Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//západní galtavar

"Nebo dokud tě někdo nezabije," dodala jsem jako bych byla nějaký prorok a prorokovala Isce věčnou slávu, ale celkem dementní smrt rukou nějakýho blbce. Což taky mohla být pravda. Kráčela jsem odhodlaně dál. "Pff, by ses měla o rodiče trochu zajímat ne? Jednou bys mohla po nich zdědit třeba úkryt nebo tak něco," prohodila jsem. Moji rodiče byli chudí jak kostelní myš, takže jsem nemohla očekávat jako dědictví ani starou kost. Možná ani novou. Iska ovšem byla zdejší, byla ze smečky, mohla dědit celkem hodně vzácných věcí.
Vkročila jsem do jedlového lesíka, který se tu rozléhal. Divně to tu páchlo. Ne jakože zapáchalo, ale ten pach byl divný. Strach a smrt. Mírně jsem nakrčila čenich a oko mi samovolně začalo tikat. "Jasně, že mě nemusíš krmit, přijdu ti snad jako malý vlče?" zavrčela jsem na Isku, ale ne nepřátelsky, prostě takový to vrčení mezi přáteli co ví, co si k sobě mohou dovolit. Iska nebyla sněhová vločka. Věděla jsem, že tohle ustojí. "Není to fuk kam jdu?" odvětila jsem jí a začala se rozhlížet. Jenomže přes ten puch strachu a kdo ví čeho, se nedalo dostatečně soustředit, aby jeden poznal nějakou kořist. "Je to tu divný," řekla jsem spíš pro sebe.

//Aina

Bylo tu celkem hezky a ani jsem neviděla žádné stopy v kluzkém sněhu, který se začínal teplem slunce měnit spíš na kejdu, než na tvrdou hmotu. Nechutný. Kráčela jsem dál. Obezřetně, abych někde někam nezahučela, takže jsem šla fakt krutě pomalu. Cesta přes pláň tedy byla dlouhá, delší než jsem zamýšlela. Normálně bych běžela, ale to v tomhle nešlo bez riskování. "Pche, každej jednou chcípne zapomenutej někde zakopanej a naprosto bezvýznamnej. Měla by ses s tím smířit," odvětila jsem Isce celkem upřímně a nemilosrdně. Rozhodně nebyla nikdo významnej, jinak by se netahala se mnou, takže neměla šanci na to být něčím zajímavá na tolik, aby si ji někdo zapamatovával z generace na generaci.
Pak mluvila o svým bráchovi Nemovi, kterej byl prej hodnej, ale s šiškou v zadku. Každej kdo má šišku v zadku je divnej. Musí to kurňa bolet ne? Nekomentovala jsem to nijak, jen hlasitým pšoukem, který se roznesl do dálky. "Mám hlad," konstatovala jsem a zamířila k nejbližšímu lesu. Iska dál mluvila. "Takže seš nějakej smečkovej potomek, to aby se o tebe maminka a papánek nebáli, že pobíháš po lesích s cizejma... pfuj," zabrblala jsem a odkopla kus lepivého sněhu, který mi ulpěl na tlapce. Možná to nebyl sníh... "Jasně, že v tomhle magijý prolezlým hnusu kraje jsem se nenarodila," odvětila jsem, jako by to bylo očividný a pomalu zamířila mezi první jedle.

