Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naslouchala jsem tomu, co mi říkal Stín. "Když ti říkám, že to urvat nešlo, tak nešlo," pronesla jsem a málem jsem si ukrkla, ale jenom málem. Naštěstí mi to jenom zabublalo v krčku, ale ven nevyšlo nic. Byla jsem spokojená. Už se jenom někde hezky vyprázdnit a pak jít pěkně chrupkat. Nebo opačně to bylo jedno. Jenomže Stín se nějak rozkecal, na to že se nerad bavil s kýmkoliv v mé přítomnosti skoro nezavřel chlebárnu. A jak mu z ní táhlo... Hmm mňamka. Mírně jsem se olízla. Ale Stín je jenom kámoš...
"Nevím, třeba ji proklel někdo jinej. Třeba to byl nejmocnější magič všech dob. Alfy tady musí být hodně magický ne? Tak to mohla být nějaká Alfa, ségra se trochu nepohodla s těma v Asgaarským hvozdu nebo co, tak třeba ji proklel někdo tam," navrhovala jsem, i když mi nedocházelo, že to by časově nesedělo. Sestra měla křídla dřív, než se v Asgaaru stalo to s tou Alfou. Ale nikdo netvrdí, že ji tam před tím měli rádi a třeba ji prokleli před tím. Jo tak to rozhodně bylo.

Najedená a rozvalená jsem se cítila konečně v pohodě a uvolněně. Moje prdy tedy neměly slitování s nikým a ničím a stejně jako já se uvolňovaly. Občas za hlasitého dozvuku, občas jako tichá smrt, kterou si vaše čichové buňky uvědomí až v momentě, kdy je moc pozdě. Stín měl prostě smůlu. A nebo štěstí. Nebýt mě, nenažral by se. Rochnila jsem se zády na trávě a mechu, abych se hezky podrbala a uvolnila. Ocasem jsem při tom švihala ze strany na stranu a nohy měla roztažené, jako ta největší děvka. Jenomže mě tohle nikdy nijak netrápilo. Byla jsem spokojená a na tom jediném mi záleželo. A upřímně? Kdo by se bál Stína?
Náhle se ozval. Jeho hlas zněl zkoumavě. Jako by se mě ptát nechtěl, ale zároveň ho to zajímalo, ale mohlo se mi to jenom zdát. "To se má tak," řekla jsem s mlasknutím a převalila se na bok, abych na něj viděla a mohla mu odpovědět. Vypouklé břicho se rozvalilo do mechu a trávy. Bude tady pořádná placička až vstanu. "Ségru podle mě proklel některej z těch magičů, se kterýma se tahala. Vůbec bych se nedivila, kdyby v tom měl prostě prsty ten hnědej blbeček... A bohužel to nejde odstranit, co jsem tak pochopila, tak urvat jí to pořádně nemůžem," vysvětlila jsem mu. To že ségru někdo proklel, jsem si jenom myslela. Neměla jsem k tomu žádný důkazy. "Alespoń to vysvětluje, že magičové jsou prostě parchanti. Páč kdo by někoho proklel ve slepici, že jo?"

Narozdíl od Stína jsem měla pud sebezáchovy. Byla jsem sice úplně dementní a v hlavě jsem toho moc neměla, ale moje malé já se velice drželo myšlenky přežití. Chtěla jsem žít. Chtěla jsem žít co možná nejvíce a nejdéle. Dokud to šlo. Byla doba, kdy jsem žít nechtěla, ale ta už byla pryč. Z myšlenek mne vytrhlo vytí, které se táhlo. Zavrčela jsem. "Nechceš pomoct?" nabídla jsem sestře, ale ta už vydávala příkazy a mizela v podrostu. Jen jsem nakrčila čenich. První bylo jídlo, pak můžu jít zakroutit krkem tomu, kdo k nám dorazil. Vítr ke mně ještě nedonesl pachy vlků, kteří se rozhodli navštívit les.
Zabořila jsem tlamu do lahodného masíčka a užívala si pořádný kus žvance. Měla jsem takový obrovitý hlad, že bych sežrala srnku klidně celou sama. Neopovrhovala jsem ničím, co mi mohla, tahle ještě před chvilku živá bytůstka nabídnout. Pak jsem se s nacpaným bachorem k prasknutí svalila na zem do trávy. "Tak to bychom měli," pronesla jsem a ze zadku se mi vydralo tiché zasyčení prdu, který se prodral na čerství vzduch. Spokojeně jsem se zakřenila a přetočila se na záda, abych si netlačila břicho.

