Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 5/5

A byla v trapu. Ne já ta vlčice. Najednou udělala ohnivou stěnu, která mne od ní oddělila, že jsem musela až odskočit, aby mne žár nepopálil. Když oheň dohořel a kouř odvál vítr, byla vlčice pryč. Naprosto se vypařila. Jen ve sněhu zůstaly její stopy. Mohla bych ji stopovat dál, ale... ne neměla jsem na magiče náladu. Odplivla jsem si a sliny se rozletěly po čistěbílém sněhu a pošpinily ho tak. Bylo mi to jedno. Zase jsem se ujistila, že magičové jsou parta blbců a tupců a za nic mi nestojí se s nimi bavit, protože vždy zneužijí svých nepřirozených schopností proti mé maličkosti. "Mám to ale štěstí, dva magičové, za tak krátkou chvilku, ne fakt nechci," zabručela jsem si sama pro sebe a pak se vydala domů. Nebo spíše do místa, kde jsem měla mít domov, ale kde jak jsem měla za chvilku zjistit, už skoro žádný domov nebyl.

//Buk

//loterie 4/5

Byla jsem celkem nabručená. Ne, že bych neměla ráda nějaký to dráááma, ale s magičema, ne děkuju pěkně. Tahle od krve vocmrdaná magička mi začínala pít krev a to ještě o to víc, když tady začala dělat nějaký kouzelnický hokusy pokusy. Málem mi připálila čenich, jak se ten její malej plamínek najednou zvětšil a s mírným puf zhasnul. Bylo to děsivý, jak najednou všechno kolem hořelo a já měla v očích jediné... "TY MAGICKÁ COURO!" zavrčela jsem na vlčici, která se mohla taky klidně jmenovat jinak než blbka nebo coura, ale na to bych ji musela aspoň trochu respektovat.
Vlčice se začala obhajovat, že to byla nehoda, že to udělat nechtěla, ale já věděla svoje. Magičové v tomhle zapadákově mi šli po krku, co mě... celý mojí rodině. A jak všichni sourozenci dopadli? Jsou tuhý nebo vypadají jako nějaká příšera z jezera. Věděla jsem tedy, že než se stihne magička připravit měla bych s tímhle jejím magickým kouzlením udělat rychlý proces. Její obhajování jsem nechápala, proč by za všechno měl být zodpovědný můj malinkatý prdíček? Ani náhodou, jen mě lakuje. Vycenila jsem zuby a srst měla naježenou na zátylku jako žraločí ploutvičku. Uši otočené bojovně do zadu skenovali okolí, kdyby se ke mně blížil nějakej její podvraťáckej kámoš.

loterie 2/5

Koukala jsem na vlčici, která něco mlela o nějakým pošahaným rituálu krve. "Pche, takhle tě každý ucítí na sto honů, měla ses vymatlat v něčem, co je odpudí... třeba jako já... Je větší šance, že na tebe přijde takhle predátor blbko," oznámila jsem jí suše, ale v té větě, ani v tom označení nebylo nic nepřátelského. Pro mne byla každá blbka a každej blbec, jenže to nemohla vlčice vědět, že ano. Dál jsem hrabala tlapkou v díře, napůl zabořená tělem ve sněhu a bahně. "Magii ty blbko, seš magička... máš rudý voči a voheň ti z nich přímo kouká," zabručela jsem dost nasupeně, začínala mě prudit.
Když zase promluvila vytáhla jsem se zahučením tlapku z díry. "Ty fakt nezavřeš kušnu co, takhle nic neulovím!" zahudrovala jsem, jako pták co vypadl z hnízda nebo jako krocánek, který chce někoho donutit, aby ho přestal obtěžovat. "Já narozdíl od tebe svůj pach maskuju. Protože tady kolem je parta medvědů a co hůř jsou tu magičové jako ty, kteří by mi nejraději nakopali zadek," vysvětlila jsem. "Mělo je to odehnat, kdyby chtěli přijít a prudit, ale některý asi nejsou dostatečně chytrý nebo maj rádi smradlavý věci, že jo," zabručela jsem jako starý dědek a pšoukla si, abych tomu svému puchu dala ještě nějké grády.
Najednou ta malá mrcha, která dělala, že neví co je magie vykouzlila jen tak z ničeho oheň. Se zavrčením jsem uskočila, celá naježená. Uši jsem měla jako radary mířící do všech směrů, zuby vyceněné, oči připravené na každý její pohyb. "Magičko zas....atak dál," zavrčela jsem na ni.

