Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Je to kámoš, ne žrádlo," řekla jsem přesvědčeně a zakývala hlavou. "Nemá rád magiče, ti nemají moc rádi jeho. Ale vždycky na mě byl hodnej a nikdy mě nenechal úplně ve štychu," vysvětlila jsem trochu dětinským hlasem, který mi pořád zůstával. Ještě jsem prostě nebyla úplně sama sebou. Nebo, že by tohle bylo moje pravé já? Kdo to věděl, já ne. Očichala jsem si vlastní tlapku, která páchla celkem nevábně, asi jsem do něčeho šlápla, ale pořád voněla lépe, než jiné dny. Měla bych se někdy vykoupat. Jak je jaro... Koupala jsem se jednou ročně na jaře. Ani ne víc, ani ne méně. Jednoroční očista byla tak akorát.
Ségra mluvila o té rez. Mlaskla jsem. "Hmm jak se bude chovat ke mně, tak se budu chovat k ní. Ale ublíží ti a zakroutím jí krkem," řekla jsem suše, protože to byla pravda. Jestli bude zlá na ségru, tak zažije středověk na vlastní kůži. A že já znala spoustu různých mučících technik z vlastní zkušenosti.

Styx mě pusitla a já s mohla přetočit na břicho a dokašlat. "Ugh ugh ugh," dokuckala jsem. Sestra složila křídla a já byla happy jak dva grapy, že už nemusím kašlat z toho rozvířeného prachu a kdo ví čeho. Pomalu jsem se posadila s úsměvem vesnického idiota a začala si zadní tlapkou drbat uši. Styx už zase něco říkala a mluvila. "Znám Stína... Ten je fajn," řekla jsem trochu nechápavě a zasekla se v pozici s tlapkou za hlavou. Netušila jsem, na co se mě jako ptá. Proč by někdo měl odcházet, však máme jedna druhou. A ještě je tu ta Rez, ale tu už nějak vyštípám. Začala jsem se zase drbat za uchem, kde mě svědila nějaká větvička zapletená do srsti. Jak jsem se válela na zemi přichytilo se do mého kožichu spousty takových větviček.
Náhle začala mluvit o tom, jestli tu chci zůstat. Jenomže použila slovo "s námi" ne "se mnou". Nakrčila jsem čenich a přestala se škrabkat, i když očistu můj kožich pořád potřeboval. V pravém oku mi zatikal sval. "Já chci zůstat s tebou," řekla jsem kňučivě a pokývala hlavou.

Cítila jsem v bříšku příval čůránek, tak moc to lechtalo, že jsem se musela držet, abych se nepotentočkovala. "Se počůůůůrááám, nech toho," vyrážela jsem slova naprosté bezrabnosti přes smích, který jim ubíral na vážnosti. Když se jeden směje, tak další mají tendenci si myslet, že je to ok. Ale když se směje z lechtání hranice se těžko rozpoznává.
Naštěstí se Styx postavila a moje počůrání se se odložilo na později. Tím že se postavila mě přestala lechtat a zároveň mě uvolnila, což bylo dobré. Chtěla jsem vyskočit na všechny čtyři, jenomže Styx zůstala stát nademnou a já ji nechtěla shodit. Věděla jsem, že kdybych chtěla, stačila by trocha větší síly a ségra by spadla na zem. Byla moc slabá na to, aby se na mě udržela, kdybych se přímo rozhodla odporovat. Nechala jesem jí být na sobě a místo nějakého odstrkování jsem jí oplácela štípání do krku tím, že jsem jí taky začala okusovat ale nevybrala jsem si jako cíl krk. Zaměřila jsem se hlavně na přední tlapky, kde jsem jí štípala do tenounké kůže mezi prstíky a klouby. (//Hope you know what I mean ) Ségra máchala tou nechutností na zádech, čímž rozvířila prach a bordel. Trochu jsem se zakuckala a tak jsem její poslední slova neslyšela přes vlastní kašel. "Ugh ugh ugh," neslo se kolem moje kašlání.

