Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vyražený dech. I když to zažijete, tak vás to znovu zaskočí. Ztažená bránice v křeči mi neumožňovala se nadechnout a já lapala po dechu. Bolest v zádech a pálení v hrudníků byly nesenesitelné. Oči se mi zalily slzami, ale nebrečela jsem. Skelný pohled jsem upírala k nebi a čekala. Věděla jsem, že to po pár vteřinách přejde, ale můj racionální mozek se nemohl dostat přes paniku ke slovu. Takže jsem se pořád snažila nadechnout jako blbec. Náhle se mi do zorného pole dostalo vlče, které se mě snažilo poplácat. Plácnutím jsem ho od sebe odstrčila. Náhle se mi do plic navalil vzduch. Bránice se uvolnila. Tělo přijalo vzduch. Sýpavě jsem se nadechla a pak znovu, znovu, znovu. Musela jsem to chvilku rozdýchávat. Bolest ustoupila.
V zádech mě pořád tupě tlačilo, když jsem se převrátila na břicho. Pravděpodibně tam budu mít jelito jak blázen. S tichým chrochtavým dýcháním jsem zůstala ležet. Chtěla jsem si odpočinout, než se začnu zvedat. Potřebovala jsem uklidnit svůj dech a dát tělu chvilku na vzpamatování se. Dech jsem si už párkrát vyrazila, takže jsem věděla, že i když bych mohla hned vstát a odkráčet, nebyl by to úplně nejlepší nápad z dlouhodobějšího hlediska. Na vlče jsem nereagovala. Nezajímalo mě. Snažila jsem se urovnat si, proč jsem vlastně spadla dolů ze srázu, však jsem si dávala pozor.

Padala jsem jenom chvilku. Na drápech jsem cítila tekutinu a chlupy, jak jsem Alastora sekla, když jsem se ho snažila zachytit. Byl to reflex... nebo možná snaha ho taky zatáhnout dolů? Jisté bylo jen to, že on zůstal stát na okraji, zatím co moje tělo letělo do díry dolů. Cítila jsem jak letím. Popravdě jsem ani netušila jak je tahle díra velká. Byla jsem v ní sice už jednou, ale to jsem se do ní vydala "dobrovolně", takže jsem opatrně slezla po tom nejméně prudkém okraji. Teď jsem ovšem neměla na vybranou a gravitace vůbec nic neodpouštěla.
Dopadla jsem tvrdě na zem. V zádech jsem ucítila prudkou bolest, jak mnou projel záchvěv nárazu. Věděli jste, že vás při pádu nezabije samotný dopad, ale to že se prudce zastavíte? Nedokázala jsem nic říct. Cítila jsem, jak se mi stahuje něco uvnitř hrudníku a nemohla jsem se nadechnout. Zmateně jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu, abych zahlédla někoho kdo mi pomůže. Kromě kostí a tlejícího listí, tu ovšem nic nebylo. Lapala jsem po dechu a zorničky jsem měla rozšířené. Nedokázala jsem se nadechnout, natož promluvit.

Alastor na mě začal křičet, jako bych byla já ta špatná. Stáhla jsem uši k hlavě. "Nekřič na mě," pípla jsem jenom. Chtěla jsem si najít kamaráda, ale Alastor pravděpodobně mým kamarádem nebude. Ach jo... Fakt jsem netušila, co budu dělat. Nějak jsem se do téhle celé šlamastiky až moc zamotala a teď jsem netušila jak z ní ven. Sourozenci by určitě věděli, co s tím. Ale já nebyla oni. Nebyla jsem tak chytrá. Zase jsem něco udělala, než abych nad tím přemýšlela a silně se mi to vymstilo. Netušila jsem, co mám prostě dělat. Bylo to všechno tak matoucí. Chtěla jsem ho zachránit před bratrem, který ho evidentně nesnášel. S ušima u hlavy jsem začala vrtět hlavou, protože jsem z toho všeho byla až moc zmatená.
Jenomže on pořád křičel a křičel. Nepřestával. Pomalu jsem se rozešla dál. Byla jsem tak rozhozená z toho všeho přemýšlení, že jsem si ani nevšimla, že mne oběhl, aby stál dál od díry v zemi. Kráčela jsme dál a snažila se přijít na to, co mám vlastně dělat. Když do mne najednou vlček strčil. Strčil mi do zadní části boku, dokázal přesně to, co jsem si o magičích myslela. Když jim dáte šanci, vrazí vám kudlu do zad a nebude jim vadit, že je to nečestné. Zavrávorala jsem na okraji díry. Tlapkama jsem zahrabala po Alastorovi. Těžko říct, zda jsem ho strhla sebou nebo ne. Náhle jsem letěla vzduchem a s ducnutím přistála na zemi. V srdci mě píchl osten zrady.

