Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem si chrněla u nějaké té říčky. Šum mě dokonale utahal a já tak spala poměrně silně. Ve snech jsem se tulila k nějakému hezky urostlému vlkovi, který měl voňavý kožich a hezky stavěná ramena. Z tlamy mi vytékala slina. Mírně jsem zacukala tlapkou, protože REM fáze mě dostávala do situací, které se mi celkem dost zamlouvaly. Kdybych byla vzhůru tak bych se nikdy nesnížila k takovému chování naveřejnosti... Ale prdlačka. Snížila. Klidně bych slintala, kdyby tak bylo nad kým. Jenže většina vlků v tomhle kraji byla buď magická, nebo o mě nejevila zájem. A na to abych já někomu nadbíhala jsem už byla moc... zkušená?... zničená?
Ucítila jsem dloubnutí do ramene a svoje jméno. S trhnutím jsem se probrala a zamrkala do okolního světla. Byla jsem v nějakém lese. "Co?" řekla jsem zmateně. Netušila jsem, jak jsem se sem dostala. Usnula jsem přeci před chvilkou na pláži. Nebyla jsem ovšem sama a tak jsem nemohla řešit tyhle peripetie. Pohlédla jsem nahoru a uviděla Stína, jak se nademnou kloní. V tomhle světle byl docela i hezký. Jizvy nebyly tolik vidět a srst se mu hezky leskla. Mírně jsem zavrtěla hlavou, abych vyhnala raní blouznění z hlavy. "Ano?" řekla jsem rozespale. "Proč mě budíš?" dodala jsem a protáhla si přední tlapky před sebe. Ze země jsem ovšem nevstávala.

//Teleportační lístek-Ústí

Moje tělo se s lehkým žuchnutím zhmotnilo u jiné řeky. Hučelo to tu a tak mi nic nenaznačovalo, že bych se někam přemístila. Spokojeně jsem tedy dál nechávala víčka zavřená a usínala jsem. Spánek byl blahodárný na moje nervy a tak jsem byla vždy v lepší pohodě, když jsem byla vyspalá. Vzpomínala jsem před usnutím na to, jaké to je když s někým spíte po boku. Někdo vás hřeje a vy hřejete jeho. Když vás zbudí nějaká předtucha nebo noční můra, máta možnost si o tom promluvit nebo se zavrtat do cizího kožichu. Uklidňující pocit, jaký nabízí společný spánek s někým, jsem jindy nezažila. Pamatovala jsem si jaké to bylo spát jako vlče vedle sourozenců, kdy nás zima kousala do zadků a v bříškách kručel hlad. Taky jsem si ale pamatovala, jaké je to spát vedle dobrého přítele. Jaké to je někoho zahřívat v horečkách nebo naopak být zahříván v nemoci sám. Byl to více než blažený pocit.
Na tlamě mi hrál úsměv, jak jsem si tak hezky spala. Neznalá toho, že mě magická síla poslala přesně tam, kam jsem chtěla. Zase. Nikdy není dobré si přát něco jen tak, bez rozmyslu.

Mladá měla pravdu. Spousta vlků byla nalezlá někde na pláži. Táhl odtamtud pach všemožných blbečků a tupek. "Hmm ty jdi za nima a já se porozhlédlnu kolem," řekla jsem jí celkem nezaujatě, protože mi bylo v celku fuk co dělá. Byla zajímavá, ne že ne, ale rozhodně to byla smečková cuchta, se kterou nemělo cenu se nějak extra vybavovat. Vrhla jsem na ni celkem klidný pohled na rozloučenou a sledovala její poměrně tlustý zadek jak mizí v dáli. Tlustotu jsem ovšem nepovažovala za nějakou urážku. Kdo byl tlustý, byl dobř živený a to znamenalo celkem velkou výhodu v životě každého.
Rozhodla jsem se, že než se někde potulovat, raději se prospím. Nespala jsem už celkem dlouho a tak bylo potřeba nechat tělo trochu odpočinout. Tady to nevypadalo extra nebezpečně a voda příjemně hučela. Lehla jsem si na směs kamínků a písku a přivřela očka. Chjo... Spát sama je na nic. Nejlepší je vždycky spít s někým. Jeden se hezky přitulí a je mu dobře. Slastně jsem si ve spánku mlaskla a přála si mít tak někoho, ke komu bych se mohla přitulit a prospat se v trochu příjemnější atmosféře. Usnula jsem a moje tělo se náhle vypařilo z povrchu zemského jako pára nad hrncem.

