Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ukrytá ve sněhu a dlouhých kusech rostlin jsem čekala na signál k tomu vyrazit. Srdce mi bušilo tak divoce, že jsem se bála, že to srna uslyší. Mnohem více jsem se ovšem bála, že se obrátí vítr a ta potvora nás vycítí. Tak dělej! Dej signál! Evelyn to trvalo nějak moc dlouho. Vlčice byla sice obratnější a silnější než já, ale dávala si na čas víc, než by se mi líbilo. Snažila jsem se udržet na uzdě, abych nevyrazila moc brzo a nepokazila celou akci. Tady šlo o dokonalou souhru.
Naštěstí Evelyn varazila v před a já ji mohla následovat. Přidala jsem do kroku a snažila se sněhem postupovat co nejúsporněji, i když to moc nešlo. Evelyn byla rychlejší, takže jsem doufala, že se požene zvířeti ke krku, ale sníh ji nejspíš brzdil. Rozhodla jsem se využít trasy, kterou zvolila srna, takže jsem běžela přímo za ní. Bylo to nebezpečné, stačilo by jedno kopnutí a bylo by po mě. Musela jsem tedy běžet dost blízko, ale zároveň mimo dosah kopyt. Srdce mi splašeně utíkalo v hrudníku, stejně jako srna utíkala před námi. Náhle Evelyn skočila srně po zadních nohou a to byla moje šance. Odrazila jsem se. Srna, vylekaná blízkostí zubů světlejší vlčice, se otočila mírně do prava. Byl to malý pohyb, ale stačilo to, abych ji dohnala. Odrazila jsem se a skočila jí na bok, který byl blízko mě. Trochu mi to ovšem podjelo, takže jsem mírně poškrábala její bok, než jsem se zakousla do hýždě.
Moje váha strhla srnu k zemi, ale neměla jsem čas ani sílu, abych ji dorazila. Teď to bylo na Evelyn. Pokud sebou nehne, srna mi rozdrtí čelist nebo hrudník kopanci.

Zůstávala jsem dál potichu. Pokud si Evelyn myslela, že ze mě něco dostane, tak se pletla. Nebyla jsem inteligentí, ale věděla jsem, že tajemství se nemají jen tak prd.lit na potkání. Něco na tom, co říkala o magiích bylo. Rozhodně to znělo logicky. Využít magie a zbavit se magičů, ale nešlo by to pak proti mému principu férovosti? Oni taky používají magie a nebrání jim v tom svědomí, někomu zlomit vaz na deset metrů... Ne k tomu bych se nesnížila. Nijak jsem to její nadhazování nápadů nekomentovala. Mírně jsem zavrtěla hlavou a pak se rozhlédla po okolí. Stopy se rychle rozplývaly a já bych nerada přišla o možnost se pořádně nažrat.
Evelyn prohlásila, že je k sežrání. Otočila jsem k ní pohled. "Tak bacha, aby ti tu tvou prdelku někdo nezrajdoval," odsekla jsem jí. Neměla jsem úplně povahu na to, abych někomu lichotila nebo tak. Spíš jsem prostě něco plácla a pokračovala ve své činnosti. Nakonec ovšem má společnice rozhodla, že chce zkusit ulovit srnu. "Srnku... budiž," prohodila jsem a vydala se poklusem za pachem, který mne před chvilou lechtal v nose. Jakmile pach zesílil přikrčila jsem se. Uviděla jsem ji před námi.
Zalehla jsem do trávy a vyčkávala, než si Evelyn vybere nějaké místečko. Srnka se přišla napást. Byla dost vyhublá a vypadal slabě. Masa na ní ovšem bylo celkem dost pro dvě vlčice. Jakmile byla Evelyn na místě, začala jsem se opatrně plížit blíž a blíž. Adrenalin mi koloval v žilách. Srdce bušilo. Přitiskla jsem se k zemi a čekala na povel k útoku. Nebyla jsem nikdy mozkem operace lovu, ale věděla jsem, že musíme zaútočit současně.

