Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležela jsem v trávě u podivné tůně, která celkem hezky voněla. Spící kdosi nedaleko se neukázal, takže jsem to brala jako znamená, že se taky můžu prospat. Očka jsem zavřela a přešla do poměrně lehounkého spánku. Tyhle malé šlofíky jsem měla ráda, protože jsem se nemusela obávat případného útoku někoho cizího. Jakýkoliv nepříjemný zvuk by mne probudil.

Otevřela jsem oči do večerního světla. Bylo odporné dusno. Ani vánek, který se občas prohnal mezi kameny nepomáhal nějak snížit nepříjemnost ovzduší. Pomalu jsem se tedy rozhodla přiblížit k tůňce. Přešla jsem na všechny čtyři a rozhodla se nejprv trochu prohýbat. Dopředu a pak zase dozadu. S mírným mlasknutím jsem se vydala k tůňce, do které jsem ponořila svůj jazyk a začala lemtavě pít. Bylo to celkem osvěžující si takhle pročistit trubky v krku. Rozhodně jsem nelitovala toho, že jsem zabloudila sem. Z původního plánu sešlo. Neměla jsem potřebu hledat nějakou smečku, která by tu měla být. Alespoň ne teď. Cítila jsem, že bude rozhodně na nějakém blízkém území, ale kde přesně jsem netušila. No co. Najdu ji později. Hledat cizí území, které by mohlo být zamoženo magiči ve tmě, nebyl dobrý nápad. To jsem věděla i já. Lehla jsem si proto zpět na místo vedle jednoho z kamenů a rozhodla se počkat do rána.

//Východní Galtavar

Nijak jsem se nenamáhala s tím, že bych měla být nějak extra obezřetná. Přeci jenom jsem si říkala, že bych případně narazila na pachovou stopu smečky, která by mne odradila a varovala před dalším postupem v před. Uviděla jsem podivné uskupení šutráků, ale co mi bylo do nějakých šutráků, že? Smečka by jistě nestavila kameny kolem svého území, to by bylo děsně zdlouhavý a nepraktický. Zpoza kamenů jsem cítila nějaký pach, ale nějak jsem neviděla původce. Pravděpodobně tu někde nějaký vlk nebo vlčice dřímal v trávě. Ale což, nebyla jsem na území smečky, tak co by mohlo vadit. A i kdyby nějaký magický čumil měl něco proti, tak ani nejsem nijak extra daleko od tamté louky, takže... Kecla jsem si spořádaně na zem, jako bych byla tou nejvíce milou a hodnou cestovatelkou, kterou byste mohli na svých cestách potkat. Za zády jsem měla jeden z kamenů, takže jsem ani nebyla moc blízko tůně nebo nějak extra uvnitř území.
Prohlížela jsem si okolí, které se stalo momentálně mou zastávkou. Packy mi sjely do příjemné trávy, která hezky hladila po srsti. Přešla jsem do lehu. V dohledu nikdo nebyl, jen tu někde byl ten spáč a dokud spal, tak mi to nevadilo. Šutráky... Louže... Mhe... Aspoň že ta tráva tu je pohodlná. Jenomže tohle rozhodně není území žádný smečky, tak kam se ksakru poděli všichni ti vlci, co lovili tam. Hlavou jsem pohlédla za sebe, jako bych mohla dostat vysvětlení. "Mhe," povzdechla jsem si a složila hlavu na tlapky.

//Mahtae (sever)

Odkráčela jsem od vlků, které jsem nechala za sebou. Stína mi bylo líto. Nerada jsem ho tam nechávala. Na druhou stranu je to magič, takže se v téhle prohnilé zemi nemá vůbec koho bát. Mrskla jsem ocasem a pokračovala v chůzi dál. Alastora, který byl mým kamarádem jsem nějak neřešila. Bylo mi jasné, že by si poradil i s kopou magičů. Navíc je lepší se k nim nehlásit, aby mohli lépe infiltrovat cizí skupinu.
Kráčela jsem celkem sebejistě, dokud mne do čenichu nepraštil přímo děsivý pach spousty vlků. Nikdy bych nepředpokládala, že tady někdo bude. Navíc jsem cítila i krev. Pravděpodobně se jednalo o lovce. Och... Tady někde musí být smečka?! Zastříhala jsem šibalsky ušima a pak začala čenichat. Pachů bylo ovšem tolik, že jsem absolutně netušila, kam vlci mířili. Bylo mi jasné, že šli na jih, ale kam přesně? To je přece jedno. Hlavní je najít tu smečku! Nijak jsem svůj plán nepromýšlela. Bylo mi jasné, že musím odhalit kde ta smečka je a zda v ní jsou magičové nebo ne. Popravdě ta smečka na jihu se mi moc nezdála, ale jejich Alfa se nezdála být magičkou. Takže třeba tahle smečka není magická. Rázným krokem jsem si tedy začala razit cestu skrze kvítí na jih.

