Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zůstala jsem sedět s tlamou do kořán. Nemohla jsem jí na to nic říct. "Jááá!" vypískla jsem nakonec. "Já a magie... Pfuj, pfuj, pfuj," odplivla jsem si na zem a protočila oči v sloup, jako bych chtěla udělat nějaké gesto odhánějícíc všechno zlé (//čti pokřižovat). "Bych radši chcípla než se někdy pouštěla do nějaký magie." Zvedla jsem se plná rozčilení a neschopnosti vnímat jakoukoli jinou emoci než hněv. Nemohla jsem prostě jinak. Tohle mě tak bytostně urazilo, že jsem se prostě na nic jiného nezmohla.
Naštěstí Vrána řekla, že jdeme, což jsem potvrdila kývnutím hlavy. Ze samého rozrušení mi zmizela na chvilku část ocasu, špička a kus za ní. A pak se zase problikla, zase zmizela. Zase problikla a pak se zjevila už normálně. Já sama nic nezpozorovala, jenom jsem cítila, úbytek energie a to, že mě to celkem i uklidnilo. Následovala jsem proto Vránu dál, kam už nás její tlapky vedly. "Přece nemůžu odejít bez ségry, když jsem jí sem přišla hledat," odvětila jsem trochu zadýchaně svou vlastní logikou.

//za kayou

Byla zima. Mrznul mi zadek. Chtělo by to nějakou kůži, do které bych se mohla zabalit a nevylézat z jeskyně. Možná bych mohla do toho úkrytu u sopky, ale tam je ta nebezpečná smečka... Z celkového zamyšlení ze mě vyšel pšouk, za který jsem se ovšem neomlouvala ani ho nehodlala nijak komentovat. Nevábné vůně byly stejně vzduchem hned odneseny mimo naše čichové receptory. "No jasně, že odsud chci vypadnout," řekla jsem hrrr, aby to nevypadalo, že mi to tu nějak přirostlo k srdci. Protože nepřirostlo. Čím déle jsem tu byla tím více se mi chtělo zmizet. Neměla jsem už ani náladu se nějak s někým bavit, kromě pár vyvolených, protože každý tady byl magič nebo přítel magičů nebo nabíječka magičů. No odporné. "Ráda bych vysmahla, ale čekám na ségru. Navíc brácha nevím, jak na tom teď je dlouho jsem ho neviděla a druhý brácha někam zmizel, takže kdo ví... Ale je to tu příšerný nemysli si. Samej dementní magickej vořech nebo čuba," řekla jsem kysele a zatvářila se u toho, jako bych kousla do citronu s největším zhnusením a odporem.

Seděla jsem. Seděla. Nechápavě jsem pohlédla na Kayu, protože její otázka byla naprosto zbytečná. Sama mohla vidět, že sedím, seděla jsem a mám v plánu sedět i dál. K čertu... JÁ MÁM PRÁVO SEDĚT! Netušila jsem na co Vrána narážela, ale bytosntně mě to uráželo. Nechala jsem jí ovšem nějakou tu minutku, se z mého hněvu dostat, protože stejně jako jakákoli jiná emoce, i hněv u mě nastupoval až po delší době. Až v momentě kdy můj mozek pochopil, proč se hněvám, mohla jsem se hněvat. Jinak to nešlo. A můj mozek byl hodně pomalý.
Když se konečně vymáčkla, tak jsem ještě chvilku tupě koukala před sebe. Pak jsem zakývala hlavou. "Oooo... jóoo.... nooo.... Ták to nevím," řekla jsem upřímně a protáhle, protože jsem netušila, proč to vlčici vůbec zajímá. "Nebo jako... Hmm... Ségra má teď nějaký pobíhání kolem asi, páč ji nemůžu najít a říkala, že půjdeme... nebo neříkala... to je fuk... no že půjdeme, až si to tu zařídí," dovysvětlila jsem už trochu inteligentněji, ale pořád celkem stupidně.
Jenže pak mne kousla do zadní části mozkovny myšlenka. Mírně se mi rozšířily zorničky. Mlčela jsem a netušila, co je to za emoci. Pak jsem sklonila hlavu. Byl to smutek. "Ty mě tu snad nechceš?"

