to někdo vycítit a tak mě vypátrat. Musela jsem si proto tlapky důkladně očistit, abych se případně vyhnula podezření, nějakého nahněvaného magiče, kterému jsem nasr.la na rohožku.
Cítila jsem ten zápach sama, když jsem uháněla od poslední smečky. Byl to podivně štiplavý a nepříjemný puch hnijícího masa a nebo něčeho hodně zkaženého. To vlče muselo být zkažené, jinak to prostě nevidím. Jenomže ať to bylo, jak to bylo, i mě bylo jasné, že pokud jsem to ze sebe cítila já, musel to cítit i každý magič v okolí, který šel kolem. A když si uvědomím, že většina a doufejme, že všechny, smečky teď měly na svém trávníčku, nebo spíše napadaném čistém bílém snížku, stejně zapáchající nadílku, jakou jsem páchla já… No nechtěla bych pak pocítit následky na svém těle až by mě někdo chytnul.
Ušklíbla jsem se, když jsem si představila, jak ten magič šlápne do mýho hov.a a ani neví odkud to přišlo. Musela jsem se držet, abych se nerozchechtala, protože jsem si samozřejmě vybavila tu dvoumagickou fúrii, jak svou vybranou tlapkou šlápne do sněhu a místo lahodného zakřupání se ozve mlasknutí a pach zalije celé její okolí. Chtěla bych ji vidět, jak by takovouhle věc vyčistila. Pravděpodobně by použila magii, ale to mojí malinkaté hlavince nedocházelo.
Úspěšně jsem dokončila očistu první tlapky. Nebyla to žádná sláva, ale to hlavní se mi podařilo dát pryč. Přetočila jsem tedy hlavu tak, abych dosáhla na druhou tlapku, která byla v o něco lepším stavu. Nebyl tu žádný kousek přilepený ve velkém žmolku, jako to bylo na první tlapce. Tady byla jenom malá část, která se pravděpodobně dostala na tlapku odrazem od země. Tedy když to šplouchlo, tak šplouchance dopadly na mou tlapku. Pustila jsem se do očisty i těchto míst. Byla jsem celkem ráda, že na rozdíl od první nadílky, byla tahle pevnější a nerozpatlávala se mi všude možně po noze, takže její čištění bylo o to příjemnější. Byla to spíše spousta malinkatých a zmrzlých kousků. Ovšem co byla potíž, bylo jejich polykání. Občas se mi nějaký z těchto kousíčků zasekl na jazyku a nešel jaksi spolknout, což byla celkem potíž. Musela jsem pak přejíždět po patru, abych dostala i tenhle drobek do krku.
Barvu svých vlastních hov.n jsem si nemohla dostatečně prohlédnout, protože byly mimo zorné pole. Věděla jsem ovšem, že finální výtvor byl něco mezi hnědou, žlutou a nazelenalou. Prostě taková divná hovňousková hnělená barva. Nešlo tedy o nic, co by bylo dosažitelné normální stravou. Muselo v tom tedy být to magické vlče a jeho až podivně rychlé vyprahnutí na kostičky a prach. Zkontrolovala jsem si i druhou tlapku, zda je všechno v pořádku. Nakonec jsem se rozhodla pro čuchací test.
Zvedla jsem se ze země a otřepala si z těla sníh. Na zemi zůstal otisk mého těla, hlavně teda zadku, ale to by nemělo nikoho pohoršovat. Čuchací test mohl začít. Prolezla jsem pod křovím, které bylo mým útočištěm během očisty a vybrala si směr, kterým se hodlám vydat dále. Pak jsem se pomalým krokem rozešla pryč. Po pár desítkách metrů jsem se zastavila a začala si očichávat tělo. Nic jsem necítila. Teda jo cítila jsem sebe, ale necítila jsem ten podivný žluklý zápach jako doposud. Bylo mi jasné, že jsem čistá. Teď už mi nic nestojí v cestě. Navíc by mě neměl nikdo tak snadno odhalit, pokud se mi vydá po stopě, což je rozhodně důvod k menší radosti. Rozhodla jsem se, že moje další kroky by měly vést na sever. Ne ke smečce, kde žije ta dvoumagická s Dýní a otravnou sestrou, ale spíše tam kde měl být úkryt. Netušila jsem jestli to byla sestra, bratr, Stín nebo Kaya kdo mi ho ukázal, ale někdo to být musel, neboť jsem si úkryt pamatovala. Domů do úkrytu se mi ještě nechtělo. Měla jsem moc energie, ale i já věděla, že je nutné někde přečkat noc. Vyrazila jsem.

