Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tanebrae přes tmavý les

Už tu začínalo být teplo, ale já věděla, že musím doběhnout až do těch hor. Nemohla jsem nechat Stínovi výhru, i když byla velká šance, že mě prostě předběhne. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby vyhrál. Určitě by mi to dal strašně moc sežrat. I když už jsem nemohla a kapr v mém žaludku těžknul, musela jsem vyhrát. Nemohla jsme Stínovi dát to zadostiučinění, že by nademnou zvítězil. Moje soutěživá povaha byla poměrně velká. I když se projevovala jenom někdy. Přidala jsem proto do kroku a rozhodla se překonat ten poslední kus země, který byl předemnou.

//Konec světa přes poušť

//Zrcadlové hory přes esíčka

Běžela jsem jako o život, ale už se mi pletly tlapky. Nebylo to nic příšerného, ale pořád jsem tak nějak netušila, zda se mi vyplatí nebo nevyplatí běžet dál nebo zda bych si měla dát pauzu. Běhat sněhem, který přinesla vánice minulého dne už bylo obtížnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Rozhodla jsem se, že zastavím a odpočinu si. Nebylo nač spěchat. Stína jsem nikde neviděla, takže buď zvolil jinou trasu nebo se sám táhl jako šnek. Netušila jsem, kde se nachází pravda. Měla bych si ulovit něco k jídlu... Než jsem stihla myšlenku zakončit rozkručelo se mi v břichu. I když byla ta hostina lahodná, pořád jsem měla hlad. Možná to bylo tím, že jsem plně jídlu, které se zjevilo od kdo ví kud nevěřila a tak jsem se sice nadlábla, ale nepřecpala, kdyby to náhodou bylo otrávené nebo tak něco. "Koukej se najíst, nebo se proměníš na kostičku. V řece by mohlo být něco dobrýho k jídlu, ne?" Pan Brouček měl jako vždycky pravdu. Rozhodně jsem věděla, že to myslí dobře. Kdybych mu umřela hlady přišel by o svůj levný dopravní prostředek.
Sestoupila jsem k vodní hladině a zadívala se na proud, který tu byl. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší ulovit rybu tlamou. Sice mi pak bude možná zima, ale míříme přeci na jih, tak by to nemuselo tolik vadit... Snad. Ponořila jsem čenich do vody a vytáhla první rybu, která se mi kolem čenichu omotala. Netušila jsem jestli je to kapr, pstruh nebo jakákoli jiná ryba. Pro mne byla ryba jako ryba. Dokud se to mrskalo a dalo se to jíst, neřešila jsem žádné další náležitosti. Podívala jsem se na rybku, která se mrskala sama na zemi. Mrskala se tam a pomalu se dusila. Zakousla jsem ji dřív, než stihla vůbec zareagovat, že umírá. Byla dobrá a lahodná a trochu tak uspokojila můj hlad. Když jsem dojedla, olízla jsem si zmrzlý čenich. "Grrrck," ozvalo se z mého hrdla. Všechno bylo v nejlepším pořádku, ale potřebovala jsem se posunout dál, abych náhodou neprohrála závod. Málem jsem na něj zapomněla.
Rozeběhla jsem se od řeky zase dál. Chtěla jsem si sice ještě odpočinout, ale bála jsme se, že když se udu dál zdržovat na místě, tak mě prostě Stín někde předběhne. Cítila jsem kolem nějaké vlky, ale na ty jsem rozhodně nechtěla narazit. Magičové nechutní. Přidala jsem do kroku, abych se nemusela s ostatními potkávat. Rozhodně jsem nehledala momentálně hádku nebo boj. I když normálně bych celkem ráda natrhla nějaký ten magický zadek, nechtěla jsem ho trhat zrovna teď.

//Prstové hory přes tmavé smrčiny

//JG přes Mahtae

Běžela jsem jako o život, i když jsem netušila, jestli mě Stín následuje. Věděla jsem, že musím dávat na sněhu pozor, abych se nesklouzla a nespadla někam. Jenže v horách byla i spousta vyšlapaných cestiček, kterých se dalo využít, aby jeden mohl pobíhat. "Sejdeme se tam, kde jsme se potkali, šneku," křikla jsem dozadu na Stína, když jsem překonávala jednu z horských stezek. Byla to celkem makačka, ale já doufala, že se mi to podaří zdolat bez problémů. Musela jsem si dát opravdu záležet, protože jak špatný byl výstup nahoru o to horší byl sestup. Musela jsem se ovládat, abych se nerozeběhla a nepřeběhla hory jako nějaký hloupý kamzík. Usmála jsem se dozadu, ale Stína jsem nikde neviděla. Trochu jsem znejistila, že mě opustil, ale co když vzal jen jinou trasu a já kvůli své obavě prohraju závod. To jsem nemohla dopustit.

