Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 14

"Hmm," tiše jsem zabručela, protože měla vlastně pravdu. Všechny Alfy tu držely ochranou tlapku nad každým harantem, který se objevil v okolí. A to mě popravdě nebavilo. Vzpomínka na dvoumagickou megeru se mi prohnala jako mráz po zádech a mírně mi naježila srst. Z toho, že nějaký vlk dokáže mistrovsky ovládat ne jednu, ale hned dvě magie, mi bylo na blití. Odplivla jsem si ještě jednou do sněhu a chrchel vytáhla až z paty, takže to bylo pěkně slyšet mlasknutím, když slina dopadla na sníh.
Iska pokračovala ve svých dlouhých větách a vznešených slovech. Jak magii nepoužívá, že se raději spoléhá sama na sebe a svou fyzickou sílu. "No jasný, ale kdyby šlo do tuhýho, budeš zabíjet nemagiče jedna báseň," zabručela jsem, jako nafučené vlče, které si nenchá nic pořádně vysvětlit, protože nechce. A já nechtěla. A taky jsem byla trochu vlče. Naštěstí jsem dlouho nepotkala nikoho s modrýma očima, abych své vlčkovství ukázala v praxi. Jenže stejně jako malý vlče, ani já nebyla schopna udržet myšlenku dlouho. "Na to, že je venku pekelná zima vypadáš nějak dobře," prohodila jsem a přejela ji pohledem. Nevzpomínala jsem si, že by zmiňovala smečku nebo něco takovýho. "Ses asi měla celej rok pěkně dobře. Žádný problémy, hezky teplo a pohoda," zabrnkala jsem a mírně ohrnula čenich nad touhle zjemělostí. Magičové si to holt uměli zařídit. Záviděla jsem jí. "Závidím ti to," řekla jsem i nahlas, aby věděla, že to nemyslím extra zle. Vypadalo to, že přestává padat sníh, ale vítr foukal pořád dál a proháněl se lesem.

//loterie 13

"Já spíš doufala, že ji jenom vykopnou za hranice, abych si srandu užila," odvětila jsem nabručeně, protože mě tohle nebavilo. Magický skrček byl už asi dost starý na to, aby ovládal magii, ale pořád nebyl dost starý na to, aby ovládal svůj vlastní rozum. Asi retardovaná. Utvrdila jsem se v tom, co jsem si o vlčici, která prchla do borůvkového lesa, myslela už dávno před tím, než jsme se tu takhle setkali. V oku mi zatikalo, takže se mi levý koutek podivně zavíral a otvíral, aniž bych to ovládala. Mohly za to nervy. Štvalo mě to... Ne něco horšího, přímo mě to s...o.
Iska nakonec prohlásila to, na co jsem myslela. "Jasně že to byla magie... Nevěřím na náhody, ale zas.......ch magičů, který se vozej po ostatních a když něco nejde podel jejich plánu tak se bráněj magií jsem potkala už hodně," zavrčela jsem. Bylo vidět, že jsem fakt vytočená. Páteř mě bolela a bylo mi jasný, že tam mám modřinu jak velký jezero, která se pomalu rozlejzala a zítra to bude ještě horší. "Ale co tobě mám říkat, seš taky magič," zabručela jsem si spíš pro sebe, ale dost nahlas, aby to Iska slyšela. "Budiž ti dáno k dobru, že magie nepoužíváš," dodala jsem. Byla jsem tak strašně naštvaná, že kdyby mi teď pod tlapku přišlo nějaký jiný vlče nebo nějaký tupec, co nemá žádnou sílu, tak bych ho rozmáčkla jak červa. Neměla jsem vůbec dobrou náladu a emoce se mnou mlátily z jedné strany na druhou. Chtěla jsem někomu zakroutit krkem. Náhle mi zablikal ocas. Těžko ovšem říct, zda si toho Iska všimla, protože to mohl dost dobře být jenom sníh, který mi po ocasu sjel. Jak jinak by Tasa mohla zneviditelnit svůj ocas, když magie neměla.