Vrána hrabala skrýš pro svou kost. Musela jsem uznat, že to bylo celkem dobře vybrané místo, které bylo blízko, ale zároveň i dostatečně mimo dosah smečku. Byla chytrá. Mě by nenapadlo kopat mimo naše území, protože bych se bála, že mi to někdo cizí ukradne, ale asi bylo pravděpodobnější, že ji okrade někdo ze smečky, než mimo smečku. Je fakt krutě chytrá.Seděla jsem na rozmrzlé půdě a z nebe se snášely vločky. Začínala zima.
Dokopala svůj úkryt, schovala do něj dar a zakopala ho. Práce byla hotová a teď už se ke kosti nikdo až do jara nedostane. Už jsem se nadechovala, že odpovím na její otázku. Otevřela jsem tlamu, ale po jejím dodatku jsem ji zase zaklapla. Nebylo proč, bych se měla šířit s tím, že tlapka nepatří vlčeti, pokud to někdo nechtěl slyšet. Nakrčila jsem jen čenich a začala se tlapkou drbat za ušima. Její otázku jsem nechápala. "Hmm... sedím tu," odvětila jsem a přišlo mi to jako ta nejvíc geniální odpověď. Ano, co jiného jsem tu dělala, než že jsem seděla na zmrzlé zemi. Pokývala jsem radostně hlavou nad vlastní genialitou.

//Borůvkový tentononc

Kráčela jsem za Vránou. Spíše jsem se vlekla jako nechtěná smůla přilepená na tlapku. Vrána táhla kost, což ji celkem zpomalovalo, ale já si nestěžovala. Stejně jsem neměla, co dělat, a co jiného s načatým dnem, než se táhnout jako smrádek za Vránou, doslova. "Co já vím, co to je... Je to divný, smrdí to, jde to ze západu na východ," zabrblala jsem v odpovědi, protože mě to fakt nějak extra nezajímalo. "Pravděpodobně je to nějakej magickej sajrajt, co jinýho by to taky bylo... Příroda jenom těžko dělá řízený dýmový mraky... Takže hádám, že nějakej neumětel, to zase pěkně po....al a teď to prostě odnášíme všichni," dodala jsem už o poznání hlasitěji, protože nadávat na magiče nebylo nikdy od věci. Navíc když byl důkaz toho, že to nějakej z nich skutečně podělal a teď musí trpět všichni bez rozdílu. Ani bych se nedivila, kdyby si ten blbeček tohle všechno naplánoval schválně, aby ostatní vymýtil. Vrána začala zahrabávat kost, takže jsem si kecla na svou prdel a sledovala okolí, jestli někdo nejde, abych ho případně mohla hodit do pukliny v zemi. Když byla ta díra dobrá na schovávání mých zbytků, tak se tam jistě nějaký to magický ho..o taky schová.