//Tanebrae přes esíčka

//Ageron přes armanské hory

Rozhodla jsem se, že evidentně plánujeme jít na jih. A jak jinak si to trochu oživit, než malinkatým závodem. Věděla jsem, že na jihu jsou hory, kousek od místa, kde jsem se setkali se Stínem úplně poprvé. Takže jsem se na něj ohlédla. "Hele, co si dát závod? K těm horám na jihu?" pronesla jsem šibalsky, když on nic nenavrhoval. Bylo mu jedno kam půjdeme, podle vlastních slov, mu šlo jenom o teplo. Takže jsem se rozhodla, že na jihu v horách musí být přeci jenom teplo. Zastříhala jsem ušima a rozeběhla se. Bez čekání na odpověď se mi uhánělo celkem dobře. Na Stína jsem možná vykopla několik sněhových vloček.

//Zrcadlové přes mahtae

Odpočinek po jídle bodnul, ale Stín už se hnal na další cestu a já mu nehodlala překážet v tom, že bych náhodou zdržovala. Sice jsem se táhla jako smrad, ale aspoň jsem si udržovala nějakou tu slušnou vzdálenost od něj, aby mi třeba moc neutekl. Kráčela jsem za ním. Moje břicho bylo plné ňaminek a už tak to bylo celkem nepříjemné. Sníh tomu všemu moc nepomohl, ale snažila jsem se aspoň jít. "Máš nějký plán, kam jdeme?" zeptala jsem se ho, ne že by mě to nějak extra zajímalo. Já šla za ním. I kdyby šel někam do háje nebo na kraj samotného světa, tak bych šla. Tu otázku jsem položila jen proto, abych přerušila pochodující ticho, které mezi námi bylo. Taky jsem trochu chtěla vědět, jestli míříme aspoň na jih nebo tak. Docela by mi bodlo se někde hezky zase rozehřát, protože zima opravdu začala být drsnější.

//za Stínem

Stín vypadal, že neumřel, takže jsem se pomalu taky pustila do jídla. Chutnalo to vážně lahodně a celkem mi to zaplnilo břicho. Byla jsem vážně nadšená, že mě to nezabilo, že jsem si u jídla nědělala žádné servítky. Jedla jsem tak, jak mi tlama narostla. Tedy neurvale a hrubě. Kousky šťáv a masa létaly všude kolem mě. Nevadilo mi to i když někoho by to mohlo pobouřit. Byla to ovšem lahoda, která mi zaplnila dostatečně pupek na to, abych se přestala zamýšlet nad čímkoli. Byla jsem ráda, že mám konečně takovou malinkatou chviličku pro sebe, kdy mě mozek nenutí myslet. Bylo to až k nevíře, že se mi něco takového povedlo, ale většinou u jídla mi myšlenky přestávaly pochodovat v hlavě. "Hlavně bacha, aby ses nezadávila," ozvalo se z mého kožichu, který byl pořádně umorousaný. Pan Brouček evidentně musel remcat pořád. Tiše jsem zavrčela, ale nepřestávala jsem u toho jíst, takže jsem se opravdu málem zadusila kusem masa.
Když jsem byla hotová, odpadla jsem. Nebylo to, že bych si lehla nebo nějak sedla, já prostě pomalu začala sjíždět na zem a pak se rozplácla přímo vedle jídla do sněhového polštáře. Země studila a mě bylo jasné, že bych se tu neměla už moc dlouho pohybovat. Mohla bych zmrznout. Přímo nademnou ze stromu vyselo několik rampouchů, které se tím, jak jsem se válela na zemi a narážela do stromu utrhla a zabořila se přesně vedle mě do sněhu. Bylo to těsné a málem mě to stálo hlavu, ale vnuklo mi to nápad. Uchopila jsem dva rampouchy do tlamy a otočila se na stína. "Já fem fimní upíl a fifaju ti fsesnu chlef," začala jsem na něj huhňat a předstírat, že k němu dojdu a opravdu do něj zapíchnu svoje mrazivé tesáčky. Se smíchem jsem je ovšem po chvilce vyplivla, protože mi začínalo být vážně kosa. Rampouchy tedy skončily na zemi, kde se rozbyly nakousíčky. Oklepala jsem se od sněhu a rozhodla se, že bychom měli jít, pokud nechceme, aby nám umrznul kožich. "Jdem?" zeptala jsem se Stína, aby rozhodl o tom, jestli a kam se vydáme. Nechtěla jsem teď bez jeho vedení udělat jediný krok. Nemohla jsem si dovolit odejít od Stína ani na pár metrů, protože co kdyby zdrhnul nebo by ho nějaký magič napadnul. Nedocházelo mi, že bych mu nejspíš stejně nepomohla, protože jsem byla menší a rozhodně i méně schopná, než on. Pohlédla jsem na něj a v očích bylo vidět jenom loajálnost a odhodlání splnit jakékoli jeho přání. Takhle jsem se do téhle doby koukala jenom na vlastní sestru. Její místo začínal obsazovat někdo jiný a těžko říct, jak se k tomu postaví ona.