//Ovocná tůň

Couvala jsem dál a dál a dál. Nechtěla jsem tu zůstávat a zase zapomenout na všechno. Ne nechtěla jsem být maličkou. Chtěla jsem se odsud zdejchnout, co nejrychleji by to šlo. Podívala jsem se na Alastora, který ovšem neprojevoval zájem o mou maličkost. Pak mi pohled padl na Stína, který se snažil zvednout, ale přemohla ho nevolnost. Asi se v proudu praštil do hlavy. Měla bych mu pomoct... Ale jak mu můžu pomoct, když je tu ON. Pořád jsem nepřestávala pomalu couvat. Chtěla jsem se vrátit, moc jsem se chtěla vrátit a pomoct Stínovi, ale... Bála jsem se... Hodila jsem po Stnínovi zoufalý pohled. Nic mu přeci nehrozí. Rozhodně mu nic nehrozí tolik jako mě. Je to vlk a je to magič. Pokud se k němu nebudu nijak extra hlásit, třeba mu nic neudělají. Třeba ho nechají jít, když se vzdálím... Ale co když je zraněný?
Rozhodnutí padlo celkem rychle.
Pomalu jsem se zastavila. Pak jsem smutně zakňučela směrem ke Stínovi... A zrychlila tempo svého odchodu.

//Východí Galtavar

Na Alastorovi otázky jsem jenom zavrčela. Veškerá povídavá nálada mne přešla a jelikož se jeho oči opravdu začaly více a více barvit, rozhodně jsem přestala mít chuť se s ním více dělit o svůj osobní příběh. Nebudu tu přece říkat nějakýmu magičovi věci ohledně prašivejch hajzlíků magickejch, kteří mi zapálili vlčata, sebrali důstojnost, rozum a dárpy. Odfrkla jsem si.
Pracky jsem měla plné zachraňování Stínova zadku. Už zase. "Měla jsem tě tenkrát prostě sežrat," zabručela jsem jeho směrem. Zdálo se mi, že jako spojenec byl Stín naprosto nepoužitelný, neboť většinu času umíral nebo byl polomrtvý. Tiše jsem zavrčela a odtáhla se na břeh. "Tohle je Alastor," prohodila jsem směrem k mladému vlkovi. "A tenhle věčně umírající blbeček je Stín," dodala jsem a hlavou švihla směrem ke Stínovi. "Nerozšiřuju nic, tenhle mlaďoch je snad míň užitečný než ty a to už je co říct," řekla jsem nabručeně. Dneska jsem prostě měla nějkou nabručenější náladu. Možná za to mohlo vypětí všech sil, které jsem vrazila do toho, abych se vzpamatovala z té záplavy podivné magie a vlka s modrýma očima. Zavrtěla jsem hlavou, abych se toho zbavila.
Začala jsem si zrovna oklepávat mokrý kožich, když jsem zahlédla že se k nám blížil vlk. Jako bych nemohla mít chvilku klidu. Uviděla jsem jeho modré oči. Pohledem jsem začala hledat záchranu. Jenomže Alastor měl oči zelené. Magič! Zavrčení. Má hlava se obrátila na Stína, který se soukal na břeh. Jeho očka byla šedá. Magič! Zavrčení. Vlk se už začal usazovat a představovat. Jenomže já se nehodlala nechat ošálit jeho lstivostí. Naježila jsem se a vycenila zuby. Srst se mi naježila na krku a já se začala pomalu sunout pozadu pryč od nich. Bylo tu až moc magie a já věděla, že pokud se nechci proměnit v malou bezbrannou kouli chlupů, musím se od nich dostat pryč. Jenomže jsem se nemohla otočit a zdrhat, skočili by mi na záda. Musela jsem couvat, což bylo pomalé a nepraktické. Svrčením jsem krok po kroku ustupovala pryč směrem na sever.

