Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk vypadal divně. A choval se ještě divněji. Nakrčila jsem čenich a s odporem se od něj odtáhla. Byl divnější než divný! "Ale já na tomhle místě byla první!" odvětila jsem mu stejně pobouřeným tónem, který použil on. Označení, které by jinou vlčici urazilo, mně nevadilo. V podstatě jsem jeho výsměšnost ani nezaznamenala. Byla jsem moc hloupá na to, abych si uvědomovala některé neuance jazyka. Ukazoval tlapkou, abych šla a u toho něco plácal. "Hele, proč bych chodila na území nějaké smečky spát, nejsem sebevrah?" odpověděla jsem mu otázkou a tvářila se jako by byl úplný blbec, že něco takového navrhuje. On fakt asi není tulák, když nechápe jak neslušný to je. "Víš jak neslušný a nebezpečný by bylo spát na území smečky? Asi ne co, páč ty si spíš někde v hezký úkrytu a životy nás všech ostatních jsou ti ukradené. Jak sobecký," odfrkla jsem si. Pak jsem se rozhodla mlčet. S tímhle vlkem neprohodím už ani slova. Sjela jsem zase do lehu a přitáhla si tělo k sobě, abych se zahřála. Můj kožich byl mokrý, ale aspoň přestalo v noci pršet. "Vyspím se a jdu," řekla jsem spíš pro sebe než pro něj a zavřela očka. Chystala jsem se spát.

Než jsem vůbec stihla zabrat vyrušil mne další vlk, který sem přišel. A Nori mu začal vykládat svou báchorku o tom, jak ho urážím. Otevřela jsem svá očka a přejela vlka pohledem. Mírně jsem nazvedla hlavu. "Dobrý večer... nebo spíš noc, nevím čím jsem ho urazila," začla jsem. "Jenom tu přečkám noc a pak zase půjdu. Je to tu přece normální území, pokud vím smečka je až támhle," vysvětlila jsem příchozímu a pak zavřela oči. Zývla jsem a chtěla se ponořit do spánku, který jsem už potřebovala.

Vlk něco prohlásil nabručeně o mém kožichu. Bylo mi to fuk. Ať si klidně mele hubou. Nereagovala jsem na jeho výbuch vlčkovosti ani zastříháním oušek, ani pozvednutím očí ani jakýmkoli jiným pohybem. Dál jsem si ležela v trávě. Byla jsem zvyklá na mrňavá vlčata jak hází tantrum, ale u dospěláků mi to přišlo spíš jako naprostý vrchol trapnosti. Třeba je to místní blbeček. Přejela jsem ho pohledem s trochu blahosklonným úsměvem, jaký většina nasadí když mluví s malým vlčetem nebo imbecilem. Podle všeho byl vlk to druhé. No jo ne každýmu je zhůry dáno.
"Moje jméno není ani úžasný ani důležitý," odvětila jsem mu s celkovým nezájmem. Popravdě jsem byla zvyklá na urážky mého kožichu, jména, povahy, charakteru, mluvy a tak dále. Jeho mrmlání mě tedy nechávalo klidnou. Tiše jsem jenom doufala, že se sebere a zmizne, když zjistí, že se mnou nepochodí. Můj navlhlý kožich zapáchal více a více.
Vlk se posadil a jal se mě vyhazovat. "Neříkal jsi před chvilkou, že tohle je přímo skvělý místo, tak proč bych se odsud měla třepat zase jinam?" zeptala jsem se a nadzvedla mírně hlavu. "Navíc prší a přece bys nevyhnal vlčici jen tak do chladu, zimy a deště, jako nějakej sobeckej magič, ne? Přečkám tu noc a déšť a pak půjdu," dodala jsem. Bylo mi jasný že tenhle vlčák je dobře živenej smečkovej typ. Navíc podle toho jak se se mnou pustil do řeči, byl i velice společnským jedincem. A já se popravdě nemínila přesouvat. Začínalo se stmívat a já nehodlala v noci chodit neznámým terénem. Rozhodla jsem se tedy přenocovat zde. Co by na tom mohlo komu vadit?

