Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Plamínek

Jako vždy mne můj orientační nesmysl zmátl. Chtěla jsem se dostat k jezeru a místo toho jsem šla úplně někam jinam. Co se ovšem dalo dělat. Naprosto nic. Mírně jsem nakrčila čenich a kopla do hroudy sněhu, která se mi povalovala v cestě. Šla jsem poměrně rázně, takže mi sníh odletoval od tlapek. Nebylo to nic příjemného. Šla jsem prostě tak, jak jsem byla zvyklá a ne tak, jak jsem musela. Nehodlala jsem se nijak ohlížet na případné zničené stavby ze sněhu malých vlčat nebo zasypané nory nějakého toho menšího osazenstva kraje. Chtěla jsem se prostě trochu vyřádit. Ségra mne vytočila a to do běla. Její názor jsem nesdílela a nelíbil se mi. Zatočila jsem směrem k lesu.

//Skvělé místo pro život

//Lotterie

Kývla jsme hlavou, protože jsme to každá viděla diametrálně odlišně. Ona to viděla jako happy family, já to viděla jako naprostý dno, propast, nechutnost. Nejradši bych se s tím šla zahrabat, kdybych měla takový názory jako ona. Pelešit se někde s nějakým úchylákem slizkým magickým, to bych si za rámeček nedala ani náhodou a ségra se s tím honosila, jako by to bylo něco děsně úžasnýho. Jenže ségra se tahala s magičema, jako by se nechumelilo a to mne štvalo. Nejenom, že to bylo fakt nechutný, ale ještě tím porušovala všechno, v čem jsme žili. Trochu mi přišlo, jako by tím zradila všechny o které jsme tlapkou magičů přišli. Vzpomínka na mrtvého bratra mne zasáhla víc, než bych chtěla a já si tlapkou otřela vlhké oči.
Naštěstí Styx nehodlala mou přítomnost využívat nadále, takže se rozešla kdo ví kam. Mě to bylo celkem fuk. Její volba. Její rozhodnutí. Odešla. Jediné, co mi dala jako rozkaz bylo postarat se o lez a vyhodit z něj Rez. Stín bude mít radost, že ji můžeme bez problémů skopnout ze srázu. Myšlenka to byla prohnaná, ale opět nebyl to můj nápad, vsadil mi ho do hlavy Stín. Jeho podlost mne očividně ovlivňovala více, než jsem si myslela. Sestra už ale byla v trapu, aby si mohl povšimnout mého úšklebku nebo snad zachytit myšlenku, pokud takovou mocí vůbec vládla. Já se rozhodla jít zpět k jezeru a pak kdo ví kam. Chtěla jsem si trochu protáhnout tělo, než se vydám zpět do lesa a začne lov. Ulovit Rez nebude problém. Aspoň jsem v to doufala. Bylo mi jasné, že by měla být magicky nadanější než Stín, jenže fyzicky na nás dva nemohla mít, po tak dlouhém spánku bez pořádného kusu žvance. Znovu jsem se ušklíbla a zatikalo mi v oku.

//Kierb přes Tanebrae

"Fajn," prskala jsem jako naježená kočka. Tolik k tomu jít okopávat nějakýho magiče. Evidentně na to ségra neměla. Nebo možná jo, co já vím. Vypadala, že sama neví a já už na to neměla asi ani náladu, abych něco zjišťovala. Byla to srážka dvou světů. Můj svět byl plný utrpení, které působila magie a ti, co ji používali. Můj svět byl plný umírání těch nejbližších z příčin, které nebyly přirozené. Byl plný přetváření se a falše. Plný nesplněných snů a naprostých porážek. Sestra do tohohle světa nepatřila. Chtěla patřit do toho světa všech ostatních. Nechtěla být jako já... Nechce být jako já... "Chci pro tebe jenom to nejlepší," řekla jsem potichu a podívala se Styx do očí. Moje zlatavá působila dokonale přirozeně, ale síla kterou ve mne snaha sestru uklidnit byla probuzena, měla do přirozenosti daleko. Chtěla jsem, aby mě ségra měla ráda, aby věděla, že to myslím dobře a nebyla na mě naštvaná. Chtěla jsem, aby to bylo jako dřív. Tak moc jsem si to přála. Nevěděla jsem, že používám to, co nejvíce nesnáším. Jen jsem si zívla. "Auuuuuuiiik," dozívala jsem. "Když budeš chtít s něčím pomoct, klidně si řekni," dodala jsem a zavrtěla hlavou.

