Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ježší mýtina

"A ty se mi nějak moc zajímáš," zabručela jsem směrem k Evelyn, která začala vyzvídat koho jsme to přetáhli. Já jí ovšem nehodlala říct o koho jde. "Přece si nemyslíš, že ti to vykvákám. Co já vím, sice jsi nemagička, ale můžeš být s někým spřáhnutá," řekla jsem jí o něco klidnějším hlasem. Našlapovala jsem opatrně po zmrzlé zemi. Pod tlapkama mi to trochu čvachtalo, což značilo, že už zima končí a přichází jaro. Pořád ovšem nebyla extra obleva, i když sníh tál. Aspoň to tady nebude všechno klouzat. Na druhou stranu, by to chtělo trochu víc opatrnosti, aby jeden neskončil v bahně.
Našlapovala jsem pomalu a obezřetně. Vedla jsem nás, což nebylo postavení, které by se mi líbilo. Proto jsem se zastavila kousek dál v močálech a otočila se na Evelyn. "Ta pi.ka ovládala několik magií. Měla dvoubarevné oči, což jsem nikdy neivděla, takže hádám, že bychom ji nedali ani ve třech... Je to nefér, když tě magičové dokážou zabít jenom pohledem nebo myšlenkou a to hned na několik metrů," zavrčela jsem a pak si povzdechla. Její doraz nad tím, co děláme s mrtvolama jsem přešla. Došlo jí to. Nebyla blbá. Mlsně jsem se olízla. Byl to jenom reflex. "Záleží jakou máme náladu. Pár vlků mají sourozenci vytipované. Hádám, že jim něco udělali, ale většinou prostě jdu na náhodu. Aspoň netuší odkud to přišlo," zasmála jsem se a začala se rozhlížet, zda tu není něco k jídlu. Kvůli oblevě jsem ovšem měla obavu, že tady nic nebude.

Jen jsem mírně přikývla hlavou. Nechápala jsem, co bych jí dál měla vysvětlovat na tom, že jsem byla ve válce. A byla jsem v ní celkem dobrá. Dokud nedošlo k té bitvě, kterou jsme ale všichni projeli. Zavrtěla jsem hlavou a usmála se nad jejím uznáním. "Díky, díky," broukla jsem a zamyšleně se rozhlédla po okolí, jako bych čekala celý dav, který mne bude uznávat. Jenomže tu nikdo nebyl. Pak ovšem Evelyn prohlásila něco o rozšíření řad. "Jistě že," odpověděla jsem jí obratem. "Dokonce už máme i jednoho magického přeběhlíka jakožto spojence... Ovšem upřednostňujeme nemagiče, kteří jsou loajální, abychom mohli my být loaja....lojal.... lo-A-jální k nim," vysvětlovala jsem a pohazovala u toho ocasem. "Taky je nutný dokázat, že to myslíš vážně, když se chceš přidat a nejsi jenom špeh nebo tlučhuba... srab," dodala jsem a významě ji přejela pohledem, jako by nebylo nic horšího než být srabem. A ono nic moc horšího nebylo. Mohli jste být smilník, vrah nebo zloděj, ale být srab bylo fakt to nejhorší, co o vás mohl někdo prohlásit. Alespoň v mých očích to tak bylo.
Tiše jsem zavrčela, když se začala smát, nad tím, že jsem byla neschopná to vlče chytit. "Hádám, že teď už bude dospělé, takže teď už s ním nebude nikde chodit jeho matka," poslední slovo jsem vyplivla, jako by to byla odporná ohavnost, která kdy mohla na planetě existovat. Její návrh ohledně lovu se mi moc nezamlouval. Sama jsem nebyla nejlepší lovec. Tedy já neuměla vymýšlet plán, ale pokud někdo nějaký předložil, byla jsem schopná ho dotáhnout do konce. Evelyn navrhla močály. Kývla jsem hlavou a rozešla se jejich směrem.

