Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Bukáč přes mahtae jih

Kráčela jsem hrdě vpřed, i když kolem chladné řeky foukalo a táhlo. Pokus o rozdělní ohně nevyšel a tak bylo nutné se přesunout někam jinam a zkusit štěstí jinde. Jenže kde? Nuda byla možná silnější než chuť se někde zahřát a pochodováním aspoň jeden tolik nemrznul. Nebyla jsem úplně oblíbencem nějakých těch zimních radovánek. Ono, kdo by taky byl, kdyby měl kožich tak tenký, že skrz něj profoukl i letní větřík. Navíc jsem pořád nebyla dobře stavěná. Sice jsem žila se sestrou, ale pořád jsem stavbou těla připomínala spíše tuláka, než pořádnou statnou vlčici ze smečky. Byla jsem jako tintítko, které rozfouká první blizárd na prach. Tenhle fakt se nejspíše nikdy nezmění. Až moc pošramoceno bylo v minulosti moje tělo na to, aby se někdy dokázalo pořádně opravit a já tak mohla zažít alespoň nějaká ta léta určité krásy a půvabu. Ne, tohle se mne netýkalo. Půvab a krása to šlo mimo mne. Naštěstí to, co chybělo mému tělu, chybělo i mému duchu, abych si bezútěšnost svého tělesného vzezření uvědomovala natolik, aby mi to bylo líto.
Obloha nademnou byla krásná. Přestalo sněžit, takže jsem si užívala i celkem příjemého výhledu na všechny hvězdy a měsíc, který opět putoval oblouhou. Byla jsem ráda, že konečně nesněží. Neměla jsem sníh ráda a obloha plná šedých mraků pro mne působila smutně. Během zimy bylo všechno šedivé, mokré a studené. Obloha pak splynula se zemí a jeden nevěděl, kde je horizont. Naštěstí teď to nehrozilo. Noc byla temná, jako nejčernější srst na Stínovi. Občas stejně jako v jeho kožichu, vykoukla nějaká ta světlá tečka v podobě hvězdy, která se snažila uplatnit svůj svit, jenž byl ovšem dost zastíněný měsícem. Občas mě to fascinovalo. Ten pohled na noční oblohu. Klidnou... V zimě to mělo i nádech nebezpečí. Obloha bez mraků přinášela ráno mráz, který uměl zabíjet a já nehodlala riskovat, že budu jednou z jeho objetí.
"To není havěť, ale pan Brouček," obořila jsem se na svého průvodce, parťáka, společníka... a možná i něco víc. Pan Brouček si zasloužil projevovat aspoň trochu té úcty. Vždyť to on mne udržoval tak nějak při smyslech. "Pan Brouček je se mnou už poměrně dlouho a ty bys mu měl projevovat aspoň nějakou úctu. Tenhle pták se tu objevil kdo ví odkud a rozhodně na tebe nemluví," dodala jsem a ucítila podivné hlotonění v kožichu, které prozrazovalo, že pan Brouček souhlasí, ale nechce vylézat kvůli zimě, aby to Stínovi řekl pěkně od plic. Byla jsem ráda, že jde Stín se mnou. Ve dvou to utíkalo mnohem lépe, než když se jeden plahočil sám. Navíc byl Stín dobrým parťákem, který si obstaral případnou konverzaci sám a mne k tomu ani trochu nepotřeboval. I když jsem se někdy chovala střeleně a praštěně, toleroval to. Vadilo mu jenom něco, což bylo fajn. Mohla jsem se chovat přesně tak, jak jsem chtěla. A to mi stačilo. "Kam teď?" zeptala jsem se a bez počkání na odpověď se rozešla přes louku. Nechtěla jsem jít do žádné smečky, prostě jsem vybrala směre na zdař pandu a šla.

