Gallirea - Příspěvky uživatele

Tohle byl naprostej propadák. Zubří dech jsem cítila i na místě, kam světlo nesvítilo a nejenom dech. Občas můj zadek nenápadně zajel mezi zubry, to jsem ucítila škrábnutí od kopyta nebo tak něčeho a popohnala jsem se dopředu. Pomalu jsem se začala stahovat ke straně, abych mohla státo aspoň trochu bezpečně opustit a nechat ty dva ať si dělají, co chtějí. Kvůli nim tu přece nenechám kožich. Když jsem se pustila do zatáčení, nejspíš to samé napadlo vlčici ve předu, která divně uskočila stranou. To byl můj nápad! Zavrčela jsem mezi zuby a pokusila se dostat taky mimo stádo, ale byla jsem moc pomalá.
Náhle se z nebe snesl na zem blesk, který místo toho, aby něco kloudně udělal, jenom naštval všechny přítomné čtyřnohé chlupáče. Stádo změnilo směr a já byl momentálně v cestě jednoho menšího z nich. Bokem mě odhodil stranou a já udělala několik krkolomných kroků, než jsem čumákem vybagrovala zem, která se podivně vlnila. Zadní nohy jsem měla v postoji, přední na zemi. Čumák jsem zvedla k nebi, abych uviděla velkého hnědáka, jak se žene mým směrem. Zavřela jsem oči a uhla hlavou, čekala jsem, že mne zašlápne. Náhle se země zasezachvěla a hnědák změnil směr... asi. Netušila jsem, co ho odehnalo, ale něco evidentně. Jo.
Zvedla jsem se na všechny čtyři. Bradu jsem měla sedřenou do krve, ale jinak celkem dobrý. Ohlédla jsem se na zbytek stáda. To se rozprchlo do všech možných stran. Černý vlk ležel na zemi a Evelyn vypadala dost mimo. Och můžeme sníst toho černýho? Když jsem udělala krok k němu a olízla si čenich, všimla jsem si, že se pohnul. Znechuceně jsem mlaskla, protože mi bylo jasný, že Evelyn mi nedovolí ho sežrat. Otočila jsem se na druhou stranu, abych uviděla menšího zubra, který ležel na zemi a podivně chroptěl. Přední nohy měl zlámané, takže se nemohl zvednout. "No výborně, příroda nám dneska přeje," prohodila jsem a vyrazila dokončit načaté dílko.
S tlamou od krve jsem si sedla vedle mrtvolky. "Chcete se nažrat nebo ne?" zahulákala jsem na Evelyn a toho druhého, co furt dejchal. Zubr byl fakt mimino, tak akorát pro dva, ale skromnější tři se taky nají. "Ještě, že byl zemětřas," prohodila jsem s úsměvem. Že za tím byla magie mi nedocházelo.

Všechno nabralo trochu jiný směr. Z lovce se stala lovená zvěř. No neřekla bych, že nás přímo zubři lovili, ale spíš šlo o jejich přirozenost držet se ve stádu, takže prostě běželi směrem od nebezpečí, ale zároveň běželi směrem na nás. Tohle nebylo dobrý. Evelyn křikla něco o lesu a černý se toho hned chytil. "To je chujovina!" vyštěkla jsem jenom. I kdyby se Evelyn sebevíc snažila, tak bychom to do lesa nestihli ani náhodou a kdo mohl vědět, co se v lese schovává. Mě navíc začala docházet šťáva.
Nevím jak to zvládali ostatní. Evelyn byla rychlá jako střela a já taky nebyla žádný hlemížď, ale i tak jsem cítila, že už to moje tělo nebude dlouho zvládat. Co pohánělo Aurona jsem netušila. Já už přímo ctila, jak mi stádečko čuchá záda. Tohle by chtělo pořádnou dávku štěstí. No doufala jsem, že moji kumpáni něco vymyslí. Nenápadně jsem se začala stáčet na pravou stranu, abych v případně potřeby mohla zvolit evakuaci mimo cestu stáda. Asi bych při tom dostala pár kopanců, ale rozhodně lepší, než se nechat ušlapat. Samozřejmě jsem se snažila nějak brzdit zubra před námi, ale jak jsem ztrácela sílu a rychlost, byly moje pokusy se do něj zakousnout chabější a chabější.

