Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Alastor prohlásil, že neumí lovit. Tak takhle to je. Potlačila jsem zasmání, protože jsem chtěla docílit toho, aby mi důvěřoval. No a bylo mi jasné, že on mi nebude důvěřovat, když se mu vysměju za neschopnost. Přešla jsem to tedy bez komentáře.
Jeho další slova byla o jeho sestře. "Hmm," broukla jsem jenom, když se rozpovídal o smrti jako by to byla nějaká osoba nebo co. Pravděpodobně on i jeho sourozenci žili v nějakém bludu, nebo možná z nedostatku žrádla trpěli na nevyvinutý mozek. Těžko říct. "Pche... magický bláboly," řekla jsem nakonec. "Stejně jsou to jenom povídačky, který vám věšej na čenich magický blbečkové, abyste si připadali jako něco víc, než mi všichni ostatní... Ty i tvoji sourozenci máte za kmotru maximálně nějakou vypelichanou vlčici," prohodila jsem a odplivla si vedle svých tlapek. O magických nesmyslech jsem se nebavila ráda a podle mého tónu hlasu to bylo jasně znát.
Pak začal mluvit zase o matce. Posun od sourozencům, kteří uvěří každé ptákovině, k rodičům, kteří jsou naprosto neschopní... skvělý... Fakt jsem měla tohohle zabít a vzít si toho druhého. Nakrčila jsem čenich. "Vždyť si neumíš ani nic ulovi!" vykřikla jsem, když začal svou matku obhajovat. "Pravděpodobně chtěla, abyste někde chcípli hlady. To magičové dělají, když nemají nikoho kdo by se o jejich potěr postaral, tak je prostě nechají někde zhebnout... Nebo když nejsou potomci dost mocní a silní, tak to nechají na přírodě nebo na nás, abychom se o ně postarali," řekla jsem a mlsně jsem se olízla. "Věř mi, vím o čem mluvím. Vychovávala jsem partu magických štěňat celkem dost dlouho," dodala jsem, aby se ani nepokoušel protestovat. Já věděla svoje.

Vlček prohlásil, že to může zkusit. Navíc u toho vypadal, jako by měl bobky u zádele, jen co to vyslovil. Naklonila jsem líbě hlavu na stranu. "Můžeš zkusit? Si nějak málo všříš... To máš z toho, že se celou dobu taháš s tím egoistickým zmetkem, co tě prodal," prohlásila jsem a mlaskla. Tiše jsem odpočívala a nabírala sílu, takže jsem se hýbala co nejméně. Hlavu na tlapkách a ocas vedle těla. Všechno vypadalo naprosto v pohodě. Bylo mi fuk, jak se to vlče vnímá. Zatím mi přišel celkem nezajímavý, ale pořád nebyl dostatečně nudný nebo otravný, abych ho sežrala.
Líně jsem přivřela oči. Ouška jsem měla dobrá, takže kdyby chtěl utéct, slyšela bych ho. A moje reflexi by byly rozhodně rychlejší než jeho. "Nemusí mluvit," prohodila jsem líně a otevřela oko. Jenom jedno. "Většina zvířat ti o sobě řekne mnohé, aniž by otevřela tlamu," dodala jsem na vysvětlenou. I u vlků to tak bylo. Stačilo sledovat jejich pohledy, postoj a tón hlasu atd. Jeden pak věděl všechno, co vědět potřeboval.
Další jeho slova mě trochu zarazila. "Tak ty máš ještě ségru jo?" houkla jsem protáhle, protože to byla novinka. Netušila jsem, že je tu někde v okolí víc vlčat. Rodiče tedy nechali zdrhnout svoje tři vlčata pryč. Ti už je dávno nehledají, pokud došli až sem na jih. "Že vás ještě nenašli," dodala jsem s úšklebkem a zavřela otevřené oko.

