Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jedno vlče se schovávalo za druhým, jako by se mne bálo. Jen jsem podivně vyklonila hlavu, abych na něj líp viděla (//Alastor) a ušklíbla se s mlasknutím. Druhé vlče (//Sirius) bylo mnohem odvážnější. Pomalu jsem se začala zvedat, zatím co jsem poslouchala jeho promluvu o tom, jak chtějí prozkoumávat svět. Protáhla jsem si krk a můj čenich opsal malinkatou kružnici. "Jistě že znám místa, která by stálo za to navštívit," prohodila jsem podivně klidným hlasem. Už to nebyla tak malá vlčata, jak jsem pozorovala nyní, když jsem stála. Jeden by řekl, že už jsou skoro dospělí, ale ještě ne úplně. Máte štěstí, že nemám hlad, jinak bych vám ukázala nádherné místo uvnitř mého břicha.
Přejela jsem pohledem vlčat. Vypadala stejně, ale jednoho z nich jsem už potkala. "Tak kterého z vás dvou už znám," dodala jsem a mlsně se olízla. Neměla jsem hlad, chtěla jsem jim jenom nahnat trochu strachu. "Pokud se teda nebojíte a nepoběžíte se schovat k mamince nebo do smečky," prohodila jsem se smíchem v hlase. Byly jako červy, které bych byla schopná zamáčknout. Roztrhnout... jako tu vlčici u jezera. Škoda že tu není bratr nebo sestra, mohla by to být celkem zábava. Přejela jsem vlčata pohledem. Pokud se rozhodnou zdrhat, jeden by to mohl zvládnout, ale bylo jasné, že alespoň jednoho chytím tak jako tak. Obětuje snad jeden druhého?

Tiše jsem ležela na zemi a oddechovala. Byla jsem utahaná a nechala jsem se odnést do říše spánku. Nepršelo a slunce pralo jako o život. Celkem se mi to zamlouvalo, možnost si takhle nahřát kožíšek. Navíc mi bylo jasné, že bude i větší teplo, jakmile slunce vyleze mnohem výš. Náhle jsem zaslechla nějaké hlasy. Zastříhala jsem ušima a otevřela oči. Přímo předemnou byla dvě vlčata. Vypadala totožně. Jedno jsem možná už někdy potkala, ale kdo ví. Tiše jsem zavrčela a očima přejížděla po těch dvou. Vypadalo to, že se bojí. Nebo alespoň jeden z nich. A taky měly čeho.
Zvedla jsem hlavu jako když se had rozbaluje z klubka. "Copak to tu máme?" řekla jsem a i můj hlas zněl syčivě. Jako bych se přes noc proměnila v hada, který se jenom chystá obtočit kolem malinkatých tělíček a zmáčknout. Zvedla jsem hlavu v divném pohybu a pátravým pohledem sledovala vlčata před sebou. Bylo zajímavé sledovat vlčata, ale musela jsem taky prohlédnout okolí. Nasála jsem do čenichu vůně, ale necítila jsem nikoho, kdo by tu dělal mrňatům garde. "Snad jste se neztratili hošánci," řekla jsem a nebezpečí jako by mi přímo kapalo v podobě slin z tlamy. Olízla jsem si slinu a zůstávala jsem ležet. Třeba budou stejně pitomoučký jao tamta Sunny.

