Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S panem Brouček posazeným za ušima jsem konečně začala dělat nějaký postup. "Začnem támhletou veverkou jo? Většina těch velkejch nedělá tolik paseky, protože jsou na jednom místě nebo tak. Jo a taky jsem si všimnul, že pořád opisujou ty samý tvary, takže bychom je mohli opatrně popohnat do těch kostřiček, páč to funguje evidentně. Ale radši na ně nesahej. Rozhodně je nenech na tebe šahat! Posloucháš mě?" šeptal mi do ucha, zatím co jsem já pohledem hledala veverku. Našla jsem ji, jak se snaží vylézt na strom, který jako by začal chřadnout, čím více veverka lezla. Podívala jsem se na veverku a přiskočila ke stromu. Oběma tlapkama jsem do něj začala bušit, až se otřásal a veverka spadla na zem. Vypadala naštvaně, ale já doufala, že se mi jí podaří pomalu nahnat do její kostry. Jenže se nakrkla a běžela na mě. "UTÍKEJ TÁMHLE!" Běžela jsem pryč, ale nemohla jsem se zeptat, kam mám běžet, takže jsem se nechala jenom navádět panem Broučekm, který mi křičel mezi ušima.

Uviděla jsem dalšího modrého zajdu, který si hopkal kdo ví kam. Rozhodla jsem se, že je prostě budu shánět dohromady, abych je měla na jednom místě a aby nepáchali paseku po lese. Musela jsem se snažit, abych je nepostrácela. Uviděla jsem jednoho a rozešla se za ním a mezitím další mizel kdo ví kam. Takže jsem se spíš tak hloupě procházela lesem, zatím co duchové se mi rozutekli úplně všude. "Sakra," ulevila jsem si. Tohle nebylo dobré, ale já netušila, co s tím. Měla bych vymyslet něco jinýho, ale co... Šla jsem dál. "Našel jsem to...Počkej, co tu děláš?" pan Brouček na mne promluvil z jedhono stromu. "Oni ti zdrhli?!" Kývla jsem hlavou. "U všech bohů, ty mě jednou zabiješ, ty tupko tupá. Po jednom je musíš nahánět!"Kývla jsem znovu hlavou. "Pojď sem a já tě navedu," oddechl si. Udělala jsem k němu pár kroků a nechala ho skočit mi do kožichu. Brouk mi dolezl mezi uši a mohli jsem vyrazit.

Nápad pana Broučka, se mohl zdát šílený, ale já mu důvěřovala. Z nás dvou to byl on, kdo byl inteligentní a měl pod tykadly. Já byla tupá, on ne. Takže jsem se rozhodla, že se do toho pustím podle toho jeho. Nejradši bych ty podivný duchy roztrhala, ale pokud jejich dotek nechal uschnout keř, co by asi udělal mě, kdybych se ho dotkla. "Tak jo," zakňourala jsem, protože se mi to vůbec nelíbilo. Nebylo to dobré, se takhle namáhat ohledně něčeho magického. Mě to aspoň dobré nepřišlo, spíše mě to děsilo. "Tak běž ušáku, hopkej, támhle," pronesla jsem a pomalu začala následovat ušáka a mírně měnila směr jeho hopsání směrem ke kostře, kteoru našel pan Brouček. Zajda najednou hop a byl v kostře. Chvilku jsem si myslela, že se začne kostra hýbat, ale nic. "Uff, tak to bysme měli," oddechla jsem si a chtěla se vrátit k Nově, jenže náhle jsem uviděla další modrý strašidlo. "Chjo," zakňučela jsem a otřásla se. "Já jdu hledat kostry, ty jdi hledat duchy, ok?"