//Maharské močály

Evelyn se náhle mírně zasekla a pak se mě zeptala na otázku, zda nemám dva bratry. "Mám tři bratry, ale dva zemřeli za války," řekla jsem jako by na tom nic nebylo. Nebyla jsem si tím jistá, ale kdyby nezemřeli, určitě by už byli tady s náma. A Styx by o nich mluvila nebo aspoň Norox. Věděla jsem jen o tom, že tu byla Apaté, ale ta zmizela z povrchu zemského. Nebo ji nějakej magič někam vodtáhnul a tam ji obtáhnul... Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na vlčici, která se zase rozhovořila. "Nemagičů je spousta, jenom nejsou tady... Jakmlie se to tu vyčistí, tak přijdou, ale musí se to tu prostě aspoň částečně odmagičovat," kývla jsem hlavou, když prohlásila, že jeden vlk neudělá rozdíl. Já byla názoru opačného.
Mírně se uchechtla, když jsem jí řekla o tom, že mi Dýňák dvakrát zdrhnul. Brala jsem to tak, že se směje mojí neschopnosti. "Jednou ho zachránila dvoumagická pí.a a podruhý se mu podařilo využít počasí," zavrčela jsem rozladěně a potlačila další táhlé zavrčení. Nehodlala jsem si vylévat zlost jen tak do prázdna, chtěla jsem si ji vylét na něčem konkrétním. Magické vlčátko, třeba...
Evelyn navrhla jít lovit spolu. Byl to celkem slušný návrh. Pokud mi nevrazí drápy do zad a nezdrhne s úlovkem. "Můžeme to zkusit, ale obávám se, že toho k žrádlu bude po okolí málo... Nebo máš snad nějaký tajný místo?" zeptala jsem se celkem pohrdavě a s úšklebkem. V téhle zimě jsem se obávala, že nic kloudného nenajdeme.

// I když názor většiny říkal "ber řečníka" beru nakonec "jarní magii" víc se mi k Tase hodí :D
A za svých 107 bodíků poprosím 3x3 hvězdy - 4 do jarní magie a 5 do neviditelnosti (105 bodů) + 10 oblázků (2 body)

Vlčice prohlásila, že bych se měla taky množit. "To mě taky napadlo, ale trvalo by to moc dlouho. Navíc nemagičů je tu menšina... Co vím tak jediný nemagič vlk je tu brácha a toho by nakrejt tolik čubek asi stáhlo dost energie... Na to se nesmí plýtvat. Jednudušší bude vyzabíjet je," řekla jsem a ani nad jejím návrhem moc nepřemýšlela. Přišel mi až moc hloupý na to, abych se nad ním více zamýšlela. Už jednou jsem ho zavrhla z časové tísně a riskovat, že se z vrhu narodí víc magických vlčat než nemagických kvůli dna otce, bylo nepřijatelné.
Evelyn si zlostně odfrkla. Nechápala magiče z mé rodné smečky, ale ty nechápal nikdo. Přešla jsem to bez komentáře. Nebylo třeba to dál rozvádět. A pak začala zpochybňovat moje schopnosti. "No zatím to tak vychází. Zvládla jsem unést dvě vlčata, jedno dokonce dvakrát, ale nakonec jsem ho musela nechat běžet, počasí mi nepřálo a nechtěla jsem zařvat pod nějakým magickým sajrajtem... Pak jsem zabila tu vlčici... Moment překvapení využila i ségra, když s bráchou roztrhli vejpůl to vlče... Takže jo, moment překvapení je celkem důležitej," prohodila jsem a vesele zavrtěla ocasem. Už jsem se vrátila plně do normálu a svého vlastního já. Na její další slova jsem jen nakrčila čenich. Buď se tím budu řídit nebo nebudu... Spíš nebudu, ale nehodlala jsem jí to na féra říct, kvůli jisté nemagické loajalitě a tak.
Pak se mě zeptala, co mám v plánu dál. "Asi si půjdu něco ulovit a pak to někde zapíchnu," prohodila jsem stručně. "Nemám krátkodobý plány nebo tak. Spíš podle potřeby, takže..." Začala jsem se rozhlížet a čichat okolí, abych případně našla nějaký pach kořisti.

