Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Za Styx

Kráčela sem odhodlaně za sestrou jako její následovník. Možná se jí to nelíbilo, ale já prostě byla jako její pijavička. Malá a rztomilá, zároveň otravná a krevpijící. "Oživovat mrtvé?" zeptala jsem se podezíravě. Tohle zavánělo něčím jiným než magií. Že by moje sestra tomu něčemu prodala svou duši? Celkem by to vysvětlilo její fixaci na magiče i ta křídla. Rozhodla jsem se sestru pečlivě pozorovat, jestli to je opravdu ona. Přihmouřila jsem očka. "Jestli umřu, tak rozhodně oživovat nechci," odvětila jsem rázně. "Co je mrtvé, má tak zůstat, a basta."
Snažila jsem se našlapovat obezřetně, protože to tu vypadalo celkem nebezpečně. Kluzký povrch zamrzlých jezírek nemusel být pevný tak, jak se tvářil a já mohla přijít k úrazu snadněji, než řekneš třináct. Styx se mě ptala na to blikání, ale já nebyla schopná soustředit se na dvě věci najednou, takže jsem nejprve v klidu prošla místem, které bylo nebezpečné. "Stín tvrdil, že blikám," řekla jsem jí. "Prý mě chvílema nebylo vidět, což je ptákovina..."

//Za Styx

"On mi tak občas říká, však jsem Tasina Tupina," zasmála jsem se mírně, když sestra začala ježit srst, že mne pan Brouček takhle nazval. Vypadalo to ovšem, že hlavní problém byl zažehnán a brouček nebude sežrán. Stejně by ségře k ničemu moc nebyl. Měla by z něj tak jednu celou kalorii a možná ani to ne, žrát brouky, kdo to kdy viděl... Pohodila jsem ocasem. Další debata byla zvláštní, že by se zrovna ségra nezeptala na něco tak očividného? Jen jsem nakrčila čenich a přivřela oči, ale nemohla jsem na to přijít ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela. "Měla ses zeptat, by mě zajímalo..." pronesla jsem zaníceně a pak se rozešla za sestrou, která mířila pryč.
Byla toho spousta, co jsem chtěla se ségrou rozebrat. Prvotně tu bylo něco o čem mluvil Stín. "Nepřijde ti někdy, že tak trochu blikám a mizím?" zeptala jsem se opatrně sestry. Nic jsem před ní nechtěla tajit, takže jsem rovnou pokračovala. "Stínovi se zdálo, že jsem zmizela, ale jak bych mohla já zmizet, že jo?" pronesla jsem s úsměvem, jako by o nic nešlo, ale vevnitř mě to žralo. O co šlo? Měl přelud nebo jsem fakt zmizela?

//Za Styx

Stáhla jsem se tak, že mi hlava zajela až mezi lopatky, jak mě ségra sjela. Bála jsem se, že teď mi pana Broučka vezme a co bych si bez něj počala. Jenomže to neudělala. Mírně jsem se tedy narovnala. "Tohle je pan Brouček a tohle je Styx. Styx, pan Brouček," představila jsem je možná až moc formálně. "Těší mě," řekl pan Brouček svým hrubým hlasem, který mohl působit jako když nedělá celé dny nic jiného, než že sosá nějaký nektar."Snaž se prosím," zašeptala jsem do kožichu tak, aby to slyšel jen pan Brouček. "Asi jsem začal ze špatný strany, ale tady s Tupkou to táhneme už nějakej ten pátek, tak se vomluvuju, že mě urazí, když o mě někdo pronese že jsem nějaký setsakramentský svinstvo, pfuj," pronesl pan Brouček a pak na mě zastříhal tykadlama, asi abych na něj byla jako pyšná nebo co.
"Zasloužit? A jak?" zeptala jsem se trochu zvědavě a pak radostně poskočila, když sestra řekla, že magičů je tu spousta. Normálně bych se neradovala, ale takhle to slibovalo poměrně úspěšný lov, pokud se nám podaří na nějakého narazit. "A kam půjdem?" zeptala jsem se?