Ležela jsem a mírně se odtáhla od vlka, který se zdál více přátelský a společenský, než bych od někoho žádala. Já bych ale nežádala žádnou společenskost, takže už jen pozdrav byl víc než bych chtěla od cizince slyšet. "Hmm," broukla jsem jenom na jeho zatoulání. Když se to tak vzalo, tak jsem se se mzatoulala. Hranice jakéhokoli vymyšleného útvaru tu byla cítit jen slabounce a i když tu byly cítit pachy vlků, hádala jsem, že se jedná o ty lovce z louky, kteří běželi do toho lesíku tady někde poblíž. Takže jo, dalo se říct, že jsem nalezla tohle místo čirou náhodou. Zatoulání, jak směšné slovo...
Pořád mluvil a ne a ne držet tlamu. "Ha dobrý ženský jméno," uchechtla jsem se a doufala, že mu tak zavřu tlamu. Neměla jsem zrovna náladu na povídání si. Ať už byl magič nebo ne. Navíc to, že měl tak očividně ženské jméno mu ještě přidávalo na jakési zženštilosti, kterou jsem z něj cítila. Padavka. Pohledem jsem se koukala do blba nebo na blba? Těžko říct. Náhle se z nebe začal snášet deštík. "Déšť," broukla jsem s nezájmem a mírným uražením v hlase. Můj kožich začínal vlhnout a čím více vlhnul, tím více zapáchal. Mě ten zápach zaječích a srnčích bobků, hlíny a kdo ví čeho shnilého a mrtvého nevadil, ale pravděpodobně by vadil všem v mém okolí.
Vlk se kochal duchou, jako by ji nikdy neviděl. "Je to jenom duha, nic magickýho na ní není," řekla jsem a odplivla si do trávy slinu, která by se možná mohla zdát jedovatou. Jenomže tráva kam dopadla se nevznítila ani nezačala syčet. Byla jen osliznutá a mokrá od deště. "Jsem z daleka," zabručela jsem. Fakt jsem neměla náladu se vybavovat.

Tiše jsem ňufala a prohlížela si svoje tlapky, které byly naprosto špinavé. No mě to nevadilo. Pomalu jsem se přetočila na bok. Rány na břiše a na hrudníku už se mi skoro zacelily. Doufala jsem, že tam budu mít pořádnou jizvu, abych měla další důkaz toho, že jsou magičové nebezpečí. Slunce svítilo a celkově to vypadalo příjemně. Cítila jsem ovšem ve vzduchu déšť. Taková podivná vůně. Brzo bude pršet, takže bych se měla někam schovat.
Mou pozornost si ovšem pro sebe sebrala podivná hrouda chlupů, která se zvedla opodál. Vlčice došla k tůni a napila se a pak bez jediného slova odešla. Tiše jsem zavrčela, ale neřekla jsem nic. Schovával mne snad stín kamenů nebo možná byla vlčice jen moc unavená a nevšimla si mne nebo mého pachu. Takže na území smečky nejsem... Pravděpodobně tohle byl jen nejbližší vodní útvar ke smečkovému území, proto to tu místy tak páchlo. Vysvětlovalo by to i to, proč sem ti vlci nešli. Nějak mi to ovšem nešlo na rozum. Magičové jsou fakt pitomí, když si nerozšíří území i na tuhle hezkou tůňku.
Než jsem se stihla zabrat do vlastní myšlenek nebo se rozhodnout zda jít dál, uviděla jsem vlka, který si to ke mně štrádoval. Na krku se mi naježila srst, ale jeho očka byla hnědá a vypadal celkem normálně. Žádné tretky nebo divně barevná srst, což byl hlavní ukazatel magičů. Hned po divné barvě očí samozřejmě. Hnědá ovšem byla blízko zlatavé, takže by tenhle vlk nemusel být magičem. Vlk sebou švihnul do trávy až to duclo. "Nejsem," zabručela jsem v odpovědi. Nebyla jsem společenská ani nijak ukecaná, dokud si jeden nezískal mou důvěru.