//Jedlový pás

//Východní úkryt přes Neprobádný les

Kráčela jsem před Iskou. Bylo mi celkem jedno kam jdeme a proč tam jdeme. Neměla jsem ani směr, ani cestu ani cokoliv co by mne navádělo. Šla jsem prostě krok za krokem, minutu za minutou, chvíli za chvílí. "Nemám žádný plány, kdybych nějaký měla, tak bych ti o nich stejně neřekla," prohodila jsem s ušklíbnutím. "Máš snad ty nějakej super čuper plán?" zeptala jsem se na oplátku a prostě kráčela dál. Řeka kolem, které jsme šly smrděla hůře než můj vlastní zadek, což bylo celkem umění. Bože tady někdo prokopnul stolet používaný místo na hajzlík ne?
Odbočila jsem směrem k pláním, které se táhly kolem jezera. Trochu jsem se obávala, že tady na nás může čekat spousta divnejch vlků, takže jsem přidala do kroku. "Nemo... Zní to divně," odvětila jsem. Takového vlka jsem neznala. Znala jsem jich hodně, ale tohohle asi ne. Pravděpodobně nějakej prašivej magič, kterej si nezasluhoval zapamatování. "Jste se s bráchou prošli, nebo vás někdo vyprdnul tady?" ptala jsem se s lhostejným hlasem dál.

//ZG

Pokývala jsem souhlasně hlavou, jako bychom se právě schodly na vyřešní světového problému s hladem a navíc eliminovaly problém kriminality u mládeže. Což jsme v podstatě také touhle menší rozpravou udělaly. "Za to může magie... Věř mi... Vlčata bez magie se o sebe musej starat a musej makat, jinak fyzicky nestačej a někde chcípnou. Magický parchanti ovšem tohle neřešej, protože každej ví, že až vyrostou všechno za ně udělá magie," prohodila jsem a zatikalo mi v oku. Možná vzpomínka na výchovu magických vlčat nebo jenom prostý tik. Pomalu jsem se začala zvedat, protože moje kosti už tohle polehávání celkem zmohlo.
Pohlédla jsem na Isku, která prohlásila, že by sama měla někde jako parchant pojít. Na to jsem jen nakrčila čenich a nic neříkala. Souhlasila jsem s ní. Magický vlčata byla prostě k ničemu. Dokud to nevyroste a neohání se to magiema sem a zase tam. Udělala jsem nejprve protáhnutí předních a pak zadních tlapek. Iska mezitím mlela něco o svým bráchovi se šiško v p....i. Netušila jsem, proč by si někdo strkal šišku zrovna tam, ale co už. "A jak se brácha jmenuje, třeba ho znám?" zeptala jsem se tak nějak neutrálně, moc mě to nezajímalo, spíš aby řeč nestála. "Ségra je v pohodě, ale přijde mi že tohle prostředí na ni má blbej vliv. Druhá nevím kde je. Bráchové jsou prasata, co by zasloužila občas štětkou nebo nějakou štětku, aby je přešlo jejich jančení," odvětila jsem jí tak nějak s celou anamnézou mých sourozenců. Možná by to chtělo vyrazit někam se projít. Udělala jsem pár kroků k východu. "Nejdem někam jinam? Začíná být hezky," prohodila jsem a vykročila neurčitým směrem ven z úkrytu.

//Aina přes neprobádaný les

"Nemyslím si," odvětila jsem celkem razantně až mě to samotnou celkem zaskočilo. "Když jsem tam byla naposledy, byla tam taková hnědá rejda Tati, která ji sepsula, že ani není členem smečky. No a Vrána říkala, že je to nějaká otrava... Podle mě i kdyby žvanila, tak dostane ještě přes čumu, že někam šla sama... Mísntí matky jsou děsně ochranitelský, těžko říct proč," prohodila jsem se smíchem a olízla si čenich. Celkem bych si nějaký to mastný vlčátko ze smečky dala. Hezky tučný, tučný vlčátečko. Stejně se množej jak na běžícím pásu, by nemuselo vadit nějaký zakousnout ne? O to vlče, který už bylo spíše dospělou vlčicí, ale mentálně asi uvízlo na věku vlčete, jsem si nedělala žádný starosti. A i kdyby zpívala, aspoň o srandu víc.
Přitáhla jsem si svou vypelichanou oháňku k tělu. Iska po mě hodila pohledem, jako bych se dotkla něčeho čeho nemám, ale pak se začala smát. Asi jí smrt Alfy nějak neleží na srdíčku. To je dobře. Začala jsem se taky smát. Mluvila pak o nějakým blbečkovi, kterýmu by se hodilo taky hodit malý dárek pod rohožku nebo spíše pod keř. "To bych neradila, jednou jsem takhle nasrala do úkrytu ségře zrovna když chtěla jít trtkat s nějakým magickým pinďou. Byla to mega prča a do smrti na to ani jeden nezapomenou a ani já ne... Ale pak jsem se z toho musela nějak vylízat a to doslova... Není moc o co stát, tyhle srandy, moc vlků nechápe," dodala jsem se smíchem a musela jsem se držet, abych se při vzpomínce, na výraz Styx a toho jejího, jehož jméno bylo tak nepodstatné, že mi zmizelo z hlavy, nepočůrala. Bylo to prima. Někdy bych si to zopákla, ale těžko říct, kdy se k sestře dostanu. Pokud se z toho lesa nepohnula. Divná vidina.

