Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můj zadek se skoro dotknul země a já zanechala krásnou smrdutou hromádku. "Hik," vydechla jsem spokojená sama se sebou i se svým výtvorem. Jenomže to už mne zarazil hlas, který jsem nepostřehla, že by ke mně někdo přicházel. Nadskočila jsem a málem do svého krásného zapáchajícího výtvoru šlápla. Otočila jsem se k vlkovi a jednou tlapkou lážo-plážo milá blážo na hromádku hodila tak jeden list a tři stébla trávy. Rozhodně by se to nedalo považovat za uklizenou nadílku. Ale já ji přece nechtěla uklízet no ne....
Vlk vypadal mladě. A nebyl to magič. Škoda... Tak nějak jsem doufala, že to nadělení aspoň nechám v magické smečce, když už to na mě takhle přišlo. "Hmm, teď už v naprostý pohodě. Nikdy bych neřekla, že tohle je fáááákt lepší než sex, když si jeden po dlouhý době může dojít na stranu, no nemám pravdu?" zakrákorala jsem a zasmála se na celé kolo svým hurónským a uši trhajícím smíchem. "Já jsem nějaká Tasa," dodala jsem. Nijak mi nevadilo, že tohle je asi smečka, můj pidimozek tuhle informaci nepokládal za důležitou.

//Mahtae jih

Došla jsem do nějakýho les, v nějaký části kraje, naprosto neznalá toho, že by se tu mohla nacházet nějaká smečka. Když mě ale do čenichu udeřil pach vlků zašvihala jsem ocasem. Perfektní... Šibalsky jsem se zasmála svým huronským a nechutně nepříjemným smíchem. A pak bylo načase i tuhle "novou" smečku poctít svou přítomností a zanechat tu i kousek sebe. Už dlouho jsem tuhle srandu nedělala, ale naposledy to mělo velký úspěch a já nepředpokládala, že tady by to bylo jinak.
Abych se dostala do pohybu nejen já, ale i moje střeva, začala jsem chodit do kolečka. Udělala jsem několik roztomilých kruhů kolem vlastní osy a pak jsem svou zadnici namířila nad zem, abych tu nechala malinkaté smradlavé pozdravy. Pokud mne teda nikdo nestihne zastavit. Bylo mi jedno, komu tady takhle zasmradím předzahrádku. Byla velká pravděpodobnost, že to budou magičové nebo tak někdo, takže jsem si s tím hlavu moc nelámala.

//Středozemní pláň

Měla jsem poměrně dobrou náladu. Den byl dlouhej jako tejden před vejplatou, takže jsem to na chvilku zalomila na zemi. Nebylo to nic pohodlného, protože od chladné země táhlo a tak když jsem se zvedala cítila jsem jak mi křupou záda a snad i svaly. Byla jsem taková rozbolavělá, ale myšlenka na další vylomeniny mne poháněla dál, dál na sever. Usmála jsem se na zapadající sluníčko, které se potutelně změnilo v měsíc a jenom si to tak krásně pochodovala směrem, odkud vála nějaká ta zábavička. Jen jsem doufala, že tentokrát zase vyváznu. Jenže mě se zařilo vyváznout skoro vždycky.

//javor přes ranský les

Vlk se pakoval a já dostala možnost se uklidnit. Pomalu jsem si zvykla na to, že když mám prostor, tak se uklidním celkem rychle. Nádech, výdech. Občasný poryv větru mi taky pomáhal. Nějak jsem nevěděla, co bych měla dělat a tak jsem se rozhodla dělat blbosti. A největší blbostí bylo zalést do nějaké smečky a tam se prostě bez problémů vyválet. Ne, že bych někdy měla v plánu dělat nějaké blbosti i mimo smečku, protože ve smečkách se dělali nejlépe. Jako třeba se někomu vydělat do úkrytu nebo tak. To znělo jako fajnový nápad. Hihi.
Rozhodla jsem se jít dělat bordel do nějaké smečky na sever. Ne do té, kde mi exla ségra ne to ne, tam bych dostala přes držku, ale do nějaké jiné smečky, by to snad šlo. Mlsně jsem se olízla a rozklusala se směrem na sever tedy.

