Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležela jsem jako nějaká panenka, která ožije jenom v momentě, kdy si s ní někdo začne hrát. Tahat za nitky jako loutkař, který by mne navedl opět do života. Spánek jsem potřebovala víc než jídlo. Po použití magie, kterou jsem netoužila ovládat, a pochodu na sever, jsem se vycucala o všechnu zbylou energii, která ve mně byla. Takže spánek byl tím jediným, po čem moje tělo toužilo. Toužilo a nedovolovalo si polevit. Potřebovalo spánek a s ním přicházející úlevu a klid, aby mohlo regenerovat a připravit se na to, co teprve mělo přijít.
Takže když se Stín odtáhl směrem ke stěně, moje tělo nereagovalo probuzením, ale naprosto racionální snahou vrátit se k přísunu tepla a naducanému polštářku. Prostě jsem se se zamručením přišourla zase k Stínovi, který se tedy ocitl v naprostém uvězněním mezi mnou a stěnou. Kdybych byla vzhůru, asi bych nadskočila nechutí, protože už nebylo potřeba teplo krást. V úkrytu začínalo být teplo z našeho dechu a tak podobně. Jenže já spala skoro doslova jako zabitá. A to jsem netušila, že moje lísání se ke zdroji tepla může způsobit smrt definitivní.

Stín měl pravdu. Chvilku jsem ho nechápala, ale pak mi to došlo. No jasně. Mrkla jsem na něj, že chápu. Mluvit o tom, že někoho zalijeme, když ten někdo je poblíž asi nebyl nejlepší nápad. "Tak dobrou noc a ať tě blechy nekoušou," pronesla jsem a pak se zamotala do klubíčka, abych si kohla odpočinout spánkem, který jsem už vážně potřebovala.

Nic se mi nezdálo nebo jsem si zo po probuzení neuvedomovala. V úkrytu bylo poměrně chladno, což vysvětlilovalo i pozici v jaké jsem se probudila. Ležela jsem přítulná ke Stínový a vydávala jeho teplo, jako houba, která vycucne všechno. Ve spánku mi musela být zima a tak jsem se k němu přítulila nebo jsem možná hledala jeho? Nechtěla jsem to řešit a zase se uklidnila. Zavřela jsem oči a spala dál. I když se jí moc nelíbilo spát poblíž magiče byla mi zima a proti té pomohlo teplo kohokoli.

//Buk

Vlezla jsem do úkrytu, který sestra pro naše malé společenství nějak zařídila. Raději jsem se neptala jak ani s čí pomocí. Takové informace jsem nepotřebovala. Rez tu vidět nebyla, ale páchla tu. Evidentně byla zalezlá někde vzadu. "Bylo by fajn, kdyby tu už nebyla, ale hádám, že takový štěstí mít nebudeme. Leda by dostala nějakou spavou nemoc a proto tady furt chrápe," pronesla jsem dosti naštvaně. Nelíbilo se mi, že zatím co ségra se stará a maká, tahle magička se tu jenom povaluje. To i Stín se snažil trochu pomoct. Aspoň, co jsem tak pochopila. Nevadilo mu přidat tlapku k dílu, pokud šlo třeba o lov a hranice taky chránil znamenitě. Nebyl vyžírkou jako někdo. Plácla jsem sebou na zem a protáhle si odfrkla. Předním koncem, zadní zůstával zatím v klidu. "Co s ní uděláme až se vyspíme? Už jsi na to přišel?" zeptala jsem se suše a dál kula pikle o tom, jak se zbavit nevhodné nápadnice vlastní sestry. Položila jsem si hlavu na tlapky a pomalu začala odplouvat do říše spánku.

