Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kopce tary přes Lužiny

"Dementní blbeček, zatrolenej mozeček, nuznej nuzák a největší pipin," vrčela jsem mezi zuby různé nadávky na účet Stína, který si ze mě udělal dobrý den a zdrhnul. Celkem jsem věřila tomu, že je něco jako můj kámoš. Jakože ne úplně loajální a věrnej kámoš, je to přece jenom magič, ale prostě takovej ten kámoš, co vás občas vytáhne z nějakýho hnusu nebo si vyslechne vaše mletí o budoucnosti při měsíčku. Jenomže ten pacholek odešel bez jakýhokoli slova. Prostě se nechal nenápadně a potichu odfouknout do tmy, zatím co já si mu vylejvám srdíčko o smečce. Pitomá. Naprosto pitomá a tupá Taso. Tasina tupina, dobře mi tak. Dupala jsem jako největší děcko, když jsem si to rázovala krajinou dál. Byla jsem naštvaná na Stína, na tuhle pitomou zem, kde ani nevím kde jsem a taky na všechny magiče a jejich magický blbosti, který mě akorát tak vytáčely. V dálce jsem zahlédla známé kopce. Aspoň uvidím kde to jsem.

//Nárské kopce přes říční Eso

Prohlížela jsem si okolí a nechávala se unášet klidem a pohodou. Bylo to tu celkem idilické. Celkem. To by ovšem stín musel držet klapačku. "Pff nikdo nechce být ve smečce, kde se to podělává," odvětila jsem drsně, ale v mém hlasu byla cítit nestálost a nejistota. Byla jsem nakrknutá sama na sebe, že nejsem víc drsná a bojovná jako ségra, která zabila Alfu. Nebo že nemám dostatek kuráže a charismatu jako brácha, abych se jim mohl vetřít do přízně, jak to plánoval. I když těžko říct, kam to dotáhnul. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Stína, který evidentně věřil tomu, že můžu zvládnout kočírovat smečku. Jenomže já bych to sama fakt nezvládla, to byl ten problém. A nikoho, kdo by byl ochotný semnou spolupracovat jsem neznala. Ségra se spíš snažila od nás odtrhnout a brácha by se mi vysmál do ksichtu.
Odvrátila jsem se zase do krajiny. Viděla jsem tmu, která požírala okolní lesy a louky. Jako by všem bylo jedno, že se přikrátá nebezpečí přímo z kopců. "Jdu natrhnout někomu prdelky," řekla jsem a začala se zvedat. Žádná odpověď. Otočila jsem se za sebe, ale Stín už tam nebyl. A ne že by zmizel někde ve tmě, ale prostě odešel."Stíne? Stíne?!" houkla jsem do tmy kolem sebe, ale nikde nebyl. Opravdu odešel. "No super, tomu blbečkovi nestojím ani za rozloučení." Nasupeně jsem začala scházet kopec dolů, připravená mu natrhnout půlky na čtvrtinky až ho zase někdy uvidím.

//Zubří vysočina přes Lužiny

Sedla jsem si na trávu a začala se rozhlížet. Stín mezi tím mluvil. Znělo to... logicky. Nemusela bych nikam chodit, ani nic dělat. Prostě bych jen počkala až se zpráva roznese? Hmm... Hmm... Jooo to se mi líbí... Nakrčila jsem čenich v usilovném přemýšlení. "Jenže..." snažila jsem se po chvilce přijít s výmluvou, proč by to nešlo. Ale ono jich evidentně moc nebylo. Stín měl pravdu. Mít vlastní smečku by usnadnilo spoustu věcí. "Jenže bych to sama určitě podělala, jako vždycky," dodala jsem smutným hlasem nakonec.
Nebly jsem vůdce. Rozhodně ne v tom slova smyslu, který se pojil s oním pojmem. Byla jsem jenom tupí tupík. Neměla jsem na smečku ambice ani jsem na ni neměla intelekt. Byla jsem stvořená k následování ostatních, ne k jejich vedení. I když nápad založit si vlastní smečku byl více než dobrý, nenapadl mne. Napadl Stína. Nebyla jsem tedy ani dost chytrá, aby mě to napadlo. Potřebovala bych někoho, kdo by to uměl vymyslet. Povzdechla jsem si a rozhlédla se. Tohle místo se mi fakt hodně moc líbilo. "Možná si tu vykopu noru," dodala jsem. Ráda bych měla svůj vlastní úkryt, kam bych se mohla vracet. Aspoň něco.

