Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Nic jsem neříkala, to pan Brouček," zahudrovala jsem, ale tak nějak mi bylo jasné, že mi to stejně nebude věřit. On ho neuznával. A pak Brouček zase neuznával Stína. Nevím proč, ale hovniválkovi se nezamlouval tolik, jako hovniválce, tedy mně. Netušila jsem, proč ho pan Brouček nemusí. Možná se mu nelíbil Stínův pach a nebo možná se mu nezamlouval styl, se kterým se mnou mluvil. Jedno bylo jasné. Pan Brouček měl svou hlavu a své preference. Smrděl jako já, měl rád nechutnosti jako já, byl nevycválaný, ale narozdíl ode mne měl jednu vlastnost, která mou maličkost postrádala. Pan Brouček byl chytrý. Možná až vyčůraný. Trochu mi připomínal mne samotnou před tím, než jsem prošla vězněním. Byla jsem ráda, že ho mám. Byl to hlas rozumu, který mi mnohdy scházel a našla jsem ho až tady.
Pohlédla jsem na Stína. "Množný číslo..." zafrkala jsem. Mluvil o nás v množném čísle. Na někoho kdo se před chvilkou čertil, že jsem mu vyznala své emocionílní rozpoložení, se mi lepil na kožich jako smrková šiška. "Já tu se sestrou zůstanu určitě," dodala jsem. Nehodlala jsem ji opouštět. Ne teď, když se jí konečně podařilo najít místo jenom pro nás. Vadila mi Rez, ale bylo mi jasné, že dříve nebo později ji vyštípám.
Koukla jsme na ptáka, který seděl na stromě a čuměl na nás. "Kouká spíš na tebe," odvětila jsem Stínovi a přestala se o ptáka zajímat. Přešlápla jsem. Byla zima až praštilo. "Nepůjdeme se schovat?" navrhla jsem.

"Chjo..." povzdechla jsem si, protože jsem byla pořád rozladěná z toho, že se mi rozbila hračka. Nebylo to fajn. Tohle prostě bylo k vzteku. Navíc začíná zima a moje kosti se za chvilku začnou třískat o sebe. Pohlédla jsem na Stína, který byl taky znechucen z neschopnosti vlčete vydržet malinkatý nápor. Poposedla jsem si na sněhové podestýlce a začala se drbat zadní nohou za ušima. Potřebovala jsem si pěkně prodrbat srst, abych se zbavila svědění, které se mi občas kožichem rozneslo. To bylo způsobeno tím, že pan brouček se rozhodl pochodovat. A hle ho! Uviděla jsem jeho tmavěmodré krofky. Jeho mírně zatuchlý odér jasně prozrazoval, že patří k hovniválům. Páchl skoro i hůř než já. Možná že jsem já páchla kvůli němu? "Pff to se ti povedlo, ty bezmozku," zabručel pan brouček a já mírně zastříhala ušima. Normálně jsem si s ním taky povídala, ale nikdy se mi nestalo, že by to znělo takhle... jako by to přicházelo mimo mojí hlavu. Stín si prohlížel koruny stromů a tak jsem se věnovala panu Broučkovi. "A přestaň sedět na tom sněhu, nastydnou ti ledviny a budou kašlat," dodal ještě, než se zase pustil do teplých místeček mého kožichu. Blbeček. Pomalu jsem se zvedla ze země, ne protože by to pan Brouček chtěl, ale protože... no prostě jsem se zvedla. "Musíme hlídat, jestli nepřijde ještě někdo... Než dorazí ségra," řekla jsem významně. "Ty si klidně jdi, ale nemůžu tu nechat tu chrápající potvoru samotnou. By prospala i válku," dodala jsem a nervózně se rozhlédla. Kdyby mě slyšela náhodou sestra, sežrala by mne. Ale ta tu nebyla, takže to bylo v pořádku.