Snažila jsem se působit klidně, ale nešlo to. Sledovala jsem pohedem Stína a čekala na každý jeho pohyb, každé jeho rozhodnutí. Kdyby se náhodou rozhodl mě třeba zabít, i když jsem věděla, že tohle už nejspíše překonal. Jenže jsem netušila, jak si teď stojíme. Evidentně jsem k sobě měli blízko. Blíž než ke komukoli jinému. Možná bych musela nějakým způsobem řešit jestli budu loajální k němu nebo ke Styx, ale tohle byla otázka mého budoucího já. To jsem nechtěla řešit. Stín přerušil tu chvíli a rozhodl se, žebychom měli jít. Kývla jsem. Neměla jsem už co moc říct, ale jednoznačnou změnou byl můj postoj. I když jsem nic neříkala, byl jsem Stínovi blíž. Hlídala jsem pohledem okolí, jako bych byla jeho osobní ochranka. Přesně tak jsem se chovala okolo sestry. Ochranářsky, ale podřízeně. Jako poskok. Pes na vodítku, kterého jedním slovem vypustíte na nepřítele.
Kousek od nás se zhmotnila hostina, která vypadala naprosto lahodně. "Magický hnus," pronesla jsem a začichala. Opravdu hezky to vonělo, ale ohledně magických věcí jsem pořád byla obezřetná. Nechtěla jsem naletět někomu na lep a nechat se očarovat nějakou tou lahůdkou. Místo toho jsem tedy obezřetně sledovala vše z povzdálí. Stín se neupejpal a pustil se do jídla ,které nám tu někdo zanechal, jako dárek nebo jako past? Pustil se do divočáka s takovou chutí, že jsem si až říkala, že nemůže být nikdy plný. Mlsně jsem se olízla, ale bála jsem se. "Je to bezpečný?" zeptala jsem se nedůvěřivě, protože bych fakt nerada přišla na to, že se mi někde něco potentočkuje v břiše, protože tohle maso bylo zkažený nebo zakletý nebo cokoli jiného nebezpečného. Moje instinkty velely jasně. Dávej si bacha a nic se ti nestane. Mrkla jsem po Stínovi, který ovšem pořád vypadal dobře. Neochotně jsem došla k masu a očichala ho.
Nakrčila jsem čenich a rozhodla se, že ještě chvilku počkám, než se Stín nají. Nechtěla jsem mu tam překážet a zaclánět. Zároveň jsem taky chtěla maso nechat otestovat cizí žaludek než vlastní, to ode mne nebylo chytré, bylo to něco na co jsem si zvykla a k čemu mne vychovali. Já jedla jako poslední. Vždycky. A nic na tom neměnil ani můj vztah se Stínem, pokud se to za vztah dalo označit. Pustila jsem se místo toho do vyrábění sochy ze sněhu, ale byla jsem tak neohrabaná, že se mi pokaždé začala bortit. Zkoušela jsem udělat sněhovou sochu vlastní sestry, ale místo toho to pořád vypadalo jako hrouda sněhu, která neměla ani tvar ani podobu mé drahé sestry. Po chvilce funění a skučení jsem na to rezignovala. Tlapkou jsem sekla do hroudy a ta se rozpadla na spoustu malých kusů.

//Celý post je k úkolu 16. soo neoznačuju

Projevovat podřízenost jsem byla zvyklá. Byla jsem v takovém postavení tolik dlouhých let, že jsem si ani nevybavovala jaké to bylo před tím. A bylo vůbec nějaké před tím? Byla jsem někdy uvědomnělou bytostí, která chápala vlastní směr a byla schopna si ho udávat? Nebo jsem prostě vždycky byla v pozici toho, kdo se jenom nechává vláčet světem někým silnějším? Pravděpodobně to druhé. Jenže se mi toho v životě stalo tolik, že se nedalo přesně určit, jak to bylo před tím. Všechno to týrání, bití a ničená sebeúcta. To všechno ve mne vybudovalo jakousi neochvějnou touhu po tom být ovládána. Když mi Stín řekl, abych se na sestru vykašlala a nenechala ji, aby mi poroučela, nevěřila jsem mu to. Můj mozek toho nebyl prostě schopen. Nebyla jsem si schopna ani představit možnost, že bych se z toho poddanského svazku vymotala. Být vězněm, podřízeným nějaké moci, tak jsem byla spokojená. Nebo nebyla? To je už asi i jedno. Když nemůžete něco změnit je lepší se popasovat s tím, co dělat můžete. A buď bych mohla nad svým údělem nekonečného vězně ve vlastní mysli brečet a hroutit se z toho, nebo jsem na tom mohla najít něco příjemného. A tohle bylo příjemné.
Mírně jsem olizovala Stínovu čelist. Přišlo mi to jako dokonalé gesto podřízenosti a přesně to vystihovalo to, co jsem k němu cítila. Měla jsem ho ráda a nechtěla jsem o něj přijít, ale zároveň to na něj házelo zodpovědnost, což možná ani sám nechtěl. Mít nějaký bližší vztah s magičem se mi příčilo. Bylo to zvrácenné a nechutné. Raději umřít, než to. Jenže jak se čas vyvíjel a moje mysl byla pořád více a více roztěkaná, opuštěna sestrou, bratrem, všichni se otáčeli na magickou stranu a jenom já se držela našeho poslání. Postupně jsem si uvědomila, že bránit se tomu, čím v nitru jsem je hloupost. Byla jsem služkou magičů, tak to bylo. A i když to nezmírňovalo mou nenávist k nim, pořád jsem je do morku kostí nesnášela, změnil se můj postoj k tomuhle konkrétnímu magičovi. Nebyla to láska. Zatím. A těžko říct, jestli někdy vůbec bude. Byl to naprosto iracionální pocit nutnosti být ovládána. Jako když někdo někoho lapí a ten si postupem času ke svému únosci vybuduje vztah. Přesně tak jsem to cítila se Stínem.
Doufala jsem, že mne neodžene. Chvilku jsem čekala, že se po mne ožene ten jeho klovavý společník, jehož klovance mě pořád trochu bolely. Ucítila jsem, jak se Stín nadechl a řekl něco. Jedno slovo. Otázku. Kdybych neměla uši v jeho blízkosti možná bych to ani neslyšela. Přestala jsem mu olizovat čelist a odtáhla se. Oči jsem klopila k jeho tlapkám. Uši jsem měla stažené dozadu, jako bych se bála. A taky, že bála. "Spo...spolu?" zakoktala jsem se a zvedla k němu pohled. Hlavu jsem měla pořád níž než on, protože jsem byla menší a taky proto, že jsem se hrbila. Kdyby nás někdo viděl, což v roušce noci a stínech stromů nešlo, mohl by si myslet, že jsem to nejvíc zbídačené zvíře na světě a že mi Stín něco provedl. Jenže já uvnitř sebe byla šťastná, ale zároveň zmatená. Našla jsem svoje místo? Našla jsem svého pána? Našla jsem někoho, kdo mi bude určovat, co dělat a co nedělat? Někoho kdo bude myslet za mě, protože myšlení mě zatím moc daleko nedostalo... To všechno záleželo na tom, co Stín udělá nebo řekne dál.

