Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To nemůžeš vědět, protože tvýho strejdu neznám," odsekla jsem mu panovačně. Už jsem začínala získávat zpátky své velké já, ale pořád to nebylo přesně. Spíš jenom jako stín, který občas přeletěl přes mé tělo v tónu hlasu nebo pohybu. Schovaný. Čekal na návrat v plné síle. Sešla jsem blíž k vodě, abych se taky napila. Bylo příjemné se jednou takhle osvěžit. Tady někde máme přece noru! Mohla bych se jít hezky schrupnout nebo tak něco... Ale to bych musela vzít Ala sebou a to nene. To by ségra nechtěla. Ale přece si domů můžu vodit kamarády, když ona taky. Na druhou stranu by to byl už druhý kamarád... Nakláněla jsem hlavu ze strany na stranu. Předníma tlapkama jsem stála ve vodě. Byla chladná, ale příjemná.
Z myšlenek mne vytrhlo až dloubnutí tlapky, která zajela do mého kožichu. "Jooo taky bych si něco dala," prohodila jsem a mlsně si olízla čenich. Mluvení o ptácích mě celkem vyhladovělo. Bříško mi zabručelo souhlasem. "Hele nespadlo ti něco do oka? Je takový divný," prohodila jsem zamyšleně při pohledu na mladšího vlčka. "Nebuď tupej a přemejšlej," odvětila jsem mu celkem zábavným hlasem. "V potoce jsou ryby nebo můžeš začít stopovat, to už jsem tě přece učila. Lasičku tu asi nevyčucháš, ale možná zajíce bys mohl," začala jsem spekulovat.

//Velké houští

Pořád jsem byla celkem maličká, takže jsem poskakovala ve slunečním svitu, který ovšem pomalu, ale jistě ustupoval do tmy. "No tak počkám a uvidím. Když budeš mít očka zelená tak možná zůstaneme kamaráááády... No a když ne, tak tě sním," prohodila jsem se smíchem. Bylo to tak prosté. Co jiného bych taky mohla dělat. Měl by modrá očka a od modrého šílenství jednoho nelze vyléčit. Od těch ostatních možná jo.
Najednou se Alík Balík otočil a začal se na mě čertit. Musela jsem se mírně zaklonit do zadu a přenést váhu na zadní tlapky, takže mi zadek sjel níž než zbytek těla. Zatáhla jsem dozadu i hlavu a uši. Musela jsem vypadat jako malá želvička. "Oooo jdeme navštívit strejdu?!" řekla jsem nadšeně. "Já strejdu nemám, ale strejda musí být fajn," nadhodila jsem vesele. Nedocházelo mi, že jeho strejda bude asi taky magič. Ale nemusel by. "A navíc ty nejdeš se mnou, ale já jdu s tebou v tom je rozdíl!" Zvedla jsem čenich k nebi a usmála se na Alastora.
Kolem nás tekla řeka, která se hezky vlnila a příjemný studený vzduch od ní stoupal až k nám. Alík se vydal napít a před tím... O jiných věcech... dobrý pták... Hmm... Takže ho nevychovávali jednoduše je vlčetem lesa. Skoro jako já! "To mohlo být cokoliv za ptáka... Koroptev je fajn. Tetřev taky... Bažanti jsou ňamka.. Pak taky spousta malých ptáčků, ale to je moc práce je lovit," broukla jsem a sedla si na zem. Přemýšlela jsem jaké ptáčky ještě znám.

