Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem vysílená a s každým krokem jsem se víc a víc smiřovala s tím, že tady prostě chcípnu. Ne, že bych se nějak nesmiřitelně obávala smrti, však jsem se pomalu narodila jenom s tím, že jednou umřu. Už tolikrát jsem se ovšem svému osudu vzepřela a podařilo se mi přežít i blízká setkání se smrtí, takže jsem si nějak nedokázala představit, že nakonec pojdu někde v zamrzlých horách. Kdyby mi to někdo řekl, před pár dny, brala bych to jenom jako nějaký vtípek. Pokus si ze mne vystřelit, udělat si dobrý den z blbečka Tasy. Jenže teď to nevypadalo jako vtip, ale jako tvrdá realita. Příroda se hlásila o své slovo a já jediné, co dokázala vnímat byl svah pod mou tlapkou, který stoupal. Najednou jsem se přehoupla přes vršek a uviděla něco, co připomínalo jezero. Zamrzlá voda v dálce se leskla a já kolem ní pozorovala vlky, ale i nějaká podivná zvířata. Nehodlala jsem se k nim přidávat, ale jejich společenství mne lákalo. Mohli nabídnout útočiště a nebo minimálně jejich mrtvá těla by mne mohla zahřát, pokud bych se musela smířit s tím, že v těchto místech zůstanu delší dobu nebo hůř, přes noc. Při té představě jsem se otřásla a začala postupovat směrek do údolí.

//přechod post 2/2 jezero nahi

//teleport lesík topolů

Kráčela jsem pořád nahoru a nahoru a ani mi nedošlo, že najednou kráčím po jiných horách než po těch po kterých jsem kráčela do teď. Ne, nevšimla jsem si toho, protože sněhová vánice mi bránila v tom, abych viděla cokoliv jiného než pár centimetrů před svým čenichem. Navíc mi začínala být vážně ukrutná zima a břicho se mi bouřilo na tolik, že jsem měla co dělat, abych kousek toho malého tvorečka, co jsem sežrala, udržela pěkně dole. Hory byly naprosto nevhodné místo pro pobyt v zimě, ale já nevěděla, že jdu špatným směrem. Pořád jsem si bláhově namlouvala, že se nacházím na cestě směrem k jihu, kde se budu moct rozvalit na nějaké příjemné písečné pláži a prohřát si svoje zmrzlé svalstvo. Jenže se tak nestalo. Místo toho jsem teď kráčela do hor a s každým krokem litovala toho, že jsem se vydala touhle cestou. Nechtěla jsem se ovšem vracet. Nebo spíše jsem nemohla. Obrátila jsem pohled zpět, kudy jsem přišla. Moje stopy ovšem odvál vítr a zapadal sníh. I kdybych se chtěla vrátit mohla bych se taky ztratit a pojít někde v zapadlém sněhovém údolíčku těchto hor. Neviděla jsem pod sebou ani ten les, ze kterého jsem vyrazila ani nic jiného. Jen bílý sníh, který všechno pokrýval.

//přechod post 1/2

//Smrkový les (+ po informaci od Crowleyho že přechody se nevztahují na lesy, nepíšu dva posty na přechod, ale jeden delší, kdyby náhodou )

