Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kývla jsem souhlasně hlavou a zapsala si za ouška, že pokud umřu, tak musím umřít hned na poprvé a nenechat se dostat tam, kde skončil Norox a odkud se nějakým způsobem dostal Stín. Jeden by se zeptal na to, jak se mu povedlo vrátit se mezi živé nebo jak se v první řadě na to místo mezi životem a smrtí dostal či jaké to vlastně bylo. Jeden ovšem nebyla Tasa. Nezeptala jsem se ho tedy na další otázku, která by mi mohla dát zajímavou odpověd a jen jsem připitomněle pokývla znovu hlavou. Nebylo to snad z důvodu, že bych si všimla, jak nepříjemné je Stínovi mluvit o tomto zážitku. Já prostě jen nebyla tak zvědavá a taky mě to popravdě nenapadlo. Alespoň ne hned. Jestli se vrátil Stín, mohl by se vrátit i Norox. A kdyby se Norox vrátil mohla by se vrátit i ta magička, kterou jsem zabila. Toho jsem se obávala a tak jsem se zatřásla.
Pak řekl, že jsem ho neurazila, což mě trochu uklidnilo a mírně jsem se usmála. Dokonce jsem i pokývala znovu viditelným ocasem. Jenže Stín nevypadal, že by to byla pravda. Viděla jsem na něm, že není přímo ve své kůži. Normálně byl od rány, odsekával a byl nepříjemný, ale teď mi přišel takový... rezignovaný? Netušila jsem, jak to popsat, ale rozhodně to nebyl normální stav. "Půjdu, až mi řekneš, co se stalo? Bylo to takové fajnové poflakování, tak kde je problém?" zeptala jsem se a jako umíněné vlče klepla tlapkou do země, že se odmítám hnout.

Sledovala jsem Stína pohledem, který byl celkem zkoumavý. Zdálo se mi, že se mu něco nezdá nebo že je něco špatně. A najednou jsem si myslela, že za to můžu já. Ale proč nebo jak? Nebyla jsem si jistá, že bych se měla ptát, protože zrovna mluvil. "Neboj," ujistila jsem ho, že se nehodlám pouštět do nějakého polovičatého umírání. Rozhodně bych chtěla zemřít pořádně. "Jestli umřu tak pořádně," dodala jsem, abych ho ujistila. Nedocházelo mi chvíli k čemu se tu Stín doznává. K tomu, že tam byl. Což znamenalo, že zemřel. A pokud zemřel. Tak... "Ty jsi umřel," zeptala jsem, ale nevyznělo to jako otázka, spíš jako oznámení.
"Nechtěla jsem být zlá nebo tak... Ale.... urazila jsem tě?" zeptala jsem se po chvilce. Věděla jsem, že je nějak odtažitý a že něco není v pořádku, ale nemohla jsem to rozklíčovat. Nevěděla jsem, co to je, ale chtěla jsem to zjistit. Prostě jsem to chtěla zjistit. Proč je tak zaražený a takový... mhe...

Stín se táhnul hůř než můj smrad, jak jsme procházeli lesem, ale já nějak nevěděla proč. Byl nažralý, vyspaný, takže energie mu chybět nemohla. Zvláštní... Dlouho jsem to, ale neřešila, protože mi začal odsekávat jako dřív, takže se už asi vrátil do pohody. "Taky si myslím, že by to nemělo nikomu vadit, ale evidentně vadí... Jenomže co magičům nevadí, že jo... pff," pronesla jsem souhlasně na jeho odpověď na mou ne otázku. Pořád se tvářil divně, z čehož jsem byla divná já. Z toho zmatení mi začal poblikávat ocas. Na chvilku zmizel a pak se zase vrátil. Pak zase zmizel. A pak se zase vrátil. Já si toho nevšímala, protože můj ocas byl v zadu a tak jsem to ani vidět nemohla. "Auuí," zívla jsem jenom na celé kolo a tlama se mi otevřela, až jsem si ji málem vylomila z pantů. Najednou jsem byla nějaká unavená a vyhlídka dobrého spánku v úkrytu se mi líbila.
Stín zase promluvil. Tentokrát dost temným hlasem. Nikdy mne nenapadlo, že bych na to místo šla. Zastavila jsem se. Normální vlk by se zeptal, jak to Stín ví, ale já nebyla normální. "Neboj, nemám v plánu někam jít," odvětila jsem mu, i když jsem to nemyslela tak, že nemám v plánu umřít. Myslela jsem to prostě tak, že nemám v plánu odejít třeba do vedlejšího lesa. Úplně jsem totiž nechápala o čem to mluví.