Vlče bylo evidentně strachem totálně mimo. Pohlédla jsem na Stína. "Tahle věc se rozbila," zabručela jsem, když jsem přenesla více váhy na vlče, ale to ani nepíplo. Byla to škoda. Mohla s ním být zábava, ale ono buď strachem onemělo nebo umřelo. "Mršinu žrát nebudu, co ty?" zeptala jsem se Stína, ale bylo mi jasné, že on se do žraní vlčete rozhodně nepustí. Sehnula jsem hlavu a zvedla vlče za krk do vzduchu. Pak už jen stačilo se hezky hlavou otočit do jednoho směru a pak do druhého a vlče při tom pustit z čelistí. Proletělo se mezi stromy a vyletělo z lesa ven směrem k řece. Těžko říct, jestli svůj let přežilo, pokud bylo vůbec ještě naživu. Takhle jsem vynášela smetí já a tohle vlče bylo smetím, které si zasloužilo skončit na skládce. "Škoda... Jsem čekala, že nám nějaký ten pátek vydrží, ale vlčata už nejsou co bývala," dodala jsem a smutně pohlédla na Stína. Začínala jsem se zase nudit.
Sedla jsem si a vypustila plyn, za který by se nemuselo stydět ani pět starých plesnivých vlků. "Co budeme dělat teď?" zeptala jsem se. Netušila jsem, kam bychom mohli jít a co dělat. Ségra byla furt pryč. Rez chrápala v úkrytu. Stín byl to jediné, co mi zbylo. A taky pan brouček, jenže ten kvůli zimě zalezl do mého kožichu a nechtěl vylézt. Nedivila jsem se mu. S večerem přišla zima. Otřásla jsem se. Mírně, ale přeci. Slabost.

Vlče mělo šanci asi tolik, jako borovicová šiška, která se mi postavila do cesty a myslí si, že ji nenakopnu. Už jen tím, že bylo malinkatý si podepsalo svůj ortel. Mluvilo navíc jako nějaký nedochůdče a aby toho nebylo málo o magičích nic neví. Přestalo být tím pádem důležité, jestli přežije nebo ne. Taky mluvilo o tom, že nějaká sestra a lepší život nebo co, no prostě nesmysly. Záleželo na tom, co říká pramálo. No a pak si podepsala svůj rozsudek tím, že mě nazvala "tetou". Zavrčela jsem a naježila se mi srst na krku. "Nejsem tvoje teta skrčku," zavrčela jsem a zacvakala zuby ve vzduchu.
To už se k nám ovšem blížil lesem vlk. Můj přítel, pokud se tak mohl nazvat. Otočila jsem se na Stína, který měl s vlčetem jednoznačné plány. "Chtěla jsem zjistit, jestli bude nějak užitečný živý. Kdyby mělo o magičích nějaký informace, mohlo by je předat ségře nebo tak... hmm..." pronesla jsem, jako by vlče vůbec nebylo kus ode mne a neposlouchalo mě. Bylo to vlastně jedno, jestli poslouchá nebo ne, protože informace od nás si vezme maximálně tak do hrobu. Vlče začalo na Stína vrčet a ježit se, jako by se ho bálo. Což bylo dobře, protože se bát mělo čeho. Jenže si nedochůdče myslelo, že já ho budu nějak chránit. Začalo se mi schovávat za zadní nohy. Otočila jsem se a blesklově přimáčkla vlče přední tlapkou mezi lopatky k zemi. Spodní čelistí muselo narazit celkem silně do země, ale to mi bylo jedno. Tlapou jsem ho držela na zemi a nemusela jsem k tomu použít ani moc síly. Mělo štěstí, že to byla tlapka bez drápků, protože jinak by se mu jistě protrhla kůže. "Jedinej kdo je tu nehodnej života jsi ty," zavrčela jsem na vlče. Nepouštěla jsem ho ze země. Držela jsem ho a nebyla šance, že by se samo vykroutilo. A tentokrát jsem se na něj soustředila, nechtěla jsem to zase pokaňkat jako s Děvenkou.