Byla jsem na sestru naštvaná. "Jsem tvoje sestra a proto mi na tebe doprkýnka dubovýho záleží a tohle nejseš ty!" řekla jsem rázně. Styx byla moje všechno a já o ni nechtěla přijít, ale pokud se hodlala přetvařovat a hrát si na magičku s ostatníma, tak beze mě. Naštěstí jsem se mohla obrátit a spolehnout na Stína. Ten i když nechtěl, tak se rozhodl že zůstaneme spolu, nebo to aspoň tak říkal a já doufala, že i kdybychom museli odejít z lesa, tak by svoje slova dodržel. Mlčela jsem pak, než se sestra zase rozmluvila. Atmosféra byla hustá a skoro se až nedalo dýchat. A pak. Styx vyslovila to, v co jsem ani nedoufala. "Takže spolu končíte?" zeptala jsem se. Pokud ji máme vyhnat, tak rozhodně se vším stylem a ne že za týden přileze zpět a ségra se jí bude omlouvat. Nechtěla jsme riskovat, že pak ponesu následky všeho, co se mohlo během vyhánění stát. "Zařídíme to," řekla jsem nakonec. Bude lepší když se Rez zbavím já a Stín a nebude to muset řešit sestra. Tak to bylo nejlepší. "Máme udělat ještě něco?" Už jsem byla zase klidnější, podřízenější.

"Nebo co?" zeptala jsem se výhružně. Bylo mi jasný, že ségra by mi jednu ubalila, ale nemůže je hlídat pořád ne? Navíc jsem teďbyla v ráži a prostě se odmítala podřizovat někomu, kdo už nezastával stejné hodnoty, jako já. Hodnoty, které mi vštěpovala ona sama do hlavy, se teď měnily v odpad o který sestra evidentně nestála. A co hůř, tím odpadem o který nestála jsem byla pravděpodobně i já? Nebo jsem se pletla.
Styx mě nechala se vypovídat a pak chladně a naprosto racionálně položila otázku. Byla jsem udýchaná a dost podrážděná, takže mě tohle ledové a chladné rezignování spíš donutilo mluvit dál. Normální vlk by asi zmlknul. Vytušil by šanci konflikt ukončit. Ale já nebyla normální, chytrá a ani emocionálně zdatná. "Jo ještě něco, co teda hodláš dělat teď? Co s náma bude?" zeptala jsem se a zavrtěla hlavou. "Norox je nejspíš pod drnem. Rigel zdrhnul. Apaté je kdo ví kde... Jsi jediná rodina, kterou mám, ale musíš mít nějakej plán ne?" bylo to spíš zoufalé zvolání, protože já byla odkázána na plány ostatních. Byla jsem sluha a ne pán. Takže jsem potřebovala ujištění, že ona ví.