Jeho zavrtění hlavy mi stačilo. Takové vlče, které dlouho nežralo znamená, že je někde v ráji problém. A já hodlala ten problém najít, zvětšit a použít proti magičům. Jestli dlouho nežral, tak buď neumí lovit nebo na to neměl čas. Ale kdo by neměl čas na naplnění vlastního žaludku. Pokud sem opravdu doťapkal s bratrem až ze severu, tak ovšem musela cesta trvat celkem dlouho. Museli cestou narazit minimálně na jedny zajíce, lasičky, kuny nebo jinou havěť, kterou by si mohli ulovit... "Tak hádám, že jsi jenom neměl štěstí. Příště třeba můžeš ulovit něco ty mě, co ty na to?" prohodila jsem nezákeřně. Popravdě mít malého otroka, který mi bude chytat jídlo se mi zamlouvalo. Položila jsem si hlavu na tlapky a sledovala, co mi vlček řekne.
Další dotaz byl celkem zvídavý. Mířil rovnou na pana Broučka. "Co by taky byl jiného?" prohodila jsem nevěřícným hlasem. Popravdě jsem se za svého přítele nestyděla. Ne před vlčetem, které samo nemělo víc rozumu než já. Dospělákům bych o něm neřekla, určitě by mi ho sebrali a zašlápli ho. Mírně jsem se otřásla při té představě, jak se pan brouček rozpadá pod něčí tlapkou. Vlček natahoval krk, jako by ho chtěl vidět. "Teď asi někde spí na mých zádech," zabrblala jsem, aby přestal natahovat hlavu.
Jeho máma s tátou byli asi taky pěkná dvojka. No jo magičové. Jakmile nemají pro haranty chůvu, tak jsou naprosto nepoužitelní. Kývla jsem hlavou. "Zvláštní... Rodiče, co opustí vlastní vlče," dodala jsem a mlasknutím přidala na svém opovržení.

Vlče vypadalo jako by týden nežralo. Trochu mi to nezapadalo do příběhu o šťastné vlčí rodince, která žije v dobře zásobené smečce. Třeba jeho brácha tolik nekecal. Možná fakt rodinu nemá a zdrhá ze smečky, protože by se mohl brzo na jídelníčku objevit on. Mírně jsem nakláněla hlavu ze strany na stranu. "Tys dlouho nejedl, co?" prohodila jsem jako by nic. Bylo jasné, že nejedl, takže i kdyby mi lhal poznala bych to podle jeho chování. "Hádala bych, že ve svém věku netrpíš skoro žádným nedostatkem," dodala jsem ještě a nechala to plavat. Možná měl jen hlad kvůli cestě, ale to by si něco ulovil s bráchou sám. Už to nebyla mini vlčátka, aby jim někdo musel lovit.
"Jasně, že je... Je to můj nejvíc nejlepší přítel. Ve všem mi radí a naslouchá mi. Navíc s ním se nikdy nebojím, protože mi kryje záda," řekla jsem mu klidně. Pan Brouček byl prostě někdo, kdo byl mé osobě blízký stejně jako sourozenci. Byl první koho jsem v tomhle magickém světě našla a kdo mi pomohl překonat nejednu nástrahu. Byla jsem za naše setkání nesmírně ráda. On mě uklidňoval a blešky s harampádím v mém kožichu ho živily. Dokonalá symbioza.
Alastor dokončil jídlo. Mluvil o tom, že do smečky odešli z jiné smečky. Takže je na severu ještě jiná smečka? Nebo možná myslel ty pod tím velkým jezerem? Ale tam nejsou hory... Muselo to být někde na severu v horách. Možná v těch u toho jezírka? Nechtěla jsem úplně pokoušet štěstí, nebyla jsem extra chytrá, takže bych to ani neuměla ukoulet jinak. "Aha... A že s váma máma nešla?" změnila jsem trochu téma v naději, že mi řekne víc.