Přešla jsem pomyslnou dělící čáru mezi jedním a druhým lesem. Ten původní byl mnohem lepší. Ne, že by byl lepší ve smyslu množství sněhu, ale nefoukalo tam tolik. Tady mrzlo a stromy se lámaly pod náporem sněhu a větru. Neviděla jsem na krok. Bylo ráno to jsem poznala, ale přes sníh jsem neměla ani tucháka, ka mvlastně jdu. Prostě jsem jenom šla a doufala, že se dostanu někam do bezpečí dřív, než tu umrznu. Možná vážně nebylo nejlepší opouštět tamten les a vydat se na jih. Ano, pořád jsem žila v přesvědčení, že jdu směrem na jih.
Za mnou zůstávaly stopy jenom chvilku a kdybych neměla jednu tlapku od krve, pak by nikdo nezjistil po minutě, že jsem tam prošla. Naštěstí rudá barva byla i přes zapadání sněhem vidět. Mělo to i svou výhodu, takhle mne nikdo nemohl stopovat a já se tak nemusela obávat, že zase narazím na nějakého pošahaného magiče. Mrštně jsem se pokusila přeskočit jeden spadlý strom, ale uklouzla jsem na něm a po tlamě se rozmázla do sněhu. Odřela jsem si tak obličej, ale to mi vůbec nevadilo. Co na plat, další jizvy do sbírky. Hlavně se odsud musím dostat a taky sehnat něco k žrádlu. Myší placička očividně můj žaludek spíše rozbouřila, než že by zahnala hlad a chuť na něco pořádného. Doufala jsem, že tady něco najdu, ale vypadalo to bídně... dokud jsem ve sněhu neuviděla malého opeřence, který se snažil v tomhle nečase vzlétnout. Pravděpodobně ho sněhová bouře zachytila nepřipraveného. Mlsně jsem se olízla a vydala se za ním.
Snažila jsem se našlapovat potichu, ale sníh pod mou vahou křupal a tak upozornil ptáka, na mou přítomnost. Pokusil se vzlétnout, ale ve sněhu to nešlo a on jenom podivně poskočil, než se rozhodl zvolit variantu běhu. Přidala jsem do kroku a skočila po něm, jenže mi vyklouznul a běžel jako zmoklá slepice dál. "Hajzle," zavrčela jsem a vyškrábala se zpět na nohy. Pustila jsem se do druhého pokusu o pronásledování a tentokrát, jsem se pokusila neskočit na něj dřív, než budu mít stoprocentní jistotu úspěchu. Vyplatilo se a malý ptáček byl během tří zkousnutí v mém žaludku. Nepomohlo to. Bylo to naopak ještě horší. Ani myš ani ptáček neuhasili ohnivý požár v mém žaludku.
Naděje, že v tomhle prostředí naleznu nějaké další zvíře, které bych mohla sníst byla opravdu malá. Nevzdávala jsem se ovšem a vyrazila směrem k malinkatým horám, které jsem viděla. Tohle musí být jih a za horami bude teplo! Nevzdávala jsem to, i když kdybych se nad tím zamyslela došlo by mi, že hory nezdolám tak snadno. Naštěstí mne zachránila místní magická moc, které jsem si ani nevšimla.

//teleport jezero nahi

//Mahtae jih
(+ po informaci od Crowleyho že přechody se nevztahují na lesy, nepíšu dva posty na přechod, ale jeden delší, kdyby náhodou -> navíc přechod byl zahájen před akcí)