//Vodopády přes Rozkvetlé louky

//Uspořádat táborák s alespoň 1 dalším vlkem

Byla mi zima jak... no prostě mi byla hodně velká zima. Stín vypadal, že se do toho opeřence asi i zamiloval, protože mu dával skoro všechnu svou pozornost. Tiše jsem zavrčela, protože tohle rozhodně nebyla moje oblíbená aktivita.... čekání až se někdo vykecá. Stín se rozčerťoval nad tím, že mu údajně ten krákorák "řekl" ať si políbí. "Cheh," uchechtal jsem se. Nebyla jsem si úplně jistá, že je Stín normální. Ptáci přece nikdy nemluvily. "A pak že ty seš tady ta méně inteligentní... Ty jsi sice tupka tupá, ale tenhle vlk má asi o kolečko navíc, když si myslí, že ptáci mluví," ozval se pan brouček v teple mého kožichu. "Má recht," řekla jsem v reakci na Stína a podívala se na opeřence. "Neřekla bych to líp opeřená sváčo," broukla jsem a olízla se. Můj společník se evidentně pokusil o dost chabí pokus ulovit nám večeři. Jen jsem protočila oči a kecla si na zadek.
Byla mi zima. "Hele jestli mluví tak ať, mě je to fuk. Hlavně je mi zima a jestli budem ještě chvíli postávat tady, tak mi asi umrzne pozadí," zahudrovala jsem jako krocan, který se rozhoduje jestli svou partnerku seřvat teď nebo až za chvíli. Na zemi se tvořila větší a větší sněhová nadílka, ale pořád prosvítaly listy, které během podzimu spadly na zem. Tlapkou jsem nahrnula některé listí nahromadu. Jeho červená barva byla příjemná na pohled. Mírní zápach hniloby se dal snadno zamaskovat za vůni doutnajícího ohně. Přivřela jsem oči a skoro jako bych cítila teplo, které sálá ze zapáleného roští. Jenomže tady žádné roští nebylo. Byl tu jenom pocit tepla, který jsem si vysnila. Doufala jsem, že se mi třeba podaří nějak zhmotnit oheň, když si na něj budu myslet, ale to byla blbost. Magie byla nepřirozenou a ani bych se u takového ohně ohřívat nechtěla a nebe nevypadalo, že by seslalo na zem blesk, který by mohl zažehnout plamen a tím mě rozehřát. Podívala jsem se na Stína."Tak co bude, jdeme nebo si tady mám dál vymýšlet, že sedím u ohniště," zabrebentila jsem na něj a doufala, že se mi podaří ho odtrhnout od rozrušení, že na něj mluví nějaký krákorák. Můj provizorní oheň z listí se pomalu začal měnit v bílou kupku, jak ho sníh pokrýval a ničil tak mou dokonalou iluzi.
Byla jsem z toho celá nabručená, protože jsem doufala, že se mi povede zahřát aspoň onou hrou na oheň. Nepodařilo. Naštvaně jsem praštila tlapkou do země a postavila se na všechny čtyři, abych Stínovi naznačila, že prostě jdeme. Pokud tady nehodlá umrznout. A i kdyby hodlal tak sám, protože já jdu pryč. Rozešla jsem se směrem mimo les.