//Remajz

Hopkala jsem jako malinkatý zajda v tlapkách Alastorovi. "Tak to ti... uteču," zachichotala jsem se, když poznačil že je taky magič. Ale co když jo? Přejela jsem ho pohledem. "Pokud tvoje mamča nebo fotřík nemají modrá očka, tak je modrá mít nebudeš," broukla jsem vesele a poskočila jsem. A pokud je mají tak mu uteču... Nebo ho sním... "Dobrý nááápadíček," zašeptala jsem si spíš pro sebe a hopkala dál.
"Oooo ty jsi hodně hloupý co?" protáhla jsem nevěřícně, když řekl že neví, co je liška. "Neznáš kočky ani lišky, ještě řekni, že nevíš co je šakal, medvěd, rys, ryba..." vyjmenovala jsem pár zvířat, co mě napadli. "Liška je takový malinkatý zrzavý tvoreček. Vypadá trochu jako vlk, ale má černý konec ocásku a jinak je její kožich zrzavý," broukla jsem na vysvětlenou. Nějak mě, ale pořád divilo, že nezná zvířátka lesa. To byl přece základ. Neumí lovit, stopovat, nezná zvířata... Co ho ti magičové učili? Jak trhat drápky?! A nebo jak znásilňovat! Nakrčila jsem bradičku. Snažil se obhájit, že je poprvé venku. "Pff, ale tohle ti mohl někdo říct, tos nemusel vidět," řekla jsem silným a panovačným hlasem. Měli mu to říct, když nechtějí, aby umřel.
"Já mám ráda všechno, co se dá jíst. Protože hlad je hlad a nedostatek bašty rovná se smrt," zatrilkovala jsem, jako by to byla švanda. "A ty?"

//Matlae

Alastor mluvil o modrých očkách. Otřásla jsem se když to řekl. "Modrá očka, jsou zlá! Nejzlejší ze všech... Nemám je ráda," prohodila jsem umíněně. Pak jsem si začala prohlížet srst čenichem, než jsem narazila na Pana Broučka, který si hezky hnízdil v mém kožichu. Mírně jsem se na něj usmála. "Pan Brouček je taky nesnáší," řekla jsem s úsměvem a můj medový hlásek se vůbec nehodil k mému vzezření.
Když vlček znovu promluvil zvedla jsem hlavu s otevřenými ústy. Nemohla jsem pobrat jak to, že někdo neznal kočky. "Jsou to roztomilá zvířátka! Něco jako lišky, ale hezčí a přítulnější. Roztomilá! Hodně milá!" zatrilkovala jsem nakonec věty. Měla jsem ráda čičinky, byly roztomilé. Sice jsem je potkala při své cestě sem do tohohle místa jenom jednou, ale byly fajn.
Na drcnutí tlapkou jsem reagovala celkem rychle. Zvedla jsem se z lehu a následovala Alastora, který v celkem rychlém tempu opouštěl les. Mírně jsem si poskakovala za ním a užívala si teploučkého dne.

//za Alastorem

Byla jsem přimáčknutá k zemi za Alastorem a schovávala jsem svůj zrak za jeho pravou tlapkou. Když ho nevidím já. On nevidí mě. Začínala jsem upadat víc a víc do vlčkovských sfér a s tím jsem přejímala i jejich ne úplně logickou logiku. Netušila jsem, že vlk odešel, dokud mi to nebylo oznámno. Vykoukla jsem z poza mladého vlčka a přejela očkama okolí. Modrooký vlk byl opravdu pryč. Zavrtěla jsem ocáskem, když nebezpečí pominulo. Jako by ze mne spadl všechen strach najednou a zbyla jenom úleva.
Alastor se uvolnil, ale já zůstávala u země. Přenesla jsem váhu na břicho a lehla si. Pořád jsem trochu nedůvěřivě skenovala okolí, i když to vypadalo, že vlk vážně zmizel. Pak Alastor promluvil. Zastříhala jsem trochu ušima, ale na vlčata jsem jinak nereagovala. "Ne kožíšky, ale očka," broukla jsem trochu zastřeně. "Očka, se rýmují s kočka... jéééj," zasmála jsem se. Moje malinkaté já bylo ještě menší než obvykle. Strach byl asi moc silný. "Kočka malá micinka. Roztomilá tlapinka. Ocásek má huňatý, už nám ťape na patý," broukala jsem si vymyšlenou říkačku. "Máš rád kočky?" zeptala jsem se Alastora a vzhlédla k němu.

