Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Seděla jsem s ocáskem namočeným ve vodě, která byla celkem studená. Necítila jsem sice vodu na kůži. Dávala jsem si pozor, abych špičku měla nad vodou. Bohužel ovšem z díry táhl nepříjemný chlad a mráz. Doufala jsem, že se konečně budu moct najíst. Po tom útěku po celém kraji a pak po tomhle útěku jsem byla celkem vyčerpaná. Tiše jsem doufala, že se mi podaří něco chytnout na můj vlastní ocásek.
A pak jsem ucítila podivné vlnky, které se mi mírně převalily i přes ocásek. Ucítila jsem nejdřív podivné polechtání, ale čekala jsem, že je to rybka, která se mi do ocásku chce zakousnout. Tak pohni, mám celkem hladík! Byla jsem dost netrpělivá, protože jsem se vážně už chtěla nadlábnout a tohle čekání se mi vůbec nelíbilo. Najednou se mi o ocásek něco otřelo a pak jsem ucítila, jak mě za něj něco zatáhlo. Sjela jsem zadkem až k díře a můj ocásek se ponořil do vody. Kur.a. Vypískla jsem a zadrápla se do ledové plochy. Něco mě fakt nacucávalo do vody, ještě že díra byla celkem mrňavá a můj tlustý zadek se jí neprotáhnul. Náhle všechno povolilo a já se překlopila na tlamu, jak jsem se snažila zabrat. Zděšeně jsem se zvedla a s mokrou oháňkou, která začínala mrznout jsem uháněla pryč.

//Tajga přes Sněžné hory

// Sněžné hory
Pomalu jsem došla až k jezeru, které bylo pod tvrdou vrstvou ledu. Zarazilo mne, že tu není tolik sněhu, ale předpokládala jsem, že za to může vítr, který tu foukal celkem razantně. Kožich se mi vznášel od těla, jak jsem se snažila jít. Na obličeji se mi udělal úšklebek a mírně jsem sklopila hlavu, abych se vyhnula poletujícímu sněhu. Rozhodně jsem nechtěla, aby se mi nějaká sněhová vločka nebo krystal ledu zabodli do oka.
S hlavou nízko jsem se pustila na ledovou plochu. V dálce bylo vidět něco jako kousíček hlíny nebo možná ostrůvek. Kdo ví. Doufala jsem, že mě led unese a já se schovám před vlčicemi na ostrůvku. Kdyby po mě některá z nich přeci jenom šla, pak bych se mohla schovat tam. Navíc jsem věřila tomu, že vlčice se za mnou na ledovou plochu nepustí, protože se budou bát. Musím se dostat na ten ostrov prostě.
Po ledě jsem se klouzala směrem k ostrovu, který byl těsně předemnou. Nakračovala jsem opatrně a pomalu se ubírala správným směrem. Koukala jsem se na svoje tlapky a všimla si něčeho podivného. Pod ledem se něco hnulo. Mírně jsem se nakrčila, abych lépe viděla, ale přes černou vodu nebylo vidět vůbec nic. „Stín,“ shrnula jsem to suše a pomalým krokem šla dál. Ostrůvek byl na dosah. Jenže pak jsem zahlédla díru kousek od ostrůvku. Možná bych mohla vytáhnout nějakou rybku? Nebyla jsem ovšem blbá a bylo mi jasné, že voda bude studená jak dement. Nehodlala jsem proto riskovat, že přijdu o nějakou packu nebo drápky, kvůli omrzlinám. Zamávala jsem ocasem. Sedla jsem si k díře a pak namočila jenom špičku ocasu do vody. Ve vodě byla jenom srst, takže jsem se nemusela bát omrzlin. A když mi omrzne kus ocásku nevadí.

//Dlouhá řeka přes Tajga

Přidala jsem znovu do kroku, abych se dostala tam, kam jsem mířila. Ale kam že jsem to vlastně mířila? Netušila jsem. Věděla jsem jenom to, že na severu budu mít větší šanci, se jim případně ztratit. Ve sněhu jsem se brodila nerada, ale nic jiného mi nezůstávalo. Možná jsem měla štěstí a ty dvě se rozhodly vydat za tou druhou nemagičkou, když jsme se rozdělily. Nehodlala jsem ovšem spoléhat na štěstí, takže jsem přidala do kroku, jak jen to šlo. Sněhu ovšem přibývalo a já se brodila skoro až po půlku hrudi. Musela jsem spíše poskakovat než chodit, abych se dostala z jedné sněhové haldy do druhé. Jestliže já měla tyhle problémy, vlčice by je měly mít taky. Doufala jsem, že čím víc budu nedostupnou kořistí, tím méně se mě budou snažit dostat. Bylo to ovšem jenom zbožné přání. Kdyby se dostaly ty dvě do mé blízkosti, stačilo by jim jedno kousnutí a bylo by po mě. Uviděla jsem jezírko a zvolila novou taktiku.

