Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem jako kočka, která si chce pohrát s myškou. Jenomže myš evidentně netušila, že je něco v nepořádku, protože se tak hloupě vyptávala. "Nebojím se ohně, jenom bych ráda vymazala z povrchu tohohle kraje tu naprosto nepřirozenou věc, kterou jsi ty a tvoji magičtí kamarádíčkové," procedila jsem mezi zuby. Neměla jsem co bych mu vysvětlovala. Samotný musel přeci vědět, že je nepřirozenou skvrnou na jinak lesklé pleti přírody. Jeho nepřirozenost mě dráždila, jako by někoho mohla dráždit vůně kouře v čenichu. "Není to klacek, je to tlapka magického vlčátka, které na mě jednou narazilo a bylo přesně tak otravné, jako ty," odsekla jsem vlkovi. Tohle nebezpečné kroužení mě začínalo mírně unavovat, takže jsem se zastavila. Bez dalšího pohybu jsem vyčkávala na jeho reakce. Připravovala jsem se snad na útok? Nebo jsem se chtěla konečně stáhnout? Nemohl to vytušit naprosto z ničeho, protože já sama nevěděla, co v následujícím okamžiku udělám. Takový už byl život někoho, kdo má o kolečko více či méně.

//loterie

Vlk působil hodně odhodlaně. Netušila jsem, proč se nesebere a nevypadne, protože já jsem tady byla evidentně ta, která někomu naklepe zadek na víc půlek, než je zdrávo. Moje postava byla silnější, moje pohyby rychlejší. Byla jsem i vzhledem k šedinám vlka mladší, takže jsem měla jistotu, že fyzicky mám prostě na vrch ve všem. On ovšem měl dvě výhody. Ovládal magie a zároveň měl víc zkušeností. Na druhou stranu, kdyby magie uměl používat, už bych tu nestála, takže buď nemůže nebo nechce... Ohledně zkušeností jsem ani nemohla polemizovat, protože tohle prostě byl jasný fakt. Když jsem začala kroužit, začal zrcadlit moje pohyby, aby se vyhnul momentu, kdy se ocitnu za ním. Vypadalo to, že ví co dělá. Začal se ježit a vrčet, ale to mi nenahánělo strach. Na zuby a drápy jsem byla zvyklá. Magie, toho jsem se obávala a čekala, kdy vytáhne nějakou magickou hru. "Na co čekáš magická ...," zavrčela jsem na vlka ne úplně slušné slovo. Doufala jsem, že když ho trochu vyprovokuju, tak se jeho magie projeví a nebudu muset řešit, jestli magii má nebo nemá. Tohle dohadování mě totiž samotnou nebavilo. Chtěla jsem mít co možná nejdříve jasno. Takže malé pošťouchnutí nemuselo být na škodu. Přejela jsem vlka pohledem a doufala, že se konečně dočkám nějaké akce, protože tohle kroužení mě nebavilo. Zacvakala jsem zubama na prázdno, abych mu ukázala pořádně kdo je tu ten silnější a kdo má větší šanci na to vyhrát. Jednoznačně já. Srst se mi na krku naježila.

Tiše jsem vrčela, ale postupně nabralo moje vrčení na otáčkách. Pokud si pořád myslel, že jako magickému škůdci mu nic nehrozí, tak teď už si mohl být natutáč jistý, že hrozí. Mírně jsem se přikrčila, ale záda se mi naježila jako ostny ježka, který se připravuje k útoku. Přejela jsem ho pohledem. Nevrčel na mne, ale obezřetnost nebo primární reakce mu veleli se taky naježit. Podle toho jak vypadal to byl ovšem nějaký magický odpadlík nebo něco takovýho. Trochu mi připomínal Stína, ale ten byl při našem prvním setkáním v trochu jiném stavu. Že by tohle byl taky vlk, který odmítal své magické schopnosti? Podle těch čmáranců těžko... Vlk stál a probodával mne pohledem stejně, jako já probodávala tím svým jeho. Narozdíl od něj byl však můj pohlede nenávistný, jeho jenom zmatený.
S vrčením jsem ho začala obcházet dokola. Šla jsem bokem, abych ho měla pořád na dohled a neodhalovala mu žádné slabé místečko. Tenhle vypadal jako nějaká přejetá prašivka, takže jsem si na něm mohla aspoň spravit chuť po tom, co mě ségra tak sjela.