//Ještěří lučina

Šla jsem svým poměrně ledabilým krokem, který se tak divně houpal. Chodila jsem celkem dost jako kachny. Kolébavě, neuhlazeně a rozhodně ne elegantně. Moje kroky byly jako něco, co dělá zvíře o sto kilo těžší. Chodila jsem hlasitě, dupavě. Když jsem se zrovna neplížila nebo se nesnažila schovat, byly moje kroky slyšet na metry daleko. Stejně jako moje vůně to bylo něco, co si každý dokázal spojit jen s tím největším vágusem, kterého kdy na planetě spatřil.
"Deset není tolik. S tebou a sourozenci jsme čtyři a rozhodně tu musí být ještě minimálně pět takových jako mi," řekla jsem s klidným hlasem. Rigela jsem do svých výpočtů nezahrnula, neb i u něj panovala nejistota o jeho stavu. Nemyslela jsem si ovšem, že by byl mrtvý. Podle mého názoru někde byl, ale kde... Těžko říct. Pff asi někde něoho nabaluje, to by mu bylo podobný. Trochu jsem se otřásla a zaměřila se na místo kolem.
Vypadalo to tu zajímavě, podovné kopečky a nory, do kterých by se jeden mohl schovat. "Tohle je místo pro smečku!" řekla jsem hrdým a vážným hlasem. Radostně jsem pohodila ocasem. "Kdybych tak měla možnosti, tak si ji tady založím..." povzdechla jsem si, ale i já jsem věděla, že nejsem vůdcovský typ a rozhodně nemám kapacitu na to něco zařizovat. Dřív nebo později by mne to přestalo bavit. Udělala jsem pár kroků směrem do kopce a zkoumala terén. Tohle místo se mi velice líbilo.

//Kierb

"Tajnej pokřik?" nechápavě jsem naklonila hlavu. Nevěděla jsem, co po mě vlastně chce. Jakože jestli na sebe nějak jako křičíme? Proč bych na někoho křičela. Můj výraz jasně naznačoval, že ho absolutně nechápu a ani chápat nechci. "Moje rodina, to jsme vlastně 3, možná 4, ale to bych musela najít Rigela. Apaté tu byla, ale zmizela. Hádám, že ji někde držej nějaký magičové nebo ji někdo zabil," smutně jsem si odfrkla, ale nekabonila jsem se dlouho. "Kolik vlků potřebuješ na smečku? Hádám, že by se určitě našla skupina takových, kteří nejsou v magiích dobří a zdejší promagičnost jim nevyhovuje," dodala jsem. Neměla jsem problém táhnout s magičema za jeden provaz. Pokud byli ochotní zříct se svých schopností a prokázat svou loajalitu. Přeci jsem se teď táhla se Stínem. No ale ani jemu jsem pořád plně nevěřila. Furt se neprokázal a jediný vlče, co jsme chytili mu uteklo. Tiše jsem zavrčela a šla dál.

//Kopce Tary

Sledovala jsem Stína. Pořád ve mně tak trochu přetrvával ten roztomilý sen a kdyby byl Stín trochu víc pohledný, kdo ví. Jenže on vypadal jako by vypadl z mámy hlavou na před a rovnou z nějakýho útesu dolů. Navíc mírně smrděl, protože se pravděpodobně nemyl jak je rok dlouhej. Ne že já bych na tom byla jinak, ale přece... Nakrčila jsem trochu čenich nad vlastním osudem, který ke mně vůbec nebyl přívětivý. Možná, že kdybych se víc věnovala tomu, co říká, tak bych pochytila, že mluví o bytostech, tedy o množném čísle slova bytost, a že obě by tedy měly být magické. Jenže moje hlava byla ta tam a já myslela spíš tím, co mám mezi nohama než mozkem a tak jsem tuhle mírnou nuanci nepostřehla. "Hmm stojí to za prd, to jo," odvětila jsem neurčitě, protože jsem fakt netušila o čem mluvil, neb jsem ho neposlouchala.
Mou pozoronost zaujal až když se rozhovořil o smečkách. "Bylo by fajn mít nemagickou smečku, bez urážky," odvětila jsem. Taky bych chtěla někam patřit, ale většina vlků by mě nikdy mezi sebe nevzala a já ani nechtěla. "Jeden by si to pak mohl rozdat s magickýma smečkama bez problémů, ale takhle by to spíš odpovídalo magické férovce," odvětila jsem a mírně se oklepala při představě tří magičů, kteří by si se mnou pohazovali, jak s kusem hadru. Představa to nebyla vůbec příjemná. "Jdem," prohodila jsem nejistě a rozhodla se vydat směrem na východ. Pořádně jsem to tam nikdy neprozkoumávala, tak proč to neprozkoumat teď. V břiše mi zakručelo.