//Mahtae jih

Vlk najednou vypěnil. Nezdálo se mu něco. Nezdálo se mu to, že jsem se zakoktala a tak najednou prohlásil, že ovládám kouzla a čáry. Vrtěla jsem ustrašeně hlavou, div jsem si ji nevykroutila. "Ne, ne ne," opakovala jsem při tom potichu, ale vlk do mne pořád jel. A já si nemohla pomoct. Myslela jsem si, že mi přeskočí, jak do mne ryl a v jednom kuse opakoval, že já jeho přepadla, přitom on přišel ke mně. Taky tvrdil, že já používám kouzla, ale ta by měl použít přeci hlavně on ne? On byl magič... "Nemám magie," vysoukala jsem ze sebe. "Tam mi ublížili.... tam je nejhorší místo... nejhorší...nej...lahraiská smečka... tam v horách, tam je to nejhorší místo, nejhorší," můj hlas byl uplakaný, ale neplakala jsem. Byla jsem jako matka, které umřelo dítko a která teď naříká a zmateně opakuje naučené fráze, dokud jí někdo nepropleskne nebo dokud se nesloží úplně do klidného bezvědomí. Tenhle vlk se až moc podobal jim a to mne dráždilo.

On taky tvrdil, že mi neublíží, ale pak mi ublížil. A pak znovu a znovu. Jako nikdy nekončící koloběh. Zneužít. Litovat. Omluvit se. Přísahat. Zneužít. Litovat. Omluvit se. Přísahat. Zneužít... Byla to mantra, která mi v uších už dlouho neznělo, dokud mi pohled nepadl na tohohle vlka. Myslela jsem si, že jsem se již dostala z tohohle kola. Že jsem konečně svobodná a jen tak někdo mne nedokáže zlomit, ale pletla jsem se. Byla jsem pořád stejně slabá a stejně k ničemu jako dřív. Vlk mluvil o tom, že je děsivé, že je tu smeček tolik. Kývla jsem hlavou na souhlas. Bylo děsivé, kolik magičů tu zakládalo smečky a rodiny, dokonce bych se nebála použít ani slovo rody, kdybych takové slovo znala.
Vlk říkal, že mne nezná. A já vlastně neznala jeho. Znala jsem někoho, kdo byl jako on, ale vlastně nebyl. Někoho kdo jen vypadal stejně. Ale ne stejně, podobně. Nemohla jsem si pomoct. Zatím co on mluvil, já se mírně třásla. Jeho držení těla bylo jiné i hlas měl jiný, ale nemohla jsem si nevšimnout podobnosti. Jak občas naklonil hlavu nebo když promluvil. Vypadal tak.. tak uvěřitelně. "La....la...lahraiská..." vykoktala jsem jméno smečky, která mi ublížila. Nemohla jsem vyslovit jeho jméno. Vypadal jako Shaitan, ale to jsem nemohla a ani nechtěla vyslovit. To jméno prostě neexistovalo. V mé hlavě po něm zůstalo jenom černé místo plné bolesti. Postavení těla měl jako jiné zakázané jméno, Belial. Jeho úšklebek byl stejný, jako škleb na tváři tohohle vlka.

Předemnou stála mladší kopie toho, kdo mne zneužil, vyzužil a skoro zabil. Toho, kdo mne týral a trápil tak dlouho, že jsem až zapomínala na to, kdo vlastně jsem. Nemohla jsem se jenom tak narovnat a jít prostě po svých. Nemohla jsem popravdě ani pořádně mluvit. Jenom jsem se krčila a když mi řekl, ať se nekrčím, málem jsem padla břichem na zem. Tak moc jsem se bála. Cítila jsem, jak začínám ztrácet kontakt s realitou. Zase. Zmenšovala jsem se, ale nechtěla jsem. "Nejstrašidelnější místo..." polkla jsem slova. Slabiku za slabikou je dostat z tlamy bylo utrpení.
Přemýšlela jsem o tom, co je nejstrašidelnějším místem. Mohl to být Bukový sráz, jenže ten byl domovem a tak nebyl skoro vůbec strašidelný. Mohlo to být to magické místo, kde jsem málem umřela. To místo s černou vlčicí. Ale ani to se mi nezdálo nejstrašidelnější. Vytrpěla jsem toho hodně, abych věděla, že nejstrašidelnější to je tam, kde jsou vlci. "Smečky... smečky jsou strašidelné, třeba támhle nebo támhle," řekla jsem a čenichem naznačila směr k Sarumenu a Asgaaru. To mě děsilo. Místo zamořené magiči. Vlk pak mluvil o tom, že on není tak děsivý. "Vypadáš jako ON," zakňučela jsem a bylo jasné, že to slovo "on" znamená někoho konkrétního.