Zaseknutá s lasičkou v tlamě jsem se otočila zpátky a uviděla Alastora jak tam poslušně stojí. Jako pejsánek, co čeká na drb. Seděl mezi kytkama a čuměl na mě jako vyvoraná myš. Začala jsem se zvedat ze země. V tlamě jsem měla mrtvou lasičku a na kožichu trávu a různý smetí. Ani jsem se neobtěžovala otřást. Možná, že je blbej když tu zůstal. Nebo možná, fakt zůstane se mnou jako náš spojenec. Zamrskala jsem nadšeně ocasem a navrátila se poklusem k malému vlčkovi, Hodila jsem mu k nohám ještě teplou lasičku. "Dobrou chuť," prohodila jsem zadýchaně a pak se svalila na zem. Mírně to duclo jak jsem dopadla na hliněný podklad. Byla jsem trochu unavenější. Mohla za to magie, ale to já nevěděla. Ani jsem netušila, že nějakou ovládám. Navíc, jak jeden pozná že nějakou ovládá? Nedostatek energie jsem proto přičetla nedostatku odpočinku a lovu lasičky. Zývla jsem a sledovala vlče, které mělo u tlapek lasičku.
"Pan broučk je můj přítel. Našla jsem ho, když jsem sem dorazila," sdělila jsem mu celkem přátelským hlasem, jako bychom byli dva známí, co se potkali ve slunečný den. "Ale dost už o mě, povídej něco taky o sobě," prohodila jsem se zájmem, který nebyl ani trochu hraný. "Hádám, že bydlíš ve smečce na severu pod sopkou s Lorenzem, Jamie a....Lindarou? Lindasou?" mírně jsem zaváhala jak se ta hnědá tlama jmenuje.

Šťouchla jsem do Alastora čenichem, abych ho přinutila k chůzi. "Jdeme," zavelela jsem. Následována vlčetem jsem kráčela lesem. Nebylo to nic příjemného takhle tu lézt po boku nepřítele, ale musela jsem se snažit, pokud jsem chtěla naplnit svůj plán. Pokud to nevyjde, sežru ho. Rozhodně jsem kývla hlavou, abych si potvrdila svoje rozhodnutí. Šla jsem opatrně a poočku sledovala Alastora. "A tyseš jako svatej nebo co? Pff... Tvůj brácha se tě sobecky zbavil. Kdybyste se na mě vrhli oba, možná byste mě překvapili. Kdyby začal křičet asi určitě by přilákal někoho z okolí... Ale on zvolil tu nejjednodušší variantu..." řekla jsem a pokračovala lesem dál. Šlapala jsem po kytkách, které se tu začínaly zvedat ze země. Jaro už bylo opravdu za dveřmi, ne-li před dveřmi.
Šlapat po kytkách mě nijak nebavilo, nebyla jsem od přírody zlá nebo škaredá, abych ubližovala květinám, houbám, hmyzu nebo jiným živočichům. Mimo magičů, ale ty jsem nebrala za hodné života v jeho velkoleposti. Tady se kytkým ovšem nedalo vyhnout. "No... my... moje rodina a pan brouček," řekla jsem mu, jako by byl fakt mega nechápaví, že to neví. "Já bych nidky nezradila sourozence a oni by nikdy nezradili mě. Jeden pro druhého bychom vytrpěli mnohé a už jsme i jeden pro druhého trpěli," vysvětlila jsem mu to ještě trochu víc. Nedovedla bych si představit, že bych třeba Styx obětovala nějakým magičům nebo že bych Noroxe nechala někte utonout, Rigela bych rozhodně nechala trochu potrápit, ale nakonec bych ho zachránila... No a Apaté by záchranu ani nepotřebovala, ona byla ta hezká, co by se z toho dostala sama svou krásou. Zavrtěla jsem hlavu. Chyběli mi.
Náhle mě vytrhla z myšlenek lasička. Uviděla jsem ji jak poskakuje po trávě. Mlsně jsem se olízla a vyrazila za ní. Byla rychlá, ale nečekala útok tak pohotově. Kličkovala jsem mezi stromy, ale nakonec jsem ji chytila. Škubla jsem hlavou a lasička mi ochabla mezi zuby. Bylo to rychlé vítěztví. Jenomže mi došlo, že jsem se vzdálila od Alastora. Tupino, ty seš tupá! Teď ti zdrhne! Otočila jsem se po vlčeti, které by mělo stát zhruba dvacet metrů ode mě. Ale bylo tam ještě?