Ten posera měl ještě tu drzost tvrdit, že nic neudělal. Tiše jsem zavrčela. "Pff uvšeho máš kecy, jestli tohle znamená hodný, tak se svět hezky v prd.l obrací," odsekla jsem na jeho slova a kráčela dál, jako by mne vůbec nezajímal. Nepřetržitě jsem ho ovšem poslouchala, kdyby náhodou chtěl vzít do zaječích nebo udělat nějakou jinou křivárnu. Pak prohlásil, že jsem lhář, protože nerada trápím kořist, ale ráda trápím vlky. To mě dopálilo, takže jsem se na něj s vrčením otočila. "Tak hele chlapečku," zavrčela jsem a celá se přikrčila. Kožich jsem měla naježený. "Magičové jako ty, rozhodně nejsou nevinná kořist. Jsou to odporný bestie, který je třeba vyvraždit do jednoho, protože jinak tenhle svět zničí. Jsou narušením řádu a harmonie přírody. Jsou zvrhlí a nechutní, bez takových egoistických počůránků jako jsi ty a tvůj brácha, tu všem bude jenom lépe... Navíc magičové nejsou kořist. Magičové jsou nechutnost a jako s takovou si s nimi můžu dělat, co se mi zlíbí... Kapiš to?" zavrčela jsem na něj a pak jsem se rozešla dál. "A dávej bacha ať nesletíš do díry," dodala jsem. Sama jsem v ní jednou byla a nehodlala jsem si to zopáknout, takže jsem si dávala pozor kam šlapu. Navíc jsem pochybovala, že on by se dostal ven, kdyby do ní spadl a já ho vytahovat nehodlala.

//Údolí morény

Jen jsem si odfrkla. "Vynucené poděkování je horší, než žádné," zabručela jsem si spíš pro sebe, ale těžko říct zda to také neslyšel. Kráčela jsem si dál, jako by mi vůbec nezáleželo na tom, že mám sebou "zajatce". Ale nenechte se zmást, já ho sledovala. Nepouštěla jsme svou pozornost z uzdy, aby mi náhodou nefrnknul, to by bylo nepěkné. Najednou se to prtě rozhovořilo, jako by sebralo celou moudrost světa. Otočila jsem se na něj. "Hele já na tebe byla hodná. Vysvobodila jsem tě od tvýho debil.ího bráchy. Ulovila jsem ti žrádlo a naučila tě lovit, aby ses o sebe zvládnul sám postarat. A ty máš jenom kecy," zabručela jsem vytočeně. "Mohli jsme být kamarádi, ale ty se chováš jako největší blbeček," dodala jsem a znělo to skoro jako by si stěžovalo vlče.
Odfrkla jsem si a dala jsem se zase do pohybu. Jenomže on si nějak nechtěl dát pokoj. Postupovali jsme hlouběji do lesa, kde to bylo více než příjemné. Byl tu stín a stromy stály těsněji u sebe, takže se na nás nemohl jen tak někdo rozeběhnout a kdyby to zkusil, slyšeli bychom ho z dálky funět. "Nemám s tebou ždáný plán. Pustit tě nemůžu, protože bys vykvákal své smečce všechno. A když tě zabiju, tak se možná vrátíš mezi živé a vykvákáš jim to pak. Je to risk... Ale co furt mluvíš o tom, jaké plány mám já s tebou? Co pak ty nemáš žádný plány? Tvůj brácha si myslí, že jsi umřel. Pravděpodobně si to bude myslet celá tvoje rodina. Můžeš začít odznova. Být kým chceš, jakým chceš..." Kráčela jsem dál.

