Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 2/4
Konec světa

Konečně jsem opustila hory, abych se dostala k moři. Udělala jsem několik kroků směrem k vodě, ale nedošla jsem tak daleko, abych se po černých kamenech dostala až k jejímu dotýkání se. Nechtěla jsem se namočit, protože to by mohlo znamenat jenom jedno. Dostala bych pak někde zápal plic, až bych se snažila projít sněhem zase zpátky domů. Ne. Nechala jsem ovšem slzy dopadat na zem a už se je nesnažila otřít. Slaná slza padala k slané vodě, nic na tom nebylo hezkého. Navíc se mi z čenichu pořád spouštěly nudle, které už jsem ani neměla sílu utírat. Koukala jsem na moře a chvilku si představovala, jaké by to bylo v něm utonout, což mě celkem uklidnilo. “Tak co, lepší?“ Mírně jsem kývla hlavou. Nebylo to dokonalé, ale bylo to lepší. Už jsem aspoň nepropadala záchvatům breku. Jenom jsem v tichosti stála a měla skleněné oči. “Tak co se děje, povíš mi to?“ “Nevím, co to se mnou je. Moje sestra pro mne byla vším, nikdy jsem jí neodmlouvala… Teda… nikdy po tom, jenomže pak… začala jsem být zlá… a …“ “Nebyla jsi zlá. Někdo jí musel říct pravdu. Tahá se s magičkou, co nic nedělá a to není dobré. Pro nikoho… dokonce to není dobré ani pro ni samotnou,“ pan Brouček hovořil klidně. Na rozdíl od mé maličkosti s ním nelomcovaly emoce. “Navíc máš trochu nový pohled na svět. Když jsme se poznali, tak ses magičů jenom panicky bála. Teď už jsi někde jinde… Jednoho magiče jsi dokonce sama zabila a jaký pocit vítězství ti to dalo. A taky se víc bavíš se Stínem, to je taky magič…“ chtěl pokračovat, ale já ho přerušila. “Stín je něco jiného,“řekla jsem neurčitě a pak odtrhla pohled od vodní hladiny, abych zase vyrazila dál. Kdo ví kam.

//Konec světa

//Zpěvné věže

Kráčela jsem dál a u toho řvala jako želva. Neuměla jsem to ani pořádně vysvětlit, takže jsem se řídila tím, co mi řekl pan Brouček. Snažila jsem se uklidnit, abych mu mohla vylít svoje srdíčko, jenomže se mi to nedařilo. Pokaždé když škaní přešlo v nějaký klidnější směr, vzpomněla jsem si na to, o čem chci mluvit a to mne rozbrečelo zase nanovo. Uklidnit tenhle kolotoč breku bylo možná nad moje síly. Kanoucí slzičky mi padaly z čenichu na zem, ale mě to nezajímalo. Naštěstí tu bylo teplo, takže nehrozilo, že mi přimrznou k tělu.

//Popelavá pláž

//Prstové hory

“Jsem… já nevím, jsem…“ začala jsem za pochodu vysvětlovat, ale místo toho, abych se nějak rozmluvila jsem propukla v pláč. Bylo to hlasité popotahování, které rozhodně nebylo hezké, ale co jsem asi jako měla dělat. Byla jsem smutná. “Jenom klid, klídek. Nadechni si a odpočiň si, až budeš v klidu, tak mi to řekneš, nemusíš mluvit hned jo…“ snažil se mne uklidnit pan Brouček a těžko říct, jestli měl opravdu starost nebo se bál, že bych sebou mohla švihnout někde ze srázu a on by zažil konec taky.

//Konec světa

//Tmavé smrčiny

Další místo bylo teplé. Hory byly o hodně zajímavější než les a dokonce jsem zjistila, že tu skoro není sníh. Tohle bylo teplo, ale možná až moc. Utřela jsem si slzu z čenichu, která se tam vykulila během průchodu lesem. “Tak povídej, co se děje,“ ozvalo se opět z kožichu, jako by si pan Brouček nechtěl dát říct a rozhodl se mne doptávat. “Nic,“ odsekla jsem podrážděně. “To vidím, že nic… Tu fňukáš. Proč fňukáš?“ řekl celkem nakvašeně, i když v jeho hlase byla cítit starost. Tvrdá láska, takovou jsem poznávala nejen od něj. Starost, ale zároveň chlad.