//Náhorní plošina

Cítila jsem bratra, ale nikde jsem ho neviděla. Byl to jenom slabounký závan pachu. Musel být už hodně daleko. Pravděpodobně tu procházel před dlouhou dobou a zůstal tu jenom tenhle náznak pachu. Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se zalomit to tady. Pořád jsem byla celkem utahaná, i když jsem se vyspala v úkrytu pod sopkou. Byla jsem celá rozlámaná z toho všeho běhání a lovení. Potřebovala jsem se pořádně vyspat a odpočinout si. Navíc, kam bych se teď táhla? Sestra i bratr někam zmizeli. Stín si zbalil svých pět švestek. Vránu jsem neviděla už celé věky. Všichni se někam vytráceli. Nechyběl mi nikdo z nich. Všichni byli celkem postradatelní. Rozhodla jsem se v klidu válet. Plácla jsem sebou na chladnou zem, která začínala být zelenější. Jaro opravdu dorazilo a to v plné síle. Nebo to aspoň tak vypadalo.
Slyšela jsem zpívat ptáky a ve vzduchu vyselo něco podivného. Jako by se země probouzela po dlouhém spánku. A já se zrovna k jednomu chystala. Položila jsem si hlavu na tlapky a zavřela víčka těsně k sobě.

//Východní galtavar přes mahtae sever

Řeka byla rozmočená a pomalu, ale jistě, se vylévala z břehů. Neměla jsem nejmenší šanci dostat se na náš ostrov. Ségra, ale vybrala deme.tní místo pro novou noru. Blbka. Tiše jsem zavrčela a pokračovala jsem kolem našeho ostrova dál na jih. Doufala jsem, že na jihu to bude trochu příjemnější, než na severu, který se momentálně měnil na vodní plochu. Možná bych mohla vyrazit do těch hor na jihu. Tam by voda být nemusela a podklad tam byl celkem v pohodě. Změnila jsem proto směr trochu jinam. Věděla jsem, že hory byly až dál od této řeky, protože nebyla skoro vůbec vidět.
Kolem řeky jsem cítila spoustu pachů. Minimálně šest vlků bylo v severnější části a někdo tam strašně řval, ale to mne nezajímalo. Tady na jihu byly pachy, které se od řeky vzdalovaly a bylo jich celkem hodně. Někdo byl zjevně dostatečně inteligentní, aby se nezdržoval u řvoucí řeky. Rozhodla jsem se následovat jejich příkladu a vzdalovat se od řeky. Naštěstí jsem cítila že jsou daleko. Mířili někam do středu celé téhle pláně a já neměla chuť se k nim připojovat.

//Louka vlčích máků

Začalo se tu objevovat víc a víc vlků. Nebylo to tu příjemné. Pomalu jsem se zvedla ze země a rozhédla se. Zahlédla jsem vlka a vlčici, kteří se ovšem začali ztrácet ve tmě, která se začala přikrádat do kraje. Měla bych zamířit zpátky domů. Netušila jsem ovšem, jak na tom jsou řeky, které byly v okolí našeho nového "domova". Možná to nebyl úplně nejinteligentnější nápad, ale rozhodla jsem se to tam prozkoumat a pak se uvidí.
Kráčela jsem po mokré půdě a doufala jsem, že mi nějaká tlapka nezahučí do díry nebo něčeho podobného. Nebylo to tu úplně příjemné pro procházky v dešti. Všechno klouzalo a sníh, který v podstatě zmizel půdu ještě víc promáčel. Tiše jsem zavrčela a pustila se po proudu řeky dolů směrem od jezera, které se zdálo větší než jsem si původně myslela. Navíc přitahovalo nějak moc vlků a kde bylo moc vlků, tam bylo celkem dost magičů. A já neměla náladu na to se patlat s magičema.

