Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Dlouhá řeka

Šla jsem kolem řeky a ta končila v horách. Pravděpodobně tam pramenila. Nebyla tu dřív smečka? Necítila jsem ovšem pach nikoho. Možná tak trochu nějaké té kořisti, ale to bylo tak všechno. „Myslím…Myslím…“ začala jsem koktavě, protože mi při výstupu do konce docházel dech, ale taky protože jsem popravdě moc netušila, co bych chtěla udělat nebo říct. Kráčela jsem do kopce a snažila se nevnímat šílenou zimu, která tu byla. A taky to, že si procházím nějakou svou vlastní metamorfózou. Nějakou změnou. Všechno ve mně mravenčilo… Uviděla jsem lesk jezera a vykročila k němu.

// Jezero Nahi

//Ostružinová louka

“No ještě, že to uznáš,“ pronesl pan Brouček vítězným hlasem, jako bych mu konečně dopřála toho, na co čekal celou dobu, co se známe. A možná to tak opravdu bylo. “Jsi chytrá, to prokazuješ už jenom tím, že jsi dokázala takhle dlouho přežít. Umíš rozpoznat dobro v jiných, ale zároveň i zlo, které v nich je. Vrána se taky stala tvou kamarádkou a to ovládala magie. A těm, kteří se z tebe snažili udělat poskoka jsi to vrátila… A tím nemyslím jenom tvou sestru.“ Kývla jsem hlavou, protože jsem to tak cítila taky. Tohle místo mě změnilo.

// Ragarské pohoří

// Přímořské pláně

Věděla jsem to, že má pravdu. V tomhle ohledu ji měl určitě. “Já nevím… nejsem vůdce,“ pronesla jsem a pokračovala po další pláni, která vypadala stejně bíle, jako ta předešlá. “Nemusíš být. Stačí jenom se nepodrobovat všemu bez kritiky. Můžeš říct, když se ti něco nelíbí nebo když s něčím nesouhlasíš, ale nemusíš hned vymýšlet nějaké plány.“ Znělo to rozumně. A já věděla, že pan Brouček to myslí dobře. “Máš pravdu,“ řekla jsem na konec. Přiznání toho mě trochu bolelo, ale ne víc než bych unesla. A že jsem unesla hodně bolesti.

// Dlouhá řeka

// Lachtaní pláž

“Nemusíš se měnit, můžeš jenom trochu vylepšit sama sebe… Nechci po tobě, abys přijímala něco, co ti není příjemný. Ani popravdě nechci, abys odpouštěla těm, co ti tak ublížili. Jediné, co po tobě chci, je abys vzala svůj život do vlastních tlapek a přestala být jenom tou malou a ustrašenou. Abys prostě rozhodovala sama. Dokázala jsi to už několikrát, jen nesmíš teď zase přejít do toho podřízeného stavu. Bojuj za sebe a za to na čem ti záleží. Protože když budeš trochu víc přemýšlet a poznáš nepřítele, bude to snadnější,“ pokračoval pan Brouček.¨

// Ostružinová louka

//Loterie 3/4
Kamínková pláž

Došla jsem na další pláž. Vypadalo to, že je mi prostě dáno jít a koukat na moře ať už na jihu nebo na severu, nebo kdekoli mezi tím. Rozhodla jsem se a o tom to bylo. Možná že to bylo mnou, prostě jsem byla jako to moře. Byla jsem prázdná. Na první pohled jsem vypadala jako nic moc. Jenom taková masa vody, šedá a naprosto nekonečná. Nic na mě nebylo zvláštního nebo příjemného, ale zároveň jsem toho schovávala uvnitř spoustu. Spoustu různého života a spoustu různého smetí a všeho. Taky jsem se uměla jako to moře naštvat a uměla jsem se postavit sama za sebe. Jak jsem to ukázala Stínovi i ségře. Mohl za to Stín, bylo to tak. Neměl mi říkat to, co řekl. Neměl…
Teď jsem byla spíš naštvaná než smutná. Mohlo za to to, že jsem popravdě netušila, jak se k tomu postavit. Měl pravdu. Ovládala mě sestra nebo jiní kolem. Dělala jsem to, co mi někdo řekl a nehleděla na vlastní potřeby nebo sny. Byla jsem jenom zprostředkovatelém snů a přáních ostatních. Pan Brouček to věděl. Pan Brouček tomu tak nějak rozuměl, ale stejně se rozhodl do mne teď rýt. Možná to myslel dobře. Chtěl, aby mi bylo líp, protože když zemřu já, už asi nikdy nenajde tak jednoduchý způsob přepravy a zásobu žrádla. Už nikdy nebude mít takhle pohodlný život, když se já proměním v prach a asi to věděl. Těžko tedy říct, jestli se snažil kvůli mně nebo kvůli vlastnímu pohodlí. Jenomže jedno mu nešlo upřít. Ať už to myslel jakkoli ať měl důvod jakýkoli, pořád měl ve spoustě věcí pravdu. Nemohla jsem v tomhle už pokračovat. Musela jsem se s vlastním strachem vypořádat. “Nechci se měnit,“ pronesla jsem po chvilce hlasem, který byl nakřápnutý a nepříjemný, jako vždycky. Pak jsem se otočila a šla dál.

