Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sestra a vlk nebyli úplně nadšení z mého návrhu křídlo prostě ukousnout. Jakože, nedivím se jim, ale mohli to aspoň zkusit... Ono rvaní křídla by asi nebylo úplně bez bolestné, možná by i Styxa vykrvácela...a nebo by jí to dorostlo zase zpátky. Magický nechutnosti tohleto! Udělala jsem tedy pár kroků zpátky do svého ústraní, abych jim při této delikátní operaci nepřekážela. Vlk nevypadal zle, takže jsem tak nějak nechávala sestru v jeho tlapkách. Sice to byl magič, ale tak ségra se momentálně tahala s všelijakým póvlém.
Ucítila jsem přibližujícíc se pach a pak dokonce i zaslechla hlas, který se vyptával na nějakého vlka, který mi byl fááákt putna. Pohlédla jsem na ségru, pak na vlka a pak na nově příchozí. Ségra, hodnej magič, kdo ví co... Ségra, hodnej magič, kdo ví co... Kdo ví co, musí z kola ven. Pohlédla jsem na vlčici, která měla na krku nějakou modrou věc. Musím ji odtáhnout od ségry. "No dobrý dén," začala jsem až afektovaně přehnaným hláskem. "Ehm ehm...Viděli jsme ho a já vás k němu ráda zavedu," řekla jsem s již s klidnějším a mírněji afektovaným hlasem, když jsem si odkašlala. Otočila jsem hlavu k sestře a mrkla na ni. "Dej se dohromady," špitla jsem sestřiným směrem. Pak jsem naposledy přejela pohledem vlka a oči jsem zúžila do štěrbinek, abych mu naznačila, že jestli sestře ublží tak mu ukousnu kulky. "Tak jdeme, jdeme," popohnala jsem nově příchozí, co hledala toho vlka a zamířila jsem poměrně pomalým tempem dolů z hory.

//Aina

Stála jsem za sestřičkou jako její věrný stín. Asgaarská jojo... Ale ta je kde? Snažila jsem si vybavit, kde ta smečka je, ale neznala jsem místní názvy ani názvy smeček. Popravdě jsem se tu celkově moc nevyznala. "Musím pak zjistit, která smečka to je, když se jí mám vyhnout," šuškala jsem si spíš pro sebe. Pohlédla jsem na své tlapky. Na tu jednu bez drápků a na tu druhou od prachu a hlíny.
Pohlédla jsem na vlka a tiše zavrčela. Vysmíval se sestře, ale té to evidentně nevadilo, takže jsem si reakci ponechala spíše jen jako slabší vlnu hněvu, kterou jsem ze sebe dostala zlým pohledem a tichým zavrčením. Dokud ho Styx brala s klidem neměla jsem potřebu mu ubližovat. Evidentně to byl něco jako její přítel. I když se mi nelíbilo, že se s ním paktuje, nic jsem k tomu neříkala. Tenhle kraj ji změnil. Měla jsem ji popadnout za ocas a odtáhnout pryč. Jenomže já jsem moc slabá na to, abych ji někam odtáhla... Když mluvila o smrti Alfy usmála jsem se a pohoupla ocasem. Vlk si prohlížel sestřino křídlo a já v tichosti čekala, co bude následovat. Jen jsem doufala, že ten vlk sestře pomůže, když už se na něj obracela o pomoc. Trochu mě zarazilo, že nepožádala o pomoc mě, ale on byl větší a asi i zkušenější. Byl to celkem staroch, tak měl asi nějaký super tajný znalosti. "Nebylo by lepší je prostě ukousnout?" navrhla jsem s naivitou vlčete, které by utrženou tlapku dávalo dohromady tak, že by ji přiložilo k tělu a čekalo až sroste.