//Safírové jezírko

//Mahtae (sever) přes jih

Opustila jsem vlčici, ta se ovšem rozhodla mě nenásledovat. Nechávala jsem ji být. Asi se bojí, že by nás dohnaly, když půjdeme spolu. Chceš-li jít rychle jdi raději sám. Přidala jsem do kroku jak jsem se hnala směrem na sever. Nejprve jsem samozřejmě chtěla zamířit na náš ostrov do nory, ale tam jsem momentálně nemohla. Bylo by to děsivé, kdybych dovedla ty dvě vlčice přímo k nám domů. Co by na to řekla sestra a bratr, že jsem jejich důvěru zklamala tím, že se ženu od magiček a naženu je rovnou k nám domů do pelechu? Snažila jsme se držet vedle řeky, abych neztrácela směre. Kdo ví kam mě tohle dovede? Neohlížela jsem se a postupovala jsem dál a dál. Trochu jsem se bála, že mě ty dvě vystopují, ale na druhou stranu jsem neměla co ztratit. Kdyby po mě šly, mohla bych případně využít srázu. Zda pro sebe nebo pro ně, to už jsem nechávala nezodpovězeno. Jedno ovšem bylo jasné, pokud se ke mně dostanou, nebudu se s nimi vracet do zajetí.

//Sněžné hory přes Tajga

Přejížděla jsem pátravým zrakem okolí. Nebyla jsem si jistá, jestli nás ty dvě magička nechtějí napadnout. Vlčice po mém boku se podivně zasmála. "Je mi jasný, že se neschováváš předemnou... Pff... Proč bys to taky dělala. Nemagiči si musej pomáhat," prohodila jsem a nakrčila čenich. Moc se mi to tu nelíbilo a tak jsem se rozhodla, že bude nejjenodušší se pomalu vzdálit. Jenomže v tom mě přerušila vlčice. Její slova byla dost zmatená. No není úplně nejchytřejší, možná bychom neměli úplně rozmnožovat její geny. Přelítla jsem jí pohledem. "Jasně že ne se mnou... Asi radši ani s nikým, jak tě tak poslouchám," broukla jsem, přikovaná ke sněhové zemi. "Když bych ti našla vlčata, mohla by ses o ně postarat a vychovat je v nemagických zákonitostech, ne?" prohodila jsem. Bylo to přece tak jasný. Já jí dotáhnu vlčata a ona je pak vezme a vychová. Budou to dokonalý vojáci. "Jo je lepší je nachytat a převychovat, než se patlat s vlastníma. Než bys to odnosila, tak už by mohlo být po všem, že jo," prohodila jsem jako bych ani nemluvila k vlčici, ale jen tak do pléna.
Pak jsem se mírně nadzvedla a začala se pomalu přesouvat pryč. "Hele ráda bych vyrazila dál odsud. Nějak se mi nezdá tohle místní podnebí..." projodila jsem a čenichem ukázala na dvě magičky, které byly kus od nás. "Jakmile nějaký vlčata najdu, tak ti je přinesu. Domluveno?" prohodila jsem hrdě na svůj vlastní malinkatý plán. Pak jsem se otočila a začala se plazit pryč od vlčic.

