Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pod nohama jsem ztrácela pevnou půdu, ale ono popravdě, já nikdy moc pevné půdy pod tlapkama neměla. Tlapka bez drápků mi podjela a tím jsem ztratila rovnováhu. Všechny tlapky měly co dělat, abych nepřepadla přes okraj. Ucítila jsem, jak se lesklé listí začalo sunout směrem k okraji a hrozilo, že společně s ním do díry zahučí i moje ctěná maličkost. Zalapala jsem po dechu, jak jsem se naklonila nad okrajem a nebezpečně se začala přesouvat. Jenže to už mě držel Stín za zátylek. Měl tlapky plné drápků, takže mu nedělalo problém se zapřít a udržet mě, ale zároveň i sebe na správné straně srázu. Pohlédla jsem nahoru. Do očí jsem mu moc neviděla, protože jsem byla v podstatě v jeho tlamě. Viděla jsem tedy hlavně jeho hrudník a bok .
Mohla bych přemýšlet o tom, proč mě chytil nebo o tom, proč mě neshodil dolů. Jenomže tohle byly dospělé myšlenky a na ty jsem já ve svém stavu rozhodně nebyla připravená. Zapřela jsem se a vší silou jsem se pokusila vytáhnout zpátky. Pokud mě Stín chtěl pustit, teď měl tu možnost. Já se mezitím snažila ze všech sil postavit tlapky tak, aby mi pod nimi nepodkluzovala už zem.

Šla jsem za ním jako poťouchle kterým jsem byla. Momentálnějsem nebyla v rozpoložení na nejakou vekkou konverzaci. Stín taky mlčel, takže jsem mlčky šla za ním. Měla jsem být smutná. Ale proč? Moje malé já už zapomnělo na to, že ba mě Stín kdy křičel. Dokonce zapomnělo na to že hsem si za to mohla sama. Začala jsem mírně poskakovat z tlapky na tlapku.
Se smíchem jsem začala skákat po listech, které ležely na zemi. Speciálnějsem ovšem skákala oo těch oranžových,. Chvilku se zdálo, že spadnu, ale se salvou smíchu, který skřípal jsem nabrala ztracenou rovnováhu. "Stín se rýmuje se splín, máš splín?" zeptala jsem se Stín a zase poškodila na další list. Byla jsem ztracená ve své vlastní hře, takže jsem nevnímala varování, kterého se mi dostalo. Najednou tu byl sraz. "Ou..." houkla jsem a na poslední chvíli jsem nabrala rovnováhu a přenesla těžiště, abych nespadla dolů. Byla to vážně hloubka. Se smíchem jsem se otočila na Stína. "To bylo těsný, " prohodila jsem a poskočila. Kluzké listí mi podklouzlo pod tlapkou bez drápků, protože ta se neměla, jak chytit.

Byla jsem jako na horské dráze. Před chvilkou plná rozumu a pocitu vlastní vlády na osudem, a najednou malá, jako vlčátko, kterému někdo ublížil. Neschopné se postavit na odpor nebo se samo sebe zastat. Stín něco začal, ale mě tak hučelo v uších, že jsem jeho slova neslyšela. Myslela jsem si, že jeho slova jsou jako šumění větru. Zmenšovala jsem se a zmenšovala. Najednou pronesl něco o úkrytu a že o tom nebudeme mluvit a vyrazil směrem pryč. Netušila jsem kam jde. Zůstala jsem stát na místě, protože jsem za ním jít nechtěla. Je na mě zlý, zlý zlý Stín. Nemá mě lád plotože mu pšijdu hloupá a tupá... Tupá Tasa, tupá. Zlostně jsem dupla tlapkou o zem, protože jsem na sebe byla nazlobená. Nedokáže si udlžet ani jednoho kamajáda. Můj malinkatý mozeček se zcvrknul tam, kam až to šlo.
Pohlédla jsem dopředu a uviděla Stínův ocas, který se ode mě vzdaloval. Jenomže jako každé vlče, které trucuje a nechce jít za rodičem, i já pochopila, že když tu zůstanu, tak nebudu vědět, co mám dělat. Nedokázala jsem se pro nic rozhodnout, takže mi nezbylo nic jiného, než se rozeběhnout za Stínem. Cupitala jsem, co nejrychleji to šlo. Ale moje tělo bylo moc velké a moje mysl moc malá. Muselo to působit celkem komicky, jak jsem se neohrabaně snažila Stína doběhnout.

