Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Skákala na místě jako opice a halekala na celé okolí. Vypadala jako bobr, kterého někdo bodnul klackem do pr.ele. Nechala jsem ji ať se vzteká jak chce. Bylo mi to fuk. Hlavní bylo, že jde někam do pryč. Což se taky stalo. Neodpustila si poznámku a urážku. Zavrčela jsem na ni. Kdyby postávala na místě ještě chvilku, udělala bych z ní dvě malý. Odcházela. Nechala jsem jí odcházet. Konečně bude klid. Byla jsem ráda, že budu mít svou vlastní volnost, vlastní místo, vlastní klid. Hlavně ten klid, protože mě tahle vlčice opravdu vytáčela. Mluvila jak deb.l a ještě si vyskakovala. Zavrčela jsem si, i když už tu vlčice nebyla.
Podívala jsem se na nebe, které bylo černé jako bota. Noc se vyhoupla na oblohu a já věděla, že bych měla vyrazit někam do úkrytu. No nechtělo se mi, protože jsem chtěla ještě nasrat tu magickou pindu na severu. Rozhodně si to zasloužila. A Dýňák by si zasloužil taky menší proběhnutí, zase někam mimo domov. Zastříhala jsem ušima a zvedla se ze země. Pomalým krokem jsem vyrazila na sever.

//Mechový lesík

Olízla jsem si talpku, na které jsem pořád měla krev srny. Moje náprsenka byla taky krvavá a jeden by mohl říct, že jsem vlčici roztrhala na kousky. Ale ne. Já se jí v podstatě ani nedotkla. Kdyby jo, neřvala by jako na lesy. "Fajn tak jako silná a nezávislá odkráčej někam do prd.le nejlíp co nejdál ode mě. Protože mě z toho tvýho řvaní začíná bolet hlava," zabručela jsem a přestala si čistit tlapku. Její výlev na mě nedělal žádný dojem. Byla tak slabá, že by ulovila max zajíce a i to by ji dost vyčerpalo. Podle mého hrubého odhadu nežrala už pár dní. Ale co, není rodina. Nebudu se starat o nějaký cizácký pič.y. Pohlédla jsem na flekatou a neřekla jsem ani slovo. Čekala jsem, až se sebere a vypadne někam hodně daleko.
Nebe bylo černější a černější. Bylo jasné, že noc už začíná. Rozhodně nebylo bezpečné zůstávat takhle blízko té smečky na severu. Měla bych navštívit Dýni až nad ránem. Abych viděla jak ho hezky trhám na kousky. Mlsně jsem si olízla čenich. Počasí vypadalo celkem dobře a jarně, takže jsem se trochu i obávala, že se rozvodní řeky. Neměla bych se vracet domů. Pokud se zvedne voda, zatopí noru a je to... Ségra nevybrala úplně dobrý místo. Mírně jsem nakrčila čenich.

"To rozhodně neznamená dáma, nejsem debil slepice jedna nechutná," zavrčela jsem na ni, když se snažila vymotat ze lži tím, že mi bude věšet bulíky na nos. Sice jsem ji nerozuměla každé slovo, ale slovo kre.én bude znít všude stejně, tím jsem si byla jistá. A i kdyby nelhala, měla jsem jí plné zuby. Začala pak o magiích a víc a víc se motala do své pavučiny lží. Byla slabá. Tak moc slabá. A já byla rychlejší. Když si začala něco mumlat stranou, využila jsem příležitosti. Odrazila jsem se a přirazila vlčici tvrdě k zemi. Stála jsem jí na hrudníku a tlačila ji předníma tlapkama dolů. Byla jsem při síle jako nikdy. Ona byla maximálně tak vyhublá a hladová. Zavrčela jsem jí do ucha. "Mě nezajímá co víš nebo co nevíš. Ale ještě jednou mi zalži a chcípneš, jasný?" Mírně jsem se o ní opřela a odrazila se tak zpátky předníma na zem. Nechtěla jsem jí ublížit, ale varovat.
Neotáčela jsem se k ní zády. Spíš jsem udělala po zadu pár kroků. "Jseš vyhublá jako špejle. Vyhublý vlčice nemá nikdo rád. Jestli chceš dovedu tě ke zbytkům srnky, kterou jsem před pár hodinama skolila, pokud ji nenašel někdo jinej," nabídla jsem. Nezdálo se, že by byla nebezpečná nebo magička, ale rozhodně nebyla pitomá. Toho jsem si cenila u možných spojenců, ale obávala se u možných nepřátel. A radši bych vlčici viděla na naší straně než jejich. Jen by se měla naučit držet jazyk za zuby, nebo se zamotá do vlastních blábolů dřív než řekneš au. Čekala jsem zda se otočí a odkráčí pryč, nebo využije nabídky na jídlo zdarma.