//Kierb

Vlezla jsem do lesa a hned jsem zalitovala, že mne sem vůbec tlapky přinesly. Čenich mi zalila spousta pachů, které rozhodně nepatřily někomu známému. Doufala jsem jen, že je les dostatečně velký, aby si mne nikdo z těch blbečků nevšimnul. Chtěla jsem se otočit a odejít zase pryč, ale pak jsem si to rozmyslela. Rozhodla jsem se vydat od pachů co nejdále a tak jsem se hezky pěkně vydala směrem po hranici lesa na východ. Jenže to jsem nezvolila úplně nejlepší variantu. Po zhruba třista metrech se mi začaly nohy podivně klouzat. Než jsem stihla zareagovat, podjelo mi to a já abych udržela rovnováhu jsem začala tlapkami pohybovat ve zmatené snaze se zachránit. Nepomohlo to. Ujela jsem tímhle podivným stylem několik metrů, než jsem byla zachráněna jedním z kmenů stromů, který se mi postavil do cesty.
Zaseknutá o kmen jsem si konečně mohla pořádně oddechnout. Koukla jsem se na zem a všimla si zamrzlého sněhu, který klouzal. Evidentně začala povolovat vrchní vrstva sněhu, za to mohlo to příjemné počasí. Slunce svítilo, hřálo a rozpouštělo vrchní vrstvu sněhu, která se měnila na led. Udělala jsem pár opatrných kroků a zjistila, že se nacházím na příjemnějším místě, kde se dalo konečně stát.Pak jsem se teprve rozhlédla a uviděla vka. Ztuhla jsem. Červená srst. Červené oči. Naježila jsem se a zavrčela.

//Plamínek

Jako vždy mne můj orientační nesmysl zmátl. Chtěla jsem se dostat k jezeru a místo toho jsem šla úplně někam jinam. Co se ovšem dalo dělat. Naprosto nic. Mírně jsem nakrčila čenich a kopla do hroudy sněhu, která se mi povalovala v cestě. Šla jsem poměrně rázně, takže mi sníh odletoval od tlapek. Nebylo to nic příjemného. Šla jsem prostě tak, jak jsem byla zvyklá a ne tak, jak jsem musela. Nehodlala jsem se nijak ohlížet na případné zničené stavby ze sněhu malých vlčat nebo zasypané nory nějakého toho menšího osazenstva kraje. Chtěla jsem se prostě trochu vyřádit. Ségra mne vytočila a to do běla. Její názor jsem nesdílela a nelíbil se mi. Zatočila jsem směrem k lesu.

//Skvělé místo pro život

//Lotterie

Kývla jsme hlavou, protože jsme to každá viděla diametrálně odlišně. Ona to viděla jako happy family, já to viděla jako naprostý dno, propast, nechutnost. Nejradši bych se s tím šla zahrabat, kdybych měla takový názory jako ona. Pelešit se někde s nějakým úchylákem slizkým magickým, to bych si za rámeček nedala ani náhodou a ségra se s tím honosila, jako by to bylo něco děsně úžasnýho. Jenže ségra se tahala s magičema, jako by se nechumelilo a to mne štvalo. Nejenom, že to bylo fakt nechutný, ale ještě tím porušovala všechno, v čem jsme žili. Trochu mi přišlo, jako by tím zradila všechny o které jsme tlapkou magičů přišli. Vzpomínka na mrtvého bratra mne zasáhla víc, než bych chtěla a já si tlapkou otřela vlhké oči.
Naštěstí Styx nehodlala mou přítomnost využívat nadále, takže se rozešla kdo ví kam. Mě to bylo celkem fuk. Její volba. Její rozhodnutí. Odešla. Jediné, co mi dala jako rozkaz bylo postarat se o lez a vyhodit z něj Rez. Stín bude mít radost, že ji můžeme bez problémů skopnout ze srázu. Myšlenka to byla prohnaná, ale opět nebyl to můj nápad, vsadil mi ho do hlavy Stín. Jeho podlost mne očividně ovlivňovala více, než jsem si myslela. Sestra už ale byla v trapu, aby si mohl povšimnout mého úšklebku nebo snad zachytit myšlenku, pokud takovou mocí vůbec vládla. Já se rozhodla jít zpět k jezeru a pak kdo ví kam. Chtěla jsem si trochu protáhnout tělo, než se vydám zpět do lesa a začne lov. Ulovit Rez nebude problém. Aspoň jsem v to doufala. Bylo mi jasné, že by měla být magicky nadanější než Stín, jenže fyzicky na nás dva nemohla mít, po tak dlouhém spánku bez pořádného kusu žvance. Znovu jsem se ušklíbla a zatikalo mi v oku.