Docupitala jsem ke Styx, když mě pozdravila. Olízla jsem ji čelist v přátelském a podřízeném gestu. Ocasem jsme vrtěla ze strany na stranu až se mohlo zdát, že mi ocas uletí. Byla jsem ráda, že mě sestra od sebe neodhání. Tiše jsem zamručela a stáhla se, ocasem stále pohazujíc do všech směrů. Styx mluvila o nějaké alfě, kterou zabila. V mých očích byl patrný obdiv a až náboženská úcta. Seděla jsem na zemi s uctivě skloněnou hlavou níž, abych nad Styx nevyčnívala. Moje malá hubená postavička se tetelila štěstím, což bylo i vidět na neustálem poposedávání. "Ooo dobře, tak se budeme držet stranou," řekla jsem a pokývala na to hlavou. Vůbec mi nedocházelo, že sestra nejspíš myslela, že se já mám držet stranou od ní nebo že se sama někde zašije. Byla jsem prostě ráda, že jsme zase spolu.
Náhle byla sylšet divná rána. Poplašeně jsem se zvedla a zavrčela do prázdna. Nelíbilo se mi, když někdo dělal náhlé hlasité zvuky. Styx to ovšem nerozhodilo, dokonce poznala pach vlka, který byl původcem toho halasu. Sestřička se zvedla a dala se do pochodu k vlkovi. Následovala jsem ji v několikametrové vzdálenosti, abych jí dopřála prostoru. Nespouštěla jsem ovšem ani pohled z ní ani z neznámého vlka. Kdby náhodou. Na vlka jsem jenom kývla hlavou. Už jsem ho viděla v té jeskyni, kde bylo to modré světlo, ale neznala jsem ani jeho jméno ani nic jiného. Setkání to bylo moc krátké, abych si na něj udělala ucelenější názor, kromě toho že byl magič a měl nechutně magický kožich.

//Východní úkryt
Kazišuk jméno mé... Volali jste?

Slyšela jsem vytí a bylo to velice známé vytí. Sestřička očividně někoho volala. No a koho jiného by tak mohla volat, než mě? Nenapadalo mě sice, jak mohla vědět, že tu budu, ale rozhodně to nějak vyčmuchat musela. Chytroučkou mám sestřičku. Přidala jsem do kroku, i když běžet úplně nešlo. Vrtěla jsem tedy ocáskem sem a tam a poklusem zdolávala metry nahoru na horu. Tohle místo bylo divný. Nic moc tu nerostlo a ani jsem neslyšela ptáky zpívat, bylo to prostě divné. Asi nějaký magický čachry machry.
Už jsem skoro sestru viděla. Měla ta svá křídla jako nějaký vopelichaný kuře, která se mi nelíbila, ale co se dalo dělat. Jednou jí je prostě ukousnu až se nebude dívat. To zní jako dobrej plán! Naposledy nebyla sama sestra ze svého nového výrustku odvařená, takže jsem hádala, že mi to nebude mít za zlé, když jí od nich pomůžu. Jak jsem šla blíž viděla jsem, že něco není úplně v pořádku. Styx táhla jedno křídlo nápadně po zemi, jako by se jí s ním něco stalo. "Kam kráčíš takhle zřízená?" řekla jsem a doklusala jsem k sestře, která zrovna scházela z kopce dolů. Aspoň se nemusím víc tahat nahoru. Máchala jsem ocasem ze strany na stranu a čekala, zda mě pustí k přivítání nebo ne. "Ani nechápu, jak jsi mě našla. Slyšela jsem vytí a bylo mi hnedka jasný, že mě sestřička zase vyčmuchala," řekla jsem jí radostně, neuvědomující si, že ono vytí a volání nebylo míněno pro mě.

Kaya chrápala jak špalek a to mě nebavilo. Taky jsem si chvilku zchrupla, ale nehodlala jsem tu vysedávat a čekat až se vzbudí. Sama jsem byla celkem hladová, takže se jen nebízelo vyrazit někam na obhlídku místních stavů zvěře. Ale nesmím být blbá. Bych mohla nakráčet na území nějaký všivácký smečky magických famfrlínů a to bych fakt nechtěla. Zvedla jsem se ze země a ani jsem se neobtěžovala se oklepat od prachu a hlíny, která mi ulpěla na břiše. "Hmm... Já asi půjdu, když furt jen chrápeš," řekla jsem ostentativně nahlas, jenomže s Vránou to ani nehlo. Chrápala jak dudek. Bylo to dokonce i dost hlasitě slyšet. Asi měla nějaký gen na chrápání nebo to možná dělala ta její magická část.
Pomalým krokem jsem se vydala mimo úkryt. Vyšla jsem před jeskyni a přemýšlela kam vyrazím. Rozhodně jsem nechtěla jít jen tak na západ. Tam byla ta smečka! Takže jsem mohla jít na jih do lesa nebo na sever do toho divného kopce. Les vypadal opravdu lépe než kopec. Navíc ten kopec smrděl hůř než já... Jenže pak jsem zaslechla vytí. Zavrtěla jsem ocáskem a rozeběhla se do kopce.