Kráčela jsem si celkem neurčitě kolem jezera a zkoumala, jestli tu nenajdu něco ke snědku. Rozhodla jsem se sehnout k jedné noře a zalovit v ní tlapkou. Takže jsem si lehla, tlapku narvala přímo do díry a snažila se nahmatat nějakého živočicha, kterého bych mohla sežrat. Nechtěla jsem tady zabíjet medvědy, protože to by znamenalo, že možná zabijou mě a já nechtěla být součást medvědího výkalu, po kterých jsem tak krásně páchla. Najednou se nademnou začalo něco tyčit. Přejel mi přes hlavu stín, ale nepatřil Stínovi. Když jsem otočila hlavu, stála tu vlčice s krvavým pohledem, která byla od krve zapatlaná jako prase, ale nesoudila jsem. Sama jsem byla neupravená, kožich samej bordel, smrad na tři kiláky a možná i kus zaschlé krve všude možně. Popravdě od porodu Vlčete jsem se nemila, takže jsem měla možná ještě někde pod zadkem kus různých tělesných výměšků, ale co se dalo dělat. Jeden se mýt nechtěl a nemusel, tak to nedělal.
"Smrdíš krví, magičko," odfrkla jsem si bez jakékoli úcty. Kdyby měla modré oči, tak bych se bála a možná bych zalezla do té nory, ve které jsem teď měla tlapku. Ale takhle... Byla to jenom obyčejná magická rajda, kterých tady byla spousta. A já se jich nebála. Já už magiče totiž zabila! Dál jsem tlapkou šmátrala v díře, ve snaze něco najít. Vlčice se mě ptala, co dělám. "Co asi, lovim," zabručela jsem nezáživně.

//mahtae jih

Celá mokrá a udýchaná jsem doběhla k jezírkům. Naštěstí mojí maličkosti nemohla ledová chladná voda ublížit, ale i tak jsem se rozhodla, že bude nejlepší si trochu odpočinout, abych nevykašlala plíce někde až zase začnu běhat vyšší rychlostí. Zastavila jsem se u jezer, která byla zamrzlá. Cítila jsem tu ve vzduchu bobky medvědů a tak jsem se rozhodla je najít. Ne ty medvědy, ale jejich bobky. Když jsem našla jednu krásnou hromádku medvědího trusu, tak jsem se v něm náležitě vyválela. Byl trochu tvrdý a starší, ale pachovou stopu na mne přenesl naprosto geniálně. Teď jsem zapáchala jako medvěd, což mohlo ostatní a hlavně magické vlky, odpuzovat nejen zápachem, ale i možností, že bych mohla vlastně být medvěd. Tenhle můj geniální plán měl několik much, kterých jsem si ovšem nevšímala. Nejprve ta očividná, že jsem nevypadala jako medvěd, i když jsem tak teď zapáchala. Tou další bylo, že jsem tak na sebe mohla přivolat pozornost právě zmíněných medvědů, kteří třeba budou vyhledávat společnost a nebudou nadšení až místo medvěda najdou vopelichanou vlčici. To by ovšem moje jedna mozková buňka musela taky občas startovat. Já se tu teď tedy válela na zemi a když jsem byla spokojená se svým zápachem, zevdla jsem se z rozmačkané hromádky a vydala se pozvolným krokem kolem jezer.

