Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlče furt něco drbkalo a v podstatě se nikam neposouvalo. Měla jsem toho fakt plný tlapky, nehodlala jsem se tu jen tak vybavovat s nějakým cizím vlčetem, ze kterého mi moholo kápnout maximálně tak nějaký nachlazení nebo tak něco nakažlivýho, co nosila vlčata. Čekala jsem ovšem celkem spořádaně na Isku. "Hoďte sebou nebo mě to přestane bavit," zabručela jsem ovšem nedočkavě a hlasitě. "Tě tu nechám klidně exnout," dodala jsem polohlasem spíše pro sebe, než pro vlčeici. Stejně mě nemohla slyšet, musela bych křičet, abych se dohalekala na druhou stranu tůně. Jestli budou kecat ještě dlouho, tak na to fakt kašlu. Už takhle jsme daleko v močálech a nerada bych tu zůstávala až do noci. Dostat se odsud by bylo celkem problematický.
Naštěstí to vypadalo, že se brzo pohnou. Nebo to jsem tak nějak pochopila. Iska vyrazila směrem k Midiam. A rovnou měla nějaký kecy na můj vzhled. "Tak hele, abych nesežrala třeba tebe," zavrčela jsem v odpovědi. "A navíc vlčata nejsou na hlad, ale na chuť," dodala jsem a mlsně si olízla čenich při pohledu na malé vlčátko.

//Midiam

Vlče něco mrmlalo, bylo mi to fuk. Vypustila jsem zadržované větry a uvolněně si mlaskla. V odéru močálů byla troška vlastního zápachu zanedbatelnou kapkou v moři. Čekala jsem. Nehodlala jsem se znechuceně patlat bahnem tam, abych na vlče koukla, nesežrala ho a pak se vracela zpět. Bylo to zbytečný. Nechutný se takhle zeštvat kvůli mrněti, který ani není tvoje... Ty dvě něco řešily. Poslouchala jsem tak na půl ucha, protože mi to bylo celkem jedno, co si říkají. Většinou jsou tyhle kecy s vlčatama celkem o ničem. Někdo ho tu chtěl nechat utopit a ono to nepochopilo... Škoda. Mlsně jsem se olízla a pak se usadila do hlíny a začala se škrábat tlapkou za uchem.
Najednou jsem zaslechla svoje jméno. Iska na mě něco řvala přes vodní hladinu. "Já nevím bože, co po mě zase chceš," zabručela jsem trochu podrážděně, že mě ruší v myšlenkách, které ovšem byly prázdné. "Prostě ji tam nech chcípnout a jdeme ne?" zaštěkala jsem zpátky přes vodní hladinu, aby se to doneslo k uším obou vlčice i vlčete. Bylo mi jedno, jestli to mrně nějak vyděsím, brzdilo a to jsem nesnášela. Navíc když jeden seděl v močálech v zimě. Nebo už bylo jaro?

To vlče vypadalo inteligentně. Jakmile začalo mluvit o tom, že ho chceme sežrat, začala jsem přikyvovat jako že ano. Jenomže Iska byla jiného názoru. "Ale no táááák," začala jsem odporovat. "Však máte vlčat ve smečce určitě dost, nech nějaký taky nám chudejm pocestnejm," prohodila jsem se smíchem a olízla si čenich. Neměla jsem hlad, ale chutě se jeden jen tak nezbaví. Prostě máte na něco chuť a já momentálně měla chuť na vlče. Oooo mastné malé vlčátko... Znovu jsem se olízla, jak mi začala na zem stékat slina od tlamy.
Iska byla zachránkyně na slovo vzatá. Hned se vrhla do zachraňování toho cizího smrada, kterej tady couval jako by mu chtěla vydrápat oči z hlavy. "Jakože ne že bych se bála, ale víš jak. Moji rodinu většina vlků nesnáší, protože máme v oblibě vlčátka a nesnášíme magiče. Nerada bych pak dostala přes držku za něco, co vyvedl někdo z mých sourozenců..." řekla jsem jí suše. "Protože hádám, že u vás nijak neplatí, že to co dělají sourozenci, za to já jaksi nemůžu," dodala jsem celkem vyčítavým tónem. Bylo mi jasný, že to tak mají. Mají to tak všichni magičové. Jednou jste člen nějaký rodiny, tak vás prostě zničíme, i kdybyste nesouhlasili s tím, co dělá zbytek vaší rodiny. Že by se tahle logika dala vztáhnout i na můj odpor k magickým jsem si nepřipouštěla. Poslušně jsem čelakal na Isku a vlče.