//VVJ přes Severní Galtavar

Šla jsem a hlava mi pomalu rozmrzala. Za sebou jsem už nenechávala rudou cestičku, ale tlamu a tváře jsem měla červené, jako by mi někdo rozmazal po těle maliny nebo jahody. Nevěděla jsem, co vlastně dělá. Nebo věděla? Stína jsem měla až moc ráda na to, abych ho nechala odejít. A možná to taky bylo z toho důvodu, že bez někoho, kdo by mi řekl kam jít a co dělat, jsem byla celkem ztracená. Vždy jsem směřovala k nějakému účelu, vždy jsem něco dělala na popud někoho jiného, ale teď už jsem žádný cíl neměla. Původním cílem bylo najít sestru. To se mi povedlo. Dokonce jsem věděla i kde bude moje sestra na věky. Nebo minimálně dostatečně dlouho, abych ji neztratila z dohledu. Takže moje kroky teď řídil jenom náhodný popud někoho jiného. Sama jsem žádný cíl neměla a bez něj jsem se cítila ztracená. Potřebovala jsem vůdce. A nově tím někým byl Stín, nemohla jsem si dovolit o něj přijít. Nemohla jsem mu dovolit, aby odešel a nechal mě uprostřed zimní krajiny samotnou.
Najednou jsem se zarazila. Stína jsem ztratila. Rozhlížela jsem se vyděšeně kolem sebe. Jako malé štětně, které ztratilo svého páníčka a teď se bojí, že už ho nikdy nenajde. Ten strach byl všeobjímající. Jako by mě celou sežral. Trhaně jsem udělala hlavou pár pohybů, ale nikde nic. Ztratil se mi z dohledu, i když jsem ho cítila kolem. Nemohla jsem ho najít. Jít podle stop ve sněhu mne ani nenapadlo. Až tak hloupá jsem byla. Hloupá a naprosto nechápající.
Najednou někdo promluvil. Schovaný v tmavých stínech stromů stál Stín. Mluvil ke mně, ale ne na mě. Bylo to zvláštní. Poslouchala jsem ho a pomalu šla sněhem, který mi křupal pod tlapkama. I když on stál a schovával se. Kdybych měla pohromadě aspoň trochu koleček, nechala bych ho stát samotného. Dala bych mu prostor. Ale já taková nebyla. Byla jsem závislák. Ano, je to tak, byla jsem závislá na tom, být manipulována a ovládána. Těžko to můj mozek chápal nebo si přiznával, ale bylo tomu tak. Mou přirozeností nebylo následovat, vtloukli mi to nevybíravě do hlavy a tam mi to zůstalo, zaořenilo a neodcházelo. Prošla jsem sněhem a stíny až k vlkovi, kterému na hřbetě seděl opeřenec. Jedním lehkým pohledem jsem probodla ptáka. Zastavila jsem se Stínovi po boku. Obešla jsem ho, abych byla přímo před ním. Měl zavřené oči a čelist zaťatou tak, že jsem se bála, že mu vypadnou zuby. Opeřenec mě sledoval, ale bylo mi to jedno. Sklonila jsem hlavu a olízla Stínovi čelist. Byl to symbol podřízení a odevzdanosti. Nebylo v tom skoro nic romantického, protože romantika mi nikdy nic moc neříkala. Nikdy jsem nikoho nemilovala mimo rodiny a tak jsem netušila, jaké to je. Znala jsem jenom oddanost poskoka svému pánovi. A znala jsem vděčnost vězně, kterou má ke svému vězniteli. Ke Stínovi jsem pociťovala trochu od obojího a ještě něco jiného.