No nevypadalo to, že by někdo z nás měl nějakou extra strategii. Evelyn se rozhodla nakonec zaútočit ze zálohy na jedno zvíře, které si vybrala. Nebyl to ten nejstatnější kousek, spíš to bylo odrostlejší mládě. Sledovala jsem celou tuhle podívanou ze svého úkrytu. Vlčice skočila zubrovi na stehno, jenomže místo toho, aby mu udělala nějakou pořádnou ránu, ho jenom nakrkla. Zvíře sebo u zacukalo, zadupalo a pustilo se do nahánění vlčice, která mu nakousla stehýnko. Po hnědé srsti zubra se táhla stružka krve, která ovšem nebyla žádným závažným zraněním.
Vyběhla jsem z úkrytu. Zubr byl naštěstí na okraji stáda, takže jsem doufala, že budeme mít šanci ho odehnat dost daleko, než by mu ostatní mohli naběhnout na pomoc. Vlk se pustil do obtěžování zubra zezadu. Kdybych byla chytrá vymyslela bych nějaký plán, třeba že ho musíme utahat nebo nahnat do nějaké díry, aby upadl a třeba si i zlomil nohu. Jenže já byla moc hloupoučká na to, abych vymýšlela takovéhle věci. Takže jsem jen napodobovala to, co dělal vlk. Skákala jsem zvířeti po nohách a otravovala ho.
Ticho prorazil něčí křik! Nějaký idiot tu běžel a vykřikoval nějaký ptákoviny. Asi si neuvědomoval jakou blbost dělá. Stádo se samozřejmě pohlo. Pohlo se směrem od toho vlka, který tak vyřvával a přímo směrem na nás. Teď už si všichni všimli, že jeden zubr uhání pryč a tak se jako poslušné krávy, pohnulo celé stádo jeho směrem. Jenomže v tom byl ten háček. Tady jsem byla ještě já a vlk. Mezi stádem a naší kořistí. Celý průvod tedy vypadal následovně. Evelyn, za ní rozzuřený zubr, pak já s vlkem a kus za námi stádo, které se každou chvilkou přibližovalo. Tohle nevypadalo vůbec dobře.

Já neměla o nějaké strategie lovení ani páru. Popravdě jsem na tom byla takhle. Když něco vidím a mám hlad, skočím na to, zabiju to a sním. A když se to náhodou moc mrská nebo tak, otočím se a zdrhnu pryč. Nebylo na tom nic složitého, ale nehodlala jsem vypadat jako blbeček před novýma "kámošema". Přinejhorším furt můžeme sežrat Evelyn její křídla. Mlsně jsem si olízla čenich. Pokývala jsem hlavou, že jsem instrukce od obou slyšela. "Tak jo. Bereme teda támhle toho?" ujasnila jsem si, koho to vlastně ze stáda lovíme. Pak jsem se mírně přikrčila v porostu a začala se plížit směrem k nim.
Nebyla jsem úplně nejhlučnější, ale na druhou stranu jsem ani neoplývala nějakou elegantní chůzí, která by moje kroky tlumila. Naštěstí tráva celkem pomáhala odhlučnit moje dupkání. Proplétala jsem se vysokou trávaou a doufala jsem, že se mi podaří dostat nějak blíž. Ve vzduchu vyselo něco štiplavého a to nám hrálo do karet, protože když my měli problém cítit kořist, bude zákonitě kořist mít problém cítit nás. Mlsně jsem se znovu olízla a zalehla jsem kousek od našeho vybraného zvířete. Teď už jen čekat až někdo z těch dvou začne. Já rozhodně začínat nehodlala. Nebyla jsem ten rozený vůdce. Nebyla jsem ani nerozený vůdce, takže jsem si navykla na čekání na rozhodnutí od jiných. Navíc kdyby se něco podělalo, tak aspoň mám šanci se v čas zdekovat, pokud budu dostatečně schovaná ne? Ježiš já jsem geniální! Poplácala jsem se pomyslně po rameni, aniž bych vzala v potaz, že jsem u prostřed STÁDA zubrů. A že i kdyby mě neviděl ten jeden, udupou mě ti ostatní. Moje genialita nebyla tak geniální, jak se mi samotné zdálo.