//Teleportační lístek - Kierb

//Křovinatý svah přes Mahtae jih

"Moje řeč," odsouhlasila jsem jí, že by bylo nejlepší to zardousit. Kývla jsem navíc hlavou, abych podpořila svoje slova. Došla jsem až k místu, kde se řeka vlévala do té divné slané vody. Tady jsem si rozhodla kecnout na zadek. Nevěděla jsem už, kam bych měla jinam jít. Šedka tvrdila, že někdo splouval řeku. Jenže to mohlo být taky před dávnou dobou. Nikdo tady totiž nebyl. Doufala jsem, že když někdo popluje řekou, tak musí zákonitě skončit tady. "Tak kde asi ti vlci jsou hmm," zabručela jsem a podívala se na svou novou společnici. Ona tvrdila, že by tady někde měli být, takže jsem absenci vlků dávala za vinu jí.
Foukal tu příjemný vítr a dokonce by jeden řekl, že na plážích vládne pohoda. Na téhle straně řeky to bylo celkem příjemné. Západní strana nabízela kamenný mys, který byl sice vysoko, ale zase tu nebyla řeka tolik rozvodněná a nepříjemná. "Mňaf," mlaskla jsem si a podívala se do dálky. Něco se mi nezdálo. Jako by vítr přinášel nepříjemnosti, které jsou na druhé straně.

//Kamenná pláž přes Mahtae jih

Evidentně bylo téma uší uzavřeno. Nehodlala jsem na to navazovat a vlčice se o tom asi dál bavit taky nechtěla. Další téma ji pravděpodobně lákalo více. "Existujou různý bobule, který tě toho zbavěj, ale je to celkem nebezpečný. Jeden by se mohl i zabít, když toho sežere hodně," řekla jsem ji jednu z babských rad, které se dědili po generace. Ono možná lepší mrtvá než s magickýma parchantama, že ano... Pan Brouček se tetelilv mém kožichu jako by se nechumelilo. Musela jsem se zastavit a podrbat, aby toho milostpán nechal.
Seděla jsem na zemi a sledovala vlčici. "Jenomže magický čubky si nenechaj vocas odstrkovat když si někdo pískne... Ty seš ještě moc mrňavá, očividně," rýpla jsem si do vlčice, která pravděpodobně poprvé vypadla z rodný hroudy. Pomalu jsem se zvedla a pokračovala v cestě. Nebylo tady nic k vidění. Ani jsem nikoho necítila v okolí. Bylo to k ničemu. "Tak kde se asi schovávaj," broukla jsem si sama pro sebe a pokračovala jsem dál směrem po proudu řeky.

//Ústí přes Mahtae jih

//Náhorní plošina

Ista si chtěla asi udělat přívěsek z uší. Proti gustu... Mrskla jsem ocasem a přešla poznámku o uších jakože nic. Nakonec to ovšem vysvětlila, že dává ostatním uši jako dárky. "Pche a kolik uší už jsi rozdala? Jedno?" posměšně jsem si odfrkla, protože mi bylo jasný že tahle krasavice se tak maximálně vytahuje a pokud někomu ukousla kdy ucho, byl to pravděpodobně nějaký lempl, který by stejně o nějakou tu svou část přišel dřív nebo později.
Kráčela jsem celkem v klidu. Trochu jako kachna. Měla jsem takový kachní krok od mala. "Jéžiš tady jich je. Je tu dvoumagická mamina nahoře ve smečce pod sopkou. Pak taky Čára, kterou jsem nechala v šakalkách, ta zase naháněla toho svýho vocasa... Beztak ji nechal, páč vlčata nechtěl... Moje ségra je taky coura, ale aspoň to dělá pro zábavu a ne pro vlčata. Ona není coura jako coura. Když je jedna sebejistá, proč ne, ať si užije. Na druhou stranu by si měla dávat bacha, kterýho opeřence si pustí do hnízda, aby pak nechytla nějaký breberky nebo hůř mrňata," pustila jsem se do plameného projevu na téma courovství. "Jako víš jak. Na každou to někdy přijde a tak, proč si nezablbnout, že jo. Ale prostě, jeden by se měl dávat bacha," dodala jsem, abych ji trochu poučila o tom, že by neměla odhazovat ocas stranou kvůli kde jakýmu vágusovi. Mrskla jsem ocasem jako bych chtěla dodat svým slovům na vážnosti. "No ale co ti budu povídat, sama určitě máš zkušeností až nad hlavu. Jestli jseš ve smečce s mocnejma, tak bych se divila kdyby tě nějakej už nezneužil," dodala jsem suše. Magický smečky měly prostě jednoznačnou pachuť nepřístojností a nechutnost.