//Vodopády přes rozkvetlé louky

Přeběhla jsem dlouhou pláň, která byla plná sněhu, abych se dostala od zamrzlých vodopádů k řece, kterou jsem hodlala překonat. Nechtěla jsem se tu nějak extra zdržovat, abych se dostala k jezírkům, kde možná ulovím nějakou rybu a nebo na pláň, kde bych se mohla pokusit zabít nějakou tu lepší porci masa. Nehodlala jsem se o tom nějak extra dohadovat s nikým, ani sama se sebou. Prostě jsem tedy přidala do kroku a bez rozmyslu jsem prostě naběhla do ledové řeky. Nemohla jsem vědět, že je moje tělesná schránka líp připravená na brození ledové řeky, než tělo ostatních, takže jsem to prostě udělala. Šlo to snadno. Šlo to celkem i lehce a už jsem byla na druhé straně. Na břehu jsem se oklepala a vyrazila k jezerům.

//medvědí jezírka

//ragar přes dlohou řeku

Byla mi zima, ale čím více jsem rozhýbávala své staré tělo, tím více jsem se zahřívala. Bylo mi po chvilce běhu celkem dost teplo a tak jsem přešla do klusu a chůze, abych se zase moc nepřehřála. Jakmile nával tepla polevil, zase jsem se rozeběhla. Bylo to fajn, běhat tímhle způsobem. Kolem jsem meviděla ani necítila nikoho, kdo by mne mohl ohrožovat, takže jsem se rozhodla většinu energie vložit do běhu. Taky jsem měla v plánu, že bych cestou domů mohla někde něco ulovit. Kde asi je Stín a Vlče. Chvilku jsem si vzpomněla, že mám vlastně taky nějakou rodinu, ale neměla jsem tuhle myšlenku v hlavě dlouho, protože ji nahradil další závan adrenalinu, který se mi vlil do žil během.

//mahtae jih přes rozkvetlé louky

//odpojuju se

Vlk vypadal, že už toho má dost a moje vrčení ho tedy odehnalo. Dobře. Jedině dobře. Nadešel čas, abych se vrátila z hor domů, takže jsem se otočila a začala sestupovat. Sněhu tu bylo opravdu hodně a jeden musel dávat pozor, aby mohl našlapovat obezřetně a nezapadl někam. Já navíc bušila svýma tlapkama do sněhu a ten se chvěl, pod každým mým krokem. Slyšela jsem tu křik a hukot, bylo tu asi více vlků, než jsem mohla v tuhle dobu čekat. Nechtěla jsem se žádnému z nich připlést do cesty a tak jsem sledovala obezřetně sníh, aby tu náhodou nebyly nějaké stopy, které by mne zavedly k vlkům.... nebo spíše lépe řečeno odvedly od nich. Zamířila jsem rovnou k úpatí hory a doufala, že mi to nepodjede. Když už nešlo jít, tak jsem si sedla a šourala se zadkem po sněhu, jako malé vlče. Nehodlala jsem prostě riskovat, že spadnu a někde chcípnu. To rozhodně ne.
Čím níže jsem byla, tím lépe se mi pohybovalo ve sněhu a tím lépe jsem se mohla postavit. Už jsem se nemusela přikrčovat, nebo šourat po zemi. Přešla jsem pak do poklusu a vyrazila na jih.