//Mahtae sever přes mahtae jih

//Napsat post o tom, jak je můj kožich připravený na zimu

Kývla jsem hlavou, i když jsem vlastně nevěděla. Pořád jsem nechápala co mu jako vadí. Jestli mu vadí to, že jsem řekla něco, čím jsem se ho dotkla. Vlastně jsem věděla, čím jsem se ho dotkla. Jenže jsem nechápala, co se ho na tom dotklo. Nechápala jsem to, ale nehodlala jsem do toho vrtat, když mi momentálně mrzlo pozadí tolik, že kdyby mě do něj kopnul, tak bych se asi rozpadla jako kus ledové sochy. A já bych nerada měla svoje milované pozadíčko rozpadnuté na kousky. Úzkostně jsem se podívala na vlastní záď, která vůbec nevypadala jako někoho, kdo je připravený na zimu v plné parádě. Já rozhodně na zimu připravená nebyla. Byla jsem vypelichaná, jako nějaká koroptev, která se porvala s jinou nebo která skončila vlkovi v tlamě a naštěstí se jí podařilo prchnout. Na spoustě míst jsem měla jizvy, které zbavily moje tělo dalších chlupů. Srst jsem z nepravidelné a hlavně špatné stravy měla prořídlou. Kožich mi navíc rozvrstvovala spousta malinkatých kousíčků hnusu. Například různé větve, šišky a tak podobně. Nebylo to nic příjemného. Věděla jsem, že pokud se nezbavím těch otravných kousků, bude mi profukovat kožich ještě víc, až přituhne. Jenže mě se tak moc nechtělo čistit. Stejně jsem si ovšem rezignovaně kecla na zem a začala si vytahovat nechutnosti z kožichu, abych ho aspoň částečně připravila na zimu a dala ho do pucu.
Stín se mezitím věnoval tomu ptákovi, který mne fakt nezajímal. V podstatě jsem je ignorovala ať dělali co dělali. Když mi Stín zakázal toho opírkovaného pidižvíka vyhnat, nezůstávalo mi nic jiného na práci než můj kožich. A jelikož já byla hodně jednozávitová, nedokázala jsem se soustředit na více věcí najednou. Čištění kožichu tak zabralo celou moji kapacitu a já nebyla schopna soustředit se na něco jiného. Třeba na to, že bych měla nějakým způsobem fungovat i jako Stínova společnice. Když nechtěl pomoci, abych toho ptáčka odehnala, musel si s ním poradit sám. Opatrně jsem pročišťovala svůj kožich a nevnímala okolní zvuky, ruchy, ani hlasy. To, že se vedle mě děje něco magického jsem tedy nevnímala. Možná to bylo dobře. Kdybych narazila na mluvícího ptáka, těžko říct, jak bych zareagovala. Možná bych se ho bála a nebo bych se ho pokusila sníst. Tak či onak, bylo lepší, že vůbec netuším, že tu nějaký rozhovor probíhá.
Můj kožich začínal konečně vypadat dobře. Za to jsem byla ráda. Mohla jsem se aspoň začít připravovat na zimu i jinak. Kožich jsem neměla zbavený všech nepořádků, ale aspoň už skrz něj nepofukovalo. Zvedla jsem hlavu a pohlédla na Stína. "Co to máš s tím opeřencem furt," zabrblala jsem k němu, protože se pořád koukal na toho ptáka. Nechápala jsem, co na něm má...

Stín mi odsekával. Poznámka o normálnosti mne donutila k odfrknutí. Já nebyla normální nikdy. Trochu jsem nechápala, jak to myslí. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se, protože jsem nechápala.
Naše konverzace se vrátila zpátky do normálních kolejí. Přešlápla jsem, ne nervozitou, ale zimou. Opravdu přituhovalo a já doufala, že se mi podaří dostat se mimo dosah nepříjemností a nemocí. Jenže Stín vypadal, že má nějaký problém s tím ptákem, co na nás koukal. Nebo spíše koukal na něj. Stín se tu rozhodl zůstat. Nebo spíše mu bylo řečeno, že tu zůstane mou sestrou. Pohodila jsem radostně ocasem. Nejen pohodila. Zavrtěla jsem jím. Byla jsem ráda, že tu Stín zůstane taky. Byl jediným přítelem, kterého jsem tady měla.
Stín koukal na krkavce, krkavec na něj. Řekl mi ať jdu, ale to jsem nehodlala udělat. "Kšá... kušuj ty ptáku blbej," křikla jsem na krkavce a snažila se ho odehnat alespoň tím, že k němu udělám pár kroků. Nemohla bych mu ublížit, ale aspoň jsem se mohla pokusit ho vyděsit. "Jdeme oba, je to jen blbej pták," řekla jsem a otočila se ke Stínovi.