//loterie

Ležela jsem na zemi a sledovala Novu. Něco mi říkalo, že na vlčici něco nehraje, ale úplně jsem netušila co. Najednou začala mluvit. Nakrčila jsem čenich, ale poslouchala jsem, co říká. Nechala jsem ji domluvit, než jsem se sama ujala slova. Popravdě jsme nechápala. "Proč bys chtěla magie?" zeptala jsem se a bylo vidět, že jsem naštvaná. "Pff... Proč? Však jsou ty magie nepř...nepřirozený," řekla jsem a přeřekla se ze samotného naštvání. Pak jsem se zvedla do sedu zatím, co jsem mluvila. "Magie jsou zlo. A ti co je používají jsou naprosto... no k ničemu... jsou prostě naprosto nepo...nepo... nepodstatní jsou postradatelní. Kdo využívá magii ten se nemůže spolehnout sám na see, stejně jako se na něj nemůžu spolehnout já... Magie tě kazí, dělají tě horší, jsou prostě... prostě špatný no. Nechceš je i kdybys mohla," vysvětlovala jsem vlčici, která evidentně magiče obdivovala nebo co a z toho mi běhal mráz po zádech. Jak mohl někdo obdivovat někoho, kdo byl takový?
Zvedla jsem se na všechny čtyři. Uslyšela jsem podivný zvuk, který se nesl lesem. Zastříhala jsem ušima. "Počkej tady, hned jsem zpátky," pronesla jsem. Nechtěla jsem Novu táhnout po lese sebou, kdyby to bylo něco, co by vědět neměla. Pomalým krokem jsem se rozešla směrem do nitra lesa. Uviděla jsem křoví, které bylo úplně zvadlé. Očichala jsem ho. Divný... "Hej, co to je?!" Zvedla jsem hlavu a uviděla podivného světlemodrého zajíce, který hopkal kolem. Měl naprosto černé oči, jako by je ani nikdy neměl. Udělala jsem krok zpátky, ale pak jsem uviděla, co ten ušák udělal. Keř, kterého se dotkl, začal uvadat a zajda hopkal dál. Tiše jsem zavrčela. "Támhle je kostra, zkus ho nahnat do ní, ale nešahej na něj, nevíme co umí." Kývla jsem hlavou a pustila se do toho, co mi říkal pan Brouček.

//Já si tady udělám trestík, tak to pak ignoruj ty posty :D

//Mahtae

Vkročila jsem do lesa a ani se neobtěžovala oznamovat někomu, že jsem doma. Koho by to taky zajímalo? Zrádkyni Styx nebo zrádce Stína? Ani jeden z nich o mne nestál a já popravdě asi ani nestála o ně. Nova se evidentně rozhodla, že teda není hnusná nebo co a já jí to nehodlala už dál rozmlouvat. I když její slova zněla dost nepřesvědčeně po tom, co si vlčice o sobě sama myslí, mi bylo naprosto nic. Zatikalo mi v oku, když jsem přešla hranice a plácla sebou na zem. "Jo větve... to jsem myslela," pronesla jsem. Takový těžký slovo, kdo si ho má pamatovat... Byla jsem celkem ráda, že jsem doma a můžu se v klidu povalovat. Řešit nějaký ptákoviny už mne nebavilo a cestovat taky ne.
"Tak vítej u nás doma Novo. Tohle je Bukový les, ale popravdě bych se tu nevochomejtala bez doprovodu, protože ségra umí někomu pořádně rozcuchat kožich. No... teda pokud se nechceš přidat k nám?" nadhodila jsem. Docela by bodlo mít ve smečce někoho, kdo není můj příbuznej nebo Stín.

Jen jsem kývla hlavou a přešlápla, když začala ona zase prskat. Tentokrát na pana Broučka. Jenže ten ji ignoroval, což pro hovnivála bylo typickým znakem. Když vás neposílal do někam, tak prostě ignoroval. "Proč si myslíš, že seš hnusná? Jsi celkem v pohodě," zhodnotila jsem její vzhled. Nebyla jsem sice odborník, ale ona mi nepřišla nijak hnusná. Měla čtyři tlapky, dvě oči, čenich a ocas. Uši měla taky v celku narozdíl od mé maličkosti, takže počtem na tom byla rozhodně lépe než já. Něco mi tu nesedlo. Pokud se takhle podceňovala, tak jí to do hlavinky někdo vtloukal nebo možná se narodila hnusná a jen si tu hnusnost nesla furt sebou i když z ošklivého káčátka vyrostla v pěknou labuť. Mlsně jsem se olízla. Hmm labuť.
Všimla jsem si, že se vlčice okřikla, když domluvila o tom, že to máme jako nemagičové těžký. "Máš recht," řekla jsem jí a zakývala hlavou. "Máme to krutopřísně těžký a z toho důvodu musíme držet při sobě. Když jsme všichni jako... no ty... stromy to maj... takový ty tyčky... no pohormadě když jsou, jsou silnější," snažila jsem se říct nějaké moudro, ale neuměla jsem si vzpomenout na slovo větev. "Bukový les je támhle, pojď než nás sejme voda z řeky," pronesla jsem a zamířila do bukového lesa.

