Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šťouchala jsem tlapkou do mrtvolky, ze které se stala živolka. Nečekala jsem, že bude tak rychlý, takže mě jeho pohyb zaskočil a já se ani nehnula. Najednou mi to zpropadené vlče zarvalo zuby přímo mezi přední tlapky. Ucítila jsem prudkou bolest, jak jeho zuby provrtaly mou kůži."Auuíííííí," vyjekla jsem a vytrhla se mu ze stisknutých zubů čímž jsem si ránu ještě více rozsekla. Po tlapkách mi začala téct krev. Rána byla celkem velká a krvácela, ale já byla zvyklá na mnohem horší utrpení. Práh bolesti jsem měla trochu někde jinde, než všichni ostatní, takže jedna rána mne nemohla zkolit. Nebo to alespoň nezvládla hned. "Ty jeden mrňavej!" vykřikla jsem a skočila vlčeti plnou silou na zadní tlapky, které mělo pořád na zemi.
Dupala jsem a skákala mu po tlapkách, jako bych z nich chtěla nadělat fašírku. Dupala jsem a skákala až to pěkné nebylo. Dupala jsem a skákala. Dupala a skákala. Dup a skok. "To tě naučí ty zmetku jeden!" vrčela jsem a pokračovala ve svém počínání. Těžko říct, co všechno jsem vlkovi způsobila než jsem byla hotová. A těžko říct, co stihl způsobit on mě. Pak jsem ustoupila do značné vzdálenosti od něj a pozorovala své dílo.

Moje drápky rozčísly srst a pak se zasekly do masa. Bingo. Zuby sklaply naprázdno. Zabrnila mne celá čelist, jak jsem cvakla. Podařilo se mi rozhodit jeho rovnováhu, ale to už jsem nemohla řešit. Můj výskok byl sice odvážný, ale znamenal, že jsem se musela pustit bahnito-kamenité strany díry, takže jsem mohla dopadnout jedině na zem, která byla zhruba metr a půl pode mnou. Připravila jsem se na náraz. Dopadla jsem na zadní tlapky a pak s ducnutím na přední, jenomže to už se na mě valil vlk, který sletěl po mé ráně dolů na zem. Částí těla narazil do mně a já zavrávorala. Ztratila jsem rovnováhu a sjela k zemi.
Hlava mi nadskočila o zem a v zádech se rozlila bolest od modřiny, kterou mi způsobil první pád. Tiše jsem bolestně sykla a začala se škrábat zase na tlapky. Nehodlala jsem tomu skrčkovi darovat už ani minutku. Zvedla jsem se s mírnou obtíží ze země, abych uviděla jeho slabé tělíčko jak leží na zemi. Očka zavřená. Huh... Chcípnul? Nějak se mi nezdálo, že by zhebnul po pádu na zem. Pohledem jsem přeletěla na vrcholek díry, který byl cca 4 metry vysoko a pak zpátky na vlka na zemi. Přišla jsem k němu a šťouchla do něj tlapkou. "Chcíp? Chcíp?" Šťouchla jsem do něj ještě jednou. Pořád jsem si ovšem nebyla jistá. No měla bych to ukončit, pro jistotu... Začala jsem přemýšlet o tom, jak to zařídit, abych se vlčkovi pomstila, ale zároveň ho nezabila...