Iskierka prohlásila taky něco o prdění, ale nepřidala se k mé vlastní tvorbě příjemného ovzduší vlastní výroby. Zamrskala jsem ocasem ze strany na stranu, ale nepůsobilo to moc přívětivě na oko. Můj ocas byl špinavý, vypelichaný a chuchvalce slepené srsti působily, jako bych měla menší nehodu při dřepání ve křovíčku. Mě to nezajímalo. Srst mi pořád hezky zapáchala, ale naštěstí začínala schnout, takže i zápach se postupně zmenšoval, pokud jsem ho nepřiživovala výpary z předního nebo zadního konce vlastního těla.
Lehla si kousek ode mě a vypadala celkem v klidu a pohodě. "Bejvalo líp, ale i hůř," podotkla jsem. Pořád jsem se necítila dost dobře na to, abych se někam zase crcala v té zimě venku. Chtělo to ještě pár chvilek odpočinku, i když zima už si dávala konečně odchod a já si tak mohla udělat další čárku k přežitým zimám. "Co ty?" zeptala jsem se s mírným úšklebkem, který přešel v podivný škleb a odplivnutí chrchle někam do jeskyně.
Iska mi pak odpověděla. "Ou tam to znám," prohodila jsem celkem významě. "Já si říkala, že seš dobře živená na to, abys byla nějaký venkovní pocuc jak já," dodala jsem a začala se zadní tlapkou škrábat za uchem. "Jste tam měli celkem pozdvižení což, nepříjemný což, chech," řekla jsem s zakucknutím a pokračovala v drubání vlastního ucha zadní tlapkou. Nikdy mi nedocházelo, že občas je lepší zavřít hubu a neříkat hned všechno, co vím nebo mám v hlavě. Většinou jsem prostě mlela dokud to šlo nebo dokud mě někdo nezastavil násilím. Jelikož tu nebyla ségra ani bráchové, co by mě krotili... no tak jsem mlela dál a dál. "Jsem vám tam na podzim, nebo to bylo v létě... hmm... no prostě jsem se vám tam vydělala pod rohožku, ale to už asi smyl vítr... Jsem se nudila, takže sorka za to." Usmála jsem se. "Na mou obranu jsem se vydělala pod rohožku všem magickejm smečkám, co zná," snažila jsem se nějak uvolnit napětí z toho, že jsem jim posrala les a Isku by to mohlo nakrknout.