Byla jsem odhodlaná tu srnku zakousnout. Kdybych nevěděla, že musím být na místě a schovaná, aby se nám lov povedl, tak bych poskakovala nadšením do nebe. Taková pocta? A pro mě? Byla jsem prostě natěšená, že můžu zakončit lov. Svou energii jsem dávala najevo jen tichým podupáváním zadní tlapky. A už jsem slyšela mimo křoví zvuky. Sestra a Stín se museli pustit do práce, protože se chvěla mírně země a moje energie se zvyšovala. Cítila jsem jak se mi vyplavuje všechno do krve a já se připravila skočit.
Ve správný moment jsem se vyřítila z křovisek a zavěsila se srnce na krk. Ani nestihla pípnout, protože jenom uviděla šedou šmouhu a už mě měla na krku. Šla dolů snadno a hladce, protože udržet na sobě tři vlky nešlo dllouho. Prokousla jsem krkavici a sladká krev se mi nalila do hrdla. Musela jsem srnu pustit, abych se krví nezadusila. Odskočila jsem na stranu a sledovala, jak se naše kořist po pár krocích sesunula k zemi. Bylo po ní. Hezká, snadná a rychlá práce. Mlsně jsem se olízla, ale čekala jsem na pokyn k jídlu. Nebyla jsem úplně barbar.

Kočkovali se o tom, jak by využili kožich ze Stína. Mě napadalo jenom, že by z něj mohla být pěkná přikrývka, ale mnohem více mě lákal blížící se lov, který jsem už delší dobu nezažila. Konečně jsem se mohla zase pustit do akce a i se pořádně nažrat. Myšlenky na všechno ostatní jsem pouštěla z hlavy.
Šlo se na lov srnek, což mi zaručovalo, že i když si sestra pro sebe vezme to nejlepší, tak na mne a na Stína zůstanou taky ještě nějaké lepší kousky. Mlsně jsem olízla slinu, která mi začala kanout z koutku tlamy. Jen doufám, že nic nedostane Rez. Nezapojila se. Neloví, nejí. Jenže o tomhle jsem nerozhodovala já, o tom rozhodovala hlavně Styx a tu jsem si teď nechtěla pohněvat. Její rozkazy jsem tedy přijala kývnutím hlavy a pak jsem zalehla do trávy, abych mohla sledovat tis, který právě ožíraly srnky. Byla jsem připravená vyskočit a zaútočit. Můj mozeček se ještě zmenšil, pokud to bylo vůbec možné. Byla jenom jedna věc, kterou jsem chtěla a na kterou jsem myslela a tou byl lov.

