Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Za Stínem

Kráčela jsem mírně přičupnutě za Stínem, protože mne představa smrti v podivných plamenech děsila. A taky udušení se kouřem by nebylo ono. Nejvíce mne ale děsila banda magičů, která se na mne vrhne a rozcupuje mě na kousky. Tohle jsem rozhodně nechtěla riskovat, takže jsem se rozhodla, že prostě půjdu hezky při zemi, abych se dostala do bezpečí. "Jop, Styx," pípla jsem jenom za zády Stína, který evidentně nevěděl, kam kráčíme. Rozhodla jsem se tedy odpoutat od jeho zadku a pomalu se přesunout před něj...
"Ukážu ti cestu," řekla jsem roztřeseným, ale rázným hlasem a předběhla ho. Kráčela jsem teď už trochu narovnaněji, ale pořád jsem se ohlížela. Jestli nás někdo nesleduje. Jestli jde Stín za mnou. Trochu jsem se bála, že prostě vezme zpátečku a bude v prachu, ale neudělal to. Vkročili jsme do lesa.


//Před Stínem

Natisknutá na Stínovi zadní tlapky jsem působila v raním světle možná jako šutr. Trochu klepající se šutr, ale pořád šutr. Měli bychom se stáhnout. Něco inteligentního ve mne mi napovídalo, abychom se zdekovali. Asi to byl nějaký pud sebezáchovy nebo něco takového. To určitě muselo být ono. Když tedy Stín začal s tím, že oheň k nám nedoleze, ale kouř by mohl, zvedla jsem se rychle na tlapky a rozhodla se pustit do ukvapeného odchodu za Stínem. Můj pohled byl chvilku přikovaný na tragédii, která se odehrávala na hoře za námi, ale nemohla jsem si pomoct, musela jsem pohled rychle sklopit k zemi a pádit pryč. "Jdem, jdem, jdem, jdem," popoháněla jsem Stína, který kráčel předemnou. Ne, že bych se bála dýmu, ale bála jsem se toho, že se sem začnou stahovat oni. Každý kdo by utíkal, by nejspíš běžel k řece. "Musíme se schovat, než začnou magičové panikařit a zdrhat," pronesla jsme zcela vážně. "Mohla bych tě vzít k ségře," dodala jsem a klopýtala za Stínem, protože moje tlapky nestíhaly. Bylo mi jasné, že Styx nebude ráda, ale trochu jsem doufala, že jí třeba informace o výbuchu nějak potěší a obměkčí, takže Stína nechá přečkat u nás. Aspoň na chvilku

//za stínem

Obrácená pohledem k sopce v dálce jsem se mírně nakláněla, abych mezi větvemi stromů viděla, co se děje. Náhle jsem cítila malinkaté chvění a ránu. Přikrčila jsem uši k tělu a se staženým ocasem se odšourala za Stína, který mi momentálně nabízel jedinou možnou záchranu a bezpečí. Od sopky se netáhl jenom dým a kouř. Náhle začala svítit. Jako by po jejím vrcholku poskakovalo tisíce malinkatých plamínků, které se rozhodly zaplavit svět svou zářivostí a teplotou. Je to přirozené? Nebo za to může nějaký magič? Nikdy jsem ještě nic takového neviděla. Nebyla jsem blízko žádné sopky při výbuchu. Jednou už jsem viděla kráter po sopce, ale to bylo hoooodně dávno. Stín mluvil o tom, že uvidíme svět hořet. Mírně jsem pokývla hlavou. "Doufám, že to sebere pár magičů sebou," pronesla jsem zasněným tónem. Tohle by se sestře nikdy ani nezdálo, že její plán naplní přirozená selekce a výběr.
Koukala jsem směrem k severu a trochu se obávala síly přírody. "My... Myslíš, že to sem dojde?" ptala jsem se vyděšeně a mírně se tiskla ke Stínovým tlapkám, protože jsem se opravdu hodně bála. Nebála jsem se toho, co jsem mohla pochopit a tohle jsem pochopit rozhodně nemohla. Bylo to děsivé. Překrásné, ale děsivé.