//Sopka

"Jseš podprůměrně vomezená, pokud tě to uklidní," mlaskla jsem ke Kaye, kterou evidentně zajímala omezenost její vlastní maličkosti. Jakože nechci se jí do toho motat, ale mě osobně by nezajímalo, za jak moc omezenou nebo jak málo omezenou mě ostatní považují. Sama jsem věděla, že někde omezená jsem, ale hodnocení druhých mi bylo putna. Spokojeně jsem přivřela očka a začala odpočívat. Nespala jsem! Poslouchala jsem, co Vrána říká, ale rozhodně jsem potřebovala nechat odpočinout svoje oči.
Mírně jsem nakrčila čenich. "Já si taky nepřijdu divnější, nebo smradlavější než ostatní. Ale jako by tady všichni měli v pr..li zastrčený radar, který jim rovnou řekne, že mě nesnáší. A to fakt nemusím ani nic říct. Všichni tu jsou až děsně paranoidní," odfrkla jsem si. Štvalo mě to. Ale popravdě, měli proč být paranoidní. Na druhou stranu, nic neubíralo tomuto jevu na zvláštnosti. Kdykoli jsem se někde objevila, tak mě hned vyhazovali nebo nesnášeli a to jsem nemusela ani otevřít tlamu. Fakt divný to tu bylo. "Ne, ta smečka je někde tady kousek. Bydlí v ní Lorenzo a jeho ufňukaná malá ségra. Pak taky dva další mlaďoši. Ta hnědá slepice, která ovládá fakt nechutnou magii," zhnusené odplivnutí. "No a hlavně tam mají dvoumagickou maminu. Ta vlčice má reálně dvoubarevný oči a chová se jak největší matka rodu. Vůbec bych se nedivila, kdyby to byla nějaká coura, páč každý z těch vlčat z její smečky je totálně jiný... A jestli je ona jejich máma, tak tátové budou rozhodně jiný vlci. Takže je to prostě děvka, jiný vysvětlení mě nenapadá," shrnula jsem členy smečky, která byla někde tady. Popravdě jsem ale netušila kde přesně. Minule jsem na ně narazila jen díky Lorenzovi, který přišel z toho směru. Asi kdybych byla v tamtom lese, tak bych cestu našla... Ale proč?
Další část konverzace se stočila k ségře. S Vránou se dobře povídalo. "Jojo tu jsem našla, je v pohodě. Jen má nějaký rozdělaný bussines," prohodila jsem. Kývla jsem navíc hlavou, abych svá slova podpořila. Nehodlala jsem se podělit o nic víc, než bylo nutné. Já byla jak otevřená kniha, co vykecala všechno. Ale ne když se to týkalo rodiny nebo rodinných plánů.

Ležela jsem na chladné zemi a spokojeně oddechovala. Byla jsem ráda, že si můžu konečně natáhnout hřbet, který se pořád jen prohýbal během cestování. "Já problémy nevyhledávám, ale nemůžu za to, že jsou tak moc omezený. Někdy mi přijde, že čím víc je někdo magickej, tím víc je omezenej," povzdechla jsem si zamyšleně. Byla to pravda. Kdyby ten pitomeček s dámským jménem rovnou řekl, že jsem na území smečky, klidila bych se. Asi bych u toho měla poznámky, že to není dobrá smečka, když si nehlídají hranice, ale rozhodně bych s tím nic moc nedělala a odešla bych rovnou. Jenomže on neřekl ani A ani B, jen se naparoval jako největší kohout ve slepičárně a ve finále se nezmohl na nic. Slaboši. Magičové byli jednoznačně slaboši.
"Pche," odfrkla jsem si. "Nemyslím si, že by tu byla nějaká smečka, ve které bych měla zrovna problém. Většinou mě nemají rádi protože jim smrdím nebo protože divně vypadám. Jsou tak moc zahledění do sebe, že soudí ostatní jen podle vzhledu. Jako ta pipka ve smečce na severu. Na nic se mě neptala a hned použila kouzla," řekla jsem s pohrdáním v hlase, které nešlo přehlédnout. Kdybych neležela, možná bych si i odplilvla na účet hnědé megery.