Sestru evidentně moje slova nepotěšila a hodila po mě větu o tom, že Rez má taky šedé oči. "No to jo... Ale Rez není Stín... Rez by mě sežrala, kdyby měla příležitost a tys jí v tom nebránila, Stín by mě sežral jen v případě nutnosti přežití," řekla jsem s klidem. "Navíc, Rez se tahá s magičema, Stín ne," vyjmenovávala jsem další důvod, proč je můj kamarád lepší než sestřina partnerka. Možná, že kdybych nebyla tak tupá, tak bych si uvědomovala možná rizika, která plynou z mého počínání a nezavírání zobáku kdy mám, ale já si prostě myslela, že jenom vyjmenováváme čí přátele jsou lepší. A já měla za to, že tenhle soubouj levou zadní vyhraju.
Stín pronesl něco o norách, sestra o prostoru. Stín reagoval pak tím, že by taky nemusel chtít jít s náma. "Pff... Jasně, že chceš, co bys dělal jinýho?" zeptala jsem se zvědavě, protože mě vážně zajímalo, co má za jiný zájem než celkem příjemný lov a pak sežrání se do bezvědomí. Styx promluvila o trochu prudčeji než já a tak jsem se rozhodla, že je popoženu, protože mi v břiše už kručelo. "Jdemeééééé," začala jsem a u toho jsem poskakovala na místě, jako bych byla natěšené vlčátko, které neví co s přebytkem energie. A taky že jsem jím skoro byla.

Koukla jsem na Styx, pak na Stína, pak znovu na Styx, pak na svoje zablácené tlapky, kterými jsem poťapkávala nervózně a taky trochu hladově, pak zase na Stína a na Styx, zpět na Stína a zakončila jsem pohledem na Styx s připotomnělým výrazem, který napovídal, že jsem se ve svém mozečku nejspíše zasekla nebo zacyklila a že ze mne tedy nedostane žádnou dobrou odpověď. Pohlédla jsem zpět na svoje tlapky. Hmm... nesnědla... ale proč nesnědla... neměla jsem hladík? Měla jsem hladík... Hmm ale nesnědla... "Šedá očka jsou dobrá očka," odpověděla jsem po chvilce a upřela pohled na Styx. Usmívala jsem se od ucha k uchu, protože tohle musela být jistě správná odpověď a já na ni přišla. Byla jsem tak na sebe velice hrdá a pyšná. Odpověděla jsem správně na položenou otázku. Co na tom, že i vlci se šedýma očima uměli ovládat magie, tenkrát jsem to netušila a i teď jsem na to dost zapomínala. Věřila jsem všem se žlutýma, šedýma nebo hnědýma očima, to byly přirozené barvy. Zelená byla podivná, takže magičové. Všechno ostatní byli stoprocentní magičové.
Styx se pak bavila se Stínem a pak pronesla ta dokonalá slova, že jdeme na srnky. Vyskočila jsem ze svého sedu, jako by mne někdo bodnul jehličím do zádele. "JOOOOOO! Srnky, srnky, srnky," brblala jsem radostně. "Už mám docela hládek, jak splávek, vy ne?" pronesla jsem radostně. No a ještě více jsem se rozzářila, když sestra poslala tu svou Rez si odpočinout. "Jojo, jdi si odpočinout, vypadáš dost utahaně," pobídla jsem vlčici taky a kývala u toho významně hlavou. "Může jít Stín s náma... Prosíííííím," prosila jsem sestru a poskakovala kolem. Naprosto ignorujíc její další otázku. Lov zabral všechny moje myšlenky.

Sestra mi připomínala, co jsem jedla v minulosti. "Kdyby to byla nutnost, tak ho sežeru, ale nebyla..." dodala jsem zkroušeně, protože mi připadalo, že mě Styx kárá. Navíc potom dodala, jestli mě Stín neočaroval. "HA HA HAHA," zasmála jsem se. Hrubě, hurónsky, neslečinkovsky. Můj smích skoro trhal uši. Představa, že by mě Stín očaroval byla vtipná. "Je dobrej, je to kámoš," řekla jsem. Netušila jsem, proč Stína tolik podporuju a snažím se, aby ho sestra vnímala v tom lepším světle, než v jakém se Stín vnímat dal. Možná to bylo proto, že byl jediný, kdo mě nepovažoval za špinavou a nechutnou, jako to třeba naznačovala Rez. Nebo že se ke mně nechoval povýšenecky jako sestra. Nebo že mnou nepohrdal jako vesměs všichni vlci tady. Bral moje malé drobnůstky a odchylky v chování jako něco, no normálního... alespoň pro mou maličkost normálního a neupozorňoval mě na to. Navíc mě hlídal a staral se o mně, když se mi nějak podařilo stát se maličkou. Měla jsem ho ráda. Věřila jsem mu.
Styx mi jenom řekla, kde jídlo najdu, ale nevypadalo to, že by šla lovit se mnou a já nechtěla lovit sama. Mírně jsem zavrčela a rozhodla se, že ještě chvilku ten hlad vydržím, ale ne moc dlouhou chvilku. Žaludek mi vrčel víc než já sama. Sestra se ovšem otáčela s dotazem na Stína. Proč ji zajímá smečka... Mhe...