Jen jsem se krčila schovaná za mladým vlčkem. Bála jsem se těch modrých očí, které mne pronásledovaly na každém kroku. Připadala jsem si špinavá už jenom tím, že se o mne pohled těcho očí otíral. Slova, která se točila kolem mých uší se ke mně nedonášela. Slyšela jsem je, ale jejich smysl jako by mnou prošel a zase odešel. Nedokázala jsem udržet myšlenky. Tak moc jsem se bála. Cítila jsem se ovšem bezpečněji ukrytá za Alastorem, než kdybych měla utéct. Tlapky se mi navíc mírně třásly úzkostí, takže bych asi ani daleko nedoběhla. Jenom jsem doufala, že ten vlk zmizí a neublíží nám. "Mohl by... Mohl by nám ublížit. Určitě by nám mohl ublížit. Ubližoval už dřív..." šeptala jsem si spíš sama pro sebe, než že bych to někomu sdělovala. Zda mne slyšeli nebo ne jsem netušila. "Moje malinkatá vlčátka... Řekl ať je zapálí, řekl to... Nese stejnou vinu, jako by je zapálil sám. On to řekl. Řekl to... Tak moc to bolelo, tak moc..." šeptala jsem si pořád dokola slova, která nedávala symsl. Okolní svět se pro mne ztrácel a já byla uvězněná ve své hlavičce, která se více a více zmenšovala. Bylo mi jasné, že až se dospělá Tasa pustí otěží bude všechen strach a úzkost pryč. Všechno bude pryč. Ale nechtěla jsem. Moc jsem se bála pustit se reality a ponořit se zpátky.

Mírně jsem se třásla. Amorkova moc byla absolutně pryč a já už jenom cítila strach. Strach a nic jiného. Bála jsem se byť jen pohnout. Vlk by mne roztrhal, kdybych nedělala všechno, co po mně chtěl. Vlk kýval hlavou, na první z Alastorových otázek. Upírala jsem na mladého vlčka pohled a doufala, že pochopí. Chtěla jsem, aby utekl. Magič nemagič u tohohle být nemusel. Jestli mě vlk zabije nebo něco horšího jsem netušila, ale doufala jsem, že bych mohla dát Alastorovi náskok. Přeci jenom to byl můj kamarád. Přítel. Nic takového jsem nikdy neměla. Vždycky jsem měla jenom rodinu nebo spojence, ale neměla jsem přátele. Zoufal jsem kňourla a pak se stáhla ještě víc k zemi. Čekala jsem na vlkovi rozkazy.
Místo toho, aby přišla rána nebo aby mě donutil odtáhnout ocas, se ode mne vlk odtáhnul. Netušila jsem proč. Alastor se navíc pustil do křiku. Vypadal naštvaně. Netušila jsem, zda je naštvaný na mě nebo na vlka. Využila jsem ovšem příležitosti a začala se plazit po břiše dál od zmateného vlka a přímo za Alastora. Schovala jsem se za naježeným vlčkem. "On mi ublížil," kníkla jsem jenom. "On je nechal uhořet za živa. On... On mi vzal drápky. On jim pomáhal," kňourala jsem. Nemohla jsem tušit, že to nebyl tenhle vlk. Ale jako by byl. Byl to vlk s modrýma očima a ty oči mi přinesly zpátky špatné vzpomínky. Minulost byla silná a já vnímala jen ty děsivě modré oči.

Vlk se na chvíli zarazil. Jako by si všiml, jaký vnitřní boj v sobě svádím. Snažila jsem se nějak ovládnout ten pocit, který už odcházel. Byl to pocit chtíče, který mě celou přemohl, ale už odezníval. Jenomže já ho chtěla zadržet. Přitáhnout si ho k sobě a nepouštět ho. Vlk měl sice modré oči, ale já už nebyla tak slabá jako dřív. Zabila jsem magičku a sledovala zabití magického spratka. V podstatě jsem zadupala lásku a naději vlka s modrýma očima. Pořád jsem ovšem byla až moc vyděšená z modrých očí, které se mi zarývaly do duše. Nemohla jsem si pomoct, ale bála jsem se. Chtěla jsem utéct, ale něco mne drželo na místě. Něco mi říkalo, že tenhle vlk... že...
Najednou mávl tlapkou, jako by mne k sobě lákal. Nechtěla jsem jít. Jenomže jsem se bála, co se stanu když se k němu nepřipojím. Byl mohutný a mohl by mě zabít. Pohlédla jsem na Alastora, který se na něco ptal. Nějak jsem nezaznamenala na co. Ty hlupáku, hloupá! Uteč přece! Dělám to pro tebe, aby tě nezabil! Utíkej! Snažila jsem se pohledem pobídnout mladého vlčka, aby vzal nohy na ramena. Tenhle mohutný vlk, by nás zabil oba, kdyby chtěl. Připlazila jsem se k jeho boku a s napětím zůstávala ležet po jeho boku. Chtíč pomalu mizel. Jenže já se pořád bála. Alastor prohlásil něco o trtkání. Pohlédla jsem na vlka a čekala na jeho reakci. Bylo na něm, co se mnou chce dělat. Já se v tenhle moment už na nic necítila. Už jsem se jen bála.