"Nic," zabručela jsem. Kdybychtěl vyzvídat, možná by se dozvěděl další část mého příběhu. Vypadalo to, že je Stínek asi tak stejně utahaný jako já. Jenže jedna věc byla nepříjemná a bránila mi ve spánku. "Je tu klendra," zaprotestovala jsem, když mne počestoval tím svým "co je?". Chtěla jsem spát, ale zima mi vadila víc, než nedostatek spánku. Rozhodně jsem nechtěla riskovat, že tu přimrznu. "Měli bychom jít do úkrytu, i když tam bude asi zasmrádat Rez," procedila jsem skrz zaťaté zuby. Možnost přitulit se jaksi nepadala v úvahu. Osobně by mi to nevadilo, byla jsem zvyklá spát na horších místech než poblíž Stínova kožicha, ale bylo mi naprosto jasné, že by z tohohle měl osipky až na pozadí a těch kéců. Ne díky. Pokud byla šance, kde se můžem zahřát, byl to bezesporu úkryt. Pomalu jsem se začala zvedat. Po té procházce jsem nabrala poleháváním aspoň trochu dechu a mohla se vydat k úkrytu. Bylo mi jasné, že Rez tam pořád bude, ale popravdě, co mi bylo do ní. Strašně ráda bych se s ní vypořádala a pak se šla prospat, ale fakt jsem byla utahaná. Do úkrytu jsem se protáhla poměrně snadno, i když to klouzalo.

//Úkryt

//Mahtae jih

Domov, sladký domov. Plácla jsem sebou na zem kousek od hranic pod jeden z vysokých buků. Doufala jsem, že se mi nebude nijak extra přimrzávat nic k zemi, protože už jsem nedokázala jít ani o kousek dál. Stín mluvil o tom, že se svou rodinou už smůlu mám. "Hele, když jsem se držela ségry a bráchů bylo všechno ok, začalo se to konit až v momentě, kdy jsem se od nich odtrhla. Takže jo... nemít rodinu nosí smůlu... teda aspoň mě jo," pronesla jsem protáhle a na svou malou kebulku i docela smysluplně. "Aghh," projev únavy byl jasným náznakem, že se chystám do říše chrápalů a ospalků. Stín ještě pronášel něco o tom, že se zrodil z listí a že teď vlastně patří k nám. Jen jsem se ušklíbla. "Copak já vím, jak se berou magičové? Je to celkem pěkně možný, že vás prostě odvrhne i samotná příroda a vy se zhmotníte jako nějaká plíseň, jakou taky jste..." utahovala jsem si z něj. V mém hlasu bylo ovšem cítit, že vím trochu víc, než přiznávám. Moc dobře jsem věděla, odkud se magičové berou. Moc dobře. Ještě jsem neusínala. Jen jsem ležela a sledovala Stína.

//Kojotí břeh přes mahtae sever

Pomalu jsme postupovali směrem domů, ale mne už se packy pletly. "Nemůžeš opustit rodinu jen tak, to přináší smůlu!" vyjekla jsem poplašeně, jako nějaká drůbež, kterou nějaký nezdvořák nakopnul. Stín to asi myslel vážně, ale já taky. Opustit rodinu mi vždycky přineslo jenom příšernou smůlu. Kdykoli jsem se od nich odtrhla, znamenalo to neštěstí. "A ty máš rodinu?" zeptala jsem se nezávazně. Nijak jsem z něj nehodlala lanařit jeho minulost, byla mi v celku ukradená, ale když už se to téma rodiny nakouslo a já popravdě nebyla myslitel, abych vymýšlela téma nové.
Les, náš nový domov, jsem už měla přímo před čenichem. Přidala jsem proto do kroku, i když se mi tlapky motaly. "Nejdřív se ale vyspíme, já bych neutekla ani medvědovi, ani jinýmu vědovi," zablábolila jsem ospale a hlasitě si zívla, což muselo vyvolat reakci i u Stína, pokud byl byť jen trošku unavený. Zívání, jak je známo, je totiž činnost jářku nakažlivá.