//Křovinatý svah přes Mahtae jih

//Středozemní pláň

Šla jsem v uctivé vzdálenosti od Isty. Každou chvíli jsem jí měnila pojmenování. Měla jsem takovou rozlétanou náladu, že jsem se v klidu nechávala unášet možnostmi jak jí pozměnit jméno. "Tak vlčata jsou mrňavá. Z toho se obě nenažerem," dodala jsem se zabručením. Jsou moc malá i pro jednoho. By to musel být nějaký odrostlý prcek a ti už moc řvou, takže udělají randál, že by se z toho jeden potentoval. "Navíc je dost často hlídá nějaká čuba, která je ráda, že ji vobtáhnul kdo ví jakej pták a celkem nerada by přišla o svůj nejnovější potěr, protože ten její ptáček jarabáček už je dávno za kopečkama s nějakou jinou buchtou," dodala jsem celkem vědoucně. Vzpomínka na dvou magickou byla pořád silná. A taky na ty další maminy, které se vrhali před smráďata a vůbec jim nevadilo, že třeba kazí nevinou zábavu.
"Pche," odfrkla jsem si. "Tady to moc smrdí," řekla jsem a nakrčila čenich. Cítila jsem Alastora a jinak nikoho známého. Bylo jich tu ovšem hodně. A hodně je vždycky víc, než by se mi líbilo. Mrskla jsem ocasem. "A neodpovědělas mi na otázku, kde tvůj zadek bydlí? Abych případně věděla, který místo už jednoho šiblýho magora se zvráeným smyslem pro zábavu má," dodala jsem. Netušila jsem, zda se jí bude líbit, že ji označuju za šiblého magora, ale mě to bylo tak nějak vždycky jedno.

//Kamenná pláž

"Mhe," odfrkla jsem si jenom na její výlev. "Protože "chceš si s náma zahrát hru," řekla jsem parodujíce její hlas. "To zní fakt líp a bezpečnějc, že jo," dořekla jsem zbytek věty už zase svým vlastním hlasem, který byl hrubý a nepříjemný k poslechu. Její další slova zněla trochu připrdnutě. Nejspíš se fakt bála, že by mohla udělat svojí vlastní smečce problémy, kdyby náhodou přilezla jinam. Srábek. "A kde že to vlastně vůbec bydlíš? Asi posluhuješ nějakejm mocnejm co," prohodila jsem. Nezdála se magická ani trochu, takže jsem si to vysvětlovala jenom tím, že někde někomu hlídá prcky nebo pucuje packy. Takový ty obyčejný věci, který dávají magičové jako úkol svým otrokům.
Mluvení o vlčatech mi přitáhlo do tlamy sliny. Mlsně jsem si olízla čenich. Vlčátko bych si dala. Škoda, že většina mých oblíbenců už vyrostla. Jak se asi má Lorenzo a jeho miniaturní sestřička. "Mecháč je vždycky plnej vlčat. Tam se množej jako králíci, ale do smečky courat nechceš... Jako můžeme to vzít směrem na západ a uvidíme?" navrhla jsem a pomalu se začala loudat směrem na západ.