//Dlouhá řeka přes Mahta jih

Nabroušeně jsem praštila tlapkou do sněhu. Ty dvě na mě byly moc. Musíme je nějak dostat, ale pokud se budou pořád takhle skupinkovat nemáme jako jednotlivci šanci... Musíme nějak zajistit, že nás bude víc a budeme je moct přemoct... Když nás bude víc, pak nebudou mít magičové šanci. Jak říkala ta šedivka je jich tu celkem dost. Otřásla jsem se zhnusením. Bylo to dost nepříjemné zjištění, že se někdo snaží o něco, ale nemůže toho dosáhnout, protože je sám. Byla jsem pěkně nabroušená. Tenhle problém se musel vyřešit, co nejrychleji, ale já netušila vůbec jak. Můj mozeček se namáhal, ale nic nevymýšlel.
Rozhlédla jsem se kolem a zahlédla vlčici, která jako by se snažila proplazit kolem. Koho se asi tolik bojí? No jasně. Těch magiček, určitě je nemagická jako já! No super, další bojovník do našich řad! Má žlutá očka.. Jo to sedí... Pomalu jsem se přikrčila a zmizela za závějí sněhu. Nornickým způsobem jsem se dopracovala blíž k vlčici (//Nym) "Před čím se schováváme?" zašeptala jsem, když jsem byla blízko k ní.
Sledovala jsem chvilku okolí, ale nevypadalo to, že by nás ty dvě vlčice sledovali. "Jmenuju se Tasa a jsem nemagička jako ty," řekla jsem jí tichým hlasem, protože pokud ona se něčeho bála, neměla bych na nás zbytečně upozorňovat. Vlčice vypadala dost mladě a docela i hezky. Na boj ovšem nebyla vůbec postavou vhodná. Vypadala spíš jako jeskynní puťka, než jako válečnice. "Hele... Mám na tebe celkem jako přímou otázku," řekla jsem naprosto klidně, jako bych se chtěla zeptat na počasí."Neměla bys zájem o vlčata?" vypálila jsem na přímáka.

//VVJ

A tak jsem šla. Bušila jsem tlapkami do země a snažila se dostat od magičky co nejdále. Co jsem taky jiného čekala od magiče jako je ona? Čuměla jsem přes sebe. Drsně jsem si odplivla a pokračovala v cestě. Ďas aby ji vzal. Eventuelně bych se nad ní možná slitovala, když začala být příjemnější. Fakticky bych jí možná i věřila její smutek a lítost v hlase. Grimasa, která se jí rozlila po tlamě, byla celkem uvěřitelná. Hrála to. Chápala jsem její pohnutky přesně. I když něco ve mě pořád hlodalo, že to možná šedivá myslela upořímně. Jenomže já si stála za svým. Kdybych povolila nad jejím zármutkem, musela bych povolit i nad tím, co mi udělali a to jsem nemohla. Ladně jsem přešla do nabručeného kroku.
Možná že jsem si to na sebe přivolala sama. Neznala jsem místní krajinu a vrhla se do všeho po hlavě. Ovšem já si myslela, že to mám všechno pod tlapkou a teď tu vykecávám svoje tajemství neznámé magičce. Prostě jsem to nezvládla a bylo nutné si to přiznat. Quickstepem jsem procházela kolem řeky. Rozhodně jsem nevěřila tomu, že si mé tajemství nechá vlčice pro sebe. Říct jí to byla jedna věc, ale ta potupa že se to tady roznese a všichni to začnou používat proti mě?
Sluch mě nezradil, když jsem slyšela vlčici za sebou. Škodolibě jsem se ohlédla a uviděla ji přímo s nějakou hnědou fůrií. To je ta nafrněná slepice, určitě si to vykvákávají. Ťafka na čenich by jim slušela oboum. Už jsem se chtěla rozeběhnout knim. V tom jsem se zarazila a sedla si místo toho na zem. Waterloo, to to bylo. Xenofóbní slepice, však já se vám pomstím za to že jste. Yetti tiše sedící a pozorující vlčice před sebou. Zírala jsem na ně obalená sněhem a čekala na svou příležitost. Žízeň po krvi byla stále silnější.

