Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ta malá pinda, mi sdělila, že Dýni říkají Lorián. "Pěkně stupidní přezdívka," neodpustila jsem si a začala se rozhlížet po lese. Nevypadalo to ovšem, že by se sem snažila nakvartýrovat ta jejich Alfa... Nebo spíše Alfy, jak sami tvrdili měli dvě. Takže pravděpodobně tahle smečka nebude zase tak slabá, jak si myslel Stín... Dokonce bych se i vsadila, že jejich alfou bude ta dvoumagická čuba. Nakrčila jsem čenich, jako bych cítila něco velmi odporného. "Dýně je taková kulatá rostlina. Je oranžová a má na vršku listí jako chochol... Trochu mi ji připomíná," prohodila jsem zamyšleně a rozhlížela se při tom po okolí. Vážně nikdo nešel. Hlavně byl taky pěkně tlusťoučkej a k nakousnutí jako dýně. Olízla jsem si mimoděk čenich. Nevypadalo to, že by někdo chtěl dorazit.
Sjela jsem pohledem z lesa zpátky k těm dvěma. "Ale přišla jsem se podívat, jak se mu a jeho sestřičce daří, jestli jsou v pořádku... Poslední dobou je to tu velmi... Nebezpečné. Prý někdo na jihu zabil vlčici a u jezera zase někdo roztrhl vlče vejpůl... Příšerné ohavnosti se tu dějí," řekla jsem poplašeným hlasem, který byl opravdu autentický. Ovšem pod slovy příšerné ohavnosti jsem si spíš v hlavě vybavila magiče a jejich čachry, než přepůlené vlče. "Ale nebudu vás strašit. Hádám, že na mne nemá úplně čas? Nechtěli byste se alespoň vy dva projít trochu dál... Nerada posedávám na hranicích smeček," dodala jsem a nahodila pokřivený úsměv. "Můžeme pokračovat v tom, jakto že toho tolik vím. Kousek odsud je jeskyně, kde bychom se mohli všichni posadit a popovídat si," dodala jsem. Nehodlala jsem je nutit, pokud nebudou chtít jít, ale já osobně už nechtěla sedět na tomhle dešti. Navíc mi toho prozradili celkem dost.

Vlk vypadal celkem nedůvěřivě, ale vlčice byla příjemná... až moc. Švihla jsem ocasem a poposedla si. Cítila jsem déšť, který se snášel z nebe na zem. Rozhodně se kapky deště začaly propadat až na zem. Mezi větvemi stromů se začaly tvořit menší vodopády. Naštěstí jsem seděla přímo u kmene stromu, takže na mne nepršelo, ale ti dva neměli úplně takové štěstí. Pokud se se mnou nebudou chtít mačkat, tak jim kožichy zvlhnou rychlostí blesku. Mírně jsem se pousmála. Mohlo to působit jako přátelský úsměv, ale kdyby znali moje myšlenky, došlo by jim, že se jedná o úsměv škodolibosti. "Představil se jako Lorenzo, takže hádám že mluvíme o tom samém vlkovi?... Ale já mu říkám Dýně," prohodila jsem a šlehla po vlčici pohledem. Evidentně byla tupoučká, že ani neumí vyslovovat jméno svého vlastního spolu smečkovníka. V paměti jsem lovila informace, které mi to vlče prozradilo. "Taky by tu někde mohl být Mojo, toho bych ráda poznala... Dýně říkal, že neumí magie," dodala jsem. Popravdě vlka, co neovládá magie bych poznala velice ráda.
Vlk pak prohlásil, že nejsou Alfy, což nesla vlčice trochu nelibě. Jen jsem je přejela pohledem. Aha takže "dál v lese". Jestliže poslali tahle mrňata, aby se podívala na hranice a na cizince, který je u nich aka mě, pak buď někde spali nebo v lese vůbec nebyli. Stejně jako výše postavení jedinci pokud je tahle smečka vůbec má. "Chápu, Dýně říkal, že v Maharu jich byla spousta," vařila jsem mírně z vody. Marah byly podle všeho močály víc na jihu, odkud jsem Dýni odnesla poprvé. Druhé naše setkání už ovšem bylo blíže tomuto místu. Pravděpodobně se tedy smečka přesunula. Nechápu proč magičové musej furt někde courat. "Tasa... A vy jste?" zeptala jsem se. Ta vlčice byla až moc podezřelá a zvědavá. Kdybych ji potkala na jiném území už by bylo po ní. Úplně asi ne, je líp živená.