"Nic jsem neříkala, to pan Brouček," zahudrovala jsem, ale tak nějak mi bylo jasné, že mi to stejně nebude věřit. On ho neuznával. A pak Brouček zase neuznával Stína. Nevím proč, ale hovniválkovi se nezamlouval tolik, jako hovniválce, tedy mně. Netušila jsem, proč ho pan Brouček nemusí. Možná se mu nelíbil Stínův pach a nebo možná se mu nezamlouval styl, se kterým se mnou mluvil. Jedno bylo jasné. Pan Brouček měl svou hlavu a své preference. Smrděl jako já, měl rád nechutnosti jako já, byl nevycválaný, ale narozdíl ode mne měl jednu vlastnost, která mou maličkost postrádala. Pan Brouček byl chytrý. Možná až vyčůraný. Trochu mi připomínal mne samotnou před tím, než jsem prošla vězněním. Byla jsem ráda, že ho mám. Byl to hlas rozumu, který mi mnohdy scházel a našla jsem ho až tady.
Pohlédla jsem na Stína. "Množný číslo..." zafrkala jsem. Mluvil o nás v množném čísle. Na někoho kdo se před chvilkou čertil, že jsem mu vyznala své emocionílní rozpoložení, se mi lepil na kožich jako smrková šiška. "Já tu se sestrou zůstanu určitě," dodala jsem. Nehodlala jsem ji opouštět. Ne teď, když se jí konečně podařilo najít místo jenom pro nás. Vadila mi Rez, ale bylo mi jasné, že dříve nebo později ji vyštípám.
Koukla jsme na ptáka, který seděl na stromě a čuměl na nás. "Kouká spíš na tebe," odvětila jsem Stínovi a přestala se o ptáka zajímat. Přešlápla jsem. Byla zima až praštilo. "Nepůjdeme se schovat?" navrhla jsem.

"Chjo..." povzdechla jsem si, protože jsem byla pořád rozladěná z toho, že se mi rozbila hračka. Nebylo to fajn. Tohle prostě bylo k vzteku. Navíc začíná zima a moje kosti se za chvilku začnou třískat o sebe. Pohlédla jsem na Stína, který byl taky znechucen z neschopnosti vlčete vydržet malinkatý nápor. Poposedla jsem si na sněhové podestýlce a začala se drbat zadní nohou za ušima. Potřebovala jsem si pěkně prodrbat srst, abych se zbavila svědění, které se mi občas kožichem rozneslo. To bylo způsobeno tím, že pan brouček se rozhodl pochodovat. A hle ho! Uviděla jsem jeho tmavěmodré krofky. Jeho mírně zatuchlý odér jasně prozrazoval, že patří k hovniválům. Páchl skoro i hůř než já. Možná že jsem já páchla kvůli němu? "Pff to se ti povedlo, ty bezmozku," zabručel pan brouček a já mírně zastříhala ušima. Normálně jsem si s ním taky povídala, ale nikdy se mi nestalo, že by to znělo takhle... jako by to přicházelo mimo mojí hlavu. Stín si prohlížel koruny stromů a tak jsem se věnovala panu Broučkovi. "A přestaň sedět na tom sněhu, nastydnou ti ledviny a budou kašlat," dodal ještě, než se zase pustil do teplých místeček mého kožichu. Blbeček. Pomalu jsem se zvedla ze země, ne protože by to pan Brouček chtěl, ale protože... no prostě jsem se zvedla. "Musíme hlídat, jestli nepřijde ještě někdo... Než dorazí ségra," řekla jsem významně. "Ty si klidně jdi, ale nemůžu tu nechat tu chrápající potvoru samotnou. By prospala i válku," dodala jsem a nervózně se rozhlédla. Kdyby mě slyšela náhodou sestra, sežrala by mne. Ale ta tu nebyla, takže to bylo v pořádku.