"Skvělý, tak je využívej, zneužívej, ale nedělej si z nich nějakou fajnovou rodinku. Tyhle magický vlčata nech, těch jsem kmotra," parodovala jsem hlas sestry, protože jsem byla nějak v ráži. Ani jsem sama netušila, co to do mě vjelo, ale když už se to rozdrncalo, nešlo to zastavit a sestra tak musela snést tenhle výlev až do hořkého konce. "Jestli ti to dělá radost, tak si prostě najdi jednoho, toho si vychovej a na zbytek se vykašli, ale zatím to vypadá, že tady všichni kašlou na tebe. Kurňa i já si našla někoho, kdo mi leze pořád za zádelí a to mám o kolečko míň nebo možná víc... Hlavní je, že ty se furt jenom lituješ. Kňouráš po nějaký Rez a pak tady řekneš, že tahání se s magičema, ti dělá radost..." Najednou mi to seplo. "Takže tohle ti chybí... Ježíš, tak si pořiď nějakýho pořádnýho zametáka, kterej tě v tomhle směru bezpečně obstará a přestaň sakra fňukat," řvala jsem na sestru, která už ani nekňourala, nefňukala a nestěžovala si. Přišlo mi spíš, že na mě řve z nějakého zoufalství, ale já na ni řvala z frustrace. "Byla jsi silná, neohrožená. Z vlčátek jsi dělala dvě půlky a vlky jsi tahala za špičky čenichů. Teď se na sebe koukni? Kňouráš, že za tebou nepřiběhla jako pejsek, místo toho aby sis ji našla a pořádně ji v tom vymáchala," zuřila jsem a štěkala jednu věc za druhou bez ladu a skladu, takže ten můj výlev možná ani nedával smysl.

Šourala jsem tlpkama a sledovala Styx, která se oháněla tím, jak moc mi chce pomáhat, ale zároveň, že nechce skončit jako já. Pan Brouček měl dost inteligence, aby někam zalezl. Takže Styx zůstala naprosto opuštěná před tím, co mělo přijít. Kdyby možná trochu lépe volila slova, nezanechalo by to takovou stopu. Nechci skončit... já tak nechci skončit... jako ty nechce skončit... znělo mi to v hlavě a neubránila jsem se pocitu naprosté prázdnoty. Měla pravdu. Nikdo nechtěl skončit jako já, ani já nechtěla skončit jako já, jenže to jsem snad měla na výběr? Zvedla jsem pohled od svých tlapek a zabořila ho do Styx. "Jasný, protože já si vybrala tohle utápění se, protože to bylo moje svobodný rozhodnutí, že jo... normálně jsem jim měla říct, hele hoši já o vás nemám zájem, běžte si zvyšovat ego na někoho jinýho, že jo... měla jsem se prostě proškrábat skrz skálu a odejít, že jo... Nebo jsem si z nich měla udělat kamarády, měla jsem zůstat dělat hračku těm úchylákům, který jsou naprosto stejný jako místňáci, že jo..." zavrčela jsem na Styx a dostala jsem tik do oka. Bylo to, jako by něco povolilo. Jako by něco prasklo a teď to vyteklo ven. Hnusné, černé, kapající, slizské a lepící se na všechno kolem. Jako nechutný hnis, který držel poslední kousíček napnuté kůže. "Magie možná není zlo, ale ti co ji používají ke svému prospěchu jsou zlí a krutí. Však se podívej na sebe... Taháš se s magičema, vypadáš jako magičové, máš tyhle svoje krize a já nevím co všechno, ale o utrpení víš co? Houby. Staráš se jenom o to, kterýho magiče si nacpat do pelechu. Nejdřív ten hnědej cucák, teď Rez, ani se nehodlám ptát, kolik magičů jsi povozila..." vrčela jsem víc a víc. Pomalým krokem jsem šla ke Styx. Vypadávala ze mě slova, která jsem držela v sobě. Slova a věty o kterých jsem ani nevěděla, že je v sobě mám. Ale byly tam. Frustrací vzniklá, strachem pohřbená. Mohl za to Stín. Za všechno. To on nahlodal první kousíček. "A přitom sama nevíš, co chceš. Přetvařuješ se, je mi z tebe na blití. Kdyby sis uměla aspoň vybrat, co chceš, ale ty jenom fňukáš o tom, co nechceš. Koukej se sebrat, kurňa,"