Skrček uskočil a začal se škrábat z díry ven. Zavrčela jsem a vydala se za ním. Sice jsem nebyla stejně rychlá jako za normálních okolností, ale pořád jsem byla rychlá dost. Vlček šplhal po kamenech, hlíně a kořenech. Snažil se dostat, co nejrychleji pryč z díry, která se mohla stát jeho hrobem. Já doběhla přímo pod něj a začala jsem se po něm natahovat a skákat. Nebyla jsem tak pitomá, abych se snažila lézt přímo za ním, protože i kdyby se mi podařilo nějak zachytit na stěně, neměla bych šanci ho strhnout dolů, aniž bych nestrhla ani sama sebe. Kdyby se mi nějak podařilo dostat nahoru, on by měl celkem slušný náskok, aby mi mohl zdrhat. Navíc by mu dost pomohlo rozmístění stromů, které vyžadovalo spíše obratnost, než rychlost. Já byla bohužel spíš rychlá, než nějak extrémně obratná, abych mohla prokličkovat mezi stromy. Takže jsem se předníma opřela o skálu a vždy popolezla jeno o kousek nahoru, abych poskočila a snažila se zuby chytit jeho tlapky nebo ocas.
Nepršelo a svah byl celkem suchý, ale i tak to vlčkovi občas podklouzlo. Spršky kamenů a hlíny mi padaly do obličeje, ale to mi nevadilo. Byla jsem zvyklá na horší sajrajt i bolest. Náhle to vlčkovi podklouzlo pořádně. To byla moje šance. Vyšvihla jsem se a stiskla zuby, navíc jsem do vzduchu i praštila tlapkou s drápky. Nemohla jsem tušit zda jsem se trefila, alespoň něčím. Možná jsem se zakousla do tlapky nebo ocasu, nebo jsem možná ránou vlčka shodila ze stěny? Nebo že by mi zase pláchnul?

Pomalu jsem se začala dechem vracet do normálu. Vyražený dech není nic pěkného, ale naštěstí ani nic trvalého. S přísunem kyslíku do mozku se mi navíc začala vracet i trocha toho rozumu, kterou jsem měla. Jak to, že jsem spadla? Nemohla jsem sama zakopnout nebo tak, byla jsem celkem daleko od okraje. Pomalu jsem se postavila na všechny čtyři tlapky, při čemž jsem pohledem zaletěla k přední tlapce s drápky. Uviděla jsem trochu hnědé srsti. Pohledem jsem hodila po vlkovi, který stál tady dole se mnou. "Tys mě shodil?!" řekla jsem tichým vyčítavým hlasem, který rozhdoně nemohl být nijak příjemný. Z hrdla se mi vydralo zavrčení.
Tenhle magický skrček mi ukázal, že ani s magickými vlčaty si nění radno zahrávat. I když se jeden snaží být na ně milý a hodný, tak mu vrazí při první příležitosti kudlu do zad nebo tlapky na hýždě a shodí je do propasti. Jeho dotaz na to, zda zvládnu vylézt nahoru jsem nechala bez poznámek. Teď by měl mít hošánek trochu jiné starosti, než to zda se dostanu ven já a to ty, zda se stihne dostat ven on. V očích mi blízklo a nakrčila jsem se. Skočila jsem po něm jako když se vymrští kobra, ale předem jsem nemohla tušit, zda ho přišpendlím k zemi nebo mi stihne uhnout.

Vyražený dech. I když to zažijete, tak vás to znovu zaskočí. Ztažená bránice v křeči mi neumožňovala se nadechnout a já lapala po dechu. Bolest v zádech a pálení v hrudníků byly nesenesitelné. Oči se mi zalily slzami, ale nebrečela jsem. Skelný pohled jsem upírala k nebi a čekala. Věděla jsem, že to po pár vteřinách přejde, ale můj racionální mozek se nemohl dostat přes paniku ke slovu. Takže jsem se pořád snažila nadechnout jako blbec. Náhle se mi do zorného pole dostalo vlče, které se mě snažilo poplácat. Plácnutím jsem ho od sebe odstrčila. Náhle se mi do plic navalil vzduch. Bránice se uvolnila. Tělo přijalo vzduch. Sýpavě jsem se nadechla a pak znovu, znovu, znovu. Musela jsem to chvilku rozdýchávat. Bolest ustoupila.
V zádech mě pořád tupě tlačilo, když jsem se převrátila na břicho. Pravděpodibně tam budu mít jelito jak blázen. S tichým chrochtavým dýcháním jsem zůstala ležet. Chtěla jsem si odpočinout, než se začnu zvedat. Potřebovala jsem uklidnit svůj dech a dát tělu chvilku na vzpamatování se. Dech jsem si už párkrát vyrazila, takže jsem věděla, že i když bych mohla hned vstát a odkráčet, nebyl by to úplně nejlepší nápad z dlouhodobějšího hlediska. Na vlče jsem nereagovala. Nezajímalo mě. Snažila jsem se urovnat si, proč jsem vlastně spadla dolů ze srázu, však jsem si dávala pozor.