Ležela jsem v trávě u podivné tůně, která celkem hezky voněla. Spící kdosi nedaleko se neukázal, takže jsem to brala jako znamená, že se taky můžu prospat. Očka jsem zavřela a přešla do poměrně lehounkého spánku. Tyhle malé šlofíky jsem měla ráda, protože jsem se nemusela obávat případného útoku někoho cizího. Jakýkoliv nepříjemný zvuk by mne probudil.

Otevřela jsem oči do večerního světla. Bylo odporné dusno. Ani vánek, který se občas prohnal mezi kameny nepomáhal nějak snížit nepříjemnost ovzduší. Pomalu jsem se tedy rozhodla přiblížit k tůňce. Přešla jsem na všechny čtyři a rozhodla se nejprv trochu prohýbat. Dopředu a pak zase dozadu. S mírným mlasknutím jsem se vydala k tůňce, do které jsem ponořila svůj jazyk a začala lemtavě pít. Bylo to celkem osvěžující si takhle pročistit trubky v krku. Rozhodně jsem nelitovala toho, že jsem zabloudila sem. Z původního plánu sešlo. Neměla jsem potřebu hledat nějakou smečku, která by tu měla být. Alespoň ne teď. Cítila jsem, že bude rozhodně na nějakém blízkém území, ale kde přesně jsem netušila. No co. Najdu ji později. Hledat cizí území, které by mohlo být zamoženo magiči ve tmě, nebyl dobrý nápad. To jsem věděla i já. Lehla jsem si proto zpět na místo vedle jednoho z kamenů a rozhodla se počkat do rána.

//Východní Galtavar

Nijak jsem se nenamáhala s tím, že bych měla být nějak extra obezřetná. Přeci jenom jsem si říkala, že bych případně narazila na pachovou stopu smečky, která by mne odradila a varovala před dalším postupem v před. Uviděla jsem podivné uskupení šutráků, ale co mi bylo do nějakých šutráků, že? Smečka by jistě nestavila kameny kolem svého území, to by bylo děsně zdlouhavý a nepraktický. Zpoza kamenů jsem cítila nějaký pach, ale nějak jsem neviděla původce. Pravděpodobně tu někde nějaký vlk nebo vlčice dřímal v trávě. Ale což, nebyla jsem na území smečky, tak co by mohlo vadit. A i kdyby nějaký magický čumil měl něco proti, tak ani nejsem nijak extra daleko od tamté louky, takže... Kecla jsem si spořádaně na zem, jako bych byla tou nejvíce milou a hodnou cestovatelkou, kterou byste mohli na svých cestách potkat. Za zády jsem měla jeden z kamenů, takže jsem ani nebyla moc blízko tůně nebo nějak extra uvnitř území.
Prohlížela jsem si okolí, které se stalo momentálně mou zastávkou. Packy mi sjely do příjemné trávy, která hezky hladila po srsti. Přešla jsem do lehu. V dohledu nikdo nebyl, jen tu někde byl ten spáč a dokud spal, tak mi to nevadilo. Šutráky... Louže... Mhe... Aspoň že ta tráva tu je pohodlná. Jenomže tohle rozhodně není území žádný smečky, tak kam se ksakru poděli všichni ti vlci, co lovili tam. Hlavou jsem pohlédla za sebe, jako bych mohla dostat vysvětlení. "Mhe," povzdechla jsem si a složila hlavu na tlapky.