//loterie 12

Ta malá slepice dělala takovej vyrvál, že mi na hlavu spadl sníh. Přímo kupa sněhu. Pod tou tíhou jsem se zaryla do země, jako bych se hodlala změnit v kus šutru. Zaskočilo mě to, přestože jsem slyšela hlasitý zvuk, jak praskla větev někde nad námi. Neměla jsem už moc šancí, co dělat. Jen jsem se zapřela a sklonila hlavu mezi přední. V rychlosti a nedostatečně. Sníh mne zasypal a větev udeřila do zad. Nebylo to nic příjemného, takže jsem zalapala po dechu. Budu tam mít modřinu, ale snad nic horšího.
Začala jsem se pomalu vykopávat ven, ale to už jsem jen viděla ocas té malé otravné pindy, jak mizí směrem ke své smečce. Vyhrabala jsem se a oklepala ze sebe zbytek sněhu. Kráča jedna... Řeknu to Vráně a ta jí zakroutí krkem. Zašklebila jsem se při představě, co tu malou čeká až se její smečka dozví, že si trajdala mimo území smečky. "V pohodě," odpověděla jsem Isce, která si vytahování ze sněhu ještě přibarvila slovníkem. Oklepala jsem se ještě jednou, abych se zbavila i posledních zbytečků sněhu, který na mne dopadl. "Myslím, že se brzo zastavím u ní ve smečce a hezky řeknu její Alfě, že si tu běhá po všech čertech a prudí. Podle všeho by to mělo stačit, aby ji vykopli a pak," zahuhlala jsem a mlsně si olízla jazyk. Měla jsem podporu Vrány a dokonce i Tati by se mě asi zastala, však jsem minule byla hodná. Hodlala jsem to té malé srágorce hezky osladit. Odplatit se. Co když to udělala schválně? Rozhodně jo! Má nějakou debilní magii jako všichni tady. Proč jsou magičové jenom takový svině nevychovaný! Odplivla jsem si do sněhu a pomalu si narovnala záda.

//loterie 11

Kývla jsem hlavou, že Night znám. Slov nebylo potřeba. Už takhle na moje poměry Iska moc kecala. Pohlédla jsem na její hračku, která se zmítala a kroutila pod vahou těžší vličce. Hodila po mne prosebný pohled žlutých oček. Kdyby tenkrát Vrána nekvákala o magii, kterou ve smečce máte... Asi bych i Iskierku zastavila... Jenže já si byla přímo vědoma toho, že celá smečka malé Night je magická. Vrána se tenkrát zmiňovala o tom, že u nich magii mají všichni, takže i vlčata. Jinak by je do smečky asi stejně nevzali že? Iska byla sice magičkou, ale zatím svou magii nepoužila, co jsem si (ne)všimla. Používala férový boj přírody a s tím jsem jenom souhlasila. Jooo neměla jsi vylézat, já ti to říkala. Přejela jsem pohledem vlče a pak se zahleděla do dálky.
Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři. Tohle kňourání mne nebavilo. Iska odůvodnila svůj příchod a proč mne v létě opustila. "Hmm," broukla jsem jenom. Nebyla jsem úplně kecací typ no. "Podle všeho rodiče nemá, říkala to. A ve smečce ji nikdo postrádat nebude, pochází z Borůvkové, ale moje známá říkala, že je spíš na obtíž. No a když jsem tam byla posledně, tak nějaká Tati taky nevypadala nadšeně, že ji mají," prohodila jsem celkem znuděně. Tohle mi vadilo. Magičové v tom prostě byli furt stejní. "S jídlem se nehraje, pokud ji nedokážeš zabít uhni," zabručela jsem na Isku. Z tohohle se Night nedostane ani náhodou, takže by se měla připravit na setkání s velebníčkem tohohle kraje nebo snad skončí na tom podivně chladném místě, kde skončil můj bratr. Na jazyku jsem měla název onoho místa, byl na L, ale nedokázala jsem ho vyslovit. Mohla by tam skončit, aby si měl Norox s čím hrát. Night sea neměla šanci, pokud jí někdo nehodlal jít na pomoc.