//Náhorní plošina přes Mahtae sever

//Východní úkryt přes řeku Kierb

Byla jsem zmoklá jako slepice. Déšť byl nepříjemný a můj kožich po něm smrděl, jako stolet zdechlá srnka. Mě to nevadilo z pohledu zápachu, ten mi byl fakt putna, ale spíš protože mě to mohlo prozradit, pokud se někde v okolí objeví nějaká magická nána, která s nosánkem nahoru si bude hrát na zploditelku všehomíra. Odplivla jsem si a byla jsem ráda, že jsem se při překonávání řeky neutopila. Rozhodně jsem se nehodlala pouštět po jejím břehu dál. Celkově jsem se rozhodla na několik dní vyhnout rozvodněným tokům, pokud to bude možné, abych náhodou neskončila až někde v nějakém jezeru, nejlépe na jeho dně. Nebo nejhůře?
Nakonec jsem si rozhodla, že si prostě kecnu na zem a chvilku si odpočinu. To že pršelo mi bylo celkem putna. Jediné v co jsem doufala, že mě tu nebude nikdo prudit. Sníh byl rozpatlaný na podivnou hmotu a sedět na něm nebylo nic příjemného. Kdybych byla všímavější, možná bych si všimla, že mě zádel tolik nestudí a že mi pod zadkem sníh roztál, jako bych seděla na sluncem vyhřátém kameni.

Probudila jsem se z celkem příjemného spánku. Byla jsem odpočata a to bylo fajn. Chvilku jsem se tak příjemně povalovala po chladné zemi, než jsem se rozhodla zvednout a vyrazit pryč. No rozhodla. Můj močák rozhodl za mne. Po tak výživném jídle a dlouhém spánku, se nadouval přímo k prasknutí. Došla jsem tedy na okraj jeskyně a přičupla k zemi. Se slastným šploucháním a syčením jsem si ulevila a byla jsem připravena na další dobrodružství. Jenomže kam bych mohla jít? Neměla jsem momentálně žádný cíl, směr nebo plán. Mohla jsem tak maximálně jít někam někoho prudit. Jenomže komu by se chtělo jít do toho nečasu ven, jen kvůli podivnému tažení někomu pošlapat životní štěstí. Mě. Jistě, že mě by se chtělo.
Zastříhala jsem ušima a líně si začala protahovat tlapky. Vypadalo to na pořádný slejvák. Venku to muselo být drsné, takže pravděpodobnost, že na někoho narazím byla minimální. Ale... Nic lepšího jsem na práci stejně neměla, takže bylo přímo rozhodující, jít někomu zkazit už tak ošklivý den. Pomalým, líným a v podstatědost kolébavým krokem jsem zamířila směrem na jih.

//východní galtavar přes řeku Kierb

ROZHOVORY
Alastor: Našel jsi něco?
Sirius: Úplný houby.
Alastor: Tak ty tam nech. Houby já nerad.
_____________
Lylwelin: Awww, zlato, ty si byl do mě zabouchlej? To je trapný.