Po protažení jsem si prohlídla Stína. "Netvař se jako bys měl zaražený prdy a hni sebou, nebo tady zmoknu a to by ti mohlo vadit. Rez si stěžovala, že v dešti strašně smrdím?" podotkla jsem a nechtěně z toho udělala otázku. Stín si tak mohl myslet, že se ho ptám, jestli vážně páchnu nebo ne. Samotné mi můj smrádek nevadil, byla jsem na něj zvyklá. Pohlédla jsem na nebe, které bylo zatažené a fakt vypadalo nadějně na déšť. "Někde tu úkryt asi bude, ale ségra mi asi neukázala kde je, ale tak to najdeme," pronesla jsem a vydala se pomalým krokem do lesa, abych našla úkryt, který momentálně náležel mojí nové smečce. Smečka. Divný slovo. Neměla jsem smečku už tak dlouho, že jsem pomalu zapomínala na to, jaký to je v nějaký být. Jediné, co jsem místo smečky měla byla rodina. Vzpomínala jsem na sourozence a to, kde asi budou. Styx byla v pohodě. Apaté odsud zmizela, stejně jako jeden z bratrů. Druhý zemřel a třetí nebyl ani živý ani mrtvý. To mě přivedlo na poměrně zajímavou otázku. "Hele Stíne, myslíš si, že existuje nějaký místo mezi životem a smrtí?" zeptala jsem se najednou. "Bude to znít divně, ale měla jsem sen, ve kterém se mi zjevil Norox a nebyl ani živý ani mrtvý. Bylo to divný," přiznala jsem se ke svému věšteckému snu, který jsem držela před ostatními v tajnosti.

Sklo normálnosti, které se v mé mysli objevilo v sobě začínalo mít trhliny. Začínalo praskat. Objevila se první pavučinka nabádající k opatrnosti. Naznačovala, že při neopatrném zacházení by se křehké sklo mohlo rozsypat na kousky. Poskládat jej zpátky bude trvat. Jenže takový už byl koloběh mysli, která sídlila uvnitř Tasy. V momentech kdy se cítila dobře, spokojeně a chráněná se sklo normálnosti dávalo dohromady, aby zjistilo, že není schopno vydržet vnější realitu. Že není schopno vypořádat se se vzpomínkami a křivdami. A tak se zase rozpadlo. Vlčice si na to zvykla. Musela. Když se zrcadlo starého a nového rozpadne, zapomene na to, co ztratila. Na pocit sebe sama. Bylo to tak dobře. Ona byla odkázána na to být na někom přisátá jako malá pijavička ne spíše jako blecha v kožichu. Navždy se živit na někom silnějším, kdo určí její směr, ale i to zda přežije nebo bude zatracena.

Stín se rozhodl odejít. Nebo to tak vypadalo. Mírně jsem stříhla ušima, když jsem usylšela jeho krkoky, které mířily pryč. Jenže pak pod jeho tlapkami přestala zem křupat. Zůstal stát. Neviděla jsem ho, ale slyšela. Dál jsem svou tlapkou kreslila kruhy a čáry. Slyšela jsem, co říká a chvíli to zpracovávala. "Já vím," řekla jsem. "Ale mě to nevadí." Tichý hlas se nesl do dálky a umíral mezi stromy. Pak jsem jedním tahem zničila vše, co jsem v hlíně nakreslila. A jen tak zmizelo i moje staré já. Ztracené v temných zákoutích a bariérách mé mysli.
Zvedla jsem se na všechny čtyři a jako by se nic nestalo jsem se začala protahovat. Nebe bylo podle všeho zatažené. "Hmm asi bude chcát, měli bychom se někam schovat," řekla jsem tónem, který byl pro mě více normální, než vše, co jsem řekla do teď. "Nebo máš snad jiný plány?" zeptala jsem se Stína. Nehodlala jsem ho tu držet, proč bych to taky dělala. Kdyby chtěl jít, mohl běžet. Určitě má někde zašitej pelech, kterej mi nechce ukázat... Pche... Na tenhle les stejně nemá, žádný z jeho slavných pelechů.