"Oh Alastor... Výborně... pěkné jméno," zalhala jsem protože mi jeho jméno bylo naprosto šumák. Teda momentálně. Uvidíme, co se z něj ještě vyklube. Naštěstí už nekdákal jako poraněná slepice na celý les, což byla vítaná změna. Zvedla jsem mírně hlavu a podívala se mezi stromy na nebe. Byl celkem pěkný den, takže to přímo svádělo k tomu jít se někam vyvalit na sluníčko a neřešit uřvané magické vlče. Věci, které děláme pro lásku... k rodině. Pohlédla jsem zpět dolů na Alastora. Vypadal přímo k nakousnutí. Ale... Nenene, udělám větší dojem na sourozence, když ho získám na naši stranu ne?
V tom promluvil celkem ostýchavě, že bych mu neměla ubližovat. "Když myslíš... Ale osobně by jednu přes čumák zasloužil a pokud bude zarývat drápky do zad všem, i vlastní rodině, dlouho tady nevydrží... prosté mhééé... finito." Při slově mhééé jsem naklonila hlavu na stranu, vyplázla jazyk a zavřela oči, jako bych měla kolem krku provaz nebo kořen či liánu a zemřela jsem na udušení. Pak jsem otevřela očka dořekla "finito" a mrkla na Alastora. Načež jsem hlavu vrátila do původní pozice a zavrtěla jí. "My si myslíme, že rodina je základ. Rodina se nikdy nesmí zradit," dodala jsem rozhodně a pomalu se zvedla na všechny čtyři.
Prohlášení "mám hlad" mi udělalo celkem radost. Zanemnalo to, že mi začíná důvěřovat. Radostně jsem zahýkala smíchy. "Tak fajn, tak fajn, tak fááájn," prohodila jsem radostně a oklepala se. Pak jsem ztuhla a přirazila čenich k zemi. Nasála jsem vůni do nosder a a snažila se poznat, co to cítím. "Hmm... hmyz, hmyz asi není dobrá sváča... Ooooo z jihu táhnou lasičky," drmolila jsem spíš pro sebe než pro Alastora. "Tak šup šup zvedej se, vyrážíme na jih nebo tě mám zase táhnout?" zasmála jsem se a než jsem se vydala za pachem lasičky sledovala jsem vlče zda se zvedá a jde taky.

"Ahoj já jsem?" Naklonila jsem hlavu na stranu a pobízela ho pokývnutím, aby pokračoval a řekl mi svoje jméno. Ne že by to bylo nějak extra důležité, ale věděla jsem, že to vlky uklidňuje a malá vlčata ještě víc. Tenhle sice vzrůstem nebyl malý, ale duší pořád jo, podle těch slz, co mu tekly po tvářičkách a odkapávaly na zem. Naštěstí se ovšem začal víc a víc uklidňovat, což mi mega nahrávalo. Mysli, mysli, mysli... Co se dělalo s magickýma vlčatama? No tak trávila jsem mezi nima kotel svýho času. Co je bavilo? O čem rádi mluvili noooo táááák... Sama jsem se snažila přijít na to, na co navázat. Na chvilku to mohlo proto vypadat, že jsem zamrzla a že dýchám prozrazovalo jenom mrkání.
Pak jsem ovšem mírně zavrtěla hlavou a vrátila se plně do tohohle okamžiku. "Teda to bylo drámo co?" uchechtla jsem se. "Jako tvůj brácha tě celkem dost voch.al, že?" Pohledem jsem přeletěla po okolí, ale nikde jsem ho neviděla. Ten malinkatý všivák asi zmiznul dřív než měl vůbec šanci napočítat do pěti. Vůbec bych se nedivila, kdyby se běžel schovat k nějakým dospělákům. "Nechápu proč to udělal. Možná jsem měla zakroutit krkem jemu... Což byl teda prvotní plán, ale když tě tak jednodušše předhodil mě, tak je jasný, že jeho životní dráha bude mít jasný sešup někam dolů... hahaha... Jooo tam bych nechtěla skončit. Pro zrádce vlastní krve mají v pekle spešl místo," řekla jsem to se smíchem, ale zároveň uznale, jako by to byl nezměnitelný fakt. Mírně jsem taky pokývala hlavou nahoru a dolů (//jako ti pejsci s kývací hlavou). Pořád to ovšem nepůsobilo dostatečně klidně, aby byla situace v pohodě. Ach jídlo mají rádi! "A nemáš náhodou hlad? Mohla bych nám něco uklohnit," dodala jsem celkem vesele a snažila se navodit dojem, že vím co bych tady v okolí mohla ulovit. Já osobně hlad úplně neměla, ale bylo mi jasný že po tom běhu a traumatické zradě bude prcek asi vyřízený.