//Buk

//Před Stínem od Midiam

"Je, není... co na tom, navíc rodinu a krev si jeden nevybírá nebo jo? Ne nevybírá, nejhorší na tom pak je, že s nima jsi zaseknutej zbytek svýho života, který ti někdo z nich může i hezky pěkně zkrátit," mlela jsem nesmyslné věty jednu za druhou, což mohlo prozrazovat, že jsem opravdu hodně unavená. Už jsem ani sama sebe neposlouchala a jenom napojovala něco, co dávalo aspoň trochu smysl na předtím vyřčenou frázy. "Už tam budem?" Neodpověděla jsem na otázku vycházející z mého kožichu, protože jsem už neměla sílu. Byla jsem tak moc unavená. "Jsem utahaná..." zakňourala jsem a doufala, že budeme doma dřív než tady někde padnu na znak do sněhu.
Stín odouhlasil můj plán na zbavení se Rzi a já kývla. Jenomže pak mi moje naděje zhatil tím, že by bylo potřeba vymyslet opravdu hodně chytrý plán a v tom byl problém. "Já ale nejsem chytrá... Jsem tupá... Chytrý plány nevymýšlím... Můžem ji hodit ze srázu, ale to asi není chytrý," mrmlala jsem se dál v představách a plánech vraždy.

//Za Stínem

//Za Stínem od kopců Tary

Nakláněla jsem se jako malinkatý soudek, protože jsem měla poměrně plnou cisternu. Jenže jsem to nechtěla tak úplně přiznat, takže jsem to zadržovala, dokud jsme nedošli k řece. Při přeskakování mezi kameny jsem se zastavila a vypustila plnou nádrž do vodního toku v naději, že se třeba někdo rozhodne napít podivně páchnoucí vody. Jenže pak už mne do našeho pochodu vrátil Stín, který se rozhovořil. Mluvil o naší rodině a tom, jak jsme si podobní a on jak je si podobný s náma. "Čistá krev," odvětila jsem jenom. "U nás se tomu říkalo čistá krev, proto jsme si všichni tak podobní... Nikdy si nesmíš nechat krev znečistit nějakým přivandrovalcem nebo ták," pronášela jsem to s klidem, jako bych mluvila o počasí a ne o incestu. Sama jsem netušila, jak si to Stín přebere, ale on byl dost chytrý, aby tomu porozumněl. To, že sestra řekla, že vypadá jako my mohlo znamenat spoustu věcí. Buď ho tím nenápadně nařkla, že pochází ze stejně degenerovaného rodu jako my. Nebo tím mohla naznačit, že by se do našeho degenerovaného rodu hodil, aby rozšířil jeho řady o trochu méně degenerovaný genový fond. Tak či onak se rozhodl zůstat.
Co bylo mnohem zajímavější byl fakt, že nesnášel Rez. "A co když ji... nenápadně... připravíme o život dřív?" zeptala jsem se a pomalounku polehounku pokračovala dál sněhem, jako by se nic nedělo. Jenže dělo. A dělo se toho hodně. Navrhovala jsem tu vraždu přítelkyně vlastní sestry. Je to pro dobro rodiny ne?

//Za Stínem kam půjde on

//křišťálová louka přes kierb

Šla jsem po Stínově boku. "Auuuuíg," zývla jsem si až mi z mordy vyšel puch, za který by se nemusel stydět ani můj zadní konec. Pravděpodobně mi v tlamě hnil nějaký zub, ale co se dalo dělat. Vlčího zubaře nikdo nevedl. Stín původně nechtěl jít domů, ale já věděla, že začíná přituhovat a na severu, by to mohlo být ještě horší. "Hele až budeme doma, tak budeme doma," řekla jsem naprosto hloupě, protože to bylo hloupé, ale nějak jsem neměla co chytrého říct. Já popravdě neměla nikdy moc, co chytrého říct. "Hele a Stíne?" zeptala jsem se ho. "Proč jsi se rozhodl, přidat k naší skupině? Fakt by mě to zajímalo, protože ségra je sice fajne, ale ta její nabíječka je naprsto magicky nechutná," povzdechla jsem si a poskakovala z jednoho kamene na další. Mířila jsem směrem na jih, ale i tak jsem nechávala Stínovi vedení, aby mohl určovat kam půjdeme. Třeba má nějaký další plány, o kterých neívím vůbec nic a nechce mi o nich říct. Moje tlapky se propadaly do sněhu.