Evelyn zněla více než pobaveně, nad tím, že bych žrala magiče a byla hezkou kuličkou. "Smutno by mi rozhodně nebylo," zabručela jsem jejím směrem. Kdyby všichni magiči pochcípali, tak by mi rozhodně nikdo z nich nechyběl. A když vám nikdo nechybí, není vám smutno. Suma sumárum mi vycházelo, že v rovnici zabít a sežrat, je vždycky lepší nezanechávat svědky nebo příbuzné. To už ale hovořil vlk. Otočila jsem svůj pohled na něj. "Za prvý, když necháváš přeživší, je velká pravděpodobnost, že ti to pak dřív nebo později vrátí. Navíc nepotřebuju posluhovače, úkryt mám, maso si ulovím a nic jiného mít k pohodě nepotřebuju," prohodila jsem první námitku, která byla celkem jednoznačná. "A za druhý, nevím vo co se snažíš, ale můj kostnatej zadek potřebuje trochu tuku a je mi jedno, jestli bude pocházet z nějakýho zvířete nebo z tebe, takže radši drž klapačku," zavrčela jsem dostatečně výhružně. Nevím, co se mě dotklo víc. Zda jeho poznámka, že bychom neměli s kým bojovat, což samo o sobě byl absurdní argument, protože kdo by bojoval jen tak pro zábavu. Na boji a zabíjení, nebylo nic zábavného. Byla to nutnost. Nebo mě možná namíchla jeho snaha se mi vlichotit, to ovšem narazil na zeď naprostého odporu. Nejen že po mně lichotky sjížděli jako máslo po navoskovaný střeše, ale já je ani nechápala a spíš mě urážely, právě proto, že jsem je nechápala. Já nechápala spoustu věcí, takaže mě jich i spousta uráželo.
Evelyn odmítla odkousnutí křidélek, ale souhlasila s lovem zubrů. Vlk se přidal s nějakou otřepanou frází, nad kterou mi jen zatikalo v oku. "Tak jdem," zavelela jsem odhodlaně. Po pár krocích mi ovšem došlo, že nevím co dělám. Naši skupinu při lovech vždycky někdo vedl. Někdo, kd věděl co dělá. Což já nebyla. Zavětřila jsem ve vzduchu, páč to bylo to jediný co jsem mohla udělat. Stádo bylo celkem daleko. "Jsou támhle. Tak fajn, nějaký nápady?" zeptala jsem se za pochodu a namířila si to směrem ke stádu, pomalým a klidným tempem, nehodlala jsem se vysilovat před lovem.

//Ježčí mýtina přes eso

"Božíčku, aby ses nepos..la z toho, že ti brácha vyhrožoval, pff," zabručela jsem na Evelyn, která si stěžovala, že to brácha myslel vážně. Jasně, že myslel. Ale myslet a něco udělat, je velice zásadní rozdíl. Já si taky často myslela, jak někomu vyrvat orgány z těla a udělala jsem to? Ne. Zatikalo mi v oku soustředěním. Tohle myšlení jsem neměla ráda, bolela mě z toho hlava akorát. Jenže Evelyn a ten vlk se rozhodli mě následovat. Vypadalo to, že hlavobolu se jen tak lehce a rychle nezbavím, když bude vlčice s křidélky pořád mluvit.
Momentálně se zaměřila na magie a lovení nebo co. "Nejlepší by bylo magiče vyhladit. Kdyby škemrali, tak bych je nechala pochcípat," odvětila jsem jí suše. Bylo to pravdivé a výstižné. I kdyby brečeli a naříkali, nechala bych je chcípnout a ani bych se neobtěžovala je zakopat. "Navíc čím víc jich pojde, tím míň práce a víc žrádla pro mě," dodala jsem. Pro cizího to mohlo znít děsivě, ale mě představa požírání mrtvých magičů přišla normální. Přeci jenom maso je maso a nouze je nouze.
Její další otázka působila klidně, jako bychom byly staré známé. Vlk mezitím mlčel. "Měla jsem se celkem dobře. Urvala pár tlapek, nakousla pár zadků... Rozhodně jsem se měla líp než ty, když tě očividně někdo proklel... Křídla nechutný, nesvědí tě to? Mohla bych ti je ukousnout, pokud bys chtěla," brebentila jsem a mlsně jsem si olízla čenich. Křidélka by byla jidlo zdarma. Vítr se obrátil a k nám vál z východu. Byl v něm silný pach.
"Cítíte to? Zubři," dodala jsem a mlsně si olízla čenich. Mohlo by to být nebezpečné. V tomhle období se většina těhlech velkých savců pářila a já věděla na vlastní kůži, co znamená nadrženost v praxi. "Tak, co troufáte si nebo jdeme hledat jinam?" nechala jsem rozhodnutí na nich. Mě osobně bylo riskování putna. Navíc by někdo z nich mohl zařvat a no... měla bych bufáč tak jako tak.