Ležela jsem na zemi a snažila se zasáhnout Styx tlapkou. Ta skuhrala chvíli jako důchodce, kterého zlobí záda, ale pak mi narvala jedno ze svých křídel pod čenich. Děsivě to začalo lechtat a já se rozpšíkala na všechyn strany. "Hééééééépšíííííííí," vyrazilo ze mě. S dalším hlubokým, "Hééééé," jsem se prohnula na zádech jako bych dostala nějakou křeč. S následným vysokým a velice hlasitým "Pšííííí," jsem odskočila tak deset cenťáků do vzdchu. Prskala jsem křídla a peří z tlamy, ale nezakousla jsem se do něho. To mi bylo jasné, že by sestra vzala jako podpásovku. Ale tohle byla taky podpásovka. "To je nefér!" vypískla jsem, jako by mne na vidličky brali. "Ty používáš křídla, který já nemám. To je nefér," protestovala jsem a do toho se hihňala jako největší hihňa, protože mě křídlo začalo lechtat pod krkem a to bylo tak moc nepříjemné, že se s tím nedalo nic dělat. Svíjela jsem se jako malá sviňule a nemohla jsem se přestat smát nebo pšíkat. Ani jsem se nemohla bránit a sestře to vracet.

Očka začínala pomalu schnout. Neměla jsem ani potřebu si utírat mokré potůčky. Užívala jsem si mazlení se ségrou, takže když prohlásila, že budeme rodina jako dřív, pokývala jsem spokojeně hlavou a zavrněla. Pak jsem se sama zavrtala čenichem do sestřiny srsti. A v tom mne napadl nápad. Mírně jsem přenesla váhu a doufala jsem, že tak sestru vykotím z rovnováhy. Sama jsem sebou plácla na zem a začala tlapkami máchat ve vzduchu, jako bych boxovala s neviditelným nepřítelem. Snažila jsem se vyzvat Styx k souboji, i když byla unavená a asi i nemocná nebo něco takového. Jenomže já byla momentálně na úrovni malého vlčete, takže jsem něco jako nemoc nebo únavu nechápala, pokud mne na ni někdo přímo neupozornil.
Mávala jsem si tak tlapičkama a cenila zoubky. Teda mávala jsem tlapama a cenila zuby, ale v mojí hlavě to bylo tak moc veliké, že se to ani k mému myšlení nehodilo. Ležela jsem na zádech na chladné zemi, která ovšem nebyla tak studená jako dřív. Vracelo se jaro. Cítila jsme to v kostech i ve vzduchu. Byla jsem ráda, že přichází jaro. Byla jsem ráda, že mám zpátky sestru.

"Řekla jsi, že si někomu natáhla tlapky, ale ne komu a přesně odkud," řekla jsem jí to, co jsem si pamatovala. Můj hlas zněl dost zaraženě. Těžko říct, zda mě mátla vlastní paměť nebo mi to sestra opravdu neoznámila. Popravdě proč bych si měla pamatovat smrt nějakýho magiče. Bylo mi úplně putna, čím byl před tím, než chcípnul. Teď byl mrtvej a to bylo hlavní. Zavrtěla jsem mírně hlavou.
Na slova, že bych se měla držet dál od Isky jsem jen razantně přikývla hlavou. Několikrát. Dost výmluvné samo za sebe. Sice mi hlavou proletělo, proč?, ale sestra měla vždycky pravdu, takže jsem se toho prostě držela. Ségra měla vždycky pravdu, i když ji občas neměla, tak v tom že ji nemá byla pravda, že jo... No určitě. Znovu jsem rázně přikývla.