//východní galtavar přes řeku Kierb

Poklusem nám to nezabralo ani tolik času, co jsem předpokládala. S Kayou se cestovalo dobře. Nepindala na cestu, nezastavovala ani se zbytečně neloudala. Prostě běžela vybraným směrem a tak se dalo na místo určení dorazit v celkem slušném čase. Pomalu jsem přešla do kroku, abych neuklouzla na mokrých kamenech, a vešla jsem do úkrytu, který vypadal opuštěně. Super. Usmála jsem se a vyrazila do jeskyně, kde jsem se uvelebila na zemi, než jsem se pustila do mluvení s Kayou.
"Spíš mi někdo mohl říct, že je to území smečky," postěžovala jsem si. "Místo toho, aby tak moc hájil svoje ženský jméno, mohl ten vlk aspoň pípnout něco srozumitelnějšího. Ale, co bych od magičů chtěla, že jo?" Natáhla jsem se jak dlouhá tak široká na bok a spokojeně oddechovala. "Co tě vůbec praštilo do čenichu, že jsi v takové mizerné smečce?" Nepostřehla jsem Kayinu nevoli, ohledně mé kritiky jejího nového domova. Já nikdy nebyla úplně všímavá na detaily. A i kdybych byla, tak bych si jich nevšímala záměrně. S nikým se nemělo jednat v rukavičkách a s přáteli už rozhodně ne. Pravda občas není úplně to, co chceme slyšet, ale vždycky je to to, co bychom slyšet měli.

"Taková bílo černá... nevím... Já si nějaký smečkový cuchty neprohlížím," zabručela jsem. Neměla jsem čas si ji prohlédnout ani kdybych chtěla. Prostě vstala a odešla směrem ode mne, takže jsem z ní viděla jen dobře živený tlustý zadek a ocas. V podstatě nebylo nutné tohle zmiňovat. Takže jsem to nezmínila. Navíc byl můj proslov už tak dlouhý a já nepatřila k těm, co by rádi poslouchali svůj vlastní hlas. Uzavřela jsem to rázným pokývnutím hlavy. Kaya se pustila do chabého pokusu bránit svou smečku. "No vybrala sis pěknou partu vocasů, to ti pomívám, pchá," řekla jsem jí bez příkras. Pokud tohle byla smečka jejích snů, tak měla laťu položenou celkem nízko. Sice asi měli kde složit hlavu a plná břicha masa, ale rozhodně neměli ani za mák taktu nebo smyslu pro obranu. Už moc dlouho se povalují jako by jim to tu všechno patřilo. Ale nebojte se. Vy uvidíte!
Naštěstí odvedla hnědoška řeč jinam. "Rozhodně by nějaký lepší ubytování bodlo," zamrmlala jsem, když jsem si uvědomila, že bude možná brzo větší tma. Nerada bych se toulala po okolí ve tmě. To zavánělo vždycky průšvihem. Vždycky. Nasadila jsem poklus a rozeběhla se přímo směrem na sever, kde jsem si pamatovala tu podivnou sopku.