//Louka vlčích máků

Táhla jsem a škubala, abych vlčka odtáhla alespoň trochu dál do lesa. On se pořád zachytával tlapkami a drápky o všechno ve svém okolí. Snažil se tak zabrzdit svůj osud a možná dát bráškovi šanci si to rozmyslet. Jeho kňourání a ňufání bylo čím dál tím víc silnější, jak se jeho hlas rozrážel od kmenů stromů. Já ovšem nepolevovala a táhla jsem vlče dál a dál do útrob lesa. Necítila jsem tu žádné pachy, což bylo dobré znamená. Na druhou stranu to pořád neznamenalo bezpečí nebo něco podobného. Neměl by tak vyvádět. Tímhle řevem akorát tak někoho přiláká. Les byl ovšem pořád tichý, jako by si křiku nikdo nevšimnul. Držela jsem pořád tlapku vlčete a pak jsem s ním smýkla o jeden z kmenů a pustila ho. Náraz to určitě nebyl příjemný, ale rozhodně až na pořádné jelito mu to nemohlo nic extra způsobit. S jídlem si nehrajeme. Mlsně jsem se olízla. Jestli bude takhle vyvádět, tak ho v klidu nesežeru. A pokud se mněkdo naběhne tak jsem v loji.
Sledovala jsem pohledem vlče u kmene a pak jsem se rozhodla udělat něco celkem neočekávaného. Kecla jsem si na zem. "Můžeš přestat řvát?" prohodila jsem nasupeně. Neměla jsem ráda, když vlci nenesli svůj osud hrdě. No tak měl umřít, no a co jako? Jenomže vlče nevypadalo vůbec klidně. Co kdybych ovšem!... No to je nápadíček!... Usmála jsem se na vlče, jako bych právě dostala ten nejlepší nápadíček. Sice mi to minule nevyšlo a tu malou smradlavku někdo zachránil, ale nakonec stejně došla svému osudu roztržená na dvě půlky, takže proč to nezkusit znovu. Třeba si někdo fakt přeje, abychom to zkoušeli a když to nevyjde tak nepovedené pokusy prostě eliminuje. "Prostě neřvi jo a nesnaž se zdrhat, jasný?" prohodila jsem k mladému vlčkovi u kmene. Problém v mojí teorii byl, že jsem tomuhle smráděti nahnala strach a tak je jen minimální šance, že by přešel k nám. Měla jsem popadnout toho druhého... Možná by to bylo lepší... Na druhou stranu zradit vlastního bráchu? To je zvrácenější i než já... No nic, třeba tohle trauma pomůže tomuhle mrněti poznat pravdu. "Vím, že jsme nezačali úplně dobře, takže... Ahoj já jsem Tasa," řekla jsem váhavě a usmála se tím nejvíc zubatým úsměvem. Fakt moc jsem chtěla, aby mi vlče věřilo. Úplně jsem se zaměřila na snahu ho přimět, aby ke mně pocítil alespoň malinkatý záchvěv sympatií, že jsem v sobě spustila něco odporného. Sama jsem si to ovšem neuvědomovala, jen jsem se na vlče "mile" křenila.