Tiše jsem zamručela. "Vyhrožoval, ale ublížil ti?" nadhodila jsem a postavila se v tomto sporu na stranu Noroxe a ne Evelyn. Byla divná. Ta její křidélka byla magická až na půdu, ale pořád ve mě hlodala pochybnost. Co když jí je opravdu někdo přičaroval násilně a ona se jich teď nemohla zbavit. Nehodlal jsem jí ovšem nabízet pomoc, nechtěla jsem řešit její plkání o tom, že jsem jí pak ublížila, když jsem se jí snažila odkousat křidélka od těla. V talmě se mi seběhly sliny a v břiše zakručelo. Byl čas jít něco sníst.
Když už byla řeč o jídle. "Jenomže spousta magičů používá magie, aby něco ulovila. To je největší zbabělost a lenost. Jsou pak naprosto neschopní a bez své magie by ani nemohli nic ulovit," zabručela jsem si to svoje. Vlk byl celou dobu potichu a bylo to dobře. Jeden aspoň uměl držet klapačku, když bylo třeba. Když ji ovšem následně otevřel vyšel z ní naprostej blábol. Oba dva mleli bláboly. "Kosti, uši, vy dva jste fakt pošahaní," odfrkla jsem si, i když jsem to byla já kdo měl na krku tlapku kdo ví čeho. V břiše mi opět mohutně zakručelo. "Já jdu na lov, chcete se přidat?" zeptala jsem se, ale na odpověď jsem nečekala. Rovnou jsem se rozeběhla jinam, abych mohla něco ulovit.

//Zubří vysočina přes říční eso

Přejela jsem pohledem Evelyn. "Zažila jsi někdy nemagiče, kterej by trhal drápy ostatním vlkům jen tak pro srandu?" zavrčela jsem na ni a zvedla tlapku bez drápků. Nemagič by drápky vyrvat ani nezvládnul. Z logiky věci by se mi k tlapce musel přiblížit zuby, ale to by byl moc blízko a odhalil by zátylek, který by se dal snadno prokousnout. Takovéhle mučení mohl způsobit jen někdo, kdo ovládal magii a mohl si s ostatními dělat, co chce, i přes omezení vlastního těla.
Pohled se mi přenesl na vlka, který mluvil o trochu rozuměji. "Jsou to arogantní sobci a pitomci, co na to víc říct. Hlavně jen vykořisťovat a sami si válí šunky," zamrmlala jsem. "Navíc je pro ně všechno zábava. Lov, bitky, všechno... Jenom zábava, zábava, zábava," dodal jsem razantně a v očích mi blesklo, jak jsem se pohledem zaměřila na Evelyn a její křidélka. Nevěřila jsem jí ani čenich mezi očima. Sice byla nemagička, ale pořád se jí něco magického muselo stát, i když to nechtěla říct. Možná jí ta křidélka někdo přičaroval a ona je ani nechtěla! Zavrtěla jsem mírně hlavou. V břiše mi zakručelo a já věděla, že už hlad nebudu moct dlouho přecházet.
Evelyn si to u mě vyžehlila, když pochválila moje štístko, které mi vyselo kolem krku. Vlk navrhoval, abych brala uši. Zavrtěla jsem hlavou. "Když ti někdo ukousne ucho, můžeš dál fungovat. Když ti utrhne tlapku, tak i kdybys to náhodičkou přežil, tak se už nikdy nedáš pořádně dohromady," řekla jsem prostě. Bylo to logický. Uši byly k ničemu. Tlapka pro štěstí a jako talisman a repelent proti magičům, to už je jiná.