//5. Nechat si zmrznout mozek

Čekala jsem. Ledová plocha podemnou bodala do zad, jako tisíce malinkatých jehliček, které se vám zarývají pod kůži náhodně, ne najednou, tedy tak, aby způsobovaly co možná největší bolest. Odvrátila jsem hlavu, abych neviděla jeho pohled. Vzdala jsem to. Zklamala jsem vlastní rodinu a přesvědčení. Jsem tak hloupá. Tak strašně tupá... Měla jsem jediný úkol, najít sestru a nebavit se s magičema a já přímo jednoho z nich přitáhla k nám, tak blízko, že nás může zevnitř roztrhat na kousky. Nevšimla jsem si toho, protože jsem tupka tupá, blbá... Sestra by to prohlédla hned. Jednoduše by se na něj podívala a řekla by si aha, tak ty nás chceš rozehnat, to je přeci jasný. Jsi magič, ale táhneš se za mnou jako smrad. Proč asi? A ještě navíc mě poháníš proti sourozencům, že mi říkáš, že mě ovládají a skáču jak pískají... Teda ségra by neskákala, ale kdyby byla mnou... Možná to je ten problém, že jsem moc hloupá na to, abych mohla být součást vlastní rodiny. Magičové ze mě vymlátili všechno, co jenom šlo. Měla jsem umřít tam v té jeskyni, obklopená ničím jiným než vlastní samotou... A nebo jsem měla počkat až se vrátí u potoka a nechat se potrestat za to, co jsem provedla s jejich vlčaty... V potoku krve zůstat na zemi a čekat, než mě zakousnou. Jenže stejně jako tenkrát ani tentokrát nedopadly zuby na můj krk. Horký dech se otřel o mou srst na krku a to bylo všechno. Pak mě jenom odstrčil.
Klouzala jsem po ledu, jako loutka, kterou jsem byla. Vždycky jsem byla loutka v tlapkách někoho jiného. Někdo mě ovládal a někdo jiný to pozoroval a věděl. Tak to bylo vždycky. Nikdy to nebylo jinak. Flek z rudé barvy se táhl za mnou po ledu a sněhu. Do pootevřené tlamy se mi dostala sněhová hrouda, když jsem se o sníh jako mantinel zarazila. Tak silné zamrznutí jsem nikdy nezažila. Cítila jsem jak mi sněhová nadílka smíchaná s kousky ledu plní tlamu a pokusila se ji vyplivnout, jenže to nešlo. Stín odcházel pryč. Přála jsem si, aby odešel... Jenže vlastně nepřála. To já měla odejít, neměl se ke mně otáčet zády... Nechtěla jsem, aby odešel? Bláznovství. Zvedla jsem se na tlapky a neohrabaně začala utíkat po ledové ploše. Tlapička bez drápků byla jako vždy k ničemu, takže jsem několikrát zapadla na tlamu. Narazila jsem si čelist a na jazyku pocítila další příval sněhu. Bolest hlavy byla ostřejší a ostřejší. Najendou to překonalo mez a já mírně vykníkla. Musela jsem se zastavit a přivřít oči, abych překonala tu nechutnost, kterou byl zamrznutý mozek. Zažila jsem už i větší bolesti, takže jsem se z toho pokusila oklepat, přechodit to.
Stínův stín mizel na planině a dál k lesu. Rozeběhla jsem se za ním, ale měl poměrně slušný náskok. Popravdě jsem nevěděla, proč za ním furt lezu. Možná to nebylo tak, že by on vyhledával mě, možná jsem já vyhledávala jeho. Jedno bylo ovšem jasné. Nezabil mě. Byl magič a nechal mě žít. Možná jsem to přeci jen pochopila špatně... zase.