Zatřepala jsem hlavou, abych si utřídila myšlenky. Už jsem to byla skoro zase já. "No právě," vydechla jsem nadšeně, že někdo chápe můj pohled na život. Někdo jiný než rodina. "A abys srovnala stavy musíš jim buď zabránit v množení nebo je vymlátit, jako když se snažíš zbavit škodný v lese," řekla jsem s chladnou hlavou a nadšením v hlase. Bylo to přece tak očividné, tak proč to nechápal každý. Vlčice toho měla asi velice málo v mozečku, protože se mě zeptala zda odkud jsem sou vlci jenom bez magie. Přišlo mi to jako zvláštní otázka, copak všude jinde jsou jenom magičové? Opravdu jsme jenom menšina? "No tam kde jsem se narodila, byla původně smečka magičů i nemagičů, ale magičové si začali všechno přisvojovat, že prý víc dřou když používají své magie, než mi co se dřeme jenom svýma tlapkama. Takže se semčka rozpadla.... Ale vždycky to tak bylo, že byly nemagičové a magičové. Už od pradávna," řekla jsem jí s klidem. "Mezi sebou jsme se nekřížili... Teda... No nekřížili," zamluvila jsem nakonec, to co jsem jí chtěla říct. Blbko málem jsi to vykecala.
Podívala jsem se na vlčici, která byla pořád víc a víc divná. Představila se nakonec jako Evelyn a že se mám ptát, než někoho zabiju. "Pff... Jasně a přijdu o moment překvapení... Nejdřív koušu, pak se ptám," shrnula jsem svůj postup. Dalo by se tam i přidat závěrečné a pak myslím. "Já se jmenuju Tasa," řekla jsem s tónem celkem odměřeným. K čemu by to vlčici bylo, že?

Po očku jsem koukala na vlčici, která byla nemagická. Zatím jsem nepotkala magiše s žlutýma očima a i když někteří tvrdili, že jsou magičové... no nežrala jsem jim to. Oči pro mě byly ukazatelem magie a taky srst a různé nechutnosti, kterými se magičové zdobili. Vlčice seznala, že jsem si to nezasloužila. Zuřivě jsem pokývala hlavou. Bylo přeci jasné, že jsem si to nezasloužila ani trošku. Čím déle jsem byla od vlka, tím více se mi vracel můj původní smysl sebe sama. Pomalu jsem dorůstala do svého velkého těla.
Vlčice nesouhlasila s tím, že bych tím prospěla. Spíše to vypadalo, že smíšlí naopak. Tiše jsem zavrčela. "Ta slepička si to zasloužila," řekla jsem vzdorovitě a nadzvedla čenich. Kdybych to byla já v plné své síle, rozhodně bych zvolila horších slov, ale tohle zatím muselo stačit. Můj mozek se na nic lepšího nezmohl. "Kdyby tu nebyli magičové, byla by tu harmonie a klid. Takhle je tu jenom naprosto nechutně... přemagičováno," zhodnotila jsem situaci v místním prostředí. Tenhle systém musel dřív nebo později zkrachovat a já nehodlala čekat až se to stane s mlčením. Chtěla jsem tomu pomoct. Vlčice ovšem dál jela svou. "A jak mám prosím tebe vědět, koho ty znáš a koho ne?" zabručela jsem, jako by to bylo naprosto hloupé a naivní. Což taky bylo.
Nakonec to vypadalo, že už odejde. "Když myslíš..." broukla jsem jenom. Znala jsem mnohem silnější vlčice než byla ona. Pokud ji ten magič do teď nezabil, tak měla jenom štěstí. Jinak by z ní už byla jenom placka na zemi ve sněhu. To že by k tomu měl jiný důvod mi naprosto unikalo.