//Zpěvné věže

//Tanebrae

Konečně na druhé straně a zase mě čekal les. Rozhodla jsem se prostě jít, co nejvíc na jih. Jenže teď jsem stála na místě, které ve mně vyvolalo nepříjemný pocit. Tady jsem potkala Stína… Měla jsem ho zakousnout. Všechno by se tím vyřešilo, kdybych tenkrát využila příležitosti a sežrala ho. Rozhodně bych teď nebyla drzá na sestru a nezažívala tohle vnitřní rozpolcení, které mne nutilo zůstávat neustále v pohybu. Přidala jsem do kroku a doufala, že z lesa budu co nejdříve pryč. Zraňoval mne jenom pobyt tady.

//Prstové hory

//Travnatý oceán

Pomalým krokem jsem došla k řece a pustila se do jejího překonávání, což bylo náročné. “Fajn, co tě žere…“ “Uff, drž tlamu, se tu snažím nenamočit,“ odsekla jsem panu Broučkovi, který si hověl v mém kožichu, jako by to bylo něco nadmíru jednoduchého mu takhle odhalovat svoje srdíčko a svoje bolístky. Jenomže nebylo a rozhodně to nebylo jednoduché v momentě, kdy jeden překonával řeku s ledovou vodou. No ono možná tady na jihu nebyla tak ledová, ale byl jsem víc v klidu, když jsem se konečně ocitla na druhé straně.

// Tmavé smrčiny

//Klimbavý les

Kráčela jsem směrem k řece na trochu rozvrklaných nožkách. Bylo tu o poznání tepleji, než na severu, takže jsem se neklepala zimou, ale vztekem. Pan Brouček si stěžoval na moje vzdychání a to mě popudilo. “Najednou se ti to kecá co… Když ti něco nevoní, tak to hned okomentuješ, ale abys byl něčím užitečnej, to ne,“ odsekla jsem přehnaně nabroušeně, když jsem kráčela k břehu řeky, která uháněla, kdo ví kam a kdo ví proč. Tiše jsem doufala, že tam nenajdu nikoho známého. Najednou jsem neměla na společnost ani pomyšlení.

//Tanebrae

//Meduňková mýtina

Všechno bylo ledové, a to nejenom v okolí, ale i moje srdce. Cítila jsem se, že se uzavírám ostatním, že jsem taková drsnější. Mohl za to Stín, to byla jistota. Už jsem se s tím tak nějak smířila. “Ach,“ povzdechla jsem si smutně, protože jsem netušila, co dělám špatně a jak to změnit. “Proč tak vzdycháš?“ ozvalo se mi z kožichu mírně naštvaně, jak jsem si to pomalounku pokračovala lesem. Pan Brouček evidentně nebyl nadšený z toho, že uvolňuju svoje najaté nervy i trochou toho vzduchu. Jen jsem si znovu odfoukla.

//Travnatý oceán

//Loterie ¼ - zahajuji běh přes území za 24.hodin (jelikož poběžím přes víc jak 10 území, podle pravidel mohu psát posty kratší)
//Klimbavý les
Rozhodla jsem se jít do lesa, ale pak jsem zjistila, že to tady pekelně klouže a že to rozhodně nebyla nejlepší varianta, kterou jsem si mohla vybrat. Když jsem se tedy konečně zastavila na mýtině v lese, byla jsem popravdě ráda, že stojím. Sedla jsem si na chvilku, abych se mohla vydýchat a odpočinout si. Šlo taky hlavně o to, abych si nenamlela čenich až se budu snažit projít přes les zpátky na pevnou zem. Evidentně to totiž šlo jenom přes ten les. No a kdybych šla rozhycovaná a zadýchaná, asi by to nedopadlo plně nejlíp, tím jsem si byla jistá. Mohla bych se někde natáhnout, protože bych víc myslela na to, že mám správně dýchat než na to, že mám dávat pozor kam kladu tlapky a vůbec…Dobře, tak tohle by nešlo, musím fakt jít někam na jih, kde to snad nebude tolik klouzat. Led ledovatej. Oklepala jsem se, abych ze sebe dostala většinu sněhu a pak jsem se pomalounku po lehounku rozešla zase směrem do lesa v naději, že se mi podaří co nejrychleji odejít z téhle skluzavky. Snažila jsem se jít opravdu opatrně, abych se z mýtiny dostala do lesa bez úhony. Pan Brouček by mě asi nepochválil, kdybych se vyválela ve sněhu a on tak přišel o teplounký byt v mém kožichu. Tolik jsem mu záviděla, že si může válet šunky a nechat se nosit po světě, aniž by mu byla zima. Já osobně bych nejradši taky někam zalezla, ale to bych se musela vrátit domů do lesa a já se tak trochu bála ségry, že tam na ni narazím. Nebo hůř, že narazím na Stína, se kterým to teď taky nebylo všechno růžovoučký. Povzdechla jsem si nad vlastní tupostí a rozešla se po kluzkém podkladu z ledu.
//Klimbavý les