//loterie 10

Vlčice byla ještě nedorostlá, ale drzá až na půdu. Teď ovšem obrátila o stodeset stupňů nebo jak se to říká. Vypadala, že si spolkla jazyk a jenom tak něco breptla. "Chápeš prd," zabrblala jsem si tichým hlasem pro sebe a už ji chtěla hnát někam do prkvančic, za tou její tetkou. Bude lepší když potáhne, než když mě tu bude dál prudit. Taky bych měla jít. Vrána evidentně vylezla z té bílé tmy jinde, možná se vrátila domů. Zavrtěla jsem mírně hlavou a chtěla se pustit do vyhánění, ale zarazil mne pach. Sálal z místa kousek za mnou. Otočila jsem hlavu, ale pomalu jsem ani nestihla postřehnout rychlý pohyb, který se prohnal kolem mě. Šedý a černý flek se rozmázl a přistál přímo na Night. Cukla jsem sebou a nadzvedla se, abych se mohla bránit. Z tlamy mi uteklo mírné zavrčení, ale to byl jen reflex. Poznala jsem pach i jeho původce. Vlezdoprdelka? "To seš jen ty," broukla jsem s oddechnutím si a zase se položila na zem. Nebylo proč se děsit. Hněv vlčice očividně nebyl namířen na mne, ale na to malé podsvinče, což mi nevadilo. Dokud nejde po mým krku...
Spokojeně jsem dál ležela. Vlče nějak sýpalo nebo co se snažilo dělat, ale mě to bylo fuk. "HAHAHA," rozesmála jsem se hurónským smíchem. "Prej smečka tě zabije," parodovala jsem hlas Night. "Ale h...o, tvoje smečka bude ještě ráda, když tě někdo odstraní, však to řekla nejen Vrána, ale i ta hnědá... Tati," dodala jsme s úsměškem a obrátila pozornost od vlčete k Iskierce. "Nemůžu si stěžovat," odvětila jsem s mírným úšklebkem na její otázku. "I když počkej..." Vzduchem se roznesl zvuk jako když prskne výfuk a mohlo být pak cítit nepříjemný puch, který vyšel z mého konce. "Teď už si nemůžu stěžovat," ušklíbla jsem se, zatím co moje výpary odnášel vítr pryč.

//loterie 9

"Jen občas jo," odfrkla jsem si, protože mi přišlo, že tahle vlčí slečna Night neuměla zavřít tlamu nikdy. Však furt jenom mlela. Teď tady a tenkrát tam. Tahle to v životě chytne a dobře jí tak. Už teď mi bylo jasný, že ji nebudou mít vlčice rády a vlci ji budou jenom tahat za ocas, dokud bude k užitku. Jediný co by ji zachránilo v tomhle nechutným kraji by byla magie, ale nevypadá že by v ní byla jen kapka... Ale to u vlčat jeden nikdy nepozná. Jednu výhodu moje uvěznění mělo, znala jsem magiče zepředu i zezadu. Věděla jsem, že malá vlčata magie nemají, že se v nich musí ta nepřirozenost teprve probudit. Zatikalo mi v oku. V hrdle mi to začalo bublat. "Grrrk," ulevila jsem si.
Night mluvila dál. Otravně a nepřijemně, co mě bylo do toho, co smí nebo nesmí. Mě to bylo jedno. "Od smečky jsi celkem daleko, hranice jsou až za propadlinou v zemi," odvětila jsem jí. Rozhodně by ji nikdo nepřišel na pomoc, kdyby začala křičet. Její smečka asi ani neví, že odešla za hranice. Možná bych jim i prokázala službu, kdybych ji zabila. "Tohle je tlapka vlčete, který mě naštvalo," řekla jsem suše. Nebylo na tom nic, čeho bych se štítila říct. "A jmenuju se Tasa, nic víc a nic míň," dodala jsem a doufala, že Vošklivce dojde jak to myslím. I když na tom nebylo nic složitého na pochopení, takže by to měla zvládnout ne? Navíc jsem si byla dost jistá, že jsem jí svoje jméno říkala, i když ne cíleně jí, ale té hnědé Tati. Je fakt blbá, tu postrádat nebudou.