//Náhorní plošina

Vlčice vypadala, že si to v hlavě srovnala. I když ne tak úplně. "Není to hra, ale když myslíš," nakrčila jsem čenich. Packou jsem se podívala na svou novou hračku na krku. Vypadala celkem dobře a až se hezky vysuší bude i trochu menší. Budu moct říkat, že je to vlčecí tlapička. Ušklíbla jsem se. Iska chtěla, abych určila směr. "Buď můžeme jít bloumat a hledat někoho, kdo by se nám připletl pod tlapky nebo můžeme zkusit najít někoho u nějaké smečky," navrhla jsem celkem sebejistě. U smeček byl vždycky nějaký ten blbeček, který si zasloužil dostat na zadek. "Jestli teda by tě tvoje smečka nevykopla, že děláš horší vztahy se sousedama," dodala jsem. Nebyla jsem si plně jistá, zda je vlčice ze smečky nebo není. Podle toho jak ovšem byla mohutná pravděpodobně byla. I když bylo snadné sehnat si žrádlo v letních měsících, tuláci si i přes parna nosí jakýsi pohublý vzhled. Mohli bychom se vydat do Asgaaru ten není tak daleko. Udělat tam trochu bengál... I když to by asi nebylo úplně nejlepší, když ségra zabila tu jejich vrchní cuchtu. Hmm tak bychom mohli na jih, do smečky kde mě odkopli jako kus hadru. Zastříhala jsem ušima a čekala až vlčice rozhodne, zda chce jít prudit nebohí tuláky nebo má chuť na větší sousto.

Poslouchala jsem vlčici a při tom vyhrabávala kořeny. Měla jsem jich tolik, že smotat je do nějakého toho provázku už nebyl problém. Pracně jsem je začala rolovat na zemi, abych z nich udělala pořádný chuchvalec a ten jsem pak začala namotávat na tlapku šakala, aby hezky držela. Vlčice pořád mluvila. Nejdřív to znělo slibně. Zastříhala jsem ušima a nakrčila čenich do úšklebku. Pak to ovšem zkazila slovem šikana. "Ale já nemluvím o šikanování nějakejch smradů. Mluvím o zkroucených tlapkách, prokousnutých krcích a rozdrcených lebkách," zabručela jsem a upřela na vlčici pohled. Tohle byla moje zábava. Neměla jsem potřebu jen tak někoho na oko strašit. Chtěla jsem si pořádně užít, zase se hezky umazat. Naposledy jsem se umazala krví Sunflower. Blbé vlče, kdyby šla se mnou mohla dopadnout líp. Jenže nechtěla. No a pak tu před ní byla Amnesia a její rozdupaný hrudní koš.
"Na takový hry bys asi neměla žaludek co? Nebo už jsi někoho zabila?" Změřila jsem si vlčici pohledem, protože mi bylo jasný, že ne. Byla ještě moc mladá. Mlíko jí teklo po bradě. Ať si chtěla dokázat cokoli u mě narazila. Já nic nedělala polovičatě a týrání magičů se rozhodně nemělo dělat polovičatě. Tlapička byla přivázána. Sehla jsem hlavu a tlapku si navlékla na krk. Dokonalý protimagický repelent. Nádhera. "Takže pokud si chceš pořádně užít lov na nějaký vlčátka nebo na nějakýho stařečka, tak můžeme vyrazit," řekla jsem a znovu ji sjela pohledem.