//Za Iskou

Následovala jsem vlčici, která mne předběhla. Byla celkem svižná tahle malá smečkovní magička. Třeba jí magie pomáhá i v tomhle... Ale spíš je jenom dobře nažraná. Hmm kousla bych si. Mlsně jsem se olízla, jak mi kolem čenichu prosvištěl její zadek. "Jestli tam nikdo nechcípnul, tak mě to mrzí," odsekla jsem jenom, zatím co jsem se vlekla jako smrádek za Iskou. Měla jsem nějakou dementní náladu. Celý to setkání bylo divný a já byla divná z něj. Nechtěla jsem se tedy už dál zdržovat v blízkosti kopců. Ale nechtěla jsem ani do blízkosti oné smečky. Však ségra tam někomu zakousla nějakou megeru. Určo by nebyli nadšení. Koho, že to zakousla? Už jsem ani nevěděla o koho šlo, ale o někoho určitě. Někoho hodně vysoko. To jsem si pamatovala. "Hele a kdybych k vám chtěla, co bych pro to musela udělat?" zeptala jsem se, protože představa, že bych si ohřála kožich byla lákavá. Navíc pokud zabila ségra někoho sice vysoko postavenýho, ale celkem asi bezvýznamnýho, páč Iska o žádným úmrtí nemluvila, tak bych se tam asi ohřát mohla.
Náhle se Iska zastavila. Pak se rozešla někam do močálů. "Nebuď dementí, nech to chcípnout," začala jsem protestovat, ale to už bylo pozdě. Iska se rozešla a nic ji nemohlo zastavit. Se svěšeným ocasem a ušima jsem kráčela močálem za ní. Nevadil mi puch rozkladu, ani podivný čvachtavý zvuk, ale bála jsem se, že se tu ztratím... zase. Vlče, který Iska našla bylo celkem zdecimovaný. "Jestli si chceš vzít domů hračku, tak ji počapni a jdem," zabručela jsem naštvaně.

//Vrcholek

Byla jsem z toho všeho zmatená. Viděla jsem, co jsem vidět potřebovala? Nebo ne? Věděla jsem, že sestřin les je někde na západě. Všimla jsem si, že jedna zalesněná oblast měla podobný tvar jako ta z mého snu, ale jinak jsem nebyla o nic chytřejší. Snažila jsem se jít rychle, ale neběžet, abych nehodila někde držku. Iska čekala na stejném místě, kde jsem jí nechala. "Nespadl sem nějakej bílej vlk?" zeptala jsem se a rozhlížela se kolem. "Takovej stařík nad hrobem. Byl nahoře, ale pak najednou zmiznul, podle mě přepadl přes okraj a rozmázl se někde tady dole," prohodila jsem a snažila se najít stopy mrtvoly. Jenže nikde žádné nebyly. Asi jenom odešel. Mávla jsem nabručeně ocasem a pak se podívala na Isku.
"Nadešel čas vrátit tě domů, než mi nějakej smečkovej tatík začne cupovat kožich, že jeho princeznička nebyla doma a tahala se semnou," zabručela jsem celkem nakvašeně, protože jsme chtěla vidět mrtvolu, ale tady žádná nebyla. Co se dalo dělat, život šel dál, a tak jsem se taky rozešla směrem pryč z tohohle teplého místečka.