"Ať je to co je to... Hmm tebe bych z pelechu vyhodila na hned," prohodila jsem znuděně. Ona se mi nelíbila. Byla moc... flekatá. Možná kdyby byla černá s náprsenkou, ale tohle je fakt hnusný kožich. Švihla jsem ocasem a povzdechla si nad tím, jak málo šuk.telných vlků tu je. Pak začala zase něco prskat v té své hatmatilce a nakonec prohlásila, že by je sežrala. Koho? To už jsem nechápala, její předešlí proslov v cizí řeči byl moc zdlouhavý, abych udržela pozornost o tom, o čem jsem se bavily. Mrskla jsem mírně podrážděně ocasem.
Pak ale prohlásila něco, co mě naštvalo. Ať už mluvila jaké koli řeči, slovo kre.én šlo poznat zcela zřetelně. Zvedla jsem se na všechny čtyři a zavrčela. "Hele ty čmoudko jedna, mě do kret.nů urážet nebudeš!" zavrčela jsem na ni a srst na krku se mi naježila. Jestli hodlala hrát nějakou hru, mohla ji jít hrát někam jinam. Naklonila jsem pak hlavu na stranu když mluvila o magiích. "Vždyť jsi říkala, že magie neznáš! Lžeš... Určitě jsi magička nebo jsi kur.a nějakýho magiče," procedila jsem skrz zuby. Měla poslední možnost zkusit zdrhnout, i když mi bylo jasné, že se jí to nepovede. Byla jsem podle všeho rychlejší a silnější než ona. Tohle bude hračka. V očích se mi zablesklo.

Prohlásit, že zpívám, když řvu... No každej je prostě divnej a jády jády jády já. Jen jsem nakrčila nos a dál to nekomentovala. Vlčice byla možná hluchá nebo hudebně nevzdělaná, což ji omlouvalo. Sledovala jsem její snahy působyti sexy. Nakrčila jsem nos ještě víc. "No kurvi.ka asi seš, ale ne můj typ, sorry," prohodila jsem bez zájmu. Jak jsem řekla, nevyhodila bych z pelechu hezkou prdelku, ale tahle nebyla hezká... Byla flekatá, jako by chytla nějakou nemoc nebo byla její máma kráva. Jakože zvíře, ne urážka, i když možná i jako urážka, to jsem nemohla posoudit. Pak si konečně sedla na tu svou zadnici, kterou vystavovala a začala mluvit normálně.
Naklonila jsem hlavu na stranu. Přesně tenhle typ vlčic jsem neměla ráda. Takové ty, co odstrčej ocas komukoliv, pokud jim to přinese nějaké výhody. Neměli žádnou sebeúctu ani úroveň. "Tak bacha aby ti někdo nenacintal vlčata do břicha," zabručela jsem a čekala jsem, až se vlčice rozhodne odejít. Nechápala jsem, co má na tom, že se se mnou vybavuje. Popravdě jsem to nechápala u nikoho kdo se semnou bavil déle jak pět minut. Já nebyla společenská ani extra ukecaná. Vlčice prohlásila, že neví co jsou to magie. "Škoda, chtěla jsem nějakou magickou srandu vidět," zalhala jsem. "Ale tady si jí užijem obě až až," dodala jsem a rozhlédla se po okolí. Něco mi říkalo že noc nebude klidná.