//Kam řekne Stín

//tanbrae přes kierb

Doběhla jsem na planinu společně se Stínem, který se poměrně rozčiloval. "Jsem se chtěla proběhnout no," odsekla jsem mu a pokračovala v chůzi po pláni. Pod tlapkami mi to podivně křupalo. Nebylo to nepříjemné, ale rozhodně to nebylo ani nic příjemného. Podivně se to zabodávalo do tlapiček, které jsem musela zvedat do vzduchu po každém kroku. Co to u všech nebožáků je? Netušila jsem, co to je a tak jsem se prostě sehnula k zemi a začala si prohlížet to, co mi tolik křupalo pod tlapkami. Byly to podivné květy, které se třpytily a odrážely ve své nádheře světlo, které se do nich opíralo z nebes. Bylo to celkem hezké. Nevěděla jsem sice jistě, jestli je to přírodní nebo není, ale rozhodně jsem doufala, že to je přírodní, protože něco tak nádherného by jistojistě žádný magič nevymyslel. Nebo vymyslel? Zamrkala jsem a pohlédla na Stína."Myslíš, že je to magické? Nebo je to prostě jenom pěkné od přírody?" zeptala jsem se ho a odtrhla pohled od ledových květů, kterých tu bylo plno.
Mírně jsem se rozhlédla kolem a zjistila jsem, že je tu více vlků, než by se mi možná líbilo. Pachů tu bylo až moc a navíc táhlo. Stín měl pravdu, musela jsem se někde zahřát. "Máš pravdu, půjdeme asi domů ne?" zeptala jsem se ho a přešlápla nervózně na místě. Začínala jsem být fakt už hodně grogy a představa teplého pelechu byla neodolatelná. Třeba už tam nebude rez a budu si moct v pohodě poležet a odpočinout! Mírně jsem pohodila ocasem v radosti, že budu brzo v teple a vlastním smrádečku. Stín si to možná neuvědomoval, ale já jsem byla celkem ráda na jednom místě. Tohle putování pro mne bylo tak jednou za nějaký ten pátek, ale rozhodně bych se už nechtěla nikdy toulat. Ne teď, když se mi podařilo najít sestru a ona nám založila úkryt, smečku, no prostě bájo leháro. Těžko říct, jak to vnímal Stín. Možná mu to vadilo, ale možná taky ne. Na každý pád se rozhodl, že zůstane se mnou. Zůstaneme spolu, to řekl a tak jsem to i brala. Znovu jsem nervózně přešlápla, protože jsem byla připravena na to jít, jenže o odchodu mohl rozhodnout jenom Stín a ten teď mlčel. “Mrznou mi krovky, jdeme už!“ vyslovil nahlas pan Brouček to, co bych nejraději řekla sama já, jen bych použila jiný výraz pro krovky. Možná bych použila úplně jiné slovo a rozhodně by nebylo tak slušné. Hodila jsem pohled na Stína a pak se rozešla směrem, který mi přišel jako jih.

//kam řekne Stín

//Prstové hory přes tmavé smrčiny

Dál jsem uháněla poměrně již pomalejším tempem. Únava začínala dopadat víc a víc na moje tlapky a ty byly těžší a těžší. Jeden by řekl, že se budu někde potřebovat prospat. A taky, že budu. Rozhodla jsem se, že tedy přejdu do kroku a uvidíme, jestli mě Stín cestou kolem řeky dožene nebo nedožene. "Hele Taso, víš co se ti na tý hoře stalo, že jo?" uslyšela jsem hlásek ze svého kožichu, který musel patřit panu Broučkovi. Kdo jiný by taky mluvil z mého kožichu... "Nééééee," odvětila jsem popěvkem, který se nesl po větru do okolí. Kolem jsem cítila vlky, ale najednou mi jejich přítomnost byla tak nějak jedno. Pokračovala jsem dál a neuvědomovala si, o čem to pan Brouček mluví.

//Křišťálová louka přes Kierb

//Konec světa přes poušť

Poskakovala jsem cestou na sever a vůbec nevnímala, jestli mě Stín doprovází nebo ne. Rozhodně jsem měla poslední záchvěv energie, který jsem musela nějak využít a rozhodla jsem se ho využít následovně. Prostě dojít co nejdál to půjde, než padnu únavou a budu se muset prospat. Mohla bych tu energii využít na to, že půjdu domů, ale to se mému dorosteneckému já prostě nechtělo. Poskokem a přískokem jsem se dostávala více a více k řece, která byla mým cílem a která mne mohla dovést až na sever. Stačilo jenom projít pár lesíků, vyhnout se několika magickým smečkám a třeba zvládnu navštívit i severní hory, kdo ví. Stína jsem opět nechala za sebou, jako bych na něj zapomněla, ale nezapomněla. Jen se mi prostě chtělo trošku hrát na babu.