//Buk

Řekla, že jí těší, což jsem pochybovala. Mě netěšilo. Mě nikdy netěšilo. Mluvila taky o tom, že nehaleká, na což jsem jen protočila oči v sloup a přešlápla z tlapky na tlapku. Neměla jsem úplně náladu na to, někoho poučovat o tom, že mluví moc na hlas. Však ona si na to rychle přijde sama, že přehnaná pozornost je možná až moc a že ji na sebe nechce upoutávat. Zatikalo mi v oku. Začala mluvit taky o Poslovi, což musel být Stín, podle toho popisu. Pokud jí neřekl svoje jméno měl k tomu nějaký důvody a já mu do toho nechtěla zasahovat. "Hmm... tak nějak," řekla jsem neurčitě, takže nebylo poznat jestli souhlasím s tím, že je můj přítel nebo s tím, že mě taky podfouknul. "Vona je sice hezká, ale taky ouplně blbá... Ji nikdo neučil, že to má vzít když jí někdo skládá poklonu? Voprskle si řekne, že ne... Takový urážky nemám zapotřebí," zabručel pan Brouček a zalezl mi do kožichu. Vypadalo to, že s Novou už domluvil, což bylo možná i dobře. Uměl potěšit a urazit jednou větou.
"Ségra je prokletá... Ale magič není... Je to trochu složitější, to bys musela sama poznat, abych věděla," snažila jsem se to nějak popsat. Styx nebyla magičem, ale rozhodně nebyla nemagická. Byla něco mezi. To mě štvalo. Nova evidentně o smečku neměla zájem, chtěl být věčným tulákem. "Tak to hodně štěstí, doufám, že až někde najdu tvojí mrtvolu, tak na ní bude kus masa k zblajznutí," zahudrovala jsem.

//Loterie
JG přes mahtae sever

Šla jsem a doufala, že mne tahle vlčice nebude otravovat už moc dlouho. Tady na jihu to bylo příjemnější, než na severu. "Tasa," řekla jsem jí svoje jméno, které zaskřípalo mezi zuby. Nebylo to jméno, které by si jeden užíval vyslovovat. Nebylo to ani jméno, které byste chtěli slyšet. Bylo takové mhe... nic na něm nebylo zajímavé. Jako když vykašlete kostičku "tasa". "Měla by ses rychle naučit, kdy je lepší mít chlebárnu zavřenou a moc nekrákorat. V tomhle kraji je magie na každým kroku a jeden nechce být tím, kdo skončí pod hlínou, protože moc poutal pozornost halekáním," vysvětlila jsem jí. Netušila jsem jestli nějaký magič by vůbec byl ochotný se sněhem prodírat až k nám, a jelikož tady na jihu vše tálo, bylo to celkem nepravděpodobné. Řeka začínala sílit a já jenom doufala, že se nevyleje z koryta
"Jak by to fungovalo? Dostaneš ránu a chcípneš, konec, šmitec, finýto," zaprskala jsem jako by mi někdo šlápnul na ocas. "Prej jak to se smrtí funguje, pche," drmolila jsem si spíše pro sebe. Popravdě bylo více náznaků, že ze země mrtvých se dalo vrátit, ale já tomu přikládala váhu asi tolik jako srnčímu bobku přilepenému na tlapce, tedy žádnou. Nova najednou vyjekla, že po mně něco leze. "To není něco, to je pan Brouček," řekla jsem jí s klidným hlasem. Brouk vykouknul z kožichu a prohlížel si vlčici. "Volalas mě?" řekl nabroušeně, jako by si v mém kožichu dával deset, což možná byla pravda. "Ne," řekla jsem stručně, ale on pořád vejral na Novu. Dokonce si vylezl na můj zadek, aby na ni lépe viděl. "Hmm... Jste celkem hezká a vypadá to, že magií nepolíbená... Jak se jemnujete?" Byl to celkem slušňák, když ho to popadlo, ale i tak v jeho hlase bylo něco nepříjemně slizkého. Možná za tu slizkost mohl fakt, že je broukem a nebo to, že byl spojený se mnou. Kdo ví. "Kam teď chceš vůbec jít?" zeptala jsem se Novy. "Kousek odtud mám smečku, vede ji moje ségra..."