Stín mne odbyl slovem, že je to můj boj. Ale byl to vlastně můj boj. On mi věřil a myslel si, že bych si poradila, i kdybych nebyla ochotná skákat jak sestra a jí podobní pískají. Jenomže já si tím tak jistá nebyla. Zavrtěla jsem zamítavě hlavou, ale dál sledovala vlastní tlapku. Odplouvala jsem v myšlenkách dál a zase zpět ke Stínovi. Teď jsem byla pryč. Přemýšlela jsem. Tyhle okénka zdravého rozumu jsem neměla moc často. Byla vzácností, které jsem si nevážila. Neměla jsem je ráda, protože mne napadaly věci, které jsem později nebyla schopná zpracovat a které jsem momentálně ani zpracovávat nechtěla. Ale bohužel tu byly. Přemýšlela jsem o tom, jak by to bylo kdybych zemřela v tom stísněném prostoru. Vadilo by mi umřít tak, že bych neměla někde hrob ani pohřeb? Ne nevadilo. Vadilo by mi hlavně zůstat dole pod zemí. Nebylo pro mě ovšem nejdůležitější to, kde nakonec moje tělo skončí, to už mi v podstatě mohlo být jedno. To na čem mi záleželo bylo, jak zemřu.
Věřila jsem tomu, že je dobrá a špatná smrt. Dobrá smrt byla v klidu a rozvaze. Špatná v slzách a lítosti. Dobrou smrt si vlk musel vybojovat a smířit se s ní. Špatná přicházela náhle a za studena. Nechtěla jsem zemřít v slzách a nechtěla jsem zemřít pod zemí. Proto jsem tenkrát bojovala, i když jsem z toho postupně zešílela. Těžko říct, jestli ten boj za to stál. Někdo by si možná myslel, že budu chtít zemřít v nějaké krvavé bitvě, ale to byl spíše sen mých sourozenců. Zemřít na haldě mrtvých magičů, to by se jim líbilo. Ale mě ne. Uvnitř jsem věděla, že bych chtěla umřít na stáří. Obklopená rodinou a přáteli. Milovaná. Jenomže tohle přání se mi stále více a více vzdalovalo, když jsem byla vězněná. Musela jsem ho zahnat a zadupat do sebe. A jak jsem zadupávala víc a víc, ztrácela jsem samu sebe v šílenství a nakonec jsem si na tohle přání vzpomínala jen v těch klidných chvilkách, které přicházely náhodou a bezpozvání.
Pohledem jsem sledovala kružnice a čáry. Bahnitý podklad pomalu schnul pod mými tlapkami. Krev se promíchala s hlínou. Pořád jsem si uvědomovala vlastní já. Pořád jsem byla při smyslech. Trvalo to kupodivu dlouho, co jsem mohla okolí přijít jako normální vlčice. Stín odporoval. Zase. Jako by byl odpor něco, co si vštípil do hlavy a nechtěl se toho zbavit. "Já si to nemyslím... Já to vím," pronesla jsem k soše, která stála kousek ode mě a v které tlouko srdce, i když by to nejspíše taky popřel. Pohledem jsem chvilku vysela na Stínovi, než jsem se vrátila ke svým tlapkám, kružnicím a čarám. "Můžeš si s tím nesouhlasit, může se ti to nelíbit, ale to je to jediné, co s tím můžeš dělat... Mám tě ráda, jsi na mě hodný," dodala jsem s tlapkou od bahna. Světlá chvilka se pomalu blížila ke svému konci.