Sín byl naštvanej, což jsem chápala. Byla jsem taky vytočená, ale mohla jsem si za svoje vytočení sama. On v tom byl ovšem nevinně. Moje chyba byla, že ta blbka utekla. Najednou mi z toho všeho bylo blbě. Motala se mi hlava a žaludek se mi mírně zhoupnu. "Grrrck," vylezlo ze mě a pak jsem tlamu musela zavřít, protože jsem si do ní malinkatounko ublinkla. Zase jsem zvratky spolkla a pohlédla na Stína, který mi to dával sežrat. Na jeho rozkaz jsem se ovšem začala zvedat. Pořád jsem cítila pachuť v krku a na jazyku, ale už se mi nehoupal žaludek a celkově se mi už blinkat nechtělo. "Hmmm," pronesla jsem jenom. Měla jsem chuť jít se napít a už mě ani moc neštvalo, že mě Stín zdrbal. Teď jsem měla žížu a to byla moje hlavní myšlenka. "Ti to vynahradím nějakou kostí nebo tak něčím," řekla jsem jenom ke svému společníkovi a vykročila směrem k řece. Bylo mi jasné, že tu blbku nenajdeme, ale mohla bych se aspoň napít.
Během pochodu mne udeřil do čenichu pach, který sem rozhodně nepatřil. "Jakej idiotík se sem sáčkuje teď?" pohlédla jsem na Stína. Bylo mi jasné, že nám někdo přivedl do lesa novou oběť. A čím blíže jsem k pachu byla, tím více jsem viděla, že se jedná o oběť naprosto snadnou. Bylo to vlče, jehož kožíšek přímo zářil do okolního lesa. Vznášel se kolem něho pach někoho dalšího, ale rychle mizel. Asi to byl jen někdo, kdo ji tu vyhodil a běžel dál. Divný. Došla jsem k vlčeti a zavrčela. "Magickej potěre, co tu chceš?"

"Do prkvančic, to jsem podělala... uch... jsem naprosto...mňuch... k ničemu," bručela jsem udýchaně zatím co jsem se snažila slézt ze Stína. Pohled na vlčici mizící k řece mě naštval. Možná bych se za ní i rozeběhla, ale bylo mi jasné, že než se zvedneme bude už v trapu. Vyšlapala jsem se na všechny čtyři a jenom koukala směrem, kterým vlčice utekla. "Jsem prostě neschopná, kurňafix, se na to můžu vykváknout," pronesla jsem naštvaně a nazlobeně si kecla na zem. Tohle mě štvalo. Byla jsem frustrovaná, že mi ta magička vyklouzla. Jenže ne každý den může být posvícení. "Chjo práce," bručela jsem si dál a dál a chvilku úplně zapomněla na to, že jsem zvalchovala Stína. Když jsem si to uvědomila otočila jsem na něj hlavu.
"Seš v pohodě?" pronesla jsem pořád stejně naštvaným hlasem, protože mě neopoštěl vztek na vlastní neschopnost. Jenomže mi taky docházelo, že jsem to podělala já a tak musím nést zodpovědnost za svoje činy. Zvedla jsem se a přikrčila. Stáhla jsem uši k hlavě a hlavu zklonila k zemi, abych na Stína koukala zespodu. Sice jsem se před ním neplazila jako přes ségrou, ale můj postoj mluvil jasně. Omlouvám se. "Sorry že jsem to podělala, přijmu jakýkoli trest," dodala jsem, protože mi bylo jasný, že za to co jsem předvedla si trest zasloužím. V rodné smečce by mě minimálně sourozenci pokousali a dali mi co proto. Magičové by mě nejspíš využili a pak mi dali co proto. Težko říct, co si vybere Stín.