Sigy: Jsme roky partneři...
Lylwelin: A co jako.
_____________
Život: A máš čím zaplatit, smrtelníku?
Smrt: Jo, jo. Ale jak mám vědět, že mě nepodvedeš ty? Půlku křišťálů teď, a půlku až s tou magií někoho zabiju.
_____________
Awnay: Naše možnosti js-
Etney: Vražda, krádež, nebo zase vražda?
Awnay: …. Proč si takovej.
_____________
Sunstorm: Co mi asi tak můžeš udělat? Zabít mě?
Elisa: Přesně tak.
_____________
Lennie: *přikrývá tlapkami Savior oči* Hádej kdo!
Savior: Buď *Lennie* nebo studené, kostnaté spáry smrti.
Lennie: Je to *Lennie*!
Savior: Smrti, proč.
_____________
Norox: Jestli umře tak si ji zabírám, dokud je ještě teplá.
Tasa: Mně nevadí ani za studena. (co na to říct, je to pravda)
_____________
Shireen: Já jsem to neudělal/a!
Nemesis: Tak proč se usmíváš?
Shireen: Protože kdokoliv to udělal, je naprostej génius.
_____________
Newlin: Pravda nebo úkol?
Amnesia: Pravda.
Newlin: Kdy jsi naposledy jedl?
Amnesia: Úkol.
Newlin: Jdi se najíst.
Amnesia: Tahle hra se mi nelíbí.
_____________
Laura: Věřil/a jsem ti!
Rigel: A já za to snad můžu? To byla tvoje chyba.
_____________
Blueberry: Měl jsi štěstí, Aranel, na funkci to nebude mít vliv.
Aranel: Jako na funkci pečovatele?
Blueberry: ...
Blueberry: Na tu už vůbec ne.
_____________
Baghý: Žiješ?
Nori: Ne, jsem mrtvej asi.
_____________
Rez: Takže jsem se ti celou dobu líbila?
Styx: To snad nebylo očividný?
Rez: Ne?
Styx: Směju se všem tvým vtipům.
Rez: To snad protože jsem vtipná?
Styx: ... Podívej, snažím se tě svést, *Rez*.
_____________
Lindasa: Nemůžu uvěřit, že jsme spolu zamčený v místnosti.
Meinere: *polyká klíč* ANI JÁ.
_____________
Savior: Kde je tvůj alfa?
Lorenzo: No a kterého tak zhruba myslíš?
Savior: Děláš si ze mě srandu nebo co?! Kde - je - tvůj - alfa?!
Lorenzo: No tos mi teda vážně pomohl.
_____________
Bianca: Prosím! Jdi k Životovi, aby tě vyléčil.
Saturnus: Promiň mi, nevšiml jsem si, že je to TVOJE bodná rána! HLEĎ SI SVÝHO.
_____________
Alastor: Jako tvůj nejlepší kamarád-
Saturnus: *Lorenzo* je můj nejlepší kamarád.
Alastor: JAKO TVŮJ NEJLEPŠÍ KAMARÁD-!
_____________
Lia: Myslíš, že za tohle skončím v pekle?
Sheya: Větší pohromu tam nezažijou...
_____________
Arcanus: Proboha, kde je tvoje heterosexualita?
Sigy: Ále, potkala jsem Duncana.
Arcanus: To je hrozný. Ale vypadáš teda až moc teple.
Sigy: Potkala jsem ho vedle Borůvky.