//Tenebrae v tažení Evelyn

Nechávala jsem se odtáhnout od vlka. "Bezpečnější," broukla jsem jenom, když mě vlčice pustila a nechala mě ležet ve sněhu. Sedla jsem si na zem a přikrčila se. Pořád jsem byla v moc velikém tělíčku, ale postupně jsem do něj začínala dorůstat. Ne ovšem nijak rychle. Čím dál jsem byla od vlků s modýma očima a čím delší doba od setkání s nimi uběhla, tím jsem se zdála více při smyslech... teda skoro.
Vlčice říkala, že jsem si to zasloužila. Stáhla jsem uši k hlavě. "Magičové jenom ubližujou. A nezasloužila jsem si přijít o drápky... To moc bolí, víš..." fňukla jsem a zvedla pacičku bez drápků, kterou jsem si začala olizovat, jako by mě pořád bolela. Což občas bolela. Vlčice ovšem mluvila nejspíš o něčem jiném. Řeka... Magič... Oooo tam jsem vlastně zabila Siuu... Jooo to byl tamten magič... Žůžo! Zamrkala jsem a pohodila vesele ocáskem. "Proč by se na mě zlobil? Zbavila jsem svět trápení... nebo jsem zbavila vlčici trápení?" naklonila jsem zamyšleně hlavu na stranu. V tomhle stavu jsem úplně nechápala koncept toho, když někdo umírá. Ale chápala jsem koncept smrti. Někdo umře a už tu není, tak by se to dalo shrnout. "On nikdy hodný nebude... Umí jenom ničit a ty by ses taky měla schovat, nebo ti ublíží," řekla jsem jí významně.

Náhle začalo sněžit. Stáhla jsem se ještě do většího klubíčka a začala jsem naříkat. "Neci, ať jde plyč," broukala jsem a třásla se strachy, protože jsem se opravdu až moc bála toho magického vlka. "Mi ublíží," žvatlala jsem dál a dál, zatím co se kolem mne snášel sníh, který kdo ví odkud padal. Nevěděla jsem úplně, co budu dělat, pokdu si mě vlčice neodvede pryč nebo pokud neodženetoho vlka od nás. Vlk tam tak stál, prohlížel si sníh a plakal? Možná se mi to jenom zdálo, protože to už mě vlčice uchopila za kůži na krku a začala mě tahat směrem pryč.
Pomalu jsem se plazila pod ní, takže to v podstatě vypadalo jako by mě vážně nesla. "Juuuuu," broukla jsem, když jsme byli dál od toho vlka, protože jsem se celá naplnila štěstím, že budu daleko od něj a toho co by mi udělal. "Maličké tělíčko. Maličké tělíčko," prozpěvovala jsem si broukavým hlasem a nechala se táhnout vlčicí. Ťapkala jsem přikrčená pod její tlamou sněhem, což šlo celkem špatně, ale aspoň jsem se snažila. "On by mi totiž ukradnul drápky víš," řekla jsem vlčici, která pokračovala v cestě pryč od vlka. Chtěla jsem, aby to věděla. Bylo to důležité. Život bez drápků byl na pytel. "Pan brouček si to myslí taky," dodala jsem ještě, abych potvrdila svoje slova.

//nesena pryč

Já vyšilovala z toho, že je tu vlk s modrýma očima. Vlk vyšiloval z toho, že jsem mu kopla do sněhu a pak ho poch.la. No a vlčice nevyšilovala vůbec. Vlk do mě strčil, což rozhodně neměl dělat. To že jsem si počůrala tlapky jsem nevnímala, vnímala jsem jenom to jak do mě narazil a odstrčil mě jako hadrovou panenku. "Víííí," vykníkla jsem jako malinkaté vlčátko, kterému někdo stoupl nešťastnou náhodou na ocásek, ale ono to bere jako největší možnou věc, která se mu stala. Náhle jsem zaslechla vlčici, která začala mluvit. No já nespouštěla pohled z vlka s modrýma očima, který si dělal kupičky ze sněhu a snažil se vše dát na původní místo.
Vlčice mluvila o neviditelných vlcích. Stáhla jsem uši k tělu a pak zavrtěla hlavou jako bych nevěděla, co se děje. Byla jsem uvnitř hlavy pořád menší a menší. Zdálo se mi, že už ani nevím, proč tu jsem a před čím se schovávám. Zůstával jenom primární strach z toho, že mi ten vlk s modrýma očima něco udělá. Místo, abych utekla, jak navrhovala vlčice jsem spadla na zem a začala se plazit po zemi. "Musíš mě odnéšt," pípla jsem na vlčici. "Mám moc malé ťapišky, abych mochla chodit v tom bílém, víš?" Byla jsem jako tří měsíční vlče, co neumí pořádně mluvit a všechno se mu plete. "Sice mám... velkééééé tělíčko, ale...hmm... to není moje. Nevím kde se vzalo?" Zmateně jsem koukla na vlčici a pak na vlka. Při pohledu na jeho oči jsem znovu vykníkla a snažila se schovat do bezpečí pod břicho vlčice.