"Chgro chgro," zachrochtala jsem smíchem při představě, že někam přivazujou Night Sviňu, aby ji obětovali nějakýmu blbci. Docela bych jí to přála. Byla dněsně otravná a nějakou tu přespapulu by si zasloužila, jen co je pravda. "Spíš, spíš," odsouhlasila jsem mu slabost smečky, která se nebyla schopná zbavit vlčete, které ještě před nedávnem valná část členů nesnášela, nebo to na mne aspoň tak při předposlední návštěvě působilo.
Pohlédla jsme směrem odkud přicházely pachy, ale evidentně nás minuly. To byl dobře. Nechtěla jsem se bavit s nějakýma dementníma magičema. Koukala jsem směrem k tomu, co vycházelo ze sopky a děsila se. Trochu jsem se děsila. Nechtěla bych stát nějakýmu pitomýmu živlu v cestě, protože to bych pak musela celkem dost zápasit sama se sebou, jestli se koukat na hořící magiče nebo zdrhat. Asi zdrhat, i když podívaná by to byla nádherná. Zasmála jsem se ještě jednou a chrocht byl nepřelsechnutelný. Pak jsem sebou plácla na zem. Bylo moc vedro, abych cokoli dělala. Čekala jsem na Stína, jestli něco vymyslí, ale já na vymýšlení neměla náladu.

"Pfff," odfrkla jsem si nad jeho slovy, že by nějaké ubožátko vzbuzovalo soucit. U mne vzbuzovala nedochůdčata maximálně tak hlad. "Jako jestli se něco takhle tupého dokázalo udržet ve smečce, tak tady na tom budou více než bídně s výběrem potencionálních členů. Ale čemu se divit, když ti nejlepší raději zůstávají tuláky, než aby se tahali s nima," řekla jsem a mrkla na Stína, jakože my dva jsem ten výkvět toho nejlepšího, co může tahle krajina nabídnout. Jako by to mohla být vůbec pravda. Přitom jsme byly odpad, který je ještě víc za normálním odpadem. Nebyly jsme jako kosti na okraji lesa nebo jehličí a větve, byly jsme jako bahno, které je za nima. Lepivé a táhnoucí se. Takové, kterého se nezbavíte i když ho vlastně ani nechcete.
Zatikalo mi v oku, protože tohle nebyl vůbec prostor na nějaké rozjímání. Neměla jsem na to energii ani rozpoložení. Tiše jsem si ukrkla do tlamy a pak pozorovala, jak se to tu nenápadně zaplňuje. Viděla jsem dvě vlčice a vlče, ale moc jsem je nepoznávala. To už mne vyrušil Stín. "Nevím, ale doufám, že to schytá pěknej párek magičů než se to uklidní. Trocha přiškvařenýho magičskýho masa by se šikla nemyslíš?" zasmála jsem se hurónsky jako nějaký nýmand.

//Borůvka

Naslouchala jsem Stínovi a jeho rekapitulaci našeho plánu, který se ukázal jako ne úplně vhodný. Mluvil a mluvil a já tak nějak poslouchala, ale zase ne úplně. Jen tak na půl ucha, aby se plně neřeklo. "Když jsem tam byla minule, tak přísahám, že mi ji rovnou rvali do zubů, abych si ji odnesla. Pokud jsem to dobře pochopila, tak ani nebyla člen, prostě nějaký přivandrovalý psisko, který se někdo z jejich smečky rozhodl zachránit," zabručela jsem a tím si i přisadila na adresu Night sea, která si rozhodně žádný soucit nezasloužila. Už jen za to jak otravná byla.
Sedla jsem si na zem a začala se drbat za uchem. Něco mě tam svědilo a já jenom doufala, že to nejsou blechy, i když by mi nevadilo mít nové kamarády, vadilo by mi to svědění. Zvedla jsem hlavu k obloze. "Vidíš to?" zabručela jsem na Stína a trochu ignorovala jeho snahy jít hledat jídlo. Na nebi se objevil podivný táhlý mrak, který vycházel z míst za jezerem. Zvláštní... Třeba hoří les té megery dvoumagické! Mírně jsem se ušklíbla radostí a nadějí, že nějakým magičům chytla domovina.