//Mahtae (sever)

Odkráčela jsem od vlků, které jsem nechala za sebou. Stína mi bylo líto. Nerada jsem ho tam nechávala. Na druhou stranu je to magič, takže se v téhle prohnilé zemi nemá vůbec koho bát. Mrskla jsem ocasem a pokračovala v chůzi dál. Alastora, který byl mým kamarádem jsem nějak neřešila. Bylo mi jasné, že by si poradil i s kopou magičů. Navíc je lepší se k nim nehlásit, aby mohli lépe infiltrovat cizí skupinu.
Kráčela jsem celkem sebejistě, dokud mne do čenichu nepraštil přímo děsivý pach spousty vlků. Nikdy bych nepředpokládala, že tady někdo bude. Navíc jsem cítila i krev. Pravděpodobně se jednalo o lovce. Och... Tady někde musí být smečka?! Zastříhala jsem šibalsky ušima a pak začala čenichat. Pachů bylo ovšem tolik, že jsem absolutně netušila, kam vlci mířili. Bylo mi jasné, že šli na jih, ale kam přesně? To je přece jedno. Hlavní je najít tu smečku! Nijak jsem svůj plán nepromýšlela. Bylo mi jasné, že musím odhalit kde ta smečka je a zda v ní jsou magičové nebo ne. Popravdě ta smečka na jihu se mi moc nezdála, ale jejich Alfa se nezdála být magičkou. Takže třeba tahle smečka není magická. Rázným krokem jsem si tedy začala razit cestu skrze kvítí na jih.

//Ovocná tůň

Couvala jsem dál a dál a dál. Nechtěla jsem tu zůstávat a zase zapomenout na všechno. Ne nechtěla jsem být maličkou. Chtěla jsem se odsud zdejchnout, co nejrychleji by to šlo. Podívala jsem se na Alastora, který ovšem neprojevoval zájem o mou maličkost. Pak mi pohled padl na Stína, který se snažil zvednout, ale přemohla ho nevolnost. Asi se v proudu praštil do hlavy. Měla bych mu pomoct... Ale jak mu můžu pomoct, když je tu ON. Pořád jsem nepřestávala pomalu couvat. Chtěla jsem se vrátit, moc jsem se chtěla vrátit a pomoct Stínovi, ale... Bála jsem se... Hodila jsem po Stnínovi zoufalý pohled. Nic mu přeci nehrozí. Rozhodně mu nic nehrozí tolik jako mě. Je to vlk a je to magič. Pokud se k němu nebudu nijak extra hlásit, třeba mu nic neudělají. Třeba ho nechají jít, když se vzdálím... Ale co když je zraněný?
Rozhodnutí padlo celkem rychle.
Pomalu jsem se zastavila. Pak jsem smutně zakňučela směrem ke Stínovi... A zrychlila tempo svého odchodu.

//Východí Galtavar

Na Alastorovi otázky jsem jenom zavrčela. Veškerá povídavá nálada mne přešla a jelikož se jeho oči opravdu začaly více a více barvit, rozhodně jsem přestala mít chuť se s ním více dělit o svůj osobní příběh. Nebudu tu přece říkat nějakýmu magičovi věci ohledně prašivejch hajzlíků magickejch, kteří mi zapálili vlčata, sebrali důstojnost, rozum a dárpy. Odfrkla jsem si.
Pracky jsem měla plné zachraňování Stínova zadku. Už zase. "Měla jsem tě tenkrát prostě sežrat," zabručela jsem jeho směrem. Zdálo se mi, že jako spojenec byl Stín naprosto nepoužitelný, neboť většinu času umíral nebo byl polomrtvý. Tiše jsem zavrčela a odtáhla se na břeh. "Tohle je Alastor," prohodila jsem směrem k mladému vlkovi. "A tenhle věčně umírající blbeček je Stín," dodala jsem a hlavou švihla směrem ke Stínovi. "Nerozšiřuju nic, tenhle mlaďoch je snad míň užitečný než ty a to už je co říct," řekla jsem nabručeně. Dneska jsem prostě měla nějkou nabručenější náladu. Možná za to mohlo vypětí všech sil, které jsem vrazila do toho, abych se vzpamatovala z té záplavy podivné magie a vlka s modrýma očima. Zavrtěla jsem hlavou, abych se toho zbavila.
Začala jsem si zrovna oklepávat mokrý kožich, když jsem zahlédla že se k nám blížil vlk. Jako bych nemohla mít chvilku klidu. Uviděla jsem jeho modré oči. Pohledem jsem začala hledat záchranu. Jenomže Alastor měl oči zelené. Magič! Zavrčení. Má hlava se obrátila na Stína, který se soukal na břeh. Jeho očka byla šedá. Magič! Zavrčení. Vlk se už začal usazovat a představovat. Jenomže já se nehodlala nechat ošálit jeho lstivostí. Naježila jsem se a vycenila zuby. Srst se mi naježila na krku a já se začala pomalu sunout pozadu pryč od nich. Bylo tu až moc magie a já věděla, že pokud se nechci proměnit v malou bezbrannou kouli chlupů, musím se od nich dostat pryč. Jenomže jsem se nemohla otočit a zdrhat, skočili by mi na záda. Musela jsem couvat, což bylo pomalé a nepraktické. Svrčením jsem krok po kroku ustupovala pryč směrem na sever.