//Neprobádaný les přes Kierb

//Maharské močály přes Tanebrae

Doběhnout podél řeky sem na okraj téhle smečky, nebylo nic příšerného. Rozhodně to ovšem nebylo ani nic nepříjemného. U řeky byla celkem příjemná pěšinka, takže se to dalo. Lepší než poskakovat v závějích na pláních. Pomalým krokem jsem se dobrala až na území smečky. Cítila jsem, že jsem na území, podle všech těch pachů, které se mi zažíraly do čenichu. Mírně jsem si přisedla a začila tlačit. Jenomže ouha! Nic... Zavrčela jsem zlostí. Moje prokletí bylo pravděpodobně u konce, ale já hodlala doručit smradlavý dáreček i sem. Začala jsem vrčet a mručet. Tlačila jsem jako šílená, než jsem ucítila malinkaté bodnutí v zadní části a uslyšela ducnutí, jak malinkatý bobík dopadl do sněhové nadílky. Moje nadílka na přírodní nadílce nádherně zářila. Byly to dvě podivné kuličky, které jako by ani nebyly ve sněhu vidět. Mrskla jsem ocasem nadšená sama ze sebe. Bylo to perfektní dílko a hádála jsem, že se nikomu ještě nikdy nepovedlo to co mě. Tedy zasmradit všechny smečky, které tu byly. Tiše jsem doufala, že jich tu někde není víc nebo tak. Dnešní den nemohl být lepší. Zabité vlče a do toho čtyři zaneřáděné smečky magičů a jejich posluhovačů. Vesele jsem poskočila. Pak jsem se rozhlédla jako nejtajnější z tajných a s úsměvem od ucha k uchu se rozeběhla zpátky po svých stopách.

//Maharské močály přes Tanebra

//Mechový lesík přes řeku Kierb

Vyběhla jsem přímo z lesa podél řeky. Bála jsem se, že by mě někdo mohl pronásledovat, takže jsem se snažila běžet co nejrychleji. Ovšem i já začínala být unavená. Alespoň že zažívání se mi spravilo natolik, abych nemusela běhat se špičatým zadkem. Bylo fajn mít celkem čistá střívka, ale doufala jsem, že mi tam alespoň pár nanicovatých bobků zbylo, abych mohla něco nechat i v té smečce na jihu. Když už jsem obdarovávala, chtěla jsem obdarovávat všechny spravedlivě. Každá smečka magičů a i nemagičů si zaslouží malinkatý dáreček. Ta na jihu je rozhodně nemagická, podle té jejich alfy, ale mohla bych tam nechat něco za to, že mě vyhnali na mráz pryč z území! Radostně jsem pohodila ocasem a poskočila, načež mi to ujelo na ledu a já se rozmázla jak dlouhá tak široká o ledovou plochu močálů. "Auuuííí," vypískla jsem a začala se opatrně zvedat z ledu. Náraz to nebyl příjemný, ale zároveň nic strašného. Zpátky na všech čtyřech jsem už ovšem šla mnohem pomaleji a opatrněji, abych si náhodou nezopakovala svůj pád.