//P.S. Snad se nikdo neopakuje víckrát, kontrolovala jsem si to, ale je možný že jsem se přehlédla tak se případně omlouvám :/

CITACE
1. „Ten papuchalk tam byl už když jsem přišel!“ - Sirius
2. „Ještě jednou potkám šedého vlka a dostanu psotník.“ - Lindasa
3. „Mám samý dobrý zprávy! Jenom se ti nebude ani jedna líbit!“ - Nori
4. „Zkuste se všichni prosím uklidnit a mít se navzájem rádi.“ - Launee
5. „Neboj se, v houbách se vyznám!“ - Alastor
6. „Já? Jakože já? Vážně?! No tak to ti dík káááámo.“ - Sirius
7. „Mlsný jazýček to on by měl, to jo...“ - tasa (o Dušanovi)
8. „Slyšíte to?! (pomlka)Sýček! (vražedným hlasem)“ -
9. „To je mi líto... A tohle už jíst nebudeš?“ – Tasa
10. „Mám moc maličké tlapičky a moc roztomilý kožíšek, abych kráčela v maharských močálech.“ - Bianca
11. „Duncan je nejtupější stvoření. Ale ty k němu máš blízko.“ - Norox
12. „Z cizího štěstí mě bolí hlava.“ - Elisa
13. „Jestli kvůli tobě zemřeme, tak tě zabiju! I když budem mrtví!“ - Jamie
14. „Změnil ses, už nejseš tak otravnej. Děsí mě to.“ - Pippa
15. „Nezapomeň si pořádně vyčistit tlapku, protože až skončíme, bude to tvoje jediné poznávací znamení.“ - Awnay
16. *too depressed* „Ach jo.“ - Therion
17. „Tolik děr pohromadě jsem už dlouho neviděl.“ - Duncan
18. „Dostanu bonusový body, když se budu tvářit, že mě to zajímá?“ - Etney
19. „Blechy na tebe!“ - Styx
20. „Proč se tu sakra všichni mění v holubi?“ - Sionn
21. „Živote, dej mi trpělivost. Trpělivost povídám, protože jak mi dáš sílu, tak ho zabiju.“ - Lucy
22. „Máš jediný štěstí, že mám tak pochybný vkus.“ - Arcanus
23. „Skok z útesu nezní jako špatnej nápad.“ - Sigy
24. „Čuchám čuchám deprese?“ - Lilith
25. „Prach, už zase. Do pekelný vohrady...“ - Styx
26. „Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, vlci se perou... jo, dneska bude krásnej den.“ - Lindasa
27. „Durewix, krucifix.“ *sighs* - Heather
28. „Když zavřu oči, nikdo mě neuvidí!“ - Flynn
29. „Připadáš mi nějak povědomý, už jsem ti někdy vyhrožoval/a?“ -Elisa
30. „Šuk sem, šuk tam... Teda šup sem, šup tam.“ - Tasa
31. „Mít partnera přece neni pohlavní choroba.“ - Launee
32. „Jsou jen dvě věci, kterým se nejde vyhnout smrt a borůvkový zápach z Borůvky.“ - Nemesis
33. „Bojím se jen dvou věcí. Smrti a Elisy.“ - Sunstorm
34. „Budu předstírat, že jsem to neviděla. *Sheyo*, pojď, jdeme od těchhle exotů radši pryč.“ - Ilenia
35. „Jen přes tvojí mrtvolu, říkáš? No když jinak nedáš~.“ - Cynthia
36. „To chce mít pořádnou tlamu!“ - Rigel
37. „Vobčůrávat les každý měsíc, a kdo mi za to jako zaplatí? Potřebuji kameny, abych podplatil Smrt.“ - Gee
38. „Jmenuji se Flundra a vůbec mě nezajímáš!“ - Nym
39. „Jasně, že peklo existuje. Vítej v rodině!“ - Arcanus
40. „Když budeš pod tím balvanem dřepět dost dlouho, někdo přijde a pociká tě jako součást smečkového území.“ - Savior
41. „Asgaar není hvozd, je to životní styl.“ - Etney
42. „Hmmm, sice nemáš hnědý kožich, ale tolerovat tě budu.“ - Izar
43. „Nevíte prosím někdo, kde je moje vůle žít? Musela se po cestě asi ztratit.“ - Wizku
44. „Je tu tolik vlčat, že by to ani Styx nevymítila.“ - Elisa
45. „Hele, nebere Život náhodou marušku? Jen, že je tak moc "háááj", chápeš.“ - Lennie
46. „V Sarumenu chcípnul pes.“ - Tasa
47. „Dneska berou!“ – Meinere
48. „Čím víc mi v tom bráníš, tím větší na to mám chuť.“ - Duncan
49. „Ten *Etney* je ale tak super chalán, mám ho fakt rád! Rozdává radost všude kolem sebe a nejen ve smečce, ale i mimo ni. Například teď – teď tu byl, odešel a já jsem tak rád že konečně odešel :)).“ - Shireen
50. „Málem mě zabili a ty mi na to řekneš tohle? Přísahám bohu, *Shireen*!“ - Nemesis
51. „Nemám rád/a vlčata. Jsou zákeřný.“ - Lylwelin
52. „Na vlčata nemůžu říct jedno zlý slovo! :))....... To by nestačilo.“ - Lylwelin
53. „Jako rohožka posloužíš suprově.“ - Norox
54. „Do propadliny nejdu, nejsem ještě takový propadák.“ - Alfredo
55. „Láska? Fuuuuuuj!“ - Rowena
56. „Nejsem ornitolog, ale tolik ptáků jsem pohromadě už dlouho neviděl.“ - Alfredo
57. „Říkal tu někdo "vlčata"?“ -Arcanus
58. „Na jednu stranu doufám, že shoříš v pekle. Na druhou stranu se tam s tebou potom nechci potkat.“ – Pippa