//loterie 8

Protočila jsem oči v sloup. "Tys snad žila někde v izol... izo...někde zavřená ne? Že nevíš, že by sis neměla vyskakovat na silnější," prohodila jsem trochu zaujatě. Nikdy jsem nepotkala vlče, které by si tohle neuvědomovalo, ale tady jich bylo všude plno. Všechna vlčata tu byla naivní a strašně namyšlená. Žádný z nich nebylo normální, že by se raději někam schovalo, když vidí někoho cizího a už vůbec by se s někým jen tak nepouštělo do křížku. Místní jsou asi nějak divný. Asi za to může magie, normálně jim ubírá na chytrosti. Vlče ovšem prohlásilo něco mnohem zajímavějšího a to, že není odkojeným členem smečky. "Tak to by sis měla dávat dvakrát pozor, protože pro nějakýho cizího skrčka, by se někdo jen tak neobětoval. Doufám, že děláš všechno, co chtějí a neodmlouváš jim, aby tě taky hezky pěkně nenechali na pospas... Ale jelikož jsi tady, neporušuješ náhodou nějakej pitomej zákaz na vycházení mimo území smečky?" prohodila jsem a přejela vlče pohledem. Když jsem se nad tím zamyslela tak Lorenzo a ta jeho sestra pípali něco o tom, že nesmí být mimo smečku. Bylo to už tak dlouho. Vážně jsem tu dýl, než by se mi zamlouvalo.
Poděkování. Kývla jsem jenom hlavou a dál to nekomentovala. Jestli chtěla jít hledat svou tetku k řece, tak klidně mohla. A já pak jenom sežeru její zbytky, až roztaje sníh.Její další otázka a slova mne moc neohromila. "No proč asi... Vyskakuješ si na cizince, co je evidentně silnější, takže ti asi nikdo pořádně nedal přes čumák, že jo," odvětila jsem jí krátce.

//loterie 7

Vošklivka se konečně rozhodla trochu uklidnit. Jak nejsme na území smečky, měla by šourat talpkama ve sněhu a doufat, že jí někdo neukousne ten její lámatelnej krček. Odfrkla jsem si nosem a obrátila pohled zpátky k vlčici, která se konečně začala chovat normálně a ne jako usmrkanej fakan, kterým byla. Kdyby žila v mojí smečce, nevydržela by ani týden s tou nevymáchanou hubou. "Máš štěstí, že žiješ tady. Na jinejch místech by tě někdo za tohle vystupování zabil," řekla jsem jí, naprosto nenavazujíc na to co vlčice řekla. "Nejsi na území smečky, jsi malá a slabá... co kdybych se naštvala a skočila po tobě? Nestihla bys ani pípnout a už bys byla mrtvá," dodala jsem nezaujatě. Byla to pravda a tahle malá Vošklivka to musela pochopit, pokud chtěla žít ve smečce s Vránou. Narozdíl od Vrány jsem jí já mohla říct pravdu a nemusela jsem riskovat hněv nějaký namyšlený Alfy, která tohle štěně vyprdla na svět.
Vlčice se začala tázat na svou tetičku. Tetčika Bětčika. Jestli šla někam sama, tak už chcípla. No jedinej směr, kam mohla odsud jít je k řece... "Šla směrem k řece," odvětila jsem neurčitým způsobem, takže těžko říct zda jsem myslela Midiam nebo Kierb. Nikdy jsem nebyla dobrá v lhaní nebo vymýšlení si nějakých lživých příběhů, takže jsem zůstala jen u téhle malé věty. Vlčeti stejně mohlo přijít, že jsem jenom pořád nabručená z toho, jak si vyskakovalo. "Tys toho moc, ze světa nezažila co?" dodala jsem jenom, protože mi přišlo, že tuhle vlčici nikdy nepotkalo nic bídnýho, jinak by nebyla tak pitomá a nevyskakovala si na silnější, rychlejší a po všech stránkách vyspělejší, i když se to teď snažila žehlit. Její jméno jsem nebrala na vědomí, pro mě bude navždy Vošklivka...