Vypadalo to, že ta vlčice si uvědomila svou chybu, ale až příliš pozdě. "Můžeme ji chytit a udělat si z ní otroka? Co myslíš?" prohodila jsem ke Stínovi. Mě samotnou někdo jako otroka měl, ale nevedlo to u mne k tomu, že bych to nepřála ostatním. Magičům a jejich mazlíkům jsem to přála a možná i něco mnohem horšího. V oku jsem měla tik, jak jsem se soustředila na naši novou oběť. Vlčice začala couvat a Stín vyrazil. Narazil do ní, ale ona se začala hned škrábat ze země na nohy. Vyrazila jsem do boje taky. Jenže na kluzkém listí mi to podklouzlo a v rozhodující moment jsem místo do vlčice na razila do Stína. Moje tělo bylo sice vyhublé, ale v té nekontrolovatelné rychlosti jsem nás oba ztrhla na zem. To byl pech. Vlčici to dalo prostor na zbalení si svých pěti švestek a zdrhnuté nám, pokud nebyla pitomá. Já jí to ovšem nechtěla dovolit, takže jsem se začala co nejrychleji zvedat. Jenže jelikož jsem v podstatě ležela na Stínovi, tak jsem nedopatřením dupala po jeho vyhublém těle. Muselo to působit komicky. Vlčice bezejména by se asi smála, kdyby nemusela zachraňovat holí život. "Doprkvančic," ulevila jsem si nabroušeně.

"Pff," odfrkla jsem si. Pokud proti magičům nic nemá, je nepřítel. A nepřítel si zaslouží zažít jedno pořádné dobrodružství a to až smrtelně pořádné. Takové na které se vydáte jednou za život. Usmála jsem se na Stína. Můj pokřivený úsměv nebyl vůbec pěkný. "Jestli je zbabělec a nemá nic proti magičům, pak je nepřítel?" zeptala jsem se ho. "Co uděláme je na tobě," dodala jsem. Pořád jsem kroužila kolem vlčice jako sup, který se nechce jen tak nechat odehnat. Momentálně jsem se zastavila přímo naproti Stínovi. Mezi ním a mnou byla jenom bezejmená. Na jejím jménu bude záležet, nebudeme vědět čí kosti budou roznoseny po našem lese. Na druhou stranu na tom mi nikdy nesešlo. Lepší smrt než v boji si neumím představit. Rozhodnutí, co s vlčicí, ovšem padlo na Stína. Evidentně k ní měl nějaký hlubší vztah a tím nemyslím nic přátelského. Já navíc nebyla rozhodnutí schopná. Věděla jsem, že ji musím minimálně vyhnat, ale netušila jsem jak nebo jestli ji rovnou zakousnout? Potřebovala jsem někoho, kdo to rozhodne za mne.

Stín vždycky bručel, byl to takový medvídek bručounek, i když jenom bručením, vzhledem připomínal spíše chodícího kostlivce. Já měla sice co říkat, ale pořád jsem vypadala lépe než on a rozhodně lépe než cizinka, což bylo co říct. Můj kožich byl sto let stará zažraná špína a spousta dalších nechutností. Od větviček, přes bobky až po listy. "Komu... Magičům asi, komu jinýmu. Za to že jsou takovou nechutností a skvrnou na nádherné čistotě přírody. Tak co řekneš na tohle?" řekla jsem k ní. Nebyla jsem myslitelkou, což muselo dojít i vlčici, která se pořád nepředstavila nebo jsem už její jméno stihla zapomenout.
Stínek rozhodně nechtěl, aby tahle Děvenka, jak jí říkal odcházela. Děvenka mi přišlo jako podivné oslovení. Zvolila bych nějaké lepší. Třeba Debilka nebo tak něco, vzhledem k tomu, kolik toho vlčici nedocházelo. Jenže já měla co říkat, že. "Souhlasím, nemůže si sem jen tak přijít a zase jít," pronesla jsem ke Stínovi, který se mi koukal do oček. V jeho se zračil nějaký plán, ale já netušila jaký. Jediné o co mi šlo bylo, že ségra by neskákala nadšením, kdyby zjistila, že jsem tu nechala někoho potulovat a ani nezjistila, co je zač. "Co jsi zač?" zeptala jsem se napřímo vlčice.