Šedivá pinda začala pindat, že to nebyla příroda, ale magie. "Tím pádem je to tu všechno hnusný a prolezlý, nejlíp to tu spálit a nechat obnovit," zavrčela jsem a tlapkou si otřela slzu z čenichu, která ještě nestihla kápnout na zem. Otočila jsem se na chvilku od šedivky. Bylo tu nějak moc plno. Měla bych se zdejchnout, než se na mě všichni vrhnou. Je jich tu moc. Šedivka ovšem pokračovala. Mluvila na mě, jako bych ji měla pochopit, ale já ji nechtěla a nemohla chápat. Prošla jsem si tolika věcmi, že už jsem nemohla jít dál.
Začala vysvětlovat, jak je tohle geniální a dokonalej svět. Každý tu má co do tlamy, každý tu má kde hlavu složit. Nikdo tu na nikoho není zlý. Tak jak to, že mě vyhodili snad z každýho místa kam jsem přišla? "Všichni se tu jenom přetvařujou. Hrajou si jak jsou šťastný a nás ostatní maj za póvl," zabručela jsem zlostně. Bylo mi to jasné. Všichni se tu tvářili šťastně a spokojeně, dokud někdo neměl jiný názor. Když prohlásila, že to sestra chápe nevěřila jsem jí. Jestli něco takového vypustila z tlamy tak jen proto, aby si zachránila vlastní kůži. Nic jsem ovšem neřekla. Z mého pohledu bylo vidět, že nevěřím vlčici ani slovo. Pak se mě zeptala na vlčata. "Nesebrali... Zapálili," procedila jsem skrz zuby, ale bez emocí. Cukla jsem mírně hlavou, protože jsem si vybavila ten divný pískot a praskání. Rozhlédla jsem se a zahlédla několik vlků. "Radši... půjdu," broukla jsem a zamířila směrem k řece. Nechala jsem na vlčici, zda bude chtít pokračovat v konverzaci nebo ne. Nevadilo mi se s ní bavit, byla zajímavá, ale místo mi nevyhovovalo.

//Mahtae

Přejela jsem vlčici pohledem. "No vzhledem k tomu jak jsi vyletěla mi minimálně čteš myšlenky, což je dost nefér taktika," obořila jsem se na ni. Doposud byla šedivá celkem klidná, ale mě se zdálo, že teď vyletěla na základě mých ne zrovna vybraných myšlenek. Začala mi vysvětlovat, že jí šlo po krku spousta magických příšer. Naklonila jsem hlavu na stranu a snažila se udělat si v tom pořádek. Co myslíte pane broučku, nějaký nápad? Nakrčila jsem čenich. "No možná... Možná se jenom příroda brání... Mořná se brání před vámi, co ji zneužíváte a používáte jako hračku. Tak proti vám používá stejnou zbraň jakou vy používáte proti ní... Určitě to tak je," vysvětlila jsem jí vševědoucím tónem. Nenapadalo mě žádné jiné vysvětlení, proč by nějaká příšera napadala magiče, když ti se jí mohou bránit? Nebo jich tu je jenom hodně. Přemnožili se a když má jiná bytost jako třeba medvěd hlad, tak první na koho dopadne je holt magič. Jenomže oni jsou tak egocentričtí, že si myslí, že je to na ně plánovaný útok.
Naslouchala jsem šedé vlčici, která na mě mluvila. Její slova se mě dotkla. Zasáhla mě, ale ne tak jak by si ona myslela. Trochu jsem se stáhla do sebe. "Sia byla na konci. Byla nejistá, byla už v podstatě mrtvá. Kdybych ji nezabila já, zabil by ji někdo jinej. Zima nebo medvěd, šakal nebo hlad, to je fuk. Vypadala slabě, byla slabá. Navíc si o to koledovala," zabručela jsem trochu vzdáleným tónem. "Neměla na mě tak mluvit... Ona... Ona... Neměla tak mluvit." Sledovala jsem sníh před sebou. Já jsem monstrum? Jsem já ta zlá? Ubližuju... "Drželi mě jako hračku, na které se můžou projet kdy se jim zachce." Polkla jsem s pohledem pořád přikovaným k zemi. "Sebrali mi důstojnost. Zdraví. Rodinu. Vlčata. Sebrali mi všechno, co jsem byla a co jsem měla. Sebrali mi vůli. Mučili mě, mlátili mě a nakonec mě... mě zlomili.... Oni... Oni mě roztrhali na kousíčky, které nemůžu... Nemůžu je slepit zpátky." Očka se mi zalila slzami. Cítila jsem jak mi kloužou po čenichu. Ale oni tak moc ublížili mě... Oni si nezaslouží slitování! Slza dokápla na zem. Zvedla jsem pohled k vlčici, který byl zuřivý a odhodlaný. "Ale já už jsem silnější. Jsem silnější než kdy dřív a nenechám se od žádného magiče ponižovat a urážet," vyštěkla jsem jejím směrem. Výhružka nepatřila jí. Patřila všem magičům, kteří by se se mnou pustili do křížku. Už jsem se nehodlala stočit do klubíčka a trpět rány, když si nějaký magič usmyslí, že by to se mnou šlo nebo že by si do mě chtěl kopnout. Ne! Rozhodla jsem se postavit stracu čelem. Smrt Amnesie byla jakýmsi katalizátorm. Jakousi poslední kapkou, která mě dohnala ke změně. Možná ne kompletní, ale aspoň mě to nasměřovalo. A kvůli šedivce před sebou jsem se nehodlala z téhle cesty vracet. Zrychleně jsem oddechovala, mělce a nevyrovnaně. Byla jsem odhodlaná jí vysvětlit, že svět není pohádkový místo a že já se nehodlám smířit s tím, že by v budoucnu mohl někdo trpět tak jako jsem trpěla já.