Iska se vzbudila. Bylo to zajímavý, protože mě hned pozdravila. Já jí na to odpověděla jenom podivně táhlým půůůůf, které vyšlo z pod mého ocasu. "Lepší vlastní smrádeček, než cizí slaneček," zasmála jsem se hurónsky a do čenichu natáhla puch vlastního prdu. Nevadilo mi to. Sama jsem smrděla, jako by mě někdo protáhnul kolem půlek a zase zpátky. Byla jsem na to zvyklá, ale citlivější čenich nemusel. Jak se na mě rozložil sníh, zapáchala moje srst ještě víc. Mokrý kožich nikdy nebyl nejpříjemnější vůní v okolí. A u mě už vůbec ne.
"Hele odkud vlastně jsi," zeptala jsem se spíš položením věty před sebe, než nějakou otázkou. Nebyla jsem úplně řečově nadaná. Neměla jsem kapacitu na vzletná slova a tím pádem mne ani nikdo moc neučil nějaká pravidla řeči. Ptala jsem se, aby se něco trochu dělo. Páč když se nic nedělo, magičové měli tendenci se nudit a pak to bylo celkem o držku. Nebo minimálně o to, že někomu někam strčili něco a to fuuuj. Hamba pomyslet. Iska navíc odkráčela k vchodu, což symbolizovalo, že se začíná trochu nudit. A já ji nechtěla nechat se nudit, protože u ní nešlo určit čím a jak by mě mohla začít terorizovat. Zatím se chová mile, ale těžko říct až jí omrzím.

Usnula jsem. Nebo ne? Cítila jsem teplo a nechávala se odnést do ticha a klidu spánku. Bylo to už potřeba. Nějaký ten odpočinek se hodil mému promrzlému a i nemocí vyčerpanému tělu. Byla jsem ráda, že jsem nemusela nic. Prostě jsem se vykydla na zem a za chvilku jsem cítila, jak se mi teplo příjemně valí od těla. Netušila jsem, jestli je to tím, že jsem si konečně mohla odpočinout nebo tím, že jsme byly v jeskyni. Ani mne nenapadla možnost, že by mne zahřívala magie. A bylo to dobře, jinak bych asi neusnula.

Probudila jsem se kdo ví po jak dlouhé době. Nebo po jak krátké době. Chárpání, kterým jsem oblažovala místní okolí přestalo. Pomalu jsem zvedla hlavu. Cítila jsem se o dost lépe, ale zároveň ještě ne stoprocentně dobře. Nehodlala jsem nikoho budit, takže jsem na Isku jenom pohlédla a přerovnala si vlastní tělo. Zkušenosti mi velely, abych ji nechala být. Budit spícího magiče se nikdy nikomu nevyplácelo. Mírně jsem mlaskla a protáhla si přední tlapky, na čež jsem si čenich zase zabořila do tlapek. Příjemné teplo a hezká rozespalost se mohly využít k mírnému šlofíčku.

//Za Iskou miskou

Ťapkala jsem za ní, před ní, vedle ní. Nějak jsem cestu moc nevnímala. Jakmile jsem měla pod sebou suchou půdu jeskyně, plácla jsem sebou na zem bez jakéhokoli přemýšlení. Neměla jsem už moc energie a ani popravdě náladu se někam dál plácat. Tady bylo teplo a to mi vyhovovalo, celkem. Jediné co by bylo ještě lepší, by byl kus žvance a možná o trochu tepla víc. Jenže to vypadalo, že Iskierka neumí. "Pff... magičové neuměj fakt vůbec nic. K čemu jednomu je, je znát," zaprskala jsem si huhlavě pro sebe. Nabízela, že ohřeje vzduch, ale tomu jsem věřila asi tolik jako tomu, že Iska je tulačka. Byla až moc dobře živená. "Tak si to svoje... mag...grh... magický svinstvo nech pro sebe," zabručela jsem.
Od svého příchodu sem jsem si na magie zvykla. Celkem mi už nevadilo, že je někdo používal, pokud jsem z toho měla nějaký užitek. Některým pozorovatelům by se mohlo zdát, že jsem si zvykla i na magiče, ale to by se šeredně pletli. Pořád jsem je nesnášela, jen jsem je tolerovala. V tom byl ten rozdíl. Kdybych měla možnost, tak bych je zničila. Ale možnost jsem momentálně neměla, takže jsem je jen využívala.
Mlaskla jsem a položila si vlastní hlavu na tlapky. Byla jsem ráda, že jsem ráda. Klid a pohoda. Jeden potřeboval odpočinek a nějaké to povyražení mohlo počkat na další dny. Měla bych jít hledat ségru. Až mi bude trochu líp než tohle.