Alastorův hlas byl chladný jako zamrzlé jezero. "Taky bys mohl poděkovat, že tě jeden něco naučil. Ale vy magičové jste všichni stejní egoisti... Než poděkovat, to radši zhebnete," řekla jsem pohrdavým hlasem dostatečně nahlas, aby to slyšel a pak jsem se rozešla směrem pryč. Musíme dojít někam, kde nebudeme každému na očích. Rozhodně by někdo mohl zakročit a tohle vlče odtáhnout, pokud na nás narazí. Mohla bych jít do těch hor... Zvolila jsem směr a tím jsem se nesla.
Neměla jsem náladu se s tímhle smradem vybavovat. Popravdě jsem si myslela, že by mohl být celkem fajn společníkem, se kterým bude zábava, ale on jenom dělal ksichty a měl dementní kecy. "Měla jsem se ho zbavit, když jsem měla možnost. Blbá, blbá, tupá..." mlela jsem si pro sebe, protože jsem fakt netušila, co budu dělat. Tahat sebou vlče po všech čertech se mi nechtělo. Pustit jsem ho nemohla, protože to by všem vykvákal, kdo jsem. A zabít ho nemělo cenu, pokud by se po pár měsících vrátil zpátky... A pak by to všem vykvákal. "K vzteku," povzdechla jsem si.

//Zrádcův remízek

Nakonec Alastor ušáka zabil. Ale trvalo mu to. Tiše jsem zavrčela, aby si pospíšil. Když zvedl svou tlamu od krve ke mně, vypadlo z něj jen jedno slovo. Chvilku jsem byla zticha. Jako bych se zase zasekla. Pak mi vyletěla tlapa takovou rychlostí k jeho čenichu, že jsem se ani nestihla zamizlet. Dala jsem mu ránu, že se posunul ze zajíce. "To máš za to, že máš kecy," zavrčela jsem a vytrhla zajíce z jeho držení. Pak jsem si lehla na zem a utrhla půlku zajíce. Druhou jsem hodila Alastorovi, aby se taky najedl. I když měl před chvilkou lasičku, rozhodně mu nemohla stačit, aby se pořádně najedl. Navíc po lovu mu jistě vyhládlo.
Sama jsem se zakousla do své půlky a spořádala jsem ji několika pořádnými sousty. Nijak jsem se s jídlem nepatlala. Popravdě jsem nechápala, co myslel tím že lžu. Já mluvila pravdu, nikdy jsem si se žrádlem nehrála. Nevinná zvířata jsem nikdy netrípila víc než bylo nutné. Všechny jsem se snažila zabít, co nejrychleji. Dožvýkala jsem poslední sousto. Olízla jsem si tlamu od krve a podívala se na na Alastora. "Připravený pokračovat v cestě?" zeptala jsem se ho.

Běžela jsem jako výtr mezi kvítím. Sluneční paprsky se začaly příjemně zakusovat do mého kožichu. Přešla jsem do klusu a doběhla k Alastorovi, který se svého úkolu chopil na jedničku. Sice potřeboval trochu pomoct, ale pořád to bylo nevycválané vlče, takže co. Sledovala jsem, jak stojí na zajíci, který se pod jeho vahou tárpil. "Měl bys jeho trápení ukončit," prohodila jsem suše. "Nemám ráda, když někdo nechává potravu dlouho se trápit. Není to..." nedořekla jsem. Ani jsem popravdě nevěděla, proč mi to tak vadí. Nikdy jsem nechápala, co jeden má v lovení slabšího zvířete jen tak pro zábavu. Já lovila jenom z hladu. A hlad jsem teď po tom běhu měla, takže bych si ušáka ráda dala. Poslední ránu ovšem musel zasadit Alastor. "Lekce třetí, zakousni se mu do krku a trhnu hlavou, bude to mít rychle za sebou," řekla jsem mu a posadila se na zem. Tiše jsem čekala, co bude dělat dál, ale po chvilce mi to stejně nedalo. "Lekce poslední, nikdy je nenech trpět a nikdy nelov pro zábavu. Osobně lovím jen pro to, abych přežila a naplnila si břicho. Ale jsou tací, co si to přímo užívají. Nebuď jeden z nich," řekla jsem s trochou smutku. Vůbec mi nedocházelo, že sama lovím slabší a užívám si to. Ale v mojí hlavě nebyli magičové slabší, ani když byly vlčaty. Pořád jsem je viděla jako nebezpečí, kterým by se v budoucnu mohli stát.