Najednou se ke mně otočil a začal mluvit. A nepřestával. Ten Stín, který mnohdy neřekl za celou cestu ani jedno slovo, náhle spustil lavinu vět a slov, která se nepřestávala valit. Zaryla jsem drápky do země na těch tlapkách, kde jsem je měla, jako bych se bála, že mě mohou jeho slova strhnout na zem nebo odtáhnout pryč. Jenže ona neměla tuhle sílu. Fyzicky mne přemístit nemohla, ale mohla mě přemístit aspoň psychicky. Cítila jsem v jeho hlasu naštvání, opravdu velké naštvání. A bála jsem se. Mírně jsem se přikrčila a stáhla uši k hlavě, jak tam tak stál a křičel na mě. Tohle jsem slyšet nechtěla, chtěla jsem slyšet proč je naštvaný a co jsem udělala špatně. Tak moc mi záleželo na tom, dělat všechno tak, jak ostatní chtěli, že jsem si neuvědomovala, že i tohle může jednoho naštvat.
A tak jsem tam tak stála jako zaražená. Byla jsem moc hloupá na reakci. Mírně jsem se otřásla a pak mi po tvářích začaly téct slzy. Snažila jsem se nepůsobit slabě, ale očka se mi zalila tak rychle, že s tím nešlo nic udělat. Tlapkou jsem si je ani nesnažila otřít. "Promiň," kníkla jsem jenom, jako bych čekala, že dostanu ránu nebo že mě na místě zabije. Kdyby chtěl, tak by mohl. V tomhle stavu bych se nejspíš ani nebránila. Tak moc mě zaskočilo, že se na mě zlobí. Ale taky mě zaskočilo to, jak moc trpěl. A spojila jsem si to se svým vlastním utrpením. V mojí hlavičce se to prostě celé pomotalo a už jsem ani sama netušila, proč brečím.

Kývla jsem souhlasně hlavou a zapsala si za ouška, že pokud umřu, tak musím umřít hned na poprvé a nenechat se dostat tam, kde skončil Norox a odkud se nějakým způsobem dostal Stín. Jeden by se zeptal na to, jak se mu povedlo vrátit se mezi živé nebo jak se v první řadě na to místo mezi životem a smrtí dostal či jaké to vlastně bylo. Jeden ovšem nebyla Tasa. Nezeptala jsem se ho tedy na další otázku, která by mi mohla dát zajímavou odpověd a jen jsem připitomněle pokývla znovu hlavou. Nebylo to snad z důvodu, že bych si všimla, jak nepříjemné je Stínovi mluvit o tomto zážitku. Já prostě jen nebyla tak zvědavá a taky mě to popravdě nenapadlo. Alespoň ne hned. Jestli se vrátil Stín, mohl by se vrátit i Norox. A kdyby se Norox vrátil mohla by se vrátit i ta magička, kterou jsem zabila. Toho jsem se obávala a tak jsem se zatřásla.
Pak řekl, že jsem ho neurazila, což mě trochu uklidnilo a mírně jsem se usmála. Dokonce jsem i pokývala znovu viditelným ocasem. Jenže Stín nevypadal, že by to byla pravda. Viděla jsem na něm, že není přímo ve své kůži. Normálně byl od rány, odsekával a byl nepříjemný, ale teď mi přišel takový... rezignovaný? Netušila jsem, jak to popsat, ale rozhodně to nebyl normální stav. "Půjdu, až mi řekneš, co se stalo? Bylo to takové fajnové poflakování, tak kde je problém?" zeptala jsem se a jako umíněné vlče klepla tlapkou do země, že se odmítám hnout.