"NENÍ MAGICKEJ!" křikla jsem na sestru. "Jo jsem úplně normální mluvící brouk," pronesl pan Brouček se značnou dávkou ironie, která ovšem mojí hlavince nedocházela. "Vidíš, je normální," zaremcala jsem ještě, když ségrazačala mluvit o tom, že můžu mít spoustu mrtvých kamarádů, jenže to jsem nechtěla. Rázně jsem zavrtěla hlavou. "Nikdo by si neměl zahrávat s mrtvými," odvětila jsem dost racionálně a skoro až prorocky. Jako bych věděla něco víc, než jsem sestře říkala. A taky věděla. Stín si myslel, že umřel. A třeba taky skutečně umřel, ale kdo to mohl tušit s jistotou. Ne ne od smrti se musíme držet co nejdál a od mrtvích zrovna tak.
Styx navrhovala něco podniknout, ale já popravdě nevěděla co. "Můžem," řekla jsem a kývla hlavou jako kývací psík za předním sklem kamionu. Jenže pak se zeptala koho a já začala vrtět hlavou. Netušila jsem. "Magičové," bylo to jediné, co ze mě po chvilce vypadlo.

"Sama seš magický svistvo, ty štěkno," začertil se pan Brouček, jako by mu někdo šlápnul na tykadlo. "Klíííd," pískla jsem jako vlče, které se snaží uklidnit krizi, ale absolutně netuší jak. "Tohle je pan Brouček a není magický, je hodný a pomáhá mi... to tu zvládnout, našla jsem ho když jsem sem přišla, ale to ho nikdo moc neslyšel, nebo na něj nereagoval. Takhle ukecaný je až posledních pár dní," pronesla jsem, jako by na mluvícím tvorovy bylo něco naprosto normálního. "A magický není," řekla jsem umíněně, protože zmíňka o tom, že mám magického tvora v kožichu by mne rozhodila opravdu hodně, kdybych jí sama vyslovila a uvěřila. Takhle to byla jen domněnka sestry.
Obrátila jsem oči v sloup, ale víc už jsem neřekla, nechtěla jsem dostat jednu po čuni, takže jsem raději zaklapla čelisti a drhla zuby, abych něco zase neplácla. Ohledně Stína jsem mohla jenom přikývnout. Říct mu to můžu, ale jestli se podle toho zařídí, to jsem ovlivnit nemohla. Maximálně jsem mohla přidat nějakou silnou výhružku, ale bylo mi jasné, že se Stínem by to nehlo. Ať mezi náma bylo co chtělo, rozhodně to neopravňovalo ani jednoho k tomu, ovládat rozhodnutí toho druhého.

Být špinavá byla výsada. Bylo to lepší než se muset strachovat o svůj vlastní kožich. "Prej mejt se, blbost," zabručela jsem si do kožichu, jak jsem si přejela čenichem po tlapce. "Bych řek, to máš recht," odvětil mi z kožichu pan Brouček, jehož přítomnost jsem nemohla ignorovat, když teď vylezl na povrch mého kožichu. I ségra si ho musela všimnout. Jeho podivný zápach se linul vždycky víc, když vylezl z mého kožichu na světlo boží, dá-li se to tak říct.
Tasa mi šáhla na kožich. Neucukla jsem, ale měla jsem chuť. Nějak jsem nebyla na tyhle kontakty zvyklá. Odvykla jsem si. Co na to taky říct. "Takže se jí zbavíme?" pronesla jsem s pohledem oddaného štěněte, které chce dostat svou hračku. Ooooo to je mnohem lepší než ji skopnout z útesu! Byla jsem nadšená, že sestra prozřela a pohodila jsem proto ocasem v návalu radosti.
Ségra pak začala mluvit o tom podivném nadělení ve smečce, kde to páchlo ovocem. Nakrčila jsem čenich jen při té představě. "A to si nesmím ani ukousnout? Jen malounko... Ocásky přece nepotřebujou," zakňourala jsem, ale bylo mi jasné, že ségra nepovolí. I kdybych se tu stavěla na hlavu a odpichovala se ušima, určitě by mě nenechal jen se k nim přiblížit na vzdálenost dvoumetrové tyče. "Fájn... Ale nemůžu mluvit za Stína," dodala jsem nakonec a mírně plácla tlapkou na zem.

"Mhe," zabručela jsem jenom a vyplázla na chvilku mlemíček. Rozhodně jsem nehodlala vlastní smrady mýt jazykem, to už jsem si jednou zkoušela se znečištěnou kožešinou v úkrytu, který stejně ségra už nepoužívá. Jsem to tenkrát čistila zbytečně. Les byl podivně ztichlý, takže Rez i Stín byli kdo ví kde. Kdybych chtěla, tak bych se tu mohla rozohňovat nad sestřinou přítelkyní velice nahlas. A taky jsem se proto rozhodla. Chudokrevnost jsem prostě nepochopila, bylo úplně marné mi to vysvětlovat. Ségra se snažila. Neprošlo to. "Nenechám to být. Prostě se na ni vykašli. Jsi silná, pěkná a dokonce vedeš tohle celý," řekla jsem a máchla tlapkou kolem, abych obsáhla celý les. "Můžeš se obklopit spoustou vlků, kteří tě budou na tlapkách nosit a ne touhle... Co se sem nakvartýrovala, ale potom se hezky pěkně někam zdejchla," zhodnotila jsem možná trochu ohnivěji. Na druhou stranu byla to pravda.
Pak začala mluvit o vlčatech a ke všemu magických a ke všemu ještě vlčata Alf magický smečky. Nepotlačila jsem zavrčení. "Vrrrr," vydralo se mi z hrdla. "Proč?" nechápala jsem to a jako umanuté vlče našpulila tváře a zadupala. Nelíbilo se mi to.