Zůstávala jsem ležet na zemi. Odpočinek jsem po běhu sem potřebovala. Na chvilku jsem zavřela očka a podřimovala jsem lehounkým spánkem. Cítila jsem pachy smečky, ale nebylo to nic extra silného. Nikdo se ke mně tedy nehnal, aby mě zabil. Pořád tu byla teda šance, že mě někdo zabije bleskem z čistého nebe. Nakrčila jsem čenich, otevřela očka a podívala se kolem. Neviděla jsem nikoho. Nebe začínalo být více světlé a já poznala, že je ráno. Zvedla jsem hlavu mírně do vzduchu, abych měla lepší rozhled. Mírně jsem začichala a všimla si, že se ke mně přibližují dva pachy. Tiše jsem si pro sebe zavrčela. Jenomže to nebyl nikdo "známý". Aspoň že to není ta kun.a. Na druhou stranu to nebyl ani Dýňák a jeho vypečená sestřička. Pomalu jsem přešla do sedu, než ke mně dvojice doběhla.
Zavrtěla jsem zadkem, abych mohla sedět pohodlněji. Byla to vlčice, která musela teprve nedávno vyrůst do svého těla, neboť vypadala pořád neohrabaně. Násleoval ji vlk, který mohl být stejně starý jako ona. Možná sourozenci? No nebylo by to krásné, potkat tu vlčata Alf třeba? Vlčice začala poměrně milým hláskem, zda se chci přidat. Musela jsem potlačit odfrknutí. Zvedla jsem k ní pohled a všimla si že má žlutá očka. Její nohsled je měl divně zelenkavé. Potlačila jsem zavrčení. "Zdravím," prohodila jsem klidným hlasem. "Čekám tu na známého... Má strakatý kožich a stejně zbarvenou, více otravnou, sestru," dodala jsem, abych jim dala nějakou informaci o sobě. Pak mě ovšem napadl inteligentní nápad "Vy jste tady Alfy?" přejela jsem je zkoumavým pohledem. Pokud tu žije ta dvoumagická pinda je jasný, že tohle budou taky magiči. Možná z nich něco rozumného, ale kápne.

//Ještěří lučina
- hra domluvena s Biancou a Saturnem

Následovala jsem svůj instinkt. Tmou jsem se brodila sněhem a doufala jsem, že se dostanu dostatečně blízko území. Nehodlala jsem se drát moc do středu. Bála jsem se, že by mě tam někdo mohl odchytnout. Lepší a bezpečnější bylo číhat na hranicích. Jako jestli si nevšimli ani mýho hov.a tak jaká je pravděpodobnost, že si všimnou mě? Nakrčila jsem svoje tělo a pak se přikrčila. Plížení bylo něco, co mi šlo. Byla jsem připravená se pustit do prozkoumávání hranic. Na druhou stranu, když tu někde zalehnu a budu jenom sledovat. Mohla bych toho dost pochytit. Přilezla jsem tedy k jednomu kmenu stromu a zalehla jsem k zemi. Z pohledu příchozího bych vypadala jenom jako kámen ležící poblíž stromu, nebo možná jako cestovatel, co se rozhodl trochu prospat. Rozhodně jsem nevypadala nijak děsivě. Doufám, že tu nenarazím na tu dvoumagickou pí.u. Přejela jsem pohledem les, ale nevypadalo to, že by se na mě hodlala vrhnout. Bylo mi přáno a vítr skoro nefoukal, takže nemohl rozehnat můj pach po celém lese. To ovšem nevylučovalo, že mě nemohl cítit někdo v přímém okolí.

Skákala na místě jako opice a halekala na celé okolí. Vypadala jako bobr, kterého někdo bodnul klackem do pr.ele. Nechala jsem ji ať se vzteká jak chce. Bylo mi to fuk. Hlavní bylo, že jde někam do pryč. Což se taky stalo. Neodpustila si poznámku a urážku. Zavrčela jsem na ni. Kdyby postávala na místě ještě chvilku, udělala bych z ní dvě malý. Odcházela. Nechala jsem jí odcházet. Konečně bude klid. Byla jsem ráda, že budu mít svou vlastní volnost, vlastní místo, vlastní klid. Hlavně ten klid, protože mě tahle vlčice opravdu vytáčela. Mluvila jak deb.l a ještě si vyskakovala. Zavrčela jsem si, i když už tu vlčice nebyla.
Podívala jsem se na nebe, které bylo černé jako bota. Noc se vyhoupla na oblohu a já věděla, že bych měla vyrazit někam do úkrytu. No nechtělo se mi, protože jsem chtěla ještě nasrat tu magickou pindu na severu. Rozhodně si to zasloužila. A Dýňák by si zasloužil taky menší proběhnutí, zase někam mimo domov. Zastříhala jsem ušima a zvedla se ze země. Pomalým krokem jsem vyrazila na sever.