Malá vlčice se začala rozčilovat, že jsem urazila její čubčí matku. "Hele vzhledem k tomu, že tady maminku nikde nemáš a tady Vrána ani Medvědice mi pravděpodobně bránit nebudou, tak bych si neotvírala tlamu, nebo tě taky můžu z tohohle lesa vyházet po kouskách," zavrčela jsem na ni a vycenila zuby. Párkrát jsem naprázdno ve vzduchu zaklapala čelistmi a pak se obrátila zpět k staré známé a nové známé. Hnědá vlčice, kterou jsem si překřtila na Medvědici, nakázala vlčeti ať vypadne a to naštěstí šlo. Jediný štěstí, jinak by taky nemuselo bejt. Věděla jsem, že tady nemám žádnou pravomoc, ale podle toho, co Medvědice říkala vlče nebylo místní, takže by mi asi nikdo nebránil. Rozhodně ne Vrána.
Medvědice se začala vyptávat na mě, ale Kaya ji celkem odbyla. "Ochocho drama," protáhla jsem šeptem, ale rozhodla jsem se být za slušňáka. "Nejsem členem žádný smečky, jsem svobodná jako ptáček a celý svět je mým domovem. Jen jsem tady Kaye přinesla omluvu za můj poslední ne úplně příjemný výstup," zasvětila jsem ji do toho, proč tu jsem a proč má Kaya v tlamě tak velkou kost. Medvědice se mi líbila, ale Kaye asi moc ne, protože se rozhodla odejít. "Já jsem mimochodem Tasa, těšilo mě," prohodila jsem ještě k hnědné, jejíž jméno mi zůstávalo záhadou na odchodu z tohohle místa.
Cupitala jsem za Kayou,která nesla kost a byla jsem ráda, že z tohohle zapadákova mizíme pryč. Bylo to tu nechutný a děsně podřadný. Ve vzduchu jsem cítila pachy, takže jsem se asi balila v pravý čas. "Jasně, že s tím kouřem. Je to děsně zvláštní, fakt děsně moc. Zvířata kvůli tomu migrustou.. migjarou... mig... migaj prostě na východ. Byla jsem dole u řeky na jihu a na jedný pláni se skoro nedalo dejchat, jak to bylo blízko a vypadá to, že se to posouvá," dodala jsem poslední větu celkem vážným tónem i na svou tupou osobu mi tohle přišlo divné. Opustila jsem les a s posledním pšouknutím tu zanechala i kus svého zápachu.

//Za Kayou

Malá vytáhlice s IQ tykve vypadala celkem uražneně, že nedostala pochvalu. Musela jsem se prostě smát. Místní vlčata jsou měkkčí než moje tlapky. "Jestli je tvoje matka tak pitomá, aby ti tohle radila, tak za ní rychle utíkej, páč by už taky dávno mohla být pod drnem," zahudrovala jsem si spíš pro sebe, ale popravdě jsem se chtěla tohohle otravnýho skřeta zbavit. "Vypadni nebo tě zakousnu," dodala jsem s varováním. Bylo mi jasné, že Vrána by mě asi zastavila, i když... Nevypadala nadšeně z přítomnosti mrněte o nic víc než já.
Moje pozornost ovšem byla dost přelétavá, takže než stihlo vlče zase něco pípnout, už jsem mu nevěnovala žádnou pozornost. Upřela jsem pozornost čistě a pouze na Vránu a doufala, že vlče vyslyší varování a půjde mi z cesty. Nikdy jsem nikoho nevarovala jen tak, pro nic za nic. Vždycky to byla poslední možnost pro mou oběť vzít nohy do hrsti a rozum na ramena, nebo tak nějak. "No nemáš zač," ušklíbla jsem se na Vránu, která byla evidentně kostí potěšena. "Někde bych jí zakopala, pak bude mít teprve dobrý aroma," dodala jsem ještě radu, jak má nakládat se zubří kostí a pak jsem si kecla na zadek. Mírně jsem mlaskla a pak jsem si protáhle krkla. "Grrrk." ..."Jeden malej fracek, jako tady tahle Čumilka, mě holt neposlechl a strkal rypák kam neměl," prohodila jsem nevzrušeně. Šakalí tlapka byla už tak vysušená, že rozpoznat rozdíl mezi tlapkou šakala a malého vlčete bylo zhola nemožné a já toho vesele využvala.
Vrána byla vážně nakrknutá, že se tu musí courat s partou blbečků. "Víš jak, nemusela bys tu bejt kdybys nechtěla," řekla jsem věcně a v oku mi zatikalo. "Mohla bys mít vlastní smečku, kdybys chtěla nebo se toulat, jako dřív. Žádný závazky a otravové... Takhle musíš být furt vykidnutá tady a ani nevíš, co se kolem děje... Ale řeknu ti, že se děje něco móc zvláštního... jojo děje," zahudrovala jsem, jako stoletý stařík někde na cestě.