//Ještěří lučina

Uchechtla jsem se. Pak jsem jen zavrtěla hlavou, protože lepší bylo kdyby zůstala navždycky pod drnem, než na dva kusy. Kusy se mohly mstít. Mrtvola ne. Začala jsem se na všech čtyřech protahovat. Tohle místo bylo divný. Divno divný, když se to tak vezme. "Možná bych i vyrazila někam jinam. Možná by návštěva toho Života stála za zkoušku, škoda že je to taky magič..." prohodila jsem se zabručením. Pokud z něj ségra byla tak na větvi musel existovat, i když jsem jí pořád měla za zlé pokud mne vypekla. No pak se ovšem vstekala a tvrdila, že mi nelhala, tak těžko říct. Rozhodně to zdálo za zkoušku. "Škoda, že tu nejsou jiní," povzdechla jsem si. Rozhdoně bych radši směňovala s někým jiným, než s magickou bytostí.
Jeho nesouhlas mě trochu nakrkl, ale tak když to pak rozvynul. Dávalo to smysl. Já ovšem nebyla nějaký myslitel, takže jsem prostě za existencí smeček viděla jen jediné. "Pokud by neměli magie, už by je dávno někdo převálcoval," prohodila jsem s odporem, který jsem ke smečkám plným magičů cítila. Byly tak hrozně odporné, že se mi z toho chtělo vyhodit kýbl ven. No snažila jsem se krotit. Zanechávat svou pachovou stopu tady, by rozhodně nebylo nejlepší.

"Sunflower nepřehlídneš, pokud ji někdo oživil tak bude ve dvou kusech," uchechtla jsem se a přesunula se pomalu do sedu. Sen byl pryč a já si začala uvědomovat své okolí. Znala jsem to tady? Asi jsem tu už někdy byla, ale jak jsem se sem dostala? Netušila jsem. Možná zase ten skok, co se mi stal tenkrát se ségrou. Moc jsem si přála ji najít a bum, byla jsem u ní. Zavrtěla jsem hlavou nad touhle nepříjemností. Trochu se mi zvedla kufr, že mne magie takhle zneužila.
Tohle místo bylo příšerný. Jeden si na chvilku lehne a probudí se na druhým konci světa, nebo kde jsem to vůbec byla. Začínala jsem se trochu orientovat. Viděla jsem tu sopku, takže tu někde musela být i ta smečka, ale evidentně jsem nebyla na jejich území. "Jojo tu myslím," řekla jsem souhlasně a pokývala hlavou. Neměla jsem to tam ráda a rozhodně bych tam nelezla. Stín byl ovšem větší sebevrah než já, když si to tam nakráčel. "Jako nevím, většina smeček je tu plná tupců. Nechápu, že ještě existujou... Teda chápu, magie," broukla jsem a začala si líně čistit tlapky. Z nějakého důvodu jsem se cítila trochu sklesle po tak krásném snu. Hezkej sen a vzbudí mě z něj Stín. Zasloužil by nasekat na holou, že mě budí z tak hezkýho snu. Tiše jsem si pro sebe zavrčela.

"Zatím se nám podařilo odstranit tři exempláře, ale zda se vrací jsme ještě nezjistili. Bratr se sestrou zabili to vlče, Sunflower... No já si to rozdala s hrudníkem nějaké Amnesie a brácha zase zatnul drápy do Duncana," řekla jsem mu v souhrnu, co se nám zatím podařilo zjistit. V podstatě jsme nezjistili nic. Zatím! "Dala bych tomu ještě tak měsíc, pokud je nikde nenajdem, tak už se asi nevrátí," dodala jsem. Stačilo najít jen jednoho z nich, aby bylo jasné, že teorie o neumírání se potvrdila. Hlavně by bylo nejlepší, kdyby se nevraceli. Znamenalo by to pro všechny konečnou a konečná řešení já mám nejraději.
Rozvalila jsem se na svém bůčku a užívala si paprsků slunce, které se dostávalo na můj kožich. Byl celkem příjemný den. "Magičové a jejich úchylnosti," odfrkla jsem si nad zvráceností vlků, kteří se honosili používáním magie a hodila Šišlu i Lorenza za hlavu. Nakonec jejich smečka je dosti blízko. Možná bych je mohla zajít navštívit, ale to by tam nesměla být ta pitomá hnědka, co jen tak najednou magicky útočí na ostatní. "Mimochodem dávala bych si bacha na smečku, co je tady kousek," řekla jsem laxně. "Všichni jsou tam až moc magický a neberou si servítky, aby svoje triky používali." Varování pro Stína možná moc neznamenalo, ale já se tím snažila prokázat, že mi na naší alianci záleží.

