Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslušně jsem ťapkala v patách sestry a v podstatě se nezapojovalaa do konverzace. Občasně jsem něco zahmmovala, ale to bylo spíše jen pro to, abych si pročistila hrdlo a narušila tichost. Nehodlala jsem se s nimi bavit, protože jsem na to neměla náladu. Navíc můj slovní průjem nejspíše obsahoval všechnu mou slovní zásobu na následující rok, takže jsem už asi ani neměla co říct. Mlčky jsem tedy pokračovala lesem a jen krčila čenich, když jsem zaslechla něco, co se mi nelíbilo nebo když jsem v lese postřehla nějaký stín. Noc vždycky přinášela podivné věci. Tahle nebyla jiná, než ty předchozí. Sestra nás dovedla k úkrytu, který vypadal slibně.
Chvilku jsem si ho prohlížela, ale pak jsem se rozhodla, že hodnocení si nechám až ho uvidím i vevnitř. Nebyla jsem úplně ten typ, co by každému všechno hned chválil. "Hmm," broukla jsem jenom. "Já se půjdu prospat, takže si můžete vyřídit, co potřebujete hned, pak mě když tak vzbuďte," zabručela jsem jenom a nechala sestru a Stína pohromadě. Byla jsem opravdu hodně unavená. Navíc mě bolel zátylek, jak mě Stín táhnul, takže jsem doufala, že když se trochu natáhnu a protáhnu, tak mě přestane za krkem bolet. Nemohla jsem tušit, že bolest je spíše od rány, než že by mi skřípnul nervy. Pomalu jsem zmizela v novém bydlišti.

//Úkryt

Sledovala jsem Stína, který se ohrazoval, že bych chtěla vymýtit i jeho. A chtěla? Ale...Ale...A... Tak jsem to vůbec nemyslela, chtěla jsem vyštěknout zoufale své pomatené myšlenky, ale nemohla jsem. Nešlo to. Nemohla jsem se ohradit, protože můj mozek prostě nebyl schopný si dát všechno pěkně dohromady. Nedokázala jsem to. Navíc přišla sestra. Ani jsem nevěděla, co bych měla Stínovi říct, jak se mu omluvit nebo jak se s ním vypořádat. Nemohla bych mu přeci jen tak vysvětlovat, že jeho do množiny magičů nepočítám. Protože proč ho tam vlastně nepočítám?
Podívala jsem se na sestru. Ta se samozřejmě rozhoda promlvit jako první. Nemluvila jsem o ní se Stínem, kromě toho, že je to náš spojenec, takže asi ani nemohla tušit, že tahle naše výmněna názorů je úplně jiná, než naše normální rozhovory. Podívala jsem se na ni a přikývla. "Určitě," odvětila jsem jí na návrh, abychom se šli podívat na místo nového úkrytu. Teď jsem byla porstě moc zmatená sama ze sebe a ze všeho. Rozrušená... ano to bylo to správné slovo. Zvedla jsem se ze sedu a připravila se na odchod. Nechtěla jsem už nic řešit. Potřebovala jsem zase nějaké neviditelné vodítko, které by mne pohodlně vedlo životem a světem, a já už nemusela nic řešit. Sestra byla takovým vodítkem už několik let a evidentně jí to nikdy nevadilo, ba naopak. Pohlédla jsem na Stína, jestli hodlá jít taky s námi nebo ne.