//Tenebrae přes tmavé smrčiny

Sjela jsem kopec a zasekla se až na šutrech, které nás zabrzdily. Vidět už jsem byla v podstatě celá, což byla jediná záchrana, protože se tak Stín nemusel dívat na prázdnotu. "To byla sranda co?" zasmála jsem se, protože mě to fakt bavilo. Užívat si takovéhle skotačení bylo něco pro mě. Měla jsem to prostě a jednoduše ráda. Tyhle dětské malichernosti, které se dovolovali jenom malinkatým vlčátkům. Jenomže jsem byla už celkem dost unavená a nebylo to způsobeno jenom tou zábavnou projížďkou. Něco ze mě vytahovalo všechnu energii, ale domů se mi nechtělo. Nebyla jsem ještě ve svém malém vlčátkovském stavu, teď jsem byla takové to energetické pometlo, které se snaží ze všeho udělat zábavu. "Co se proběhnout ještě na sever hmm?" zeptala jsem se Stína, ale na odpověď jsem nečekala. Buď mohl běžet se mnou a nebo taky ne. Bylo to jenom na něm. Já se rozhodla běžet a tak jsem běžela.

//Prstové hory přes poušť

Moje magie se ne a ne vypnout. Ono se něco totiž hodně špatně vypíná, když ani nevíte, že je to zapnuté. Jenže já si neuvoděmovala vlastní neviditelnost. Ani jsem si neuvědomovala, že Stín, který se ke mně blíží mě nemůže vidět, nebo cítit. Jediné, co mu mohlo prozrazovat to, že jsem nablízku byly moje otisky ve sněhu. "STÍNE! STÍNE!" křičela jsem na něj a vlastně si neuvědomovala nebezpečí, kterému nás všechny na hoře vystavuji. Sníh tu nebyl stabilní. Jižní pohoří si sice udržovalo bílou čepici většinu roku, ale rozhodně to nebyl sníh, který by nehrozil nějakým tím sesuvem. A přesně takovou pohromu jsem na nás nedopatřením přivolávala, jen jsem si to neuvědomovala. Kousek od nás začal sníh postupně praskat, ale já netušila, že tomu tak je. Viděla jsem jenom Stína před sebou a hnala se k němu o sto šest. "Stíne!" křičela jsem, jak jsem se k němu hnala, ale on vypadal zmateně a naprosto divně. Netušila jsem, proč se na mě dívá, jako by se spíše díval skrze mě. A taky něco hledal. Doběhla jsem k němu a zastavila se. "Co hledáme?" zeptala jsem se pořád ve svém neviditelném stavu. Jediné, co bylo viditelné byl pan brouček, který v podstatě levitoval nad zemí, protože jeho se moje neviditelnost netýkala. On nadruhou stranu mou neviditelnost viděl, takže se chopil záchrany situace.
"Tak hele mladíku, nevím kdo nebo proč jí tohle udělal, ale můžeš jí z toho nějak dostat?" začal na Stína pan Brouček a já jenom v tichosti mlčela, protože když se baví dospělí, děti šoupou nožkama. "Dal bych celý svoje tykadlo za to, že v tom má prstíky ten bílej rys, co se tu vochomejtal," přisadil si pan Brouček, jenže já si nebyla jistá tím, co myslí. Co mi kdo způsobil? Co se dělo? Mě přišlo všechno v pořádku a normální. Hodila jsem nechápavý pohled na Stína, který on ovšem nemohl vidět. "Můžeme jít dolů prosím, začínám být nějak moc unavená," pronesla jsem a dlouze si zývla, jako by moje slova potřebovala nějakou podporu.
Sníh nad námi už neunesl váhu, která na něm byla a začal sjíždět dolů. Tohle rozhodně nebylo něco, co bych plánovala, ale já ostatně neplánovala nic. Moje neviditelné já začalo poskakovat na místě. "Čapněte támhleto a jeďte! Jeďte!"křičel rozkazy pan Brouček, jako bychom ho museli poslouchat. Ale jeho plán měl něco do sebe. Kousek od nás se povaloval celkem obstojný placatý kámen. Doběhla jsem k němu a tlapkou se ho pokusila uvolnit. "Jedem" houkla jsem na Stína a naskočila na šutr, abych mohla v klidu odjet dolů do bezpečí. Šutr se zhoupl a rozjel. Začala jsem během jízdy blikat, protože jsem byla fakt už hodně unavená.