//Mechový lesík

Olízla jsem si talpku, na které jsem pořád měla krev srny. Moje náprsenka byla taky krvavá a jeden by mohl říct, že jsem vlčici roztrhala na kousky. Ale ne. Já se jí v podstatě ani nedotkla. Kdyby jo, neřvala by jako na lesy. "Fajn tak jako silná a nezávislá odkráčej někam do prd.le nejlíp co nejdál ode mě. Protože mě z toho tvýho řvaní začíná bolet hlava," zabručela jsem a přestala si čistit tlapku. Její výlev na mě nedělal žádný dojem. Byla tak slabá, že by ulovila max zajíce a i to by ji dost vyčerpalo. Podle mého hrubého odhadu nežrala už pár dní. Ale co, není rodina. Nebudu se starat o nějaký cizácký pič.y. Pohlédla jsem na flekatou a neřekla jsem ani slovo. Čekala jsem, až se sebere a vypadne někam hodně daleko.
Nebe bylo černější a černější. Bylo jasné, že noc už začíná. Rozhodně nebylo bezpečné zůstávat takhle blízko té smečky na severu. Měla bych navštívit Dýni až nad ránem. Abych viděla jak ho hezky trhám na kousky. Mlsně jsem si olízla čenich. Počasí vypadalo celkem dobře a jarně, takže jsem se trochu i obávala, že se rozvodní řeky. Neměla bych se vracet domů. Pokud se zvedne voda, zatopí noru a je to... Ségra nevybrala úplně dobrý místo. Mírně jsem nakrčila čenich.

"To rozhodně neznamená dáma, nejsem debil slepice jedna nechutná," zavrčela jsem na ni, když se snažila vymotat ze lži tím, že mi bude věšet bulíky na nos. Sice jsem ji nerozuměla každé slovo, ale slovo kre.én bude znít všude stejně, tím jsem si byla jistá. A i kdyby nelhala, měla jsem jí plné zuby. Začala pak o magiích a víc a víc se motala do své pavučiny lží. Byla slabá. Tak moc slabá. A já byla rychlejší. Když si začala něco mumlat stranou, využila jsem příležitosti. Odrazila jsem se a přirazila vlčici tvrdě k zemi. Stála jsem jí na hrudníku a tlačila ji předníma tlapkama dolů. Byla jsem při síle jako nikdy. Ona byla maximálně tak vyhublá a hladová. Zavrčela jsem jí do ucha. "Mě nezajímá co víš nebo co nevíš. Ale ještě jednou mi zalži a chcípneš, jasný?" Mírně jsem se o ní opřela a odrazila se tak zpátky předníma na zem. Nechtěla jsem jí ublížit, ale varovat.
Neotáčela jsem se k ní zády. Spíš jsem udělala po zadu pár kroků. "Jseš vyhublá jako špejle. Vyhublý vlčice nemá nikdo rád. Jestli chceš dovedu tě ke zbytkům srnky, kterou jsem před pár hodinama skolila, pokud ji nenašel někdo jinej," nabídla jsem. Nezdálo se, že by byla nebezpečná nebo magička, ale rozhodně nebyla pitomá. Toho jsem si cenila u možných spojenců, ale obávala se u možných nepřátel. A radši bych vlčici viděla na naší straně než jejich. Jen by se měla naučit držet jazyk za zuby, nebo se zamotá do vlastních blábolů dřív než řekneš au. Čekala jsem zda se otočí a odkráčí pryč, nebo využije nabídky na jídlo zdarma.