Najednou to nedorostlý vlče sklaplo. Jako by někdo zatočil knoflíkem a ono prostě přestalo. "Zamrzl jí mozeček nebo co?" zeptala jsem se šeptem té bílé. "Jako já tušila, že je pomalejší, ale takovýhle výpadky má často, nevypadá to zdravě..." Zamávala jsem Night sea před čenichem tlapkou, ale nedočkala jsem se reakce. Nikdo prostě nebyl doma. Ty borůvky... Určitě to bude těma borůvkama. Leze jim to na mozek a oni potom magořej jako nějaký idioti... Pohlédla jsem na Stína, ale ten si s tím evidentně taky nevěděl rady. Stín pustil do divadla ohledně toho, že je to vlče nevyhovaný spratek, což jsem mu odkývala. Sice jsem ji chtěla zabít... myslím že dokonce dvakrát, ale to nic neměnilo na faktu, že teď byla zamrzlá nebo co se jí to stalo a nemohla se tak účině bránit proti čemukoli, co jsme říkali. "No pokud má takovýhle problémy, tak je asi musíte řešit a ne tu postávat s náma," zabručela jsem nakonec, když se Stín začal pakovat. Jen jsem kývla hlavou na bílou.
Stín cestou brblal něco o tom, že to byl propadák. Jen jsem jemně mlaskla. "To víš, malejch děcek bez dozoru je čím dál tím méně... Ale minule mi přímo nabízeli ať si tuhle blbku odtáhnu, tak nevím, co se změnilo," poznamenala jsem a nuctivě si odplivla na hranicích. Moje slina se nalepila na nejbližší borůvkový keř, kde se začala nevábně rozlévat.

//Za stínem

Ta Bělka střelka byla celkem chladná, taková odtažitá. No kdo by se divil. Byla to magička, takže určitě měla stažený půlky, aby na ni nehupsnul nějakej magickej blbec. Mluvila o tom, že tu nikdo z jmenovaných není, což mě trochu mrzelo. "Škoda," mlaskla jsem jenom. Kaya by nám určo zajistila, že bychom tu mohli zůstat. Tati mi byla celkem putna. No a pak ta Night Sea, tu jsem chtěla trochu poškádlit. Škod, škoda, že tu nebyly.
Jenže jako na zavolanou se ta malá potvora vyplazila z nějakého borůvkového keře a začala se ježit a vrčet. Otočila jsem se na ní. "Ale no tak, takhle se jeden chová ke starým známým," zabručela jsem jejím směrem a chtěla jsem, aby sklapla nebo nás aspoň začala mít ráda. Netušila jsem, že ovládám nějakou jarní magii. Netušila jsem, že ovládám jakoukoli magii. Prostě jsem jenom chtěla, aby mě měla Night Sea ráda. Trochu se mi zamotala hlava, takže jsem přešlápla, abych nabrala ztracenou rovnováhu a mírně zavrtěla hlavou, abych rozehnala černou tmu před očima.

Na Stínova slova jsem začenichala, ale Vránu jsem necítila. Pach borůvek se tu nesl jako zatuhlý pach nemoci kolem umírajícího. Taky ničemu nepomáhal stojatý vzduch, který se naštěstí trochu začínal hýbat s přicházejícím večerem. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou, že svou známost z místního lesa nikde necítm. Pohledem jsem přejela okolí, ale mohlo mi být jasný, že když nic necítím tak ani nic neuvidím. Má pravdu smrdí to tu borůvkama, sama z toho brzo vrhnu. Odfrkla jsem si a přikývla na jeho slova o místních. "Mají bobule i na mozku," prohodila jsem a hurónsky, skoro až neurvale se zasmála. Nikde nikdo nebyl, což byl celkem ostudný pohled. Jeden by čekal, že tu na někoho narazíme.
Náhle se mezi stromy a porostem objevila bílá postava s modrýma očima. Na chvilku jsem stáhla uši k hlavě, ale pak mi došlo že je to vlčice, což mě zase uvolnilo. Stín se snažil ne úplně vhodně vpoklonkovat do její přízně. Nebo spíš jí naznačit, že od nás nebudou problémy. Pinda. "Hledáme Vránu... totiž Kayu," řekla jsem stručně k bílé. Bez pozdravu nebo jakékoli špetky podřízenosti. Bylo mi fuk, že je silnější, na svém území... Byla magič. Dementní magič, který si zasloužil někde chcípnout v koutuku. Zapomenutá, nechtěná. Že je magič mi bylo jasný, zaprvý měla modrý oči. Za druhý ji kolem krku vysela tretka, kterou si rozhodně nevyrobila sama. Kdyby ji někomu šlohla, budiž... Ale oči nezapřou magickou nepřirozenost, která v ní koluje. "Jak se má Tati a... ta... hmm... takový odrostlejší vlče, pěkne hloupí na můj vkus... Night... něco... Semeno asi?" dodala jsem. Tón hlasu nebyl nijak nepříjemný, prostě moje normální řeč. Ostatním to mohlo připadat neurvalé, já tak mluvila pořád.