//Za stínem

Stín byl můj přítel… nebo nebyl? Snažila jsem se přetočit z pod jeho váhy, která mne držela na zemi. Hlavou jsem mlátila ze strany na stranu až mi v jeden moment přimrzl jazyk k ledové ploše. Jenže já neměla moc času na to, abych to řešila. Moje počínání ovšem neumožňovalo, abych se takovou malicherností, jako přilepený jazyk, zabývala. Mrskla jsem hlavou do druhého směru a jazyk tak dost nemilostivě odtrhla od pokladu až začal krvácet. Stínův rozkazovačný hlas mě až donutil přestat sebou mlátit. Z koutku tlamy mi vytékala krev, která se pomalu shromažďovala v mojí tlamě a hledala cestu jak z ní uniknout. Tekla mi na tváře a dozadu na hlavu, odkud dotekla n ledovou plochu a tam vytvářela nechutnou kaluž. Jazyk mne bolel a pálil, až mi to vehnalo slzy do očí, ale bránila jsem se tomu, abych se rozplakala.
Uklidnila jsem se sice fyzicky, ale moje malá hlavička byla pořád dost zmatená. Nechápala jsem Stína. Nechápala jsem, proč je tady se mnou, proč je ve smečce mojí sestry, když je magič, co semnou nechce mít nic společnýho. Stín mluvil a vypadal zaskočeně tím, že jsem ho nařkla z toho, že mě využívá. „Ale proč bys jinak byl tady? Proč by ses tahal se… se mnou,“ začala jsem vřeštit. „Jsi magič… Navíc mě nesnášíš, tak proč se semnou taháš?“ Dívala jsem se mu zpříma do očí a z tlamy mi vytékala krev, ale už v menším proudu než před tím. „Proč jinak bys byl se mnou, kdybys mě nechtěl zneužít nebo použít a pak mě jenom odkopnul jako kus špinavý kožešiny. Vadí ti, když ti říkám, jak to k tobě mám já, takže je ti to až nepříjemný a chceš odejít. Takže mě musíš nesnášet, ale pořád se taháš se mnou…“ moje řeč byla trhaná, nesourodá. Bylo evidentní, že na dlouhé monology nejsem zvyklá a můj mozek tak nestíhá přemýšlet nad tím, co říct dál, a tak plácne první věc, co ho napadne. Nakonec to vypadalo tak, že jsem se motala v kruhu a nic nového nebo kloudného jsem Stínovi neřekla. Moje rozohnění bylo drsné. Byl na mě ovšem vidět i smutek. „Tak to skonči, já ti pomáhat už nebudu. Radši nebýt, než se tahat s někým, kdo mě nenávidí,“ pronesla jsem a naklonila zakrvácenou tlamu do strany, aby mi mohl ke krku. Je lepší smrt… Když umřu aspoň nebudu tak smutná z toho, že nikdy nebyl můj přítel, že se mnou nikdy nebyl rád. Očekávala jsem poslední okamžiky svého života na zemi. Byla jsem na to připravená. Popravdě nebylo lepšího způsobu, jak odejít, než tlapkou někoho, komu jste důvěřovali? A i když jsem řekla všechno, co jsem řekla. A i když nebyl Stín nejspíše nikdy mým přítelem. Pořád jsem mu důvěřovala a věřila, že tohle udělá pořádně a já už se nevrátím.

Válela jsem se na ledové ploše pod Stínem a moje hlava dělala bim, bam o led pod námi. Netušila jsem, jak dlouho budu mít navrch, ale rozhodně to nebude dlouho, tak jsem se snažila zaujmout nějakou dobrou pozici, ale moc se mi to nedařilo. Stín byl prostě mnohem lepší než já. Byl silnější a celkově připravenější na to bojovat, než jsem byla já. Doufala jsem, že ho ale přeperu. Zbytečně. Kdybych měla aspoň pět koleček v hlavě, tak bych věděla, že nemám absolutně šanci a že mou jedinou nadějí je to, že Stína přepadne nějaká bílá nostalgie a z toho všeho sněhu a přátelské nálady kolem se nadenou smiluje nebo mi nebude chtít ublížit. Pitominka. Tohle rozhodě Stín udělat nechtěl.
Náhle se na mne snesl z té ladovské zimy obří černý opeřenec a začal mě klovat do hlavy, což bolelo natolik, abych Stína pustila ze svého sevření a zůstala zaklíněná pod ním. Jednou uvolněnou tlapkou jsem máchala ve vzduchu a snažila se odehnat dalšího soupeře, který přišel z nečekaného směru a nečekaných výšek. Možná že kdybych se nesoustředila na to, abych odehnala ptáka došlo by mi, že jsem na ledě a že není úplně dobré sebou takhle plácat. Těžko říct, jak tlustý byl led podnámi a kolik bude stačit, aby se prolomil a já se setkala s ledovou vodou pod ním.
Přestala jsem sebou házet, ale pořád jsem dávala sílu do snahy odstrčit Stína od sebe, ale nešlo to. Byl na tom prostě líp. "Sakryš," ujelo mi z tlamy, jak jsem se snažila vydolovat nějaký plán ze svého dosti tupé hlavy. Jenže nic mě nenapadalo. Rozhodla jsem se, že budu Stína prostě bombardovat tlapkama. "Proč...Důvod..." chřastila mi slova v hrudníku, jak jsem se snažila Stína přemoci fyzicky, ale u toho i mluvit. Nešlo to moc dobře zkombinovat. Jenže jsem věděla, že ho musím zničit. On byl tím, kdo nás ohrožoval. Byl to magič co nás infiltroval a já ani nevěděla, proč se mnou je? Já mu řekla, že je můj přítel a mám ho ráda, ale jemu se to evidentně nelíbilo. Mělo mi dojít hned, že to znamená, že nejsme přátelé a že on mne jen zneužívá, aby se dostal blíže k nám... k sestře a mě... a zbytku rodiny, pokud někde jsou. "Chceš... mě... využít... jako.... oni," hučela jsem a tlačila do Stína, abych se ho zbavila. Nešlo to. Byl silnější, byl mocnější a rozhodně tohle uměl mnohem lépe promyslet, než já. Mě už nezůstávalo nic jiného než se snažit. A taky jsem u toho přemýšlela, jak jsem mohla být tak hloupá, že mi nic z toho nešlo dřív? Jak jsem mu mohla na všechno skočit, vždyť se to teď zdálo tak jasné?