Padala jsem jenom chvilku. Na drápech jsem cítila tekutinu a chlupy, jak jsem Alastora sekla, když jsem se ho snažila zachytit. Byl to reflex... nebo možná snaha ho taky zatáhnout dolů? Jisté bylo jen to, že on zůstal stát na okraji, zatím co moje tělo letělo do díry dolů. Cítila jsem jak letím. Popravdě jsem ani netušila jak je tahle díra velká. Byla jsem v ní sice už jednou, ale to jsem se do ní vydala "dobrovolně", takže jsem opatrně slezla po tom nejméně prudkém okraji. Teď jsem ovšem neměla na vybranou a gravitace vůbec nic neodpouštěla.
Dopadla jsem tvrdě na zem. V zádech jsem ucítila prudkou bolest, jak mnou projel záchvěv nárazu. Věděli jste, že vás při pádu nezabije samotný dopad, ale to že se prudce zastavíte? Nedokázala jsem nic říct. Cítila jsem, jak se mi stahuje něco uvnitř hrudníku a nemohla jsem se nadechnout. Zmateně jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu, abych zahlédla někoho kdo mi pomůže. Kromě kostí a tlejícího listí, tu ovšem nic nebylo. Lapala jsem po dechu a zorničky jsem měla rozšířené. Nedokázala jsem se nadechnout, natož promluvit.

Alastor na mě začal křičet, jako bych byla já ta špatná. Stáhla jsem uši k hlavě. "Nekřič na mě," pípla jsem jenom. Chtěla jsem si najít kamaráda, ale Alastor pravděpodobně mým kamarádem nebude. Ach jo... Fakt jsem netušila, co budu dělat. Nějak jsem se do téhle celé šlamastiky až moc zamotala a teď jsem netušila jak z ní ven. Sourozenci by určitě věděli, co s tím. Ale já nebyla oni. Nebyla jsem tak chytrá. Zase jsem něco udělala, než abych nad tím přemýšlela a silně se mi to vymstilo. Netušila jsem, co mám prostě dělat. Bylo to všechno tak matoucí. Chtěla jsem ho zachránit před bratrem, který ho evidentně nesnášel. S ušima u hlavy jsem začala vrtět hlavou, protože jsem z toho všeho byla až moc zmatená.
Jenomže on pořád křičel a křičel. Nepřestával. Pomalu jsem se rozešla dál. Byla jsem tak rozhozená z toho všeho přemýšlení, že jsem si ani nevšimla, že mne oběhl, aby stál dál od díry v zemi. Kráčela jsme dál a snažila se přijít na to, co mám vlastně dělat. Když do mne najednou vlček strčil. Strčil mi do zadní části boku, dokázal přesně to, co jsem si o magičích myslela. Když jim dáte šanci, vrazí vám kudlu do zad a nebude jim vadit, že je to nečestné. Zavrávorala jsem na okraji díry. Tlapkama jsem zahrabala po Alastorovi. Těžko říct, zda jsem ho strhla sebou nebo ne. Náhle jsem letěla vzduchem a s ducnutím přistála na zemi. V srdci mě píchl osten zrady.