//Prstové hory přes poušť

Vyškrábala jsem se pomalu, ale za to opatrně, na vrcholek hory. Byla jsem tam první. Slunce zrovinka vycházelo a ozařovalo krajinu pod sebou. Sněhu bylo všude hafo a to i tady, na vrcholku nejjižnějšího pohoří. Usmála jsem se jako sluníčko na hnoji, protože to tu bylo tak pěkné. "Je tu zima," ozvalo se mi z kožichu. Pan Brouček byl povahou mrmla, nikdy mu nic nebylo dost dobré. Nikdy nebylo dost teplo nebo dost chladno. Vždycky bylo všeho moc. Moc zima, moc větru, moc tepla, moc sucho. Byl to věčný mrmla prostě. Rozhlédla jsem se kolem, ale po Stínovi nebylo ani památky. Možná jsem se sem opravdu dostala první. Chvilku mne zahřál pocit vítězství, který ovšem okamžitě vystřídal pocit strachu, že mě opustil. Začala jsem se vyjukaně rozhlížet kolem. "Stíne!" začala jsem křičet, jako nějaká křikna. "Stíne! STÍNE!" můj hlas drhnul v uších, jak se navíc odrážel od skalnatých vrcholků hor. Chodila jsem nahoru a pak zase dolů. Křičela a hledala ho. Sníh pod tlapkami mi křupal a já si ani neuvědomovala, že jsem v nebezpečí laviny nebo něčeho podobného.
Najednou jsem uviděla sníh, který se pohnul. Nebylo to obyčejný sníh. Byl to bílý kožich. Udělala jsem několik váhavých kroků směrem ke kožichu, ale pak mi došlo, že to není vlk, ale že je to rys. Bílý rys. Divný, nechutný, magický. Otřásla jsem se a zavrčela. "VRRRRRCK!" vydralo se mi z hrdla, jak jsem si měřila rysa pohledem. Možná to nebyl nejlepší nápad, protože jsem si všimla, jak se kolem toho bílého začínají objevovat další a další rysové. Tohle rozhodně nebylo dobrý. Začala jsem couvat, protože rysové si to kráčeli rovnou ke mně. Bála jsem se... "Po...po...pomoc,"vydralo se mi z hrdla, jak jsem se snažil zavolat si nějakou záchranu, jenomže kdo mohl tušit kde nějaká je. Sestra byla kdo ví kde a Stín se vypařil. Nádherný výhled se mi přestával líbit, jak mne rysý naháněči pomalu začali posouvat couváním k okraji skály. Tohle byl můj konec. Věděla jsem, že pokud se mi někdo nevrhne na pomoc, tak se mi rozhodně stane něco příšerného. Něco nepříjemného. I když být roztrhaná rysem a jeho partou by rozhodně nebylo nic až tak špatného. Mohla bych dopadnout v tlapkách magičů, tady to byl alespoň fér souboj. Začala jsem se bát. Bála jsem se tak moc, že moje magie vytriskla na povrch a moje tělo přestalo pro viditelné oko existovat. Zmizela jsem. Rysové se začali zmateně rozhlížet. Ten bílý už byl jen krok ode mne. Začenichal kus od mého hrdla a pak se stáhl. Odběhli společně někam pryč. Stála jsem tam a skoro nedýchala. Netušila jsem, proč mne ušetřili. Možná jsem na ně byla jenom moc hloupá. Cítila jsem se nějak unaveně. To asi ten stres.