//Sarumenský hvozd přes Tanebrae

//Řeka Kierb

Doběhla jsem na území smečky už s ocasem nahoru. Nehodlala jsem to dlouho odkládat, takže jsem prostě sjela se zadkem nad sníh, hned jak to terén trochu umožňoval. Šlo to celkem rychle, ale nebylo to vůbec příjemné. Cítila jsem jak mi bolestivě pulzuje břicho, když se s velkým čvachtavým zvukem z mého zadku vyprdlo něco příšerného. Bylo to jako bych porodila prde.í. Moje řiťka celkem bolela taky, tak jsem se na toho macíka otočila a málem mi vypadli očka z důlků. Takhle velký hov.o jsem v životě snad nedivěla. To vlče muselo být prokletý. Rozhodně muselo být prokletý, protože to bych z něj neměla takovejhle břicha bol ne?! Zápach po zkaženém mase a kdo ví čem se začal šířit lesem. Jenomže já nemohla spustit očka ze svého výtvoru, který tu stál v bělostném sněhu jako hora. Byl dokonale lesklý a šel z něj teplý opar, který ovšem nevoněl vůbec příjemně. Rozhodně jsem byla ráda, že se odsud budu moct vzdálit a nezáviděla jsem nikomu, kdo se přiblíží k téhle části hranic. Magičové si to ovšem zaslouží! O doufám, že toho někdo napálí tlapkou nebo rovnou čenichem! Radostně jsem poskočila a zavrtěla ocasem. Moje radost byla nepřekonatelná. Cítila jsem se nepřemožitelná. Po tom co jsem zabila jednu magičku, mě už nic nemohlo zastavit ve tvorbě nepříjemného chaosu a zanechávání dárečků všude kde jen to šlo. A na území magičů se dárky nechávaly s obří radostí. Rozeběhla jsem se pryč, než zápach stihl přilákat první členy smečky.

//Maharské močály přes řeku Kierb

//Ovocná tůň přes východní galtavar

Vyběhla jsem z lesa a zamířila rovnou přímo k dalšímu území, což byla placka plná sněhu, ve které se strašně blbě chodilo. Musela jsem v podstatě skákat, abych se dostala dopředu. Což ovšem nebylo nic příjemného pro moje bříško, které výrazně trpělo celým tímhle počinem. Skákání a hopkání mě přímo vyčerpávalo a já cítila, jak zkažené vlčátko opět doputovalo ke konci. Nebo to už byla ta kýta? Pokud to byla kýta, mohl by být můj výtvor konečně v normálním tvaru, ale těžko říct. Zatím to vypadalo na sra.ku, jako před chvilkou. Modlila jsem se, aby to bylo to nejhorší, co ze mě může vyjít, aby si to ta dvoumagická cuchta pěkně užila. Nebyla jsem připravená se s nikým z nich na území zahazovat, takže by mi i rychlejší průchodnost střev pomohla. Nějak jsem nechtěla riskovat, že mě někdo přepadne s ocasem nahoru a zádelí do špičky.

//Mechový lesík

//Smrkový les přes Mahtae sever

Doběhla jsem k takové malé tůňce, která byla na okraji lesa. Počkat? Tady by někde měla být přece smečka ne? Zastavila jsem se a přešlápla. Do čenichu mě udeřil pach několika vlků. I kdyby to tu smečka nebyla já už to nemohla vydržet. Břicho mi bublalo a vřeštilo. Zádel jsem měla do špičky, jako snad nikdy. Přisedla jsem a začala tlačit. Ani jsem se nemusela moc snažit, protože to ze mě vyletělo jako když se tchořík rozhodne někoho nahodit ze strachu. Já se ovšem nebála. Bylo mi jenom nehorázně blbě.
Hnědá mlaskavá a odporně páchnoucí hmota dopadla na bílý sníh, který začal okamžitě tát. Horkost celého mého výtvoru stoupala v podobě páry k nebeským víšinám. "Ach..." ulevila jsem si, když mi konečně vyšel zbytek zkažené potravy zadkem ven. Rozhodla jsem se nehrabat, aby mé dílko mohlo páchnout silně a co nejdéle. Postupně sice chladlo, ale zápach roznášel vítr poměrně daleko. Ho.no to bylo fakt obří. Kdybych ho nevytvořila já řekla bych si, že ho tam zanechal medvěd nebo tak něco. To vlče muselo být fakt děsně zkažený. Kejdička se hezky rozprskla i kousek dál, takže to vypadalo jako by na zem spadla obří kapka sra.ek. Radostně jsem zašvihala ocasem a tím roznesla zápach ještě víc. Pak mi došlo, že další zastávkou by mohla být ta smečka s tou dvoumagickou vlčicí, kam se Stín bál jít. Rozeběhla jsem se tam, než stihl můj zápach přivolat nějakého člena smečky.