"I tři jsou hodně," zavrněla jsem, když mi ségra obemknula krk zuby a mírně se nakrčila, když se odtáhla, že prý smrdím. "Lepší smrdět, než bejt nemocná a v týhle klenře se nedá cáchat ve vodě, ani kdyby jeden chtěl. A mokrej vlk je horší než smrdící vlk ne?" zabručela jsem a pomalu se zvedla z podřízeného postavení, abych si mohla laxně sednout na zem a začít se drbat za pravým uchem, kde mne to až moc svědilo. Ségra vypadala, že ji místní taky štvou, že sem lezou. "Hele když jsou tak hloupí, aby sem strkali čenich, tak jim ho prostě ukousnu. Na mě je spolehnutí a na Stína taky... Což se teda nedá říct o jinejch," pronesla jsem kousavě, neuvědomující se si, že můžu tnout do živého a že mě taky ségra může pěkně počechrat frizůru, když ji budu hodně štvát a narážet na její partnerku. Mírně jsem se zašklebila.
Nepochopila jsem poznámku o chudokrevnosti, takže jsem jenom nechápajícím pohledem přejela Styx a pak se rozhlédla. Les smrděl tou blbou magičkou, ale rozhodně nebyl ten pach nový, spíš vyprchal. Styx ji asi cítila když přišla. "Sice je cítit, ale to je starej prd taky... Měla by ses jí zbavit, nehodlám se koukat na to, jak se trápíš protože tě nějaká magička vypekla a vodí tě za nos. Ještě štěstí, že tě nemůže zbouchnout, páč parchantíky bych tu nechtěla ani za nic... ke všemu magický..." brblala jsem a drbala se furt za uchem.

// prosim podržet jedno místečko

Styx vypadala divně, jeden by řekl až smutně, ale já se moc věnovala vlastnímu nadšení, že sestru vidím, že jsem její pocity moc nevnímala. "Byla jsi pryč dýl, než by se mi líbilo," pronesla jsem. S ducnutím jsem sebou plácla na zem a přetočila se na záda, abych si podrbala hřbet, ale taky abych ségře ukázala břicho a podřízenost. "Šla jsem se projít se Stínem mimo les, protože nám sem přišlo jedno vlče a jedna zmatená vlčice. Těžko říct, kam je jejich cesta zavedla. Ale obou jsme se zbavili celkem úspěšně," pronesla jsem a doufala, že na mě bude sestra patřičně hrdá, protože jsem ukázala vlastní schopnosti. Dokázala jsem se postarat o les. No a i kdyby, tak jsem toho tady dělala rozhodně víc než někdo, kdo furt chrápal. "Ta tvoje spící princezna mi pěkně pije krev," pronesla jsem bez rozpaků a pomalu se zvedla ze země. Neměla jsem filtr a netušila jsem, co se říká a co ne. Navíc jsem před sestrou nechtěla mít žádná tajemství pokud to šlo.

//Úkryt

Vylezla jsem ven a uslyšela volání. Styx se evidentně vrátila domů, což jsem ocenila zavrtěním zádele. Cítila jsem tu někde v okolí i Rez, což znamenalo, že nejspíše nepošla hladem někde v úkrytu. Škoda. Rozhodla jsem se navštívit sestru, netušila jsem, jestli mě Stín následuje nebo ne. Popravdě mi bylo jasné, že on bude potřebovat i nějaký čas pro sebe, takže jsem ho nechtěla tahat sebou po lese, pokud nechtěl. Na druhou stranu jsem se trochu bála, že zdrhne z lesa, ale taky jsem trochu doufala, že ne. Snad by mi to řekl... Než jsem stihla cokoliv domyslet uviděla jsem křídla mezi stromy a to mi zvedlo náladu, protože to znamenalo, že vidím ségru. "STÝÝÝÝÝÝÝÝÝX," vypískla jsem jako pískací hračka, ale jelikož jsem neuměla úplně pískat, tak to bylo spíše hrdelní zahručení, které trhalo uši. "Jsi doma!" dodala jsem a ocasem házela do stran, jako by to byla vrtule a já se chystala odletět.