Hledala jsem nějakou možnost, jak utéct, ale ségře bych nemohla utéct i kdybych chtěla. Byla rychlejší vždycky. Navíc teď bylo její tělo jako namakaný stroj, to jsem viděla podle každého svalu, který se napnul nebo uvolnil pod její kůží. Příšlo mi i, že jí celkově usazený život svědčí, co se týkalo vyzáže. Byla upravenější a rozhodně působila zdravěji než já. Křídla jí ovšem na vzhledu vůdce ubírala. Přišla mi jako opelichanej holub, kterej netuší kam by se vrtnul. A možná to tak opravdu bylo, podle toho co sestra říkala. To že mi neublíží jsem jí věřila, ale jenom z části. Její hlas prozrazoval, že je pořád ještě naštvaná a rozhněvaná. Mohla bych si lehnout na zem a ukázat břicho, ale to bych jí pak neviděla pořádně do očí a já... nechtělo se mi umírat. Po tom všem, co jsem si prožila, jsem se nehodlala vzdát tak snadno. Takže jsem udělala to, co jsem před magiči byla zvyklá dělat. Mlčela jsem. S pohledem upřeným na zem jsem prostě stála a mlčela. Stažená do svého vlastního těla. V bezpečí... aspoň trochu.
Jenže pak se ségra rozhodla položit mi otázku. Zvedla jsem k ní pohled a zatěkala ze strany na stranu, jako bych se pohledem ujišťovala, že se fakt ptá mě. Ptala se mě, co má dělat. Jenže já netušila, co by měla dělat. Nevěděla jsem to. Dřív bych možná byla dobrým rádcem, ale po tom všem... ne. Teď jsem byla nepoužitelná v roli jakéhokoli poradce, pokud nešlo zrovna o jídlo. Stín měl pravdu v tom, že jsem byla zvyklá poslouchat. A občasné světlé chvilky rozumu, tomu moc nepomáhaly. "Mus...Musíš si vybrat," řekla jsem tak nějak skřehotavě, protože mi drhlo hrdlo. "Vybrat si... Jestli jsi skončila s tím, co jsme byli... A chceš si hrát s magičema na rodinku a nebo... nebo jestli ne... jestli chceš pomáhat těm, kteří kvůli magičům trpěli... a... a tak..." kníkala jsem a ani jsem nevěděla, jestli to dává smysl.

"Jsi... Prostě tak..." zabručela jsem. Nechtěla jsem se o tom bavit. Byla jsem sestře podřízená a můj postoj k ní vycházel jak z naprosto oddané lásky a loajality, tak ze strachu, co by mi mohla udělat. A taky že párkárt udělala. Možná ve mne semínko pochybnosti zasadil Stín tím svým, že ségře jenom posluhuju a vždycky skáču jak ona píská, ale já popravdě měla strach to nedělat. Ségra by mě mohla zabít, kdyby si to usmyslela a tomu jsem se popravdě chtěla vyhnout.
Sestra se začala čertit. Mimoděk jsem stáhla uši k hlavě a rozhlédla se kolem, jestli tu náhodou není nějaké další nebezpečí. Ale evidentně nebylo. Byla tu jenom ona a její vřeštění a vztekání se. Byla na jednu stranu jako malé vlče, kterému někdo odporuje, ale malé vlče by vás nedokázalo na místě zašlápnout jako nějakého titěrného brouka. Krk se mi stáhnul a hrdlo odmítalo fungovat pořádně. Bála jsem se sestry a jestli nechápala proč, tak byla slepá. Slepá a hloupější než já. Šla z ní hrůza, jak tak praštila tlapkou do vody, která se rozletěla všude kolem, ale naštěstí nedoletěla až ke mně. Řev pomalu přešel v kňourání, ale pořád to bylo nebezpečné. Ze zkušenosti jsem věděla, že když někdo přestane křičet je možná i nebezpečnější, než když otevřeně soptil. Zůstala jsem proto stažená do sebe a tiše kníkala, jak se mi stažené hrdlo snažilo protlačit ven aspoň nějaký zvuk.