Sledovala jsem Stína pohledem, který byl celkem zkoumavý. Zdálo se mi, že se mu něco nezdá nebo že je něco špatně. A najednou jsem si myslela, že za to můžu já. Ale proč nebo jak? Nebyla jsem si jistá, že bych se měla ptát, protože zrovna mluvil. "Neboj," ujistila jsem ho, že se nehodlám pouštět do nějakého polovičatého umírání. Rozhodně bych chtěla zemřít pořádně. "Jestli umřu tak pořádně," dodala jsem, abych ho ujistila. Nedocházelo mi chvíli k čemu se tu Stín doznává. K tomu, že tam byl. Což znamenalo, že zemřel. A pokud zemřel. Tak... "Ty jsi umřel," zeptala jsem, ale nevyznělo to jako otázka, spíš jako oznámení.
"Nechtěla jsem být zlá nebo tak... Ale.... urazila jsem tě?" zeptala jsem se po chvilce. Věděla jsem, že je nějak odtažitý a že něco není v pořádku, ale nemohla jsem to rozklíčovat. Nevěděla jsem, co to je, ale chtěla jsem to zjistit. Prostě jsem to chtěla zjistit. Proč je tak zaražený a takový... mhe...

Stín se táhnul hůř než můj smrad, jak jsme procházeli lesem, ale já nějak nevěděla proč. Byl nažralý, vyspaný, takže energie mu chybět nemohla. Zvláštní... Dlouho jsem to, ale neřešila, protože mi začal odsekávat jako dřív, takže se už asi vrátil do pohody. "Taky si myslím, že by to nemělo nikomu vadit, ale evidentně vadí... Jenomže co magičům nevadí, že jo... pff," pronesla jsem souhlasně na jeho odpověď na mou ne otázku. Pořád se tvářil divně, z čehož jsem byla divná já. Z toho zmatení mi začal poblikávat ocas. Na chvilku zmizel a pak se zase vrátil. Pak zase zmizel. A pak se zase vrátil. Já si toho nevšímala, protože můj ocas byl v zadu a tak jsem to ani vidět nemohla. "Auuí," zívla jsem jenom na celé kolo a tlama se mi otevřela, až jsem si ji málem vylomila z pantů. Najednou jsem byla nějaká unavená a vyhlídka dobrého spánku v úkrytu se mi líbila.
Stín zase promluvil. Tentokrát dost temným hlasem. Nikdy mne nenapadlo, že bych na to místo šla. Zastavila jsem se. Normální vlk by se zeptal, jak to Stín ví, ale já nebyla normální. "Neboj, nemám v plánu někam jít," odvětila jsem mu, i když jsem to nemyslela tak, že nemám v plánu umřít. Myslela jsem to prostě tak, že nemám v plánu odejít třeba do vedlejšího lesa. Úplně jsem totiž nechápala o čem to mluví.

Po protažení jsem si prohlídla Stína. "Netvař se jako bys měl zaražený prdy a hni sebou, nebo tady zmoknu a to by ti mohlo vadit. Rez si stěžovala, že v dešti strašně smrdím?" podotkla jsem a nechtěně z toho udělala otázku. Stín si tak mohl myslet, že se ho ptám, jestli vážně páchnu nebo ne. Samotné mi můj smrádek nevadil, byla jsem na něj zvyklá. Pohlédla jsem na nebe, které bylo zatažené a fakt vypadalo nadějně na déšť. "Někde tu úkryt asi bude, ale ségra mi asi neukázala kde je, ale tak to najdeme," pronesla jsem a vydala se pomalým krokem do lesa, abych našla úkryt, který momentálně náležel mojí nové smečce. Smečka. Divný slovo. Neměla jsem smečku už tak dlouho, že jsem pomalu zapomínala na to, jaký to je v nějaký být. Jediné, co jsem místo smečky měla byla rodina. Vzpomínala jsem na sourozence a to, kde asi budou. Styx byla v pohodě. Apaté odsud zmizela, stejně jako jeden z bratrů. Druhý zemřel a třetí nebyl ani živý ani mrtvý. To mě přivedlo na poměrně zajímavou otázku. "Hele Stíne, myslíš si, že existuje nějaký místo mezi životem a smrtí?" zeptala jsem se najednou. "Bude to znít divně, ale měla jsem sen, ve kterém se mi zjevil Norox a nebyl ani živý ani mrtvý. Bylo to divný," přiznala jsem se ke svému věšteckému snu, který jsem držela před ostatními v tajnosti.