Mladý vlček předemnou najednou obrátil a prohlásil, že má ve smečce kousek odsud nějaké přátele nebo co. "Ti tak žeru," zavrčela jsem podrážděně. Tahle konverzace se táhla a já neměla na dlouhé tlachání náladu. Navíc si za tohle všechno mohli sami. Neměli mě budit. Přejela jsem je oba pohledem a čekala jsem, který z nich se rozeběhne jako první. Který asi zradí toho druhého? Těkala jsem pohledem a čekala na sebemenší náznak. Cokoliv, co by mne mohlo popohnat k pohybu. Čekala jsem na jakoukoliv věc.
Náhle ten silnější pronesl svým hláskem "Je tvůj". Šlehla jsem po něm pohledem. Byla to vteřinka, než mi došlo, že vlastně obětoval svého vlastního bratra. "Jsi horší než já," prohodila jsem se smíchem a podívala se na druhé vlče, kterému konečně došlo o co jde a rozeběhlo se směrem pryč. Snažilo se utéct, ale muselo mu být jasné, že to nepomůže. Byl jako malá myška, která utíká před jestřábem. Zbytečně se vysiloval. Od tlapek se mi odráželo bahno, které se tu vytvořilo za deštivých dnů. Naštěstí slunce stoupalo po obloze a vypadalo to na slunečný a suchý den. Já ovšem teď měla jinou zábavu, než sledovat počasí. Přidala jsem do kroku a po zhruba dvaceti metrech jsem mladého vlčka chytila. Skočila jsem po něm a přirazila ho prudce k zemi. Pak jsem ho uchopila za zadní a začala ho táhnout vzpouzejícího se směrem k temnému lesu, který tu byl. Než jsem zmizela ve stínech lesa šlehla jsem pohledem po vlčeti, které zůstávalo stát uprostřed louky. Na chvíli jsem se zastavila a pak jsem škubavými pohyby začala tahat jeho bratra do útrob lesa.

//Zlatavý les

Jedno z vlčat bylo celkem dost zamlklé (//Alastor), těžko říct zda ho zarazila slova bratra nebo se uvnitř třáslo strachy. Mlsně jsem si olízla čenich a poslouchala jsem toho ukecanějšího. (//Sirius) Mluvil o tom, jak smrt je něco nevyhnutelného. Pokývala jsem souhlasně hlavou. Smrti se opravdu nedalo vyhnout. Pak začal ten skrček mluvit o magiích a mě došlo, že jsem se nespletla. Byl to magický potěr a jako takový si nezasloužil nic jiného než smrt a zatracení. Tiše jsem zavrčela. Tenhle rozhovor se chílil k závěru, ale netušila jsem, zda si to vlček uvědomuje nebo ne.
Poté se začal ohánět tím, že i když se on distancoval od ostatních, že ostatní se neodtrhli od něj. Že ho pořád někdo chrání. Pak dodal, že sice dělám dobrou práci a že mi spíš odpoví na moje otázky, než aby sám říkal co ví. Znovu jsem se olízla. "Zní to zajímavě to teda jo," začala jsem mluvit velice pomalu. " Možná, že opravdu máš smečku, které na tobě a bráchovi záleží, ale teď tady nikdo není že jo?" prohodila jsem řečnickou otázku a ušklíbila se. "A jelikož toho tolik víš o smečce na severu něco mi říká, že z ní taky pocházíte. Takže jste celkem dost daleko od domova, aby vám někdo přišel zachránit zadek," dodala jsem a úšklebek se začal roztahovat do zákeřného úsměvu. "Takže mi řekni," zavrčela jsem a mírně se nakrčila, jako bych se připravovala k běhu. "Obětuješ svého bratříčka nebo to necháš na náhodě a uvidíme, který z vás dvou mi stihne utéct a který ne?" Přejela jsem je oba pohledem. Bylo jasné, že mi uteče maximálně jeden z nich a že druhého utéct nenechám. "Tvoje informace jsou k ničemu. Takže buď dokaž, jak ti na nikom nezáleží, a obětuj brášku, nebo jako lhář začni zdrhat," dodala jsem a všem muselo být jasné, že jim dávám maximálně pár vteřin náskok.