//Esíčka

"Pche," ošila jsme se, protože mě tohle fakt štvalo. Magie byla nechutnost, ať si s ní ségra pohrávala, jak chtěla. Bylo to zvrácený a nepřirozený. Nemělo se to stát, ne jí. Ona byla ta silná, ta zásadová, kterou to táhlo vždy tím správným směrem, ale najednou byla naprosto mimo. Chovala se jako jakýkoli jinej magič, kterej se tak narodil. Pohlédla jsem na sestru po jejím dalším svěření se. "Se tě bojim pořád," řekla jsem a dál hleděla na svoje tlapky, jako by se nic nedělo. Jako by strach z vlastních sourozenců byl naprosto normální věc. Pro mě možná, ale normálně to tak být nemělo.
Dál mluvila o tom, že už nění jako dřív. Zvedla jsem k ní hlavu a mírně se nahrbila. "Možná je to tím, že jsi oputila naši linii? Náš záměr..." pronesla jsem v podstatě to, co samotná sestra řekla. "Hmm... chtělo by to nový směr," zase jsem opakovala, ale já neuměla přemýšlet sama o sobě, nebyla jsem schopna vymyslet něco nového... nebo ano? V tom mne osvítilo. "A hele, co kdyby ses na magie vykašlala a byla jako dřív?\ů

//Medvědí jezera

Styx mluvila o tom, že ještě nezkoušela oživit vlka. Mírně jsem se naježila. Mluvila jako by používání něčeho takhle divného, skoro až magického, bylo něčím fascinující. "Není to magie?" zeptala jsem se potichounku a přivčela očka, protože jsem si sestru přeměřila a odražený sluneční paprsek o sníh se mi dostal do očí. Mírně jsem se tedy zakabonila a to nejen z toho, co sestra říkala, i když kabonila bych se i tak, protože se mi nelíbilo, jak mluví nebo spíše co tím svým mluvením sděluje. Nějak jsem prostě magické bujení všude kolem sebe i v sobě nedokázala přijmout. Pořád jsem byla proti. Ať už se jednalo o magii používanou kolem mě nebo tu, která se nepoužívala. Styx už byla magická na můj vkus hodně a ještě umět oživovat mrtvé, to už bylo přes čáru.
Koukala jsem si na tlapky, jak jsem šla a jenom přikývla, že se Stína zeptá. Moc jsem nechtěla, aby se v tom nípala, ale věděla jsem, že na zeptání není nic špatného, to už zase ségra začala mluvit a celkem potvrzovala to, co se mi zdálo. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se jí nenápadně a pokračovala po břehu za ní.

//Za Styx

//Za Styx

Kráčela sem odhodlaně za sestrou jako její následovník. Možná se jí to nelíbilo, ale já prostě byla jako její pijavička. Malá a rztomilá, zároveň otravná a krevpijící. "Oživovat mrtvé?" zeptala jsem se podezíravě. Tohle zavánělo něčím jiným než magií. Že by moje sestra tomu něčemu prodala svou duši? Celkem by to vysvětlilo její fixaci na magiče i ta křídla. Rozhodla jsem se sestru pečlivě pozorovat, jestli to je opravdu ona. Přihmouřila jsem očka. "Jestli umřu, tak rozhodně oživovat nechci," odvětila jsem rázně. "Co je mrtvé, má tak zůstat, a basta."
Snažila jsem se našlapovat obezřetně, protože to tu vypadalo celkem nebezpečně. Kluzký povrch zamrzlých jezírek nemusel být pevný tak, jak se tvářil a já mohla přijít k úrazu snadněji, než řekneš třináct. Styx se mě ptala na to blikání, ale já nebyla schopná soustředit se na dvě věci najednou, takže jsem nejprve v klidu prošla místem, které bylo nebezpečné. "Stín tvrdil, že blikám," řekla jsem jí. "Prý mě chvílema nebylo vidět, což je ptákovina..."