//Maharské močály

Vedla jsem naši skromnou výpravu za žrádlem. Evelyn se snažila být vtipná. Její poznámky a dorážení, abych jí prozradila o koho se jedná, jsem ovšem přešla bez komentáře. Mlučení a ignorace byly mou nejoblíbenější zbraní, když jsem se bála, že bych mohla něco vykecat. Kdo nemluví, nic neprozradí. Tohle území vypadalo o dost lépe. Cítila jsem tu hned několik pachů. Přitiskla jsem čenich k zemi a začala zkoumat pachové stopy.
Evelyn rozváděla svoje podivné nápady dál a dál. Náhle se mě zeptala na to, zda bych brala ovládání magií. "Ne," odvětila jsem jí rázně. Čenichem jsem stále přejížděla těsně nad zemí. "I kdyby se nějak prokázalo, že tady ovládá magii každý kdo sem vkročil, i když by se tu nenarodil, nebrala bych to... Přijde mi nechutné využívat magie pro svůj vlastní prospěch," zabručela jsem a vrátila svou pozornost plně ke sledování pachů. Cítila jsem tady toho celkem hodně. Bylo znát, že už dorazilo jaro, které probudilo spoustu zvířat v okolí.
Na další poznámku od vlčice jsem se zasmála. Otočila jsem se na ni a upřela na ni pronikavý pohled. Mlsně jsem si olízla čenich. "Jasně, můžu sežrat tebe, to taky není k zahození," zavrčela jsem výhružně. "Nebo taky můžem zkusit vystopovat srnku, co tu šla nedávno. Je tu i poměrně čerstvý pach lišky, pokud bys chtěla zkusit tu," prohodila jsem. Zajíce jsem ani nezmiňovala, jejich lahodnou vůni už musela taky cítit. Nechala jsem výběr kořisti na ní.

Zavrtěla jsem rozhodně hlavou. "Myslíš si, že jsem dementní nebo naivní?" zavrčela jsem na ni. Nebyla jsem chytrá, ale taky jsem nebyla pitomá. Stejně jako bych nikdy neprozradila rodinu, jsem se teď rozhodla neprozradit naše spojence. Mohlo by se nám v budoucnu hodit, udržet jejich identitu tajemstvím. Odvrátila jsem hlavu od Evelyn a hledala nějakou potravu. Bohužel jsem nic neviděla a přes hnilobný puch močálů ani necítila.
Vlčice vedle mě se začala dále vyptávat. "Nahoře na severu, kousek odsud," prohodila jsem a tlapkou bez drápků ukázala na severovýchod. Netušila jsem, jak se to tam jmenuje nebo zda to místo někomu patří, či je blízko něčeho význameného. Musela si prostě vystačit se skromným ukázáním. Pokývala jsem hlavou na její souhlas s tím, že bojovat magiema je podpásovka. "Rozhodně bych nechtěla být nikdy tak moc sobecká a přízemní, abych se bála bojovat s někým fér," zabručela jsem si spíše sama pro sebe.
"Magiče a jejich štětky," prohodila jsem. Rozhodně jsme nenapadali jenom magiče. Každý kdo s nima táhnul za jeden provaz, byl odsouzený k záhubě. Nebo alespoň to se nám zdálo jako férové. Jednou si vyberete stranu a tím pádem jste součást té strany. Evelyn souhlasila, že to bude bída. Znovu jsem souhlasně pokývla hlavou a čekala až vybere směr. Když se nic nestalo, tak jsem vyrazila dál sama.

//Vřesový palouk

//Ježší mýtina

"A ty se mi nějak moc zajímáš," zabručela jsem směrem k Evelyn, která začala vyzvídat koho jsme to přetáhli. Já jí ovšem nehodlala říct o koho jde. "Přece si nemyslíš, že ti to vykvákám. Co já vím, sice jsi nemagička, ale můžeš být s někým spřáhnutá," řekla jsem jí o něco klidnějším hlasem. Našlapovala jsem opatrně po zmrzlé zemi. Pod tlapkama mi to trochu čvachtalo, což značilo, že už zima končí a přichází jaro. Pořád ovšem nebyla extra obleva, i když sníh tál. Aspoň to tady nebude všechno klouzat. Na druhou stranu, by to chtělo trochu víc opatrnosti, aby jeden neskončil v bahně.
Našlapovala jsem pomalu a obezřetně. Vedla jsem nás, což nebylo postavení, které by se mi líbilo. Proto jsem se zastavila kousek dál v močálech a otočila se na Evelyn. "Ta pi.ka ovládala několik magií. Měla dvoubarevné oči, což jsem nikdy neivděla, takže hádám, že bychom ji nedali ani ve třech... Je to nefér, když tě magičové dokážou zabít jenom pohledem nebo myšlenkou a to hned na několik metrů," zavrčela jsem a pak si povzdechla. Její doraz nad tím, co děláme s mrtvolama jsem přešla. Došlo jí to. Nebyla blbá. Mlsně jsem se olízla. Byl to jenom reflex. "Záleží jakou máme náladu. Pár vlků mají sourozenci vytipované. Hádám, že jim něco udělali, ale většinou prostě jdu na náhodu. Aspoň netuší odkud to přišlo," zasmála jsem se a začala se rozhlížet, zda tu není něco k jídlu. Kvůli oblevě jsem ovšem měla obavu, že tady nic nebude.