Začala jsem natahovat, ale ne že bych byla smutná, ale byla jsem rozčílená. Byla jsem vytočená k nepřítomnosti. Z tlami mi unikala zavrčení mezi slovy. "Magie je nebezpečná, je zákeřná a rozhodně není nikomu ku prospěchu. Jediné, co dělá, je že ti naruší mozek a..." nedořekla jsem, protože mě Stín přerušil. Jeho věta dávala smysl. Kdybych si uměla dát dvě a dvě dohromady, možná by mi došlo, že má pravdu. Jenže můj mozek uháněl splašeně ve své naštvanosti dál a dál. "Život bolí, ale magie ubližuje. Není nic hezkého na tom zabít se pomocí drápů a zubů, ale je to vyrovnané. Jenže magie umožňuje mučit druhého, trápit a týrat, umožňuje ti nad ním získat všechnu moc, aniž by se mohl nějak bránit a co ti co magii nemají, jsou odkázáni jen na magiče, jestli se smilují nebo ne," při své řeči jsem prskala, takže mi od tlamy odlétaly sliny. Navíc jsem se taky mírně naježila a dělala kroky ke Stínovi, protože to on byl tím, kdo se mi snažil vyvrátit, že magičové jsou zlé a nechutné bytosti. "Magičové jsou zlo a zlo je třeba vymýtit," zavrčela jsem a byla jsem centimetr od něj. Oči jsem měla otevřené, hlasitě jsem oddechovala a moje rozčilení muselo být přímo hmatatelné. Kdo ví, co bych Stínovi udělala, kdyby se u nás neobjevila Styx.
Udělala jsem několik kroků zpátky od Stína. Sedla jsem si na zem a nechala se sestrou uklidnit. Její přítomnost mě uklidňovala. Pak sestra otevřela tlamu a začala mluvit. Pochválila mě a pronesla, že mi je vše odpuštěno. Tedy ne vše, ale aspoň něco. Měla bych se cítit dobře. Sestra mě pochválila. A taky, že jsem trochu štěstí pocítila, zavrtěla jsem mírně ocasem. Jenže v hlavě mi hlodalo to, co mi řekl Stín. Ale stejně s tebou vymetá. Mohla si tu kůži klidně stáhnout sama, když ji tak moc chce. Kdo z nich měl pravdu? Měla sestra v zájmu jenom sebe, jak trdil Stín? Měla bych se od ní odpojit a žít vlastní život? Nebo měla pravdu sestra, která to se mnou vždy myslela dobře a jen mě svými slovy chtěla navést na lepší život? Netušila jsem. Byla jsem z toho tak zmatená, že jsem nemluvila a spíše řešila vlastní rozpoložení. Oči se mi ovšem leskly od slz.

Ježila jsem se jako malinkatý podvraťák, kterého někdo nakopl nebo mu šlápl na ocásek. Zaňafala jsem zuby ve vzduchu a něco si zabrblala pod vousy, jako bych sama věděla, co říkám. Nevěděla. Potřebovala jsem si jenom ulevit. Jeho tlapka se opět zviditelnila a to mne trochu uklidnilo. Jenže jsem se obávala, že by to mohl udělat znovu a tak jsem zůstávala jako na trní. Tohle se mi nelíbilo. Stín pořád mluvil o tom, jak si nevymýšlí. Jenže já mu to nevěřila. Všechno ovšem napovídalo tomu, že si to vážně nevymýšlí. Ale kdybych s ním souhlasila, musla bych si přiznat, že jsem magič. Hnusný, nechutný magič. Že mě tahle země přeminila k magickému obrazu svému a to bylo nepřirozené a nechutné.
Pohlédla jsem na Stína. "Být magičem nebolí, ale bolí to všechny okolo," pronesla jsem a pozvedla tlapku do vzduchu. Neměla jsem na ní drápky. Vypadala jako pacička nějakého zvířátka. Krotkého a milého. Takového, které si pomazlíte a nebojíte se ho. Najednou se ve mě zvedla vlna vzteku. "Vidíš to?" řekla jsem. "Tohle dělají magičové! Trhají a cupují. Nutí tě k těm nejhorším věcem i když nechceš. Prostě si tě pomocí magie podmaní, že už ani nevíš kdo jsi nebo co jsi nebo proč jsi. Chceš jenom, aby to skončilo. Každý den je pro tebe noční můra a ani když spíš nemáš klid, protože se ti zdá o těch, co jsi ztratil. Magičové se postarají, aby sis nikdy pořádně neodpočinul a tak tě zpět do noční můry rána probouzí těmi nejhoršími způsoby. Je to magie. Zničí je a oni pak zničí všechny kolem sebe. A pak se na tobě vystřídají všichni a dokola a dokola. Dokud prostě chtějí. Nikdo jim nebrání, nikdo jim nic neřekne. Ale v momentě, kdy se zakulatíš, je to tvoje chyba. Ty jsi za to mohla, ty jsi tomu nezabránila. Tvoje chyba, tvoje vina, tvoje špatnost. A pak je vezmou a zapalí ti je před očima, jako by to bylo listí nebo kus suché slámy... Víš jak smrdí vlčata když hoří? Jak smrdí krev a kosti, jak srst když se seškvaří? Jak to zní, když oči prasknou? Magičové jsou hrozní a magie bolí..." mlela jsem pořád dál a dál.