Ticho. Klid. Oddechování. Alastor sklonil hlavu k zemi a já ho poočku sledovala. Nejprve to vypadalo, že vůbec neví, ale po chvilce udělal pár váhavých kroků směrem dopředu. Přikrčila jsem se a následovala jsem ho směrem, který si vybral. Můj čenich prozrazoval, že zvolil správně. Slunce pomalu stoupalo k obloze a mě bylo jasné, že stopy bude horší najít přes den, ale Alastor nesklamal. Náhle zastavil a zahlásil nález. Zhruba padesát metrů od nás byl zajíc. Rozhlédla jsem se a nalezla dalšího a dalšího. "Výborně," pochválila jsem mladého vlčka šeptem. Nepřátelství, které jsem měla vůči jeho rodu jako by zmizelo. Lov mne pohltil. Zase jsem to byla já, jako za starých a klidných časů. Nebo ne?
"Lekce druhá," šeptala jsem. "Teď se hezky přikrčíš a budeš čekat. Naženu ti tvým směrem pár ušáků a tvým úkolem bude je chytit. Buď přikrčený dokud neuvidíš barvu jejich oček, pak už nebudou mít možnost ti utéct," dodala jsem. Věřila jsem tomu, že neuteče, když se od něj vzdálím. Slíbil to. Začala jsem se pomalým plížením vzdalovat od vlčete a opisovat oblouk kolem zajíců, kteří se nic netušící krmili na trávě pokryté rosou. Když jsem byla naproti Alastorovi vyskočila jsem a hnala párek ušáků přímo k němu. Měla bych mu je trochu předpřipravit, když je to jeho první lov. Ušáci byli rychlí, ale já byla rychlejší. Jednoho z nich jsem zranila zuby na zadní tlapě, takže výrazně zpomalil. Teď to bylo na Alastorovi, jestli vůbec v trávě a květinách byl.

Sledovala jsem jak Alastor čenichá, ale rozhodně to nevedlo k žádnému úspěchu. Po chvilkovém natahování pachů z okolí prohlásil jen, že cítí chlad... Tohle vlče bylo tupější než všechna ostatní vlčata. Přejela jsem ho pohledem a už už jsem se do něj chtěla pustit, že je to blbeček, co nic nezvládne. On ovšem opravdu vypadal, že absolutně nic v okolí necítí. "Fajn, když je tvůj čenich moc nad věcí, aby si dokázal něco vyčenichat musíš na to jinak," zabručela jsem. Půda byla ještě pořád nasáklá včerejším deštěm a i když byla tma byly v ní znatelné otisky tlapiček. "Vidíš tohle? To je stopa zajíce. Očuchej jí a zkus najít podobný pach v okolí. Pokud ho nenajdeš tak postupuj po těch stopách," prohodila jsem a čekala jsem až se pustí do díla. Nebylo to nic náročného, ale nebyla to úplně čistá práce. Stopování mne osobně moc nebavilo, protože se občas stalo, že jeden vrazil čenich moc nízko, aby pořádně stopy viděl, a pak si rozmazal bahno nebo jiný sajrajt po čenichu. To teprve nebylo nic moc příjemného. Zastříhala jsem ušima a čekala jsem, co z něj vypadne za moudro tentokrát.