//Kierb přes Tanebrae

"Fajn," prskala jsem jako naježená kočka. Tolik k tomu jít okopávat nějakýho magiče. Evidentně na to ségra neměla. Nebo možná jo, co já vím. Vypadala, že sama neví a já už na to neměla asi ani náladu, abych něco zjišťovala. Byla to srážka dvou světů. Můj svět byl plný utrpení, které působila magie a ti, co ji používali. Můj svět byl plný umírání těch nejbližších z příčin, které nebyly přirozené. Byl plný přetváření se a falše. Plný nesplněných snů a naprostých porážek. Sestra do tohohle světa nepatřila. Chtěla patřit do toho světa všech ostatních. Nechtěla být jako já... Nechce být jako já... "Chci pro tebe jenom to nejlepší," řekla jsem potichu a podívala se Styx do očí. Moje zlatavá působila dokonale přirozeně, ale síla kterou ve mne snaha sestru uklidnit byla probuzena, měla do přirozenosti daleko. Chtěla jsem, aby mě ségra měla ráda, aby věděla, že to myslím dobře a nebyla na mě naštvaná. Chtěla jsem, aby to bylo jako dřív. Tak moc jsem si to přála. Nevěděla jsem, že používám to, co nejvíce nesnáším. Jen jsem si zívla. "Auuuuuuiiik," dozívala jsem. "Když budeš chtít s něčím pomoct, klidně si řekni," dodala jsem a zavrtěla hlavou.

Byla jsem na sestru naštvaná. "Jsem tvoje sestra a proto mi na tebe doprkýnka dubovýho záleží a tohle nejseš ty!" řekla jsem rázně. Styx byla moje všechno a já o ni nechtěla přijít, ale pokud se hodlala přetvařovat a hrát si na magičku s ostatníma, tak beze mě. Naštěstí jsem se mohla obrátit a spolehnout na Stína. Ten i když nechtěl, tak se rozhodl že zůstaneme spolu, nebo to aspoň tak říkal a já doufala, že i kdybychom museli odejít z lesa, tak by svoje slova dodržel. Mlčela jsem pak, než se sestra zase rozmluvila. Atmosféra byla hustá a skoro se až nedalo dýchat. A pak. Styx vyslovila to, v co jsem ani nedoufala. "Takže spolu končíte?" zeptala jsem se. Pokud ji máme vyhnat, tak rozhodně se vším stylem a ne že za týden přileze zpět a ségra se jí bude omlouvat. Nechtěla jsme riskovat, že pak ponesu následky všeho, co se mohlo během vyhánění stát. "Zařídíme to," řekla jsem nakonec. Bude lepší když se Rez zbavím já a Stín a nebude to muset řešit sestra. Tak to bylo nejlepší. "Máme udělat ještě něco?" Už jsem byla zase klidnější, podřízenější.