Došla jsem do lesa právě v čas, abych nemusela řešit, že mne odnese sněhová kalamita. Bylo to příšerné, opravdu příšerné. Netušila jsem, jak to může vůbec takhle příroda zařídit, že se najednou strhne takové peklo. Rozhodně se mi to nelíbilo, ale co se s tím dalo dělat. Otočila jsem se a hledala Alkairana, ale nikde jsem ho neviděla. Jestli se vydal za nimi dobře pro něj, ale obávám se že v tomhle hnusu to moc daleko nezvládne. Nad osudem vlka jsem ovšem moc dlouho nepřemýšlela, protože jsem se sama rozhodla vydat hlouběji do lesa. Byla jsem z toho náročného pochodu celá vyčerpaná. Tedy, ne že bych se teď chtěla zastavovat. V břiše mi kručelo hladem. Měla jsem prostě jenom hlad. Po tom, co jsem ulovila srnu a neměla z ní ani kousek masa, jsem už nic nejedla, takže kromě trochy krve zelo moje břicho prázdnotou.
Rozhodla jsem se, že něco ulovím, ale v tomhle sněhu to bylo naprosto k ničemu. Nejprve jsem se rozhodla, že se pokusím prohledat sníh, jestli nenajdu nějakou stopu. Našla jsem. Vypadalo to na zajíce, který tudy poskakoval. Rozhodla jsem se ho vystopovat a tak jsem kráčela sněhem, který rozhodně nebyl příjemný. Studily mne tlapky a já jenom doufala, že se dostanu někam do lepšího prostředí. Nějaký teplejší kraj by rozhodně nebyl k zahození.
Stopy zajíce najednou zmizeli. Jako by ho něco počaplo nebo se vypařil. "Sakra!" plácla jsem tlapkou do sněhu, protože moje námaha vyšla naprosto v ...."Hele," zahučela jsem si pro sebe, když jsem uviděla malou myšku, která se pokoušela zahrabat do sněhu, ale moc jí to nešlo. Všimla si mne nejspíše před chvilkou a rozhodla se že posakování po sněhu nebude úplně nejlepší strategie. Škoda pro ni. Skočila jsem a přimáčkla ji do sněhu. Jenže jsem použila větší sílu, než jsem chtěla a myšku rozmázla o drsný sníh. Moje tlapka byla umazaná od krve a zbytku myšky. Jen jsem tlapku zvedla a pokusila se oblízat všechno, co z toho malého tvorečka na mojí tlapce zůstalo. Škoda, že toho nebylo víc, protože takhle jsem akorát vyplýtvala potřebnou energii. V břiše mi pořád neodbytně kručelo a já se rozhodla zkusit jiný les, třeba tam budu mít větší štěstí.
Kráčela jsem nabroušeně a velmi pomalu směrem, odkud jsem tušila jih. Jenže můj orientační nesmysl fungoval asi tak dobře jako nefungoval a já se tedy vydala na sever místo na jih. Byla jsem prostě moc hloupá na to, abych dokázala poznat správný směr. Brodila jsem se sněhem a hlučně oddechovala, což plašilo všechna zvířata v okolí.

//lesík topolů

//VVJ + loterie 1/5

Byla zima, že by čokla ven nevyhnal. Teda možná, co já mohla vědět, jak to je s psiskama, který si žijou v klidu a teple nějakého pelechu s dvounožci. Já o tom netušila nic a tak jsem prostě rázovala hrdě dál a doufala, že se mi podaří od tohohle říčního toku zabočit hezky někam do lesa. A jeden takový les se nabízel rovnou před námi. Ohlídla jsem se na Alkairana. "Pohni, támhle by to mohlo být lepší!" houkla jsem na něj a postupně se začala brodit směrem k lesíku. Bylo jediný štěstí, že měl tak dlouhý nohy a já že byla celkem lehounká, takže jsme se nezapadala úplně. Ale být trochu macatější, asi bych se propadla solidně hluboko. Les naštěstí skýtal jistou klidnou zónu, do které jsem se hodlala odebrat. Takhle ho teda dál doprovázet nebudu. Měla bych si sama najít někde nějaký pelech... Jenom mu prostě ukážu kam má jít. "Támhle tím směrem je jejich les, ale já se půjdu raději schovat někde tady," řekla jsem vlkovi, aby věděl kam má jít, pokud mne nebude chtít následovat. Já totiž plánovala celkem zacházku, přes pláně už mne nikdo nedostane.

//smrkový les

//řeka midiam loterie 1/5

Šla jsem a udávala tak tempo naší chůzi. Byla celkem zima a dost sněhu, ale v lesíku kousek od řeky to bylo lepší. Když jsme vyšli na otevřenou pláň už to tak vtipné nebylo. Ne, že bych nějak chtěla komentovat to, že neumím chodit dobře ve sněhu, ale zamrzlé jezero bylo pokryté sněhem tak, že jsem se jím brodila a až v půlce mi došlo, že stojím na zamrzlé vodě.
Alkairan šel za mnou a já jenom doufala, že se někde v tom sněhu nezasekne. Lovit ven bych ho fakt nechtěla. "No vidíš to," protáhla jsme ksicht, protože jeho srdceryvné kníkání, že se obával, že nikdy přátele neuvidí mne fakt nedojímalo. "Prostě jsem k nim do lesa vešla," odvětila jsem na jeho otázku a rozhodla se zamířit z otevřené pláně spíše směrem do lesů, abych náhodou nemusela řešit, že fakt někde zapadneme a zmrzneme. Navíc jsem ani nevěřila tomu ledu.