//Hruškový sad (nebo tak něco)

Vlče mlčelo, takže jsem jenom kráčela kupředu. Tak nějak jsem doufala, že se nerozbrečí. Šel ovšem v pohodě, takže to nevypadalo, že by něco zkoušel nebo že by se seknul. Došla jsem na poměrně příjemnou louku, která se svažovala dolů. Terén to nebyl úplně příjemný, ale ani nic hrozného. Bylo to celkem vyhovující. Zavětřila jsem a ucítila jsem spoustu hrabošů a zající. "Výborně," procedila jsem mezi zuby spíše pro sebe, než pro svého nohsleda.
Zastavila jsem se, abych nedávala zvířatům kolem náskok, a otočila jsem se na Alastora. "Lekce číslo jedna. Chci, abys zavětřil, a řekl mi, co cítítš. Jaké zvíře, jak zhruba daleko a jakým směrem. Případně počet," řekla jsem celkem přísně. Moje řeč ovšem vypadala, jako bych tohle už někdy dělala. Byla jsem sebejistá a celkem vyrovnaná, když jsem si s posledními slovy kecla na zem a čekala jsem, co z vlčete vypadne. Rozhodně jsem nehodlala ovšem čekat dlouho, kdyby si jeho lordstvo usmyslelo, že se mi hledat nechce. "Šup, šup, další žrádlo už ti lovit nebudu," popohnala jsem ho trochu přísněji, aby si zase nemyslel, že se může poflakovat jak uzná za vhodné. Rozhodně tu nebyl kvůli flákání se, ale kvůli pořádné práci.

Skočil mi do řeči, že by to nikomu neřekl. Zavrčela jsem. Bylo mi jasné, že by to hned vyzvonil každému na potkání. Mladí neuměli držet jazyk za zuby. Nakonec ovšem položil svou tlapku na mou. Bylo ujednáno! Fajn, takže mám svého malého poskoka... Jenomže co s ním? Chvilková radost, že mám někoho, kdo se mě bude držet jako klíště mě přešla. Podle všeho tohle vlče neumělo vůbec nic. Neumělo lovit. Neumělo používat své magie. A rozhodně netušilo jakej je svět. Blbej... Zavrtěla jse mírně hlavou. Co bych s ním měla dělat... Co bych s ním jako měla dělat. Je mi naprosto k ničemu. Jsem blbá. Sem vede to moje nepromýšlení plánů. Tupá, tupá, tupá. Začala jsem se tlapkou mlátit do hlavy. Jenomže pak mi došlo, že mě vlče sleduje.
Napřímila jsem se a vypnula hrudník. "Fajn... Hmm... Hele první, co tě naučím bude lovit. Protože každý vlk potřebuje umět lovit... Ten co to neumí. Chcípne," zabručela jsem a rozpochodovala se směrem na druhou stranu, než kam jsem mířila prvně. Chtělo to zamířit někam, kde budu moct toho malého pošuka naučit lovit. Ale kam? Napadalo mě že na nějaké louce, snad něco k snědku bude.

//Údolí morén

"Fajn," broukla jsem. Naklonila jsem hlavu na stranu. Pořád mi to nepřišlo dost přesvědčivé, ale co se dalo dělat. Musela jsem ho nějak přesvědčit, že pokud se rozhodne zůstat se mnou a pracovat pro mě, má to své velké výhody. "Hele moje rodina tě rozhodně ráda přijme mezi sebe. Nemáme moc rádi magiče, ale ty mi přijdeš jako takovej neškodnej a celkem i inteligentní... no.. hmm... Rozhodně nejsi takovej malej hajzlík jako tvůj brácha," začala jsem svůj menší monolog, kterým jsem mu chtěla osvětlit situaci. "Popravdě nedělá mi úplně radost zabíjet vlčata, který si to nezasloužej a jsou hodný jako ty. Jenomže nemám jistotu, že když tě pustím domů, že nevykdákáž naprosto všem, kdo jsem a to by mě pak asi nečekal úplně příjemnej konec, že?" Kývla jsem hlavou, abych podpořila svoje slova. "Takže buď se teď a tady rozhodneš být na naší straně nebo tě prostě musím zabít, i když mi to vůbec nebude dělat radost."
Chvíle ticha.
"Talpku na to," dodala jsem po chvilce a dala tlapku před sebe. Teď měl poslední šanci se pokusit zdrhnout nebo tak něco. Jestli mou tlapku přijme už nebude cesty zpátky. A když mou tlapku nepřijme bude to znamenat jenom jedinou věc.