// Přímořské pláně

//Bukový sráz

Pan Brouček mlčel. Čekal na mou odpověď. „Dej mi chvíli,“ zamručela jsem a celé jsem to promýšlela. Popravdě jsem netušila, co bych mohla nebo nemohla udělat. Přemýšlela jsem o tom, jestli bych se měla pokusit změnit. Jestli bych se měla přestat vracet do svého vlčkovského stavu, do stavu naprosté beznaděje a úzkosti. Nechtěla jsem… nechtěla jsem se už bát toho velkého a neznámého, co jsem ani neuměla definovat. Nechtěla jsem se bát toho, že se mi zase stane to něco, co se mi stalo v minulosti. Ale taky jsem nechtěla jedno… nechtěla jsem být sama.

//Lachtaní pláž

// Mahtae jih

Vkročila jsem do lesa, který byl opuštěný. Jako by tu vůbec nikdo nikdy nežil, ale ne, žil. Byly tu naše pachy, které se motaly dohromady a oznamovaly okolí, že tu je smečka. “Jak možná?“ mluvil pan Brouček, jako by nechtěl, abych vypadla ze svého otevřeného stavu a abych pokračovala v mluvení. Byl jako můj malinkatý terapeut, ale lišil se v tom, že bych ho mohla zašlápnout, kdyby mě začal moc otravovat. Zatím to ovšem nedošlo tak daleko. Rozhodla jsem se jít dál, když v lese nikdo není. Nechtěla jsem se momentálně zastavit.

// Kamínková pláž

//Medvědí jezírka

Našla jsem místo, kde se dalo přeskákat na druhou stranu řeky po kamenech a to celkem jednodušše. Byl tu problém v tom, že kameny docela dost klouzaly a já se popravdě nechtěla namočit. Mohlo by to znamenat i mojí smrt, kdybych se teď namočila. Navíc jsem byla už tak blízko domova. Ne, teď rozhodně nehodlám řešit mokrý kožich. Třeba tam najdu Stína? “Možná… možná…. zabručela jsem v odpovědi na to, co říkal pan Brouček. Ale opravdu jsem o tom uvažovala? Vkročila jsem do lesa.

// Bukový sráz

//Středozemní pláň

Kolem jezírek jsem šla opatrně. “Možná by bylo na čase se zaměřit na sebe. Změnit se a naučit se fungovat. Naučit se v tomhle světě fungovat, tomhle kraji… Nemyslím to tak, že bys měla hned skákat magičům kolem krku to ani náhodou, to by bylo úchylný, ale možná bys mohla odpustit aspoň trochu a mohla bys zaměřit svou energii na poznávání magií a toho, jak je někdo může používat dobře. Jako tvůj brácha a ségra. Ti to zvládli a ty bys mohla taky… Nebylo by to tak těžký věř mi, žiju v tomhle kraji už celkem dlouho.“

// Mahtae jih

//Ronherský potok

Pokračovala jsem v chůzi, zatím co pan Brouček opakoval to, co už mi jednou řekl. Teď jsem se rozhodla ho poslouchat, protože jsem toho popudlivého brouka nechtěla naštvat. Ale musela jsem se taky soustředit na pochod přes pláň, která se v bílé barvě zdála nekonečná. “Prostě by mě zajímalo, kam hodláš teď směřovat. Sestra tě nesnáší, Stín je z tebe nějakej divnej… Sama se už přestáváš bát magičů… Není třeba nějaká možnost se uzdravit? Nebo spíš, nechceš to zkusit? Dřív jsi byla taky normální, jako ségra…“

//Medvědí jezírka

// Staré meandry

“Ty mě vůbec neposloucháš!“ na to jsem neměla co říct, protože přesně tak to bylo. Jen jsem potichounku našlapovala sněhem, který mi křupal pod tlapkami a upozorňoval mě tak na to, že je zima a že bych se neměla moc poflakovat po venku. Kdo ví, kdy se změní počasí a já se budu muset potýkat se zimou. Jenže popravdě mi ta zima teď vyhovovala. “Fajn zopakuju ti to, i když si to popravdě nezasloužíš, protože bys měla poslouchat. Tupko tupá,“ zabručel pan Brouček po chvilce ticha.