"Nebo co?" zeptala jsem se výhružně. Bylo mi jasný, že ségra by mi jednu ubalila, ale nemůže je hlídat pořád ne? Navíc jsem teďbyla v ráži a prostě se odmítala podřizovat někomu, kdo už nezastával stejné hodnoty, jako já. Hodnoty, které mi vštěpovala ona sama do hlavy, se teď měnily v odpad o který sestra evidentně nestála. A co hůř, tím odpadem o který nestála jsem byla pravděpodobně i já? Nebo jsem se pletla.
Styx mě nechala se vypovídat a pak chladně a naprosto racionálně položila otázku. Byla jsem udýchaná a dost podrážděná, takže mě tohle ledové a chladné rezignování spíš donutilo mluvit dál. Normální vlk by asi zmlknul. Vytušil by šanci konflikt ukončit. Ale já nebyla normální, chytrá a ani emocionálně zdatná. "Jo ještě něco, co teda hodláš dělat teď? Co s náma bude?" zeptala jsem se a zavrtěla hlavou. "Norox je nejspíš pod drnem. Rigel zdrhnul. Apaté je kdo ví kde... Jsi jediná rodina, kterou mám, ale musíš mít nějakej plán ne?" bylo to spíš zoufalé zvolání, protože já byla odkázána na plány ostatních. Byla jsem sluha a ne pán. Takže jsem potřebovala ujištění, že ona ví.

"Skvělý, tak je využívej, zneužívej, ale nedělej si z nich nějakou fajnovou rodinku. Tyhle magický vlčata nech, těch jsem kmotra," parodovala jsem hlas sestry, protože jsem byla nějak v ráži. Ani jsem sama netušila, co to do mě vjelo, ale když už se to rozdrncalo, nešlo to zastavit a sestra tak musela snést tenhle výlev až do hořkého konce. "Jestli ti to dělá radost, tak si prostě najdi jednoho, toho si vychovej a na zbytek se vykašli, ale zatím to vypadá, že tady všichni kašlou na tebe. Kurňa i já si našla někoho, kdo mi leze pořád za zádelí a to mám o kolečko míň nebo možná víc... Hlavní je, že ty se furt jenom lituješ. Kňouráš po nějaký Rez a pak tady řekneš, že tahání se s magičema, ti dělá radost..." Najednou mi to seplo. "Takže tohle ti chybí... Ježíš, tak si pořiď nějakýho pořádnýho zametáka, kterej tě v tomhle směru bezpečně obstará a přestaň sakra fňukat," řvala jsem na sestru, která už ani nekňourala, nefňukala a nestěžovala si. Přišlo mi spíš, že na mě řve z nějakého zoufalství, ale já na ni řvala z frustrace. "Byla jsi silná, neohrožená. Z vlčátek jsi dělala dvě půlky a vlky jsi tahala za špičky čenichů. Teď se na sebe koukni? Kňouráš, že za tebou nepřiběhla jako pejsek, místo toho aby sis ji našla a pořádně ji v tom vymáchala," zuřila jsem a štěkala jednu věc za druhou bez ladu a skladu, takže ten můj výlev možná ani nedával smysl.