Můj usoužený stav se mírně změnil. Pořád jsem byla smutná z toho, že možná nejsem na sestřičtině žebříčku vysoko. Bylo mi jasné, že ostatní sourozenci jsou výše, ale teď mě evidentně předběhla i tahle magička. Z koutku očka mi začala téct slzička a pak další a pak další. Přes přímá a milá slova Styx se mi z očí začal hrnout přímo vodopád a já cítila, jak se vnitřně zmenšuju, jak už nechci být velká, ale malinkatá, protože malinkatí to mají jednodušší. Malé nikdo nenahrazuje v žebříčku, protože jsou vždycky vysoko.
Mírně jsem se zakabonila a popotáhla, jak mi slzy jako hrachy tekly po tvářích a čenichu, který jsem mířila k zemi. Ucpávaly mi nosní dírky a já se tak zalykala i vlastními slzami. Původ slz se ovšem změnil, teď jsem plakala možná trochu zmatením a možná trochu štěstím. Pomalu jsem zvedla očka ke Styx. "Budeme zase rodina... uhm... jako džíf?" zabrebentila jsem, jako malinkaté vlče a pohlédla na sestru tak nevinným pohledem, že by to muselo odzbrojit i největšího nevlkomila. Musela vidět, že za mýma očima je jenom malé ustrašené vlčátko, které neví co se svým velkým tělem nebo samo se sebou. Potřebovalo nějakou jistotu.

"Nějaký vlčata, jedna liška a ták," prohodila jsem nezaujatě a protáhle. Nějak jsem svoje poranění přestala počítat. Kousanců i škrábanců jsem prostě měla hodně a kdybych je měla nějak víc řešit, asi bych se z toho opupínkovala i na zdaku.
Náhle Styx prohlásila, že zabila Alfu. Mírně jsem zaklonila hlavu, takže mi zajela do krku a vytvořily se mi nehezké faldy, které by některé vlčice označily za čtvrou nebo pátou bradu. Oooo takže to znamená... oooo "óooo," vyšlo ze mne jenom udivené ó. Musela jsem vypadat jako malá sovička, se zastrčeným krkem, velkýma očima, za kterýma bylo prázdno. Když jsem nabrala zpátky aspoň něco ze své logiky, dala jsem si dvě a dvě dohromady. U mne celkem neobvyklý jev. "Nóoo tak to je problém no... Tím pádem za mou známou nechoď, páč tos jí možná zabila tetku nebo tak někoho," odvětila jsem celkem nervózně a zmateně se rozhlédla kolem, jako bych hledala něco na čem bych se mohla ukotvit.
Náhle ségra pronesla slova kouzelný sen. Vysunula jsem krk dopředu a doplivla si. Rázně jako dospělák. Vytáhla jsem to až ze zadní tlapky. "Magický sny fujtajxl," prohodila jsem suše a tlapkou otřela z čenichu kus sliny, který neodletěl někam do dálky. "Spíš předtucha, naprosto normální jev. V zimě jsem si hodně moc přála tebe a Noroxe najít, no a měla jsem tuhle přdtuchu, že jsi v tomhle lese. Nic kouzelnýho, prostě náhoda." Stála jsem si na svém, protože nic s magií jsem nechtěla mít společného. To už se ovšem pouštěla do řeči ta divná, co se táhla za ségrou a začala mluvit, jako bych tu byla já na víc a nepatřila sem. Jako by ona tu byla pánem a já nějakým lůzrem. Všichni víme, že pánem je tu Styx . Chtěla jsem začít něco namítat nebo protestovat, ale to ta Rez, obešla mou maličkost a začala se s Tasou muckovat. Takhle se Tasa tvářila jako naprosto zaskočený uzlíček zděšení. Na vteřinu a poměrně dlouhou vteřinu bylo na jejím obličeji vidět zmatení a úžas. Pak jen zaklepala halvou a byla zase v pohodě. Rez mezitím zamířila někam pryč.
"Hele mě je jedno, co mezi sebou máte nebo nemáte," řekla jsem potichu a obrátila se k sestře. "Ale jsem tvoje ségra, rodina, nejsem nějakej nezvanej host, jak mě nazvala ona ne?" můj hlas byl jasně nejistý, byl tichý a poskakoval, jako když vás pálí tlapky v písku. Byla jsem z toho vyděšená. Sestra byla jediná, ke komu jsem mohla kdykoli jít. Jenže teď mne její kámoška vyháněla, jako bych byla někdo nechtěný... Jenže já neměla kam jít.