Sklo normálnosti, které se v mé mysli objevilo v sobě začínalo mít trhliny. Začínalo praskat. Objevila se první pavučinka nabádající k opatrnosti. Naznačovala, že při neopatrném zacházení by se křehké sklo mohlo rozsypat na kousky. Poskládat jej zpátky bude trvat. Jenže takový už byl koloběh mysli, která sídlila uvnitř Tasy. V momentech kdy se cítila dobře, spokojeně a chráněná se sklo normálnosti dávalo dohromady, aby zjistilo, že není schopno vydržet vnější realitu. Že není schopno vypořádat se se vzpomínkami a křivdami. A tak se zase rozpadlo. Vlčice si na to zvykla. Musela. Když se zrcadlo starého a nového rozpadne, zapomene na to, co ztratila. Na pocit sebe sama. Bylo to tak dobře. Ona byla odkázána na to být na někom přisátá jako malá pijavička ne spíše jako blecha v kožichu. Navždy se živit na někom silnějším, kdo určí její směr, ale i to zda přežije nebo bude zatracena.

Stín se rozhodl odejít. Nebo to tak vypadalo. Mírně jsem stříhla ušima, když jsem usylšela jeho krkoky, které mířily pryč. Jenže pak pod jeho tlapkami přestala zem křupat. Zůstal stát. Neviděla jsem ho, ale slyšela. Dál jsem svou tlapkou kreslila kruhy a čáry. Slyšela jsem, co říká a chvíli to zpracovávala. "Já vím," řekla jsem. "Ale mě to nevadí." Tichý hlas se nesl do dálky a umíral mezi stromy. Pak jsem jedním tahem zničila vše, co jsem v hlíně nakreslila. A jen tak zmizelo i moje staré já. Ztracené v temných zákoutích a bariérách mé mysli.
Zvedla jsem se na všechny čtyři a jako by se nic nestalo jsem se začala protahovat. Nebe bylo podle všeho zatažené. "Hmm asi bude chcát, měli bychom se někam schovat," řekla jsem tónem, který byl pro mě více normální, než vše, co jsem řekla do teď. "Nebo máš snad jiný plány?" zeptala jsem se Stína. Nehodlala jsem ho tu držet, proč bych to taky dělala. Kdyby chtěl jít, mohl běžet. Určitě má někde zašitej pelech, kterej mi nechce ukázat... Pche... Na tenhle les stejně nemá, žádný z jeho slavných pelechů.