Stín mluvil o té noře na ostrově, která podle mého odborného názoru už nemohla existovat. A o kopání se v bahně jsem toho věděla fakt dost. "Podle mě na tom ostrově už nic není nebo to obsadili bobři," odvětila jsem mu jen tak, nenuceně. Nechtělo se mi zabředávat do přehnaného rozebírání toho, že bych do toho úkrytu nikdy znovu nevlezla po tom, co jsem vlastním jazykem musela slízat hovínka, která jsem tam před tím hezky nastražila jako past. Ale aspoň jsem se zbavila toho magiče hnusnýho, co se točil kolem ségry... I když... Možná by to bylo lepší než tahle ta...
Reu jsem se rozhodla pro další chvíli ignorovat. Styxina otázka, byla dobrou otázkou. Proč byl zrovna Stín mým přítelem. Když jsme se potkali poprvé mohla jsem ho sežrat a od té doby jsem se společně potkávali a rozcházeli už nějaký ten pátek. Trochu mi to zavařelo mozeček, takže jsem se odmlčela. "No," vypadlo ze mě po chvilce. "Vypadal že chcípne, když jsem ho našla no a mršiny... mršiny já nerada," řekla jsem s úsměvem a pokývala hlavou, jako že jsem hodná a slušná holka a vím, že mršina se nejí. Nebo tedy, že se nejí když je k jídlu i něco jiného. Sice to úplně neodpovídalo na to, na co se ptala Styx, ale já to jako odpověď brala.
Když sestra mluvila o pečených ocáscích dostala jsem hlad a z tlamy se mi začala táhnout slina, kterou jsem musela vytáhnout až někde z paty. "Mňam, dala bych si nějaký pečený ocásek... A nebo cokoli... Mám hlad," pronesla jsem mírně uraženě, jako by to byla chyba ostatních a ne moje, že mám hlad. Měla jsem se nažrat. "Nějak to tu mimochodem významně páchne tebou," řekla jsem radostně. Páchlo to tu tedy i Rzí, ale tu jsem ignorovala. "Máme nový bydlení tady teda?" Vypadala jsem jako malé vlče, co dostalo kost. Byla jsem nadšená z toho, že máme nový domov a doufala jsem, že už natrvalo.

Stín vypadal, že pochopil a to bylo jenom dobře. Nerada bych musela řešit nějaký bejkárny hned takhle z kraje. "Myslím, že tenhle les vyhoval spíš ségřiný zametačce, jinak by se asi nepřestěhovala," odpověděla jsem mu na jeho dotaz. Mě tenhle les přišel stejný, jako všechny ostatní, ale bylo mi jasné, že Rez v něm našla určitě něco poetičtějšího nebo tak nějak. Proto sem asi ségru dotáhla. Ostrov se mi líbil víc, měl takovej šmrnc a taky byl líp chráněný vodou všude kolem.
Čekala jsem až se sestra objeví a nemusela jsem ani čekat moc dlouho. Bylo skvělé, že se takhle najednou objevila. "Zdravím," řekla jsem a mírně se přikrčila, abych ukázala podřízené postavení. Trochu jsem i zakňučela, protože jsem nechtěla sestru rozhněvat. "Tohle je můj přítel Stín," pronesla jsem potichým hlasem. Než jsem stihla dodat cokoli dalšího přerušil nás příchod Rez. Narovnala jsem se a přejela ji pohledem. K ní jsem podřízený postoj neměla, byla to magička, nezasloužila si ničím mou důvěru ani respekt, ale otevřeně jsem proti ní nic neřekla, jak to sestra chtěla. "Co by mě přivádělo, bydlím tady," odvětila jsem jí úsečně na stupidní otázku, kterou položila. Bylo to přece jasné, tam kam šla moje sestra, tam jsem šla taky. Obrátila jsem plnou pozornost na Styx. "Na severu vybouchla sopka," informovala jsem stručně.