//loterie 6

"A kdybych ti řekla, že říkám pravdu, tak bys s tím dělala jako co?" zeptala jsem se a znovu si odplivla. "Byla bys na stejným místě, buď mi prostě věříš nebo ne, jinak nemáš jak to ověřit, takže je zbytečný o tom mlít pantem ne?" prohodila jsem a přejela vlčici před sebou pohledem. Na to že už byla skoro dospělá, se chovala jako neskutečně tupé stvoření. Já nikdy nebyla ostrou pastelkou v penálu.Vždycky jsem byla Tasina tupina, ale tohle byl extrém i na mě. Když jí řeknu, že nelžu, tak stejně nezjistí jestli lžu nebo nelžu ne? Ona je fakt hloupější než já? A to už je fakt, co říct. Nikdy jsem nečekala, že ten den někdy přijde... Zamyšleně jsem se obrátila k nebi. Její slovní vyblití mi šlo jedním uchem tam a druhým ven. Neměla čím by mě mohla urazit, protože mě neuráželo nic. Moje obyčejný jméno, můj smradlavej a špinavej kožich, můj hrubej hlas nebo nepříjemný vystupování. Nic z toho se mě nemohlo dotknout. Jediný, co by mě fakt vytočilo by bylo, kdyby se navážela do mojí rodiny, ale tu na stoprocent neznala, jinak by se tu válela na kousíčky s tou prožízlou tlamou. "Tak si pindej dál mladá dámo, ale až ta tvoje teta někde pojde v zimě, protožes ji nenašla, tak to bude jen a jen tvoje chyba, protože jsi neuměla zavřít tlamu a vyslechnout si radu od jedinýho vlka v okolí, který ví kam šla," odvětila jsem vlčici a sedla si zpátky na zem. "Ale jo pokračuj, protože vlčice, který ostatním kritizujou vzhled a myslej si, že jsou nejlepší a nejchytřejší, každej v tomhle kraji miluje..." brblala sem dál a odvrátila pohled od vlčice. Jestli odejde budu mít aspoň o zábavu postaráno, protože lov mě baví a není lepší kořist než ta co utíká.

//Loterie 5

Začala se ptát, kam ta její tetka bětka šla. Bylo mi to upřímně šumec, ale když už jsem se nadechla, ta malá Vošklivka zase něco zamečela. Takový malinkatý nedochozený kůzle a už si tu otvírala tlamu jako by jí to tu patřilo. "Hele jestli tě to nezajímá, tak zase pochoduj pryč," odvětila jsem jí stručně když začala mluvit o tom, že neví jestli mi to může věřit. Mě to bylo celkem putna, jestli věří nebo nevěří. Malý usmrkaní nevděčníci, jeden jim chce nabídnout pomocnou pazouru a oni ještě budou remcat, že nevěřej. To je svět tohle to... Aby jí taky nepřistála jedna hnedka na čenichu. Už jsem chtěla na vytáhlou Vošklivku houknout ať se teda pakuje, když jí moje slova nejsou dost dobrá, jenže v tom ta malá přízemnice otevřela zase tlamu a začala čindovat.
Napřímila jsem se a pomalu se nadzvedla na všechny čtyři. "Ty taky nejsi bůhví jaká. Koukni na sebe. Kožich mokrej od roztátýho sněhu. Tlapky samej sajrajt, ses asi někde dlouho toulala, co? A ty mi tu budeš vykládat o nějaký čistotě, tfuj," odplivla jsem si stranou od sebe i vlčete. "Jeden ti tu chce pomoct, ale koukám že jsi nevděčná a ještě k tomu drzá. Hned se do všech navážíš a takový slečinky já znám. Jsou chytrý až na půdu a myslej si, jak jim všichni budou zobat z tlapek. Tak já ti něco povím... Ta tvoje arogance a namyšlenost, tě jednou přivede do pořádnýho maléru a až si tě nějaký tuláci budou předávat z tlapek do tlapek, budeš vřískat jako podsvinče ať toho nechaj a všechna tvoje arogance bude ta tam... Jenže to už bude pozdě na to, aby tě někdo zachraňoval nebo ti pomáhal, protože tě všichni budou mít zaškatulkovanou jako tu hnusnou a zlou a protivnou pindu, která se vysmívá vlkům, co jí chtějí pomoc.... Nebo mě snad přesvědčíš o opaku?"