Počasí bylo brutální, ale umoudřovlalo se. Navíc mě bolelo v krku, ale celkem mi pomohlo se napít vody, která byla příjemně chladivá. Iskierka naštěstí pojala stejný záměr jako já, že bychom se měly někam odklidit, což bylo dle mého názoru jediné správné řešení našeho problému. Ale já popravdě nikdy nijak problémy neřešila. Hlavně, že budeme někde v teple, to je tak to jediný o co mi jde. Zatikalo mi v oku.
Pomalým plouživým krokem jsem náseldovala vlčici, která prohlásila, že mám jít první, takže jsem převzala iniciativu a začala se sněhem brodit před ní. Načež Iska ukázala čenichem někam do prkvančic. Zakývala jsem hlavou, že tamtudy. Teda asi... Jo snad jo. Pomalu jsem se tedy zařadila zase za ní. Neřekla jsem ani slovo, jak jsem byla celá utahaná. V krku mi navíc nepříjemně táhlo, jako bych žrala rampouchy nebo jiné kusy ledu. Úkryt byl ovšem na dohled a já doufala, že se nám tam podaří dostat a že tam nebude nikdo zaclánět. Nerada bych se o teplo úkrytu dělila i s jinýma. "Rozděláš ... pak....oh..oheň?" zachrčela jsem a z mého hrdla vyšel zvuk, jako bych ho protáhla nějakou jeskynní kobkou. Divně táhlý, hluboký a s mírným nádechem smradu.

//Za Iskou

//loterie 19

//Východní hvozd

Šla jsem přímo za ní. Za jejím zadkem. Jako káče, který se nechce trhnout od mámy a tak ťapká přímo za ní, protože co kdyby ta megera zmizela někde ve sněhu. Hlavně ať jsme brzo někde v úkrytu. Tichý pšouk se ozval z mojí zadní části, což jsem ani nekomentovala ani nebrala v potaz jinak, protože to bylo normální součástí mého přežívání. Kráčela jsem dál až k oné řece, kterou Iskierka pravděpodobně hledala. "Lepší se vyhnout všem smečkám. Co vím jsou tu čtyři a ani jedna není normální," podotkla jsem s posměšným "gha gha", které znělo spíš jako bych se dávila, než že bych se smála.
Dala jsem si hlavu k vodnímu toku a začala lemtat vodu, až to stříkalo do všech stran. Já nikdy nebyla na dobrý móresy nebo vychování, co se týkalo nějakýho stolování. Jedla jsem tak, abych se pořádně najedla. Pila jsem tak, abych se pořádně napila. Všichni ostatní mi byli ukradení s jejich pošklebky nebo pohoršenými pohledy. "Lepší," prohodila jsem, když jsem si olízla čenich od posledních kapek vody. Obrátila jsem se na Iskierku. V krku mě tolik neškrábalo, chladná voda byla příjemná. "Víš kam jít, nebo mám vést?" zeptala jsem se s klidem. Věděla jsem přesně kde ten úkryt je, ale nebyla jsem vůdce, abych se hnala do průvodcování naší dvoučlenné skupinky. Raději bych šla za ní, pokud by se někde zjevila ta dvoumagická čuba, která si chrání svůj potěr, který přestak někde někomu šlohla. Protože kterej vořech by vobtáhl takovou megeru. Buď blbej, slepej nebo magič. Trochu jsem se zahuhňala smíchem.