//mahtae sever

//loterie 2/5

Jeden si takhle v klidu sedí u řeky a hups najednou je až po uši v konverzaci, kterou ani pořádně nechtěl. Jen jsem se podrbkala za uchem a pak se začala věnovat vlkovi, který se dožadoval mé pozornosti. "Asi někde chcípnul, to se nevyvedenejm smradům stává," konstatovala jsem suše, naprosto neohleduplně k emocím, které snad Alkairan mohl chovat k nezvěstnému vlkovi. Pinču mne ovšem zajímal asi tolik, jako zaječí bobek za drápem... možná že ten bobek by mne zajímal víc, protože by mi způsoboval nepohodlí. Pinču byl pryč a tak nepohodlí nezpůsoboval, právě naopak. "Nah, ptát se nemusíš," dodala jsem jenom, čímž uzavřela kapitolu Pinču nejen v této konverzaci, ale i ve svém životě.
Alkairan se pak začal vyptávat na další vlky. Naklonila jsem hlavu na stranu. Přijdu mu snad jako nějaký informační stánek, že se takhle ptá... "Pchek," odplivla jsem si, ale dál s klidem poslouchala. Na jeho dotazy jsem nic neřekla. Ale pak mne ozářilo. Alkairan měl štěstí. "Ha! Nageshe degeše znám," pronesla jsem se smíchem. "Jestli chceš, tak tě tam dovedu... hezkej den na procházku, tak jdem," navrhla jsem a nečekala ani na souhlas. Věděla jsem kam mám jít a tak jsem tam prostě šla.

//VVJ přes východní hvozd

//loterie 3/5

Došla jsem k řece a v tichosti se napila, než jsem si otřela tlapkou tlamu a pustila se do své samomluvy. Nevypadalo to ovšem tak, že bych tím někoho rušila a tak jsem s tím byla celkem v pohodě. Seděla jsem a něco mne svědilo za uchem a tak jsem se bez lelkování podrbala jednou zadní tlapkou za uchem, což mohlo vypadat dost drsně, protože jsem popravdě u toho ukazovala nejen svou ohebnost, ale i svůj smrdutý kožich ve všech jeho záhybech. Přestala jsem se drbkat, už to nesvědilo. V ten moment na mne někdo promluvil. Bleskla jsem žlutým pohledem směrem k tomu někomu, kdo na mne mluvil. Zná mě? Přivřela jsem očka do dvou podezíravých škvírek a přejela pohledem vlka, který vypadal, že mě zná. Mluvil o nějakém Pinčuovi nebo čemsi a že u nás byl až u nás nebyl. Chvilku mi to v trapném tichu šrotovalo v hlavě. Pak jsem se tlapkou praštila do hlavy. "No jasně, Pinču bylo to vlče, který se zdejchlo hned jak mohlo... Neměl jsi v tom tlapky náhodou, to bych tě pak... hmm?" podezřele jsem se ho vyptávala a chvilku to vypadalo, že po něm možná skočím. Ale pak jsem se začala huronský smát. "Hahah, na nějakým pinčuovi mi nezáleží," zasmálaj sem se, protože mi to přišlo jako dobrý joke. Vyhrožovat někomu, že ho třeba zakousnu byla celkem sranda. "Vůbec si tě nepamatuju, ale to je fuk, jak se máš?" zeptala jsem se a znovu se začala škrábat zadní tlapkou za uchem s rozozenýma tlapama do stran. Bylo mi jedno, že působím nepřístojně a nedámovsky, já totiž nebyla dáma. Aspoň to není nějakej sprostý slovo magič.