Pohlédla jsem na Stína. "Jasně, že jsme spojenci, ale i tak mě nemusíš urážet," odvětila jsem tichám hlasem, který nazančoval, že se mě to opravdu dotklo. Na druhou stranu jsem kolem toho nehodlala dělat tyátry jako nějaká princeznička. Bylo mi jasné, že Stín je rýpavec a jiný už nebude. Nevadilo mi to, ale když mě vytrhl z tak příjemného snu. Co se dalo dělat... Měla bych si najít nějakýho vlčka na mazlení, když už mám takhle přátelskou náladu. Mlsně jsem si olízla čenich.
Víc než já ho ovšem zajímala tlapka a utvrdila mne o tom další slova. "Jo, bylo to vlče z Asgaaru. Sunflower. Brácha se ségrou ji roztrhli vejpůl a já si pak vzala tlapku. Ještě byla živá, když jsem ji to trhala, ale řekla bych že kvůli té agonii si nic nepamatuje," řekla jsem mu. Byla jsem moc tupá, abych si zvládla vymyslet nějakou historku z hlavy, takže jsem prostě použila něco, co jsem zažila a trochu to dobarvila. Nikdo by mu nemohl říct opak. Norox a Styx možná, ale tak věřil by víc jim nebo mě. Když jim se nedalo věřit nic.
To že náš malý plaváček přežil mě celkem nakrklo. "Asi ji vytáhl ten vlk, co běžel za námi. Tvrdila, že neum plavat," zabručela jsem si sama pro sebe. "Ale co už. Jednou na ni stejně dojde," dodala jsem ještě s hravým úsměvem na čenichu. Byla jsem celkem šťastná a tak jsem si to nenechala kazit touhle "novinkou".

Zamrkala jsem na Stínovo zjevení a pomalu se začala protahovat. Byl to sice krátký, za to ovšem tvrdý spánek. Takže jsem byla celá rozlámaná. "A tos nemohl jít prudit jinou," prohodila jsem mírně uraženým hlasem, neb se mě slovo zdechlina dotklo. Navíc jsem po tom pěkném snu byla v poměrně rozněžnělém stavu a srážka s realitou se zatím nedostavila. Co asi chce? Proč tu je? Kde to jsme? Zamrkala jsem znovu, abych probudila rozespalé oči. Tohle místo jsem nepoznávala. Možná jsem tu někdy byla, ale kdo ví. Přes stromy jsem nic neviděla.
Vypadalo to, že ho více než já ovšem zajímá tlapka na mém krčku. "To jsem si vyrobila z tlapičky jednoho až moc ukecanýho vlčete," prohodila jsem a protáhle si zývla. Nechtělo se mi zvedat. Tráva byla oproti kamenům tak příjemná a já se chtěla chvilku válet. Převalila jsem se na bok a hleděla na Stína ze spoda. "Bylo celkem obtížný ji dostat, ale tak povedlo se," dodala jsem ještě, aby to nevypadalo, že tlapičku může mít každý. "Podle všeho je to talisman proti magičům," prohodila jsem a packou si mírně tlapičku podepřela. Byla už skoro celá vysušná, ale ještě by to pár chvil na slunku chtělo. No a proč jí je nedopřát.

Spokojeně jsem si chrněla u nějaké té říčky. Šum mě dokonale utahal a já tak spala poměrně silně. Ve snech jsem se tulila k nějakému hezky urostlému vlkovi, který měl voňavý kožich a hezky stavěná ramena. Z tlamy mi vytékala slina. Mírně jsem zacukala tlapkou, protože REM fáze mě dostávala do situací, které se mi celkem dost zamlouvaly. Kdybych byla vzhůru tak bych se nikdy nesnížila k takovému chování naveřejnosti... Ale prdlačka. Snížila. Klidně bych slintala, kdyby tak bylo nad kým. Jenže většina vlků v tomhle kraji byla buď magická, nebo o mě nejevila zájem. A na to abych já někomu nadbíhala jsem už byla moc... zkušená?... zničená?
Ucítila jsem dloubnutí do ramene a svoje jméno. S trhnutím jsem se probrala a zamrkala do okolního světla. Byla jsem v nějakém lese. "Co?" řekla jsem zmateně. Netušila jsem, jak jsem se sem dostala. Usnula jsem přeci před chvilkou na pláži. Nebyla jsem ovšem sama a tak jsem nemohla řešit tyhle peripetie. Pohlédla jsem nahoru a uviděla Stína, jak se nademnou kloní. V tomhle světle byl docela i hezký. Jizvy nebyly tolik vidět a srst se mu hezky leskla. Mírně jsem zavrtěla hlavou, abych vyhnala raní blouznění z hlavy. "Ano?" řekla jsem rozespale. "Proč mě budíš?" dodala jsem a protáhla si přední tlapky před sebe. Ze země jsem ovšem nevstávala.