//Vodopád přes dlouhou řeku

Magickej blbec mluvil jako přiťáplá puťka, který někdo vrazil do držky borovou šišku a chce, aby řekla něco ineligentního. Polovině toho, co řekl, jsem nerozumněla, protože ta moje malá rozinka, kterou jsem měla v mozkovně, nebyla stavěná na žádné velké proslovy, nuance nebo nedej vlka přirovnání. Takže jsem jenom vydrala hrdelní zavrčení. "Vrrrr....Nevím o čem mluvíš, ale rozhodně mě to uráží ty magická kupo hnoje," vyprskla jsem a několik slin mi i vyletělo z tlamy směrem k vlkovi. Byl to magič a zasloužil si zhebnout. Pokud neměl v plánu zdrhnout, protože pokud by se teď rozeběhl, ještě by mohl nějaké té bitce uniknout. "Vrrrr," znovu jsem zavrčela a přikrčila se. Bylo to poslední varování, aby se pakoval, než mu rozsápu hrdlo a udělám z něj jenom vzpomínku. Nikdo po něm nebude brečet, protože ho nikdo nezná.
Sama jsem se připravovala k útoku. Ocas ztažený mezi nohy prozrazoval, že jsem měla strach, ale strach způsoboval, že jsem byla ještě víc nebezpečná. Už jsem jednou magiče zabila, zvládnu to znova. Věřila jsem si a tenhle pitomec by měl taky věřit, že nevrčím jenom pro okrasu.

Koukala jsem se kolem sebe. Bylo tu celkem dost pachů a pak najednou z ničeho nic. "Do rodícího křečka kurňa fix, ale už!" vykřikla jsem, protože se za mnou odněkud zjevil vlk, který mne pozdravil. Otočila jsem se na něj a přejela ho pohledem. Modré oči magiče svědčili o tom, že je to od pohledu hajzl. A jeho naprosto nedobrá stavba těla o tom, že je to tulák. K tomu koukal kolem jako vyvoraný hraboš, takže jsem měla jistotu, že to není nějakej ostřílenej místňák, protože ti většinou nekoukali, jako by najednou spadli na novej vesmír.
Přikrčila jsem se. Ocas stažený mezi nohy, jako u spráskanýho psa. Uši otočené do zadu jako radary, kdyby se tu objevil nějakej jeho prohnanej kámoš. Srst na krku naježená do bojového postavení. Hlava hezky mezi rameny, abych si kryla krk. Zuby jsem mu ukázala a s zavrčením mu dala jasně najevo, že tady není vítanej. "Co chceš ty magická zrůdo?!" vyštěkla jsem a z tlamy mi stoupal obláček páry.

//Ostružina přes sráz

Začala jsem stoupat po horském úbočí a do čenichu mne kousal chlad. Čím výše jsem stoupala, tím více bylo vidět sníh a taky jsem si uvědomovala nemilou skutečnost. Bylo tu celkem dost vlků, kteří se tu z nějakého nepochopitelného důvodu vyskytovali. Nechtěla jsem se k nikomu motat, takže jsem si dávala prostě pozor na to, abych nikomu nepřišla do cesty. Byla mi celkem zima, ale nebylo to nic otřesného. Občas jsem se teda zachvěla, když se do mne zakousl vlezlý chladný horský vzduch, ale jinak dobrý. Ani jsem moc nepamatovala, že bych někdy v zimě byla nemocná. Měla jsem prostě dobrou imunitu. To mne chránilo i při tomhle pomateném rozhodnutí vystoupat na nějakou horu.

//Javor

Vylezla jsem z jednoho lesa a zamířila si to rovnou na sever. Netušila jsem ani pořádně proč jdu zrovna tam, ale popravdě jsem toho neměla moc na práci, tak proč neprozkoumávat okolí. Pan Brouček spal někde v mém kožichu a já si tak mohla hezky pěkně užívat nikým a ničím nerušenou cestu. Ne, že by mi jeho společnost vadila, ale občas mě fakt vytáčel, zvláště, když měl pravdu. Já měla pravdu jenom občas a dost mě pak točilo, když ji měl někdo skoro pořád jako pan Brouček, to prostě nebylo fér. Mrskla jsem naštvaně ocasem a vyběhla do menšího kopečka. Nechtěla jsem úplně prochladnout, ale pohyb mne zahříval. Takže jsem se rozhodla vyběhnout si někam do hor. Třeba tam taky uvidím nějakou magickou smečku, kde budu moct dělat bengál.