//za Stínem

Kráčela jsem pomalým krokem za Stínem. "Mha mha mha... nejsem... pfff," brblala jsem si pro sebe, když se Stín znovu ohrazoval tím, že není na zabíjení. Podle mě byl na zabíjení každej, když dostal dobrý podmínky pro to, aby se v tom mohl klidně realizovat. Pochroumání mu sice nevadilo, ale trochu jsem se bála, aby pak neztuhnul nebo nevycouval, až dojde tvrdý na tvrdý. Nechávala jsem to ale být. Jeden prostě musel, když se táhnul s někým jako byl Stín.
"Myslím, že Vrána by nám v pohodě tu místní mladou slepičku vydala. A možná by nám na ni dala i hezkou stužku... Ale nesměl by ji u toho někdo načapat, to by jí asi vadilo," pronesla jsem při vzpomínce na mou poslední návštěvu zdejšího místa. Kráčela jsem za Stínem mezi první stromky a tam jsem se zastavila stejně jako on. Nehodlala jsem si to nakráčet do prostředka území, zase tak pitomá jsem nebyla. "Myslím, že se tu někdo z nich brzo objeví... No a když ne..." nechala jsem to ve vzduchu nedořčené. Bylo jasné, že mám spoustu nápadů, jak bych se mohla vyřádit pokud se k nám brzo nikdo nepřidá. Natáhla jsem pachy okolí do čenichu. Nerozpoznávala jsem jednotlivé vlky, ale asi jich tu bylo dost. Navíc hranice byly cítit, jako by je někdo prošel nedávno. "Určitě tu jsou..."

//za stínem

Kývla jsem hlavou. "Problém je, že už asi bude troooošku větší, ale tak tobě nedělá problém roztrhat na kusy nějakou tu mladou slečnu což," prohodila jsem spíše jako faktický závěr, než jako nějakou otázku. Občas jsem zněla nějak přemoudřele a tohle byla jedna z těch chvil. Plížila jsem se přikrčená za Stínem a i přes nedávnou koupel jsem začínala nabírat svůj obvyklý puch. Nebo pach... těžko říct.
Kráčela jsem a nějak se smradila v dusnu a parnu dnešního dne. Stín s tím byl asi ok. A já v podstatě taky, jen jsem už úplně slyšela Rez, jak mi nadává že páchnu. Blbenka. Následovala jsem. Nevedla. Jen následovala. Ale už jsem to aspoň byla zase já. Pořádně. "Můžeme jim případně nasrat před rohožku to jsem udělala nedávno a nikdo si moc nestěžoval. Ale pak mě to stálo v podstatě zbrusu novou kost, páč tam dělá ochránce právě Vrána a tý to nechci u jejich Alfíka moc rozházet. Víš jak... jedou kámoš, vždycky kámoš," brebentila jsem možná více, než by bylo zdrávo.

//za stínem

//za Stínem

Kráčela jsem za Stínem stále jako jeho stín. Věrný, neoddělitelný, nezáživný. Mého společníka to asi začalo otravovat, protože náhle se začal ošívat a mluvit. U něj to bylo nezvyklé, když takhle navazoval konverzaci, ale těžko říct čím to bylo. Asi sežral něco špatnýho, tak se snaží odvést pozornost od břicha bolu. Bylo to jediné možné řešení, které mě popravdě napadlo, takže jsem se toho držela. "Znám tam Vránu a ta označuje většinu té smečky za pitomce. Taky jsem tam potkala nějaký přemoudřelý vlče, který akorát tak všichni posílali do háje. Pokud by to šlo, tak bych prostě někoho z nich vylákala na hranice a pak bum, je po něm," prohodila jsem se smíchem v hlase. "Všichni jsou tu děnsně důvěřivý víš..." dodala jsem pohrdavě, jako by víra v dobro ukryté uvnitř ostatních byla slabost nebo nevhodná vlastnost. Stín ovšem kráčel dál a tak i já musela kráčet.