Přemýšlela jsem nad tím, co Stín říkal, ale moc se mi to nezamlouvalo. Byla jsem už taková. Nedokázala jsem říct ne a rozhodně ne když šlo to ne přímo k sestře. Nemohla bych jí odmlouvat, protože to by si mě třeba pak už nechtěla nechat nebo... Nebo něco horšího... Mírně jsem naklonila hlavu na stranu. "Sestra by se bezemě obešla, jenže já bych bez ní chcípla," pronesla jsem poměrně vážným hlasem a pořád sledovala svoje tlapky, jak kreslí náhodné obrazce do vlhkého podkladu, který hnil a tlel, přímo pod nimi. Nedokázala jsem si představit, že bych někdy zemřela. Můj mozek na to nebyl uzpůsobený. Jeho velikost vlašáku mi nedovolovala o tom vůbec uvažovat, ale byla doba, kdy jsem věděla, jak bych chtěla zemřít. Dokonce jsem i věděla, jak bych chtěla, abych byla pohřbená. Tenkrát v té jeskyni, která se každý den zdála těsnější, jsem přesně věděla, co chci. Chtěla jsem utéct a chtěla jsem být svobodná, i kdyby to znamenalo mou smrt. A i v té smrti jsem cítila jakousi svobodu. Ale byla jsem slabá, abych to ukončila. Tenkrát jsem si přála, aby aspoň moje tělo někdo vynesl a nechal jen tak v lese. Aby mě sežrala zvěř a brouci. Aby se moje kosti rozvalovaly volně po lese. Abych byla pořád duchem svobodná. Nechtěla jsem pod zem. Rozhodně ne. Už nikdy...
Teď jsem si byla jistá tím, že bych nejspíše chcípla v nějaké díře, kam by na mne napadalo listí a kde bych se postupně udusila... Nebo spíše moje duše? "Blbosti, blbosti," zabručela jsem si pro sebe. Z toho všeho jsem byla celá popletená. Jedno bylo ovšem jasné. Ta Tasa, kterou před lety unesli, týrali a drželi zavřenou v jeskyni byla rozumná, byla cílevědomá a jasně věděla co chce a od koho to chce. Šla si za svým a nikomu se nepodřizovala. Ale tahle Tasa byla dávno pryč a už se nikdy nevrátí. To ona zemřela v té jeskyni. Stísněný prostor je jejím hrobem už navždy. Navždy uvězněná, navždy nesvobodná.
Pohlédla jsem na Stína, který o sobě tvrdil, že ví čím je. "Nikdo tak úplně neví, čím je nemyslíš?" pronesla jsem moudře, jako bych měla nějakou světlejší chvilku. Záblesk inteligence, která byla dřív, ale už dávno není. Koukala jsem na svoje tlapky a cítila se menší. Ne maličká, jako když vidím modré oči, jenom menší. "Mám tě ráda Stíne," řekla jsem a dál si prohlížela svoje tlapky, které kreslily do podkladu kruhy. Ztracená mezi realitou a sněním o minulém.

"Hmm," broukla jsem. Stín se ohrazoval tím, že bylo nejlepší dělat si, co jeden chtěl. Ale v tom byla ta potíž. Zakopanej pes, jak by jeden řek. A že tenhle byl teda zakopanej hluboko. Já se neuměla rozhodovat. Neuměla jsem žít tak, abych si dělala co chci. Musela jsem mít někoho, kdo mi říkal, co chci nebo kdo mi alespoň určoval směr, kterým se mám vydat. Nemohla jsem si ani představit to, že bych měla den a v něm se prostě rozhodovala jen tak, podle sebe. Magiče jsem nesnášela, protože mi to říkali rodiče a sestra. A potvrdila se všechna jejich slova, když mne ta magická chátra držela a mučila a... a... Sestra měla vždycky na srdci moje dobro.... měla... má... "Ségra má vždycky na mysli moje dobro... nebo tak nějak... a stejně... já bych ani nevěděla, co mám dělat... kdybych jakože... měla možnost se rozhodovat nebo ták," bručela jsem a packou rýpala do hlíny, která byla trochu navlhlá. Koukala jsem na tu hlínu a na svou tlapku, jak se více a více špiní a vlastně jsem ani nevěděla, proč to dělám. Takový by byl můj život bez někoho, kdo by mi řekl co dělat. Bezmyšlenkovitý a prázdný. "Náhodou seš celkem fajn, když zrovna nechcípáš teda," pronesla jsem a snažila se nefňukat, protože fňukáním bych si nepřidala. Byla jsem tvrďák... občas... jako ségra... Nebyla, ale potřebovala jsem si dokázat, že já nefňukám a tak jsem nefňukala. Mírně jsem popotáhla, ale to bylo všechno.