//Mechový lesík

Tlapky mne přestaly táhnout v momentě, kdy jsem dorazila za hranice mechového lesa. Proč na mě ta magická pinda použila magii jsem nechápala, byla jsem přece na odchodu a nebylo nutné dělat takovej bengál. "Magický slepice jsou ty nejhorší. A tahle bude asi na hlavě pošahaná, když si myslí že je lepší než všichni ostatní," zavrčela jsem si sama pro sebe a v tichosti jsem doufala, že se jí to jednou nějak vrátí. Například nechutně dementníma vlčatama, který jí vytahají cecky až na zem.
Dorazila jsem do úkrytu, ktetý konečně nabízel nějakou tu pohodu. Tenkrát to tubylo celkem zajímavé, když jsme tu byly s Vránou. Všude samé polétavé myšky... Ale taky tu byli ti divní magičové. Mírně jsem se otřásla a vykročila do temné jeskyně. Jen co jsem vešla, jsem si oklepala kožich. Voda létala do všech směrů. Bylo tu celkem teplo, ale na útulnost nory to nemělo. Tiše jsem si povzdechla a odšourala se do vzdálené části jeskyně, abych se mohla prospat dostatečně daleko od slunečních paprsků, které se začaly objevovat na obzoru. Potřebovala jsem jenom trochu nabrat sílu. Stočila jsem se u zdi do klubíčka a usnula.

Sledovala jsem ty dva před sebou. Vypadali pohoršeně tím, co jsem jim řekla. "No však vám říkám, venku je to celkem děsivej svět, takže bacha kde se touláte," prohodila jsem a pokývala hlavou, jako že je to velice vážné téma. Saturnus se pokusil něco plácnout, že bych neměla být na jejich území. "Však už odcházím, jen vyřiďte Lorenzovi a jeho malé sestřičce, že se moc těším až se zase potkáme," prohodila jsem medovým hláskem, který ovšem zněl trochu podivně. Jako bych tím chtěla říct víc, ale neřekla jsem. Takže ta malá mrška to asi přežila, jinak by mi sdělili, že jeho sestra zemřela, když jsem se na ni ptala ne?"Když nechcete, tak nechcete nutit vás nebudu," dodala jsem ještě na odchodu. Měla jsem pivku na magiče a na Dýni. Tihle dva ovšem nebyli pravděpodobně ani jedno. Ovšem těžko říct. Ten klučík má podivně nazelenalé oči, ale to asi dělá to šero. Zavrtěla jsem mírně hlavou.
Když jsem se začala zvedat ze země uslyšela jsem volání. "Asi vaše mamča," zabrblala jsem si spíš pro sebe posměšným hlasem. Udělala jsem pár kroků směrem pryč z lesa, tam kde jsem očekávala úkryt pod sopkou. Ale nestihla jsem udělat ani krok a už jsem měla za zadkem tu hnědou flundru, která se snažila svou zadnicí zabírat cestu u té rokle. Začala na mě štěkat a vrčet, jenomže já jí nemohla odpovědět. Použila na mě nějaké magické čachry machry. Nemohla jsem ani zavrčet. Nejradši bych jí něco řekla od plic, ale spíš jsem začala vyšilovat. Náhle se mi posunula tlapka směrem od vlčice a moje tělo se k ní natočilo prdelí, jako by mě něco směřovalo pryč z lesa a já to nemohla ovládat. Strachy jsem si prdla a obláček smradu vletěl přímo té nabručené hnědé slepičce do čenichu. Moje tlapky už mě ovšem nesly dál, jako by jim to někdo přikázal.