//loterie 4

V sedě se mi lépe dýchalo, ale chlad se více zařezával. Bylo by nejlepší, kdybych se mohla někam zasunout, ale tady to nevypadalo na příjemné posezení pod stromy. Zatikalo mi v oku, jak jsem se musela ovládat, abych nevzala do zaječích. Musím počkat, třeba příjde Kaya. "Pane broučku jste v pořádku?" zeptala jsem se svého milovaného společníka, který mě uklidňoval. Mírně se zatřásl v mém kožichu a já byla ráda, za jeho přítomnost. "Nebojte, do toho sněhu už se nevrátíme," ujistila jsem svého společníka, že ho nehodlám vystavovat dalšímu mrznutí. Brouček se zavrtal ještě hlouběji do mého kožichu, aby se mohl zahřát.
Čekala jsem, až uslyším nějaké kroky. Nemusela jsem ani čekat dlouho. S nadějí jsem pohlédla směrem, odkud ke mně někdo kráčel. Jenže to nebyla Vrána, ani sestra, bratr dokonce ani nějaký náhodný Stín. Kráčela ke mně vlčice. Samá tlapka. Divně malá hlava k vytáhlému tělu. Musela být ani ne rok stará, ale už nějaký ten rozum měla. Přejela jsem ji pohledem. Vyptávala se na nějakou tetu Wizku. Mírně jsem si olízla čenich. Na náprsence jsem měla pořád krev a neobtěžovala jsem si od krve očistit ani tlapky. "Zdravím," odvětila jsem svým hrubým hlasem. "Jasně, že vím kde je a vím i kam šla," řekla jsem ležérně, jako by nic. Šla co nejdál od tebe, abys ji nemohla otravovat Vošklivko. Lhaní mi nikdy moc nešlo, ale v tomhle případně jsem ani nelhala. Byla jsem si jistá, že pokud tohle vlče někdo opustil, udělal to proto, že ho neuvěřitelně štvalo. Jako všechna vlčata ne?

//Loterie 3

Vyškrábala jsem se z pekla toho sněhového nadělení. Nebylo to nic příjemného a zima mi celkem vadila. Byla jsem utahaná. Moje břicho bylo plné a vysilovat se po žrádle takhle moc, nebyl úplně můj šálek krve. Hned jak jsem se dopotácela do závětří, jsem sebou plácla na zem, abych si mohla vydechnout. Byla jsem totálně vyždímaná. Tlamu jsem měla omrzlou a srst pokrytou sněhem a námrazou. Nesnášela jsem zimu. Nebo já nesnášela všechny extrémy, ale tohle bylo fakt něco. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděla. Pokud se Kaya dostala z toho sněhového nadělení, tak nejspíš byla někde jinde, než v tomhle lese. Do zmrzlého čenichu jsem natáhla vůni okolí, ale necítila jsem nic. Sakra! Tiše jsem si položila hlavu na ledovou zem. Věděla jsem, že nesmím ležet dlouho, ale potřebovala jsem trochu nabrat dech. Noroc je pryč... Ale jak to? Rigela jsem taky viděla v mlze. Jediná Styx zůstala. Sestřičko, proč jsi jenom tak daleko. Cítila jsem, že jdeš na jih, ale proč? Ráda bych se za sestrou rozeběhla, ale moje tlapky by mne nikam neunesly, ne teď. Pomalu jsem se zvedla do sedu. Byla jsem unavená, ale ne na spaní, spíš jenom tělesně. Břicho jsem měla plné dobroty, takže jsem věděla, že ztracenou energii zase brzo dostanu. Chvilku si odpočinu a pak případně zase vyrazím dál... Znělo to jako plán, ale já věděla proč čekám. Čekala jsem, jestli se tu někde v okolí neobjeví Vrána. Nehodlala jsem ji jen tak opustit. Nehodlala jsem ji tu nechat na pospas sněhu, takže jsem se rozhodla chvilku počkat, jestli odněkud nevyleze.

//Loterie 2

Dožrala jsem svoji dobrou pochoutku a mlsně jsem se olízla. Měla jsem plné břicho a co bylo víc. Teď už jen nějaký ten teplý úkryt, kde bych se mohla schovat. Jako by mi někdo četl myšlenky, rozběsnilo se na pláni peklo. Vítr foukal tak studený, že mi přímo zamrzaly sliny na obličeji a ani jsem neviděla bílý dým od čenichu, protože jsem musela mít očka přivřená. Tady nebudu už ani minutu! Pohlédla jsem na Kayu, ale bylo těžké ji v té smršti najít. Přitom byla ještě před chvilkou kousek ode mne.
Věděla jsem, kde se nachází bratr se sestrou, ale nemohla jsem se za nimi pustit. Vítr byl moc silný. Sníh se mi vrhal do očí, jako by byly průrvou, kde se může schovat, aby neroztál. Mrzlo až praštilo a já viděla maximálně metr před sebe. "Vrátíme se!" křikla jsem na Kayu, která postávala nejspíše v závěji, jako by se nechumelilo. Jenž se chumelilo a hodně. Neviděla jsem, kde moje společnice přesně je. Udělala jsem váhavý krok do bílé tmy, jenže jsem si to rychle rozmyslela, když se moje tlapka zabořila do sněhu skoro celá. Vycouvala jsem zase zpátky a pomalým krokem se vydala tam, kde jsem očekávala les a nějaké to závětří od sněhu a větru. Nehodlala jsem tu Kayu nechat, ale nemohla jsem ji najít. "Kayo!" křikla jsem za ní, ale nemohla jsem ani pomalu slyšet svůj hlas, natož nějakou odpověď. Když tu zůstanu tak zmrznem obě. A třeba už dávno zdrhla někam do tý svý pitomý smečky. Otočila jsem opět směr k lesu a začala se brodit sněhem, co nejrychleji to šlo. Mrzly mi tlapky, ale nepřestávala jsem.