Stín mluvil o tom, že nemám děkovat. Olízla jsme si z čenichu kus krve, která mi tam zůstávala, jako bych se nějak starala o svůj vzhled. Přitom náprsenku i tlapky jsem měla zašpiněné od bahna, krve a kdo ví čeho ještě. Na vzhledu mi tedy rozhodně nezáleželo, toho si musel všimnout naprosto každý. "I tak... dík," pronesla jsem a sedla si na zem. Byla tu divná atmosféra. Taková... mhe. Jinak než jako mhe se to popsat nedalo.
Řekl jenom jednu větu, ale i tak to se mnou mírně otřáslo. Koukala jsem na svoje tlapky a přišly mi naprosto obří. Chtěla bych být zase maličká. U mámy... Jenže návrat do vlčkovských let nebyl možný. Nikdy nebyl možný. "Já..." nadechla jsem se k odpovědi, ale pak jsem zase tlamu zaklapla. Mluvil v množném čísle. Asi myslel magiče, kteří mne jenom využívali. "Nemá cenu se bránit. Stejně mi blíží, když budou chtít... Je lepší... Lepší je nechat je být ať si říkají, co chtějí... a.... asi mají stejně pravdu v tom, co říkají... Jsem hloupá a nepotřebná... to jsem," zamrmlala jsem si spíš pro sebe než pro něj. Bylo to tak. Zžila jsem se s tím, že už nikdy nic nedokážu. Že nikdy nebudu v ničem dobrá. Do konce svých dní budu tupá Tasa, vlčice, která nemá vlastní ambice, cíle nebo sny.

Prostě jsem pokračovala v práci. Někdo by mohl říct, že jsem skutečně Duncana ignorovala, ale ono to nebylo způsobeno záměrem. Bylo to způsobeno mnou. Prostě jsem se nedokázala pořádně soustředit na dvě věci najednou. Nedokázala jsem mluvit a u toho ještě čistit kožešinu ze srnky, kterou se mi mimochodem podařilo celkem solidně dočistit. Během mého počínání se Duncan bavil se Stínem. Mohl by být aspoň tak slušný, že nás nechá v klidu dožrat. Nijak jsem se ovšem víc nebránila. Jen jsem poslouchala, jak do mne Duncan ryje a jak se mne snaží Stín bránit. Bylo to zvláštní. Mě většinou nikdo nebránil. Duncan se pak usnesl, že mu za námahu nestojíme a odešel. Bylo to tak dobře.
Dočistila jsem zbytek kožešiny a nechala ji být. Pak jsem si sedla na zem. "Díky, ale nemusel ses mě zastávat, jsem zvyklá," prohodila jsem k Stínovi a nervózně přešlápla předníma tlapkama. Nevěděla jsem, proč to Stín udělal a to mne celkem znervóznilo. Duncan by mu mohl zakroutit krkem kdyby chtěl, protože bylo vidět, že svaly za tu dobu co jsme se neviděli spíše nabral, než ztratil. Tulák by proti němu neměl šanci ani v nejmenším. Stín riskoval zranění, když se pustil do mé obrany. Nemohl tušit, že Duncan není úplně rváč.