//východní hvozd

Doskákala jsem po třech k řece a ani jsem se neobtěžovala nějak elegantně se složit na zem, prostě jsem jenom sjela do sněhu kousek od řeky a hlavu natáhla nad vodní tok. Chladná voda mi příjemně ochladila trubky v krku a pak jsem se mohla krásně rozvalit. Sníh mne chaldil, ale bylo mi to jedno. Dokonce mi to pomáhalo s tím ramenem, kde jsem vážně musela mít něco zlomeného. Nebylo to dobré, rozhodně to nebylo dobré. Jenže co jsem měla dělat. "Musím najít Stína," zavrčela jsem si sama pro sebe, protože komu jinému bych to měla říct. Mluvila jsem si sama pro sebe často. Navíc tady to vypadalo opuštěně a i kdyby nebylo, tak bych mohla někoho prostě zabít a byla bych sama. Tak proč ne.

//loterie 5/5 - mahtae sever

Přeběhla jsem od řeky a jezera směrem do lesa, protože tady to vypadalo poměrně líp, než poskakovat po nebezpečném a kluzkém břehu rozbouřené řeky. Navíc jsem si nebyla jistá, že bych dokázala s tímhle zraněním vyskočit z vody, pokud bych do ní spadla. Měla bych najít Stína, ale nejdřív se musím někde dát dohromady, ale kde sakra... Tma dopadla na tenhle kraj pomněrně rychle a já byla zaseknutá někde uprostřed ničeho. Šla jsem lesem a doufala, že někde narazím na místo, kde se budu moct zastavit a odpočinout si. Ne, že bych nějak extra trovala na tom, že to musí být úkryt. Stačilo by mi jenom nějaké vykotlané místo pod kořenem stromu nebo něco podobného. Uslyšela jsem dunět řeku a došlo mi, že mám celkem žízeň, protože jsem přes tenhle les šla už poměrně dost dlouho. Takže řeka zněla jako dobré místo, kde si odpočinout a dát se dohromady.

//midam

//loterie 4/5

//buk přes mahtae jih

Skákala jsem po jedné tlapce a u toho syčela, pokaždé, když jsem omylem zavadila tlapkou o zem. Nebylo to příjemné, něco mi rozhodně zlomil, ale co... Nějakou stupidní kost. Byla jsem ráda, že pan Brouček mlčí, protože by mne akorát tak naštvalo, kdyby se ten idiot rozhodnul něco plácnout. Brouk věděl, že má teď mlčet a to bylo dobře. Šla jsem podél řeky, ale popravdě jsem ani nevěděla kam. Můj hněv se otočil na Stína. Měla jsem den blbec, potkala tři magiče a ani jedno setkání nebylo fajn. A Stín se někam vypařil z lesa, aniž by mi něco řekl. Jestli ho nechal nechráněný byla to jeho chyba, že se tam nastěhoval někdo jiný. Zavrčela jsem si bolestí, když jsem tlapkou škobrtla o zasněžený kámen na břehu řeky. Musím od řeky dál, tady se maximálně zraním víc.

//midam přes východní hvozd

//Loterie 3/5

Nestihla jsem ani pořádně zareagovat a už jsem ležela pod vlkem na zemi. Jeho váha mne drtila a já cítila jednu tlapku na hrudi, kde se mi zadírala drápy do masa. Druhou tlapku měl takticky na mém rameni. Vrtěla jsem se a snažil se od něj dostat, ale on men přišpendlil k zemi tak silně, že jsem neměla vůbec šanci. Vrčel mi do čenichu. Sliny mi prskal na obličej a já se nemohla vůbec bránit. A pak zatlačil a já ucítila drápy a křup... "Auuuuu!" zavyla jsem, protože mi zlomil kost u ramene. Bolelo to jako čert a do očí mi vyrazily slzy. Ale věděla jsem, proč to udělal. Teď bych na něj nemohla zaútočit. Slezl ze mě a já se pomalu zvedla na tlapky. Nemohla jsem došlápnout na přední pravou, ale co už.
"Ještě se vrátím," zasyčela jsem jako had a pomalu odskákala pryč. V břiše mi zakručelo a já byla smutná z toho, že jsem přišla o úlovek. Ale lepší prázdný žaludek, než prokousnuté hrdlo.