"No já je musela vychovat. Nedělala jsem to z čisté dobroty srdce," prohodila jsem a teatrálně u toho zamrkala. Proč se tak divně ptá? Je divnej... Určitě je divnej. Nebo je jenom magič. Možná je jednou z charakteristik magiče divnost... Hmm... Kdo ví. Zastříhala jsem ušima a nakrčila čenich. Nebylo to nic extra hezkého na pohled, ale já nikdy nebyla hezká na pohled. Na vzhledu mi zaleželo nejméně ze všeho.
Chtěl, abych ho naučila se rvát. Jak malicherné. Každý se přece umí rvát ne? "Ty ses nikdy nerval jen tak s bráchou nebo se ségrou?" řekla jsem skepticky. Pomalu jsem se ovšem zvedla na všechny čtyři a s povzdechnutím zaujala bojovnou pozici. "Je dobrý nahánět strach ještě než začne samotný boj. Vrčení, cenění zubů a tak. Slabšího protivníka to odradí," řekla jsem a ukázala mu svoje vlastní zubiska. "Vlci jsou celkem rozbitelní. Nejlepší je zaútočit na krk, na tlapky nebo uši. Plně bych se vyhla hřbetu nebo břichu, pokud nejsi opravdu hodně silný, abys protivníka strhl na zem. Břicho je dobře hlídáno tlapkami a na hřbetě toho moc zuby ani drápy nenapácháš," snažila jsem se mu vysvětlit, kam by měl útočit, pokud by to bylo potřeba.
Z výkladu mne vytrhlo podivné šplouchání. Otočila jsem hlavu k řece a uviděla Stína, který se tam plácal jako zmoklá slepice. "Stíne!" křikla jsem na něj. "Rušíš mě při výcviku blbečku," obořila jsem se hned po tom. Nebyla jsem ovšem tak necitelná, abych ho nechala ve vodě jen tak, protože vypadal že plave z posledního. Něco ho pravděpodobně celkem dost utahalo. Udělala jsem několik rychlých kroků do řeky a pak ho popadla za kůži na krku. Nebrala jsem si servítky, ale nějak jsem ho na břeh dostat musela ne? Dotáhla jsem ho ke břehu. Na břeh se ovšem musel vyplácat sám, s tím jsem mu nehodlala pomáhat.

"Většina mých vychovanců chcípla mou vlastní tlapou, takže asi jsem dobrá učitelka," zabručela jsem jeho směrem. Rozhodně jsem nikoho neučila, protože bych nějak nakrásně chtěla. Musela jsem je učit. A tohohle blbce jsem taky musela učit. Ale proč? Chtěla jsem někam patřit a doufala jsem, že mi v tom tenhle vlk pomůže. Vlk... skoro... pořád ještě vlče. Sestra ani bratr by mě nepochválili, kdybych jim k večeři předhodila přerostlý vlče, spíš by mě celkem dost potrhali nebo minimálně seřvali. To určitě. Nemělo cenu ho sebou tahat jako potravu. Teď měl cenu jen takovou, že by mohl přejít na naší stranu. Měla jsem sebrat toho druhého, s tím bych měla větší šance. Tenhle je totálně mimi. Moc měkký. Moc magický. Tiše jsem zavrčela.
Jeho otázka mne vytrhla z vlastních myšlenek. "Jistě, že," řekla jsem klidně, jako by to byla samozřejmost. A taky že byla. Sloužila jsem jako první soubojový partner a taky jako první bojová hračka když vyrostli. Zkoušeli si na mě všechny taktiky soubojů, které se jen dali zkoušet. Já se nesměla bránit, ale slyšela jsem všechny pokyny, které od svých učitelů dostávali.