Šourala jsem tlpkama a sledovala Styx, která se oháněla tím, jak moc mi chce pomáhat, ale zároveň, že nechce skončit jako já. Pan Brouček měl dost inteligence, aby někam zalezl. Takže Styx zůstala naprosto opuštěná před tím, co mělo přijít. Kdyby možná trochu lépe volila slova, nezanechalo by to takovou stopu. Nechci skončit... já tak nechci skončit... jako ty nechce skončit... znělo mi to v hlavě a neubránila jsem se pocitu naprosté prázdnoty. Měla pravdu. Nikdo nechtěl skončit jako já, ani já nechtěla skončit jako já, jenže to jsem snad měla na výběr? Zvedla jsem pohled od svých tlapek a zabořila ho do Styx. "Jasný, protože já si vybrala tohle utápění se, protože to bylo moje svobodný rozhodnutí, že jo... normálně jsem jim měla říct, hele hoši já o vás nemám zájem, běžte si zvyšovat ego na někoho jinýho, že jo... měla jsem se prostě proškrábat skrz skálu a odejít, že jo... Nebo jsem si z nich měla udělat kamarády, měla jsem zůstat dělat hračku těm úchylákům, který jsou naprosto stejný jako místňáci, že jo..." zavrčela jsem na Styx a dostala jsem tik do oka. Bylo to, jako by něco povolilo. Jako by něco prasklo a teď to vyteklo ven. Hnusné, černé, kapající, slizské a lepící se na všechno kolem. Jako nechutný hnis, který držel poslední kousíček napnuté kůže. "Magie možná není zlo, ale ti co ji používají ke svému prospěchu jsou zlí a krutí. Však se podívej na sebe... Taháš se s magičema, vypadáš jako magičové, máš tyhle svoje krize a já nevím co všechno, ale o utrpení víš co? Houby. Staráš se jenom o to, kterýho magiče si nacpat do pelechu. Nejdřív ten hnědej cucák, teď Rez, ani se nehodlám ptát, kolik magičů jsi povozila..." vrčela jsem víc a víc. Pomalým krokem jsem šla ke Styx. Vypadávala ze mě slova, která jsem držela v sobě. Slova a věty o kterých jsem ani nevěděla, že je v sobě mám. Ale byly tam. Frustrací vzniklá, strachem pohřbená. Mohl za to Stín. Za všechno. To on nahlodal první kousíček. "A přitom sama nevíš, co chceš. Přetvařuješ se, je mi z tebe na blití. Kdyby sis uměla aspoň vybrat, co chceš, ale ty jenom fňukáš o tom, co nechceš. Koukej se sebrat, kurňa,"

Hledala jsem nějakou možnost, jak utéct, ale ségře bych nemohla utéct i kdybych chtěla. Byla rychlejší vždycky. Navíc teď bylo její tělo jako namakaný stroj, to jsem viděla podle každého svalu, který se napnul nebo uvolnil pod její kůží. Příšlo mi i, že jí celkově usazený život svědčí, co se týkalo vyzáže. Byla upravenější a rozhodně působila zdravěji než já. Křídla jí ovšem na vzhledu vůdce ubírala. Přišla mi jako opelichanej holub, kterej netuší kam by se vrtnul. A možná to tak opravdu bylo, podle toho co sestra říkala. To že mi neublíží jsem jí věřila, ale jenom z části. Její hlas prozrazoval, že je pořád ještě naštvaná a rozhněvaná. Mohla bych si lehnout na zem a ukázat břicho, ale to bych jí pak neviděla pořádně do očí a já... nechtělo se mi umírat. Po tom všem, co jsem si prožila, jsem se nehodlala vzdát tak snadno. Takže jsem udělala to, co jsem před magiči byla zvyklá dělat. Mlčela jsem. S pohledem upřeným na zem jsem prostě stála a mlčela. Stažená do svého vlastního těla. V bezpečí... aspoň trochu.
Jenže pak se ségra rozhodla položit mi otázku. Zvedla jsem k ní pohled a zatěkala ze strany na stranu, jako bych se pohledem ujišťovala, že se fakt ptá mě. Ptala se mě, co má dělat. Jenže já netušila, co by měla dělat. Nevěděla jsem to. Dřív bych možná byla dobrým rádcem, ale po tom všem... ne. Teď jsem byla nepoužitelná v roli jakéhokoli poradce, pokud nešlo zrovna o jídlo. Stín měl pravdu v tom, že jsem byla zvyklá poslouchat. A občasné světlé chvilky rozumu, tomu moc nepomáhaly. "Mus...Musíš si vybrat," řekla jsem tak nějak skřehotavě, protože mi drhlo hrdlo. "Vybrat si... Jestli jsi skončila s tím, co jsme byli... A chceš si hrát s magičema na rodinku a nebo... nebo jestli ne... jestli chceš pomáhat těm, kteří kvůli magičům trpěli... a... a tak..." kníkala jsem a ani jsem nevěděla, jestli to dává smysl.