//Východní úkryt přes Kiërb

//Ovocná tůň

Kráčela jsem rázně pryč od té tůně a divných vlků, kteří postávali kolem. Kaya šla za mnou. Dožadovala se vysvětlení. Hodila jsem po ní pohled, jakože "tohle snad vysvětlit ani nepotřebuje", ale nakonec jsem se na její žádost nevykašlala. "Prostě jsem našla hezký místo u tůňky. Sice tam smrděli vlci, ale myslela jsem si, že je to jen nějaký oblíbený místo místňáků, nepředpokládala jsem, že je tam smečka," začala jsem a můj hlas zněl opravdu dost naštvaně. "Chtěla jsem si jen dáchnout a když už tam spala nějaká jiná vlčice, tak jsem si řekla, okay tady to místo bude celkem asi nerušený, když tu spí i ostatní vlci. Vlčice se pak zvedl a odešla, neřekla ani půl slovat, tak jsem to brala tak, že je to fakt jen nějaký obíbený místo," soptila jsem dál a rázovala si to krokem dál od té zaprděné smečky. "A pak se tam zjevil ten blbeček Nori, co má jméno jako nějaká vlčice a začal mi rozkazovat ať vypadnu, aniž by cokoliv řekl nebo naznačil. A já se do pindy chtěla jen trochu prospat," zavrčela jsem a podrážděnost z mého hlasu přímo stékala v proudech.
Zastavila jsem se na místě, protože jsem netušila kam rázovat dál. "Popravdě ta smečka stejně asi stojí za starou belu, když jejich hranice nikdo nehlídá ani neobnovuje," zabručela jsem a zhnuseně si odplilva do trávy. Den byl skoro u konce. Mraky na nebi nepouštěly dolů ani střípek slunečního svitu. Byla jsem víc nabručená než normálně. Mohlo za to nevyspání, střetnutí se dvěma blbečky a špatné počasí. Kaya v tom byla sice nevinně, ale sama se ptala, tak si zasloužila odpověď bez obalu a příkraz, podanou na stříbrném tácku rozhořčení. Problém byl, že jsem netušila kam teď.

Ležela jsem v klidu a očka zavřená. K mým ouškům se ovšem doneslo něco o smečce. Zastříhala jsem ušima a nadzvedla hlavu z tlapek. Takže jsem je našla? To si ale hranice moc nehlídají, páč tu nic nesmrdělo když jsem přišla. Nasála jsem pachy okolí a cítila jsem stopu smečky, která byla poměrně čerstvá. Pravděpodobně tohle území zabrali nedávno nebo ho nedávno označkovali kdo ví. Začala jsem se zvedat. "To ovšem nikdo neřekl," prohodila jsem hrubým hlasem, zatím co jsem se zvedala na všechny čtyři. Vlka, který se jmenoval jako vlčice jsem ignorovala s tím jeho vyšilováním a otočila jsem se k tomu, který vypadal jako normální vlk a ne malé nafrněné děcko. "Kdyby mi tahle pískací hračka, která mě jen uráží řekla rovnou, že jsem na území smečky šla bych. Když jsem přišla spala tu jedna vlčice a neřekla ani slovo o tom, že jsem na území smečky. Dokonce ani hranice nebyla nijak cítit. Myslela jsem, že je to tu jenom oblíbené území na odpočinek," vysvětlila jsem mu celkem klidným, ale přesto rozespalým hlasem. Chtěla jsem si dát dvacet, ale nebylo mi dopřáno. A tady evidentně ani nebude.
Celá situace se vyřešila příchodem Kayi. "Dobré ránko," řekla jsem jejím směrem a začala se protahovat. "Evidentně jsem ve smečce už pár dní, ale kdyby mi to někdo řekl už bych tu nebyla," odfrkla jsem si. Ignorujíc Noriho jsem se otočila k Awarakovi. "Možná by to chtělo nějakého schopného ochránce, aby nedocházelo k těmhle nedorozumněním. Ale nemějte obav, když se vše vyjasnilo odcházím," otočila jsem se k Norimu. "Aspoň je moje jméno odpovídající mému pohlaví. Ale co taky chtít od vlka, co se chová jak vlčice, než jméno vhodné pro submisivní samičku," odsekla jsem mu. Vadilo mi že mě urážel. A evidentně mě urážel více než já jeho, takže jsem doufala že si o něm alespoň ostatní udělají obrázek buď jako o hysterce nebo jako o lháři. Obrátila jsem se ke Kaye. "Nechceš se projít?" s těmi slovy jsem zamířila pryč.