Ten posera měl ještě tu drzost tvrdit, že nic neudělal. Tiše jsem zavrčela. "Pff uvšeho máš kecy, jestli tohle znamená hodný, tak se svět hezky v prd.l obrací," odsekla jsem na jeho slova a kráčela dál, jako by mne vůbec nezajímal. Nepřetržitě jsem ho ovšem poslouchala, kdyby náhodou chtěl vzít do zaječích nebo udělat nějakou jinou křivárnu. Pak prohlásil, že jsem lhář, protože nerada trápím kořist, ale ráda trápím vlky. To mě dopálilo, takže jsem se na něj s vrčením otočila. "Tak hele chlapečku," zavrčela jsem a celá se přikrčila. Kožich jsem měla naježený. "Magičové jako ty, rozhodně nejsou nevinná kořist. Jsou to odporný bestie, který je třeba vyvraždit do jednoho, protože jinak tenhle svět zničí. Jsou narušením řádu a harmonie přírody. Jsou zvrhlí a nechutní, bez takových egoistických počůránků jako jsi ty a tvůj brácha, tu všem bude jenom lépe... Navíc magičové nejsou kořist. Magičové jsou nechutnost a jako s takovou si s nimi můžu dělat, co se mi zlíbí... Kapiš to?" zavrčela jsem na něj a pak jsem se rozešla dál. "A dávej bacha ať nesletíš do díry," dodala jsem. Sama jsem v ní jednou byla a nehodlala jsem si to zopáknout, takže jsem si dávala pozor kam šlapu. Navíc jsem pochybovala, že on by se dostal ven, kdyby do ní spadl a já ho vytahovat nehodlala.

//Údolí morény

Jen jsem si odfrkla. "Vynucené poděkování je horší, než žádné," zabručela jsem si spíš pro sebe, ale těžko říct zda to také neslyšel. Kráčela jsem si dál, jako by mi vůbec nezáleželo na tom, že mám sebou "zajatce". Ale nenechte se zmást, já ho sledovala. Nepouštěla jsme svou pozornost z uzdy, aby mi náhodou nefrnknul, to by bylo nepěkné. Najednou se to prtě rozhovořilo, jako by sebralo celou moudrost světa. Otočila jsem se na něj. "Hele já na tebe byla hodná. Vysvobodila jsem tě od tvýho debil.ího bráchy. Ulovila jsem ti žrádlo a naučila tě lovit, aby ses o sebe zvládnul sám postarat. A ty máš jenom kecy," zabručela jsem vytočeně. "Mohli jsme být kamarádi, ale ty se chováš jako největší blbeček," dodala jsem a znělo to skoro jako by si stěžovalo vlče.
Odfrkla jsem si a dala jsem se zase do pohybu. Jenomže on si nějak nechtěl dát pokoj. Postupovali jsme hlouběji do lesa, kde to bylo více než příjemné. Byl tu stín a stromy stály těsněji u sebe, takže se na nás nemohl jen tak někdo rozeběhnout a kdyby to zkusil, slyšeli bychom ho z dálky funět. "Nemám s tebou ždáný plán. Pustit tě nemůžu, protože bys vykvákal své smečce všechno. A když tě zabiju, tak se možná vrátíš mezi živé a vykvákáš jim to pak. Je to risk... Ale co furt mluvíš o tom, jaké plány mám já s tebou? Co pak ty nemáš žádný plány? Tvůj brácha si myslí, že jsi umřel. Pravděpodobně si to bude myslet celá tvoje rodina. Můžeš začít odznova. Být kým chceš, jakým chceš..." Kráčela jsem dál.

Alastorův hlas byl chladný jako zamrzlé jezero. "Taky bys mohl poděkovat, že tě jeden něco naučil. Ale vy magičové jste všichni stejní egoisti... Než poděkovat, to radši zhebnete," řekla jsem pohrdavým hlasem dostatečně nahlas, aby to slyšel a pak jsem se rozešla směrem pryč. Musíme dojít někam, kde nebudeme každému na očích. Rozhodně by někdo mohl zakročit a tohle vlče odtáhnout, pokud na nás narazí. Mohla bych jít do těch hor... Zvolila jsem směr a tím jsem se nesla.
Neměla jsem náladu se s tímhle smradem vybavovat. Popravdě jsem si myslela, že by mohl být celkem fajn společníkem, se kterým bude zábava, ale on jenom dělal ksichty a měl dementní kecy. "Měla jsem se ho zbavit, když jsem měla možnost. Blbá, blbá, tupá..." mlela jsem si pro sebe, protože jsem fakt netušila, co budu dělat. Tahat sebou vlče po všech čertech se mi nechtělo. Pustit jsem ho nemohla, protože to by všem vykvákal, kdo jsem. A zabít ho nemělo cenu, pokud by se po pár měsících vrátil zpátky... A pak by to všem vykvákal. "K vzteku," povzdechla jsem si.