Tiše jsem přežvykovala svou rybu. Neměla jsem nijak potřebu u této činnosti konverzovat, i když někteří vlci to celkem vyžadovali. Alastor mlčel, jenom pípl díky, když mu u tlapek přistála ryba. Pokračovala jsem v jídle a od jedné ryby přešla k druhé. Byla jsem celkem hladová, ale to já byla vždycky. Nikdy jsem si nějak nezvykla na to, že tady je jídla dost, takže jsem se snažila nacpat při jakékoliv příležitosti, kterou mi tenhle kraj poskytnul. Rozhodně jsem se bála dalšího strádání a utrpení v podobě prázdného břicha, které vám podivně natéká, i když v něm vlastně nic nemáte. Pracně jsem rozkousávala každou kostičku, abych si ji náhodou nezabodla do krku nebo patra. Musela jsem se soustředit a tak nebyl ani prostor pro řeči, ani pro myšlenky.
Dojedla jsem poslední kus ryby a mlsně si olízla čenich. V duchu jsem zalitovala, že jsem byla tak velkorysá a nabídla mladému vlkovi jednu ze svých ryb. Teď mi podivně chyběla v žaludku. "Mňa," mlaskla jsem jazykem a pomalu se natáhla jak dlouhá tak široká. Byla jsem celkem spokojená. Alastor začal s tím, že jsem ho naučila víc než ostatní. Jen jsem si odfrkla. "Beze mě bys chcípnul no," zabručela jsem si spíš pro sebe než pro něj. Pak mě ale zarazila otázka. Naklonila jsem hlavu na stranu a pohlédla mu do očí, které se zdály více zelené, než dřív, ale to mohlo být světlem. "Nejsi ani první, ani poslední, magický vlče, který jsem toho naučila víc než jejich ctěná matinka nebo fotr," odvětila jsem mu. Najedená jsem byla uvolněnější a sdílnější, než kdykoliv jindy.

Stála jsem ve vodě, zadím co Alastor zaujal postoj na břehu. Užívala jsem si chvilku ticha a připravovala se na lov ryb. Sklonila jsem čenich k chladné hladině a pak do ní ponořila čelisti. Cvak. Cvak. Cvak. Chytla jsem jednu klouzající se rybku a kousnutím jí usmrtila. Mrtvé těličko jsem odhodila na břeh a znovu přisunula čenich k vodě. Cvak. Cvak. Cvak. Tentorkát to bylo těsné. Sakra práce. Kdyby tolik nečeřil vodu bylo by to snadnějíš. Hodila jsem pohled k Alastorovi, který pravděpodobně něco chytil do drápků a teď podivně máchal tlapkou ve vodě, čímž dělal vlny a rozvířil usazeninu u dna.
Zhluboka jsem si oddechla, abych uklidnila svou mysl a mohla se zase soustředit na lov. Ponořila jsem čelist a se vším soustředěním se snažila skrz kalnou vodu najít ryby. Cvak. Druhé rybí tělo letělo ke břehu, na kterém Alastor právě zápasil se svým úlovkem. Je nemožnej. Cvak. Cvak. Další ryba se mi zasekla ve chřtánu a proletěla se vzduchem ke břehu. Mírně jsem si lokla vody a musela jsem si odkašlat, abych se zbavila nechutného bahna, které se mi usadilo v tlamě. Tři by mohly stačit. Vylezla jsem z vody na břeh a položila se na zem vedle svého úlovku. Zkušeně jsem přejela Alastorův úlovek, který měl přední část na kaši. Tiše jsem zabručela, ale jinak jsem jeho neschopnost lovu nekomentovala. Kdybych mu nepomohla, tak by jisto jistě chcípl hlady. "Ryba se jí tak, že se zakousneš a jíš... A bacha na tvrdší kosti, aby se ti nezasekly v krku," varovala jsem ho a sama se poustila do první ryby, která byla poměrně lahodná. Měla jsem tři rybky. Dost, aby mne to nasytilo. Jenomže Alastorova polovina mu rozhodně stačit na hlad nebude. S povzdechem jsem sebrala jednu z nedotčených ryb a hodila mu ji k tlapkám. "Víc už jich teď stejně neulovíš a za chvíli bys pindal, že máš hlad," zabručela jsem na vysvětlenou a pustila se zpátky do jídla.