"Ať je to co je to... Hmm tebe bych z pelechu vyhodila na hned," prohodila jsem znuděně. Ona se mi nelíbila. Byla moc... flekatá. Možná kdyby byla černá s náprsenkou, ale tohle je fakt hnusný kožich. Švihla jsem ocasem a povzdechla si nad tím, jak málo šuk.telných vlků tu je. Pak začala zase něco prskat v té své hatmatilce a nakonec prohlásila, že by je sežrala. Koho? To už jsem nechápala, její předešlí proslov v cizí řeči byl moc zdlouhavý, abych udržela pozornost o tom, o čem jsem se bavily. Mrskla jsem mírně podrážděně ocasem.
Pak ale prohlásila něco, co mě naštvalo. Ať už mluvila jaké koli řeči, slovo kre.én šlo poznat zcela zřetelně. Zvedla jsem se na všechny čtyři a zavrčela. "Hele ty čmoudko jedna, mě do kret.nů urážet nebudeš!" zavrčela jsem na ni a srst na krku se mi naježila. Jestli hodlala hrát nějakou hru, mohla ji jít hrát někam jinam. Naklonila jsem pak hlavu na stranu když mluvila o magiích. "Vždyť jsi říkala, že magie neznáš! Lžeš... Určitě jsi magička nebo jsi kur.a nějakýho magiče," procedila jsem skrz zuby. Měla poslední možnost zkusit zdrhnout, i když mi bylo jasné, že se jí to nepovede. Byla jsem podle všeho rychlejší a silnější než ona. Tohle bude hračka. V očích se mi zablesklo.

Prohlásit, že zpívám, když řvu... No každej je prostě divnej a jády jády jády já. Jen jsem nakrčila nos a dál to nekomentovala. Vlčice byla možná hluchá nebo hudebně nevzdělaná, což ji omlouvalo. Sledovala jsem její snahy působyti sexy. Nakrčila jsem nos ještě víc. "No kurvi.ka asi seš, ale ne můj typ, sorry," prohodila jsem bez zájmu. Jak jsem řekla, nevyhodila bych z pelechu hezkou prdelku, ale tahle nebyla hezká... Byla flekatá, jako by chytla nějakou nemoc nebo byla její máma kráva. Jakože zvíře, ne urážka, i když možná i jako urážka, to jsem nemohla posoudit. Pak si konečně sedla na tu svou zadnici, kterou vystavovala a začala mluvit normálně.
Naklonila jsem hlavu na stranu. Přesně tenhle typ vlčic jsem neměla ráda. Takové ty, co odstrčej ocas komukoliv, pokud jim to přinese nějaké výhody. Neměli žádnou sebeúctu ani úroveň. "Tak bacha aby ti někdo nenacintal vlčata do břicha," zabručela jsem a čekala jsem, až se vlčice rozhodne odejít. Nechápala jsem, co má na tom, že se se mnou vybavuje. Popravdě jsem to nechápala u nikoho kdo se semnou bavil déle jak pět minut. Já nebyla společenská ani extra ukecaná. Vlčice prohlásila, že neví co jsou to magie. "Škoda, chtěla jsem nějakou magickou srandu vidět," zalhala jsem. "Ale tady si jí užijem obě až až," dodala jsem a rozhlédla se po okolí. Něco mi říkalo že noc nebude klidná.

Začala řvát, jako by se nechumelilo. DRŽ UŽ KUR.A HUBU! Chtělo se mi to na ní i zařvat, ale byla jsem přežraná, abych se s někým prala. Místo toho jsem jí nechávala řvát na lesy a přesunula se na levou půlku. Psssss. Vypustila jsem další vítr ze své prd.le a s hlasitým mlasknutím čekala až si tahle uřvaná frnda odkráčí někam do prčic. "Jelikož nemluvíš tak abych ti rozuměla, tak ne nechápeme se," zabručela jsem s čistým klidem v hlase. Tahle vlčice mě nijak neohrožovala. Podle očí nebyla magič a podle těla ani bojovnice. Mohla bych jí zlomit hlasivky a už by nemohla nikdy takhle řvát jako na lesy. No já byla přežraná. Měla štěstí. "Jenom přestaň řvát," dodala jsem a mírně nakrčila čenich, jako by mě z toho jejího povyku bolela hlava. Což taky pomalu začínala.
Nakonec se ovšem uklidnila. Sice mě varovala, abych neurážela, to jak mluví, ale což. Kývla jsem na to hlavou. Každej byl divnej nějak. "Dop.dele neříkej mi princezno... Jsi přihřátá nebo co?" zabručela jsem na ni. "Jako pěknou kur.ičku bych z pelechu nevyhnala, ale rozhodně nejsem nějaká přiteplená princeznička, to si ujasni nahned," zabručela jsem a zůstávala sedět. Moje řeč ještě nekončila. "Je to tu celkem fajn, když si odmyslíš ty magický ku.dy kolem... Ty neovládáš magie nebo jo?" Přejela jsem ji pohledem.