Ležela jsem tiše na zemi. Vlk mě pohladil čenichem. Mírně jsem zatla čelist, ale držela jsem. Cítila jsem jeho dech na srsti a chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Bylo by to zbitečné. Ale no tak už jsem zabila magičku. Jsem silnější! Silnější než dřív. Když se odtáhl přestala jsem se krčit a přesunula se do lehu. Mírně jsem zacouvala. Vlk nic neříkal a ani nic nedělal. Ne všichni s modrýma očima mě budou chtít hned obskočit... I když tenhle magič je fakt hezký. Mírně jsem zavrněla, ale to mohl slyšet jenom ten vlk. Vzadních částehc se zase ozvalo to tepání, které mi až neodbytně připomínalo vlastní choutky. Chtěla jsem se natáhnout po vlkovi a... a...
Co to dělám, však je to magič! Něco jako by ve mně přestalo. Jako by se pomalu nějaká moje část vypařila. Netušila jsem, co se stalo, ale už jsem se necítila tak nadržená. Na druhou stranu tenhle vlk byl pořád stejně hezký a silný a... A proč ne? Však už jsem byla s magiči několikrát a nebudeme si lhát, ne vždycyky to bylo nepříjemné a příšerné. Někteří se starali. Co když by se i tenhle staral? Zůstala jsem ležet na místě a čekala jsem, zda nějak naznačí, co chce nebo tak. Rychle jsem na něj zamrkala. Alastora jsem v pořád nebrala na vědomí.

Sledovat vlka a zároveň poslouchat Alastora a ještě k tomu se nebát a nebýt tak moc nadržená, abych mohla přemýšelt. Bylo to velice náročné. Vlk si dal tlapu na tlamu. CHCE NÁS SEŽRAT! Kníkla jsem a udělala další krok dozadu. Alastor ovšem rozklíčoval jeho gesto jinak. To zní celkem ehm... dementní. Kecá? Kdo by přežil tak dlouho a nemohl by mluvit? "Třeba kecá," prohodila jsem k Alastorovi. I když o kecání se tu moc mluvit nedalo. Vlk ani nepípnul. Pomalu se přemístil do sedu, takže měl hlavu výš než já, protože jsem se pořád krčila. Navíc on byl obrovský. Přímo g-i-g-a-n-t-i-c-k-ý. A já byla maličká.
Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, protože co bych měla dělat. Mohla bych utéct, ale ten vlk by mě určitě dohnal. Rozhodně by mě chytil dřív než bych stihla udělat pár kroků. Byla jsem zraněná a on byl až moc velký. Navíc teď tlapkou mával jako by byl pán, kterému to tu patří. No tak jo ať to máme za sebou... Přitiskla jsem se k zemi a s kňučením se připlazila blíž k vlkovi. Rozhodně jsem si nepředstavovala ukojení vlastních fyziologických potřeb tím, že si na mě kecne nějaký magič, ale co jsem měla dělat, když jsem nemohla utéct. Byla jsem na tlapku daleko od vlka přikrčená k zemi a čekala jsem, co udělá. Bála jsem se, ale zase jsem nebyla až tak moc zoufalá, abych se mu přímo naměstnala pod břicho. Hodila jsem zoufalý pohled po Alastorovi.