Těkala jsem pohledem ze Stína na tu vlčici a zpátky. "Hele, každý vlk rozhodně magie neovládá. Já třeba magič nejsem," odsekla jsem jí, i když si to nezasloužila. Trochu jsem čekala nějakou takovouhle větu nebo výsměch. Jenže vlčice se už pouštěla do dalších odpovědí, ale i dalších dotazů. Podle toho co říkala, měla na magie asi takový názor jako Stín. Nevypadala, že by nám lhala, ale to jeden nemohl přesně říct nikdy. Pokud teda není nějaký magický hajzlík. Pohlédla jsem jí do očí. "Takže magie ti nic neříká jo?" broukla jsem. Pokud to tak opravdu bylo, mohla by z ní být celkem dobrá společnice. No ne? "A děláš ráda problémky těm, co si to zaslouží?" zeptala jsem se. Byla to tak trochu pozvánka na menší trápeníčko nějakých magičů. Nebo možná celé smečky.
Do naší rodinky nechtěla, takže jsem se nemusela obávat, že by se tu usadil někdo, kdo má aspoň dispozice pro magie, i když je nepoužívá nebo o ně nemá zájem. Stín vypadal, že se mu vlčice nelíbí, ale já netušila proč. Zatím byla celkem v pohodě, až na to, že se nám sem nasáčkovala. "Já jsem Tasa mimochodem, aghhrrg" odvětila jsem a pak si říhla na konci věty, jako by můj přirozený odér nebyl už tak dost. "Fuu to bylo až z paty," zasmála jsem se hrubiánsky a pohlédla na zbytek společenství, jesli můj smysl pro humor sdílí nebo ne.

Stín navrhoval úpravy čenichu, což se mi celkem zamlouvalo, ale tahle vlčice vypadala, že bude mnohem zábavnější, pokud nebude mít rozbitej čenich nebo lebku na dva kusy. "Myslím, že nějaké to vylepšení by bodlo, ale třeba z toho kápne i něco jinýho," pronesla jsem polohlasem ke Stínovi, těžko říct co a zda vůbec něco, zaslechla i vlčice. Ale popravdě s tím jsem si nedělala vůbec žádné potíže. Bylo mi to jedno. Vlčice totiž pronesla celkem zajímavé dotazy, které jsem se rozhodla jí zodpovědět. Snad to není zase nějaká milounkatá magička, která chce jenom mír mezi námi všemi a šířit lásku a něhu, skrze drcení drápků nemagičů a zapalování jejich dětí. Začala jsem vlčici obcházet a prohlížet si ji. Mohla jsem si dovolit chodit v kruhu, protože kdyby se rozhodla prchnout, byl tu ještě Stín.
"Za prvé, magičové nikdy nepřichází v míru," pronesla jsem. "Za druhé, naše příjemnost nebo nepříjemnost je už naše věc. A za třetí, nemáme potřebu nabírat kde jakýho podvraťáka, který se nám sem nasáčkuje. Narozdíl od místních magických alf jsme dost vybíravý ohledně toho, koho si vezmem mezi sebe," zhodnotila jsem jí situaci. "Takže jestli tu chceš dál okounět tak mi odpověz teď ty. Jaký máš názor na magiče? Jak se jmenuješ? A kolik magií ovládáš?" pronesla jsem s klidem, i když záda se mi ježila. Samotné mi nedocházelo, že jsem prozradila vlčici, co má odpovídat ještě před tím, než jsem se zeptala. Z mojí promluvi musel být jasné, jaký mám na magiče názor a pokud nebyl hloupá, dojde jí to. Jenže já hloupá byla.

Motala jsem se skrz les jedním směrem, který mne táhnul a volal. Mírně jsem se naježila, když jsem pohledem zakotvila na vlčici, která se tu procházela, jako by jí to tu patřilo. Kousek od ní jsem uviděla Stína. Že by se tu usadil? Nebo ji zná? Netušila jsem, který důvod měl k tomu, aby se vydal nahánět cizinku na našem území. Stály jsme celkem dobře. Já na jedné straně, Stín na druhé. Byla to formace, jako když chcete nahánět kořist nebo vyhnat z lesa škodnou. V podstatě jsem se ještě nerozhodla, do které kategorie patří vlčice. "No tos uhodla," pronesla jsem skřípavým hlasem, který se nesl kolem. "A z jakýho balíkova jsi sem přiodrcala, že sis ani nevšimla, že nám crndáš po území?" zeptala jsem se a přejela vlčici pohledem.
Vzhled naznačoval, že je to tulačka. Tohle by poznalo i slepé vlče. Podle očí byla magič stejně jako Stín, pokud jsem to chápala dobře. Ona je magič co ovládá myšlenky? Neměla bych na nic myslet... Ale třeba to neumí jako Stín, to by bylo lepší. Koukla jsem na Stína, jako bych se chtěla ujistit, že mi neleze do hlavy a nečte co si myslím. Jenže v tom jeho bezvýrazném ksichtě bych asi nic nepoznala ani kdyby mi tam lezl.