"Pff..." odfrkla jsem si nad jejíma poznámkama, že magie je vnější a že oni nemají na výběr. Och chudinky magické pipinky si nemůžou vybrat jestli budou magičkovat s vodičkou nebo stromečkama, nebo jestli někomu vlezou do hlavy a udělají mu tam paseku... Blbost. Nebyla jsem nadšená z tohohle jejího obhajování sebe sama. "Jako promiň, ale magie jsou fakt nechutný. Hrabat se někomu v hlavě a přimět ho tak k šílenství, to není normální," řekla jsem drsně a začala se tlapkou drbat za uchem.
Její další slova mě ovšem dostala. Začala mluvit o tom, jak magie ubližuje i magickým vlkům. "To si ze mě děláš prd.l?!" vyštěkla jsem a tlapka mi s dupnutím dopadla od ucha na zem. Tohle mě fakt naštvalo. "Ty vůbec nevíš o čem mluvíš. Já jsem nemagič a všechno, co bych ti mohla udělat se ani nevyrovná tomu, co bys mohla udělat ty," zavrčela jsem a naježila se. "Magičové jsou do morku kostí zkažení. Hnusný, zlý a nepřátelský příšery, který odvrhlo i samo peklo. Užívají si v tom, že mohou způsobovat bolest ostatním a ani se k nim nepřiblížit," mluvila jsem rozvášněným hlasem z kterého přímo kapala nenávist. "Ničí a berou. Nikdy nedávají. Nikdy nepomůžou slabšímu ani se nikdy nad nikým neslitují. Jsou to jen oni. Oni co se mohou zahřát v zimě ohněm, o který se nepodělí. Oni co vybijí stádo jedním zemětřesením, že ostatní nemají, co žrát. Oni kdo dokážou vytvořit v hlavě jednoho takové představy, že si radši sám rozdrtí lebku o kámen... Magičové nejsou chudinky. Jsou to vypočítavý parchanti," zavrčela jsem a bouchla tlapkou bez drápků do země, abych podpořila svoje slova.

Brouzdala jsem si ve svých myšlenkách, když mě do čenichu jako dělovka, praštil puch. Známý puch. Lišejník a žabinec. Zvedla jsem zraky a podívala se do tváře vlčice, která stála kousek ode mě. Byla to ta šedá, co se tahala s tou hnědou pindou. Hned se do mě pustila. Zavrtěla jsem hlavou. "Hele já se ti do cesty nepletu," zabručela jsem jejím směrem. Moje nálada byla ta tam. Nemohla jsem už přemýšlet v tichosti tak jsem přestala úplně.
Magička se mě ptala, zda jí jdu nadávat kvůli magii. "Já nikomu nenadávám," ohradila jsem se. Tiše jsem si povzdechla jako bych mluvila s vlčetem nebo mentálně zaostalým vlkem. "Magická moc není přirozená, je nechutná. Ale to ještě neznamená, že by byl nechutný každý magič," sdělila jsem vlčici. Nějak mě to nezaráželo říct o někom, že je nechutný. "Magická moc nepřichází od přírody. Je to něco zvláštního, co se m nepatří. Podle mého názoru, by všechna mafická moc měla být vymícena. Umí jenom ničit a nepřináší nic dobrého," řekla jsem a sedla jsem si do sněhu. Černá tma pohlcovala krajinu a sníh se snašel k zemi stále hustěji. Čekala jsem, že se na mě vlčice začne ksichtit a nadávat mi, že jsem sama nechutná. No nebylo nic, co by mi už někdo jiný neřekl nebo nezařval přímo do ksichtu. Nemohla mě tedy ničím zaskočit.