//SMpŽ přes Kierb

Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat tímhle směrem. Něco mne sem lákalo. Nevěděla jsem úplně co, ale možná to byl fakt, že mimo les nic neklouzalo a všechen podklad byl příjemný. Našlapovala jsem opatrně, jak mi pod tlapkami křupal sníh. Měla jsem štěstí, protože sníh zamezil ostrým kamenům pod ním, aby mne bodaly do tlapek. Jinak bych je určitě přehlédla, ale takhle jsem měla jistotu, že se mi povede aspoň přejít tohle pole be úhony. Možná že bych měla jít spíš na jih než se trmácet na sever, ale co třeba tam najdu něco, co mi zvedne náladu. Třeba nějaký magický vlče na hraní... Mlsně jsem se olízla. Nějaké to vlčátko bych si jistě dala, ale nechtěla jsem si úplně kazit den, když na žádné nenarazím. Navíc, kdo by se množil v zimě...

//Meduňková mýtina přes Klimbavý les

Vlk odešel než jsem vůbec stihla cokoliv udělat nebo dodat. Vyhrála jsem? Chvilku jsem z toho byla zmatená, protože to vypadalo na případnou pořádnou rvačku, ale evidentně to o rvačce nebylo. Zatikalo mi v oku, když jsem sledovala, jak vlk odchází a doufala, že už ten jeho ošklivej huňatej vocas nikdy neuvidím. A nebo jo? Natrhnotu někomu zadek by nebylo od věci. Teď když jsem byla silnější než kdy dřív se to popravdě přímo nabízelo. Mírně jsem přešlápla a přestala se ježit. Pak jsem se rozhodla, že je načase vyrazit na nějakou další obchůzku. Rozhodla jsem se to tu prozkoumat, jestli nenarazím na někoho známého nebo tak. Chtěla jsem se vyhnout všem smečkám, ale nehodlala jsem se úplně schovávat pokud bych narazila na nějakou novou. Magičové tu totiž byli všude, jako houby po dešti. Otřásla jsem se a vyrazila.

//travnatý oceán přes Kierb

Byla jsem jako kočka, která si chce pohrát s myškou. Jenomže myš evidentně netušila, že je něco v nepořádku, protože se tak hloupě vyptávala. "Nebojím se ohně, jenom bych ráda vymazala z povrchu tohohle kraje tu naprosto nepřirozenou věc, kterou jsi ty a tvoji magičtí kamarádíčkové," procedila jsem mezi zuby. Neměla jsem co bych mu vysvětlovala. Samotný musel přeci vědět, že je nepřirozenou skvrnou na jinak lesklé pleti přírody. Jeho nepřirozenost mě dráždila, jako by někoho mohla dráždit vůně kouře v čenichu. "Není to klacek, je to tlapka magického vlčátka, které na mě jednou narazilo a bylo přesně tak otravné, jako ty," odsekla jsem vlkovi. Tohle nebezpečné kroužení mě začínalo mírně unavovat, takže jsem se zastavila. Bez dalšího pohybu jsem vyčkávala na jeho reakce. Připravovala jsem se snad na útok? Nebo jsem se chtěla konečně stáhnout? Nemohl to vytušit naprosto z ničeho, protože já sama nevěděla, co v následujícím okamžiku udělám. Takový už byl život někoho, kdo má o kolečko více či méně.