Začala řvát, jako by se nechumelilo. DRŽ UŽ KUR.A HUBU! Chtělo se mi to na ní i zařvat, ale byla jsem přežraná, abych se s někým prala. Místo toho jsem jí nechávala řvát na lesy a přesunula se na levou půlku. Psssss. Vypustila jsem další vítr ze své prd.le a s hlasitým mlasknutím čekala až si tahle uřvaná frnda odkráčí někam do prčic. "Jelikož nemluvíš tak abych ti rozuměla, tak ne nechápeme se," zabručela jsem s čistým klidem v hlase. Tahle vlčice mě nijak neohrožovala. Podle očí nebyla magič a podle těla ani bojovnice. Mohla bych jí zlomit hlasivky a už by nemohla nikdy takhle řvát jako na lesy. No já byla přežraná. Měla štěstí. "Jenom přestaň řvát," dodala jsem a mírně nakrčila čenich, jako by mě z toho jejího povyku bolela hlava. Což taky pomalu začínala.
Nakonec se ovšem uklidnila. Sice mě varovala, abych neurážela, to jak mluví, ale což. Kývla jsem na to hlavou. Každej byl divnej nějak. "Dop.dele neříkej mi princezno... Jsi přihřátá nebo co?" zabručela jsem na ni. "Jako pěknou kur.ičku bych z pelechu nevyhnala, ale rozhodně nejsem nějaká přiteplená princeznička, to si ujasni nahned," zabručela jsem a zůstávala sedět. Moje řeč ještě nekončila. "Je to tu celkem fajn, když si odmyslíš ty magický ku.dy kolem... Ty neovládáš magie nebo jo?" Přejela jsem ji pohledem.

Nikomu nic nedělám. Sedím si na sněhu. Užívám si vůni svého prdu a noční oblohu. Je klid. Ticho. A najednou na mě nějaká flekatá pi.ka něco mele hatmatilkou, který absolutně nerozumím. Otočila jsem se na ni s mírně řečeno nas.aným pohledem. Měla štěstí, že není magička, jinak bych jí sejmula. Vypadala jako vyžle. Tyčka. Zima na ni asi nebyla tak milostivá jako na mě, i když moje žebra bylo pořád vidět. Nakonec z ní začala vypadávat slova normálně. Zafrkala jsem jí v odpovědi a ani se neobtěžovala něco říct nahlas. Doufala jsem, že se svým debilním vzhledem a ještě horší mluvou zmizne někam do pryč. Nejlépe do pryč daleko ode mě.
Pak vlčice ovšem sklonila trochu hlavu a začala znovu mluvit. Nejdřív normálně a pak zase tou divnořečí. "Mluv ku.va normálně," utrhla jsem se na ni rozčíleně. Možná si ze mě dělá jenom prd.l? Je to nějaký deb.lní vtípek, který nechápu? Přejela jsem vlčici pohledem. "Vítej v úžasném světě, plném naprosto demen.ních čubek, nadržených vocasů, magických kur.v a čů.áků, který si vobčas upletou malý sra.ky v podobě vlčat, který jsou zplzněný magií stejně jako vošou.ti z kterejch vypadli," prohodila jsem celkem slavnostním hlasem, i když moje slova zněla jako bychom byly v té nejhorší žumpě jakou světlo kdy poznalo. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem některá slova vyslovovala špatně.

//Vřesový palouk přes Kierb

Šla jsem pomalým krokem neb jsem měla pořád plné břicho. Byla jsem popravdě nacpaná k prasknutí, ale trochu jsem doufala, že to brzo poleví. I kdyby ne, tak minimálně do prvního sr.ní, pak už to bude stoprocentně v pořádku. Stejně jsem se ovšem rozhodla si sednout na zem a trochu si odpočinout. Bez Evelyn tu byl konečně klid a já si mohla úlevně povzdechnout. Seděla jsem si na chladném sněhu a pozorovala jak se nebe tmaví.
Mírně jsem si poposedla a natočila se víc na jednu půlku, abych si mohla syčivě prdnout. Zápach to byl příjemný. Takhle jsem voněla já. Kožich jsem měla upatlaný krví na předních tlapkách a náprsence. Pravou stranu těla jsem měla ještě navlhlou a mírně naraženou jak jsem spadla se srnou na zem. Trochu drápanců a v srsti zapletená tráva a větvičky, prozrazovali, že jsem musela projít houštím nebo se v něm vyválet, což byla bezesporu pravda.
Za takového poklidného večera by někdo mohl přemýšlet. Filozofovat o životě nebo tak. Ale já na to nebyla. Neuměla jsem myslet na povel nebo nad něčím zajímavým. Znovu jsem se naklonila na jednu půlku zadku a tentokrát si parádně prdla s příjemným řachavým zvukem. Bylo fajn být zase na chvilku sama. Užívat si příjemného večera a ještě příjemnější vůně, kterou by možná někdo označil za smrad, ale pro mě znamenala spokojené a plné bříško.