Evelyn vypadala celkem nadšeně mou myšlenkou, kteoru jsem jí momentálně předávala. "Jen šířím to, co se mi doneslo a myslím si, že je to dobrý..." zamrmlala jsem, abych zakryla fakt, že nevím co znamená slovo verbovat. Zní to jako drbat, ale já ji rozhodně nechci drbat záda... A to ver tam... Asi chce drbat vrbovou větví, ale na to ať si sežene někoho jinýho... Vlk zněl o něco víc nadšeně. "Magičové pfujtajksl," odplivla jsem si. Osudovo poblouznění přestávalo účinkovat a mě se vracelo moje staré já. "Jasně, že je nesnáším, kdo by je měl rád?" podivila jsem se a otázku položila, jako by byl vlk vážně natvrdlej. "Magičové jsou odporní a jeden by si je měl držet od těla, než do něj zaryjou svoje zuby, drápy nebo něco horšího," dodala jsem ještě s pohoršením v hlase.
Evelyn se ovšem vyptávala na tlapku. "Jo to je tlapka nějaký Sunflower," odvětila jsem ji laxně. Mohla mi věřit nebo taky nemusela. Já sama sebe přesvědčila, že by ta tlapka mohla eventuálně být toho vlčete. Navíc když jsem zatajovala její původ bylo to strašidelnější a taky nehrozilo, že mi ji někdo vezme. A talisman proti magičům je potřeba vždycky! Přejela jsem je pohledem. Mírně jsem přešlápla a zakručelo mi v žaludku. Pokud tihle dva něco nechtěli, měla bych zamířit někam, kde se budu moct nažrat.

//Jo jen pro vysvětlení, Tasa si myslí že vlci s magií jsou jen ti s nepřirozenou barvou očí, takže vlky s magií myšlenek, předmětů, země a nebo se žlutýma očima bere jako nemagiče, dokud před ní magie nepoužívají. Modrých očí se bojí celkově a bere je za magické. Nikdo jí ještě souvistlost magie s barvou očí nevysvětlil pořádně.

Otřásla jsem se, když vlčice prohlásila, že ty nechutnosti má na těle, protože jedla moc opeřenců. Tiše jsem se zařekla, že už nikdy radši nebudu jíst ptáky. V tom mi v břiše zakručelo, ale já to přešla. Byla jsem na diplomatické cestě a bylo potřeba předat všechny informace od cizince. Vlk se nějak představil, no to jsem nevnímala, protože už jsem se nepokrytě pouštěla do svého projevu.
"Slyšte slyšte," začala jsem a mírně si odkašlala, abych si utřídila myšlenky, kterých pravda mnoho nebylo. "Přináším vám poselství od cizince, žijícího v horách. On nám přináší prozření do našich... duší?" neznělo to moc jistě, tak jsem si zase odkašlala a nabrala sílu do hlasu. "Podle tohoto cizince máme upustit od našich hlav a používat v rozhodování naše srdce. Máme otevřít svá srdce a své představi všemu možnému, máme se tolerovat a neutiskovat... ovšem pokud někdo není magič, tam je to samozřejmě o ničem jiným ALE! Máme hlavně být skromní a nemáme se snažit odhalit všechny tajnosti světa, neb to přináší jen bídu a utrpení! A tak střeste se těch, co jen svou hlavu používají a otevřete vlastní srdce jako vřelou náruč ostatním!" zakončila jsem svůj projev. V očích mi plálo odhodlání a srst jsem měla rozcuchanou.
Nastalo trochu trapný ticho. "Tak co přesvědčila jsem vás?" naklonila jsem hlavu na stranu a pak si kecla na zem. Začla jsem se zadní tlapkou drbat za uchem, které mě začalo svědit.

//Řeka Tanebrae
(sorry že ruším, ale sbírám vlky na splnění Osudu... hned co to vyřídím, tak zase zmiznu)

Kráčela jsem velice veselým a poskakujícím krokem od řeky směrem dál do krajiny. Vypadalo to tu zajímavě a já popravdě ani netušila, proč jsem vlastně jdu. Proč že to sem jdu? Och ano říct všem, co říkal ten blázen tam! Zakručelo mi v břiše, jaký jsem měla hladík, ale ovládala jsem se. Šířit slovo Magorovo bylo důležitější než můj vlastní pocit naplněného břicha.
A hned předemnou se mi naskytl pohled na dva magiče. No nazdar! Mám říkat i magičům poslání toho velikého. Naklonila jsem hlavu na stranu a pak zase na druhou. Neviděla jsem důvod, proč jim o něm neříct. Přece jenom jeho poslání bylo otevřenost, tak by to možná mohlo vytřást z jejich hlav tu posedlost magiema. "Hej hola, přátelé, zdravím vás," prohodila jsem k nim, když jsem se k nim blížila. "Och tebe znám ty seš ta..." začala jsem, protože jsem vlčici znala. Jenže pak jsem si povšimla křidélek a větu jsem dokončila jinak, než jsem ji původně chtěla dokončit. "táák... tááák... no co to je?!... teda jako nic proti, ale tohle ti tam jen tak narostlo z hecu nebo si jedla moc holoubat?" Zavrtěla jsem hlavou nad tou dnešní magickou nechutností zkažené mládeže a zachvění mi projelo od čenichu po špičku ocásku, který se teď naježil. Pche magie pfuj pfuj pfuj. "No tak než se zase zakecáte, slyšte vznešené slovo,"Magorovo, řekla jsem a mírně jsem si odkašlala. "Na támhle tom kopci," ukázala jsem tlapkou na Nárrské vršky, jejich jméno jsem sama neznala, ale byly tam. "Žije jeden tulák a myslím, že jeho učení by vás mohlo zajímat," řekla jsem vesele a na oba rozpustile mrkla. Celá jsem se u toho vlnila a netrpělivostí jsem u toho přešlapovala, jako malé vlče, které ví velké tajemství. "Myslím, že by se vám to mohlo líbit, že to chcete slyšet?" Mé nadšení způsobilo, že vlci kolem mě mohli pocítit podivnou náklonost k mé maličkosti. Já sama netušila, že ovládám jarní magii, ale její síla kolovala v mých žilách bez ohledu na můj názor. No a teď jsem byla tak natěšená a rozrušená, že se přihlásila slabě o slovo.