"Jsi... Prostě tak..." zabručela jsem. Nechtěla jsem se o tom bavit. Byla jsem sestře podřízená a můj postoj k ní vycházel jak z naprosto oddané lásky a loajality, tak ze strachu, co by mi mohla udělat. A taky že párkárt udělala. Možná ve mne semínko pochybnosti zasadil Stín tím svým, že ségře jenom posluhuju a vždycky skáču jak ona píská, ale já popravdě měla strach to nedělat. Ségra by mě mohla zabít, kdyby si to usmyslela a tomu jsem se popravdě chtěla vyhnout.
Sestra se začala čertit. Mimoděk jsem stáhla uši k hlavě a rozhlédla se kolem, jestli tu náhodou není nějaké další nebezpečí. Ale evidentně nebylo. Byla tu jenom ona a její vřeštění a vztekání se. Byla na jednu stranu jako malé vlče, kterému někdo odporuje, ale malé vlče by vás nedokázalo na místě zašlápnout jako nějakého titěrného brouka. Krk se mi stáhnul a hrdlo odmítalo fungovat pořádně. Bála jsem se sestry a jestli nechápala proč, tak byla slepá. Slepá a hloupější než já. Šla z ní hrůza, jak tak praštila tlapkou do vody, která se rozletěla všude kolem, ale naštěstí nedoletěla až ke mně. Řev pomalu přešel v kňourání, ale pořád to bylo nebezpečné. Ze zkušenosti jsem věděla, že když někdo přestane křičet je možná i nebezpečnější, než když otevřeně soptil. Zůstala jsem proto stažená do sebe a tiše kníkala, jak se mi stažené hrdlo snažilo protlačit ven aspoň nějaký zvuk.

//Esíčka

"Pche," ošila jsme se, protože mě tohle fakt štvalo. Magie byla nechutnost, ať si s ní ségra pohrávala, jak chtěla. Bylo to zvrácený a nepřirozený. Nemělo se to stát, ne jí. Ona byla ta silná, ta zásadová, kterou to táhlo vždy tím správným směrem, ale najednou byla naprosto mimo. Chovala se jako jakýkoli jinej magič, kterej se tak narodil. Pohlédla jsem na sestru po jejím dalším svěření se. "Se tě bojim pořád," řekla jsem a dál hleděla na svoje tlapky, jako by se nic nedělo. Jako by strach z vlastních sourozenců byl naprosto normální věc. Pro mě možná, ale normálně to tak být nemělo.
Dál mluvila o tom, že už nění jako dřív. Zvedla jsem k ní hlavu a mírně se nahrbila. "Možná je to tím, že jsi oputila naši linii? Náš záměr..." pronesla jsem v podstatě to, co samotná sestra řekla. "Hmm... chtělo by to nový směr," zase jsem opakovala, ale já neuměla přemýšlet sama o sobě, nebyla jsem schopna vymyslet něco nového... nebo ano? V tom mne osvítilo. "A hele, co kdyby ses na magie vykašlala a byla jako dřív?\ů

//Medvědí jezera

Styx mluvila o tom, že ještě nezkoušela oživit vlka. Mírně jsem se naježila. Mluvila jako by používání něčeho takhle divného, skoro až magického, bylo něčím fascinující. "Není to magie?" zeptala jsem se potichounku a přivčela očka, protože jsem si sestru přeměřila a odražený sluneční paprsek o sníh se mi dostal do očí. Mírně jsem se tedy zakabonila a to nejen z toho, co sestra říkala, i když kabonila bych se i tak, protože se mi nelíbilo, jak mluví nebo spíše co tím svým mluvením sděluje. Nějak jsem prostě magické bujení všude kolem sebe i v sobě nedokázala přijmout. Pořád jsem byla proti. Ať už se jednalo o magii používanou kolem mě nebo tu, která se nepoužívala. Styx už byla magická na můj vkus hodně a ještě umět oživovat mrtvé, to už bylo přes čáru.
Koukala jsem si na tlapky, jak jsem šla a jenom přikývla, že se Stína zeptá. Moc jsem nechtěla, aby se v tom nípala, ale věděla jsem, že na zeptání není nic špatného, to už zase ségra začala mluvit a celkem potvrzovala to, co se mi zdálo. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se jí nenápadně a pokračovala po břehu za ní.

//Za Styx