//Východní Galtavar

Vlk vypadal divně. A choval se ještě divněji. Nakrčila jsem čenich a s odporem se od něj odtáhla. Byl divnější než divný! "Ale já na tomhle místě byla první!" odvětila jsem mu stejně pobouřeným tónem, který použil on. Označení, které by jinou vlčici urazilo, mně nevadilo. V podstatě jsem jeho výsměšnost ani nezaznamenala. Byla jsem moc hloupá na to, abych si uvědomovala některé neuance jazyka. Ukazoval tlapkou, abych šla a u toho něco plácal. "Hele, proč bych chodila na území nějaké smečky spát, nejsem sebevrah?" odpověděla jsem mu otázkou a tvářila se jako by byl úplný blbec, že něco takového navrhuje. On fakt asi není tulák, když nechápe jak neslušný to je. "Víš jak neslušný a nebezpečný by bylo spát na území smečky? Asi ne co, páč ty si spíš někde v hezký úkrytu a životy nás všech ostatních jsou ti ukradené. Jak sobecký," odfrkla jsem si. Pak jsem se rozhodla mlčet. S tímhle vlkem neprohodím už ani slova. Sjela jsem zase do lehu a přitáhla si tělo k sobě, abych se zahřála. Můj kožich byl mokrý, ale aspoň přestalo v noci pršet. "Vyspím se a jdu," řekla jsem spíš pro sebe než pro něj a zavřela očka. Chystala jsem se spát.

Než jsem vůbec stihla zabrat vyrušil mne další vlk, který sem přišel. A Nori mu začal vykládat svou báchorku o tom, jak ho urážím. Otevřela jsem svá očka a přejela vlka pohledem. Mírně jsem nazvedla hlavu. "Dobrý večer... nebo spíš noc, nevím čím jsem ho urazila," začla jsem. "Jenom tu přečkám noc a pak zase půjdu. Je to tu přece normální území, pokud vím smečka je až támhle," vysvětlila jsem příchozímu a pak zavřela oči. Zývla jsem a chtěla se ponořit do spánku, který jsem už potřebovala.

Vlk něco prohlásil nabručeně o mém kožichu. Bylo mi to fuk. Ať si klidně mele hubou. Nereagovala jsem na jeho výbuch vlčkovosti ani zastříháním oušek, ani pozvednutím očí ani jakýmkoli jiným pohybem. Dál jsem si ležela v trávě. Byla jsem zvyklá na mrňavá vlčata jak hází tantrum, ale u dospěláků mi to přišlo spíš jako naprostý vrchol trapnosti. Třeba je to místní blbeček. Přejela jsem ho pohledem s trochu blahosklonným úsměvem, jaký většina nasadí když mluví s malým vlčetem nebo imbecilem. Podle všeho byl vlk to druhé. No jo ne každýmu je zhůry dáno.
"Moje jméno není ani úžasný ani důležitý," odvětila jsem mu s celkovým nezájmem. Popravdě jsem byla zvyklá na urážky mého kožichu, jména, povahy, charakteru, mluvy a tak dále. Jeho mrmlání mě tedy nechávalo klidnou. Tiše jsem jenom doufala, že se sebere a zmizne, když zjistí, že se mnou nepochodí. Můj navlhlý kožich zapáchal více a více.
Vlk se posadil a jal se mě vyhazovat. "Neříkal jsi před chvilkou, že tohle je přímo skvělý místo, tak proč bych se odsud měla třepat zase jinam?" zeptala jsem se a nadzvedla mírně hlavu. "Navíc prší a přece bys nevyhnal vlčici jen tak do chladu, zimy a deště, jako nějakej sobeckej magič, ne? Přečkám tu noc a déšť a pak půjdu," dodala jsem. Bylo mi jasný že tenhle vlčák je dobře živenej smečkovej typ. Navíc podle toho jak se se mnou pustil do řeči, byl i velice společnským jedincem. A já se popravdě nemínila přesouvat. Začínalo se stmívat a já nehodlala v noci chodit neznámým terénem. Rozhodla jsem se tedy přenocovat zde. Co by na tom mohlo komu vadit?