//Loterie 18

Pokývala jsem hlavou, když se Iska odhodlala souhlasit s tím, co jsem řekla. No nesouhlasila přímo, ale tím že uznala, že na mě dá, se mnou vlastně souhlasila ne? Nebo jo? Kdo mohl tušit. Moje hlava nebyla na takovéhl podivné pletichaření stavěná a dlouhé věty pro mne byly komplikované. Nerada jsem se tedy v nich nimrala. Navíc, když jsem jim nerozuměla, byla bych za většího blbce, než reálně jsem.
Znovu jsem kývla, když vlčice prohlásila, že bychom se mohli někam přesunout. Netušila jsem ovšem kam. "Na severu je jeskyně," prohodila jsem divným hlasem, prorože mě u posledního slova divně zaškrábalo v krku. Doufám, že na mě něco neleze... V oku mi zase zatikalo, jak se levý koutek mého oka snažil vyrovnat s myšlenkou možné nemoce. Obrátila jsem tedy krok směrem za Iskierkou, která měla dementní jméno, ale celkem jistý krok. Kráčet za někým kdo se vyzná, bylo vždycky fajn. "Hlavně se musíme vyhnout... grrh... musíme se vyhnout smečce v tom lese plným mechu," prohodila jsem s mírnou obavou v hlase, protože jsem se fakt nechtěla dostat do křížku s tou dvou magickou nebo dokonce s tou hnědou nánou pitomou. Většina magiček jsou prostě kráči, nic jiného se na to nedá říct. Mohla bych je všechny pozabíjet, kdyby je nebránila ta jejich stupidní magie. Šla jsem poslušně jako pejsek na vodítku. Nezastavovala jsem se, nerozhlížela jsem se, stejně nebylo o co v okolí stát. Jen jsem prostě kráčela za Iskou a doufala, že fakt ví kam jdeme, když se hctěla jít napít. Voda by bodla.

//Kierb

//loterie 17
- tak já si Tasu s dovolením taky nakazím

Pokývala jsem souhlasně hlavou. Do toho vychru se mi z lesa nechtělo a ráno nabízelo malou naději, že bude o trochu lepší počasí, aby jeden cestoval. Rozhodně se mi nechtělo moc na jih, byla tam smečka, ve které žila Maple a se kterou jsem měla trochu nevyřízených účtů. "Na jihu musíme dávat bacha, je tam smečka. Vede ji teda nemagička, která se ochraňuje amuletem, jako je moje tlapka, ale i tak jsou divný," řekla jsem Isce, abych ji varovala před případným bratříčkováním se se smečkou na jihu. I když ona nevypadala, že by se jen tak bratříčkovala s někým, kdo jí padne do očka.
Mírně jsem se zavrtěla a sesunula se na zem. Na odchod to nevypadalo, tak proč se pod tímhle stromem trochu neuvelebit. Najednou mě začalo divně poškrábávat v krku. Divný. "Ugh," mírně jsem si odkašlala. "Jako měl... Ale je to... grrh... kur... škrábe mě v krku," vymáčkla jsem se po troše pokuckávání. "Dementní zima," ulevila jsem si ještě. "Když si nezažiješ... to co je venku... nemůžeš se nikdy pořádně nic dozv... dozvědět a zažít a tak ugh," dovysvětlila jsem jí, co si myslím o tuláctví. Je to sice nebezpečný podnik, ale jinak jeden nic nezažije a nevyzkouší.
Její další slova nebo spíše přidušení, mi dalo jasný znamení, že si nikdy s nikým neužila. "Hahahaha," zasmála jsem se hrubším hlasem než normálně, ten krk začínal pálit víc a víc. "Když je chlap co pro to, tak to není nechutný," sdělila jsem jí s potutelným úsměvem zasvěcence, který věděl víc, ale neřekla jsem už ani slov. "Seš rudá až na p....i," zasmála jsem se znovu a musela se zastavit a odplivnout si, jak mě ten krk zlobil. "Šla bych se někam napít," dodala jsem a pomalu se zase zvedla na všechny čtyči. Čekání na lepší počasí bylo u konce.