Přikrčená pod vlkem jsem skenovala okolí. Naštěstí jsem nikoho neviděla, takže mi bylo jasné, že mě nesledují. Ti dva nademnou furt něco mleli. "Ticho," sykla jsem na ně a ještě chvíli čekala, zda se náhodou někde vlčice neobjeví. Neobjevily. To už ovšem vlk, pod kterého jsem se schovala, začal vyvádět. "Co?" zeptala jsem se podivně a začala se rozhlížet. Však to byl jenom sníh? Co mu vadilo? Že mu ležím na sněhu, nebo co?
Vlčice, která tu byla se snažila být bojovná. Vrčela a chňapla po mě. Asi aby mi nahnala strach, ale jelikož to byla nemagička, neměla jsem potřebu se s ní dohadovat. Magičové byli větší problém. Naposledy jsem se rozhlédla kolem a pak jsem se začala zvedat. "Super, setřásla jsem je," prohodila jsem s úlevou. Pak jsem se podívala na vlčici, vlka jsem dokonale ignorovala. "Sorrka, že jsem vám přerušila konverzaci," řekla jsem jí omluvně, protože nemagičům jsem nerada způsobovala problémy. Pak jsem se podívala na zem a začala jsem zahrabávat vyležený důlek, který jsem tu udělala. "A omlouvám se, že vám tady ničím sníh, napravím to hned..." prohodila jsem a rozhazovala jsem sníh do všech stran, abych to tady napravila a nebylo poznat, že ve sněhu někdo někdy ležel. "Tak je to lepší? Udělalo vám to radost?" prohoidla jsem a zvedla oči k vlkovi. Až teď jsem si všimla jeho modrých očí, které byly nepřirozené a nechutné. Poplašeně jsem vyjekla a počůrala se, takže se sníh, který jsem teď pracně rozházela proměnil na žlutou kejdu.

//Středozemní pláň přes Maharské močály

Běžela jsem podél řeky, kterou jsem si spletla s tou druhou řekou. Kdybych nebyla tak blbá, tak bych možná věděla, u které řeky jsem někoho zabila, ale já nebyla dostatečně chytrá no. V podstatě mi to vůbec nedocházelo, protože jsem se obávala, že mě pořád pronásledují ty dvě vlčice. Uviděla jsem před sebou vlka a vlčici. Nějak mi nedošlo, že to budou asi taky magičové. Nějak moc mě rozhodilo setkání s tou maxi rybou. "Pomooooc!" křikla jsem na ně, když jsem k nim doběhla a jelikož jsem byla fakt kurňa vyděšená, že mi de o kejhák, tak jsem si je ani nijak extra neprohlížela. Schovala jsem se za vlka, který měl na hlavě kytky. Asi trochu přiteplenej. Nic jsem ovšem neřekla. Jenom jsem si za něj lehla na zem a dělala jsem, že tu nejsem. Hlavu jsem měla položenou na zemi a mezi jeho předníma a zadníma tlapama mu pod břichem čuměla do okolí. "Omlouvám se, že prudím, ale.... Fuuu.... Nahání mě banda magiček, tak když budete sticha a tak, bude to super," řekla jsem rychle a rozhlížela jsem se kolem.
Ne nedocházelo mi, že ležím hlavou pod břichem vlka, kterýmu jsem zabila díru se kterou si užíval. Opravdu jsem byla přesvědčená, že to bylo u té druhé řeky. Navíc kdo by byl řekl, že tu furt bude okounět. A navíc jsem si ho ani moc neprohlížela, byla jsem ráda, že jsem tenkrát zdrhla, než mě stihl zakousnout. Takže jsem v klidu ležela na zemi a nehýbala se. V naději, že ty dvě magičky, které mě možná nahání případně proběhnou kolem. "Hlavně se tvařte vesele a nenápadně, fakt mi to bodne," dodala jsem a snažila se splynout se sněhem. Kdybych se blbka podívala na vlka, zjistila bych že je to magič, ale já byla moc blbá a vyděšená i jen se mu podívat do očí, protože bych musela přestat sledovat okolí.