//Maharské močály přes Tanebrae

//Nárské kopce

A byla jsem tu zas. Pomalým krokem jsem kráčela směrem k vrcholku. Chtěla jsem se podívat na výhled, protože odsud musel být taky celkem pěkný, jako z jakéhokoli vyvýšeného místa. Neočekávala jsem tu setkání s žádným živým tvorem, protože mi přišlo, že i když sem chodila spousta vlků, většina z nich se zasekla někde v kopcích. Já kráčela celkem sebejistě za vrcholem. Neměla jsem proč se zastavovat. Sestra tenkrát tvrdila, že je tu nějaký Bůh nebo tak něco, ale kromě malého vlčátka, jsem tu na nikoho nenarazila. Iskierka má tu svou divnou bohyni na severu, sestra má svého podivného boha tady. Pff... Co je mi do nějakých bohů, hlavně jestli bude hezky, abych viděla co nejdále. Pomalu jsem tedy postupovala směrem k vrcholu. Snažila jsem se nezadýchat. Moc to ovšem nešlo. Zpomalila jsem, nebylo se za čím hnát.
Iskierku jsem nechala někde za sebou. Ona měla svoje povinnosti a zájmy, já svoje. Chtěla jsem se sice zahřát, ale taky se rozhlédnout. Tady bylo teplo a já doufala, že bude teplo i na samotném vrcholku. Minimálně mne zahříval ten pochod nahoru. Prvních pár desítek metrů jsem byla celkem nabroušená, ale postupem času, jako by to ze mne opadávalo. Cítila jsem se lépe a klidněji. Asi to bylo tím, jak moc jsem se těšila na ten výšlap. Dodalo mi to novou energii do žil a ani jsem se necítila unavená, což je co říct když jsem poředně moc nespala a stále mi nebylo dvakrát nejlíp. Musela jsem tedy dělat celkem dost přestávek během pochodu, ale to mi taky nějak nevadilo. Bylo to zvláštní, ale mě to nedocházelo. Ke změně u mě došlo jako když luskne, což rozhodně nebylo normální.
Vrchol byl už na dohled, když jsem na něm zahlédla nějakého staříka. Byl to vlk, který byl celý bílý a vypadal, že se za chvilku rozpadne na prach. Tak staroučký byl. Pomalu jsem vylezla těch posledních pár kroků k vrcholu a to vám byla nádhera. "Páni," broukla jsem. Z tohohle místa jsem viděla úplně všude. Viděla jsem lesy, které byly kolem. Les, ve kterém byla alfou nemagická vlčice. Viděla jsem poušť i řeku mizící v díře v zemi. Na druhé straně zase bylo moře, které se táhlo. Na sever víc bylo vidět bílé špičky hor, nebo mi to tak alespoň připadalo. A viděla jsem i spoustu lesů a malinkých luk. No možná to byly velké pláně, ale odsud mi to přišlo jako malinkaté louky.
Sedla jsem si na sedínku, abych mohla tenhle výhled pořádně vychutnávat. Staříka jsem si moc nevšímala, on si hodnou chvíli nevšímal mě. "Zajímavý výhled, že?" zeptal se najednou bodrým hlasem, který nepřipouštěl nějaké námitky. Musela jsem tedy přikývnout. "Je tu fakt krásně," odpověděla jsem popravdě, i když jsem se s ním prvně nechtěla vůbec pouštět do řeči. Asi za to mohl ten výhled. Jednoho vždycky nějak zasáhne, když má kolem sebe nádherný pohled do přírody a divočiny. "Jsi tu sama?" vyptával se stařík dál. "Někde dole mám kamarádku... A někde tam dole mám zase bratry a sestru," řekla jsem, protože jsem netušila jestli se ptá na tenhle konkrétní kopec nebo celkově na kraj. Bylo tu nádherně a jednomu se nechtělo odcházet. Něco mi říkalo, že bych tady mohla zestárnout stejně jako tenhle starý vlk, který vypadal, že už dolů nikdy nesejde. "Chcete pomoct dolů?" zeptala jsem se a nabídla tak staříkovi pomoc, kdyby chtěl sestoupit zase dolů z kopce. "Mohla bych vás doprovodit do vaší smečky," vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zastavit. Něco mne přemlouvalo, abych vlkovi prostě pomohla. Staroušek ovšem začal vrtět hlavou. "Nechci odsud odcházet. Stejně bych dole moc dlouho nepobyl. Tady je moje místo a odsud se zase zrodím. Moje cesta končí tady, na vrcholku tohohle kopce a tady taky začíná," prohodil trochu tajemně starý vlk. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nebyla jsem hlavička makovička, abych byla schopna pochopit takovéhle hádanky. Nechala jsem to tedy být.
Moje myšlenky se táhly zase zpátky k výhledu, který byl příjemný. Ale něco mi vrtalo pořád hlavou. "Myslíš si, že si ty bohy všichni vymýšlí, nebo že opravdu existují?" Nakrčila jsem čenich, protože přesně na tohle jsem se chtěla staříka zeptat, ale předběhl mne. Něco mi říkalo, že by to mohla být magie, ale kdo by čekal magii na takhle hezkém přírodním místě a navíc s takovýmhle staříkem po boku. "Myslím si, že to je kec. Podle mýho názoru nikdo takovej není. Možná to bude nějakej praštěnej vlk nebo poustevník a ostatní mu prostě naletěli," zamrmlala jsem si pro sebe, ale pohledem jsem nepřestávala sledovat výhled. Foukal příjemný vítr a já si ho užívala. Náhle mě napadlo, že bych se staříka mohla zeptat na informace ohledně místních magií. Otočila jsem se na něj, ale byl pryč. Místo něj se vznášela ve vzduchu semínka slunečnice, jako by ho někdo rozfouknul na malá paraplíčka. Naklonila jsem zmateně hlavu na stranu a nadzvedla se ze země. "Halo pane?" zeptala jsem se, ale nedostalo sem i žádné odpovědi. Obešla jsem celý vrcholek, ale po starém vlkovi ani stopy. Asi musel někam odejít... A nebo spadnul dolů? Nahlédla jsem přes okraj, ale nemohla jsem zahlédnout, co se děje dole. Takže jsem netušila, jestli spadl nebo ne. Chtěla jsem to prozkoumat a tak jsem pomalu začala sestupovat. Při sestupu jsem se zastavovala a vracela. Něco mě prostě drželo na tomhle místě, ale zvědavost, kam upadl staroušek byla prostě až moc silná...