Ten pitomeček vlezlej nic neřekl, opět, a zamířil od nás rychle pryč. Obrátila jsem se na hnědáka, který neodpovídal taky. "Tady jsou fakt všichni tak moc děsně divný... cha cha," řekla jsem větu, která měla znít jako nejvíc nakrknutá věta, ale vyšla ze mě obklopená smíchem a radostí, jako bych si ani neuvědomovala význam vlastních slov. Pohledem jsem přejela Hnědého. Hmm divnej... "Nemáš zač za záchranu, být tebou si na tyhle magický pitomce dávám pozor, ještě by ti mohl ublížit," prohodila jsem jeho směrem. "Pokud ti můžu dát radu, tak bych se zastavila tady v těch kopcích. Je tam nějakej pomatenej tulák, ale dává celkem dobrý rady do života, tak ho zkus navštívit," řekla jsem s další vlnou smíchu vlkovi, který se o mou malou maličkost nezajímal.
Jenže mě už to zase hnalo dál. Musela jsem se podělit s okolím o tom, že na té hoře bydlí šílenec, který má někdy celkem dobrý rady. No a to by si měl přece každý poslechnout ne? Já bych si to rozhodně poslechla znovu... Nebo možná ne? Kývla jsem hlavou na vlka a otočila se k odchodu. Cestou pryč byl můj jindy dupavý krok trochu odlehčený a jako bych poskakovala sem a tam.

//Ježčí mýtina

//Nárské kopce vršek

Sejít kopec bylo celkem složité, ale čím dál jsem byla od vrcholku tím v lepší náladě jsem se cítila. Něco mi říkalo, že mi ten podivný cizinec otevřel oči. Měl pravdu, že kdybychom všichni otevřeli svá srdce, tak bychom se cítili mnohem lépe. Dokonce bych řekla, že by nám všem bylo nejlépe! Navíc měl pravdu i v tom, že sourozenci moc nad vším přemýšleli. Nejen, že byla nuda nad něčím přemýšlet, ale navíc to bylo tak na hlavu samotné. Vždycky se snažili vymyslet ten nelepší plán, ale víc a víc se zamotávali do pavuči na sítí svých vlastních výmyslů, že sami zapoměli na to, co je naším pravým cílem. "A to je zničit magiče!" zavrtěla jsem hlavou.
Bylo mi tak nějak osvěžujícně. Cítila jsem se nabroušeně a celkem i odhodlaně všem povědět, co jsem zažila a jak mi ten moudrý cizinec poradil. V dálce jsem uviděla dva vlky. No to je ten úchylák! Byla jsem si tím naprosto jistá. Tak v klidu! Je neškodnej. Určitě. Alastor to tvrdil, takže musí být. Ale měla bych toho druhého varovat a třeba mi pomůže. "Hej vy tam," křikla jsem na dva vlky (//Helios a Erlend) a pomalým krokem se k nim vydala. Zastavila jsem se dostatečně daleko, abych mohla zdrhnout. Při pohledu do modrých oček jednoho jsem málem chytla hysterák, ale znala jsem ho. Alastor tvrdil, že je neškodnej! Zhluboka jsem se nadechla. "Moc bych se s ním nevybavovala, je to úchyl," křikla jsem na hnědého vlka a snažila se nedívat druhému do očí, protože to by mě asi už opravdu odrovnalo. Musela jsem se ovládat, abych neutekla a řekla hnědému své varování. Taky bych jim mohla říct o tom cizákovi nahoře na hoře.