Začala jsem dojídat poslední zbytky. Srna na sobě měla pár kusů masa a trochu vnitřností, které si Evelyn nevzala. Škoda, bylo to plýtvání. Sama jsem ovšem byla nažraná k prasknutí, takže bych nesnědla ani kousek. Aspoň se nažere příroda. Pomyslela jsem si a všimla si ptactva, které sedělo na větvých stromů a čekalo na příležitost. Taky se mi zdálo, že jsem ucítila pach lišky, který byl blízko. Snrka rozhodně bude využita i po našem odchodu. Pomalu jsem se zvedla do sedu a pak na všechny čtyři. Protáhla jsem si přední a pak zadní tlapky.
Evelyn a její kecy mě už začínaly vytáčet, stejně jako její zvědavé otázky. Pravděpodobně stejně jako já došla k závěru, že naše společné putování je u konce. Rozhodně jsem jí to neměla za zlé, sama jsem se už viděla někde jinde. Čas jít prozkoumávat a otravovat smečky. Možná bych mohla zkusit tu na severu. "Myslím si, že máš pravdu. Naše společné putování tu končí... Drž se a bacha na ty magický šmejdy. Kdybys náhodou chtěla plně přejít na naši stranu, stačí přinést jednu vlčí tlapku nebo kožešinu a to místo je tvoje," dodala jsem s úsměvem. Pomalým krokem jsem se začala vzdalovat.

//Ještěří lučina přes Kierb

Ukusovala jsem maso a trhala ho na menší kousky, aby se mi lépe žvýkalo. Zakousnout, trhnout, žvýk, žvýk, polknout. Bylo to jako bych opakovala pořád do kola tu samou staru písničku. Zrovna tahle písnička mi ovšem nevadila. Opakovala jsem ji ráda a s chutí. Evelyn naštěstí moc nekecala, takže jsem se mohla plně zabrat do žrádla a užívat si ten příjemný pocit, jak se mi žaludek plnil. Měla jsem fakt už celkem velký hlad. Naposledy jsem jedla kýtu od sestry a před tím to zkažené vlče, které mi udělalo v břiše pěknou paseku, když jsem se z něj málem vys.ala z podoby. Tohle byla ovšem mňamka. Dožrala jsem srdce a játra, svou pozornost jsem upřela na kus nohy, kterou jsem si urvala. Začala jsem okusovat masíčko. Bylo náramě dobré, ale bylo ho celkem málo. Srnka byla vážně po zimě vychrtlá. Naštěstí mě její vnitřnosti dostatečně zasytily.
Náhle ticho přerušil hlas vlčice, která hodovala kousek ode mě. Polkla jsem sousto, abych jí mohla odpovědět. "To je možný, ale sebevrazi jsou zkažení už ze své podsataty, takže..." mlaskla jsem a olízla is čenich. Její další otázka mě trochu zaskočila.Nějak jsem nechápala, jak může mít vzhled nějaký vliv na maso? "Maso jako maso," řekla jsem po chvilce ticha. Nebyla jsem zrovna vybíravá. Pokud mi něco zaplnilo žaludek a dodalo energii...