//Teleportační lístek-Ústí

Moje tělo se s lehkým žuchnutím zhmotnilo u jiné řeky. Hučelo to tu a tak mi nic nenaznačovalo, že bych se někam přemístila. Spokojeně jsem tedy dál nechávala víčka zavřená a usínala jsem. Spánek byl blahodárný na moje nervy a tak jsem byla vždy v lepší pohodě, když jsem byla vyspalá. Vzpomínala jsem před usnutím na to, jaké to je když s někým spíte po boku. Někdo vás hřeje a vy hřejete jeho. Když vás zbudí nějaká předtucha nebo noční můra, máta možnost si o tom promluvit nebo se zavrtat do cizího kožichu. Uklidňující pocit, jaký nabízí společný spánek s někým, jsem jindy nezažila. Pamatovala jsem si jaké to bylo spát jako vlče vedle sourozenců, kdy nás zima kousala do zadků a v bříškách kručel hlad. Taky jsem si ale pamatovala, jaké je to spát vedle dobrého přítele. Jaké to je někoho zahřívat v horečkách nebo naopak být zahříván v nemoci sám. Byl to více než blažený pocit.
Na tlamě mi hrál úsměv, jak jsem si tak hezky spala. Neznalá toho, že mě magická síla poslala přesně tam, kam jsem chtěla. Zase. Nikdy není dobré si přát něco jen tak, bez rozmyslu.

Mladá měla pravdu. Spousta vlků byla nalezlá někde na pláži. Táhl odtamtud pach všemožných blbečků a tupek. "Hmm ty jdi za nima a já se porozhlédlnu kolem," řekla jsem jí celkem nezaujatě, protože mi bylo v celku fuk co dělá. Byla zajímavá, ne že ne, ale rozhodně to byla smečková cuchta, se kterou nemělo cenu se nějak extra vybavovat. Vrhla jsem na ni celkem klidný pohled na rozloučenou a sledovala její poměrně tlustý zadek jak mizí v dáli. Tlustotu jsem ovšem nepovažovala za nějakou urážku. Kdo byl tlustý, byl dobř živený a to znamenalo celkem velkou výhodu v životě každého.
Rozhodla jsem se, že než se někde potulovat, raději se prospím. Nespala jsem už celkem dlouho a tak bylo potřeba nechat tělo trochu odpočinout. Tady to nevypadalo extra nebezpečně a voda příjemně hučela. Lehla jsem si na směs kamínků a písku a přivřela očka. Chjo... Spát sama je na nic. Nejlepší je vždycky spít s někým. Jeden se hezky přitulí a je mu dobře. Slastně jsem si ve spánku mlaskla a přála si mít tak někoho, ke komu bych se mohla přitulit a prospat se v trochu příjemnější atmosféře. Usnula jsem a moje tělo se náhle vypařilo z povrchu zemského jako pára nad hrncem.

//Teleportační lístek - Kierb

//Křovinatý svah přes Mahtae jih

"Moje řeč," odsouhlasila jsem jí, že by bylo nejlepší to zardousit. Kývla jsem navíc hlavou, abych podpořila svoje slova. Došla jsem až k místu, kde se řeka vlévala do té divné slané vody. Tady jsem si rozhodla kecnout na zadek. Nevěděla jsem už, kam bych měla jinam jít. Šedka tvrdila, že někdo splouval řeku. Jenže to mohlo být taky před dávnou dobou. Nikdo tady totiž nebyl. Doufala jsem, že když někdo popluje řekou, tak musí zákonitě skončit tady. "Tak kde asi ti vlci jsou hmm," zabručela jsem a podívala se na svou novou společnici. Ona tvrdila, že by tady někde měli být, takže jsem absenci vlků dávala za vinu jí.
Foukal tu příjemný vítr a dokonce by jeden řekl, že na plážích vládne pohoda. Na téhle straně řeky to bylo celkem příjemné. Západní strana nabízela kamenný mys, který byl sice vysoko, ale zase tu nebyla řeka tolik rozvodněná a nepříjemná. "Mňaf," mlaskla jsem si a podívala se do dálky. Něco se mi nezdálo. Jako by vítr přinášel nepříjemnosti, které jsou na druhé straně.