//Východní úkryt přes neprobádaný les

Našlapovala jsem fakt pomalu. Jako by ani nestačilo, že mi tak špičkovou jeskyni zabrali magičové, cítila jsem je i tady u jezera. Oni fakt nikdy nechrápou. To je úděsný... Tiše jsem zavrčela, když jsem zahlédla vlka, u jehož tlapek něco leželo. Vypadalo to na tělo. Ooo pryma další magič zdechnul? Mlsně jsem se olízla. Na chvilku jsem se zastavila. Kdyby u těla na zemi nestál ten borec, mohla bych se aspoň slušně nažrat. No já nehodlala pokoušet svoje štěstí, které mi prozatím přálo a já se vyhla větším bitkám a šarvátkám.
Pomalu jsem se dala do kroku a pokračovala směrem na jih. Bylo zajímavé kolik smrti jsem zažila za posledních pár dní. Nejdřív zpráva o smrti ségřina bouchače, potom ta vlčice co jsem jí rozdupala hrudník a nakonec to pidi vlče, které křuplo. Tohle setkání se smrtí pro mě nebylo ničím novým. Bylo to známé a až moc příjemné. Nebála jsem se vlastní smrti. Byla jsem s ní smířená. Až to přijde, tak to přijde. S mou náturou a štěstím jsem si byla jistá, že mě buď někdo zabije úmyslně nebo umřu na hlad nebo umrznu. Život tuláka vám nedával moc příjemných vyhlídek do budoucna. Zatím jsem se ovšem držela.
Měla jsem jasně daný cíl, který mě držel nad vodou. Jinak bych to už asi zabalila. S tím, čím jsem si prošla mi bylo jasné, že mě nešeká žádné "žili šťastně až do smrti". Trochu jsem stáhla uši k hlavě. Zamrzelo mě, že sestra se zdála tak moc odtažitá. Bavila se s magiči, jako by se nic nedělo. Jako by nám nepozabíjeli smečku a rodiče, jako by mě nedrželi v zajetí jako hračku. Zdálo se mi, že Styx se od nás víc a víc vzdalovala. Norox na druhou stranu se mi zdál zapálenější než kdy dřív, ale jeho zápal mu lezl až moc na mozek. Pro jeho plameny občas neviděl blízká nebezpečí.
Sama jsem se začala víc a víc ztrácet v tom, co je vlastně důležité. V tom, co bych měla dělat a nedělat. Jedno je jasné. Dokud nebude tahle země bez magičů nezastavím se. To bylo to, co mě drželo. Byla to rodina a moje poslání... NAŠE poslání.

//Řeka Kierb

Sněhové slepence snášely se se soumrakem. Stále se snášelo sdružení slepenců. Slepence správu svou sněhovou snad snovají? Snad sraz svůj sněhový svolávají? Sněhových soumraků snad skon stane se. Setřást si slepence sněhu stěžejním se stávalo. Stěží slepence svévolné svému svědomí setřást samice směla. Smysly své směřovala skrz soumrak směrem severním. Spánek se snažil sebrat snažení samice. Smát se? Soužit se? Se samicí se spolubydlící střídali. Sumrak sem sezval samici se samcem. Samička samotinká se stočila se smíchem. Své sebejisté stopy si sebrala sebou.

Cítila jsem přítomnost magičů a byla celkem blízká. Ne že by mi nějak vadilo se jim postavit, ale byla jsem už moc unavená na to, abych se s někým dohadovala. A tady rozhodně neusnu, pokud mi bude za zadkem stát nějaká nána s vořechem. Tiše jsem se zasmála svému vlastnímu neštěstí a pomalým krokem zamířila směrem pryč. Tenhle úkryt vypadal moc dobře a neopouštělo se mi ho do sněhové nadílky snadno. Co jsem ovšem měla dělat? Spát tady znamenalo spát v jedné díře s magiči a toho už jsem na jeden život měla až až. Rozhodla jsem se tedy vydat do naší nory, v naději že tam dorazím dostatečně brzo. Ale bylo mi jasné, že únava si vybere brzo sovu daň.