Stín mne odbyl slovem, že je to můj boj. Ale byl to vlastně můj boj. On mi věřil a myslel si, že bych si poradila, i kdybych nebyla ochotná skákat jak sestra a jí podobní pískají. Jenomže já si tím tak jistá nebyla. Zavrtěla jsem zamítavě hlavou, ale dál sledovala vlastní tlapku. Odplouvala jsem v myšlenkách dál a zase zpět ke Stínovi. Teď jsem byla pryč. Přemýšlela jsem. Tyhle okénka zdravého rozumu jsem neměla moc často. Byla vzácností, které jsem si nevážila. Neměla jsem je ráda, protože mne napadaly věci, které jsem později nebyla schopná zpracovat a které jsem momentálně ani zpracovávat nechtěla. Ale bohužel tu byly. Přemýšlela jsem o tom, jak by to bylo kdybych zemřela v tom stísněném prostoru. Vadilo by mi umřít tak, že bych neměla někde hrob ani pohřeb? Ne nevadilo. Vadilo by mi hlavně zůstat dole pod zemí. Nebylo pro mě ovšem nejdůležitější to, kde nakonec moje tělo skončí, to už mi v podstatě mohlo být jedno. To na čem mi záleželo bylo, jak zemřu.
Věřila jsem tomu, že je dobrá a špatná smrt. Dobrá smrt byla v klidu a rozvaze. Špatná v slzách a lítosti. Dobrou smrt si vlk musel vybojovat a smířit se s ní. Špatná přicházela náhle a za studena. Nechtěla jsem zemřít v slzách a nechtěla jsem zemřít pod zemí. Proto jsem tenkrát bojovala, i když jsem z toho postupně zešílela. Těžko říct, jestli ten boj za to stál. Někdo by si možná myslel, že budu chtít zemřít v nějaké krvavé bitvě, ale to byl spíše sen mých sourozenců. Zemřít na haldě mrtvých magičů, to by se jim líbilo. Ale mě ne. Uvnitř jsem věděla, že bych chtěla umřít na stáří. Obklopená rodinou a přáteli. Milovaná. Jenomže tohle přání se mi stále více a více vzdalovalo, když jsem byla vězněná. Musela jsem ho zahnat a zadupat do sebe. A jak jsem zadupávala víc a víc, ztrácela jsem samu sebe v šílenství a nakonec jsem si na tohle přání vzpomínala jen v těch klidných chvilkách, které přicházely náhodou a bezpozvání.
Pohledem jsem sledovala kružnice a čáry. Bahnitý podklad pomalu schnul pod mými tlapkami. Krev se promíchala s hlínou. Pořád jsem si uvědomovala vlastní já. Pořád jsem byla při smyslech. Trvalo to kupodivu dlouho, co jsem mohla okolí přijít jako normální vlčice. Stín odporoval. Zase. Jako by byl odpor něco, co si vštípil do hlavy a nechtěl se toho zbavit. "Já si to nemyslím... Já to vím," pronesla jsem k soše, která stála kousek ode mě a v které tlouko srdce, i když by to nejspíše taky popřel. Pohledem jsem chvilku vysela na Stínovi, než jsem se vrátila ke svým tlapkám, kružnicím a čarám. "Můžeš si s tím nesouhlasit, může se ti to nelíbit, ale to je to jediné, co s tím můžeš dělat... Mám tě ráda, jsi na mě hodný," dodala jsem s tlapkou od bahna. Světlá chvilka se pomalu blížila ke svému konci.

Přemýšlela jsem nad tím, co Stín říkal, ale moc se mi to nezamlouvalo. Byla jsem už taková. Nedokázala jsem říct ne a rozhodně ne když šlo to ne přímo k sestře. Nemohla bych jí odmlouvat, protože to by si mě třeba pak už nechtěla nechat nebo... Nebo něco horšího... Mírně jsem naklonila hlavu na stranu. "Sestra by se bezemě obešla, jenže já bych bez ní chcípla," pronesla jsem poměrně vážným hlasem a pořád sledovala svoje tlapky, jak kreslí náhodné obrazce do vlhkého podkladu, který hnil a tlel, přímo pod nimi. Nedokázala jsem si představit, že bych někdy zemřela. Můj mozek na to nebyl uzpůsobený. Jeho velikost vlašáku mi nedovolovala o tom vůbec uvažovat, ale byla doba, kdy jsem věděla, jak bych chtěla zemřít. Dokonce jsem i věděla, jak bych chtěla, abych byla pohřbená. Tenkrát v té jeskyni, která se každý den zdála těsnější, jsem přesně věděla, co chci. Chtěla jsem utéct a chtěla jsem být svobodná, i kdyby to znamenalo mou smrt. A i v té smrti jsem cítila jakousi svobodu. Ale byla jsem slabá, abych to ukončila. Tenkrát jsem si přála, aby aspoň moje tělo někdo vynesl a nechal jen tak v lese. Aby mě sežrala zvěř a brouci. Aby se moje kosti rozvalovaly volně po lese. Abych byla pořád duchem svobodná. Nechtěla jsem pod zem. Rozhodně ne. Už nikdy...
Teď jsem si byla jistá tím, že bych nejspíše chcípla v nějaké díře, kam by na mne napadalo listí a kde bych se postupně udusila... Nebo spíše moje duše? "Blbosti, blbosti," zabručela jsem si pro sebe. Z toho všeho jsem byla celá popletená. Jedno bylo ovšem jasné. Ta Tasa, kterou před lety unesli, týrali a drželi zavřenou v jeskyni byla rozumná, byla cílevědomá a jasně věděla co chce a od koho to chce. Šla si za svým a nikomu se nepodřizovala. Ale tahle Tasa byla dávno pryč a už se nikdy nevrátí. To ona zemřela v té jeskyni. Stísněný prostor je jejím hrobem už navždy. Navždy uvězněná, navždy nesvobodná.
Pohlédla jsem na Stína, který o sobě tvrdil, že ví čím je. "Nikdo tak úplně neví, čím je nemyslíš?" pronesla jsem moudře, jako bych měla nějakou světlejší chvilku. Záblesk inteligence, která byla dřív, ale už dávno není. Koukala jsem na svoje tlapky a cítila se menší. Ne maličká, jako když vidím modré oči, jenom menší. "Mám tě ráda Stíne," řekla jsem a dál si prohlížela svoje tlapky, které kreslily do podkladu kruhy. Ztracená mezi realitou a sněním o minulém.