"Pfff," zafrkala jsem jako býk, kterého už moc dlouho otravují mouchy. Nebo možná spíše jako kráva. Jo odfrkla jsem jako kravka, která se dozvěděla, že její mlíko není dobrý. "Rozhodně se ti to zdálo," dodala jsem rozhodně, když se začal ohánět různými nesmysly, jako že jsem zmizela. Nezmizela. Já magii neměla a tohle byla blbost. Začal se vykrucovat tím, že by z toho nic neměl kdyby kecal. Jenže já si byla jistá, že by si něco určitě vymyslel, aby na tom profitoval. Pak mi začal mrskat před obličejem tlapkou, která zmizela, jako by nikdy ani nebyla. Naježila jsem se jako ježatá koule chlupů. "Nech toho," zavrčela jsem na Stína, protože tyhle magický triky se mi ani trochu nezamlouvaly. Nejenom, že to prozrazovalo, že je magič a já si to začala zase uvědomovat víc, ale taky to dokazovalo, že je silnější a mocnější, než já kdy budu. "Určitě sis to vymyslel, protože víš, jak.... Jak nemám magiče ráda a že bych byla celá vyvedená, kdybych se dozvěděla, že jsem taky magič... Jenomže jestli jsem magič, tak to skočím z toho srázu," začala jsem plácat páté přes deváté. "Protože být magičem je horší než smrt," dodala jsem odhodlaně. V mém hlasu byl zápal, že bych to vážně mohla udělat.

"Připadáš mi jako tele, který čumí na nový vrata," pronesla jsem suše, protože přesně tak se tvářil. Nebo jako by měl zaražený prdy... Začala jsem zase problikávat. Chvilku vidět, chvilku ne. A pak jsem zase byla vidět, zatím co Stín mluvil o tom, že nevěděl kde mám čenich. "No přece auaaaááááchach," přerušilo mě zývnutí. "No já mám přece čenich přímo tady," řekla jsem a ukázala si na svůj nově pro všechny viditelný černý čeníšek. Nechápala jsem, co Stín tou rozmluvou myslel, ale já byla vážně unavená, takže bych mu možná nerozumněla ani kdybych věděla o čem mluví. Mluvil o tom, že mi zmizelo tělo. "Jak by mi mohlo zmizet tělo, pfff, blbost," pronesla jsem očividně pobavená tím, že si myslel takovou ptákovinu. "Copak já bych mohla mizet, to seš spíš jenom unavenej a nebo máš vidiny," dodala jsem pořád se smíchem v hlase, protože jsem to brala jako velkou srandu. Nevěděla jsem, jak by se něco takového dalo jinak vysvětlit, než tím, že se mu to zdálo a nebo tím, že mi kecá. "Ty mi kecáš!" obořila jsem se na něj po chvilce.

"Budu si to pamatovat," řekla jsem poměrně unaveným hlasem, protože mi začínalo být nějak divně. Chtělo se mi začít spát a netušila jsem z čeho. Asi z toho jak na mě furt štěká a nutí mě za ním všude běhat nebo tááák něco... "Auuuííííáááchaá," protáhle jsem zívla, protože únava už mi dolezla až k hlavě. Byla jsem fakt grogy a nejradši bych se natáhla. Koukla jsem na Stína, který se najednou tvářil zase divně. Ale jinak divně. "Co je?" zabručela jsem. "Chceš prcat?" dodala jsem a naklonila hlavu na stranu. Už tu zase byla ta stará známá Tasa. Možná trochu unavenější, ale aspoň ne jako malé vlčátko. Stín se na mě koukal zvláštně. Takhle divný výraz měla většina vlků, když byla zaseklá v nějaké své fázy. Takový divně natvrdlý, ale děsně soustředěný.
Pak začal řešit něco, co jsem nechápala a šermovat mi tlapkou před čenichem. Sedla jsem si. "Auuuíííchachaaaách," zívla jsem si znovu a začala se tlapkou drbat za uchem. "Přestaň mi šermovat tlapou před čenichem, díky," dodala jsem během svého drbání. Vůbec jsem si neuvědomovala, že moje tělo jaksi není vidět. Prostě jsme si v klidu dál existovala, nevědomá si toho, že Stín má dost velký problém s tím, že neví kde jsem.