Nikomu nic nedělám. Sedím si na sněhu. Užívám si vůni svého prdu a noční oblohu. Je klid. Ticho. A najednou na mě nějaká flekatá pi.ka něco mele hatmatilkou, který absolutně nerozumím. Otočila jsem se na ni s mírně řečeno nas.aným pohledem. Měla štěstí, že není magička, jinak bych jí sejmula. Vypadala jako vyžle. Tyčka. Zima na ni asi nebyla tak milostivá jako na mě, i když moje žebra bylo pořád vidět. Nakonec z ní začala vypadávat slova normálně. Zafrkala jsem jí v odpovědi a ani se neobtěžovala něco říct nahlas. Doufala jsem, že se svým debilním vzhledem a ještě horší mluvou zmizne někam do pryč. Nejlépe do pryč daleko ode mě.
Pak vlčice ovšem sklonila trochu hlavu a začala znovu mluvit. Nejdřív normálně a pak zase tou divnořečí. "Mluv ku.va normálně," utrhla jsem se na ni rozčíleně. Možná si ze mě dělá jenom prd.l? Je to nějaký deb.lní vtípek, který nechápu? Přejela jsem vlčici pohledem. "Vítej v úžasném světě, plném naprosto demen.ních čubek, nadržených vocasů, magických kur.v a čů.áků, který si vobčas upletou malý sra.ky v podobě vlčat, který jsou zplzněný magií stejně jako vošou.ti z kterejch vypadli," prohodila jsem celkem slavnostním hlasem, i když moje slova zněla jako bychom byly v té nejhorší žumpě jakou světlo kdy poznalo. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem některá slova vyslovovala špatně.

//Vřesový palouk přes Kierb

Šla jsem pomalým krokem neb jsem měla pořád plné břicho. Byla jsem popravdě nacpaná k prasknutí, ale trochu jsem doufala, že to brzo poleví. I kdyby ne, tak minimálně do prvního sr.ní, pak už to bude stoprocentně v pořádku. Stejně jsem se ovšem rozhodla si sednout na zem a trochu si odpočinout. Bez Evelyn tu byl konečně klid a já si mohla úlevně povzdechnout. Seděla jsem si na chladném sněhu a pozorovala jak se nebe tmaví.
Mírně jsem si poposedla a natočila se víc na jednu půlku, abych si mohla syčivě prdnout. Zápach to byl příjemný. Takhle jsem voněla já. Kožich jsem měla upatlaný krví na předních tlapkách a náprsence. Pravou stranu těla jsem měla ještě navlhlou a mírně naraženou jak jsem spadla se srnou na zem. Trochu drápanců a v srsti zapletená tráva a větvičky, prozrazovali, že jsem musela projít houštím nebo se v něm vyválet, což byla bezesporu pravda.
Za takového poklidného večera by někdo mohl přemýšlet. Filozofovat o životě nebo tak. Ale já na to nebyla. Neuměla jsem myslet na povel nebo nad něčím zajímavým. Znovu jsem se naklonila na jednu půlku zadku a tentokrát si parádně prdla s příjemným řachavým zvukem. Bylo fajn být zase na chvilku sama. Užívat si příjemného večera a ještě příjemnější vůně, kterou by možná někdo označil za smrad, ale pro mě znamenala spokojené a plné bříško.

Začala jsem dojídat poslední zbytky. Srna na sobě měla pár kusů masa a trochu vnitřností, které si Evelyn nevzala. Škoda, bylo to plýtvání. Sama jsem ovšem byla nažraná k prasknutí, takže bych nesnědla ani kousek. Aspoň se nažere příroda. Pomyslela jsem si a všimla si ptactva, které sedělo na větvých stromů a čekalo na příležitost. Taky se mi zdálo, že jsem ucítila pach lišky, který byl blízko. Snrka rozhodně bude využita i po našem odchodu. Pomalu jsem se zvedla do sedu a pak na všechny čtyři. Protáhla jsem si přední a pak zadní tlapky.
Evelyn a její kecy mě už začínaly vytáčet, stejně jako její zvědavé otázky. Pravděpodobně stejně jako já došla k závěru, že naše společné putování je u konce. Rozhodně jsem jí to neměla za zlé, sama jsem se už viděla někde jinde. Čas jít prozkoumávat a otravovat smečky. Možná bych mohla zkusit tu na severu. "Myslím si, že máš pravdu. Naše společné putování tu končí... Drž se a bacha na ty magický šmejdy. Kdybys náhodou chtěla plně přejít na naši stranu, stačí přinést jednu vlčí tlapku nebo kožešinu a to místo je tvoje," dodala jsem s úsměvem. Pomalým krokem jsem se začala vzdalovat.