"No já je musela vychovat. Nedělala jsem to z čisté dobroty srdce," prohodila jsem a teatrálně u toho zamrkala. Proč se tak divně ptá? Je divnej... Určitě je divnej. Nebo je jenom magič. Možná je jednou z charakteristik magiče divnost... Hmm... Kdo ví. Zastříhala jsem ušima a nakrčila čenich. Nebylo to nic extra hezkého na pohled, ale já nikdy nebyla hezká na pohled. Na vzhledu mi zaleželo nejméně ze všeho.
Chtěl, abych ho naučila se rvát. Jak malicherné. Každý se přece umí rvát ne? "Ty ses nikdy nerval jen tak s bráchou nebo se ségrou?" řekla jsem skepticky. Pomalu jsem se ovšem zvedla na všechny čtyři a s povzdechnutím zaujala bojovnou pozici. "Je dobrý nahánět strach ještě než začne samotný boj. Vrčení, cenění zubů a tak. Slabšího protivníka to odradí," řekla jsem a ukázala mu svoje vlastní zubiska. "Vlci jsou celkem rozbitelní. Nejlepší je zaútočit na krk, na tlapky nebo uši. Plně bych se vyhla hřbetu nebo břichu, pokud nejsi opravdu hodně silný, abys protivníka strhl na zem. Břicho je dobře hlídáno tlapkami a na hřbetě toho moc zuby ani drápy nenapácháš," snažila jsem se mu vysvětlit, kam by měl útočit, pokud by to bylo potřeba.
Z výkladu mne vytrhlo podivné šplouchání. Otočila jsem hlavu k řece a uviděla Stína, který se tam plácal jako zmoklá slepice. "Stíne!" křikla jsem na něj. "Rušíš mě při výcviku blbečku," obořila jsem se hned po tom. Nebyla jsem ovšem tak necitelná, abych ho nechala ve vodě jen tak, protože vypadal že plave z posledního. Něco ho pravděpodobně celkem dost utahalo. Udělala jsem několik rychlých kroků do řeky a pak ho popadla za kůži na krku. Nebrala jsem si servítky, ale nějak jsem ho na břeh dostat musela ne? Dotáhla jsem ho ke břehu. Na břeh se ovšem musel vyplácat sám, s tím jsem mu nehodlala pomáhat.

"Většina mých vychovanců chcípla mou vlastní tlapou, takže asi jsem dobrá učitelka," zabručela jsem jeho směrem. Rozhodně jsem nikoho neučila, protože bych nějak nakrásně chtěla. Musela jsem je učit. A tohohle blbce jsem taky musela učit. Ale proč? Chtěla jsem někam patřit a doufala jsem, že mi v tom tenhle vlk pomůže. Vlk... skoro... pořád ještě vlče. Sestra ani bratr by mě nepochválili, kdybych jim k večeři předhodila přerostlý vlče, spíš by mě celkem dost potrhali nebo minimálně seřvali. To určitě. Nemělo cenu ho sebou tahat jako potravu. Teď měl cenu jen takovou, že by mohl přejít na naší stranu. Měla jsem sebrat toho druhého, s tím bych měla větší šance. Tenhle je totálně mimi. Moc měkký. Moc magický. Tiše jsem zavrčela.
Jeho otázka mne vytrhla z vlastních myšlenek. "Jistě, že," řekla jsem klidně, jako by to byla samozřejmost. A taky že byla. Sloužila jsem jako první soubojový partner a taky jako první bojová hračka když vyrostli. Zkoušeli si na mě všechny taktiky soubojů, které se jen dali zkoušet. Já se nesměla bránit, ale slyšela jsem všechny pokyny, které od svých učitelů dostávali.