Žužlala jsem tlapičku, protože jsem měla plán. Bylo to poměrně složité, ale já se nevzdávala. Nejprve jsem rozkousala zbytky kůže a masa, které na místě byly. Chtěla jsem si tlapičku ukousnout aspoň trochu hezky, pokud to mám nosit na krku, tak by to mělo aspoň trochu vypadat. Ne že bych byla parádnice, ale spíše jsem doufala, že čím lépe bude opracován talisman, tím pravděpodobnější bude jeho moc. Měla jsem se fakt Čáry zeptat jak se takový talisman dělá. Doufala jsem ovšem, že příroda to nějak zařídí a on fungovat bude. Repelent na magiče. Otravný otravný komáry tohohle světa.
Vlčice se mi opět snažila vlichotit. "To protože každej druhej v tomhle dementním kraji je nepřirozeně pošahanej," odvětila jsem jí na její další snahy si mě naklonit. Musela jsem uznat, že je vytrvalá, ale rozhodně něco musela chtít. Proč jinak by se semnou vykecávala. "Jenže zábava jakou mám ráda já by ti maximálně zvedla kufr," dodala jsem ještě a přehryzla poslední kousek, který držel tlapku u těla. Rozhodla jsem se, že zkusim tlapku zavěsit do kusu slabých kořenů, které tu byly a tak jsem začala vyhrabávat různé rostlinky, abych jejich kořeny použila.
Jenže tahle Vlezdoprdelka si nedala říct a furt se na něco ptala. "Hmm Tasa," prohodila jsem mručivě, takže těžko říct, jak a zda jméno pochytila. Čumák jsem měla u země a snažila se najít největší kořeny. Pak jsem ovšem nadzvedla hlavu a koukla na ni. "Proč tě to vůbec zajímá?"

Slastně jsem si chrochtala při krmení. Byla jsem celkem hladová a tak jsem si nedělala problémy s nějakým slušným stolováním. Ne že já bych se někdy extra snažila slušně stolovat. Většinou jsem si zašpinila kožich tak na měsíc dopředu. Tenhle šakal byl ovšem velice, velice lahodný. Jeho vnitřnosti byli hezky pěkné šťavnaté. Ani mi v podstatě nevadilo, že mám kvůli téhle ňamce potrhané tlapky. To se vsákne. Hlavně že žaludek je plný. Olízla jsem si krev z tlamy a čenichu a spokojeně oddechla, než jsem se chtěla pustit do druhého kola.
Při tom jídle jsem skoro zapoměla, že kousek ode mne postává ta vlčice. Skoro. Promluvila a tím tuhle dokonalou chvilku zazdila. "Jestli se ti chce, tak za ní běž, ale myslím že šakalové nejsou dvakrát vybíraví zda nakousnou zadek tamté nebo tobě," prohodila jsem s úšklebkem. Bylo mi to jedno. Jestli chcípne tamta nebo tahle. Na druhou stranu tamta se chtěla pářit s magičem, což tahle evidentně nechtěla, jinak by už běhala z nohama od sebe kolem nějakýho vlka a nepatlala by se tu se mnou. Mlsně jsem dohlodala poslední kus masa. Zůstaly jen kosti, tlapky a hlava. Věci pro mrchožrouty. Nebo?
Jedna tlapka se mi zdála až moc hezká. Vypadala jako tlapka malého vlčátka. To by mohl být můj talisman. Mrskla jsem vítězně ocasem a tlapku začala oddělovat od zbytků těla, abych si ji mohla nějak přidělat na krk a nosit jako repelent proti magičům. Černoška se představila jako Iskiněco. "Hmm divný jméno," řekla jsem nevybíravě. "Moc dlouhý na zapamatování," dodala jsem na vysvětlenou, co na něm shledávám divným.

Žužlala jsem si svýho šakala. Co kdybych jako malickej repelent proti magičům použila tohohle šakala. Přece jenom to nemůže být těžký mít nějaký to cinkrlátko nebo tak kolem krku. Tamta vlčice i Čára ho měli. Než jsem se ale stačila zamyslet nad tím, jak bych mohla využít šakala k tomu, abych dostala stoprocentní odpuzovač magičů, objevila se u mě černošedá vlčice. Vypadala jako někdo, kdo si za celej život nezašpinil ani konec ocásku, což rozhodně nebylo nic, čím by se jeden měl chlubit. Na druhou stranu měla celkem hezkou jizvu na straně těla, ale tu si mohla způsobit i tím, že spadla nebo tak něco. "Nazdar," zabručela jsem v odpovědi na její pozdrav a kompliment. Kdyby narazila na Apaté nebo Styx měla by šanci. Sakra i Rigel a Norox by byli potěšení, že si o nich někdo myslí že jsou "krutopřísní". Jenže oni nebyli já a já nebyla oni. "Mě ani ne, ale ta co tam zůstala asi bude mít problémky," ušklíbla jsem se a zachrochtala smíchem, který se mi probublával až někde ze žaludku. Dál jsem konverzaci nerozvýjela, já nebyla úplně ten konverzační idol. Nerada jsem mluvila. Navíc, když tu bylo tohle žraso, který bylo nutný sníst, než ho někdo jinej ohlodá nebo si ho bude nárokovat. Krev cákala do všech směrů a šakal mi postupě mizel v tlamě.