//Nárské kopce

//Středozemní pláň přes Tanebrae

Iska souhlasila, že si ohřejem zádele někde v teplejším prostředí. Já to neřešila, bylo mi to celkem fuk. Zima mi úplně nebyla, ale zajímal mne ten výhled. Chtěla jsem prostě vylézt někam nahoru a rozhlédnout se. Mohla bych třeba zjistit, který les byl ten, kde byla Styx. Třeba se už dávno od mojí vidiny přesunula. Byl to divnej sen, ale co kdybych ho z vrcholku mohla vidět? Pomalu jsem kráčela po pískovité cestě, která se vlnila. Bylo tu příjemné teplo. Ne úplné teplo, ale takové, které chcete v zimě na kožichu cítit, aby vám bylo o trochu lépe než normálně. "Jdu se mrknout nahoru a hned příjdu, zatím si tu můžeš ohřát kožich trochu," řekla jsem a s těmito slovy jsem začala pomalu sroupat směrem k vrcholku. Kolem jsem cítila různé pachy, které mne mlátily do čenichu, ale žádný z nich jsem blíže nepoznávala.

//Vrcholek

Iska začala strhávat kůži ze zvířete. Šlo jí to dost blbě, ale já jí rozhodně nehodlala pomáhat. "Pff," odfrkla jsem si jenom a pokračovala ve žraní vlastního kusu kořisti. Přišlo mi to děsně divný, protože jsem nikdy neměla místo, kam bych se vracela a kam bych tedy potřebovala tahat kožešiny a jiný věci pro zahřátí. Buď jsem byla v zimě a strachu namačkaná někde se sourozenci a to nebylo pomyšlení ani na shánění nějaký kůže. Jeden byl rád, když se nažral. Nebo jsem byla v nějaké jeskyni bez možnosti si kožešinu obstarat. No a teď jsem nespala na jednom místě už pěknou řádku měsíců. Možná i rok? Možná déle? Kdo to měl počítat nebo si to pamatovat. Suma sumárum potřeba mít nějakou věc, na které by se jednomu lépe spalo, byla naprosto nepředstavitelná pro někoho, kdo neměl to ono místo, kde by mohl spát.
Žužlala jsem maso a nevěnovala Isce pozornost. Nikdy jsem nevěnovala pozornost ostaním, když jsem žrala. "Nemyslím si, že by mě u vás zrovna vítali," odvětila jsem suše nevěnujíc Isce ani jeden pohled. Bylo mi jasný, že bych tam pošla kvůli tomu, co ségra udělala. Magičové nikdy nerozlišovali sourozence, pro ně když někdo něco spáchal, oplatili to všem bez rozdílu. "Svině," zamumlala jsem si pro sebe. "Ale hele, šla bych támhle na tu horu a pak tě doprovodím dom když po tom tak děsně toužíš," řekla jsem a pohledem ukázala směrem k Nárrským vrcholkům, které se motaly do mraků. Pomalu jsem se zvedla a s říhnutím sobě vlastním se vydala směrem ke kopcům.