"Protože jsi roztomiloušký," zatrilkovala jsem zpěvným a sladkým hláskem, který zněl ovšem v mém podání celkem dost hraně a skákavě. Neměla jsem hrdlo stavěné na sladký vysoký tón, který používala spousta vlčic. Alastor prohlásil, že růžová je pěkná barva. "Pcha," uchechtla jsem se jenom, protože růžová byla barva slabosti. Alastor se tedy nevědomky zařadil na pomyslné stupnici barevnosti u vlků mezi nuly. Začínala se mi vracet moje normální pohrdavá nálada. Už jsem byla skoro stejně velká jako normálně.
Moje pozornost se plně obrátila k rybám v řece, které se líně rochnily u břehu. Pravděpodobně se sem dostaly kvůli rozmnožování nebo tak něčemu, ale to mě vůbec nezajímalo. Nechtěla jsem znát proč nebo jak. Zajímalo mne jen, zda je ulovíme. "No někdo to dělá tak, že je loví tlapkou ze břehu, ale na to já nemám drápky," broukla jsem na vysvětlenou. "Já je lovím tak, že si stoupnu do vody a chytám je do tlamy. Pak je jen odhodím na břeh," řekla jsem a mlsně se olízla. "A když jich mám celkem dost, tak se pěkně nadlábnu," dodala jsem a pomalu se vydala do vodního toku, abych zaujala místo. Nechala jsem na Alastorovi ať si vybere případnou taktiku.

"To ty seš taky!" odsekla jsem mu zpátky a vyplázla na něj jazyk s protáhlým "éééé". Stála jsem pořád tlapkama ve vodě a nechávala proud, aby mi omýval zbytky krve. Mé, Alastorovi, lasiččí. Bylo to celkem uklidňující a možná bych v té vodě stála i dál, kdyby do mne nedloubnul. Udělala jsem pár kroků zpátky na pevninu, která byla suchá a vyhřátá po celodenní sluneční koupeli. Alastor koukal nahoru. Podívala jsem se tím samým směrem. "FŮJ! Růžová," řekla jsem znechuceně. Nepřišlo mi na tom nic divnýho. Měsíc byl divný pořád. Občas byl kulatý, pak zase jen půlka. Někdy byl výrazně bílý, pak spíš do zlatova nebo do modra. Byl divný ze své podstaty, takže mě nevykolejilo, že je najednou růžový. Za chvilku bude hrát ve všech barvách duhy. Protočila jsem oči v sloup a odvrátila se od měsíce pryč.
Bylo načase něco ulovit. "Hmm divný," broukla jsem znuděně. Jeho očka už mě nezajímala. Moje pozornost byla moc roztěkaná a já neudržela soustředění déle než chvilku. Byla jsem prostě moc... Moc... Mhe. "Koukej. Ryby jsou ty divně stříbrný věci ve vodě," řekla jsem mu a přešla k jedné menší tůňce, kterou tu voda vytvořila. V záplavě kamínků a trávy bylo vidět hejno malinkatých rybek.