//Šakala přes Medvědí jezero

Táhla jsem se dolů z kopce a kolem jezera, abych se dostala do bezpečné vzdálenosti od Tečky a šakalů, kteří si z ní pravděpodobně udělali svačinku. Neměla jsem úplně náladu být na jídelnčíku nějakého tvora, který mi nedosahoval ani po tlapičky. Táhla jsem se dolů s šakalem v zubech. Nebo spíše s tím, co ze šakala zůstávalo. Část z něj jaksi odkousali jeho příbuzní. Stejně jako část mě. Na tlapkách jsem cítila malé ranky, ze kterých tekla krev. Některého nedočkavce jsem odehnat nedokázala, očividně.
Mírně jsem si zavrčela a pak se sesunula k zemi, abych si vychutnala hostinku. Pustila jsem se s výdechem do lahodného šakalího masíčka. Když už o tom přemýšlím, měla jsem se jí zeptat jak se ten talisman proti magičům dělá. No ale tak na to bych mohla přijít i sama ne? Nejsem úplně tupá, abych na to nepřišla ne? No snad ne? Kousala jsem bok šakala a nevnímala okolí. Hladík mne dohnal.

Vlčice se nějak vesele rozhovořila, když mě urážela. Zavrčela jsem na ni. "Jestli se budeš chovat jako slepice, tak ti ho hledat nepomůžu," řekla jsem jí naštvaně. Klidně ať ten její pitomeček někde chcípne. Bože to by byl gol, kdybychom tak našli jeho mrtvolu ohlodanou od šakalů. Cítila jsem jejich pachy všude kolem. Pravděpodobně zazanmenali, že tu jsme. "Hele vlčata jsou jenom zátěží, která tě stáhne ke dnu," odvětila jsem jí popravdě. Nechápala jsem, jak si někdo může jen tak uplést nějakého mrňouse a pak doufat, že nějak jako vydrží další roky v pohodě. Bylo to nahlavu! "Vlčata jenom spí, řvou, žerou a se.ou. Jinak to říct nejde. A věř mi, že když povyrostou je to ještě horší, než když jsou ještě mrňavý," dodala jsem vědoucně, protože jsem vychovávala vlčata opravdu v každém věku, od novorozenců po úplné puboše. Ona se furt tvářila nad věcí a to mě štvalo. Nejradši bych ji vydrápala oči z důlků, jak mě štvala.
Čárka začala mluvit o tom, že ji její přívěsek chrání před magičema. Kývla jsem hlavou. Přesně to jsem si myslela. Vysvětlovalo to úplně všechno. "Hele ten tvůj maník měl namířeno směrem k nějakýmu Životovi nebo co," řekla jsem jí celkem přesvědčivě, že to zaskočilo i mě samotnou. Prát se s ní na tomhle místě by nebylo dobrý a já rozhodně nebyla ve stavu, kdy bych se ráda prala. "Navíc tady se to hemží šakalama, takže navrhuju, aby jsi to zabalila a vypadla. Páč to hodlám udělat já. Měj se." V podstatě jsem ji v rychlosti opouštěla. Tohle místo se mi nelíbilo.
Šakalí smyčka se začínala utahovat. Slyšela jsem je všude kolem a cítila jejich pachy. Najednou jeden vyskočil z křoví. Skočila jsem taky a moje váha ho přimáčkla na zem. Náraz do ostrých kamenů mu prorazil lebku. Musím zmizet. Krev přitahovala další šakaly a ti začínali být dost neklidní. Rozhodně jsem tu ovšem nehodlala nechávat tak dobrý maso zadarmo. Popadla jsem šakala a začala ho rychlostí blesku táhnout ze skal dolů. Občas jsem cítila jak mě někdo ňafnul do tlapek, ale nezastavovala jsem.

//Středozemka přes Medvědí jezero