//Nárské vršky přes Tanebrae

Liška se celkem dost bránila, ale když se na ni vrhla Iska neměla šanci. Já získala několik nepříjemných škrábanců, které se mi nepříjemně táhly přes přední tlapky, hrudník a čenich. Ta zrzka se nepříjemně bránila. Cítila jsem krev, která se mi v čůrcích táhla od zraněné hlavy, hrudi a tlapek. Znechuceně jsem se olízla a vyplivla krev někam do sněhu. "Minda jedna zavšivená," ulevila jsem si a do chcíplotiny nabroušeně kopla tlapkou. Zašpiněný kožich mi byl fuk, ale to, že ze mě cedí krev mě štvalo. Otřela jsem si čenich do sněhu, abych se zbavila aspoň trochy krve. Věděla jsem, že musím počkat a krvácení se zastaví časem samo. Kurňa fix měla jsem si dávat lepší bacha. Sakra...
Naštěstí maso jako maso. Já nebyla úplně cimprlich, takže jsem se pustila do žraní lišky. Její krev se promíchávala s mojí, ale to mi nevadilo. Odtrhla jsem si poměrně velký kus a posadila se s ním na sníh. Začala jsem ho pracně přežvykovat. Liška sama byla samá kost a kůže po zimě, takže maso taky nic moc. "Tak co já vím, jsi smečková... Třeba tě tam budou postrádat, že jo," navázala jsem na naši konverzaci, kterou jsme s Iskou vedly před lovem. "Magičové se vždycky o svoje spratky a spolusmečkovníky starali, co tak vím," zabručela jsem ze zkušenosti a pokračovala ve žraní liščiny.

//Náhorní plošina

Kráčela jsem před svou psolečnicí. Souhlasila s místem, ke kterému jsem mířila. I kdbyy nesouhlasila, šla bych tam. Nebyla jsem ten typ, co by měnil názor podle ostatních. Klusala jsem tedy nesměle vpřed. Iska prohlásila, že její domovina je za kouskem země odsud. Nebyla jsem zrovna taková, abych se držela. Co na srdci, to na jazyku. "A proč nejdeš domů? Proč se touláš hmm," prohodila jsem. "Mohla bys spát v nějakým epesním úkrytu, v žaludku mít pořádnou zvěřinu a nemusela by ses tu brodit se mnou sněhem," dodala jsem a pokračovala v klusání dál.
Ani na pláni to nevypadalo nijak příhodně. Náhle jsem ovšem ucítila stopu. Kousek do nás něco běželo. Lasička? Kuna? Stopy ve sněhu byly nečitelné, kvůli tomu jak byl rozměklý a tma mi moc nepomáhala s tím rozpoznat, o jaké zvíře se jedná. Ale co, večeře je večeře. Přešla jsem z mírného poklusu do kroku a přikrčila se. Něco tu evidentně spalo pod seschlou travinou, která vystupovala ze sněhu. "Psst," sykla jsem na Išku. Bylo mi jasné, že kde je jedno zvíře, mohlo by být blízko i další. Skočila jsem a zakousla se po spícím klubku. Mýlka byla na mé straně. Mé zuby se zakously do lišky, která si vyspávala pod travinou. Začala sebou smýkat po sněhu a já jenom doufala, že mi Iska pomůže.