//Kierb přes východní galtavar

//Ageron přes armanské hory

Běžela jsem s větrem o závod, abych se dostala co nejdál od tamté smečky. Vlčíši, jak mě při běhu bolelo bříško. Něco z toho mrňavého rozloženého spratka jsem sice vyprdla teď, ale něco ve mě zůstávalo a jako by si to sedlo. Bříško mě opravdu dost bolelo a já se bála, že to dlouho neudržím. Měla bych najít nějakou smečku, kde bych to mohla vyprdnout a zmizet... Jedno bylo jasné. Zbytek vlčete už střevy dojel až na konec své dlouhé pouti a momentálně se hodlal dostat ven, což ovšem hodlal udělat i bez mého souhlasu. Jelikož jsem měla už pos.aný zadní tlapky, nechtěla jsem mít ještě zesr.nou zádel. Byla jsem fakt celkem zoufalá. Naštěstí tu byl všude sníh, takže kromě toho že jsem za sebou nechávala hnědou cestičku tlapiček, se mi všechno postupně z tlapek odmývalo.

//Ovocná tůň přes Mahtae sever

//Úzká rokle

Ty dvě blbky jsem nechala v prachu za sebou. Nebo spíše ve sněhu. Ojojoj! Smečka? Zabrzdila jsem tak prudce, že mi od tlapek odletěl sníh a já se nepříjemně nahnula dozadu, až jsem si z toho kecla na zádel. Cítila jsem tu spoustu pachů, což mě udeřilo do frňáku. "Ale ale, další smečička... Co bych tady taky nechala dáreček?" Usmála jsem se a zvedla se ze sněhu. Kožich jsem si hezky otřepala, takže z něj odletěla spousta sněhu a bordelu do všech stran. Každý si musel povšimnout, že můj kožíšek není moc upravený a zároveň rozhodně nebyl voňavý.
Zavrtěla jsem prdelkou a hezky zvedla ocásek nahoru. Pak jsem začala běhat do kolečka, abych potpořila pohyb svých vlastních střívek. Nedávno jsem jedla tu kýtku, takže by to mělo jít dobře. Tááák ještě jedno kolečko... S vyplazeným jazykem jsem se zastavila a přistrčila si zadek k zemi tak, abych měla dobré postavení. Přední tlapky jsem si podsunula k zadním a zatlačila. Šplouch! Hnědá nepříliš voňavá kejdička začala dopadat na sněhobílý sníh. Pravděpodobně za to mohl kus zkaženého masa vlčete, které jsem ochutnala taky. Hnědá kejdička se mi hezky nalepila i na zadní část zadních tlapek. Toho jsem si ovšem nevšímala. Zvedla jsem se a podívala se na své veledílo. Vypadalo to jako kaluž plná sra.ek, což jsem přesně zamýšlela. Chvilku jsem si dílko prohlížela a pak jsem se rozhodla navštívit i jiné smečky v okolí s dárkem.

//smrkáč přes armanské hory

Šedivka mluvila o tom, jestli se mě Amnesia taky nějak dotkla a že kdyby měla zabíjet každýho, kdo ji ublíží, byla bych taky mrtvá. "O tom nepochybuju. Ale ona jakožto magička si to zasloužila. Vy dvě si taky zasloužíte smrt jako nepřirozená hříčka přírody," řekla jsem odhodlaným hlasem, ale mírně jsem couvla. Vlčice sice vyhrožovalo slovy, ale její tón jako výhružka nezněl. Nakonec se rozhodla pro ústup. Brala jsem to jako neskrývané vítězství, takže se mi po čenichu rozlil samolibý úšklebek. Přeci jenom to ona řekla, že "by měli táhnout", což taky dle mého názoru měli.
Nazrzlá vlčice byla těžce ignorována. Ale nakonec z ní vypadlo, že se jmenují Lindasa a Rez. Těžko říct, která byla která. Proč si o sobě magičky vždycky tolik myslí. Jako by ani nestačilo, že jsou nechutně ošklivé, ještě o sobě mluví ve třetí osobě jako nějaký vlčata. Jen jsem zavrtěla pohrdavě hlavou, nad tím jak nízko tahle vlčice musela klesnout, že o sobě mluví ve třetí osobě. Obě dvě kolem mě prošly, i když ta hnědá do mě mírně šťouchla. Otřásla jsem se odporem, jako bych sáhla na něco fakt odpornýho. "Fuj, nečistý pindy," zavrčela jsem si pro sebe. Nemohly mě slyšet, byly už daleko. Pomalu jsem se rozešla svým vlastním směrem.