Jen jsem mírně přikývla hlavou. Nechápala jsem, co bych jí dál měla vysvětlovat na tom, že jsem byla ve válce. A byla jsem v ní celkem dobrá. Dokud nedošlo k té bitvě, kterou jsme ale všichni projeli. Zavrtěla jsem hlavou a usmála se nad jejím uznáním. "Díky, díky," broukla jsem a zamyšleně se rozhlédla po okolí, jako bych čekala celý dav, který mne bude uznávat. Jenomže tu nikdo nebyl. Pak ovšem Evelyn prohlásila něco o rozšíření řad. "Jistě že," odpověděla jsem jí obratem. "Dokonce už máme i jednoho magického přeběhlíka jakožto spojence... Ovšem upřednostňujeme nemagiče, kteří jsou loajální, abychom mohli my být loaja....lojal.... lo-A-jální k nim," vysvětlovala jsem a pohazovala u toho ocasem. "Taky je nutný dokázat, že to myslíš vážně, když se chceš přidat a nejsi jenom špeh nebo tlučhuba... srab," dodala jsem a významě ji přejela pohledem, jako by nebylo nic horšího než být srabem. A ono nic moc horšího nebylo. Mohli jste být smilník, vrah nebo zloděj, ale být srab bylo fakt to nejhorší, co o vás mohl někdo prohlásit. Alespoň v mých očích to tak bylo.
Tiše jsem zavrčela, když se začala smát, nad tím, že jsem byla neschopná to vlče chytit. "Hádám, že teď už bude dospělé, takže teď už s ním nebude nikde chodit jeho matka," poslední slovo jsem vyplivla, jako by to byla odporná ohavnost, která kdy mohla na planetě existovat. Její návrh ohledně lovu se mi moc nezamlouval. Sama jsem nebyla nejlepší lovec. Tedy já neuměla vymýšlet plán, ale pokud někdo nějaký předložil, byla jsem schopná ho dotáhnout do konce. Evelyn navrhla močály. Kývla jsem hlavou a rozešla se jejich směrem.

//Maharské močály

Evelyn se náhle mírně zasekla a pak se mě zeptala na otázku, zda nemám dva bratry. "Mám tři bratry, ale dva zemřeli za války," řekla jsem jako by na tom nic nebylo. Nebyla jsem si tím jistá, ale kdyby nezemřeli, určitě by už byli tady s náma. A Styx by o nich mluvila nebo aspoň Norox. Věděla jsem jen o tom, že tu byla Apaté, ale ta zmizela z povrchu zemského. Nebo ji nějakej magič někam vodtáhnul a tam ji obtáhnul... Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na vlčici, která se zase rozhovořila. "Nemagičů je spousta, jenom nejsou tady... Jakmlie se to tu vyčistí, tak přijdou, ale musí se to tu prostě aspoň částečně odmagičovat," kývla jsem hlavou, když prohlásila, že jeden vlk neudělá rozdíl. Já byla názoru opačného.
Mírně se uchechtla, když jsem jí řekla o tom, že mi Dýňák dvakrát zdrhnul. Brala jsem to tak, že se směje mojí neschopnosti. "Jednou ho zachránila dvoumagická pí.a a podruhý se mu podařilo využít počasí," zavrčela jsem rozladěně a potlačila další táhlé zavrčení. Nehodlala jsem si vylévat zlost jen tak do prázdna, chtěla jsem si ji vylét na něčem konkrétním. Magické vlčátko, třeba...
Evelyn navrhla jít lovit spolu. Byl to celkem slušný návrh. Pokud mi nevrazí drápy do zad a nezdrhne s úlovkem. "Můžeme to zkusit, ale obávám se, že toho k žrádlu bude po okolí málo... Nebo máš snad nějaký tajný místo?" zeptala jsem se celkem pohrdavě a s úšklebkem. V téhle zimě jsem se obávala, že nic kloudného nenajdeme.