Vlk něco zaprskal o ježcích a zmizel. Už bych se vydala na cestu, kdybych náhodou nezaslechla hlas a neuviděla vlka, který se k nám blížil a... "SPOUSTA SPROSTÝCH A NEPUBLIKOVATELNÝCH NADÁVEK, ZA KTERÉ BYCH DOSTALA BAN! TŘEBA JAKO DO PSÍHO ZADNÍHO OTVORU A TAK...." ulevila jsem si dost hlasitě na to, aby to slyšeli všichni vlci v okolí. Vlk měl modré oči a vypadal přesně.... nebo skoro přesně jako on. Ten co mi tak ublížil, ten co mi tak ublížil. Ublížil, ublížil.
Stáhla jsem uši k hlavě a přikrčila se. "Koukej se sebrat ty kusu hnoje," ozval se pan Brouček a já se mírně narovnala, ale pořád jsem nechávala uši stažené ke krku. Bála jsem se, že je to on. Ale ten vlk byl mladší a čím byl blíže, tím víc rozdílů jsem viděla. "Nejstrašidelnější?" zeptala jsem se a mírně se mi chvěl hlas. Jako bych toho vlka neslyšela nebo jsem prostě byla blbá?

Vlk seznal, že rozhodně nehodlá navštěvovat náš les a to bylo jenom dobře. Ještě by nám tam dotáhnul nějaký magický breberky. Nechtěla jsem nic riskovat. Zárověň jsem ale nemohla ani odejít. Musela bych projít kolem tohohle magickýho potvoráka a já nechtěla přijít o svůj kožich lacino nebo vlastní blbostí. "Fajn, když jsme si to vyjasnili, tak můžeš táhnout zase někam, nebo tě roztrhám na kusy," zavrčela jsem a naježila se. Pohledem jsem vlka sjela. Tohohle blbce bych dokázala sežrat během vteřiny, pokud by nepoužil magie. Ale jelikož se k tomu zatím neměl, tak jsem doufala, že by nakonec zazmatkoval a magie nepoužil tak jako tak. Nejvíc jsem ale doufala, že mu prostě naženu zdravej strach a on se zdejchne nějak sám od sebe. Ne, že bych se nechtěla umazat, prát se mi nevadilo, ale nechtěla jsem pak s ránama lézt zpět do lesa, když byl krásný den a já se konečně mohla porozhlédnout kolem.

Vlk, který rád čuchal cizí větry se chechtal jako pomatenec. Magičové pitomí pfuj. Kdybych to uměla a byla trochu pobožná, tak se pokřižuju nebo pomodlím za spásu jeho duše. Jenže já byla spíše na druhé straně spirituálního spektra, takže jsem jím jenom opovrhovala. Jím a jeho blíznovstvím. "Vede to tam Stín abys věděl a to je silnej borec, takže jestli budeš prudit nebude mít problém ti vymáchat držku v hlíně ty magickej úchyle... A navíc, kdybys vůbec měl nějaký choutky k nám lozit, tak tě prostě sežerem. Maso na zimu se hodí vždycky," odvětila jsem mu svým rázným a příkrým hlasem, jako bych mluvila s nějakou podřadnou formou života. Už jsem se ho tolik nebála, ale pořád jsem zůstávala ostražitá. Něco musel mít za lubem, když se pořád usmíval jako pitomeček.

Nějak se na mne culil, jako sluníčko na hnoji. Pche. Odplivla jsem další slinu a nechala ji hezky se rozprsknout u jeho nohou. "Seš nečistej jak posranej lopuch, tak přestaň dělat ciráty," odfrkla jsem si a jenom ho probodávala pohledem. Vítr kolem skučel a já věděla, že bych se před jeho nárazem měla někam schovat. Moje tělo bylo vychrtlé a srst řídká, na hodně místech slepená různým blivajzem a dokonce na krku se mi dělal malej dred. Ne, že bych se nějak děsila zimi, ale... lepší být v pelechu, než něco chytnu. Jenže odejít sjsem nemohla. Kdybych odešla, tak by po mě skočil. Na ten úsměv jsem mu neskočila.
"Jo je ta msmečka, ale nelez nám tam, jinak tě roztrháme na kusy," zavrčela jsem, jako varování. Ani jeho dobrá nálada mne nemohla oblbnout, že je nějakej milej skrček. Ne, ne, byl to magič, to jsem tušila. Můj prd ho rozesmál a já se ušklíbla. "Seš asi zvyklej čuchat cizí prdy, co?" přesně takhle jsem ho počastovala. Magičové byli divní úchyláci a tohle mi to jenom potvrzovalo.