Ani jsem se svou kostí nemusela čekat dlouho. Tahle smečka plná blbečků se hned ukázala v tom nejlepším světle. Nějaká oprsklá, nohatá příšerka se rozhodla, že si na mě bude vyskakovat. Sjela jsem příšerku před sebou pohledem. Stála tam celá důležitá a myslela si, že je lepší než já. Takovýhle spratků mám plný zuby, no na prdel si z ní nesednu. Vycenila jsem tesáky a přikrčila se. Byla jsem rozhodně rychlejší než tohle nedochůdče, takže než stihla zareagovat byla jsem u ní a zuby zcvakla přímo před jejím čenichem. V očích mi jiskřilo a mezi zuby jsem cítila trochu jejích chlupů. Nekousla jsem jí, ani nic podobného, ale už jenom ten rychlý pohyb by jí mohl posadit na zadek a cizí zuby blízko krku, by jí měly vyděsit tak, že se z toho po...
Jenomže všechna zábava byla náhle zhacena. Vrána si to k nám nakráčela a já se uctivě stáhla zpátky ke svojí kosti. Malá bojovnice dostala hned pořádně vytmaveno, co si to dovoluje a já se neubránila smíchu. "Chochocho," chrochtala jsem smíchem za Kayou. "Musím ti říct, že hnusnější a hloupější vlče, jsem neviděla a že jsem jich viděla hodně... Prej ,mám pžíkaz´, kolik jí je dva měsíce, že neumí mluvit. Nebo je prostě jenom retardovaná?" prohodila jsem posměšně směrem ke Kaye když domluvila. Vlčete, které mělo být skoro slečnou, ale mluvou připomínalo spíš mrně, jsem ignorovala. Tlapkou jsem přistrčila kost ke Kaye. "Ráda tě vidím," prohodila jsem. "Přinesla jsem dárek, za to minule, jak jsem se v tomhle smetákově roztahovala," dodala jsem a kost odsunula tlapkou, co nejblíž Kaye jsem dosáhla. Byla to pořádná kost ze zubra, kterou si jeden jen tak nemohl nechat ujít. Trochu jsem doufala, že jí to vynahradí minulé komplikace způsobené mou maličkostí. "Koukám, že blbců tu máte víc a víc," neodpustila jsem si ovšem rýpnutí do neschopnosti místní smečky, jejiž členkou přítelkyně byla.

//Středozemní propadlina

Jakmile jsem ucítila pachy smečky zastavila jsem se. Sice jsem smečky neuznávala, ale v týhle jsem nepotkala zatím magiče, takže jsem to brala tak, že to může být normální smečka. Magický smečky jsem tu zatím vyčmuchala dvě. Jedna byla na jihu kus od týhle, o té mne varovala sestra. No a pak tu byla ta víc magická čuba ze severu. Na jihu bylavlčice, která se přívěskem proti magičům chránila, aby zapadla. Ale teď jsem měla ochranu proti magičům i já. Pohlédla jsem na vysušenou pacičku na svém krku. Teď už byla tak malá, že opravdu mohla připomínat vlčecí.
Položila jsem kost zubra z tlamy na zem. Byla jsem sice prase, ale slušný prase. "Auuuuuuuuughuuuuuuughuuuuuu," rozneslo se lesem. Moje vytí bylo takové tuctové. Ani zpěvné, ani trhající uši. Bylo takové neslané, nesmastné jako já a stejně jako já se táhlo. Pokud ovšem neupozornil na můj příchod můj zpěvně nezpěvný hlásek, určitě ostatní upozornil příchod smradu, který se se mnou pojil. Packu jsem si sice vyčistila o trávu, ale to vám nevyčistí meziprstní prostory, takže jsem byla cítit hov..y. Ještě že jenom svými. Kost jsem nechala ležet na zemi před sebou a čekala jsem kdo přijde. Buď kost bude úplatek nebo nástroj smrti.