"Hmm," broukla jsem. Stín se ohrazoval tím, že bylo nejlepší dělat si, co jeden chtěl. Ale v tom byla ta potíž. Zakopanej pes, jak by jeden řek. A že tenhle byl teda zakopanej hluboko. Já se neuměla rozhodovat. Neuměla jsem žít tak, abych si dělala co chci. Musela jsem mít někoho, kdo mi říkal, co chci nebo kdo mi alespoň určoval směr, kterým se mám vydat. Nemohla jsem si ani představit to, že bych měla den a v něm se prostě rozhodovala jen tak, podle sebe. Magiče jsem nesnášela, protože mi to říkali rodiče a sestra. A potvrdila se všechna jejich slova, když mne ta magická chátra držela a mučila a... a... Sestra měla vždycky na srdci moje dobro.... měla... má... "Ségra má vždycky na mysli moje dobro... nebo tak nějak... a stejně... já bych ani nevěděla, co mám dělat... kdybych jakože... měla možnost se rozhodovat nebo ták," bručela jsem a packou rýpala do hlíny, která byla trochu navlhlá. Koukala jsem na tu hlínu a na svou tlapku, jak se více a více špiní a vlastně jsem ani nevěděla, proč to dělám. Takový by byl můj život bez někoho, kdo by mi řekl co dělat. Bezmyšlenkovitý a prázdný. "Náhodou seš celkem fajn, když zrovna nechcípáš teda," pronesla jsem a snažila se nefňukat, protože fňukáním bych si nepřidala. Byla jsem tvrďák... občas... jako ségra... Nebyla, ale potřebovala jsem si dokázat, že já nefňukám a tak jsem nefňukala. Mírně jsem popotáhla, ale to bylo všechno.

Stín mluvil o tom, že nemám děkovat. Olízla jsme si z čenichu kus krve, která mi tam zůstávala, jako bych se nějak starala o svůj vzhled. Přitom náprsenku i tlapky jsem měla zašpiněné od bahna, krve a kdo ví čeho ještě. Na vzhledu mi tedy rozhodně nezáleželo, toho si musel všimnout naprosto každý. "I tak... dík," pronesla jsem a sedla si na zem. Byla tu divná atmosféra. Taková... mhe. Jinak než jako mhe se to popsat nedalo.
Řekl jenom jednu větu, ale i tak to se mnou mírně otřáslo. Koukala jsem na svoje tlapky a přišly mi naprosto obří. Chtěla bych být zase maličká. U mámy... Jenže návrat do vlčkovských let nebyl možný. Nikdy nebyl možný. "Já..." nadechla jsem se k odpovědi, ale pak jsem zase tlamu zaklapla. Mluvil v množném čísle. Asi myslel magiče, kteří mne jenom využívali. "Nemá cenu se bránit. Stejně mi blíží, když budou chtít... Je lepší... Lepší je nechat je být ať si říkají, co chtějí... a.... asi mají stejně pravdu v tom, co říkají... Jsem hloupá a nepotřebná... to jsem," zamrmlala jsem si spíš pro sebe než pro něj. Bylo to tak. Zžila jsem se s tím, že už nikdy nic nedokážu. Že nikdy nebudu v ničem dobrá. Do konce svých dní budu tupá Tasa, vlčice, která nemá vlastní ambice, cíle nebo sny.