//Jenom pacička je ze šakala, pokud by to pomohlo nějak při popisu tlapky

Jen jsem se na sestru ušklíbla. Nebyla jsem ten typ, co by se nějak extra vychloubal svým vlastním uměním. Neuměla jsem to. Riskovat, že vykecám odkud tlapka skutečně je jsem nechtěla. Jen jsem se tedy šklebila.
Nebe bylo celkem klidné, sluneční paprsky tedy doapadaly i na můj kožich a ten začal schnout. A přestal zapáchat, což mohla být pro Styx příjemná změna. "Hmm... A jo tys vlastně někoho zabila," zabručela jsem celkem lhostejně. Trochu mě mrzelo, že ségra z toho dělala takovou tragédii. Já taky zabila tamtu vlčici, ale jediný co to přineslo byl uřvanej vlk v polích. "Mám z tý smečky známou, takže by to mohlo být v pohodě. Nic mi neudělala nebo tak, takže už asi vychladli," řekla jsem jako bych byla ten největší odborník na tuto problematiku a pokávala hlavou.
Zpráva o bráchovi ji zaskočila. Bylo mi jasný, že se to stane. "Jako nevím, jestli je nebo není, ale zdál se mi celkem divnej sen. Díky němu jsem našla tebe, ale kyž jsem se chtěla zaměřit na Noroxe objevila se mi v hlavě tma a chlad," snažila jsem se ji trochu uklidnit. Moje vlastní makovice byla rozhodnutá, že brácha někde pošel. Tlapou magiče určitě. Na sestře bylo, aby se rozhodla zda mi bude nebo nebude věřit.
Než jsem ovšem štihla cokoli jiného objevila se tu tamta... No ta... "Hmm ty seš ta co se tahala s tou ukecanou," zabručela jsem si pro sebe. Měla jsem pocit že jsem je potkala někde u té dlouhatánské řeky a že byly obě otravné jako pocuc, ale víc ta ukecaná. "Hmm teď pobejvám tady se ségrou," odsekla jsem. Neměla jsem ráda, když se někdo pletl do mých konverzací se sourozenci. Navíc nějaká taková puťka jako tohle. "Hele mohla bys jít pryč, potřebujeme trochu klidu a na víc co když je to nakažlivý a tak, určitě nechceš mít zarudlej čenich nebo bobky všude ne... tak huš, kšá, běž," začala jsem vyhánět Rez a protektivně si stoupla šikmo před Styx.

Styx se moje poznámka nelíbila, ale moje poslušnost ji celkem uklidnila. Nerada jsem se s ní dohadovala, byla až moc silná. Rozdrtila by mne pod tlapkou jako švába. "Jedno vlčátko si moc dovolovalo," ušklíbla jsem se. Lhát mi nešlo. Nikdy. Takže těžko říct, zda sestra mou lež vezme nebo se o ní bude chtít dohadovat. Já sama pomalu zapomínala, kde jsem tu tlapku vzala. Možná to opravdu bylo vlčátko? Ne, rozhodně nebylo... A nebo?
Zavrtěla jsem hlavou, abych si to vyhnala z hlavy. Styx pak hovořila o tom, že jsem v celku. To jsem byla. Sice mi přibylo několik jizev, ale pořád jsem byla více méně v tom samém stavu, jako když jsme se viděly naposledy. Tenkrát zabila toho vlka z hvozdu. Kývla jsem hlavou, abych si potvrdila svoje myšlenky i nějakým pohybem. "A co tady vůbec děláš? Vypadáš dost nemocně, tak bych se takhle nepohybovala poblíž magičů..." řekla jsem a rozhlídla se. Kolem nikdo nebyl, ale já měla čucha na magiče a tady to bylo za každým rohem nějaký. Byly jako vši, které jsou prostě všude. "Takhle na ráně by tě někdo mohl odkrouhnout jako Noroxe," broukla jsem a když mi došlo, co jsem plácla, dala jsem si packu na čenich. Nehodlala jsem to na ségru takhle vybalit, sama jsem se s tím úplně nesrovnala. Pokud to vůbec je pravda.