Tiše jsem přežvykovala svou rybu. Neměla jsem nijak potřebu u této činnosti konverzovat, i když někteří vlci to celkem vyžadovali. Alastor mlčel, jenom pípl díky, když mu u tlapek přistála ryba. Pokračovala jsem v jídle a od jedné ryby přešla k druhé. Byla jsem celkem hladová, ale to já byla vždycky. Nikdy jsem si nějak nezvykla na to, že tady je jídla dost, takže jsem se snažila nacpat při jakékoliv příležitosti, kterou mi tenhle kraj poskytnul. Rozhodně jsem se bála dalšího strádání a utrpení v podobě prázdného břicha, které vám podivně natéká, i když v něm vlastně nic nemáte. Pracně jsem rozkousávala každou kostičku, abych si ji náhodou nezabodla do krku nebo patra. Musela jsem se soustředit a tak nebyl ani prostor pro řeči, ani pro myšlenky.
Dojedla jsem poslední kus ryby a mlsně si olízla čenich. V duchu jsem zalitovala, že jsem byla tak velkorysá a nabídla mladému vlkovi jednu ze svých ryb. Teď mi podivně chyběla v žaludku. "Mňa," mlaskla jsem jazykem a pomalu se natáhla jak dlouhá tak široká. Byla jsem celkem spokojená. Alastor začal s tím, že jsem ho naučila víc než ostatní. Jen jsem si odfrkla. "Beze mě bys chcípnul no," zabručela jsem si spíš pro sebe než pro něj. Pak mě ale zarazila otázka. Naklonila jsem hlavu na stranu a pohlédla mu do očí, které se zdály více zelené, než dřív, ale to mohlo být světlem. "Nejsi ani první, ani poslední, magický vlče, který jsem toho naučila víc než jejich ctěná matinka nebo fotr," odvětila jsem mu. Najedená jsem byla uvolněnější a sdílnější, než kdykoliv jindy.

Stála jsem ve vodě, zadím co Alastor zaujal postoj na břehu. Užívala jsem si chvilku ticha a připravovala se na lov ryb. Sklonila jsem čenich k chladné hladině a pak do ní ponořila čelisti. Cvak. Cvak. Cvak. Chytla jsem jednu klouzající se rybku a kousnutím jí usmrtila. Mrtvé těličko jsem odhodila na břeh a znovu přisunula čenich k vodě. Cvak. Cvak. Cvak. Tentorkát to bylo těsné. Sakra práce. Kdyby tolik nečeřil vodu bylo by to snadnějíš. Hodila jsem pohled k Alastorovi, který pravděpodobně něco chytil do drápků a teď podivně máchal tlapkou ve vodě, čímž dělal vlny a rozvířil usazeninu u dna.
Zhluboka jsem si oddechla, abych uklidnila svou mysl a mohla se zase soustředit na lov. Ponořila jsem čelist a se vším soustředěním se snažila skrz kalnou vodu najít ryby. Cvak. Druhé rybí tělo letělo ke břehu, na kterém Alastor právě zápasil se svým úlovkem. Je nemožnej. Cvak. Cvak. Další ryba se mi zasekla ve chřtánu a proletěla se vzduchem ke břehu. Mírně jsem si lokla vody a musela jsem si odkašlat, abych se zbavila nechutného bahna, které se mi usadilo v tlamě. Tři by mohly stačit. Vylezla jsem z vody na břeh a položila se na zem vedle svého úlovku. Zkušeně jsem přejela Alastorův úlovek, který měl přední část na kaši. Tiše jsem zabručela, ale jinak jsem jeho neschopnost lovu nekomentovala. Kdybych mu nepomohla, tak by jisto jistě chcípl hlady. "Ryba se jí tak, že se zakousneš a jíš... A bacha na tvrdší kosti, aby se ti nezasekly v krku," varovala jsem ho a sama se poustila do první ryby, která byla poměrně lahodná. Měla jsem tři rybky. Dost, aby mne to nasytilo. Jenomže Alastorova polovina mu rozhodně stačit na hlad nebude. S povzdechem jsem sebrala jednu z nedotčených ryb a hodila mu ji k tlapkám. "Víc už jich teď stejně neulovíš a za chvíli bys pindal, že máš hlad," zabručela jsem na vysvětlenou a pustila se zpátky do jídla.