//mahtae sever přes jih

//loterie 1/5

Pomalu jsem se zvedla ze srnky, která pomalu dokopala nohama a uchable zemřela. Mlsně jsem se olízla, ale než se budu moct pustit do jídla, bude tu ještě trocha práce. Protože tu pořád zavazel ten tlusťoch. Při jeho pohybech jsem viděla svaly i to, že je rozhodně silnější a větší než já. Snažila jsem se narovnat, ale vlk byl stejně větší než já ať jsem se snažila, jak jsem se snažila. Byl od krve, což mu dodávalo ještě horší zjev, protože jeho oči byly stejně rudé, jako krev na jeho bílém krku. Ten by se dal tak snadno prokousnout, ale jak se k němu dostat... Zavrčela jsem na vlka, když se zeptal, co tu dělám. "Bydlím tu, ale co tu děláš ty? Kde je Stín?" vrčela jsem na nezvaného hosta. Co sakra dělala v našem lese a proč tu teď na mne vrčel, jako by mu to tu patřilo. Až teď mi došlo, že les smrdí jinak než normálně. Rozhodla jsem se ve vteřině a po vlkovi skočila. Šla jsem mu nepromyšleně po krku.

//loterie 4/5

Vyrazila jsem po srně, která se mi zdála nejvíce mimo. Postávala na okraji, divně se kymácela ze stran na stranu. Běžela jsem po ní, zatím co stádo běželo pryč. Byla jsem tak zažraná do lovu, že jsem si ani nevšimla magiče, který se hnal směrem ke mně. Najednou jsem ho uviděla v momentě, kdy se moje tlapky odrazily a já skočila srně po zadním boku. Chtěla jsem ji původně bředběhnout, ale mrcha byla nějak moc rychlá, takže jsem jí skočila po boku. Moje drápy se zasekly do masa a já doufala, že ji trochu zbrzdím. Ale taky, co tu kurňa dělal ten magič! Nebýt ve vzduchu tak se na lov vykašlu a skočím po něm, ale na to bylo pozdě. Teď jsem vysela na srně, která vyhodila předníma nohama a pak se zvedla na zadní, které jí moje váha tlačila k zemi.
Sledovala jsem stádo, které mizelo a magič mi najednou zmizel ze zorného pole. Jen jsem doufala, že mne nezakousne ze zálohy, to by bylo děsný. Místo toho se najednou srna zabořila zase předkem k zemi a zůstala ležet pod mou vahou. Uviděla jsem koutkem oka magiče, který celý od krve stál kus od krku srnky a olozival si mlsně čenich.

//Medvědí jezírka přes mahtae jih
//loterie 2/5

Dorazila jsem domů do lesa. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že tady všude to páchne nějak jinak, než jak jsem byla zvyklá. Prostě a jednodušše jsem si to sem nakráčela. V břiše mi kručelo a já se tak rozhodla, že si půjdu hezky projít okolí a podívám se, jestli náhodou nenajdu něco k snědku. Les byl tichý, sněhu tu bylo hodně, ale svítilo sluníčko, takže jsem doufala, že sníh trochu taje a stopy v něm najdu snadno. A taky že jo. Uviděla jsem stopu srnky nebo spíše řečeno menšího stáda, které se tu potulovalo.
Vyrazila jsem s čenichem u země po jejich stopě a doufala, že se mi podaří nějakou slabší z nich ulovit. Ne, že bych chtěla na někoho dělat dojem, ale měla jsem prostě strach. Strach, že pojdu hlady v týhle zimě. Uviděla jsem stádo před sebou a pozorně nastražila ušiska. Hlavně se musím pořádně odrazit až poní skočím, aby mne netáhla moc daleko. Zakousnu se do krku.Přikrčila jsem se k zemi a vybrala si kořist, která byla přímo předemnou a pak jsem se rozeběhla a vystartovala po srnce, která mi přišla ze všech nejslabší.