Ležela jsem a mírně se odtáhla od vlka, který se zdál více přátelský a společenský, než bych od někoho žádala. Já bych ale nežádala žádnou společenskost, takže už jen pozdrav byl víc než bych chtěla od cizince slyšet. "Hmm," broukla jsem jenom na jeho zatoulání. Když se to tak vzalo, tak jsem se se mzatoulala. Hranice jakéhokoli vymyšleného útvaru tu byla cítit jen slabounce a i když tu byly cítit pachy vlků, hádala jsem, že se jedná o ty lovce z louky, kteří běželi do toho lesíku tady někde poblíž. Takže jo, dalo se říct, že jsem nalezla tohle místo čirou náhodou. Zatoulání, jak směšné slovo...
Pořád mluvil a ne a ne držet tlamu. "Ha dobrý ženský jméno," uchechtla jsem se a doufala, že mu tak zavřu tlamu. Neměla jsem zrovna náladu na povídání si. Ať už byl magič nebo ne. Navíc to, že měl tak očividně ženské jméno mu ještě přidávalo na jakési zženštilosti, kterou jsem z něj cítila. Padavka. Pohledem jsem se koukala do blba nebo na blba? Těžko říct. Náhle se z nebe začal snášet deštík. "Déšť," broukla jsem s nezájmem a mírným uražením v hlase. Můj kožich začínal vlhnout a čím více vlhnul, tím více zapáchal. Mě ten zápach zaječích a srnčích bobků, hlíny a kdo ví čeho shnilého a mrtvého nevadil, ale pravděpodobně by vadil všem v mém okolí.
Vlk se kochal duchou, jako by ji nikdy neviděl. "Je to jenom duha, nic magickýho na ní není," řekla jsem a odplivla si do trávy slinu, která by se možná mohla zdát jedovatou. Jenomže tráva kam dopadla se nevznítila ani nezačala syčet. Byla jen osliznutá a mokrá od deště. "Jsem z daleka," zabručela jsem. Fakt jsem neměla náladu se vybavovat.

Tiše jsem ňufala a prohlížela si svoje tlapky, které byly naprosto špinavé. No mě to nevadilo. Pomalu jsem se přetočila na bok. Rány na břiše a na hrudníku už se mi skoro zacelily. Doufala jsem, že tam budu mít pořádnou jizvu, abych měla další důkaz toho, že jsou magičové nebezpečí. Slunce svítilo a celkově to vypadalo příjemně. Cítila jsem ovšem ve vzduchu déšť. Taková podivná vůně. Brzo bude pršet, takže bych se měla někam schovat.
Mou pozornost si ovšem pro sebe sebrala podivná hrouda chlupů, která se zvedla opodál. Vlčice došla k tůni a napila se a pak bez jediného slova odešla. Tiše jsem zavrčela, ale neřekla jsem nic. Schovával mne snad stín kamenů nebo možná byla vlčice jen moc unavená a nevšimla si mne nebo mého pachu. Takže na území smečky nejsem... Pravděpodobně tohle byl jen nejbližší vodní útvar ke smečkovému území, proto to tu místy tak páchlo. Vysvětlovalo by to i to, proč sem ti vlci nešli. Nějak mi to ovšem nešlo na rozum. Magičové jsou fakt pitomí, když si nerozšíří území i na tuhle hezkou tůňku.
Než jsem se stihla zabrat do vlastní myšlenek nebo se rozhodnout zda jít dál, uviděla jsem vlka, který si to ke mně štrádoval. Na krku se mi naježila srst, ale jeho očka byla hnědá a vypadal celkem normálně. Žádné tretky nebo divně barevná srst, což byl hlavní ukazatel magičů. Hned po divné barvě očí samozřejmě. Hnědá ovšem byla blízko zlatavé, takže by tenhle vlk nemusel být magičem. Vlk sebou švihnul do trávy až to duclo. "Nejsem," zabručela jsem v odpovědi. Nebyla jsem společenská ani nijak ukecaná, dokud si jeden nezískal mou důvěru.