Alastor vypadal poplašeně z našeho rozhovoru. "Dělají to protože můžou... Nebo pokud chtějí parchantíky, jako jsi ty. Přece si nemyslíš, že jsi spadnul jen tak z nebe. Tvůj táta pravděpodobně strčil klobásu do tvý mámy," shrnula jsem mu to velice polopaticky, protože mi přišel fakt natvrdlej. Jeho další dedukce nebyla úplně špatná, ale rozhodně ani spárvná. Mírně jsem se zasmála. "No neboj toho tvého malého klásku by se žádná nebála, ale spíš je nechutný s tím takhle pohazovat na veřejnosti s tlapkama do praku. By si pak jeden mohl říct, že už jsi víc dospělej, než na co vypadáš nebo by se nějaká outlocitná vlčice mohla urazit," dořekla jsem. Řekla bych toho i víc, ale to by nás nesměl vyrušit ten vlk, který mne tak rozhodil.
Najednou sebou mrsknul o zem a vrtěl ocasem, jako by mu měl upadnout. Přitáhla jsem si hlavu více ke krku, jako bych ji chtěla zavrtat do sebe. Alastor na mě začal mluvit. Vlk ležel na zemi a páchnul ostružinama. Nemám ráda tyhle vlčicí vůně na vlcích. Otázka mne vytrhla z mírného děsu. Co vlastně chce? Přejela jsem ho pohledem. Byl mohutný s hodně hezkým zbarvením a kožichem. Kdyby neměl modré oči... V zadních partiích mi zatepalo. Polkla jsem. "Co chceš?" zeptala jsem se vlka s mírně zastřeným a roztřeseným hlasem. Těžko říct zda strachem nebo... něčím jiným.

Přejela jsem pohledem Alastora, který byl tupý jako pařez, ale co bych se tomu divila. Byl magickým vlčetem, které neumělo lovit. Bylo jasné, že ani nebude vědět, co to znamená být dospělákem nebo co dospěláci dělají. Nikdo mu pravděpodobně nedal žádnou výchovu ani si s ním nepromluvil o světě vlků. Byl jak nepopsaný list. A já ho mohla pokaňkat. "Hele myslím, že tuhle řeč by s tebou měla mít tvoje máma nebo táta, ale..." Rozhlédla jsem se. "Kašlat na to. Prostě tu ochablou tyčku, co máš mezi nohama a tak okatě sis ji před chvilkou přehazoval, nemáš jen tak pro parádu a crkání, ale i pro trtkání... Prostě se to dá zasunout do různých děr, mnohdy k potěšení sebe i jiného vlka nebo vlčice," prohodila jsem s povzdechem. Nebyla jsem úplně outlocitná k vlčecí dušičce, kterou jsem zasvěcovala do tajů života a rozmnožování. "No a vlčice mají přesně místo tyčky díru, takže už asi víš kam tím mířím... Je tu teda ještě možnost, že bys svou tyčku strkal do díry vlkům pod ocas... Ale nemyslím si že budeš zrovna jeden z nich, i když kdo ví. Já nesoudím, každýmu podle jeho gusta," řekla jsem s klidem a připravovala se k pochodu. Tahle rozmluva mne nijak nezaskočila ani jsem se nezačervenala nebo nezasekla, když jsem mu to sdělovala. Já už byla taková. Tohle byla přirozenost a já měla ráda přirozenosti.
Chtěla jsem se vydat na cestu. Tohle zdržení už zabralo celkem dlouho a já měla podezření, že brzo dostanu hlad. Navíc mne celkem bolela rána na krku a hřbet. Měly bychom se přemístit dál od té smečky. Udělala jsem jeden váhavý krok, když jsem uviděla hlavu, která lezla z houštin. Byl to vlk. Měl modré oči a přímo mě žral pohledem. Zakňučela jsem a stáhla uši k hlavě. Něco jako by se ve mně pralo. Byl to strach z modrých očí, které mne propalovaly, ale zároveň strašná touha. Na jeho poklonu jsem reagovala krokem vzad.