//Východní galtavar

Jak už to tak bývá, co jde dovnitř musí taky ven. No a na mě to přišlo zrovna před ohromnou dírou v zemi. A kam jinam to případně položit než do nějaký díry v zemi? Přidřepla jsem si proto k okraji, abych pak mohla případné nedostatky přehodit přes okraj. Kost jsem si položila dost daleko od sebe, abych ji sice viděla, ale nemohla nijak znehodnotit. No a už to jelo. Někteří sice tvrdili, že sex je to nejlepší, co na planetě existuje, ale já si stála za tím, že takový vlci se ještě nikdy pořádně nevy... Když bylo dílo dokonáno elegantně jsem vše zhrabala směrem do díry. Sice jsem si při tom trochu znečistila tlapku, ale to nebylo nic, čeho bych se nezbavila dalším pochodem.
Pomalu jsem se rozešla ke kosti, kterou jsem opatrně uchopila. Pak jsem si očistila tlapky o trávu a vyrazila jsem směrem přes tu kamennou hrůzu, která se tu dala použít, aby se jeden dostal na druhou stranu. Pomalým krokem jsem pokračovala dál vstříct novým zítřkům.

//Borůvkový les

//Kierb

Celkem se mi už chtělo spát. Když u tý tůně bylo tak hezky... Jenomže jsem sama cítila, že nacpané břicho už nepůjde ani o krok dál. Tenhle les vypadal líp než ten předchozí, takže jsem se rozhodla, že se nakonec prospím tady. Svalila jsem se pod jeden ze stromů, který působil dost velce, aby mne mohl schovat a zavřela jsem oči. Kost jsem si ještě před tím složila za sebe, abych ji mohla případně ochránit, kdyby ji někdo chtěl čornout. A že místní vlci budou čorky, mi bylo jasný hned.

Prospání se mi bodlo. Byla jsem ráda, že jsem se mohla pořádně zrelaxovat, protože břicho a tlapky by dál nedošly. Spánek to nebyl dlouhý, za to vydatný. Pomalu jsem se zvedla, i když jsem se cítila trochu rozlámaně. Narovnala a protáhla jsem si páteř a kosti, abych mohla vyrazit dál. Jenomže kam? Teď už jsem k tý tůni nechtěla. Ale furt bych mohla navštívut Vránu. Počapla jsem kost a vyrazila dál.

//Středozemní propadlina

//Zarostlý les

U řeky jsem si uvědomila celkem dobrou věc. Někde tady kousek by měla být ta tůňka, co tam je ta smečka plná blbců. Rozhodně stálo za to, jít se tam zase prospat. Bylo to příjemné místo a minule jim trvalo dlouho, než si mě vůbec někdo všimnul, takže jsem se rozhodla, že si to namířím přímo tam. Navíc pokud jsem se dobře pamatovala, tak tam byvakovala i Vrána a ta by kámošku určitě nevykopla. Mohla bych jí nabídnout kost jako úplatek případně. I když jsem se nehodlala se svou kořistí loučit, raději bych ji dala příteli než nějakému smečkovému magičovi nebo tak něco. Řeku jsem překonala celkem snadno, i když jsem se nevyhnula několika ledovým kapkám na kožichu. Začínala být větší a větší zima a mě bylo jasné, že bych si měla najít někde nějaký příjemný místo na přezimování.