Vlčata se začala vytahovat nějakou bytostí, co mají v rodině. Ten ustrašenější řekl, že jejich kmotrou je smrt. Zmateně jsem naklonila hlavu na stranu a pak jsem se začala smát. "Hahahahaha... Smrt přece není osoba, aby mohla být něčí kmotrou. Smrt je proces... konec... Vy dva jste vtipálci... nebo blbečci," prohlásila jsem se smíchem. "Prej "Naše kmotra je Smrt" parodovala jsem hlas jednoho z vlčat. (//Alastor) "A můj brácha je narození a za mámu mám lov ne?" Smála jsem se až se mi v očích objevily slzičky smíchu.
Ten průbojnější se obhajoval, že je svobodný a ten druhý ho v tom podporoval. "Aha, takže nebudeš nikomu chybět, když tě sežeru, že?" řekla jsem a udělala k vlčatům krok. Mlsně jsem si začala olizovat čenich. Byla jsem sice nažraná, ale už jsme tu taky nějakou dobu stáli, takže mi začínalo trávení. Možná že když seženu jednoho, tak bych mohla druhého odnést a měla bych zásobičky.
A pak mi začal ten hlasitější a obchod navrhující vlček vykládat o tom... co už jsem vlastně věděla. "Pokud myslíš Jamie a Lorenza, tak ty znám až moc dobře. To pro mě není žádná novinka, Lorenza jsem potkala už několikrát a Jamie se po posledním našem setkání musela hodně zamakat, aby se neutopila a nezmrzla," řekla jsem klidně a nevzrušeně. Ty dva jsem znala až moc dobře. Netrpělivě jsem pohlédla na vlka, který mi předhazoval ještě další vlčici. "Tak tuhle prdelku znám taky. Otravná jak bahno po dešti s rypákem nahoru," broukla jsem. "Nepřinášíš žádné nové informace. To co si do teď řekl, je mi naprosto k ničemu," zavrčela jsem podrážděně. Čekala jsem, že mi řekne něco nového a ne že bude omílat stará známá jména. "Ve vašem zájmu doufám, že máte i něco lepšího."

Noc se změnila v den a já pomalu začínala cítit vyhládnutí. Popravdě jsem byla pořád dostatečně nažraná, ale malou svačinku bych si dala. No a tahle vlčata byla celkem k nakousnutí. I když mohla by trochu nabrat, jsou samá tlapka. Bylo mi jasné, že jim spíše táhne na pubertu, než na sání mlíka od mámy, ale pořád byli mentálně pod mou vlastní úrovní. A že nebylo těžké ji překonat. Poznala jsem to podle toho, jak mluvili. Jeden působil, jako že sežral celou moudrost světa nebo co. Druhý se při pokusu promluvit málem počůral.
Na poznámku, že jsou jim čerti blízcí jsem jenom protočila oči. Jsou to magičové každým coulem, ale pro jistotu... "Copak plivou snad vaši rodiče oheň nebo mají v repertoáru jiný magický hračky, že se ani pekla nebojíš?" zeptala jsem se vlčete, jako bych pokládala řečnickou otázku. V podstatě mě to moc nezajímalo. Jejich rodinná anamnéza mi byla ukradená, už teď mi bylo jasné, že pokud tu mají rodiče, jak vlče tvrdilo (//Sirius), pak budou mít magické geny s jistotou. "Takže jsi jenom další rozmazlený vlče, který si nevidí dál, než přes čumák. Kdybys neměl rodinu a byl bys sám, netahal bys všude jeho," prohodila jsem k němu (//Sirius) a hlavou ukázala na jeho dvojče. (//Alastor)
V tom druhé vlče (//Alastor) píplo nějakou otázku. Odlepila jsem pohled od jeho vykutáleného bratříčka, který se mi začínal méně a méně líbit. Neměla jsem ráda vlky, kteří nebyli loajální ani k vlastní rodině. Takovým se měli ze země odstranit snad ještě dřív než magičové. Otázka ovšem přišla od toho druhého, který se tvářil divně. "Já jsem tvoje smrt, pokud se mi bude chtít," zavrčela jsem na něj a ukázala mu svoje zažloutlé zuby. Mírně se mi naježila srst na krku a bylo jasné, že jsem se právě rozhodla jednoho z nich sežrat. Ale kterého?
Než jsem ovšem stihla udělat krok k bratrům, chopil se slova ten prohnilejší z nich. Naklonila jsem hlavu na stranu v mírném zmatení. Vypadalo to, že mi tu chce výmněnou za svůj kožichu vyprdelit nějaká tajemství. "Tak dobrá, dobrá," rozesmála jsem se a mírně jsem se stáhla. "Řekni mi, co ještě nevím a nechám vás oba jít... Pokud to ovšem budou přínostné informace," řekla jsem se smíchem v hlase. Bylo mi jasné, že on nemá nic, co by mi mohl nabídnout. Maximálně mi vykváká v které smečce bydlí a to mi je k prdu.