"Protože jsi roztomiloušký," zatrilkovala jsem zpěvným a sladkým hláskem, který zněl ovšem v mém podání celkem dost hraně a skákavě. Neměla jsem hrdlo stavěné na sladký vysoký tón, který používala spousta vlčic. Alastor prohlásil, že růžová je pěkná barva. "Pcha," uchechtla jsem se jenom, protože růžová byla barva slabosti. Alastor se tedy nevědomky zařadil na pomyslné stupnici barevnosti u vlků mezi nuly. Začínala se mi vracet moje normální pohrdavá nálada. Už jsem byla skoro stejně velká jako normálně.
Moje pozornost se plně obrátila k rybám v řece, které se líně rochnily u břehu. Pravděpodobně se sem dostaly kvůli rozmnožování nebo tak něčemu, ale to mě vůbec nezajímalo. Nechtěla jsem znát proč nebo jak. Zajímalo mne jen, zda je ulovíme. "No někdo to dělá tak, že je loví tlapkou ze břehu, ale na to já nemám drápky," broukla jsem na vysvětlenou. "Já je lovím tak, že si stoupnu do vody a chytám je do tlamy. Pak je jen odhodím na břeh," řekla jsem a mlsně se olízla. "A když jich mám celkem dost, tak se pěkně nadlábnu," dodala jsem a pomalu se vydala do vodního toku, abych zaujala místo. Nechala jsem na Alastorovi ať si vybere případnou taktiku.

"To ty seš taky!" odsekla jsem mu zpátky a vyplázla na něj jazyk s protáhlým "éééé". Stála jsem pořád tlapkama ve vodě a nechávala proud, aby mi omýval zbytky krve. Mé, Alastorovi, lasiččí. Bylo to celkem uklidňující a možná bych v té vodě stála i dál, kdyby do mne nedloubnul. Udělala jsem pár kroků zpátky na pevninu, která byla suchá a vyhřátá po celodenní sluneční koupeli. Alastor koukal nahoru. Podívala jsem se tím samým směrem. "FŮJ! Růžová," řekla jsem znechuceně. Nepřišlo mi na tom nic divnýho. Měsíc byl divný pořád. Občas byl kulatý, pak zase jen půlka. Někdy byl výrazně bílý, pak spíš do zlatova nebo do modra. Byl divný ze své podstaty, takže mě nevykolejilo, že je najednou růžový. Za chvilku bude hrát ve všech barvách duhy. Protočila jsem oči v sloup a odvrátila se od měsíce pryč.
Bylo načase něco ulovit. "Hmm divný," broukla jsem znuděně. Jeho očka už mě nezajímala. Moje pozornost byla moc roztěkaná a já neudržela soustředění déle než chvilku. Byla jsem prostě moc... Moc... Mhe. "Koukej. Ryby jsou ty divně stříbrný věci ve vodě," řekla jsem mu a přešla k jedné menší tůňce, kterou tu voda vytvořila. V záplavě kamínků a trávy bylo vidět hejno malinkatých rybek.

"To nemůžeš vědět, protože tvýho strejdu neznám," odsekla jsem mu panovačně. Už jsem začínala získávat zpátky své velké já, ale pořád to nebylo přesně. Spíš jenom jako stín, který občas přeletěl přes mé tělo v tónu hlasu nebo pohybu. Schovaný. Čekal na návrat v plné síle. Sešla jsem blíž k vodě, abych se taky napila. Bylo příjemné se jednou takhle osvěžit. Tady někde máme přece noru! Mohla bych se jít hezky schrupnout nebo tak něco... Ale to bych musela vzít Ala sebou a to nene. To by ségra nechtěla. Ale přece si domů můžu vodit kamarády, když ona taky. Na druhou stranu by to byl už druhý kamarád... Nakláněla jsem hlavu ze strany na stranu. Předníma tlapkama jsem stála ve vodě. Byla chladná, ale příjemná.
Z myšlenek mne vytrhlo až dloubnutí tlapky, která zajela do mého kožichu. "Jooo taky bych si něco dala," prohodila jsem a mlsně si olízla čenich. Mluvení o ptácích mě celkem vyhladovělo. Bříško mi zabručelo souhlasem. "Hele nespadlo ti něco do oka? Je takový divný," prohodila jsem zamyšleně při pohledu na mladšího vlčka. "Nebuď tupej a přemejšlej," odvětila jsem mu celkem zábavným hlasem. "V potoce jsou ryby nebo můžeš začít stopovat, to už jsem tě přece učila. Lasičku tu asi nevyčucháš, ale možná zajíce bys mohl," začala jsem spekulovat.