// Středozemní pláň

//Eucalyptový les

“Mohla by ses konečně taky nějak vyjádřit?“ pronesl popudlivý hlas v mém kožichu, jako bych ho svou mlčenlivostí naštvala. “Huh,“ pronesla jsem neurčitě, protože jsem si nebyla popravdě jistá, co to vlastně říkal naposledy. Neposlouchala jsem ho, abych byla úplně upřímná. “Ptal jsem se na to, co vlastně hodláš teď dělat.“ Nereagovala jsem, potřebovala jsem další nápovědu. “Jak to myslíš?“ řekla jsem nakonec podrážděně, že teď pro změnu mlčí on a nic neříká. Byla jsem z jeho slov popravdě nabroušená a rozhozená. Nečekala jsem, že budu poučovaná a navíc ještě od nějakýho brouka.

// Ronherský potok

// Konec světa

Kráčela jsem dost nabroušeně, zatím co brouk v mém kožichu nedokázal mlčet. Nedokázal si užívat tohohle počasí ani lehkosti bytí. Musel pořád něco povídat a tím narušovat moje myšlenky a moje vlastní pocity. Nechápala jsem, co se mi snaží říct. Popravdě jsem nerozuměla některým slovům, která používal, protože byla moc komplikovaná. Jen jsem naslouchala tomu, co on sám říkal. Poslouchala jsem jeho slova a v mých uších přecházela na šum, který do mozku pronikal jenom obtížně. Vykročila jsem z lesa směrem k řece.

// Staré meandry

//Konec světa

“Jasně, že není…“ nedal se odbít brouk, který se prostě rozhodl, že kromě osiny v mém kožichu, bude i osinou v mém pozadí a bude mne otravovat svým kázáním. “Taky se měníš a víš to. Začínáš být víc hodná k magickým vlkům, přátelíš se s nima, už se ani nesnažíš to schovávat. Musíš to vyřešit, pokud chceš svoji ségru nějak deptat, tak prostě musíš začít změnou u sebe, to je to hlavní. A jestli se nehodláš změnit, tak bys měla dovolit i ségře, aby si byla taková jaká chce ne? Jinak je to trochu pokrytecký,“ pokračoval ve svém kázání a já mezitím ťapkala po kopcích do dalšího lesa.

//Eucalyptový les

//Loterie 2/4
Konec světa

Konečně jsem opustila hory, abych se dostala k moři. Udělala jsem několik kroků směrem k vodě, ale nedošla jsem tak daleko, abych se po černých kamenech dostala až k jejímu dotýkání se. Nechtěla jsem se namočit, protože to by mohlo znamenat jenom jedno. Dostala bych pak někde zápal plic, až bych se snažila projít sněhem zase zpátky domů. Ne. Nechala jsem ovšem slzy dopadat na zem a už se je nesnažila otřít. Slaná slza padala k slané vodě, nic na tom nebylo hezkého. Navíc se mi z čenichu pořád spouštěly nudle, které už jsem ani neměla sílu utírat. Koukala jsem na moře a chvilku si představovala, jaké by to bylo v něm utonout, což mě celkem uklidnilo. “Tak co, lepší?“ Mírně jsem kývla hlavou. Nebylo to dokonalé, ale bylo to lepší. Už jsem aspoň nepropadala záchvatům breku. Jenom jsem v tichosti stála a měla skleněné oči. “Tak co se děje, povíš mi to?“ “Nevím, co to se mnou je. Moje sestra pro mne byla vším, nikdy jsem jí neodmlouvala… Teda… nikdy po tom, jenomže pak… začala jsem být zlá… a …“ “Nebyla jsi zlá. Někdo jí musel říct pravdu. Tahá se s magičkou, co nic nedělá a to není dobré. Pro nikoho… dokonce to není dobré ani pro ni samotnou,“ pan Brouček hovořil klidně. Na rozdíl od mé maličkosti s ním nelomcovaly emoce. “Navíc máš trochu nový pohled na svět. Když jsme se poznali, tak ses magičů jenom panicky bála. Teď už jsi někde jinde… Jednoho magiče jsi dokonce sama zabila a jaký pocit vítězství ti to dalo. A taky se víc bavíš se Stínem, to je taky magič…“ chtěl pokračovat, ale já ho přerušila. “Stín je něco jiného,“řekla jsem neurčitě a pak odtrhla pohled od vodní hladiny, abych zase vyrazila dál. Kdo ví kam.

//Konec světa