Můj hormový prd rozřáznul vzduch a jeden by řek, že mi ze zádele musel vypadnout i kus střev, jakou to mělo sílu a razanci. Odérek, který pak rozfoukal vítr kolem byl celkem fajn. Nebylo to úplně zabijácké, ale pro citlivější čeníšek to mohlo být jako menší rána. Vlk předemnou se ježil, že není žádný křivák nebo spíše, že neprovádí křivárny. Pochybovala jsem. Přesně tohle by křivák řekl A pak taky pronesl, že by mě koulí odstřelil. "Už jen to, že tě to napadlo mluví o tvých nečistých úmyslech magický šmejde," zavrčela jsem na něj.
Pak se mi začal smát, že buk je strom a nemohla jsem z něj vyjít. "Buk je taky les ty blbečku, jmenuje se tak," odvětila jsem s protočením panenek někam k nebesům. Tenhle vlk byl asi vážně jenom hloupej, ale hloupost byla nebezpečná. "Kdyby blbost nadnášela, tak tebe nikdy nechytíme, jak rychle bys odsud vystřelil," zabrblala jsem si ještě pod vousy. Vlk najednou zapšíkal, houknul co to je a pitomě se usmál. "Co by to bylo... pšouk, prd, řiťotrh, zádelní krk, tasina přívuně," zachechtala jsem se. Asi ho to do čenichu muselo bacit pořádně.

Navlhlý kožich smrděl... Ale co já to skoro necítila, zvykla jsem si. Místo toho jsem se tedy zaměřila hlavně na to, co vyzařovalo z magiče a to bylo jasné.... NEBEZPEČÍ! Jako by to měl napsané na čele. "NE!" vypískla jsem, jako pískací hračka. "Já žádný nechutný, nepřirozený, křivárny magický neprovádím. Narozdíl od tebe... a...a těch tvejch nějakejch rodinejch tentonoc... příslušníků!" prskala jsem na něj. Jestli mne chtěl přirovnávat k něčemu tak zkaženýmu jako byl on sám tak to ani náhodou. Za svou nemagickou podstatu jsem se hodlala prát. Navíc tenhle vlk si to nevymyslel úplně nejlépe, začal komentovat nějakej puch. "Pche, já nesmrdím," odvětila jsem prostě. "Přicházím z Buku ne z močálů, ty nýmande," dodala jsem, jako by mu to mělo říct něco víc. Aby toho nebylo málo prdla jsem si tak moc, že by mi to možná snad i prdel utrhlo, kdyby mohlo. Jestli to to do teď nesmrdělo, tak po tomhle řiťotrhu jo. Naštěstí pro vlka dost foukalo, takže nedostal plný zásah do čenichu, ale rozhodně to na něj nějaký vliv mít muselo. Usmála jsem se, jako bych byla na ten pšouk hrdá.

Tenhle pomatenec fakt nevypadal, jako nějakej inteligent. Kromě toho, že na mne začal hnedka prskat a mračit se ještě frkal a jeho řeč nedávala úplně smysl. Je to blázen! BLÁZEN! Můj štiplavý odór nerozpoznatelného pachu se roznášel všude kolem a možná proto předemnou ustoupil, ale taky to mohlo být tím, že se bál. "Jseš magič! Co já vím, co se honí v tý tvojí pitomý magický hlavě," zavrčela jsem na něj. Rozhodně se mi to nelíbilo a nejradši bych se zdejchla, ale on stál tak, že by mě mohl kdykoli chytit.
Sjela jsem ho pohledem. Nejpsíše bych mu utekla, ale chtělo se mi to riskovat? Asi bych ho i přeprala, ale pořád tu byla ta nejistota, že měl magii. Nepřirozenou a příšernou magii, navíc oheň. Ne, nechtěla jsem dostat ránu ohněm přímo do zadku, když bych od něj utíkala. Popravdě jsem nechtěla dostat ohnivou koulí kamkoli, ale kdybych se k němu otočila zády, pak by to jasně byl můj zadek.

//Medvědí jezírka

Odjezer na pláň to byl už jenom kousek a tady jsem si mohla oddechnout. obezřetnosti sice není nikdy naškodu, ale aspoň tady nehrozilo, že mne něco zakousne. Třeba medvěd. Byla jsem celkem ráda, že mám konečně volnost. Kousek ode mne se najednou do vzduchu vymrštil vlk. Nejspíše seděl nebo ležel a vysoká tráva ho celkem dobře skryla. MLuvil o tom, že nemám hmotný zuby a celkově zněl dost výhružně. "TI ukážu, že nemám hmotný zuby!" vyštěkla jsem na něj. Rozhodně tu se mnou nebude nějakej vořech takhle vy...at a řvát na mě. Ne, to teda fakt ne. Zavrčela jsem na něj a přikrčila se. Musel to bejt magič, kdo jinej by takhle vřískal.