//Kopečky

"Ségra je taky stejně pitomá jako Stín, možná ještě pitomější. Zabije Alfu, což je super jako proč ne, ale ani nemá kam by se schovala... Měla bych ji najít, co když jí hrozá nebezpečí?... A taky že hrozí, být to moje máma nebo tak něco, tak jí nakopu zadek... A navíc to bude magická máma, takže to bude ještě o to větší pr..er," říkala jsem si spíš sama pro sebe než pro okolí. Neměla jsem žádné zábrany, protože jsem tohle nebrala jako nějakou posvátnou půdu. Brala jsem to jen jako kopce, ze kterých se prostě porozhlédnu po okolí, takže mi nedělalo vůbec problémy tu nadávat a hlasitě dupat. Někdo by mohl mít zábrany si tady třeba odplivnout na zem, protože je to magický prostor, magický bytosti, ale já měla magické bytosti v místě kam světlo nesvítí. Navíc jsem po posledním setkání s bílým vlčetem tady v pískových horách, nevěřila, že by tu nějaká magická bytost byla. Natož aby byla tak magická, že by mi mohla za moji nevychovanost něco udělat. "Prostě ségra je slepice, Stín je zrádce a zaslouží si rozsekat na kousky a Norox... Noroxe bych strčila do mraveniště prd..í napřed, aby věděl že... že..." byla jsem fakt naštvaná. Kapal ze mě vztek. Ne, nekapal. Přímo cákal do okolí.
A pak...
Pak...
Jsem se rozplakala. Brečela jsem jako želva. Slzy se mi řinuly po tvářích jako nezadržitelné vodopády. Kapaly do písku, tekly mi po krku. Měla jsem ucpaný nos, ze kterého mi teklo. Hlasitě jsem vzlykala jako největší ubožák, kterým jsem taky byla. Tělo se mi třáslo a já ani netušila proč. Jako by na mě všechno to putování. Všechno, co se mi kdy stalo dolehlo. A mohla za to jediná, miniaturní věc. Naprosto přírodní a přirozená věc. Tma.
"Ale, ale... Copak se vám stalo?"
Zaslechla jsem za sebou hlas, ale neotáčela jsem se. Mohl to být magič. Mohl to být nemagič. Mohl to být klidně můj táta a já bych prostě řvala jako blbeček dál a neohlížela se. "Je tma," vzlykala jsem přes moře slz, které se mi dostávalo z očí do výhledu.
Podivná pauza. "To v noci bývá."
"Co?" zakňourala jsem přidušeným hlasem a sopel se mi táhl z nosu pomalu až do půlky krku.
"Tma... V noci bývá tma."
Trapnost téhle situace. Trapnost téhle věty. Příchozí mne nechápal a já nechápala jeho. Nebo možná jsem ho někde v mozku chápala, ale netušila jsem jak to dát dohromady, aby to dávalo smysl. Nebo jak odpovědět, aby to dávalo smysl. Nic nedávalo smysl. "No... je tma... A já.. Já nevím, kam... kam jít," vysoukala jsem ze sebe po chvilce, která trvala jako nejdelší pauza světa. Byla to pravda. Vydupala jsem na tenhle kopec. Doufala jsem, že na něm bude hezká vyvýšeninka, ze které se podívám dolů a uvidím kam mám jít. Soptila jsem do kopce a neuvědomovala jsem si jeden prostý fakt a to byla tma. Ve tmě asi prdlačku uvidím, i kdybych na krásně chtěla. "Jsem úplně pitomá," zabrblala jsem, když opadl první záchvat hysterie. "Nedošlo mi, že ve tmě neuvidím. Jsem hloupá. Naprosto tupá. Celý život jsem naprosto k ničemu. Bezcená a jednoduchá," mluvila jsem naštvaným halsem dál a dál. Slova ze mne padala sama od sebe. "Vylezla jsem sem a neuvědomila jsem si to. Neuvěodmila jsem si to nebezpečí, neměla jsem nikdy opouštět formaci nikdy," přešla jsem na úplně jinou událost. Jiné téma. A ani jsem si to sama neuvědomila. "Byla jsem naivní, myslela jsem si že to zvládnu, ale nezvládla. A pak jsem o ně přišla," bolestně jsem zakňourala a