Znovu jsem tiše zavrčela. Nelíbilo se mi, že tu oxiduje a otravuje tak zvuk svýma výblitkama, který se mu šířily z tlamy. Mírně jsem ohrnula čenich. "Tak zprávu si předal poslíčku a můžeš jít, nazdar," řekla jsem mu jenom, když nás informoval o tom, že máme stáhnout srnu z kůže. Pomalu jsem se zvedla a přešla k srně, nebo spíše tomu co z ní zůstalo, abych se pustila do stahování kůže. Pracně jsem drápy dávala pryč zbytky masa, které zůstávalo na kůži. Odtrhávala jsem svalovinu, která se mírně táhla. Maso jsem buď hned sežrala nebo nechala odhozené pro drobné živočichy. Mravenci se o ty kousky určitě poperou. Kosti jsem dávala na jednu hromadu, kde jsem měla v plánu si pak vybrat největší kost k vlastnímu požití.
Duncan se evidentně neměl k odchodu. Pokračovala jsem ve své práci, ale nebyla jsem tak chytrá, abych ho ignorovala. Byla jsem na to prostě až moc hloupá, aby mě napadla tahle varianta. Zároveň mě nenapadla ani žádná trefná poznámka, jako "vypudit jsem chtěla jenom tebe" nebo "teď tu má lepší nabíječku, než jsi byl kdy ty tak není potřeba". Ne nic z toho jsem neřekla. Byla jsem prostě moc hloupounká, moc jednoduchounká, moc tupá. Tupík Tasík, to jsem byla já. "Ne," odvětila jsem tedy po chvilce na otázku a pokračovala v práci. Stínovi jsem věnovala jenom jeden pohled, než jsem se opět vrátila ke kožešině.

Byla jsem konečně spokojená na sto jedna procent. Vyspalá, vyprázdněná a při tom plná energie. Stín sice něco mrmlal, když jsem ho vzbudila, ale já fakt nechtěla, aby se mu něco stalo. A co já vím, kdyby se tu objevil třeba Norox sežral by ho určitě... Tupko, Norox je mrtvej! Mírně jsem se ušklíbla nad svou vlastní tupostí. "Spokojenost je blbost..." pronesla jsem. Možná by v tom jeden mohl hledat nějakej skrytej smysl nebo nějakej význam, jenže to by ta slova nesměla pocházet od mojí tupounké maličkosti. "Nevím... Asi jo... Ségra stejně Rez dřív nebo později odkopne, takže tu bude aspoň víc místa pro mě a co by si pak počala... Musí tu být někdo, kdo ji udrží tlapkama na zemi a nedovolí, aby se nějak víc camrala s magičema... A pak taky, ve většině je síla a nakopat někomu zadek nebude tak těžký, když nás bude víc," přemýšlela jsem na hlas a odpovídala tak na Stínovu otázku.
Najednou mne zarazil pach a následný hlas nově příchozího. Žouželák. Tiše jsem zavrčela. Doufala jsem, že projde kolem a odejde, ale on to neudělal. Byl na to asi moc blbej nebo jenom nerespektoval zásady smeček? Kdo ví. "Rozhodně se mi daří líp než tobě," zabručela jsem na něj a doufala, že se sebere a vypadne, když uvidí, že se s ním nikdo nebude bavit, ale on si místo toho sedl na zadek, jako by mu to tu patřilo a začal kecat nějaký věci o amantech? Ani jsem netušila, co to slovo znamená bylo moc komplixované na to, abych ho pochňápala, takže jsem jenom znovu zavrčela. "Stíne, Nemrda. Nemrdo, Stín," představila jsem je navzájem a ani jsem se nepozastavila nad tím, že neříkám vlkovo pravé jméno. Jeho jméno mohlo mít tolik podob. Nemrda, žouželák, ten co dolézá za ségrou. Tolik podob.