Vlče bylo evidentně strachem totálně mimo. Pohlédla jsem na Stína. "Tahle věc se rozbila," zabručela jsem, když jsem přenesla více váhy na vlče, ale to ani nepíplo. Byla to škoda. Mohla s ním být zábava, ale ono buď strachem onemělo nebo umřelo. "Mršinu žrát nebudu, co ty?" zeptala jsem se Stína, ale bylo mi jasné, že on se do žraní vlčete rozhodně nepustí. Sehnula jsem hlavu a zvedla vlče za krk do vzduchu. Pak už jen stačilo se hezky hlavou otočit do jednoho směru a pak do druhého a vlče při tom pustit z čelistí. Proletělo se mezi stromy a vyletělo z lesa ven směrem k řece. Těžko říct, jestli svůj let přežilo, pokud bylo vůbec ještě naživu. Takhle jsem vynášela smetí já a tohle vlče bylo smetím, které si zasloužilo skončit na skládce. "Škoda... Jsem čekala, že nám nějaký ten pátek vydrží, ale vlčata už nejsou co bývala," dodala jsem a smutně pohlédla na Stína. Začínala jsem se zase nudit.
Sedla jsem si a vypustila plyn, za který by se nemuselo stydět ani pět starých plesnivých vlků. "Co budeme dělat teď?" zeptala jsem se. Netušila jsem, kam bychom mohli jít a co dělat. Ségra byla furt pryč. Rez chrápala v úkrytu. Stín byl to jediné, co mi zbylo. A taky pan brouček, jenže ten kvůli zimě zalezl do mého kožichu a nechtěl vylézt. Nedivila jsem se mu. S večerem přišla zima. Otřásla jsem se. Mírně, ale přeci. Slabost.

Vlče mělo šanci asi tolik, jako borovicová šiška, která se mi postavila do cesty a myslí si, že ji nenakopnu. Už jen tím, že bylo malinkatý si podepsalo svůj ortel. Mluvilo navíc jako nějaký nedochůdče a aby toho nebylo málo o magičích nic neví. Přestalo být tím pádem důležité, jestli přežije nebo ne. Taky mluvilo o tom, že nějaká sestra a lepší život nebo co, no prostě nesmysly. Záleželo na tom, co říká pramálo. No a pak si podepsala svůj rozsudek tím, že mě nazvala "tetou". Zavrčela jsem a naježila se mi srst na krku. "Nejsem tvoje teta skrčku," zavrčela jsem a zacvakala zuby ve vzduchu.
To už se k nám ovšem blížil lesem vlk. Můj přítel, pokud se tak mohl nazvat. Otočila jsem se na Stína, který měl s vlčetem jednoznačné plány. "Chtěla jsem zjistit, jestli bude nějak užitečný živý. Kdyby mělo o magičích nějaký informace, mohlo by je předat ségře nebo tak... hmm..." pronesla jsem, jako by vlče vůbec nebylo kus ode mne a neposlouchalo mě. Bylo to vlastně jedno, jestli poslouchá nebo ne, protože informace od nás si vezme maximálně tak do hrobu. Vlče začalo na Stína vrčet a ježit se, jako by se ho bálo. Což bylo dobře, protože se bát mělo čeho. Jenže si nedochůdče myslelo, že já ho budu nějak chránit. Začalo se mi schovávat za zadní nohy. Otočila jsem se a blesklově přimáčkla vlče přední tlapkou mezi lopatky k zemi. Spodní čelistí muselo narazit celkem silně do země, ale to mi bylo jedno. Tlapou jsem ho držela na zemi a nemusela jsem k tomu použít ani moc síly. Mělo štěstí, že to byla tlapka bez drápků, protože jinak by se mu jistě protrhla kůže. "Jedinej kdo je tu nehodnej života jsi ty," zavrčela jsem na vlče. Nepouštěla jsem ho ze země. Držela jsem ho a nebyla šance, že by se samo vykroutilo. A tentokrát jsem se na něj soustředila, nechtěla jsem to zase pokaňkat jako s Děvenkou.