//Ageronský les

Hnědá vypadala stejně silná jako já, ale na druhou stranu byla lépe živená, takže bych pravděpodobně souboj s ní prohrála. Pokud by se do toho nemontovala šedivá. Ale rozhodně bych jí zvládla udělat na ksichtě pěknou paseku nebo bych ji zvládla strhnout do tý rokle... To že bych při tom zařvala taky bylo jisté, přeci jen jsem předpokládala, že i kdybych hnědou přemohla, šedivka by její smrt pomstila.
Té šedivé jsem se bála podstatně víc než hnědé. Vypadala dost namakaně a navíc nemlela jen tak pantem. Přišla mi až moc racionální, takže bych se s ní rozhodně nechtěla pouštět do křížku. Mírně jsem sáhla uši v podřízeném postavení směrem k ní. Zůstávala jsem ovšem stát, nekrčila jsem se. Měla jsem novou sílu, kterou jsem dosud nepoznala. Sílu postavit se jim, i když jenom v rámci postoje a slov. Hnědou jsem se rozhodla ignorovat ať si kecala, co chtěla. "Magičové ke mně nikdy nebyli slušní," odvětila jsem jí pravdivě a pomalu narovnala uši zpátky do pozoru. Šedá se začala vyptávat. "Amnesii, taková chudinka z jihu, ale pravdědpodobně to nakrklo nějakýho jejího vořecha," prohodila jsem s úměvem, který se naprosto nehodil k tomu, co jsem říkala. "Její hrudník hezky křupnul," dodala jsem ještě s hrdostí v hlase. Neříkala jsem to proto, abych jim nahnala strach. Moje hlava prostě neuměla takhle přemýšlet. Říkala jsem to proto, protože se na to zeptala šedivá. No a já neviděla důvod v tom, proč bych jí to měla zamlčovat.
Její další otázka mě trochu rozveselila. Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu. "Styx je moje sestřička," řekla jsem jí a hrdě vypnula hruď. Moci označovat tak skvělou a silnou vlčici za sestru jsem považovala za největší vyznamenání, kterého se mi mohlo dostat. A být známá jako "Styxina sestra", to bylo něco. Ona z nás byla ta nejlepší. "Copak ségra ti odtáhla kunšafta?" zazubila jsem se na šedou, abych zjistila odkud sestru zná. Nebylo to myšleno urážlivě, takhle jsem prostě mluvila. "Mimochodem, já jsem Tasa," dodala jsem, protože se mi zdálo, že šedá by mohla být dobrou magičkou na rozhovor. Pravděpodobně ji svět magičů taky moc nevoněl, tak jako té hnědé vochechuli.

Vlčice předemnou se napřímily. První se pustila do řeči ta hubenější, ale víc bojovná. "Asi jsi slepá, když nevidíš že jsem kost a kůže. Jen se nechci zbytečně táhnout závějí, když můžu jít po pěšince, na té ovšem stojíte vy dvě a krafete," prohodila jsem otráveně. Magičky a jejich logika. Nikdy jsem je nechápala. Nakonec se do mě pustila ta druhá, která okamžitě začala urážet mou inteligenci. Typické. Když nemají argument, začnou urážet inteligenci. Obrátila jsem se tedy k té druhé. Té jsem se bála méně. Vypadala jako typická flundra ze smečky. "Narozdíl od tebe nepotřebuju výpomoc nějaké magické čub.y, ale ty by sis tam měla zajít, začínáš mít špeky a povyslou kůži," prohodila jsem neutrálním tónem. Nehodlala jsem se snížit na její úroveň, abych nějak dehonistovala její inteligenci. Vystačila jsem si s jejím tělem, které bylo lepší než v mém vlastním případě.
Tiše jsem si odfrkla. "Hele nechci problémy, jen chci abyste se posunuly o pár cenťáků, pokud tu chcete postávat a kecat, abych mohla v klidu projít," prohodila jsem celkem frustrovaně. "Kdo by to byl řek, že i když zabiju magiče budou mě ostatní prudit," odfrkla jsem si spíše sama pro sebe, ale byla jsem tak blízko, že mě mohly slyšet. Mě to bylo fuk, zda mě slyší nebo neslyší. Chtěla jsem jenom projít a nechtěla jsem se tu s nima vybavovat.