//Zlatavý les

Pokračovala jsem po boku vlčete směrem pryč od lesa, kde by nás mohl jeho bratr vystopovat. Popravdě jsem si ovšem nemyslela, že by nás někdo sledoval. Pokud by tomu tak bylo, už by o sobě dal dávno vědět. Alastor se netvářil nadšeně ze svého osudu."Přestaň se tvářit jako bych ti kdo ví jak ubližovala. Vždyť jsem ti ulovila i žrádlo," zabručela jsem na něj. Celkově mě otravovalo tahat sebou tohle vlče, protože bylo děsně nudný. Na druhou stranu bylo ovšem jistým důkažem toho, že mám aspoň nějakou sílu a nejsem jenom slabá, chaotická magorka.. Povedlo se mi sebrat Jamie a hodit ji do řeky. Lorenza jsem sebrala dokonce dvakrát. Pak to malé vlče, které Styx a Norox roztrhli. Na závěr ještě tenhle prďola a jeho brácha, který minule jen tak tak zdrhnul. Moje skóre je celkem vysoký. Byla jsem na sebe hrdá. Alastor ovšem nevypadal vůbec nadšeně z toho, že jsem mu dala jedinečnou možnost žít. Popravdě měl fakt mega velký štěstí, že jsem je nepotkala hladová nebo tak něco. "Hele můžeš si vybrat buď umřeš nebo prostěbudeš se mnou dokud ti neřeknu jinak jasný?" prohodila jsem a otočila se na něj. Nevadila mi jeho tichost, ale jeho poznámky a naivita, to mě otravovalo. Mlsně jsem si olízla čenich a zafrkala.

Při poslechu svého jména jsem sebou trhla. Nebyla jsem zvyklá na to, že ho vyslovovala vlčata. Bylo to už strašně dávno, co vlče vyslovilo moje jméno. Nebo ne? Zdálo se to dávno, ale možná to nebyl ani rok. "Hm..." broukla jsem a zastříhala ušima. Vlček postupoval opatrně. "Ještě jsem se nerozhodla," zabručela jsem. Prvotní plán byl vlče sežrat, ale pokud měl bratr pravdu a vlci t uneumírali, znamenalo to, že se brzo vrátí jak to vlče, které sourozenci přetrhli, tak ta vlčice a Duncan. Jestli už se nevrátili. Pořád jsem tomu sice moc nevěřila, ale pokud na tom bylo jen zrnko pravdy, pak bych dalším zabitím jen riskovala, že naštvu nějaké magické rodiče nerodiče. Nenene, to nebudu riskovat. Nejprve jsem chtěla počkat, zda vlci umírají nebo ne a pak bych zabila Alastora.
Ten začal momentálně bručet, že chce domů. "No ale ty se domů už nikdy nevrátíš," prohodila jsem a pomalu se začala zvedat. "Tvůj brácha tě prodal, takže teďka patříš mě. Musíš mě poslouchat a chodit kam jdu já, protože jinak tenhle obchod padá a pak si tvého brášku najdu a roztrhám ho na kusy. A jako bonus zabiju i tvou sestru, to bys chtěl?" zabručela jsem už na všech čtyřech. Pravděpodobnost, že bych vlčata našla byla malá, ale pořád tu byla. A podle toho jak nezavrhl vlastní dvojče, které ho odkoplo jsem pochopila, že on je ten loajální k rodině. "Tak pojď, přesuneme se jinam," zabručela jsem a naznačila hlavou směr kam má jít. Pak jsem se rozešla po jeho boku. Byla tma a mě bylo jasné, že pokud bude chtít zdrhnout, teď to neudělá. Kam by taky běžel?

//Hrušňový sad