Prostě jsem pokračovala v práci. Někdo by mohl říct, že jsem skutečně Duncana ignorovala, ale ono to nebylo způsobeno záměrem. Bylo to způsobeno mnou. Prostě jsem se nedokázala pořádně soustředit na dvě věci najednou. Nedokázala jsem mluvit a u toho ještě čistit kožešinu ze srnky, kterou se mi mimochodem podařilo celkem solidně dočistit. Během mého počínání se Duncan bavil se Stínem. Mohl by být aspoň tak slušný, že nás nechá v klidu dožrat. Nijak jsem se ovšem víc nebránila. Jen jsem poslouchala, jak do mne Duncan ryje a jak se mne snaží Stín bránit. Bylo to zvláštní. Mě většinou nikdo nebránil. Duncan se pak usnesl, že mu za námahu nestojíme a odešel. Bylo to tak dobře.
Dočistila jsem zbytek kožešiny a nechala ji být. Pak jsem si sedla na zem. "Díky, ale nemusel ses mě zastávat, jsem zvyklá," prohodila jsem k Stínovi a nervózně přešlápla předníma tlapkama. Nevěděla jsem, proč to Stín udělal a to mne celkem znervóznilo. Duncan by mu mohl zakroutit krkem kdyby chtěl, protože bylo vidět, že svaly za tu dobu co jsme se neviděli spíše nabral, než ztratil. Tulák by proti němu neměl šanci ani v nejmenším. Stín riskoval zranění, když se pustil do mé obrany. Nemohl tušit, že Duncan není úplně rváč.

Znovu jsem tiše zavrčela. Nelíbilo se mi, že tu oxiduje a otravuje tak zvuk svýma výblitkama, který se mu šířily z tlamy. Mírně jsem ohrnula čenich. "Tak zprávu si předal poslíčku a můžeš jít, nazdar," řekla jsem mu jenom, když nás informoval o tom, že máme stáhnout srnu z kůže. Pomalu jsem se zvedla a přešla k srně, nebo spíše tomu co z ní zůstalo, abych se pustila do stahování kůže. Pracně jsem drápy dávala pryč zbytky masa, které zůstávalo na kůži. Odtrhávala jsem svalovinu, která se mírně táhla. Maso jsem buď hned sežrala nebo nechala odhozené pro drobné živočichy. Mravenci se o ty kousky určitě poperou. Kosti jsem dávala na jednu hromadu, kde jsem měla v plánu si pak vybrat největší kost k vlastnímu požití.
Duncan se evidentně neměl k odchodu. Pokračovala jsem ve své práci, ale nebyla jsem tak chytrá, abych ho ignorovala. Byla jsem na to prostě až moc hloupá, aby mě napadla tahle varianta. Zároveň mě nenapadla ani žádná trefná poznámka, jako "vypudit jsem chtěla jenom tebe" nebo "teď tu má lepší nabíječku, než jsi byl kdy ty tak není potřeba". Ne nic z toho jsem neřekla. Byla jsem prostě moc hloupounká, moc jednoduchounká, moc tupá. Tupík Tasík, to jsem byla já. "Ne," odvětila jsem tedy po chvilce na otázku a pokračovala v práci. Stínovi jsem věnovala jenom jeden pohled, než jsem se opět vrátila ke kožešině.