//Mahtae jih

Kráčela jsem před Stínem. "Tak jsem tady. Hlavně se chovej normálně, protože blbečky ségra nesnáší... Prostě v klidu a bude všechno v pohodě... JO! A taky bych moc nevytahovala magie a takový věci, ségra to nesnáší... Jo a neříkej jí že je holub nebo tak něco, je to takovej malej problém na kterém se pracuje, tak jí to nemusíme rovnou vomlátit vo tlamu," vychrlila jsem na něj všechny informace, které by potřeboval vědět. Možná jsem zahrnula i nějaké, které by vědět úplně nemusel, ale rozhodně jsem ho chtěla varovat, aby náhodou nedostal po čenichu, protože ségra uměla rozdávat rány. To jsem poznala na vlastní kůži. "Jo, taky má novou holku, tak bych se zdržela nějakejch komentářů na to. Ona je sice úplně vypatlaná, ale o tom se nemluví... ne nemluví," pokračovala jsem ve varování. "A HLAVNĚ!" řekla jsem výhružně a otočila se na Stína, abych mu viděla do obličeje. "Nedělej dementní vtipy."
Tak to bylo všechno. Otočila jsem se zpět k lesu a zvedla hlavu k nebi. "Auuuuuuauuuuuuauuuuugh," rozneslo se lesem moje volání sestry, které mělo přivolat její zadnici k nám, protože jsem nechtěla riskovat, že ji naštvu tím, že ji přeruším nějaký dostaveníčko. A že ségra měla dostaveníčko s nějakým magičem každou chvilku.

//Za Stínem

Kráčela jsem mírně přičupnutě za Stínem, protože mne představa smrti v podivných plamenech děsila. A taky udušení se kouřem by nebylo ono. Nejvíce mne ale děsila banda magičů, která se na mne vrhne a rozcupuje mě na kousky. Tohle jsem rozhodně nechtěla riskovat, takže jsem se rozhodla, že prostě půjdu hezky při zemi, abych se dostala do bezpečí. "Jop, Styx," pípla jsem jenom za zády Stína, který evidentně nevěděl, kam kráčíme. Rozhodla jsem se tedy odpoutat od jeho zadku a pomalu se přesunout před něj...
"Ukážu ti cestu," řekla jsem roztřeseným, ale rázným hlasem a předběhla ho. Kráčela jsem teď už trochu narovnaněji, ale pořád jsem se ohlížela. Jestli nás někdo nesleduje. Jestli jde Stín za mnou. Trochu jsem se bála, že prostě vezme zpátečku a bude v prachu, ale neudělal to. Vkročili jsme do lesa.