//Vychodní hvozd

//loterie 1

Kaya zmizela ve sněhové závěji. V podstatě se propadla někam do propadliště dějin. "Odpočívej v pokoji," zašeptala jsem a chvilku počkala, než jsem se pustila do tahání Vrány ze sněhu. Vypadala jako zmoklá sněhová slepice a u toho kašlala, jako by měla tuberák. Chytla jsem ji za kůži na krku, zubama čím jiným, a pomohla jí vyhrabat se ze sněhu. Když jsem ji vytáhla sedla jsem si na zem kousek od ní a sledovala jak se dusí. "Smrdíš," prohodila jsem uznale, protože páchla jako mokrej pes. Navíc vypadala ještě hůř a do toho to huhlání, dokonalý zimní strašidlo. Mohla by být sranda. Vyděsit nějaký mrňata v tom mechovým lese?
Hodlala jsem si lehnout do sněhu, ale jak jsem si lehala moje tlapky narazily na něco teplého a zahrabaného ve sněhu. MRTVOLA! Mlsně jsem se olízla a začala odhrabávat sníh, který lítal všude kolem a vítr ho roznášel kdo ví kam. Zda Kaya dostala zásah, netuším, já prostě hrabala. Byla to srnka. Ještě se cukala. A pak chcípla. "Mňamka," zaradovala jsem se a sledovala jak se bílý sníh barvý do ruda. "Dáš si?" zeptala jsem se Kayi. Někdo tu musel zabít srnku a paka asi musel zdrhat, před kdo ví čím. Ale koho to zajímá, mě rozhodně ne. Sváča zdarma. Už mi vyhládlo. Zakousla jsem se do masa a začala hladově futrovat všechno, co futrovat šlo. Kousala jsem a nesnažila se u toho ani vypadat slušně, prostě jsem se nacpávala, protože jsem měla prostě hlad a já si nikdy nepotrpěla na nějakou slušnost. "Grrrr," krkl jsem si slastně a pokračovala v konzumaci toho lahodného pokrmu. Styx je ve smrkáči. Norox je mrtvej. Nedávala jsem té myšlence moc váhy, protože jsem měla na práci něco lepšejšího. JEZENÍ!

//Za Kayou

Kaya byla zase odhodlána někam jít. Byla zima, ale nesněžilo aspoň. Pak začala prohlašovat svou teorii, že tu možná ségra chce zůstat. "A proč by to jako dělala?" zavrčela jsem si spíš pro sebe než pro Vránu. "Hele nechci ti nic říkat, ale tohle místo je prostě až moc promořený. Navíc za tu dobu jsem tu povraždili celkem dost vlků, ale nepřijde mi, že by magičů nějak extra ubylo. Takže si myslím že odejít, je to nejlepší řešení. Taky je jediný možný, protože jinak by to ségra nemusela mít tady lehký... Hmm... Ale o tom ti nic říkat nebudu, to je tajemství," rozbrebentila jsem se až celkem neobvykle na svou povahu.
Pokračovala jsem za Vránou dokud se nezastavila. Pak se rozhlédla a vkročila do sněhu. Brrr neměla jsem ráda sníh, ale věřila jsem tomu, že vrána ví kam jdeme. Musela jsem jí věřit, nic jiného mi nezbývalo. Jak ráda bych někde vyvylila svoje špeky a mohla se ohřát. Škoda že naše nora už zapadala určo sněhem. Navíc se mi tam nechce, co kdyby tam ségra byla zase nakvartýrovaná.