//Zrádcův remízek

Nakonec Alastor ušáka zabil. Ale trvalo mu to. Tiše jsem zavrčela, aby si pospíšil. Když zvedl svou tlamu od krve ke mně, vypadlo z něj jen jedno slovo. Chvilku jsem byla zticha. Jako bych se zase zasekla. Pak mi vyletěla tlapa takovou rychlostí k jeho čenichu, že jsem se ani nestihla zamizlet. Dala jsem mu ránu, že se posunul ze zajíce. "To máš za to, že máš kecy," zavrčela jsem a vytrhla zajíce z jeho držení. Pak jsem si lehla na zem a utrhla půlku zajíce. Druhou jsem hodila Alastorovi, aby se taky najedl. I když měl před chvilkou lasičku, rozhodně mu nemohla stačit, aby se pořádně najedl. Navíc po lovu mu jistě vyhládlo.
Sama jsem se zakousla do své půlky a spořádala jsem ji několika pořádnými sousty. Nijak jsem se s jídlem nepatlala. Popravdě jsem nechápala, co myslel tím že lžu. Já mluvila pravdu, nikdy jsem si se žrádlem nehrála. Nevinná zvířata jsem nikdy netrípila víc než bylo nutné. Všechny jsem se snažila zabít, co nejrychleji. Dožvýkala jsem poslední sousto. Olízla jsem si tlamu od krve a podívala se na na Alastora. "Připravený pokračovat v cestě?" zeptala jsem se ho.

Běžela jsem jako výtr mezi kvítím. Sluneční paprsky se začaly příjemně zakusovat do mého kožichu. Přešla jsem do klusu a doběhla k Alastorovi, který se svého úkolu chopil na jedničku. Sice potřeboval trochu pomoct, ale pořád to bylo nevycválané vlče, takže co. Sledovala jsem, jak stojí na zajíci, který se pod jeho vahou tárpil. "Měl bys jeho trápení ukončit," prohodila jsem suše. "Nemám ráda, když někdo nechává potravu dlouho se trápit. Není to..." nedořekla jsem. Ani jsem popravdě nevěděla, proč mi to tak vadí. Nikdy jsem nechápala, co jeden má v lovení slabšího zvířete jen tak pro zábavu. Já lovila jenom z hladu. A hlad jsem teď po tom běhu měla, takže bych si ušáka ráda dala. Poslední ránu ovšem musel zasadit Alastor. "Lekce třetí, zakousni se mu do krku a trhnu hlavou, bude to mít rychle za sebou," řekla jsem mu a posadila se na zem. Tiše jsem čekala, co bude dělat dál, ale po chvilce mi to stejně nedalo. "Lekce poslední, nikdy je nenech trpět a nikdy nelov pro zábavu. Osobně lovím jen pro to, abych přežila a naplnila si břicho. Ale jsou tací, co si to přímo užívají. Nebuď jeden z nich," řekla jsem s trochou smutku. Vůbec mi nedocházelo, že sama lovím slabší a užívám si to. Ale v mojí hlavě nebyli magičové slabší, ani když byly vlčaty. Pořád jsem je viděla jako nebezpečí, kterým by se v budoucnu mohli stát.