//loterie 16

Poslouchala jsem Isku pozorně i když pohledem jsem přejížděla okolí. "Pindy naší mindy," zhodnotila jsem nakonec její slova. "Já byla kolem několika magických fakanů a dřív nebo pozdějc se jim oči dicinky zbarvily. Dicinky," řekla jsem důrazně. Nehádala jsem se nebo tak nějak. Na hádky ohledně myšlenkových a názorových ideí jsem byla moc tupá. Prostě jsem to pokládala jako fakta. Každý měl svá fakta. Někdo reálná někdo alternativní. "Ale mysli si co chceš," dodala jsem nakonec, protože i já si hodlala myslet dál svoje.
Vítr fučel a skučel. Taky bych skučela z naražených zad, kdybych neměla nějakou svou důstojnost. "Šla bych se někam zašít, ale nevím kam. Na severu je úkryt, ale tam bude asi ještě větší psotník, co myslíš?" zeptala jsem se jen tak do pléna. Neměla jsem žádný směr nebo tak. Brácha byl podle mojí "vize" mrtvej a ségra táhla někam v nějakým lese s jednou vlčicí, jejíž ksicht jsem znala, ale jejíž jméno jsem zapoměla. "Pche... stejně bys měla jednou dát domácímu hnízdečku vale a trochu se pokouknout po světě na vlastní pěst. Pak bys byla odolnější a znalejší, takhle budeš až do konce svých dní jenom přivázaná na řetízku k domácí boudě a nehneš se pořádně ani na krok," prohodila jsem. Byla jsem přesvědčena, že každý vlk si měl někdy zkusit tulácké tlapky. Protože ten, kdo se netoulal, nikdy nic nepoznal. A svět toho nabízel k poznání hodně. "Štrejchla sis už aspoň v tý vaší smečce nebo ne?" začala jsem vyzvídat trochu těch holčičích drbů. Co jinýho taky dělat, když jeden jen tak posedával. Vítr pořád foukal, tak jsem se rozhodla, že vyrazíme až přestane. Nerada bych někde chcípla ve větrné smršti. Olízla jsem si jednu tlapku.

//loterie 15

Iska nechtěla odpovědi. Jenže to by Tasa musela mít nějakou závěrku na tlamě nebo třeba respirátor, aby huhlala. Tahle vlčice nejdřív reagovala a pak zavírala tlamu, "Hoši, máš rudý oči. Jestli nejsi magič, tak už nevím," zabručela trochu rozhněvaně na Iskierku, která si myslela, že není vůbec magická nebo že je neschopná nebo co. "Jestli to neumíš ovládat, ještě se magie plně neprobudila. Většina vlčat to během roku až dvou objeví," dodala jsem, jako někdo kdo se v tomhle vyzná. A taky že jsem se vyznala. Vychovala jsem několik magických parchantů, některý jsem dokonce vrhla, učili se na mě používat svoje magie... Já znala o magiích skoro všechno, co znát bylo potřeba. Stejně jsem jejich nostiteli opovrhovala dál.
Kývla jsem hlavou. Bylo mi jasné, že nezažila pořádný strádání tuláka, když je členkou nějaký magický sekty. "Hmm," broukla jsem. Víc nebylo potřeba říkat. "A nechceš to tam rovnou vopustit a stát se tulákem?" zeptala jsem se a mírně u toho zavrtěla ocasem. Byla bych ráda, kdybych měla nějakou kámošku, se kterou můžu cestovat. Navíc jako magička, by mi poskytovala krytí, kdybych nějaký smečce chtěla nadělat do úkrytu nebo tak něco. Její otázky mířily stejným směrem jako ty moje. "Pche... Abych se přidala do smečky, musela by mít pořádnou Alfu a ne nějakýho magickýho cápka," broukla jsem. Vítr nad hlavou nám pořád řádil, ale už aspoň nepadal sníh a vypadalo to, že se příroda konečně hodlá umoudřit. Nebo se aspoň trochu vzpamatovat z toho sněhovýho pekla, co na nás poštvala. "A abych kopala noru? Proč... Úkrytů je všude dost, když jeden chce. Jen toho žrádla tolik není," odvětila jsem. (//čti na úkryt nemám oblázky)