Blbka byla určitě někde zalezlá, kam se jí jen podařelo nacpat. V duchu jsem častovala svou sestru, protože jsem se začínala pekelně nudit. Kapky už mi nekapaly na nos, protože mi kapaly všude. Ale mě to nevadilo. Vzduch nasytil můj příjemný zápach. Pro mě příjemný, pro jiné odporný puch hnoje, ale co už. Náhle jsem zaslechla sestřin hlas. Volala mne. Zvedla jsem se na všechny čtyři a vyrazila za tím hlasem. "Styx!" houkla jsem do morkého lesa. Tak kde se schováváš?
Náhle jsem uslyšela sestru z úplně jiné strany, než kam jsem měla nakročeno. Zmateně jsem se zastavila a otočila. A byla tam. Zavrtěla jsem jen hlavou nad tím, že jsem jí slyšela z jíného místa a celkem blízko, ale na tom teď nezáleželo byla jsem ráda, že jsem ji našla. Měla ta svoje křídla jako nějakej hnusnej holub, ale já už se jednou nabízela, že jí je urvu a nechtěla. Vyměkla. Olízla jsem si z čenichu pár kapek vody. "Vypadáš jako by tě sežral a v.....l nějakej magič," zabručela jsem místo odpovědi na její otázku a udělala k ní pár kroků. Mírně jsem se sehnula a olízla jí čelist v podřízeném gestu, které jsem si zvykla dělat, když jsem sestru potkala samotnou. V přítomností magičů jsem většinou naši hierarchii neukazovala, mohlo by to způsobit jenom potíže. Takhle když jsme byly sami to bylo něco jiného. "Ráda tě vidím," řekla jsem a odtáhla se. To že mi položila nějakou otázku jsem už stihla zapomenout. Můj ocas se pohupoval ze strany na stranu.

Chození po lese a řvaní jako blb evidentně nevedlo k žádnýmu úspěchu. Kde sakra může bejt! Byla jsem mírně nabroušená, protože postupem času můj čenich zaznamenal její pach. Byl poměrně dost silný, takže tu někde musela trčet, ale já nebyla schopna identifikovat kde. Její pach přicházel z mnoha míst a mě přišlo, že tu pravděpdoobně nějakou chvilku byla. Možná tu přespala a šla dál. Jedinou možností je obejít les, jestli náhodou neodešla. Rozhodla jsem se tedy pro starý způsob zjišťování informací. Pomalým loudavým krokem jsem se procházela lesem.
Tenhle les byl divnej. Na jihu byl sráz, jako by tu někdo zakopával kost po mamutovi a navíc tu nebylo skoro žádnýho úkrytu před nechutným počasím. Větve byly holé, jen občas jsem zahlédla nějaký ten náběh na lístečky. Obejít les trvalo celkem dlouho a já se poměrně dost uondaná posadila tak v půlce svého putování. Styx tu někde musela být a zatím jsem nenašla, že by odešla. Jenže kde mohla proklatá sestra sedět? Kam moha schovat svou tlustou p...l? "Ach jo," odfrkla jsem si a pustila se do zábavné činnosti počítání kapek, které mi trefí čenich.

Probudila jsem se s trhnutím. Byla jsem vyčerpaná jako kus nějakýho hadru. Spánek mi sice trochu pomohl, ale i tak jsem na tom nebyla úplně nejlíp. Byla mi celkem zima, i když to vypadalo na oblevu a jaro. Konečně. Pomalu jsem se vyškrábala na všechny čtyři a z mého konce vyšel puch. Potřebovala jsem si prostě uvolnit střeva a bylo lepší to udělat teď než až najdu ségru. Vzduch tedy prositil mírný zápach.
Začala jsem se pomalu procházet lesem. Sestru jsem cítila a věděla jsem, že tohle je ten les z mojí předtuchy. Zvedla jsem hlavu k nebi a táhle trhaně jsem zavyla. "Auuuuuuíuíuííuuuuu." Mohla jsem tak přilákat i nechtěnou pozornost, ale bylo mi to jedno. Tohle byl ten les, takže tady musela být ségra. Musela jsem jí najít ať už byla v tomhle lese kdekoli. "STYX!!" začala jsem křičet, abych případně upoutala sestřinu pozornost. "STYYYYYX!" řvala jsem jako na lesy a mezitím procházela mezi stromy. Doufala jsem, že na ségru někde prostě narazím nebo na ni někde šlápnu, jak chrápe pod nějakým keřem.