Ticho. Klid. Oddechování. Alastor sklonil hlavu k zemi a já ho poočku sledovala. Nejprve to vypadalo, že vůbec neví, ale po chvilce udělal pár váhavých kroků směrem dopředu. Přikrčila jsem se a následovala jsem ho směrem, který si vybral. Můj čenich prozrazoval, že zvolil správně. Slunce pomalu stoupalo k obloze a mě bylo jasné, že stopy bude horší najít přes den, ale Alastor nesklamal. Náhle zastavil a zahlásil nález. Zhruba padesát metrů od nás byl zajíc. Rozhlédla jsem se a nalezla dalšího a dalšího. "Výborně," pochválila jsem mladého vlčka šeptem. Nepřátelství, které jsem měla vůči jeho rodu jako by zmizelo. Lov mne pohltil. Zase jsem to byla já, jako za starých a klidných časů. Nebo ne?
"Lekce druhá," šeptala jsem. "Teď se hezky přikrčíš a budeš čekat. Naženu ti tvým směrem pár ušáků a tvým úkolem bude je chytit. Buď přikrčený dokud neuvidíš barvu jejich oček, pak už nebudou mít možnost ti utéct," dodala jsem. Věřila jsem tomu, že neuteče, když se od něj vzdálím. Slíbil to. Začala jsem se pomalým plížením vzdalovat od vlčete a opisovat oblouk kolem zajíců, kteří se nic netušící krmili na trávě pokryté rosou. Když jsem byla naproti Alastorovi vyskočila jsem a hnala párek ušáků přímo k němu. Měla bych mu je trochu předpřipravit, když je to jeho první lov. Ušáci byli rychlí, ale já byla rychlejší. Jednoho z nich jsem zranila zuby na zadní tlapě, takže výrazně zpomalil. Teď to bylo na Alastorovi, jestli vůbec v trávě a květinách byl.

Sledovala jsem jak Alastor čenichá, ale rozhodně to nevedlo k žádnému úspěchu. Po chvilkovém natahování pachů z okolí prohlásil jen, že cítí chlad... Tohle vlče bylo tupější než všechna ostatní vlčata. Přejela jsem ho pohledem a už už jsem se do něj chtěla pustit, že je to blbeček, co nic nezvládne. On ovšem opravdu vypadal, že absolutně nic v okolí necítí. "Fajn, když je tvůj čenich moc nad věcí, aby si dokázal něco vyčenichat musíš na to jinak," zabručela jsem. Půda byla ještě pořád nasáklá včerejším deštěm a i když byla tma byly v ní znatelné otisky tlapiček. "Vidíš tohle? To je stopa zajíce. Očuchej jí a zkus najít podobný pach v okolí. Pokud ho nenajdeš tak postupuj po těch stopách," prohodila jsem a čekala jsem až se pustí do díla. Nebylo to nic náročného, ale nebyla to úplně čistá práce. Stopování mne osobně moc nebavilo, protože se občas stalo, že jeden vrazil čenich moc nízko, aby pořádně stopy viděl, a pak si rozmazal bahno nebo jiný sajrajt po čenichu. To teprve nebylo nic moc příjemného. Zastříhala jsem ušima a čekala jsem, co z něj vypadne za moudro tentokrát.

//Hruškový sad (nebo tak něco)

Vlče mlčelo, takže jsem jenom kráčela kupředu. Tak nějak jsem doufala, že se nerozbrečí. Šel ovšem v pohodě, takže to nevypadalo, že by něco zkoušel nebo že by se seknul. Došla jsem na poměrně příjemnou louku, která se svažovala dolů. Terén to nebyl úplně příjemný, ale ani nic hrozného. Bylo to celkem vyhovující. Zavětřila jsem a ucítila jsem spoustu hrabošů a zající. "Výborně," procedila jsem mezi zuby spíše pro sebe, než pro svého nohsleda.
Zastavila jsem se, abych nedávala zvířatům kolem náskok, a otočila jsem se na Alastora. "Lekce číslo jedna. Chci, abys zavětřil, a řekl mi, co cítítš. Jaké zvíře, jak zhruba daleko a jakým směrem. Případně počet," řekla jsem celkem přísně. Moje řeč ovšem vypadala, jako bych tohle už někdy dělala. Byla jsem sebejistá a celkem vyrovnaná, když jsem si s posledními slovy kecla na zem a čekala jsem, co z vlčete vypadne. Rozhodně jsem nehodlala ovšem čekat dlouho, kdyby si jeho lordstvo usmyslelo, že se mi hledat nechce. "Šup, šup, další žrádlo už ti lovit nebudu," popohnala jsem ho trochu přísněji, aby si zase nemyslel, že se může poflakovat jak uzná za vhodné. Rozhodně tu nebyl kvůli flákání se, ale kvůli pořádné práci.