Jenom "hmmoval" a skoro se ani neprobouzal. Nebo to tak chvilku vypadalo. Moje střeva se začínala kroutit a bouři. Zadek se mi začal zvedat do špičky a já věděla, že to znamená menší katastrofu pokud hnedka nezalezu do nějakýho křoví. "Dělej ty osino v bobřím zadku, prober se," zahudrovala jsem a mírně poskočila na všechny čtyři. Potřebovala jsem na záchod už jako docela dost a tohle čekání mě nutilo přešlapovat na místě. "Potřebuju na stranu a nemůžu tě tu nechat jen tak ležet, aby tě někdo náhodou nesežral," pronesla jsem netrpělivě, abych ho aspoň trochu probrala. "Seš vzhůru? Jo seš, tak já jdu, hned jsem zpět," dodala jsem a intenzita mého hlasu jen prozrazovala, že odcházím na poslední možnou chvíli.
Odkráčela jsem si to svižným krokem do křovin, které byly tak sto metrů od Stína. Hezky jsem přičupla a užívala si tuhle chvilku naprostého klidu a pokoje, kdy jsem se mohla věnovat jediné zábavné činnosti, která mi přinášela nějaké potěšení a neobsahovala trhání něčích končetin. Trvalo to celkem dost dlouho a nebylo se čemu divit, když jsem na posezení spořádala takový flák masa. Až jsem se divila, že Stín nepotřeboval do křoví když vstal. Pomalu jsem se zase zvedla a vychovaně zahrabala hromádku tak, že hlína a tráva létaly všude, jenom ne na nově vytvořený kus hnojiva. S úlevným úsměvem jsem se vydala zpět za Stínem. Vylezla jsem ze křoví a kráčela k němu, jako paní tvorstva.

Zavřela jsem oči tak pevně, že to i Stín musel pochopit. Muselo mu dojít, že po žrádle chci spát a neodpovídat na debilní dotazy nějakýho podvraťáka, který mi nevěří a ještě se naváží do mojí vlastní ségry. Měl by držet kušnu. Pomohly jsme mu, aby se pořádně nažral. Rozhodla jsem se ponořit spíš do sebe, než do toho, co se Stín snažil z mojí maličkosti vytáhnout. Stejně jsem neznala odpovědi. Celkem tvrdě jsem usnula.

Probudilo mě šimrání na kožichu. Začalo se to šířit a postupně jsem to cítila na hřbetě, uších a čenichu. Otevřela jsem jedno očko a pak druhé. Slunce vyšlo na oblohu a to šimrání byly jeho paprsky, které si pohrávaly s mým kožichem. Tiše jsem zavrčela na sluneční vetřelce, kteří mne tak nepříjemně probudily. Pomalu jsem se zvedla do sedu a pak na všechny čtyři, abych se pěkně protáhla, než jsem si za se sedla. Měla bych se vydat někam na záchod. Poposedla jsem si, ale nechtěla jsem Stína nechávat bez dozoru. Někdo by si ho spletl s mršinou a sežral. Určitě. "Stíne?" houkla jsem na něj, aby se probral, pokud spal.

Stín byl fakt ukecanej. A já chtěla spát. Prudil. "Hele nevím kdo, jak nebo proč jí to udělal, ale přirozený to rozhodně není, takže to musel být nějakej vypečenej magič, kterýho baví dělat si z ostatních prdelky nebo je jenom prostě blbej a neumí ovládat vlastní magie," zaprskala jsem na něj, když se zase začal dotazovat. Navíc on osočoval mojí ségru z toho, že si za tohle mohla sama. "Nevím co jsi viděl nebo neviděl, ale vsadím se, že jsi to viděl u nějakýho stupidního magiče, který ti to ukazoval, že jo? A co když tenhle magič zaklel ségru a ve svý dementnosti i sám sebe hmm tě nenapadlo ty chytráku, co? Prej kdyby si to udělala sama," zaparodovala jsem Stínův hlas při poslední větě. "To ták," dodala jsem na konec. "Moje ségra si s magiema nezahrává, ví moc dobře jak jsou nebezpečný a jaký jsou magičové sviňáci. Rozhodně by se nesnažila, aby si ta křídla na sebe nějak přivolala."
Vyšel ze mě prd, kterým jsem zamořila okolní vzduch, jako by to byla poslední tečka za mým proslovem, který jsem už nehodlala moc dál rozvádět. Ale něco mi našeptávalo, že Stín to bez komentáře nenechá. Zavřela jsem oči, ale nespala jsem.