//za Stínem

Stín byl podivný. Někdy jsem ho prostě nechápala. Občas na mě tak koukal, jako bych ho děsně prudila, ale v momentě byl zase v pohodě. Začala jsem se zvedat na všechny čtyři, protože se rozhodlo, kam vyrazíme. Borůvková smečka se tedy měla stát naším novým obětištěm.... nebo možná smetištěm, těžko říct. Pohlédla jsem na něj a mírně se ošila. Nechtěla jsem působit, že jsem si to teď na poslední chvíli rozmyslela, ale byla jsem prostě nervní. Nervní a trochu rozhozená ze všeho. Na druhou stranu následovat bylo lepší než nějak rozhodovat o něčem. Takže jsem se prostě zvedla a rozhodla se jít za Stínem.
Kývla jsem hlavou když prohlásil, že bychom se měli vyhnout Styx a Rez. Bylo to tak nejlepší. Nechtěla jsem se s nimi dávat dohromady nebo zahazovat, když ony neměly tuhle touhu směrem k mojí vlasstní osobě. Takže jsem bezeslova kráčela za Stínem a doufala, že z tohohle povyražení něco zajímavého kápne, protože zatím to vypadalo mizerně. Jako by se z tohohle místa odstranili všechny vtipný a zábavný věci. Mírně jsem zavrtěla hlavou, abych přišla na jiný myšlenky.

//Náhorní plošina

Nuda byla příšerná. Pomalu jsem cítila, jak se mi zakusuje do zadku, což nebylo dobrý. Ne, vůbec to nebylo dobrý. Stín naštěstí zavelel, že by bylo teda jako fajne někam jít, ale zase netušil kam. No a já nebyla úplně největší myslitel, abych nějak vymýšlela plány. "Netuším..." prohodila jsem nenuceně, ale zároveň jsem začala usilovně přemýšlet, až se mi na čele udělal podivná vráska. Táhla se rovně jako by jí nebylo konce. Tiše jsem si pro sebe zahuhlala. "Můžeme jít prudit někoho z Borůvkový smečky. Tam nejsou magičové tak nebezpečný a navíc bychom tam zase mohli narazit na nějakýho blbce k večeři," prohodila jsem a mlsně se olízla, protože to bylo přesně to, na co jsem měla momentálně náladu. Rozhodnutí jsem nechala na Stínovi. Pokud to byl blbej nápad, tak on o tom rozhodně rozhodne líp než já.
Kývla jsem jen hlavou nad nevyhnutelností smrti a dál to neřešila. Nebylo to téma pro mou hlavinku makovinku. Pohlédla jsem na Stína. "Tak jdeme nebo? Nějakej lepší plán?" zabručela jsem. Docela jsem se těšila až nakopeme pár zadečků a pokoušem pár držtiček... nebo naopak?

Namáčknutá pod keřem jsem sledovala, jak poslední kapky vody přestávají dopadat na zem. Vypadalo to, že je konečně po dešti. Stín mluvil o nějakým bordelu na uchu, tak jsem jen ušima zaklepala a nechala to být. Nějaký bordel mi nevadil. Možná by se šlo přesunout jinam nebo vymyslet kam jít prudit dál. "Nepůjdeme někam někoho otravovat?" nadhodila jsem z nudy, ale zůstávala ležet pod svým malinkatým keříkem.
Stín potvrdil můj sen, že Norox umřel. Tiše jsem si odfrkla. "Nebudu říkat, že si za to nemohl sám, páč mám takovýho tušáka, že zase ryl čenichem tam kde neměl... Škoda," řekla jsem celkem suše na někoho, komu právě potvrdili úmrt sourozence. Bolelo to, ale vevnitř. Na povrchu jsem byla pořád znuděná. Slzičky a jiné reakce ode mne nikdo ani čekat nemohl. S Noroxem jsem měla zvláštní vztah, který byl posazen na celkové nenávisti k magičům a mírném podivínství. Nebyl v tom nějaký větší nebo hlubší zájem o druhého. On by taky nebrečel, kdybych někde pošla."A jako drbna mi přijdeš, kdyby se ti to hodilo prodal bys i vlastní mámu," odvětila jsem mu popravdě. Neměla jsem o Stínovi velké iluze.