//Dlouhá řeka přes mahtae jih

Dostat se pryč od řeky nám zabralo celkem dost času, ale mě to bylo nějak jedno. Když byl jeden tulákem a neměl žádné povinnosti, ztrácel čas celkově svůj význam. V podstatě vám zůstávalo jenom bezčasí, které jste museli nějak elegantně rozdělit. A já v dělení ničeho nebyla dobrá, takže jsem byla momentálně celkem hladová i unavená zároveň. Což byl celkem pocuc.
Iska prohlásila, že by ráda do tepla. Kývla jsem na to hlavou. "Kus odsud jsou takový pískovcový skály, je tam celkem teplo a cestou můžem něco chytit," prohodila jsem a srovnala krok s vlčicí, která byla mou novou spolucestovatelkou. Oklepala jsem ze sebe vodu, což znamenalo automatické nahození Isky, která byla vedle mě. Jenže mě to nezajímalo, byla jsem už taková. Bez zájmu. "Někde tady odsud bydlíš ne?" zepatla jsem se jí a rozhlédla jsem se kolem. Bylo mi jasný, že ten les by měl být někde tady, ale těžko říct jestli na severu nebo na jihu.

//Středozemní pláň

//Ageronský les

Procházela jsem po úzkém břehu řeky, která se táhla od severu na jih. Bylo to zajímavé, jak si občas vodní toky vyžerou takovouhle kotlinu. Bylo to nebezpečné. Z jedné strany vodní masa z druhé strany děsivá stěna. Nedalo by se prchnout, kdyby se tu objevilo nebezpečí, ale to mi bylo celkem jedno. U vody bylo trochu tepleji. Občas se kolem prohnal proud větru, ale to bylo asi tak nějak jediné problematické. Kráčela jsem rázně rovnou za svým čumákem. "Hlavně bacha ať tam nesletíš," řekla jsem Isce a opatrně se pouštěla dál a dál po úzkém břehu řeky.
Kývla jsem hlavou na slova, která vyšla někde v zadu. Jih mohl být slibným místem pro lov i pro nějaký to ohřání se. Doufala jsem taky, že tam najdeme nějaký dobrý místo na zakempení. Můžem jít do těch hor, kde má být ten "druhej bůh"... pche... tam bylo aspoň pěkný teplíčko. "Je tu celkem dost zajímavejch míst, pro jakej důvod by sis takový místo představovala? Chceš nějakej úkryt nebo místo, kde se dá zablbnout, teplý místo nebo místo, kde je klid a dobrý loviště," prohodila jsem neurčitě. To už se naše řeka napojovala na jinou a bylo načase využít trochy té akrobacie, aby jeden přeskákal po kluzkých kamenech na druhou stranu. Mě se to podařilo, ale namočila jsem si zadní tlapky. "Sakra práce," zahudrovala jsem a pokračovala v chůzi dál.

//Náhorní plošina přes (Mahtae jih)

//jedlový pás

Následovala jsem jako malinkatý následníček vlčici, která uháněla jako by jí za patama hořelo. Uháněla předemnou a nečekala. Mě to bylo jedno, její smrad bych našla všude a navíc ve sněhu se stopuje fakt děsně snadno. Klusala jsem si svým pohodovým výletním výklusem a to bylo asi tak všechno. Nesnažila jsem se ji dohnat.
Vyplatilo se.
Vlčice se nakonec přeci jenom zastavila. Pomalu jsem přešla do chůze a došla až k ní. Byla zadýchaná jako by chtěla vykašlat vlastní plíce. Já byla naprosto v pohodě. V čem byl asi ten rozdíl. Tiše jsem čekala až se vydýchá. Pak začala mrmlat něco o tom, jak moje jméno poprvé blbě slyšela. A pak zase o tom, že na ní někdo mluvil. "Jasný, někdo na tebe mluvil," prohlásila jsem nevěřícným hlasem. Je jako Styx, myslí si, že mě prostě obalamutí nějakou povídačkou. Jedný se to povedlo a zaplatila za to zasmraděným úkrytem. Druhé se to tak lehce nepovede, abych sedla na stejný lep znovu. Zatikalo mi v oku. "Jo na jihu to bude lepší, tak pojď," broukla jsem a pomalým krokem vyrazila směrem k jihu. Nebylo kam pospíchat, i když se mi zdálo, že se mi Iska nějak moc lepí na paty, jako by mne popoháněla pryč.