//Před Stínem

Natisknutá na Stínovi zadní tlapky jsem působila v raním světle možná jako šutr. Trochu klepající se šutr, ale pořád šutr. Měli bychom se stáhnout. Něco inteligentního ve mne mi napovídalo, abychom se zdekovali. Asi to byl nějaký pud sebezáchovy nebo něco takového. To určitě muselo být ono. Když tedy Stín začal s tím, že oheň k nám nedoleze, ale kouř by mohl, zvedla jsem se rychle na tlapky a rozhodla se pustit do ukvapeného odchodu za Stínem. Můj pohled byl chvilku přikovaný na tragédii, která se odehrávala na hoře za námi, ale nemohla jsem si pomoct, musela jsem pohled rychle sklopit k zemi a pádit pryč. "Jdem, jdem, jdem, jdem," popoháněla jsem Stína, který kráčel předemnou. Ne, že bych se bála dýmu, ale bála jsem se toho, že se sem začnou stahovat oni. Každý kdo by utíkal, by nejspíš běžel k řece. "Musíme se schovat, než začnou magičové panikařit a zdrhat," pronesla jsme zcela vážně. "Mohla bych tě vzít k ségře," dodala jsem a klopýtala za Stínem, protože moje tlapky nestíhaly. Bylo mi jasné, že Styx nebude ráda, ale trochu jsem doufala, že jí třeba informace o výbuchu nějak potěší a obměkčí, takže Stína nechá přečkat u nás. Aspoň na chvilku

//za stínem

Obrácená pohledem k sopce v dálce jsem se mírně nakláněla, abych mezi větvemi stromů viděla, co se děje. Náhle jsem cítila malinkaté chvění a ránu. Přikrčila jsem uši k tělu a se staženým ocasem se odšourala za Stína, který mi momentálně nabízel jedinou možnou záchranu a bezpečí. Od sopky se netáhl jenom dým a kouř. Náhle začala svítit. Jako by po jejím vrcholku poskakovalo tisíce malinkatých plamínků, které se rozhodly zaplavit svět svou zářivostí a teplotou. Je to přirozené? Nebo za to může nějaký magič? Nikdy jsem ještě nic takového neviděla. Nebyla jsem blízko žádné sopky při výbuchu. Jednou už jsem viděla kráter po sopce, ale to bylo hoooodně dávno. Stín mluvil o tom, že uvidíme svět hořet. Mírně jsem pokývla hlavou. "Doufám, že to sebere pár magičů sebou," pronesla jsem zasněným tónem. Tohle by se sestře nikdy ani nezdálo, že její plán naplní přirozená selekce a výběr.
Koukala jsem směrem k severu a trochu se obávala síly přírody. "My... Myslíš, že to sem dojde?" ptala jsem se vyděšeně a mírně se tiskla ke Stínovým tlapkám, protože jsem se opravdu hodně bála. Nebála jsem se toho, co jsem mohla pochopit a tohle jsem pochopit rozhodně nemohla. Bylo to děsivé. Překrásné, ale děsivé.

"Chgro chgro," zachrochtala jsem smíchem při představě, že někam přivazujou Night Sviňu, aby ji obětovali nějakýmu blbci. Docela bych jí to přála. Byla dněsně otravná a nějakou tu přespapulu by si zasloužila, jen co je pravda. "Spíš, spíš," odsouhlasila jsem mu slabost smečky, která se nebyla schopná zbavit vlčete, které ještě před nedávnem valná část členů nesnášela, nebo to na mne aspoň tak při předposlední návštěvě působilo.
Pohlédla jsme směrem odkud přicházely pachy, ale evidentně nás minuly. To byl dobře. Nechtěla jsem se bavit s nějakýma dementníma magičema. Koukala jsem směrem k tomu, co vycházelo ze sopky a děsila se. Trochu jsem se děsila. Nechtěla bych stát nějakýmu pitomýmu živlu v cestě, protože to bych pak musela celkem dost zápasit sama se sebou, jestli se koukat na hořící magiče nebo zdrhat. Asi zdrhat, i když podívaná by to byla nádherná. Zasmála jsem se ještě jednou a chrocht byl nepřelsechnutelný. Pak jsem sebou plácla na zem. Bylo moc vedro, abych cokoli dělala. Čekala jsem na Stína, jestli něco vymyslí, ale já na vymýšlení neměla náladu.