// I když názor většiny říkal "ber řečníka" beru nakonec "jarní magii" víc se mi k Tase hodí :D
A za svých 107 bodíků poprosím 3x3 hvězdy - 4 do jarní magie a 5 do neviditelnosti (105 bodů) + 10 oblázků (2 body)

Vlčice prohlásila, že bych se měla taky množit. "To mě taky napadlo, ale trvalo by to moc dlouho. Navíc nemagičů je tu menšina... Co vím tak jediný nemagič vlk je tu brácha a toho by nakrejt tolik čubek asi stáhlo dost energie... Na to se nesmí plýtvat. Jednudušší bude vyzabíjet je," řekla jsem a ani nad jejím návrhem moc nepřemýšlela. Přišel mi až moc hloupý na to, abych se nad ním více zamýšlela. Už jednou jsem ho zavrhla z časové tísně a riskovat, že se z vrhu narodí víc magických vlčat než nemagických kvůli dna otce, bylo nepřijatelné.
Evelyn si zlostně odfrkla. Nechápala magiče z mé rodné smečky, ale ty nechápal nikdo. Přešla jsem to bez komentáře. Nebylo třeba to dál rozvádět. A pak začala zpochybňovat moje schopnosti. "No zatím to tak vychází. Zvládla jsem unést dvě vlčata, jedno dokonce dvakrát, ale nakonec jsem ho musela nechat běžet, počasí mi nepřálo a nechtěla jsem zařvat pod nějakým magickým sajrajtem... Pak jsem zabila tu vlčici... Moment překvapení využila i ségra, když s bráchou roztrhli vejpůl to vlče... Takže jo, moment překvapení je celkem důležitej," prohodila jsem a vesele zavrtěla ocasem. Už jsem se vrátila plně do normálu a svého vlastního já. Na její další slova jsem jen nakrčila čenich. Buď se tím budu řídit nebo nebudu... Spíš nebudu, ale nehodlala jsem jí to na féra říct, kvůli jisté nemagické loajalitě a tak.
Pak se mě zeptala, co mám v plánu dál. "Asi si půjdu něco ulovit a pak to někde zapíchnu," prohodila jsem stručně. "Nemám krátkodobý plány nebo tak. Spíš podle potřeby, takže..." Začala jsem se rozhlížet a čichat okolí, abych případně našla nějaký pach kořisti.

Zatřepala jsem hlavou, abych si utřídila myšlenky. Už jsem to byla skoro zase já. "No právě," vydechla jsem nadšeně, že někdo chápe můj pohled na život. Někdo jiný než rodina. "A abys srovnala stavy musíš jim buď zabránit v množení nebo je vymlátit, jako když se snažíš zbavit škodný v lese," řekla jsem s chladnou hlavou a nadšením v hlase. Bylo to přece tak očividné, tak proč to nechápal každý. Vlčice toho měla asi velice málo v mozečku, protože se mě zeptala zda odkud jsem sou vlci jenom bez magie. Přišlo mi to jako zvláštní otázka, copak všude jinde jsou jenom magičové? Opravdu jsme jenom menšina? "No tam kde jsem se narodila, byla původně smečka magičů i nemagičů, ale magičové si začali všechno přisvojovat, že prý víc dřou když používají své magie, než mi co se dřeme jenom svýma tlapkama. Takže se semčka rozpadla.... Ale vždycky to tak bylo, že byly nemagičové a magičové. Už od pradávna," řekla jsem jí s klidem. "Mezi sebou jsme se nekřížili... Teda... No nekřížili," zamluvila jsem nakonec, to co jsem jí chtěla říct. Blbko málem jsi to vykecala.
Podívala jsem se na vlčici, která byla pořád víc a víc divná. Představila se nakonec jako Evelyn a že se mám ptát, než někoho zabiju. "Pff... Jasně a přijdu o moment překvapení... Nejdřív koušu, pak se ptám," shrnula jsem svůj postup. Dalo by se tam i přidat závěrečné a pak myslím. "Já se jmenuju Tasa," řekla jsem s tónem celkem odměřeným. K čemu by to vlčici bylo, že?