//Náhorní plošina přes mahtae jih

Vyplavila mě jedna vlna, která se rozbila o břeh, jako když narazíte do stromu. Bolelo mě úplně všechno a nemohla jsem se pořádně nadechnout. Byla jsem mokrá jako kdyby mě někdo vymáchal v tom největším jezeře nebo jako bych prošla tím největším slejvákem. Studená voda mi tekla po srsti a tvořila pode mnou louži, která se zvětšovala a zvětšovala.
Kašlala jsem vodu a snažila se popadnout dech. Byla jsem ovšem úplně vyřízená. Netušila jsem, jestli jsem na správném místě, ale na tom momentálně pramálo sešlo. Byla jsem ráda, že jsem naživu. Tupino! Jak může být někdo tak debilní, že si skočí přímo do rozbouřený řeky. Na čenichu mi seděl pan Brouček a vypadal, že kdyby mohl jednu mi vrazí. "Tak pardon, pardon. Chtěla jsem nám... zrkátit cestu," vykuckala jsem ze sebe mírnou omluvu. Brouček se zase začal zavrtávat do mojí srsti. Byl mým společníkem už tak dlouho, že se tomu ani nedalo věřit. Evidentně mu ale společný život se mnou vyhovoval, jako asi jedinému. Překulila jsem se dál od řeky a zamotala se do klubka. Bylo na čase si odpočinout, než budu hledat sestru dál. Odpadla jsem do říše spánku.

Zdál se mi podivný sen, že jsem se ocitla zpátky v zajetí. Nebyl to příjemný sen. Všechno mě bolelo. Všechno bylo špatně. Všechno bylo na konci, žádný začátek.

//Midiam přes středozemní pláň

Metelila jsem přes pláně, jako by mne hnalo stádo pakoňů. Nevěděla jsem ani proč. Možná to byla chuť po svobodném běhu? Možná to byla chuť po brzkém shledání se sestrou? Možná jsem prostě jenom chtěla běžet hodně rychle. Nevěděla jsem ani pořádně, zda moje předtucha byla v zimě pravdivá a ani jsem nevěděla, jestli onen les, který jsem viděla z pískovcovité hory, byl opravdu tím lesem, který jsem tenkrát viděla. Musela jsem to ovšem prozkoumat. Nemohla jsem nechat nějakou věc otevřenou. Něco mne hnalo a pohánělo stále dál a dál. Pláň se zdála jako nikdy nekončící, ale já věděla, že někde musí mít konec.
A taky že měla. U rozvodněné řeky, která se nezdála přejitelná. Musela jsem na druhou stranu. Věděla jsem, že budu muset plavat. Skočila jsem bez zastavení a bez přemýšlení do rozvodněného toku. Blbost. Velká blbost.

//Bukový sráz přes Mahtae jih

//Močály

Následovala jsem Isku a brousila si zuby na vlčátko. Zbytečně. Naše cesty se rozdělovaly a Iska vlče poměrně ochranitelsky hlídala. Řeky byla až moc rozbouřená na to, abych se ji snažila překonat. Nestálo mi to ani za namočení tlapky. Navíc to bylo moc riskantní. Přijít na území cizí smečky, která nesnáší moji sestru by nemusel být úplně dobrý nápad. "Hmm... Jelikož se nehodláš podělit o úlovek, tak mě asi nic k vám do toho hvozdu netáhne. Stejně to tam bude samej magič na magičovi, což není úplně podle mýho gusta," frkla jsem a mírně máchla tlapkou do vzduchu, jako že je mi to celkem putna. "Možná do léta někde pojdu, nebo možná exneš někde ty... Ale pokud se to nestane, zastavím se tu," dodala jsem celkem přátelským tónem, který se celkem lišil od lhostejnosti předešlé věty. Pak už bylo na mě, abych si zvolila nějakou cestu. A já věděla, kam bych chtěla jít.
Věděla jsem kde se sestra zdržovala, ale netušila jsem, jestli to bude správné místo. Musela jsem to ale zkusit. Nepromarnit příležitost vědoucího snu. Třeba mne jen mátla vlastní představivost, ale taky to mohlo být proroctví. Musím najít ten sráz. Vyrazila jsem.

//Náhorní plošina přes středozemní pláň