//Mahtae sever přes náhorní plošinu

Vyběhla jsem od řeky k jedné pláni a pak zamířila přes tuhle pláň k další pláni. Tlapky mne bolely jak jsem se namáhala. Plíce mne pálily, jak jsem dýchala. No a můj ocásek se zdál, že brzo upadne. Nemohla jsem ovšem zastavit. Nešlo to. Moc magičů jsem cítila v okolí. Možná, že kdybych se na chvilku zastavila ucítila bych v čenichu pach přítele, který je na blízku. Jenomže to bych musela věnovat pozornost taky něčemu jinému než svému běhu. Zamířila jsem podél pláně na sever. Jenomže mi bylo jasné, že tady náš úkryt nenajdu. Mohla bych zkusit škemrat u té smečky na jihu. Třeba to tentokrát vyjde. Stočila jsem proto na poslední chvilku svůj krok směrem ke hvozdu, kde měla být smečka. Nějak mi nedocházelo, že jdu cestou, kde jsem zabila Siu. Popravdě jsem byla přesvědčená, že to je ta druhá řeka.


//řeka Tanebrae přes Maharské močály

//Tajga přes úzká rokle

Uháněla jsem o sto šest k řece. Jenomže jsem v tom všem sněhu celkem dost zabloudila. Bylo mi jasné, že někde tady u té řeky máme noru... Nebo že by to bylo u nějaké jiné řeky. Kurňa fix, se na to vyse.u! Byla jsem naštvaná. Na sebe za svou blbost, na tenhle deb.lní kraj, který se měnil před očima. A taky na tu bandu magičů, která si tu chodila na výlety, jako by se nechumelilo. A že se chumelilo. Zavrčela jsem a doběhla k řece, kterou jsem se nakonec rozhodla překonat a běžet dál. Netušila jsem jestli běžím správným směrem nebo ne. Pravděpodobně jsem běžela blbě, ale já netušila, co dělat jiného. V patách jsem mohla mít pořád ty dvě magičky. Překonala jsem řeku přes kameny, které tu byly a doufala jsem, že v tom překotném běhu si nenamočím ještě něco jiného než ocásek, který nepříjemně píchal, jak byl zmrzlý.

//Středozemní pláň přes náhorní plošinu

//Safírové jezírko přes Sněžné hory

Běžela jsem jako by mi za prde.í hořela koudel. Snažila jsem se nezakopnout o sníh, ale moc se mi to nedařilo, takže jsem každou chvilku zapadla do sněhu nebo o něj zakopla. Pak jsem se překotně snažila zvednout zase na tlapky a běžet dál. Ocásek jsem měla celkem zmrzlý, jak mi na něm voda začala zamrzat na ledové krystalky. Co to kur.a bylo?! Byla jsem děsně zmatená. Moje mysl netušila, co mě mohlo chňapnout za ocas a táhnout takhle dolů. Bylo to přeci jenom malé jezírko, takže jsem nečekala, že tam bude nějaká maxi ryba. No ale podle očividných důkazů, tam maxiryba opravdu bydlela a já blbka se jí nabídla jako sváča. Měla jsem jediné štěstí, že jsem svůj ocásek vytáhla tak rychle nad hladinu. Mrštně jsem jím mávala ze strany na stranu a uháněla, co nejrychleji to šlo přes zasněžené pláně na jih. Sever tu byl nebezpečnější, než se mohlo zdát.

//Mahtae sever, přes úzká rokle