cítila jsem, jak mi zase trhají drápky z tlapek. Ta neuvěřitelná bolest, agónie. Větší agonie než všechno potom i než všechno před tím. "A pak tam byla. Byla všude a pořád. Tma... Hrozná, děsivá, lepkavá tma," rozbrečela jsem se nanovo. Tělo se mi otřásalo pod náporem breku a smutku. Brečela jsem za svoji hloupost, svoje drápky, svoje syny a dcery. Brečela jsem za všechno, co mi udělali. Za trhání a kousání, dovnitř a ven, urážky a oplzlosti, bolest a strach, hněv a nepochopení. Brečela jsem za to co se stalo i za to co jsem. Nemohla jsem se ovládat. Byla jsem na dně.
"Ach Taso," odmlčel se. "Nejsi hloupá, jen... nevnímáš svět tak jako ostatní. Vnímáš ho víc srdcem než hlavou a to je velice, velice důležité." Nepřerušovala jsem cizince, ale nepřestávala jsem usedavě plakat. "Ostatní myslí svou hlavou, snaží se na všechno přijít a všechno vymyslet, ale kam je to dovedlo. Sestra se zranila, bratr se zatvrdil, další odvrhl svou vlastní rodinu. Možná že přemýšlet hlavou, není to správné řešení." Pokývala jsem hlavou jako školené vlčátko. Měl pravdu. Sourozenci hodně přemýšleli, ale všichni ztratili správný směr a cíl. Možná že tohle naznačoval? "Myslím, že bych ti mohl dát malinkatý dárek, který by ulevil tvé bolesti. Nedávám ho jen tak někomu, ale tobě by mohl pomoct," mluvil celkem potichu. "Největším dárkem je mít otevřené srdce pro všechny. Věřit v sama sebe a nikdy se nenechat přesvědčit o opaku. Kdyby takhle smýšleli všichni..." Uslyšela jsem povzdechnutí a jako by mi po páteři přejelo pírko, nebo tak něco. Mírně jsem se ošila a začala se otáčet. Jenže... nikdo za mnou nebyl.
Utřela jsem si packou slzy. Pod mou osobou už byla loužička slz, jako bych se poch..la. "Fujky,"dovolila jsem si uvolnit napětí. Najednou jsem se cítila jinak. Líp. Jistěji. Sebejistěji dokonce. Cítila jsem se, jako by se nic z předchozího nestalo. "Halo? Pane?" zeptala jsem se nejistě do okolního prostoru, ale byla jsem opět sama. Cizinec zmizel stejně jako se zjevil. "Hmm dědek bláznivej," odfrkla jsem si. "Ale něco na tom jeho mluvení bylo, ne že ne," říkala jsem si pro sebe. Nechtěla jsem odcházet. Něco mě tu drželo. Jako bych měla přilepené tlapky k zemi, ale na druhou stranu mě něco pohánělo k tomu jít a všem říct, že mají méně myslet a víc používat a poslouchat svým srdcím. Přicházelo to ovšem pomalu a celkem nenápadně, takže jsem změnu ve svém myšlení moc nepostřehla. Začala jsem tedy velice neochotně sestupovat z kopce.

//Tanebrae přes Nárské vrchy

//Zubří vysočina přes říční Eso

Tiše jsem vrčela a soptila směrem k pískovcovým skalám. Chtěla jsem se hlavně podívat kde jsem, odkud jsem přišla a kam bych mohla dál vyrazit. "Jsem naprosto nemožná a dementní. Já a vést nějakou smečku. Se poštval nebo co? Já ani kurňafix nevím kde jsem?!" soptila jsem a ne potichu. Soptila jsem hezky na hlas, aby mě každý slyšel a aby se to hezky rozléhalo po skalách. Chtěla jsem jenom najít nějakou tu cestu a ani jsem netušila kam. Moje cesta neměla směr ani cíl. Byla neurčitá, ale hodně, hodně moc naštvaná. Nevnímala jsem pachy kolem a ani jsem nevnímala, že jsem se ocitla zase na místě, které bylo podle ségry magické. Možná kdybych si to uvědomovala, tak bych se bála... Jenže já na ségru a její kecy o magické bytosti co tu bydlí nevěřila. Neskočím na stejný klacek podruhé... Dupala jsem do kopce jako zběsilá.

//Vrcholek