//Úkryt

Pro všechny mé blízké muselo být přímo uklidňujcí, že už se zase chovám jako typická já. Občas si uprdnu, hodně dupu a hlavně neřečním. Pche. Nebyla jsem na řečnění snad nikdy. Kromě těch několika málo světlých momentů, kdy k mému mozku dolétlo světlo minulého já. Ale to se stávalo tak jednou maximálně dvakrát do roka, takže Stín mohl být v klidu. Vylezla jsem ven a rozhlédla se, kde uvidím jeho šedý kožich. Ale nebyl nikde k dohledání. Jeho puch tu ovšem zasmrádal, takže jsem doufala, že chrupe někde poblíž a že nezdrhnul. Nebo že ho ségra nezabila a nesežrala a teď tu někde nesmrdí jenom jako její lejno... To by bylo nemilé. Zatikalo mi v oku, jak jsem se nahrbeně rozhlížela kolem, jestli ho náhdou neuvidím. Jenže neviděla. Místo toho jsem ovšem zaznamenala něco jiného.
Viděla jsem, jak si to tu kráčí vlčice. Zábavička! Zaradovala jsem se v duchu a zapomněla, že vlastně hledám Stína. Pomalým krokem jsem se rozešla k té cizince, která se tu chovala, jako by tu snad bydlela nebo co. No a s tím se muselo něco udělat. Rázně zakročit, jak by řekla Styx. Stína můžu hledat potom, pokud se nenajde sám. Kráčela jsem směrem k vlčici a doufala, že se tu moc nerozpohodlní.

Teplo a smrádeček, tak jak to mám ráda jedině já. Mrštně jsem vyskočila na všechny čtyři jako malinaktý kolibříček a z dusnutím, za které by se nemusel stydět ani klokan jsem se zastavila na zemi. Nebyla jsem ten typ, co by se nějak dlouho probouzel, pokud jsem před sebou měla nový den plný zábavného dobrodružství. Jenomže dnešek byl skvělý. Měla jsem plno energie, kterou jsem potřebovala předat světu. Co světu. Potřebovala jsem ji nějak vybýt, jinak by mohlo hrozit že bouchnu. Kolem to trochu zatouchalo a to nejen mými vlastními výpary, ale i podivností tohohle místa. A taky Rzí. Páchla tu jako smradlavej skunk po ránu. Urychleně jsem se tedy pustila do evakuace tohoto prostoru, i když se mi celkem líbilo mít úkryt skoro sama pro sebe, nehodlala jsem se tu potloukat, když někde chrápala ta běhna.

//Buk

//Bukáč

Bylo to tu divný. Ne divný moc, ale tak akorát. Chtěla jsem se tu trochu porozhlédnout, ale všude tu strašně smrděla Rez, jako by tu někde byla. Doufala jsem, že ne, protože by to nebylo asi úplně milounké setkání. Prdla jsem si, abych ovzduší dodala trochu té vůně domova. Tak to bylo lepší. Nechtěla jsem sebou původně plácnout jenom tak někam, chtěla jsem si to tu prohlédnout, ale byla jsem až moc unavená. Místo nějakého zkoumání jsem se po svažujícím se terénu odebrala k mechu, kterým občas zavoněla nějaká ta houba. Plácla jsem sebou na zem a ještě než moje hlava dopadla na mechovou podušku, spala jsem, jak zařezaná. Skalnatými stěnami rezonovala jenom moje pravidelné oddechování. Bylo štěstím, že jsem nechrápala, protože mezi kamenem by se to hezky rozeznělo.