//Jižní galtavar

Kutálela jsem se nejprve po sněhu, ale pak už jsme jenom klouzali po ledu, který byl pod námi. Stín mě nakopnul tvrdě až jsem hekla, ale nepustila jsem ho. Držela jsem se ho i tlapkou bez drápků, která mu nemohla způsobit skoro žádnou bolest. Mohla mu tak maximálně způsobit polechtání, kdybych ji nasměrovala dobře, ale jinak byla naprosto k ničemu. Jako já... Byla jsem úplně k ničemu... Někdo by řekl, že reaguju přehnaně. Zaútočit na jediného vlka, který se semnou tahal po všech čertech. Pro normálního vlka by to možná bylo přehnané a nepředstavitelné, ale mě to v mém pochroumaném mozečku dávalo naprostý smysl. On se semnou tahal úplně všude, ale přitom mne neměl rád. Sám mi i řekl, že jsem ho měla zabít, když jsem měla příležitost, což už jsem několikrát neudělala. Proč se mnou teda byl? Proč se semnou tahal? Magič, který mi pořád leze za zadkem? Byl opravdu přítelem nebo jenom hrál nějakou prohnanou hru. Chtěla jsem to zjistit.
Jenomže můj problém spočíval v tom, že jsem neuměla řešit věci normálně. Normální vlčice by si sedla a vyříkala si to. Možná by prohodila pár sprostých slov nebo by možná jenom vrčela či plakala. Já tohle neuměla. Od dětství mne učili, že pokud chci něco zjistit, musím toho druhého přemoci. Když ukážu naprostou nadvládu, nad někým jiným, pak mu budu moci rozkazovat a jedině tak se dozvím pravdu.
Moje a Stínovo tělo se válelo na sněhu a přímo jelo po ledové ploše. Zamrzlé jezero bylo naším štěstím... nebo možná neštěstím. Kdyby nezamrzlo, pak bychom se dokutálely do vody a možná by to vnuklo nějaký rozum do mého omezeného mozečku. Jenže to se nestalo. Místo ledové vody na nás čekal zamrzlý led, po kterém se to klouzalo dobře. Sledovat příjemnost celé zimní scenérie u jezera, by možná působilo pro ostatní idilicky, kdyby se po ledové ploše neválel vlk s vlčicí v souboji.
"Proč... semnou.... proč se taháš.... se mnou..." vyrazila jsem ze sebe dost přerývaně, protože jsem byla celkem utahaná. Navíc jsem to jako vždycky nepromyslela. Možná jsem byla malinko silnější a tak můj první útok přinesl své ovoce a podařilo se mi Stína zaskočit a povalit, ale to bylo všechno. Jakmile jsme se zasekli v bojovém klubku bylo jasné, kdo z nás dvou je lepší. Jeho pohyby byly rychlejší, elegantnější a citelně promyšlenější, než ty moje. Pokusila jsem se zakousnout mu do plece, ale netušila jsem, jestli jsem se trefila nebo jenom máchla zuby do prázdna. Nechtěla jsem Stína zabít, ale to on nemohl vědět. Chtěla jsem ho pokořit, abych konečně získala odpovědi. A nebo abych překazila tu magii, kterou na mne musel uvrhnout. Proč bych se jinak tahala s ním, s magičem? Dávalo to naprostý smysl... Nebo ne?

//vodopády

Procházet se zamrzlou krajinou směrem k něčemu neznámému bylo fascinující, vzrušující, ale se mnou to nic nedělalo. Křupání sněhu pod mou vlastní vahou bylo naprosto neuspokojující. Jeden by se mohl radovat. Zima přináší dokonalou zásobu radovánek nejen pro mladé, ale i pro staré. Jenže tohle si mohl dovolit jenom někdo, obklopený spoustou přátel nebo rodiny. Nemohli jste si dovolovat radovánky ve sněhu, když vám mrzlo pozadí a drkotání zubů bylo naprosto nesnesitelné, až se vám z něj drtily stoličky o sebe. Nechtěla jsem už jít dál, ale co se dalo dělat. Zůstat už nešlo. Kdybych chtěla, mohla bych, ale to bych umrzla, zemřela a už bych nikdy neudělala ani krok. To nešlo, to jsem nechtěla.
“Pche,“ odfrkla jsem si na to, že by měl nějaké hranice uctivosti jinde. On neměl hranice uctivosti, to byla ta potíž. Ne jejich nedostatečnost, ale jejich absence. To byl ten problém. Pokud něco chybí, nedá se za to jednomu ani vynadat, protože on to nemůže použít špatně nebo mít nastaveno špatně, když to nemá vůbec. A pak to přišlo. Pronesl větu, kterou jsem si vyložila po vlastním.
Měla jsem to udělat jinak? Měla jsem se ho snad zbavit? Mohla jsem… A ne jednou. Jenže jsem to nikdy neudělala. Teď jsem toho litovala. A litovala jsem toho silně. Nedávno jsem se mohla pustit okraje, nechat svoje nohy podklouznout na tlejícím listí a zřítit se do hlubiny, která byla někde na konci tmy. A mohla jsem ho stáhnout sebou. Jenže já jsem ho sebou nestáhla, nechala jsem se vytáhnout zpět. A to byla chyba… Byla to chyba… Musela to být chyba… Mohla jsem kráčet dál, ale to už nešlo. Když mne napadla tahle myšlenka, už jsem se nemohla odpoutat od představy, že bych se Stína měla někde zbavit. Stahoval mě někam, kam jsem nechtěla. Nebo ne? Pomáhal mi se vymotat z vlastního bláznovství nebo mě v něm jenom ukotvoval? Netušila jsem… Jenže já neměla kapacitu na to uvědomovat si možnosti, které jsem měla. Mohla bych to promýšlet a napadnout ho až to bude nejméně čekat, ale to bych musela mít aspoň pět buněk v mozku pohromadě. Jedno bylo ovšem jasné, byla jsem rozhodnutá se Stína zbavit hned, jak to půjde. Možná to někomu znělo nelogicky, ale on sám mi řekl, že jsem měla… možná měla… Ale měla jsem.
Rozhodla jsem se nečekat. Stín mne doběhl a já věděla, že můžu teď využít svých schopností. Došlo mi, že jsme spolu nikdy nebojovali a tohle by mohl být přesně ten okamžik, kdy se to změní. Skočila jsem po něm a odvalila se s ním až k jezeru.