//Ještěří lučina přes Kierb

Ukusovala jsem maso a trhala ho na menší kousky, aby se mi lépe žvýkalo. Zakousnout, trhnout, žvýk, žvýk, polknout. Bylo to jako bych opakovala pořád do kola tu samou staru písničku. Zrovna tahle písnička mi ovšem nevadila. Opakovala jsem ji ráda a s chutí. Evelyn naštěstí moc nekecala, takže jsem se mohla plně zabrat do žrádla a užívat si ten příjemný pocit, jak se mi žaludek plnil. Měla jsem fakt už celkem velký hlad. Naposledy jsem jedla kýtu od sestry a před tím to zkažené vlče, které mi udělalo v břiše pěknou paseku, když jsem se z něj málem vys.ala z podoby. Tohle byla ovšem mňamka. Dožrala jsem srdce a játra, svou pozornost jsem upřela na kus nohy, kterou jsem si urvala. Začala jsem okusovat masíčko. Bylo náramě dobré, ale bylo ho celkem málo. Srnka byla vážně po zimě vychrtlá. Naštěstí mě její vnitřnosti dostatečně zasytily.
Náhle ticho přerušil hlas vlčice, která hodovala kousek ode mě. Polkla jsem sousto, abych jí mohla odpovědět. "To je možný, ale sebevrazi jsou zkažení už ze své podsataty, takže..." mlaskla jsem a olízla is čenich. Její další otázka mě trochu zaskočila.Nějak jsem nechápala, jak může mít vzhled nějaký vliv na maso? "Maso jako maso," řekla jsem po chvilce ticha. Nebyla jsem zrovna vybíravá. Pokud mi něco zaplnilo žaludek a dodalo energii...

Evelyn se ukázala jako dobrá lovkyně. Pochopila co má dělat a ukončila to celkem rychle. Zvíře ani moc netrpělo. Pustila jsem z tlamy kus zadku a vyprskla chlupy. Měla jsem trochu naražený pravý bok a pár odřenin na předních tlapkách, ale nic vážného to nebylo. Na chvilku jsem udělala pár kroků dozadu, abych se protáhla a vydýchala. Pak jsem se vrátila k masu. Evelyn se už ládovala krkem, který ovšem nebyl moc výživný. Blbka. Mohla bych být ta hodná, co jí přenechá játra nebo srdce, ale když se k vnitřnostem sama nehnala.
Roztrhala jsem pomocí zubů srně břicho. Vnitřnosti se s čvachtáním a zápachem vyvalily ven. Nasála jsem tu příjemnou, ale trochu ostřejší vůni do čenichu. Mlsně jsem se olízla a pak jsem si odhodila za sebe játra a srdce. Na závěr jsem odtrhla kus masa z nohou srny a vydala se ke své hromádce. Zbytek vnitřností jsem nechala Evelyn nebo mrchožroutům, podle toho kdo se jich zhostí první. Zakousla jsem se do lahodného srdce, které bylo teplé. Krev mi stékala po čenichu a náprsence. Ležela jsem na zemi, srdce přidržovala v tlapkách a plnila si břicho dokonalou lahodno krmí. Občas jsem se musela přetočit, abych neležela na naraženém boku. Přežvykovala jsem a trhala. Z mého nemyšlení mne vytrhla Evelyn a její otázka. "Hmm... Jak který," prohodila jsem s plnou tlamou. "Malá vlčátka jsou nejlepší, jak se ještě úplně nebojí smrti. Ale ani dospělák není k zahození. Chutná to podobně jako divočák nebo liška," zhodnotila jsem chuť vlčího masa. Tenhle druh masa jsem jedla spoustukrát. Jeidný problém u něj byl, když jste jedli někoho, koho jste znali. Nejdřív přijdou nařadu ti co neznáte. Když už nejsou, tak známí. Když už nejsou ani známí, tak přátelé. Dál jsem pokračovala v jídle. Na její pochvalu jsem jen pokývala hlavou.