//Dlouhá řeka

"Jasný, jasný," zabrblala jsem a obrátila pohled do lesa. Kecá stejně jako moje ségra. Tahá mě za tlapku a ještě se bude uvnitř gebit jako nějaká pomatená čůza. Ohlédla jsem se za sebe, abych viděla co Iskierka dělá. Pohledem jsem pak sledovala, jak její tělo i ocas mizí někde v té černé hnusotě.
V břiše mi zakručelo. Měla jsem hlad. Musím si najít něco k jídlu, když ona se rozhodla, že si bude užívat tajemnosti. Nevěřila jsem jí nějakou bohyni. A i kdybych věřila, byla by mi ukradená. V tomhle magickým kraji mohou existovat jenom magický bohové a ti mi mohli s prominutím políbit mou špinavou zádel. Začenichala jsem a konečně jsem skrz pach nebezpečí něco ucítila. Pach byl ovšem tak slaboučký, že jsem ani nevěděla, kam ho následovat. Budeme muset jít někam jinam. Tady ulovíme leda tak h...o. Nabroušeně jsem se vrátila zpět k místu, kde jsem se s Iskou rozdělila. Jediné, co prozrazovalo, že tu mladší vlčice kdy byla, byly stopy ve sněhu.
Nevracela se.
Celkem dlouho se nevracela.
V břiše mi kručelo a každou chvilku jsem se musela kousnout do ocasu, abych nějak zabila čas. Nudila jsem se. Žužlání vlastního ocasu bylo ovšem celkem ok zabavení se. Navíc mě to uklidňovalo. Kde se courá? Byla jsem fakt hladová a nervní. Možná jsem se o vlčici v tom podivném kamennem obrostlém věci bála... Ale spíš ne. Jen jsem měla hlad.
Náhle se její kožich vynořil ze tmy. Pomalu jsem upustila svůj ocásek, který byl celkem ožužlaný. Vlčice vypadala, jako by viděla vlastní vnitřnosti. Běžela a něco křičela. "No jo porád," zamrmlala jsem jako senior, kterého někdo vyhání z lavičky v parku. Pomalu jsem se tedy zvedla a celkem klidným krokem ji následovala. Přešla jsem do poklusu, ale nehnala jsem se za vlčicí hlava nehlava. Neviděla jsem k tomu důvod. Asi jí poděsila nějaká krysa nebo tak něco. "A jmenuju se Tasa. T-A-S-A," zabručela jsem na ni podrážděně. "Na začátku je T. jako Ty seš Teda Tele," dodala jsem a pokračovala v poklusu za ní.

//ZA iskou

Rozhlížela jsem se kolem. Iska vypadala nervózně. Taky jsem byla nervní. Tohle místo bylo divný. Nějakým divným způsobem divnosti, kterému jsem nerozuměla a asi ani nechtěla rozumět. Pak prohlásila něco o tom, že její máma umřela. Nebýt citlivá jako pařez, tak bych možná řekla něco emocionálně vyváženýho, podporujícího a emaptickýho. "Lepší než aby ti čuchala za zadkem ne?" promluvil pařez. Necitlivý, ale naprosto si to neuvědomující, pařez.
Les byl divně tichý, jako by tu něco chcíplo a hnilo to, ale vy to nemůžete nikde lokalizovat, takže si to v klidu tiše hnije a smrdí dál. Iska mezitím mluvila o tom, že je poslední z vrhů. Měla asi víc sourozenců tedy, ale to mě nijak neobměkčovalo ani nezajímalo. Hledala jsem něco k žrádlu, ale jako by tu nic nehodlalo dejchat. Ani jsem neslyšela šustění ptačích křídel ve větru. Iska začala mluvit o tom, že tady bydlí Smrt. "A to je kdo jako?" zeptala jsem se nabručeně, protože jestli tu nějaká vlčice odhání potravu a ještě má tak debilní jméno, pak mě jednoduše vytáčela. Pak jsem zahlédla to, co asi myslela Iska. Byl to podivný útvar z kamenů, ale nebyla to úplně jeskyně ani nora. Bylo to hnusný a divný. Pche. "Ty chceš jít dovnitř? Ti to spadne maximálně na hlavu," odvětila jsem a dál hledala v lese stopy něčeho jedlého.