//VVJ přes neprobádaný les

Sledovala jsem vlčátka pohledem, který se snažil neudělat do nich dírku. Bylo mi jasné, že ta uštěkaná a Dýňák mi to žrát nebudou. No co musí se to zkusit. Roztáhla jsem tlamu do ještě většího "úsměvu" a nasadila opravdu "roztomiloučký" kukuč. "Ale no tak nečerti se miláčku," řekla jsem něžně směrem k sestře Dýňákově, která se ozvala jako první a nejhlasitěji. Snažila jsem se působit fakt mile. Někde v mém nitru to pořád bylo. Přeci jen jsem se starala o vlčata vlastních věznitelů. Občas jsem jim něco ulovila, sloužila jako trenažér pro kousání a lov. Uspávala jsem je, myla jsem je a tak podobně. "To bylo jen nešťastné nedorozumnění," broukla jsem konejšivým hláskem. "Moc si sebou cukala a tak jsi mi vyklouzla ze zubů přímo do té odporně studené vody, kdo to jenom mohl tušit, že?" řekla jsem s opravdu až přehnanou přívětivostí, i když slova nějak neseděla k tónu.
Pomalu jsem se natáhla, abych se mohla vlčice dotknout. Jenomže to už ta mrňavá otočila hlavičku a zapasovala se za svého bráchu, aby se schovala. Potlačila jsem zavrčení a pokusila se po ní natáhnout tlapkou. Došáhla jsem jenom na její hlavičku, takže jsem jí a Dýňáka tlapkou poklepala po hlavách. "Všechno dobrý ne?" prohodila jsem a úšklebek na tváři se mi ještě více zkřivil. Fuj. Nechutný magický děcka. Měla bych je zakousnout. Docházela mi trpělivost, ale chtěla jsem na ně udělat dojem. Když teď odejdu a neublížím jim, tak mi budou třeba důvěřovat. Navíc jsem moc blízko jejich smečky a všechny tři sama nedostanu. Někdo by mohl zavolat pomoc... Počkám až se rozejdou. "Jen jsem vás chtěla upozornit, že byste se neměla potulovat sama takhle mimo smečku. Kousek odsud jedno vlče zahynulo a ne úplně příjemnou smrtí... Parta vlků ho roztrhla až z něj vypadla střívka," řekla jsem a zaklepala se na oko zděšeně. "Tak se opatrujte zlatíčka," dodala jsem ještě láskyplnějším tónem, který se vůbec nehodil ke zprávám, které jsem jim řekla. Pomalým krokem jsem se rozešla pryč. Směrem k úkrytu, který byl nedaleko. "Mohla by vám tu být zima, šla bych na vašem místě domů nebo do úktytu za mnou," dodala jsem ještě, ale to už jsem se od vlčat vzdalovala. Sama bych přes noc venku na jejich místě, být nechtěla.

//Východní úkryt
Díky Jamie Nechám vás na pokoji a případně si vás pak rozkradu a sním později

//Maharské močály přes Kierb

Bylo mi jasné, že někde tady musí být ten úkryt. Cesta kolem řeky byla pomalá a vyčerpávající. Každou chvilku jsem se otáčela, abych se podívala, zda mne někdo nesleduje. Nejdřív jsem si myslela, že mě pronásledují, ale pak jsem si uvědomila, že se jednalo o vlky, kteří jen něco řešili u močálů. Jakmile jsem se od nich vzdálila, byla jsem v naprostém bezpečí. Nikdo další už za mnou nešel.
Dostala jsem se až do podivného lesa, který byl kousek od smečky té dvoubarevné. Byla tu spousta šutrů a křovin. Hádala jsem, že v letních měsících tu bude i spousta hadů, pavouků a jiných potvor. Celkově to tomu tady nasvědčovalo. A když už jsme byly u potvor. Mlsně jsme se olízla, protože předemnou byl přímo bufet. Byl tu Dýňák, jeho uřvaná otravná ségra, co neumí plavat a pak nějaký další pískle. Šla jsem pomalu k nim, ale pak jsem se ve stínech zastavila. Hele oni se mnou nepůjdou, když se budou bát. Ségra taky použila jinou taktiku... Rozhodla jsem se napodobyt to, co dělala Styx. Nevrčela ani nepouštěla hrůzu, byla naopak velmi milá a to vlče ji samo skočilo do tlamy... teda skoro. "Ahojky zlatíčka," řekla jsem tím nejvíc milounkým hlasem jakého jsem byla schopná. "Copak dělá taková roztomilá parta vlčátek, sama takhle v noci?" zeptala jsem se a hlas mi naoko překypoval příjemností a hřejivostí. Snažila jsem se být, co nejvíce mateřská, co jsem jen zvládla. No bohužel to nebylo úplně podle mých plánů, takže místo přátelského úsměvu jsem měla na čenichu podivně křivý úšklebek.