//Východní úkryt
díky za hru i když krátkou, snad si budeme moct zahrát ještě někdy

Ta malá pinda, mi sdělila, že Dýni říkají Lorián. "Pěkně stupidní přezdívka," neodpustila jsem si a začala se rozhlížet po lese. Nevypadalo to ovšem, že by se sem snažila nakvartýrovat ta jejich Alfa... Nebo spíše Alfy, jak sami tvrdili měli dvě. Takže pravděpodobně tahle smečka nebude zase tak slabá, jak si myslel Stín... Dokonce bych se i vsadila, že jejich alfou bude ta dvoumagická čuba. Nakrčila jsem čenich, jako bych cítila něco velmi odporného. "Dýně je taková kulatá rostlina. Je oranžová a má na vršku listí jako chochol... Trochu mi ji připomíná," prohodila jsem zamyšleně a rozhlížela se při tom po okolí. Vážně nikdo nešel. Hlavně byl taky pěkně tlusťoučkej a k nakousnutí jako dýně. Olízla jsem si mimoděk čenich. Nevypadalo to, že by někdo chtěl dorazit.
Sjela jsem pohledem z lesa zpátky k těm dvěma. "Ale přišla jsem se podívat, jak se mu a jeho sestřičce daří, jestli jsou v pořádku... Poslední dobou je to tu velmi... Nebezpečné. Prý někdo na jihu zabil vlčici a u jezera zase někdo roztrhl vlče vejpůl... Příšerné ohavnosti se tu dějí," řekla jsem poplašeným hlasem, který byl opravdu autentický. Ovšem pod slovy příšerné ohavnosti jsem si spíš v hlavě vybavila magiče a jejich čachry, než přepůlené vlče. "Ale nebudu vás strašit. Hádám, že na mne nemá úplně čas? Nechtěli byste se alespoň vy dva projít trochu dál... Nerada posedávám na hranicích smeček," dodala jsem a nahodila pokřivený úsměv. "Můžeme pokračovat v tom, jakto že toho tolik vím. Kousek odsud je jeskyně, kde bychom se mohli všichni posadit a popovídat si," dodala jsem. Nehodlala jsem je nutit, pokud nebudou chtít jít, ale já osobně už nechtěla sedět na tomhle dešti. Navíc mi toho prozradili celkem dost.

Vlk vypadal celkem nedůvěřivě, ale vlčice byla příjemná... až moc. Švihla jsem ocasem a poposedla si. Cítila jsem déšť, který se snášel z nebe na zem. Rozhodně se kapky deště začaly propadat až na zem. Mezi větvemi stromů se začaly tvořit menší vodopády. Naštěstí jsem seděla přímo u kmene stromu, takže na mne nepršelo, ale ti dva neměli úplně takové štěstí. Pokud se se mnou nebudou chtít mačkat, tak jim kožichy zvlhnou rychlostí blesku. Mírně jsem se pousmála. Mohlo to působit jako přátelský úsměv, ale kdyby znali moje myšlenky, došlo by jim, že se jedná o úsměv škodolibosti. "Představil se jako Lorenzo, takže hádám že mluvíme o tom samém vlkovi?... Ale já mu říkám Dýně," prohodila jsem a šlehla po vlčici pohledem. Evidentně byla tupoučká, že ani neumí vyslovovat jméno svého vlastního spolu smečkovníka. V paměti jsem lovila informace, které mi to vlče prozradilo. "Taky by tu někde mohl být Mojo, toho bych ráda poznala... Dýně říkal, že neumí magie," dodala jsem. Popravdě vlka, co neovládá magie bych poznala velice ráda.
Vlk pak prohlásil, že nejsou Alfy, což nesla vlčice trochu nelibě. Jen jsem je přejela pohledem. Aha takže "dál v lese". Jestliže poslali tahle mrňata, aby se podívala na hranice a na cizince, který je u nich aka mě, pak buď někde spali nebo v lese vůbec nebyli. Stejně jako výše postavení jedinci pokud je tahle smečka vůbec má. "Chápu, Dýně říkal, že v Maharu jich byla spousta," vařila jsem mírně z vody. Marah byly podle všeho močály víc na jihu, odkud jsem Dýni odnesla poprvé. Druhé naše setkání už ovšem bylo blíže tomuto místu. Pravděpodobně se tedy smečka přesunula. Nechápu proč magičové musej furt někde courat. "Tasa... A vy jste?" zeptala jsem se. Ta vlčice byla až moc podezřelá a zvědavá. Kdybych ji potkala na jiném území už by bylo po ní. Úplně asi ne, je líp živená.