Po očku jsem koukala na vlčici, která byla nemagická. Zatím jsem nepotkala magiše s žlutýma očima a i když někteří tvrdili, že jsou magičové... no nežrala jsem jim to. Oči pro mě byly ukazatelem magie a taky srst a různé nechutnosti, kterými se magičové zdobili. Vlčice seznala, že jsem si to nezasloužila. Zuřivě jsem pokývala hlavou. Bylo přeci jasné, že jsem si to nezasloužila ani trošku. Čím déle jsem byla od vlka, tím více se mi vracel můj původní smysl sebe sama. Pomalu jsem dorůstala do svého velkého těla.
Vlčice nesouhlasila s tím, že bych tím prospěla. Spíše to vypadalo, že smíšlí naopak. Tiše jsem zavrčela. "Ta slepička si to zasloužila," řekla jsem vzdorovitě a nadzvedla čenich. Kdybych to byla já v plné své síle, rozhodně bych zvolila horších slov, ale tohle zatím muselo stačit. Můj mozek se na nic lepšího nezmohl. "Kdyby tu nebyli magičové, byla by tu harmonie a klid. Takhle je tu jenom naprosto nechutně... přemagičováno," zhodnotila jsem situaci v místním prostředí. Tenhle systém musel dřív nebo později zkrachovat a já nehodlala čekat až se to stane s mlčením. Chtěla jsem tomu pomoct. Vlčice ovšem dál jela svou. "A jak mám prosím tebe vědět, koho ty znáš a koho ne?" zabručela jsem, jako by to bylo naprosto hloupé a naivní. Což taky bylo.
Nakonec to vypadalo, že už odejde. "Když myslíš..." broukla jsem jenom. Znala jsem mnohem silnější vlčice než byla ona. Pokud ji ten magič do teď nezabil, tak měla jenom štěstí. Jinak by z ní už byla jenom placka na zemi ve sněhu. To že by k tomu měl jiný důvod mi naprosto unikalo.

//Tenebrae v tažení Evelyn

Nechávala jsem se odtáhnout od vlka. "Bezpečnější," broukla jsem jenom, když mě vlčice pustila a nechala mě ležet ve sněhu. Sedla jsem si na zem a přikrčila se. Pořád jsem byla v moc velikém tělíčku, ale postupně jsem do něj začínala dorůstat. Ne ovšem nijak rychle. Čím dál jsem byla od vlků s modýma očima a čím delší doba od setkání s nimi uběhla, tím jsem se zdála více při smyslech... teda skoro.
Vlčice říkala, že jsem si to zasloužila. Stáhla jsem uši k hlavě. "Magičové jenom ubližujou. A nezasloužila jsem si přijít o drápky... To moc bolí, víš..." fňukla jsem a zvedla pacičku bez drápků, kterou jsem si začala olizovat, jako by mě pořád bolela. Což občas bolela. Vlčice ovšem mluvila nejspíš o něčem jiném. Řeka... Magič... Oooo tam jsem vlastně zabila Siuu... Jooo to byl tamten magič... Žůžo! Zamrkala jsem a pohodila vesele ocáskem. "Proč by se na mě zlobil? Zbavila jsem svět trápení... nebo jsem zbavila vlčici trápení?" naklonila jsem zamyšleně hlavu na stranu. V tomhle stavu jsem úplně nechápala koncept toho, když někdo umírá. Ale chápala jsem koncept smrti. Někdo umře a už tu není, tak by se to dalo shrnout. "On nikdy hodný nebude... Umí jenom ničit a ty by ses taky měla schovat, nebo ti ublíží," řekla jsem jí významně.

Náhle začalo sněžit. Stáhla jsem se ještě do většího klubíčka a začala jsem naříkat. "Neci, ať jde plyč," broukala jsem a třásla se strachy, protože jsem se opravdu až moc bála toho magického vlka. "Mi ublíží," žvatlala jsem dál a dál, zatím co se kolem mne snášel sníh, který kdo ví odkud padal. Nevěděla jsem úplně, co budu dělat, pokdu si mě vlčice neodvede pryč nebo pokud neodženetoho vlka od nás. Vlk tam tak stál, prohlížel si sníh a plakal? Možná se mi to jenom zdálo, protože to už mě vlčice uchopila za kůži na krku a začala mě tahat směrem pryč.
Pomalu jsem se plazila pod ní, takže to v podstatě vypadalo jako by mě vážně nesla. "Juuuuu," broukla jsem, když jsme byli dál od toho vlka, protože jsem se celá naplnila štěstím, že budu daleko od něj a toho co by mi udělal. "Maličké tělíčko. Maličké tělíčko," prozpěvovala jsem si broukavým hlasem a nechala se táhnout vlčicí. Ťapkala jsem přikrčená pod její tlamou sněhem, což šlo celkem špatně, ale aspoň jsem se snažila. "On by mi totiž ukradnul drápky víš," řekla jsem vlčici, která pokračovala v cestě pryč od vlka. Chtěla jsem, aby to věděla. Bylo to důležité. Život bez drápků byl na pytel. "Pan brouček si to myslí taky," dodala jsem ještě, abych potvrdila svoje slova.