Sín byl naštvanej, což jsem chápala. Byla jsem taky vytočená, ale mohla jsem si za svoje vytočení sama. On v tom byl ovšem nevinně. Moje chyba byla, že ta blbka utekla. Najednou mi z toho všeho bylo blbě. Motala se mi hlava a žaludek se mi mírně zhoupnu. "Grrrck," vylezlo ze mě a pak jsem tlamu musela zavřít, protože jsem si do ní malinkatounko ublinkla. Zase jsem zvratky spolkla a pohlédla na Stína, který mi to dával sežrat. Na jeho rozkaz jsem se ovšem začala zvedat. Pořád jsem cítila pachuť v krku a na jazyku, ale už se mi nehoupal žaludek a celkově se mi už blinkat nechtělo. "Hmmm," pronesla jsem jenom. Měla jsem chuť jít se napít a už mě ani moc neštvalo, že mě Stín zdrbal. Teď jsem měla žížu a to byla moje hlavní myšlenka. "Ti to vynahradím nějakou kostí nebo tak něčím," řekla jsem jenom ke svému společníkovi a vykročila směrem k řece. Bylo mi jasné, že tu blbku nenajdeme, ale mohla bych se aspoň napít.
Během pochodu mne udeřil do čenichu pach, který sem rozhodně nepatřil. "Jakej idiotík se sem sáčkuje teď?" pohlédla jsem na Stína. Bylo mi jasné, že nám někdo přivedl do lesa novou oběť. A čím blíže jsem k pachu byla, tím více jsem viděla, že se jedná o oběť naprosto snadnou. Bylo to vlče, jehož kožíšek přímo zářil do okolního lesa. Vznášel se kolem něho pach někoho dalšího, ale rychle mizel. Asi to byl jen někdo, kdo ji tu vyhodil a běžel dál. Divný. Došla jsem k vlčeti a zavrčela. "Magickej potěre, co tu chceš?"

"Do prkvančic, to jsem podělala... uch... jsem naprosto...mňuch... k ničemu," bručela jsem udýchaně zatím co jsem se snažila slézt ze Stína. Pohled na vlčici mizící k řece mě naštval. Možná bych se za ní i rozeběhla, ale bylo mi jasné, že než se zvedneme bude už v trapu. Vyšlapala jsem se na všechny čtyři a jenom koukala směrem, kterým vlčice utekla. "Jsem prostě neschopná, kurňafix, se na to můžu vykváknout," pronesla jsem naštvaně a nazlobeně si kecla na zem. Tohle mě štvalo. Byla jsem frustrovaná, že mi ta magička vyklouzla. Jenže ne každý den může být posvícení. "Chjo práce," bručela jsem si dál a dál a chvilku úplně zapomněla na to, že jsem zvalchovala Stína. Když jsem si to uvědomila otočila jsem na něj hlavu.
"Seš v pohodě?" pronesla jsem pořád stejně naštvaným hlasem, protože mě neopoštěl vztek na vlastní neschopnost. Jenomže mi taky docházelo, že jsem to podělala já a tak musím nést zodpovědnost za svoje činy. Zvedla jsem se a přikrčila. Stáhla jsem uši k hlavě a hlavu zklonila k zemi, abych na Stína koukala zespodu. Sice jsem se před ním neplazila jako přes ségrou, ale můj postoj mluvil jasně. Omlouvám se. "Sorry že jsem to podělala, přijmu jakýkoli trest," dodala jsem, protože mi bylo jasný, že za to co jsem předvedla si trest zasloužím. V rodné smečce by mě minimálně sourozenci pokousali a dali mi co proto. Magičové by mě nejspíš využili a pak mi dali co proto. Težko říct, co si vybere Stín.