Sledovala jsem svoje tlapky. Ticho se protahovalo a protahovalo. Bylo mi jasné, že Stín nemá co říct. Kdo by taky měl. Bylo to patetické. Už mi to ani nepřišlo smutné, možná mi to nikdy nepřišlo smutné, spíše mě to mrzelo. Doznat se k vlastní tuposti jednoho vždycky zamrzí. Nelitovala jsem svých následných činů, litovala jsem jen toho, že jsem se nechala chytit a to ke všemu tak hloupým způsobem. Nakonec Stín promluvil. Pohlédla jsem na něj s ušima staženýma k hlavě. Mluvil o tom, že když někoho z nich potkáme, tak ho zabijeme. Kývla jsem hlavou. Nechtěla jsem mu odporovat, protože jsem neměla úplně to správné rozpoložení. Ale kdy jsem měla? Nikdy. Popravdě, kdyby někdo na Tasu naléhal, asi by odkývala úplně všechno komukoli, kdo se jí aspoň trošku zapsal do mysli. "Nikomu to neříkej," řekla jsem důrazně, ale zároveň můj postoj pořád prozrazoval podřízenost. Uši stažené k hlavě. Mírně nakrčenou hlavu mezi lopatky.
Zvedla jsem se ze země. "Jdu ven," oznámila jsem Stínovi. Kdyby mě chtěl následovat mohl, ale zároveň jsem ho nechtěla nutit. Potřebovala jsem si odskočit a ták. Pomalu jsem tedy vylezla ven z úkrytu.

//Les

"Tak jo, pohodlně se usaď... Řeknu ti, co se mnou je ať to víš no a... no a prostě ať to víš," pronesla jsem a zhluboka si oddechla. "Moje rodina válčila... O potravu, o místo k životu, s magičema. Nebylo to nic pěknýho. Hodně vlků umřelo v boji a hodně... Hlad je hlad, což si asi umíš dobře představit. Naše výchova byla spíš uč se nebo pojdi. Moje sestra mě před vším zachraňovala. Já nebyla ta nejchytřejší ani před... tím vším," odmlčela jsem se. "Jednou jsem udělala blbost a nechala se odříznout od ostatních. Mysleli si, že jsem mrtvá, ale nebyla jsem. Ty magický .... si mě zatáhly do jeskyně a tam mne drželi. Vyslíchali a mučili mě. Snažili se udělat všechno pro to, aby ze mě vytáhli i to poslední, co jsem jim mohla dát. V tu dobu jsem přišla o drápky," pronesla jsem smutně a pohlédla na svou tlapku, která byla tak mněkounká, že se s ní jeden chtěl pomazlit, ale mě připomínala jenom ukrutnou bolest, když mi drápky odebrali. "Postupně jsem podlehla, ale neřekla jsem nic užitečného, co by už nevěděli. Jenomže si to vybralo svou daň. Pak jsem zjistila, že čekám vlčata. Chodilo jich za mnou hodně. Ibris, Shaitan, Belial... K otcovství se nikdo neměl, proč to ti asi nemusím říkat. V tý době už..." odmlčela jsem se. "V tý době jsem začínala ztrácet ponětí o čase, prostoru, životě. Ta jeskyně byla jediným místem mého pobytu spoustu měsíců. Byla jsem tam uvězněná, nemohla jsem na sluneční světlo. Občas se mi zdálo, že se stěny přibližují. Jednoho dne jsem porodila. Dvě z vlčat měla podle nich magickou krev, ty si odvedli pryč....zbytek ne. Zapálili je. Smrad hořící srsti a pištění. Nutili mě se dívat. Asi jim to dělalo radost, ale já se pomstila. Když už jsem jim nemohla sloužit pro informace, protože se mi to v hlavě všechno motalo, přestala jsem být důležitá, ale zároveň jsem přestala být nebezpečím. Občas jsem se jim hodila pro nějakou tu srandu ve stínech nebo zákoutích jeskyně, ale jinak jsem se hodila hlavně na práci. Tahala jsem klády, byla cvičným terčem pro vlčata, co se učila lovit nebo zabíjet pomocí magie. Kolikrát jsem byla přidušena pod vodou nebo kolikrát mě málem spolkla země, ani nechci počítat... Jednou ale udělali chybu. Nechali mě hlídat vlčata u řeky. Netušila jsem, které z nich jsou moje a které ne. Neměla jsem je sebou všechny, jenom některá, ta co se nemohla z nějakého důvodu účastnit tréninku v boji. Ucítila jsem sestru? Nebo jsem si to jenom myslela... Vzpomínka na ni, na domov. Všechno jsem to viděla a zažila znovu... Když jsem přišla k sobě všude byla krev a kosti. Většina vlčat byla roztrhána na kousky bez života. Jedno z nich ještě žilo a z hrdla se mu ozývalo chrčení, jak se zalykalo vlastní krví. Rozdupla jsem mu lebku." Nekoukala jsem se na Stína, koukala jsem se před sebe na stěnu, jako bych se ztratila ve vyprávění. A opravdu jsem se v něm ztratila. "Už jsem se nemohla vrátit a nemohla jsem ani čekat... Na co taky. Až mě najdou, zabijou mě, to bylo to jediné, na čem záleželo. A já nechtěla umřít... Vážně jsem ještě nechtěla umřít. Utekla jsem za pachem sestry, za vzpomínkou, a našla jsem ji tady..." dokončila jsem svoje vyprávění. "Proto jsem taková... Občas... občas se prostě zapomenu tam, tam dřív... Vybaví se mi to, co se stalo... Někdy je to sen a poznám to, ale jindy mám problém rozlišit to od reality. Magičové s magií vody jsou nejhorší, protože ten mi ubližoval nejvíc. Baal... Pěknej prevít... Proto nevěřím magičům," řekla jsem a pohled zvedla do Stínových šedých očí. "Vím co magič dovede když chce a taky vím, že se proti tomu nedá nijak bránit," dodala jsem.