Kývla jsem na to, co mi říkal. A přikyvovala jsem a přikyvovala. Jako kývací pejsek na oknech kamionů. Bála jsem se, že kdybych se nějakým způsobem rozhodla odporovat, pak bych tím naštvala Stína ještě víc. Nerada bych ho naštvávala, protože jsem se trochu začínala bát, že by se mohl otočit a jít dál. A to bych pak nevěděla, co mám dělat. Kam jít? Jak trávit čas? Sestra taky nebyla nikde v dohledu. "Jo, jo," odkývala jsem mu úplně všechno, jen abych se s ním nemusela dohadovat. Nehodlala jsem se pouštět do zbytečných konfliktů. Jak jsem byla vyděšená, tak jsem začínala blikat celá, až jsem zmizela úplně. Nedalo se říct, že bych to udělala schválně. Byl to prostě náhodný závan emocí. Bála jsem se že Stín odejde a to vyvolalo magickou reakci.
Postávala jsem tam a doufala, že se Stín trochu uklidní. Popravdě mi nepřišlo, že bych řekla nějak něco děsivého nebo příšerného, ale nechtěla jsem do toho už víc rýpat. "A kam půjdeme teď?" zeptala jsem se a vůbec jsem si neuvědomovala, že nejsem vůbec vidět. Já jsem svoje tělo normálně viděla, ale ostatní mě neviděli. Magie neviditelnosti ukázala svou sílu, která mi do teď byla utajena.

Měl pravdu, kdybych byla mrtvá, asi bych to už nemusela řešit, ale já si tak nějak koncept samotné smrti nebyla schopna plně uvědomit. Asi by se to moc nelišilo od bytí.... to nebytí. Moje náladička se ovšem hned utnula, když Stín prohlásil, že mě nemá rád, když se chovám "takhle". "Stínek má rád...to není pravda," nedořekla jsem větu správně, jak jsem plánovala. Nakrčila jsem čeníšek a rozeběhla se za Stínem, který se rozhodl kráčet někam do pryč. Netušila jsem, proč odchází, však to tu byla taková zábava? "Tak já už budu potichu," začala jsem žadonit jen co jsem ho doběhla. Nebylo mi příjemné, že je na mě naštvaný. A navíc jsem se z malého já, začínala vracet zase do normálního tupého já. Stín si za tuhle moji proměnu mohl sám, kdyby nerýpal v tom, že dělám jen to co ostatní chtějí, nic by se nestalo. Jenže to on nemohl vědět. Nebo mohl? "Já už budu hodná," pokračovala jsem a cupitala Stínovi v patách jako poslušný pejsek, kterým jsem taky byla... skoro. Následování mi šlo. Vedení ne. V následování jsem vynikala. Ať už si daný vlk následování přál nebo ne. A ať už byl následování hoden nebo nikoliv. "Stíne jsi můj jediný kamarád, tak se nezlob," pronesla jsem nakonec trochu ublíženě, když pořád rázoval pryč. Byla to pravda, jiné kamarády jsem neměla. "Já nevím, co to se mnou je, občas je toho prostě moc a pak... se cítím menší a... všechno je jednodušší, ale ostatním se to zamotává..." snažila jsem se vysvětlit něco, co jsem sama nechápala.

Ležela jsem v listí a chechtala se jako o život... nebo spíše jako blázen, což Stín neoceňoval a dokonce se mírně rozhněval, když jsem řekla, že mě má rád. Jenomže mému malinkatému já nedocházelo, že se nacházím na hodně tenkém ledě a že bych neměla Stína pokoušet. Ne, ne, moje já si hezky řeklo, že bude prostě Stína prudit, dokud to neřekne. "Zachránil jsi mě kvůli ségře? Pff ta by se nikdy nedozvěděla, žes mě nechal spadnout nebo že jsi mě tam strčil nebo že jsi mě nezachránil nebo že jsi použil magii nebo tak nějakou hnusinku a shodil mě tam," pronesla jsem poměrně vážným hlasem a přetočila se na břicho, abych se mohla zvednout na všechny čtyři. Zvedla jsem se a otřepala si kožich, ze kterého odletěla spousta listí a bordelu. Těžko říct, jestli i na Stína nebo ne. Pomalu jsem se rozhodovala, co budu dělat dál. "A abys mě tam mohl shodit, musel bys mě nejdříve chytit," začala jsem poskakovat. A můj malinkatý mozeček se rozhodl. Pokud to Stínovi tak vadí, tak ho tím můžu pošťuchovat. "Stín má rád Tasu, Stín má rád Tasu," začala jsem najednou pokřikovat a vůbec mi nedocházelo, že tohle vlastně mírně uráží i mě. Vděla jsem, že ostatní tohle nesnášeli, už když jsem byli vlčata. A nedocházelo mi že paradoxně bych se měla urazit taky. "Stín má rád Tasu, Stínek má rád Tasu," pokrikovala jsem a poskakovala kolem dokola Stína, jako bych byla nějaký blázínek.