Evelyn se ukázala jako dobrá lovkyně. Pochopila co má dělat a ukončila to celkem rychle. Zvíře ani moc netrpělo. Pustila jsem z tlamy kus zadku a vyprskla chlupy. Měla jsem trochu naražený pravý bok a pár odřenin na předních tlapkách, ale nic vážného to nebylo. Na chvilku jsem udělala pár kroků dozadu, abych se protáhla a vydýchala. Pak jsem se vrátila k masu. Evelyn se už ládovala krkem, který ovšem nebyl moc výživný. Blbka. Mohla bych být ta hodná, co jí přenechá játra nebo srdce, ale když se k vnitřnostem sama nehnala.
Roztrhala jsem pomocí zubů srně břicho. Vnitřnosti se s čvachtáním a zápachem vyvalily ven. Nasála jsem tu příjemnou, ale trochu ostřejší vůni do čenichu. Mlsně jsem se olízla a pak jsem si odhodila za sebe játra a srdce. Na závěr jsem odtrhla kus masa z nohou srny a vydala se ke své hromádce. Zbytek vnitřností jsem nechala Evelyn nebo mrchožroutům, podle toho kdo se jich zhostí první. Zakousla jsem se do lahodného srdce, které bylo teplé. Krev mi stékala po čenichu a náprsence. Ležela jsem na zemi, srdce přidržovala v tlapkách a plnila si břicho dokonalou lahodno krmí. Občas jsem se musela přetočit, abych neležela na naraženém boku. Přežvykovala jsem a trhala. Z mého nemyšlení mne vytrhla Evelyn a její otázka. "Hmm... Jak který," prohodila jsem s plnou tlamou. "Malá vlčátka jsou nejlepší, jak se ještě úplně nebojí smrti. Ale ani dospělák není k zahození. Chutná to podobně jako divočák nebo liška," zhodnotila jsem chuť vlčího masa. Tenhle druh masa jsem jedla spoustukrát. Jeidný problém u něj byl, když jste jedli někoho, koho jste znali. Nejdřív přijdou nařadu ti co neznáte. Když už nejsou, tak známí. Když už nejsou ani známí, tak přátelé. Dál jsem pokračovala v jídle. Na její pochvalu jsem jen pokývala hlavou.

Ukrytá ve sněhu a dlouhých kusech rostlin jsem čekala na signál k tomu vyrazit. Srdce mi bušilo tak divoce, že jsem se bála, že to srna uslyší. Mnohem více jsem se ovšem bála, že se obrátí vítr a ta potvora nás vycítí. Tak dělej! Dej signál! Evelyn to trvalo nějak moc dlouho. Vlčice byla sice obratnější a silnější než já, ale dávala si na čas víc, než by se mi líbilo. Snažila jsem se udržet na uzdě, abych nevyrazila moc brzo a nepokazila celou akci. Tady šlo o dokonalou souhru.
Naštěstí Evelyn varazila v před a já ji mohla následovat. Přidala jsem do kroku a snažila se sněhem postupovat co nejúsporněji, i když to moc nešlo. Evelyn byla rychlejší, takže jsem doufala, že se požene zvířeti ke krku, ale sníh ji nejspíš brzdil. Rozhodla jsem se využít trasy, kterou zvolila srna, takže jsem běžela přímo za ní. Bylo to nebezpečné, stačilo by jedno kopnutí a bylo by po mě. Musela jsem tedy běžet dost blízko, ale zároveň mimo dosah kopyt. Srdce mi splašeně utíkalo v hrudníku, stejně jako srna utíkala před námi. Náhle Evelyn skočila srně po zadních nohou a to byla moje šance. Odrazila jsem se. Srna, vylekaná blízkostí zubů světlejší vlčice, se otočila mírně do prava. Byl to malý pohyb, ale stačilo to, abych ji dohnala. Odrazila jsem se a skočila jí na bok, který byl blízko mě. Trochu mi to ovšem podjelo, takže jsem mírně poškrábala její bok, než jsem se zakousla do hýždě.
Moje váha strhla srnu k zemi, ale neměla jsem čas ani sílu, abych ji dorazila. Teď to bylo na Evelyn. Pokud sebou nehne, srna mi rozdrtí čelist nebo hrudník kopanci.

Zůstávala jsem dál potichu. Pokud si Evelyn myslela, že ze mě něco dostane, tak se pletla. Nebyla jsem inteligentí, ale věděla jsem, že tajemství se nemají jen tak prd.lit na potkání. Něco na tom, co říkala o magiích bylo. Rozhodně to znělo logicky. Využít magie a zbavit se magičů, ale nešlo by to pak proti mému principu férovosti? Oni taky používají magie a nebrání jim v tom svědomí, někomu zlomit vaz na deset metrů... Ne k tomu bych se nesnížila. Nijak jsem to její nadhazování nápadů nekomentovala. Mírně jsem zavrtěla hlavou a pak se rozhlédla po okolí. Stopy se rychle rozplývaly a já bych nerada přišla o možnost se pořádně nažrat.
Evelyn prohlásila, že je k sežrání. Otočila jsem k ní pohled. "Tak bacha, aby ti tu tvou prdelku někdo nezrajdoval," odsekla jsem jí. Neměla jsem úplně povahu na to, abych někomu lichotila nebo tak. Spíš jsem prostě něco plácla a pokračovala ve své činnosti. Nakonec ovšem má společnice rozhodla, že chce zkusit ulovit srnu. "Srnku... budiž," prohodila jsem a vydala se poklusem za pachem, který mne před chvilou lechtal v nose. Jakmile pach zesílil přikrčila jsem se. Uviděla jsem ji před námi.
Zalehla jsem do trávy a vyčkávala, než si Evelyn vybere nějaké místečko. Srnka se přišla napást. Byla dost vyhublá a vypadal slabě. Masa na ní ovšem bylo celkem dost pro dvě vlčice. Jakmile byla Evelyn na místě, začala jsem se opatrně plížit blíž a blíž. Adrenalin mi koloval v žilách. Srdce bušilo. Přitiskla jsem se k zemi a čekala na povel k útoku. Nebyla jsem nikdy mozkem operace lovu, ale věděla jsem, že musíme zaútočit současně.