Vypadalo to, že ta vlčice si uvědomila svou chybu, ale až příliš pozdě. "Můžeme ji chytit a udělat si z ní otroka? Co myslíš?" prohodila jsem ke Stínovi. Mě samotnou někdo jako otroka měl, ale nevedlo to u mne k tomu, že bych to nepřála ostatním. Magičům a jejich mazlíkům jsem to přála a možná i něco mnohem horšího. V oku jsem měla tik, jak jsem se soustředila na naši novou oběť. Vlčice začala couvat a Stín vyrazil. Narazil do ní, ale ona se začala hned škrábat ze země na nohy. Vyrazila jsem do boje taky. Jenže na kluzkém listí mi to podklouzlo a v rozhodující moment jsem místo do vlčice na razila do Stína. Moje tělo bylo sice vyhublé, ale v té nekontrolovatelné rychlosti jsem nás oba ztrhla na zem. To byl pech. Vlčici to dalo prostor na zbalení si svých pěti švestek a zdrhnuté nám, pokud nebyla pitomá. Já jí to ovšem nechtěla dovolit, takže jsem se začala co nejrychleji zvedat. Jenže jelikož jsem v podstatě ležela na Stínovi, tak jsem nedopatřením dupala po jeho vyhublém těle. Muselo to působit komicky. Vlčice bezejména by se asi smála, kdyby nemusela zachraňovat holí život. "Doprkvančic," ulevila jsem si nabroušeně.

"Pff," odfrkla jsem si. Pokud proti magičům nic nemá, je nepřítel. A nepřítel si zaslouží zažít jedno pořádné dobrodružství a to až smrtelně pořádné. Takové na které se vydáte jednou za život. Usmála jsem se na Stína. Můj pokřivený úsměv nebyl vůbec pěkný. "Jestli je zbabělec a nemá nic proti magičům, pak je nepřítel?" zeptala jsem se ho. "Co uděláme je na tobě," dodala jsem. Pořád jsem kroužila kolem vlčice jako sup, který se nechce jen tak nechat odehnat. Momentálně jsem se zastavila přímo naproti Stínovi. Mezi ním a mnou byla jenom bezejmená. Na jejím jménu bude záležet, nebudeme vědět čí kosti budou roznoseny po našem lese. Na druhou stranu na tom mi nikdy nesešlo. Lepší smrt než v boji si neumím představit. Rozhodnutí, co s vlčicí, ovšem padlo na Stína. Evidentně k ní měl nějaký hlubší vztah a tím nemyslím nic přátelského. Já navíc nebyla rozhodnutí schopná. Věděla jsem, že ji musím minimálně vyhnat, ale netušila jsem jak nebo jestli ji rovnou zakousnout? Potřebovala jsem někoho, kdo to rozhodne za mne.

Stín vždycky bručel, byl to takový medvídek bručounek, i když jenom bručením, vzhledem připomínal spíše chodícího kostlivce. Já měla sice co říkat, ale pořád jsem vypadala lépe než on a rozhodně lépe než cizinka, což bylo co říct. Můj kožich byl sto let stará zažraná špína a spousta dalších nechutností. Od větviček, přes bobky až po listy. "Komu... Magičům asi, komu jinýmu. Za to že jsou takovou nechutností a skvrnou na nádherné čistotě přírody. Tak co řekneš na tohle?" řekla jsem k ní. Nebyla jsem myslitelkou, což muselo dojít i vlčici, která se pořád nepředstavila nebo jsem už její jméno stihla zapomenout.
Stínek rozhodně nechtěl, aby tahle Děvenka, jak jí říkal odcházela. Děvenka mi přišlo jako podivné oslovení. Zvolila bych nějaké lepší. Třeba Debilka nebo tak něco, vzhledem k tomu, kolik toho vlčici nedocházelo. Jenže já měla co říkat, že. "Souhlasím, nemůže si sem jen tak přijít a zase jít," pronesla jsem ke Stínovi, který se mi koukal do oček. V jeho se zračil nějaký plán, ale já netušila jaký. Jediné o co mi šlo bylo, že ségra by neskákala nadšením, kdyby zjistila, že jsem tu nechala někoho potulovat a ani nezjistila, co je zač. "Co jsi zač?" zeptala jsem se napřímo vlčice.