//VVJ

//mahtae sever pře srozkvetlou louku

Byla tu kosa, že se mi až o sebe klepaly kosti. Měli jsem zůstat víc na jihu, ale to bych nesměla být takové tele a nezvolit cestu na sever. Jenže, kdo mohl tušit, že jde na sever, když sebou nemá žádný kompas, že ano? "Kdybys nebyla tak tupá, tak by se tohle nestalo," stěžoval si pan Brouček z mého kožichu a já mu musela dát za pravdu. Kdybych nebyla hloupá, všimla bych si, že jdeme na opačnou stranu, než jsem původně zamýšlela a tedy, že jdeme do ještě větší zimi. Mohlo mi to samozřejmě dojít, když jsem viděla ty obří zasněžené hory na horizontu, ale to bych musela taky někdy pozvednout svůj zrak od svých tlapek. Což jsem nedělala moc často, pravda. "Jasně, jasně, ale kdyby tobě nějaký magický potěr řekl, že jsi havěť, tak bys to za uctivý nebral... Nebo máš tak pokřivenej smysl pro to co je a co není uctivost, že bys mu ještě poděkoval, co?" zabrblala jsem na Stína, který neustále označoval mého kožichového společníka za havěť a ještě to vydával za největší možnou uctivost, jakou může panu Broučkovi prokázat. "Navíc, panu Broučkovi částečně vděčíš za to, že jsem tě tenkrát nesežrala... A možná jsem měla," dodala jsem rozhořčeně. Nebyla jsem úplně naštvaná na Stína, za jeho kecy, ale spíš na sebe, že jsem se tu zratila.
Bylo to tu zajímavé, ale nikdy jsem tu nebyla. Teda, myslím... Vodopád kvůli lesajícím teplotám zamrzal a vytvářel tak ledovou stěnu, pod kterou to hučelo a skučelo, jako spousta malinkatých včel, které se snaží dostat na povrch. Jenže ledová vrstva byla tak silná, že nebylo pod její mohutností ani vidět, jestli jsou to včely nebo jen naříkající voda. Věděla jsem, že bych se k tomu neměla přibližovat. Nelíbilo se mi to. Někdo by možná v zamrzlém vodopádu našel svou můzu nebo jenom nový pohled na ošklivost zimy, ale já v něm viděla jenom další připomínku toho, že když nenajdu pořádný úkryt a kus žvance bude ze mne ledová socha. Ohlédla jsem se na Stína a vydala se zase pochodovat dál. Jeho připomínky o tom, že třeba je ten pták stejný jako pan Brouček jsem ignorovala. Pokud by ten pták byl magický a uměl mluvit, jenom by to naznačovalo, že Stín ovládá magii, kterou je potřeba zničit. A popravdě by to nejspíše obnášelo i usmtiti Stína. "Myslíš na to, na co myslím já?" ozvalo se šeptání z mého kožichu. "Jestli ovládá takovou magii, musíme ho zabít," řekla jsem smutně a potichu, aby mě Stín neslyšel. V duchu jsem doufala, že jen magoří jako já s panem Broučkem a že ten jeho pták je jen výmysl, ale semínko pochybnosti se už stihlo usadit a kdo ví, zda vyklíčí ve vražednou květinu. Nechtěla jsem to udělat, ale Stín mi nedával svou magickou podstatou jinou možnost. Z malinkatých vlčátek se možná dala magie dostat... jejich šílenství se dalo vyléčit... ale u dospělého vlka? Stín sice tvrdil, že neovládá žádnou magii, ale mohla jsem mu věřit?

//Jižni galtavar přes armanské hory