//Maharské močály

Vedla jsem naši skromnou výpravu za žrádlem. Evelyn se snažila být vtipná. Její poznámky a dorážení, abych jí prozradila o koho se jedná, jsem ovšem přešla bez komentáře. Mlučení a ignorace byly mou nejoblíbenější zbraní, když jsem se bála, že bych mohla něco vykecat. Kdo nemluví, nic neprozradí. Tohle území vypadalo o dost lépe. Cítila jsem tu hned několik pachů. Přitiskla jsem čenich k zemi a začala zkoumat pachové stopy.
Evelyn rozváděla svoje podivné nápady dál a dál. Náhle se mě zeptala na to, zda bych brala ovládání magií. "Ne," odvětila jsem jí rázně. Čenichem jsem stále přejížděla těsně nad zemí. "I kdyby se nějak prokázalo, že tady ovládá magii každý kdo sem vkročil, i když by se tu nenarodil, nebrala bych to... Přijde mi nechutné využívat magie pro svůj vlastní prospěch," zabručela jsem a vrátila svou pozornost plně ke sledování pachů. Cítila jsem tady toho celkem hodně. Bylo znát, že už dorazilo jaro, které probudilo spoustu zvířat v okolí.
Na další poznámku od vlčice jsem se zasmála. Otočila jsem se na ni a upřela na ni pronikavý pohled. Mlsně jsem si olízla čenich. "Jasně, můžu sežrat tebe, to taky není k zahození," zavrčela jsem výhružně. "Nebo taky můžem zkusit vystopovat srnku, co tu šla nedávno. Je tu i poměrně čerstvý pach lišky, pokud bys chtěla zkusit tu," prohodila jsem. Zajíce jsem ani nezmiňovala, jejich lahodnou vůni už musela taky cítit. Nechala jsem výběr kořisti na ní.

Zavrtěla jsem rozhodně hlavou. "Myslíš si, že jsem dementní nebo naivní?" zavrčela jsem na ni. Nebyla jsem chytrá, ale taky jsem nebyla pitomá. Stejně jako bych nikdy neprozradila rodinu, jsem se teď rozhodla neprozradit naše spojence. Mohlo by se nám v budoucnu hodit, udržet jejich identitu tajemstvím. Odvrátila jsem hlavu od Evelyn a hledala nějakou potravu. Bohužel jsem nic neviděla a přes hnilobný puch močálů ani necítila.
Vlčice vedle mě se začala dále vyptávat. "Nahoře na severu, kousek odsud," prohodila jsem a tlapkou bez drápků ukázala na severovýchod. Netušila jsem, jak se to tam jmenuje nebo zda to místo někomu patří, či je blízko něčeho význameného. Musela si prostě vystačit se skromným ukázáním. Pokývala jsem hlavou na její souhlas s tím, že bojovat magiema je podpásovka. "Rozhodně bych nechtěla být nikdy tak moc sobecká a přízemní, abych se bála bojovat s někým fér," zabručela jsem si spíše sama pro sebe.
"Magiče a jejich štětky," prohodila jsem. Rozhodně jsme nenapadali jenom magiče. Každý kdo s nima táhnul za jeden provaz, byl odsouzený k záhubě. Nebo alespoň to se nám zdálo jako férové. Jednou si vyberete stranu a tím pádem jste součást té strany. Evelyn souhlasila, že to bude bída. Znovu jsem souhlasně pokývla hlavou a čekala až vybere směr. Když se nic nestalo, tak jsem vyrazila dál sama.

//Vřesový palouk