//Ragar přes sráz

Ti dva mne vyprovodili a mne pořád nedocházelo, že bych měla jít pryč. Prostě jsem tam tak seděla a obdivovala okolní klid a pohodu. Pan Brouček se naštěstí brzo probudil. "Seš tupá nebo co? Ti naznačovali celkem dost slušně, aby ses pakovala... Ježiš zvedni ten svůj kostnatej zadek a pakuj se, nebo ti to měli fakt vyrejt drápem do zadku?" Brouk nebyl ve své mluvě vybíravý. Spíše naopak. A já popravdě netušila, jestli je to dobře nebo špatně. A teď jsem už zase neměla kam jít. Můj plán jít se někomu vydělat do magické smečky vzal za své a na další palbu jsem neměla nachystáno. Můj žaludek byl prázdný a trávicí trakt jakbysmet. Jen jsem se oklepala, vstala a vyrazila mimo les s plánem jít dělat nějaké ty nepřístojnosti zase někam jinam. Tentokrát ovšem nejspíše trochu méně zapáchající, pokud nenajdu nějaký ten kus žvance cestou.

//Vodopády

Koukala jsem na vlka, který pronesl peprnou větu a já ještě jednou huronsky zachechtala svou bránicí. Nechutnej zvuk. Ale ke mně to patřilo. "Hahah, o to jsem se snažila," dodala jsem a doufala, že se neurazí nebo si nespojí dvě a dvě a nedojde mu, že to moje přírodní nucení, nebylo zase až tak na poslední chvilku. Ale já byla moc blbá, abych nad tímhle vůbec přemýšlela.
Nagesh, jak se vlk představil předtím, byl celkem vedle z pana Broučka, ale nad tím jsem jen mávla tlapkou. "Je něco jako moje další tlapky, není magickej ani nic takovýho, jen jinej," odůvodnila jsem to. Pana Broučka jsem si našla sama v lese, když jsem sem přišla a tak nějak ke mně přišel a já k němu. Nagesh tu zakládal smečku a musel jít. Jen jsem na to kývla hlavou, ale jako bych nechápala, že to je moje pobídka k odchodu. No, protože jsem to nechápala. Na tyhle věci mne neužilo. Nějaký sociální normy nebo tak. "Jojo, nemagická smečka musí mít hodně práce, že jo... hodně věcí, co musíš udělat. Takže jasný, klidně jdi," pronesla jsem s úsměvem. Než jsem stihla cokoliv dodat, přišla k nám vlčice se jménem na tváři. Zurri. "Tasa," odvětila jsem. Její očka byla zelená. Ale já je nepovažovala za nepřirozenou barvu. Netušila jsem tak, že patří k magii země.

Bylo fajn, že tu nebyl magič. Teda nebylo fajn, že jsem se zrovna vidělala na rohožku nemagičům, ale co se dalo dělat. Když se kácí les, létají třísky. "Právě," pronesla jsem a ještě dvakrát hrábla, abych svou nadílku zamaskovala trochu lépe. Nechtěla jsem úplně dělat nemagickým problémy. "Kdybyste byli nějaká magická skvadra, tak by to bylo ovšem lepší že...HAHAHA," zasmála jsem se trhaně a hrubiánsky, jako vždycky.
Mírně jsem se zavrtěla, když mluvil, že po mně leze brouk, ale pak jsem se plácla tlapkou do čela. "To je pan Brouček, je neškodnej," pronesla jsem. "No dovol, umím kousnout když chci," odvětil mi brouk a já jenom zatřepala kožichem, aby se musel pořádně držet, pokud nechtěl vypadnout na zem. Odměnou mi bylo podivně zamrmlání, kterému jsem nerozumněla. Pohled jsem upřela na Nageshe. "Asi bych neměla rušit co? Nebo máš čas jít dělat nějakou neplechu magickým čubám?" zeptala jsem se.