Pomalu se mi začal zklidňovat dech i tep. Mírně jsem naklonila hlavu směrem dolů, abych si mohla prohlížet svoje tlapky a nemusela se zabívat okolní situací. Když jsem se dostatečně vydýchala, pohlédla jsem na Stína a konečně mohla promluvit. "Spíš děsný probuzení," odsekla jsem mu, ale spíše než ráznost byla v mém hlase cítit jistá rezignovanost a zmatení. Začala jsem se zadní tlapkou drbat za uchem, abych si poškrábala přesně to místečko, které mne štvalo.
Asi nadešel čas, abych se svěřila.... Možná... Úplně se mi nechtělo, ale něco mi říkalo, že bych měla. Nebo spíš někdo. "Dělej, řekni to," pronášel potichu můj kožich přímo do mého ouška a já věděla, že panu Broučkovi bych neměla odmlouvat. "Co všechno jsem ti o sobě říkala, nebo co si pamatuješ?" zeptala jsem se, abych to uvědla na pravou míru a pak se uvelebila v leže, aby mu došlo, že se má připravit na poměrně dlouhý vyprávění.

Ležela jsem a užívala si klidu. Z tlamy se mi začala pouštět slina, jenže než stihla dopadnout do kožichu Stína, začal mě od sebe odhánět a to dost nebezpečným způsobem. Rozhodl se mě vzbudit hučením hlasitějším a hlasitějším, které se po jeskyni odráželo a nakonec se mi dostalo až do mozku. Vyskočila jsme na všechny čtyři. Slina se proletěla vzduchem a dopadla kdo ví kam. Celá jsem byla naježená, zorničky rozšířené panikou. Srst jsem měla naježenou, zuby vyceněné. Zapáleným pohledem jsem sledovala okolí. Hledala jsem nebezpečí. Viděla jsem magiče před sebou a přes vyceněné zuby na něj zavrčela. Naprosto jsem ztratila pojem o tom kde jsem, s kým jsem a proč jsem. Viděla jsem jenom stěny, které se na mne tiskly, jako by mne chtěly zabít. Jenomže to nebyly stěny, co tu bylo nebezpečné, byly to magičové. Jenomže ten tu byl jenom jeden.
"Klid," slyšela jsem a podezřívala magiče, protože kdo jiný by mluvil. "Klid, holka," ozvalo se a já uviděla na své tlapce pana broučka, který mě mírně tykdlem hladil, jako bych byla nějaká kobyla, co se vzepřela svému jezdci. Byl tu ten magič a jeskyně, musela jsem být uvězněná. Jenže když mě tenkrát drželi nebyl u toho pan Brouček, ten přišel až dýl. K uším se mi dostal řezavý zvuk. Kdo to tu vrčí? nepoznala jsem chvilku svůj vlastní hlas. Jsem doma. Klid. Je to jenom Stín. Jsem doma.Přestala jsem vrčet, narovnala jsem se. Zorničky se mi začaly vracet k normálu a panika přestala. Sedla jsem si na zadek, až to mlasklo.