//Za Styx

"On mi tak občas říká, však jsem Tasina Tupina," zasmála jsem se mírně, když sestra začala ježit srst, že mne pan Brouček takhle nazval. Vypadalo to ovšem, že hlavní problém byl zažehnán a brouček nebude sežrán. Stejně by ségře k ničemu moc nebyl. Měla by z něj tak jednu celou kalorii a možná ani to ne, žrát brouky, kdo to kdy viděl... Pohodila jsem ocasem. Další debata byla zvláštní, že by se zrovna ségra nezeptala na něco tak očividného? Jen jsem nakrčila čenich a přivřela oči, ale nemohla jsem na to přijít ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela. "Měla ses zeptat, by mě zajímalo..." pronesla jsem zaníceně a pak se rozešla za sestrou, která mířila pryč.
Byla toho spousta, co jsem chtěla se ségrou rozebrat. Prvotně tu bylo něco o čem mluvil Stín. "Nepřijde ti někdy, že tak trochu blikám a mizím?" zeptala jsem se opatrně sestry. Nic jsem před ní nechtěla tajit, takže jsem rovnou pokračovala. "Stínovi se zdálo, že jsem zmizela, ale jak bych mohla já zmizet, že jo?" pronesla jsem s úsměvem, jako by o nic nešlo, ale vevnitř mě to žralo. O co šlo? Měl přelud nebo jsem fakt zmizela?

//Za Styx

Stáhla jsem se tak, že mi hlava zajela až mezi lopatky, jak mě ségra sjela. Bála jsem se, že teď mi pana Broučka vezme a co bych si bez něj počala. Jenomže to neudělala. Mírně jsem se tedy narovnala. "Tohle je pan Brouček a tohle je Styx. Styx, pan Brouček," představila jsem je možná až moc formálně. "Těší mě," řekl pan Brouček svým hrubým hlasem, který mohl působit jako když nedělá celé dny nic jiného, než že sosá nějaký nektar."Snaž se prosím," zašeptala jsem do kožichu tak, aby to slyšel jen pan Brouček. "Asi jsem začal ze špatný strany, ale tady s Tupkou to táhneme už nějakej ten pátek, tak se vomluvuju, že mě urazí, když o mě někdo pronese že jsem nějaký setsakramentský svinstvo, pfuj," pronesl pan Brouček a pak na mě zastříhal tykadlama, asi abych na něj byla jako pyšná nebo co.
"Zasloužit? A jak?" zeptala jsem se trochu zvědavě a pak radostně poskočila, když sestra řekla, že magičů je tu spousta. Normálně bych se neradovala, ale takhle to slibovalo poměrně úspěšný lov, pokud se nám podaří na nějakého narazit. "A kam půjdem?" zeptala jsem se?

"NENÍ MAGICKEJ!" křikla jsem na sestru. "Jo jsem úplně normální mluvící brouk," pronesl pan Brouček se značnou dávkou ironie, která ovšem mojí hlavince nedocházela. "Vidíš, je normální," zaremcala jsem ještě, když ségrazačala mluvit o tom, že můžu mít spoustu mrtvých kamarádů, jenže to jsem nechtěla. Rázně jsem zavrtěla hlavou. "Nikdo by si neměl zahrávat s mrtvými," odvětila jsem dost racionálně a skoro až prorocky. Jako bych věděla něco víc, než jsem sestře říkala. A taky věděla. Stín si myslel, že umřel. A třeba taky skutečně umřel, ale kdo to mohl tušit s jistotou. Ne ne od smrti se musíme držet co nejdál a od mrtvích zrovna tak.
Styx navrhovala něco podniknout, ale já popravdě nevěděla co. "Můžem," řekla jsem a kývla hlavou jako kývací psík za předním sklem kamionu. Jenže pak se zeptala koho a já začala vrtět hlavou. Netušila jsem. "Magičové," bylo to jediné, co ze mě po chvilce vypadlo.