Těkala jsem pohledem ze Stína na tu vlčici a zpátky. "Hele, každý vlk rozhodně magie neovládá. Já třeba magič nejsem," odsekla jsem jí, i když si to nezasloužila. Trochu jsem čekala nějakou takovouhle větu nebo výsměch. Jenže vlčice se už pouštěla do dalších odpovědí, ale i dalších dotazů. Podle toho co říkala, měla na magie asi takový názor jako Stín. Nevypadala, že by nám lhala, ale to jeden nemohl přesně říct nikdy. Pokud teda není nějaký magický hajzlík. Pohlédla jsem jí do očí. "Takže magie ti nic neříká jo?" broukla jsem. Pokud to tak opravdu bylo, mohla by z ní být celkem dobrá společnice. No ne? "A děláš ráda problémky těm, co si to zaslouží?" zeptala jsem se. Byla to tak trochu pozvánka na menší trápeníčko nějakých magičů. Nebo možná celé smečky.
Do naší rodinky nechtěla, takže jsem se nemusela obávat, že by se tu usadil někdo, kdo má aspoň dispozice pro magie, i když je nepoužívá nebo o ně nemá zájem. Stín vypadal, že se mu vlčice nelíbí, ale já netušila proč. Zatím byla celkem v pohodě, až na to, že se nám sem nasáčkovala. "Já jsem Tasa mimochodem, aghhrrg" odvětila jsem a pak si říhla na konci věty, jako by můj přirozený odér nebyl už tak dost. "Fuu to bylo až z paty," zasmála jsem se hrubiánsky a pohlédla na zbytek společenství, jesli můj smysl pro humor sdílí nebo ne.

Stín navrhoval úpravy čenichu, což se mi celkem zamlouvalo, ale tahle vlčice vypadala, že bude mnohem zábavnější, pokud nebude mít rozbitej čenich nebo lebku na dva kusy. "Myslím, že nějaké to vylepšení by bodlo, ale třeba z toho kápne i něco jinýho," pronesla jsem polohlasem ke Stínovi, těžko říct co a zda vůbec něco, zaslechla i vlčice. Ale popravdě s tím jsem si nedělala vůbec žádné potíže. Bylo mi to jedno. Vlčice totiž pronesla celkem zajímavé dotazy, které jsem se rozhodla jí zodpovědět. Snad to není zase nějaká milounkatá magička, která chce jenom mír mezi námi všemi a šířit lásku a něhu, skrze drcení drápků nemagičů a zapalování jejich dětí. Začala jsem vlčici obcházet a prohlížet si ji. Mohla jsem si dovolit chodit v kruhu, protože kdyby se rozhodla prchnout, byl tu ještě Stín.
"Za prvé, magičové nikdy nepřichází v míru," pronesla jsem. "Za druhé, naše příjemnost nebo nepříjemnost je už naše věc. A za třetí, nemáme potřebu nabírat kde jakýho podvraťáka, který se nám sem nasáčkuje. Narozdíl od místních magických alf jsme dost vybíravý ohledně toho, koho si vezmem mezi sebe," zhodnotila jsem jí situaci. "Takže jestli tu chceš dál okounět tak mi odpověz teď ty. Jaký máš názor na magiče? Jak se jmenuješ? A kolik magií ovládáš?" pronesla jsem s klidem, i když záda se mi ježila. Samotné mi nedocházelo, že jsem prozradila vlčici, co má odpovídat ještě před tím, než jsem se zeptala. Z mojí promluvi musel být jasné, jaký mám na magiče názor a pokud nebyl hloupá, dojde jí to. Jenže já hloupá byla.