//nesena pryč

Já vyšilovala z toho, že je tu vlk s modrýma očima. Vlk vyšiloval z toho, že jsem mu kopla do sněhu a pak ho poch.la. No a vlčice nevyšilovala vůbec. Vlk do mě strčil, což rozhodně neměl dělat. To že jsem si počůrala tlapky jsem nevnímala, vnímala jsem jenom to jak do mě narazil a odstrčil mě jako hadrovou panenku. "Víííí," vykníkla jsem jako malinkaté vlčátko, kterému někdo stoupl nešťastnou náhodou na ocásek, ale ono to bere jako největší možnou věc, která se mu stala. Náhle jsem zaslechla vlčici, která začala mluvit. No já nespouštěla pohled z vlka s modrýma očima, který si dělal kupičky ze sněhu a snažil se vše dát na původní místo.
Vlčice mluvila o neviditelných vlcích. Stáhla jsem uši k tělu a pak zavrtěla hlavou jako bych nevěděla, co se děje. Byla jsem uvnitř hlavy pořád menší a menší. Zdálo se mi, že už ani nevím, proč tu jsem a před čím se schovávám. Zůstával jenom primární strach z toho, že mi ten vlk s modrýma očima něco udělá. Místo, abych utekla, jak navrhovala vlčice jsem spadla na zem a začala se plazit po zemi. "Musíš mě odnéšt," pípla jsem na vlčici. "Mám moc malé ťapišky, abych mochla chodit v tom bílém, víš?" Byla jsem jako tří měsíční vlče, co neumí pořádně mluvit a všechno se mu plete. "Sice mám... velkééééé tělíčko, ale...hmm... to není moje. Nevím kde se vzalo?" Zmateně jsem koukla na vlčici a pak na vlka. Při pohledu na jeho oči jsem znovu vykníkla a snažila se schovat do bezpečí pod břicho vlčice.

Přikrčená pod vlkem jsem skenovala okolí. Naštěstí jsem nikoho neviděla, takže mi bylo jasné, že mě nesledují. Ti dva nademnou furt něco mleli. "Ticho," sykla jsem na ně a ještě chvíli čekala, zda se náhodou někde vlčice neobjeví. Neobjevily. To už ovšem vlk, pod kterého jsem se schovala, začal vyvádět. "Co?" zeptala jsem se podivně a začala se rozhlížet. Však to byl jenom sníh? Co mu vadilo? Že mu ležím na sněhu, nebo co?
Vlčice, která tu byla se snažila být bojovná. Vrčela a chňapla po mě. Asi aby mi nahnala strach, ale jelikož to byla nemagička, neměla jsem potřebu se s ní dohadovat. Magičové byli větší problém. Naposledy jsem se rozhlédla kolem a pak jsem se začala zvedat. "Super, setřásla jsem je," prohodila jsem s úlevou. Pak jsem se podívala na vlčici, vlka jsem dokonale ignorovala. "Sorrka, že jsem vám přerušila konverzaci," řekla jsem jí omluvně, protože nemagičům jsem nerada způsobovala problémy. Pak jsem se podívala na zem a začala jsem zahrabávat vyležený důlek, který jsem tu udělala. "A omlouvám se, že vám tady ničím sníh, napravím to hned..." prohodila jsem a rozhazovala jsem sníh do všech stran, abych to tady napravila a nebylo poznat, že ve sněhu někdo někdy ležel. "Tak je to lepší? Udělalo vám to radost?" prohoidla jsem a zvedla oči k vlkovi. Až teď jsem si všimla jeho modrých očí, které byly nepřirozené a nechutné. Poplašeně jsem vyjekla a počůrala se, takže se sníh, který jsem teď pracně rozházela proměnil na žlutou kejdu.