//Východní hvozd

//Zubří vysočina

Rozešla jsem se přímo do tohohle lesa, který byl poměrně velký. Nějak jsem doufala, že tu najdu dobré útočiště a budu si moct zchrupnout, jenomže jsem se spletla. Les byl zarostlý až běda a najít tu nějaké dobré místečko na přespání vypadalo bídně. "Mněch," mlaskla jsem si, jak jsem nesla v zubech kost a pokračovala lesem směrem na sever.
Výhodou lesa bylo, že to tu tolik nepáchlo, takže jsem se mohla v pohodě nadýchat vzduchu. Ne že by mi nějak extra vadil zápach, ale nebylo to nic, co bych chtěla čuchat každej den. Znechuceně jsem se prodírala porostem a snažila se pevně udržet kost v zubech, abych ji někde nevytrousila. Nebyla jsem úplně rozhodnutá, kam se teda odeberu hlavu složit, ale nechtěla jsem se ani jen tak někde zaseknout, protože bych pak nemusela najít cestu ven. A tenhle les působil jako typické zasekávací se místo. Šla jsem proto dál směrem na sever, v naději, že najdu nějaký nocleh.

//Kierb

Dožvejkala jsem svůj kousek masa. Břicho se mi krásně naplnilo k prasknutí, takže jsem v podstatě už nic ke štěstí nepotřebovala. Teda potřebovala. Ticho a mít, kam hlavu složit. Jenomže to tak nějak nakrásně nešlo, když tady ti dva furt něco říkali. Navíc se mi do čenichu více a více zaráželo to pálivé, co tak děsně štípalo ve vzduchu. "Grrr," zavrčela jsem nepříjemně a pomalu se zvedla na všechny čtyři. Měla jsem, co dělat, abych se mohla s naplácaným žaludkem vůbec pohybovat. Ti dva furt něco řešili a to pro mě nebylo. Moc myšlení a plácání o blbostech jednomu může způsobit újmu a tihle dva vypadali, že už těch ujm bylo přespříliž.
Dokráčela jsem k masu a odervala si stehení kost obalenou kusy masa. Položila jsem ji na zem jako součást svého majetku. "Jdu si někam lehnout. Mějte se," řekla jsem suše a popadla kost do tlamy. Neměla jsem náladu na to se s nima vykecávat. Chtěla jsem si prostě někde kecnout a tam v klidu pospat. Jenže to rozhodně nešlo tady na pláni, kde oni dva furt pindali a kde mne štípal čenich. S kostí v tlamě jsem se rozešla směrem k lesíku.

//Blýskavý les

Pustila jsem se bez dalších okolků do hodování. Ostatní dva se mohli přece kdykoli připojit. Já už ovšem byla hladová a moje nenasytnost zabraňovala jakýmkoli společenským normám slušnosti, aby vypluly na povrch a zastavili mě. Začala jsem odtrhávat maso z břicha, abych se dostala k šťavnatým a výživným vnitřnostem. Než se ti dva dobrali k naší kořisti, stihla jsem si natláskat břicho tím nejvhodnějším. Nějaké vnitřnosti jsem tam ovšem nechala, protože to už se začali k ulovenému kousku dostávat i druzí dva a já se nehodlal rvát. Byla jsem na to až moc vyčerpaná. Přesunula jsem se proto nenápadně s kusem masa do ústraní. Ne daleko, ale zase ne moc blízko. Tak akorát, abych slyšela, ale zase tak akorát, abych mohla utéct, kdyby bylo potřeba.
Okusovala jsem si kus svého masa a užívala si pocit plného žaludku. Se svou kořistí jsem se hezky natáhla na zem. Ti dva něco rozebírali, ale mě to bylo silně u zadního konce. "Jsem v pohodě," zabručela jsem k nim. Když jsem jedla neměla jsem ve zvyku se vykecávat. Jídlo zabralo všechen můj mentální prostor. Na komunikaci už nezůstávala ani jedna mozková buňka. V klidu jsem žvýkala a odpočívala. Bylo mi jasné, že jakmile se nažeru tak vytuhnu, byla jsem totálně mrtvá. Měla bych se někam odplazit a tam se utábořit. Pohledem jsem přejela ty dva, jestli nenadhodí nějaký další plán postupu.