Zůstávala jsem ležet na zemi. Odpočinek jsem po běhu sem potřebovala. Na chvilku jsem zavřela očka a podřimovala jsem lehounkým spánkem. Cítila jsem pachy smečky, ale nebylo to nic extra silného. Nikdo se ke mně tedy nehnal, aby mě zabil. Pořád tu byla teda šance, že mě někdo zabije bleskem z čistého nebe. Nakrčila jsem čenich, otevřela očka a podívala se kolem. Neviděla jsem nikoho. Nebe začínalo být více světlé a já poznala, že je ráno. Zvedla jsem hlavu mírně do vzduchu, abych měla lepší rozhled. Mírně jsem začichala a všimla si, že se ke mně přibližují dva pachy. Tiše jsem si pro sebe zavrčela. Jenomže to nebyl nikdo "známý". Aspoň že to není ta kun.a. Na druhou stranu to nebyl ani Dýňák a jeho vypečená sestřička. Pomalu jsem přešla do sedu, než ke mně dvojice doběhla.
Zavrtěla jsem zadkem, abych mohla sedět pohodlněji. Byla to vlčice, která musela teprve nedávno vyrůst do svého těla, neboť vypadala pořád neohrabaně. Násleoval ji vlk, který mohl být stejně starý jako ona. Možná sourozenci? No nebylo by to krásné, potkat tu vlčata Alf třeba? Vlčice začala poměrně milým hláskem, zda se chci přidat. Musela jsem potlačit odfrknutí. Zvedla jsem k ní pohled a všimla si že má žlutá očka. Její nohsled je měl divně zelenkavé. Potlačila jsem zavrčení. "Zdravím," prohodila jsem klidným hlasem. "Čekám tu na známého... Má strakatý kožich a stejně zbarvenou, více otravnou, sestru," dodala jsem, abych jim dala nějakou informaci o sobě. Pak mě ovšem napadl inteligentní nápad "Vy jste tady Alfy?" přejela jsem je zkoumavým pohledem. Pokud tu žije ta dvoumagická pinda je jasný, že tohle budou taky magiči. Možná z nich něco rozumného, ale kápne.

//Ještěří lučina
- hra domluvena s Biancou a Saturnem

Následovala jsem svůj instinkt. Tmou jsem se brodila sněhem a doufala jsem, že se dostanu dostatečně blízko území. Nehodlala jsem se drát moc do středu. Bála jsem se, že by mě tam někdo mohl odchytnout. Lepší a bezpečnější bylo číhat na hranicích. Jako jestli si nevšimli ani mýho hov.a tak jaká je pravděpodobnost, že si všimnou mě? Nakrčila jsem svoje tělo a pak se přikrčila. Plížení bylo něco, co mi šlo. Byla jsem připravená se pustit do prozkoumávání hranic. Na druhou stranu, když tu někde zalehnu a budu jenom sledovat. Mohla bych toho dost pochytit. Přilezla jsem tedy k jednomu kmenu stromu a zalehla jsem k zemi. Z pohledu příchozího bych vypadala jenom jako kámen ležící poblíž stromu, nebo možná jako cestovatel, co se rozhodl trochu prospat. Rozhodně jsem nevypadala nijak děsivě. Doufám, že tu nenarazím na tu dvoumagickou pí.u. Přejela jsem pohledem les, ale nevypadalo to, že by se na mě hodlala vrhnout. Bylo mi přáno a vítr skoro nefoukal, takže nemohl rozehnat můj pach po celém lese. To ovšem nevylučovalo, že mě nemohl cítit někdo v přímém okolí.