Stín držel mě a já se držela okraje. Jeho váha a smysl pro rovnováhu nás převáhly na správnou stranu. Nutno podotknout, že mu k tomu dopomohly i zdravé tlapky a nemalinký mozeček. Zachoval si chladnou hlavu, což se o mě nedalo moc říct. Mírně jsem zpanikařila, když se mi tlapky ocitly ve vzduchu, ale naštěstí ani jeden z nás nespadl. Teda, ne tak docela. Stín mě pustil a setrvačnost ho uvrhla na zem. Cítila jsem, že mě bolí zátylek, kde se mi do masa a kůže zaryly jeho zuby, které mne zachránily před pádem na ostrá skaliska. Sama jsem ovšem neměla čas o bolesti přemýšlet, protože jsem začala padat. Tentokrát ovšem na správnou stranu. Dopadla jsem do listí kousek od Stína. Ne blízko, ale ani ne daleko. Zhluboka jsem oddechovala a pak jsem se začala nekontrolovatelně smát. Nebylo to takové to roztomilé chichotání, které přepadne lec kterou vlčici čas od času, ale byl to prostě spíše vlkovský smích, kterým doprovázejí nějaké peprné vtípky nad kouskem dobrého kančího masa. Stín ze mě byl podle svých slov vyřízený, ale já se dál smála jako blbeček a rochnila se na zádech v listí. "A přece mě máš rád," prodralo se mi z tlami mezi smíchem. Ani jsem si neuvědomovala, co říkám. Byla jsem z celé té situace tak rozhozená, že jsem moc nepřemýšlela a vypustila tak z tlamy první, co mě napadlo. Ono, já nikdy nepřemýšlela moc nad tím, co říkám.

Pod nohama jsem ztrácela pevnou půdu, ale ono popravdě, já nikdy moc pevné půdy pod tlapkama neměla. Tlapka bez drápků mi podjela a tím jsem ztratila rovnováhu. Všechny tlapky měly co dělat, abych nepřepadla přes okraj. Ucítila jsem, jak se lesklé listí začalo sunout směrem k okraji a hrozilo, že společně s ním do díry zahučí i moje ctěná maličkost. Zalapala jsem po dechu, jak jsem se naklonila nad okrajem a nebezpečně se začala přesouvat. Jenže to už mě držel Stín za zátylek. Měl tlapky plné drápků, takže mu nedělalo problém se zapřít a udržet mě, ale zároveň i sebe na správné straně srázu. Pohlédla jsem nahoru. Do očí jsem mu moc neviděla, protože jsem byla v podstatě v jeho tlamě. Viděla jsem tedy hlavně jeho hrudník a bok .
Mohla bych přemýšlet o tom, proč mě chytil nebo o tom, proč mě neshodil dolů. Jenomže tohle byly dospělé myšlenky a na ty jsem já ve svém stavu rozhodně nebyla připravená. Zapřela jsem se a vší silou jsem se pokusila vytáhnout zpátky. Pokud mě Stín chtěl pustit, teď měl tu možnost. Já se mezitím snažila ze všech sil postavit tlapky tak, aby mi pod nimi nepodkluzovala už zem.