Mlaskla jsem a znovu se začala protahovat, abych se pořádně rozhýbala než vyrazíme. Něco mne najednou bodlo do krku. "Agrha," vyrazilo ze mne, protože to fakt zabolelo. Podívala jsem se na ránu, ale nic v ní nebylo. Hmm... Asi to bylo jenom zatahání strupu, který se protahováním narušil. Pomalu jsem se zvedla na všechn čtyři. Záda mě pořád celkem bolela, ale bylo to lepší, než před spánkem. Alastor najednou začal poskakovat, jako by do něj uhodilo. Zadní tlapky ho evidentně už netrápily. Poskakoval a mluvil o kouzlech. "Spíš ses pořádně vyspal a ty nohy na tom nebyly tak špatně ani před tím," zabroukala jsem a snažila se tak trochu schladit jeho počínání, ale moc to nepomáhalo.
Najednou jsem dostala celkem dilnou touhu s někým si zašpásovat. Ne že bych chtěla vlčata nebo tak. Přes to jsem se nějak přenesla vším tím mučením a tak... Spíš jsem si chtěla prostě jenom trochu upustit páru a uvolnit se. Pohlédla jsem na Alastora, který měl dementní otázky jako vždycky. Začínal mě unavovat a to naše kamarádství teprve začalo. Jo fakt by to chtělo trochu relaxu s někým, kdo nebude pindat."Hmm..." broukla jsem a zapřemýšlela nad jeho dotazy. "Když jsi dospělý už nemusíš poslouchat příkazy ostatních. Děláš si co chceš, kdy chceš a ... s kým chceš, což je přesně to, co asi vyrazím dělat já a cestou tě třeba naučíme čenichat," prohodila jsem a začala si protahovat tlapky, abych se mohla pořádně hýbat.

Hlesl že ví. To bylo dobře. Lepší než kdyby hlesl, že neví. Poslouchala jsem, co mi chce říct. Mluvil o tom, jak smečka má Alfu a delty a funkce. Takové ty obyčejné nesmysly. Takže tu smečky fungujou úplně stejně jako všude jinde? Přitáhla jsem si ocas k tělu, protože mi byla celkem zima. Mraky se zatáhly a začalo foukat. Navíc jsem cítila, jako by na nás něco dopadalo. Ve tmě ovšem těžko říct, co to bylo. Možná sníh? Přeháňky? "Ve smečce je Alfa, Beta, Gamma, Delta... Většina jsou Kappy a na konci jsou Omegy, ty žerou jako poslední a ták... Co se týče tý tvojí funkce pomocníka, tak to je asi nějaký výmysl magičů, páč o té jsem nikdy neslyšela. Ale v podstatě je to stejný jako všude jinde," zhodnotila jsem jeho znalosti smečky. "Alfa žere jako první, pak Bety atd." dodala jsem zamyšleně. Fakt jsem nebyla dobrá v tom, abych mu něco vysvětlovala. "Hranice je důležité si hlídat, proto ochránce. Ten to značkuje. Lovec loví. Pečovatel hlídá vás mrňata... Dost často tam je i někdo, kdo je učí právě lovit a tak, ale toho asi nemáte, když nic neumíš," dodala jsem a pak se odmlčela, abych popřemýšlela, co mu ještě řeknu. "Hmm pak jsou tu boje mezi smečkama o potravu a území, ale to nevím zda se tady provozuje. Všichni jsou tu nějak extra miloučký," řekla jsem. Moc mě nenapadalo co mu mám říct.

"Teď možná ne... Ale... Hmm... Máš k tomu nakročeno," prohodila jsem se zývnutím, které prozrazovalo, že bych nejraději ještě pár chvil strávila povalováním se. A taky jsem se rozhodla to udělat. Pohodlně jsem se uvelebila v leže a přetočila své tělo více na pravý bok s tím, že jsem si ležela na pravých tlapkách. Zvedla jsem hlavu a sledovala Alastora, na kterého jsem díky této pozici dobře viděla. Opět se rozhovořil, ale tentokrát, jako by pronášel nějakou plamenou řeč.
Tiše jsem naslouchala jeho slovům a jeho hlasu. Nakonec jsem si odfrkla. "Navrhuji pustit se nejprve do toho mluvení. Lov a stopování nás stejně dříve nebo později přinutí podstoupit naše prázdné žaludky," rozhodla jsem se nakonec. Nebyla jsem úplně nejlepší na to, abych mu vysvětlovala nějaké fungování vlčího světa. Popravdě jsem zažila život tuláka i život ve smečce, celkem jsem se vyznala, ale nebyla jsem schopná to nějak inteligentně předat. "Ve světě to chodí tak, že slabí umírají a silní vládnou. Smečka je většinou silnější, než tlupa tuláků, ale ne vždycky. Ale ty sám jsi ze smečky, tak asi víš jak to tam funguje ne?" otázala jsem se, abych mu nevyprávěla o zbytečných blbostech, které už zná.