//Velké houští

Pořád jsem byla celkem maličká, takže jsem poskakovala ve slunečním svitu, který ovšem pomalu, ale jistě ustupoval do tmy. "No tak počkám a uvidím. Když budeš mít očka zelená tak možná zůstaneme kamaráááády... No a když ne, tak tě sním," prohodila jsem se smíchem. Bylo to tak prosté. Co jiného bych taky mohla dělat. Měl by modrá očka a od modrého šílenství jednoho nelze vyléčit. Od těch ostatních možná jo.
Najednou se Alík Balík otočil a začal se na mě čertit. Musela jsem se mírně zaklonit do zadu a přenést váhu na zadní tlapky, takže mi zadek sjel níž než zbytek těla. Zatáhla jsem dozadu i hlavu a uši. Musela jsem vypadat jako malá želvička. "Oooo jdeme navštívit strejdu?!" řekla jsem nadšeně. "Já strejdu nemám, ale strejda musí být fajn," nadhodila jsem vesele. Nedocházelo mi, že jeho strejda bude asi taky magič. Ale nemusel by. "A navíc ty nejdeš se mnou, ale já jdu s tebou v tom je rozdíl!" Zvedla jsem čenich k nebi a usmála se na Alastora.
Kolem nás tekla řeka, která se hezky vlnila a příjemný studený vzduch od ní stoupal až k nám. Alík se vydal napít a před tím... O jiných věcech... dobrý pták... Hmm... Takže ho nevychovávali jednoduše je vlčetem lesa. Skoro jako já! "To mohlo být cokoliv za ptáka... Koroptev je fajn. Tetřev taky... Bažanti jsou ňamka.. Pak taky spousta malých ptáčků, ale to je moc práce je lovit," broukla jsem a sedla si na zem. Přemýšlela jsem jaké ptáčky ještě znám.

//Remajz

Hopkala jsem jako malinkatý zajda v tlapkách Alastorovi. "Tak to ti... uteču," zachichotala jsem se, když poznačil že je taky magič. Ale co když jo? Přejela jsem ho pohledem. "Pokud tvoje mamča nebo fotřík nemají modrá očka, tak je modrá mít nebudeš," broukla jsem vesele a poskočila jsem. A pokud je mají tak mu uteču... Nebo ho sním... "Dobrý nááápadíček," zašeptala jsem si spíš pro sebe a hopkala dál.
"Oooo ty jsi hodně hloupý co?" protáhla jsem nevěřícně, když řekl že neví, co je liška. "Neznáš kočky ani lišky, ještě řekni, že nevíš co je šakal, medvěd, rys, ryba..." vyjmenovala jsem pár zvířat, co mě napadli. "Liška je takový malinkatý zrzavý tvoreček. Vypadá trochu jako vlk, ale má černý konec ocásku a jinak je její kožich zrzavý," broukla jsem na vysvětlenou. Nějak mě, ale pořád divilo, že nezná zvířátka lesa. To byl přece základ. Neumí lovit, stopovat, nezná zvířata... Co ho ti magičové učili? Jak trhat drápky?! A nebo jak znásilňovat! Nakrčila jsem bradičku. Snažil se obhájit, že je poprvé venku. "Pff, ale tohle ti mohl někdo říct, tos nemusel vidět," řekla jsem silným a panovačným hlasem. Měli mu to říct, když nechtějí, aby umřel.
"Já mám ráda všechno, co se dá jíst. Protože hlad je hlad a nedostatek bašty rovná se smrt," zatrilkovala jsem, jako by to byla švanda. "A ty?"

//Matlae

Alastor mluvil o modrých očkách. Otřásla jsem se když to řekl. "Modrá očka, jsou zlá! Nejzlejší ze všech... Nemám je ráda," prohodila jsem umíněně. Pak jsem si začala prohlížet srst čenichem, než jsem narazila na Pana Broučka, který si hezky hnízdil v mém kožichu. Mírně jsem se na něj usmála. "Pan Brouček je taky nesnáší," řekla jsem s úsměvem a můj medový hlásek se vůbec nehodil k mému vzezření.
Když vlček znovu promluvil zvedla jsem hlavu s otevřenými ústy. Nemohla jsem pobrat jak to, že někdo neznal kočky. "Jsou to roztomilá zvířátka! Něco jako lišky, ale hezčí a přítulnější. Roztomilá! Hodně milá!" zatrilkovala jsem nakonec věty. Měla jsem ráda čičinky, byly roztomilé. Sice jsem je potkala při své cestě sem do tohohle místa jenom jednou, ale byly fajn.
Na drcnutí tlapkou jsem reagovala celkem rychle. Zvedla jsem se z lehu a následovala Alastora, který v celkem rychlém tempu opouštěl les. Mírně jsem si poskakovala za ním a užívala si teploučkého dne.

//za Alastorem