Šla jsem za ním jako poťouchle kterým jsem byla. Momentálnějsem nebyla v rozpoložení na nejakou vekkou konverzaci. Stín taky mlčel, takže jsem mlčky šla za ním. Měla jsem být smutná. Ale proč? Moje malé já už zapomnělo na to, že ba mě Stín kdy křičel. Dokonce zapomnělo na to že hsem si za to mohla sama. Začala jsem mírně poskakovat z tlapky na tlapku.
Se smíchem jsem začala skákat po listech, které ležely na zemi. Speciálnějsem ovšem skákala oo těch oranžových,. Chvilku se zdálo, že spadnu, ale se salvou smíchu, který skřípal jsem nabrala ztracenou rovnováhu. "Stín se rýmuje se splín, máš splín?" zeptala jsem se Stín a zase poškodila na další list. Byla jsem ztracená ve své vlastní hře, takže jsem nevnímala varování, kterého se mi dostalo. Najednou tu byl sraz. "Ou..." houkla jsem a na poslední chvíli jsem nabrala rovnováhu a přenesla těžiště, abych nespadla dolů. Byla to vážně hloubka. Se smíchem jsem se otočila na Stína. "To bylo těsný, " prohodila jsem a poskočila. Kluzké listí mi podklouzlo pod tlapkou bez drápků, protože ta se neměla, jak chytit.

Byla jsem jako na horské dráze. Před chvilkou plná rozumu a pocitu vlastní vlády na osudem, a najednou malá, jako vlčátko, kterému někdo ublížil. Neschopné se postavit na odpor nebo se samo sebe zastat. Stín něco začal, ale mě tak hučelo v uších, že jsem jeho slova neslyšela. Myslela jsem si, že jeho slova jsou jako šumění větru. Zmenšovala jsem se a zmenšovala. Najednou pronesl něco o úkrytu a že o tom nebudeme mluvit a vyrazil směrem pryč. Netušila jsem kam jde. Zůstala jsem stát na místě, protože jsem za ním jít nechtěla. Je na mě zlý, zlý zlý Stín. Nemá mě lád plotože mu pšijdu hloupá a tupá... Tupá Tasa, tupá. Zlostně jsem dupla tlapkou o zem, protože jsem na sebe byla nazlobená. Nedokáže si udlžet ani jednoho kamajáda. Můj malinkatý mozeček se zcvrknul tam, kam až to šlo.
Pohlédla jsem dopředu a uviděla Stínův ocas, který se ode mě vzdaloval. Jenomže jako každé vlče, které trucuje a nechce jít za rodičem, i já pochopila, že když tu zůstanu, tak nebudu vědět, co mám dělat. Nedokázala jsem se pro nic rozhodnout, takže mi nezbylo nic jiného, než se rozeběhnout za Stínem. Cupitala jsem, co nejrychleji to šlo. Ale moje tělo bylo moc velké a moje mysl moc malá. Muselo to působit celkem komicky, jak jsem se neohrabaně snažila Stína doběhnout.

Najednou se ke mně otočil a začal mluvit. A nepřestával. Ten Stín, který mnohdy neřekl za celou cestu ani jedno slovo, náhle spustil lavinu vět a slov, která se nepřestávala valit. Zaryla jsem drápky do země na těch tlapkách, kde jsem je měla, jako bych se bála, že mě mohou jeho slova strhnout na zem nebo odtáhnout pryč. Jenže ona neměla tuhle sílu. Fyzicky mne přemístit nemohla, ale mohla mě přemístit aspoň psychicky. Cítila jsem v jeho hlasu naštvání, opravdu velké naštvání. A bála jsem se. Mírně jsem se přikrčila a stáhla uši k hlavě, jak tam tak stál a křičel na mě. Tohle jsem slyšet nechtěla, chtěla jsem slyšet proč je naštvaný a co jsem udělala špatně. Tak moc mi záleželo na tom, dělat všechno tak, jak ostatní chtěli, že jsem si neuvědomovala, že i tohle může jednoho naštvat.
A tak jsem tam tak stála jako zaražená. Byla jsem moc hloupá na reakci. Mírně jsem se otřásla a pak mi po tvářích začaly téct slzy. Snažila jsem se nepůsobit slabě, ale očka se mi zalila tak rychle, že s tím nešlo nic udělat. Tlapkou jsem si je ani nesnažila otřít. "Promiň," kníkla jsem jenom, jako bych čekala, že dostanu ránu nebo že mě na místě zabije. Kdyby chtěl, tak by mohl. V tomhle stavu bych se nejspíš ani nebránila. Tak moc mě zaskočilo, že se na mě zlobí. Ale taky mě zaskočilo to, jak moc trpěl. A spojila jsem si to se svým vlastním utrpením. V mojí hlavičce se to prostě celé pomotalo a už jsem ani sama netušila, proč brečím.