Vlčata byla... divná? Čekala bych, že v tuhle dobu budou už sto metrů ode mne, uhánět nějakým směrem nejlépe k domovu nebo nějakému ochránci. Ona ovšem zůstávala pořád tady. Jedno, to méně ustrašené, odvětilo, že půjdou do hor a začalo si sedat. Druhé mu něco šeptalo horlivě do ucha. "Co je šeptem, to je čertem," zavrčela jsem na ně. Neměla jsem ráda, když si někdo v mém okolí šeptal, neboť to značilo, že mne pomlouvají. A možná že jo... Měla bych je zabít... Nebo neměla? Zavrtěla jsem mírně hlavou, zatím co to druhé vlče řeklo, že nejsem hezká vůbec. "Díky," poděkovala jsem mu za tenhle kompliment. Vlčice, co o sebe moc pečují nebo jsou extra hezké od přírody, jsou většinou ta nejvíc povrchní a otravná zvířata. Apaté byla hezká od malička a teď je kdo ví kde. Styx z nás byla ta nejchytřejší a teď je kdo ví kde. Já byla... chaotická, nehezká a natvrdlá, a pořád jsem se držela našeho plánu. Suma sumárum jsem na tom byla nejlíp ze všech a to i bez krásy a inteligence.
Přejela jsem pohledem z jednoho na druhého. "Tak kterého z vás dvou záprdků jsem potkala , tebe?" zabručela jsem a pohlédla na jedno z vlčat. (//Alastor) Olízla jsem si čenich. V tom se rozhovořilo to druhé vlče, které začalo mrmlat, že nemá nikde domov a všude. Že nepatří nikomu a blá blá blá. Nudá! "Takže bych snad znala tebe?" Obrátila jsem svůj pohled na druhé vlče. (//Sirius) "Kecy... Kdyby jsi nikomu nepatřil, tak sebou netaháš jeho jako kouli u nohy ne?" zasmála jsem se a odtáhla jsem hlavu za se do rovné polohy. Do teď jsem ji měla přikrčenou v úrovni hlav vlčat, abych měla oči v jejich úrovni. Druhému se to přestávalo líbit a začal prohlašovat něco o odchodu. "Přece si nemyslíš, že vás nechám jen tak odejít, ne?" řekla jsem vážně. "Já vám poradila cestu, ale zadarmo tady ani kuře nehrabe," dodala jsem a mlsně si olízla čenich.

Pohled mi přejížděl mezi vlčaty. Jeden působil bojovně, ale já cítila že má v sobě kopec nejistoty. Druhý se schovávla stále za prvním. Ještě trochu ho vyděsím a pocáká se strachy. Ušklíbla jsem se a zapředla hovor s prvním z nich. "Nejblíž je můj žaludek, ale tem by vám za návštěvu nestál, že?" prohodila jsem a neurčitě se zahleděla pryč. "Kousek odsud jsou celkem zajímavé hory nebo ostrov plný bobrů," dodala jsem a pohledem zaletěla k místu, kde se na obzor tyčil vrcholek pohoří, jehož název jsem neznala (//Kraj světa).
Náhle se ten druhý mrňous chopil slova. Dokonce se i narovnal a začal působit celkem bojovně. Ani jeden mi ovšem neodpověděl na otázku. Přeletěla jsem je pohledem a seznala, že jsem pravděpodobně potkala toho ustrašenějšího. No ty budeš mňamózní. Ten navíc položil otázku upištěným hláskem. "Styx je mnohem hezčí než já, ale díky za lichotku," řekla jsem sladce a olízla si čenich. V mé mysli byla sestra předlohou dokonalosti. "A nečerti se tolik," broukla jsem k vlčeti, které svým postojem a naježenou srstí působilo spíš směšně. Bylo samá tlapka a jeho srst občas trčela do podivných směrů. To průbojnější vlče se vrátilo ke konverzaci. "Když nepatříš do smečky, tak kam teda patříš?" Střelila jsem po něm pohledem a v očích mi zajiskřilo. Kdybys neměl rodinu špunte, pravděpodobně byses nám mohl hodit jako spojenec... Rodina je ovšem komplikace, že? Pohledem jsem sjela k naježenému vlčeti. U té malé vlčice bylo jasné, že bych ji nalomila, kdyby tam nepřiběhl vlk z její smečky, ale tady bylo jasné, že nemám šanci.