//loterie

Vlk působil hodně odhodlaně. Netušila jsem, proč se nesebere a nevypadne, protože já jsem tady byla evidentně ta, která někomu naklepe zadek na víc půlek, než je zdrávo. Moje postava byla silnější, moje pohyby rychlejší. Byla jsem i vzhledem k šedinám vlka mladší, takže jsem měla jistotu, že fyzicky mám prostě na vrch ve všem. On ovšem měl dvě výhody. Ovládal magie a zároveň měl víc zkušeností. Na druhou stranu, kdyby magie uměl používat, už bych tu nestála, takže buď nemůže nebo nechce... Ohledně zkušeností jsem ani nemohla polemizovat, protože tohle prostě byl jasný fakt. Když jsem začala kroužit, začal zrcadlit moje pohyby, aby se vyhnul momentu, kdy se ocitnu za ním. Vypadalo to, že ví co dělá. Začal se ježit a vrčet, ale to mi nenahánělo strach. Na zuby a drápy jsem byla zvyklá. Magie, toho jsem se obávala a čekala, kdy vytáhne nějakou magickou hru. "Na co čekáš magická ...," zavrčela jsem na vlka ne úplně slušné slovo. Doufala jsem, že když ho trochu vyprovokuju, tak se jeho magie projeví a nebudu muset řešit, jestli magii má nebo nemá. Tohle dohadování mě totiž samotnou nebavilo. Chtěla jsem mít co možná nejdříve jasno. Takže malé pošťouchnutí nemuselo být na škodu. Přejela jsem vlka pohledem a doufala, že se konečně dočkám nějaké akce, protože tohle kroužení mě nebavilo. Zacvakala jsem zubama na prázdno, abych mu ukázala pořádně kdo je tu ten silnější a kdo má větší šanci na to vyhrát. Jednoznačně já. Srst se mi na krku naježila.

Tiše jsem vrčela, ale postupně nabralo moje vrčení na otáčkách. Pokud si pořád myslel, že jako magickému škůdci mu nic nehrozí, tak teď už si mohl být natutáč jistý, že hrozí. Mírně jsem se přikrčila, ale záda se mi naježila jako ostny ježka, který se připravuje k útoku. Přejela jsem ho pohledem. Nevrčel na mne, ale obezřetnost nebo primární reakce mu veleli se taky naježit. Podle toho jak vypadal to byl ovšem nějaký magický odpadlík nebo něco takovýho. Trochu mi připomínal Stína, ale ten byl při našem prvním setkáním v trochu jiném stavu. Že by tohle byl taky vlk, který odmítal své magické schopnosti? Podle těch čmáranců těžko... Vlk stál a probodával mne pohledem stejně, jako já probodávala tím svým jeho. Narozdíl od něj byl však můj pohlede nenávistný, jeho jenom zmatený.
S vrčením jsem ho začala obcházet dokola. Šla jsem bokem, abych ho měla pořád na dohled a neodhalovala mu žádné slabé místečko. Tenhle vypadal jako nějaká přejetá prašivka, takže jsem si na něm mohla aspoň spravit chuť po tom, co mě ségra tak sjela.

//Kierb

Vlezla jsem do lesa a hned jsem zalitovala, že mne sem vůbec tlapky přinesly. Čenich mi zalila spousta pachů, které rozhodně nepatřily někomu známému. Doufala jsem jen, že je les dostatečně velký, aby si mne nikdo z těch blbečků nevšimnul. Chtěla jsem se otočit a odejít zase pryč, ale pak jsem si to rozmyslela. Rozhodla jsem se vydat od pachů co nejdále a tak jsem se hezky pěkně vydala směrem po hranici lesa na východ. Jenže to jsem nezvolila úplně nejlepší variantu. Po zhruba třista metrech se mi začaly nohy podivně klouzat. Než jsem stihla zareagovat, podjelo mi to a já abych udržela rovnováhu jsem začala tlapkami pohybovat ve zmatené snaze se zachránit. Nepomohlo to. Ujela jsem tímhle podivným stylem několik metrů, než jsem byla zachráněna jedním z kmenů stromů, který se mi postavil do cesty.
Zaseknutá o kmen jsem si konečně mohla pořádně oddechnout. Koukla jsem se na zem a všimla si zamrzlého sněhu, který klouzal. Evidentně začala povolovat vrchní vrstva sněhu, za to mohlo to příjemné počasí. Slunce svítilo, hřálo a rozpouštělo vrchní vrstvu sněhu, která se měnila na led. Udělala jsem pár opatrných kroků a zjistila, že se nacházím na příjemnějším místě, kde se dalo konečně stát.Pak jsem se teprve rozhlédla a uviděla vka. Ztuhla jsem. Červená srst. Červené oči. Naježila jsem se a zavrčela.