//SG přes VVJ

Prý přítelkyně. Mírně jsem chrochtla jako divočák. Posměšně. Přítelkyně tu rozhodně skoro nikdo neměl. Nebo jsem je neměla jenom já? Přátele vás vždycky maximálně tak oškubou. Rodina je věčná... Kráčela jsem pořád dál a dál. "Tak se jmenuješ?" zeptala jsem se když vykřikla slovo a pak zopakovala to, co jsem říkala já. "Jo jasně, děsně vtipná Papoušku. Bejt tebou tak tolik neřvu, nebo sem přilákáš hladovýho medvěda nebo něco jinýho. Horšího," okřikla jsem jí drsným hlasem, jako bych se bála, že může opravdu přivolat záhubu na nás na všechny. Mírně jsem se nakrčila.
Pak už to šlo po pláni celkem v klidu. Papoušek šla za mnou a já jsem kráčela v čele. Nebála jsem se jí ukázat záda ze dvou důvodů. Prvním bylo, že by mi stejně nebyla schopná zásadně ublížit s tím jak chabou konstrukci měla. A za druhé jsem si ani neuvědomovala riziko toho, kdo jde v předu. "Proč by pro tebe posílala Smrt... To je od něj typický, takhle si z někoho vystřelit, prej poslala Smrt... Ta by pro tebe neposlala, na místě by tě zabila," zabručela jsem a rázovala dál na jih.

//Mahtae jih přes Mahtae sever

Vypadalo to, že jsem se možná unahlila. Pohledem jsem přejela vlčici. Hraje to na mě? Nebo opravdu magie nemá a nesnáší je. Nakrcila jsem čenich, ale uvolnila svůj postoj. Byla jsem ráda, že jsem ji hned nezakousla, protože začala být zajímavá. Mluvila o tom, že jako vlčice magii nemá. "Tady jdou i vlčices magiema.... pohlavís tim nemámoc společného, " odsekla jsem se zavrcenim, které už nebylo tak výhrůžné jako před chvilkou. Mluvila o sobě jako podřízené samcům. že by ji taky nekdo mučil? Uvolnila jsem postoj úplně a narovnat se. Taky jsem přestala vlčici obcházet. "Odjud jsi? A proč posloucháš co ti kdo řekne? " parafrázovala jsem Stína a to, co řekl mně.
Začínala tu být celkem zima. Přestala jsem vejrat a rozhodla se jít na jih. "Hmm jestli nejsi magič a nechceš pojít jejich rukou, pojď se mnou," navrhla jsem. "Pročjsi vubec chtěla k Smrti?: rozešla jsem se s těmito slovy na jih.

//JG

Koukala jsem na ten podivný úkaz. Vlčice stála a koukala na mne, jako by se vůbec nebála. Prostě tam stála a zavírala oči. Jako by prostě čekala až se jí vrhnu po krku. Kroužila jsem kolem ní dokolečka, protože jsem nechtěla na tuhle její šarádu přistoupit. Co zamýšlí? Proč se nekrčí nebo nebojuje? "Tak chtěla jsi najít smrt ne a třeba ti tvoje vlastní tu cestu ukáže... A nebo taky ne a ty prostě chcípneš," pronesla jsem s podvným úšklebkem a zasmála se. Byla jsem z toho celého průběhu zmatená. Vlčice rozhodně nebyla normální. Možná byla více střelená než já. Jenže já neměla úplně na střeštěnosti náladu.
"Jsi magič, jako všichni tady. Sice máš žlutý oči, ale chceš za tou jejich pošahanou bohyní, takže co bys u ní mohla chtít kromě magie? Hmm... Jsi magič že jo?" zaváhala jsem, jestli vlčice není jenom chudákem jako já. Možná, že kdyby se mne neptala na Smrt, tak bychom mohli být kamarádky. Nebo minimálně se o to pokoušet, než bych ji sežrala... Nebo taky nesežrala. Teď měla poslední šanci se z tohohle vymotat. Stačilo mne přesvědčit, že není magič a mohla přežít o chvilku déle.

Vlčice byla úplně hloupá. Divně jsem na ni pohlédla. S odporem. Dokonce jsem dostala z její odpovědi i mírný tik do oka. Prý by smrt brala? To jí vážně záleželo tak málo na vlastním životu, že o něj chtěla přijít? Zvláštní... Magičové jsou zdegenerovaní, já to říkám pořád. Mlsně jsem si olízla čenich, protože pokud si tahle děvenka nedá pozor, budu mít aspoň plnej žaludek a na pár dní nebudu mít hlad. Z jednoho vlka se jeden nají pořádně, i když je to jenom vyhublá tulačka, jako tahle bezejmená nicka. Chtěla najít Smrt, tak bych jí mohla za Smrtí poslat, skrz vlastní smrt. "Nemám s ní nic společnýho," zavrčela jsem, jako by to nebylo už tak dost jasné, když ze sebe vykoktala, že jenom poslouchá a že jí někdo dovedl ke zřícenině. Mluvila o Poslovi a mě došlo, že tím myslí Stína. No jasně, pan všechnovim si vymyslel i nějaké svoje vlastní jméno, aby mohl vodit vlčice za nos... blbeček. Nevěděla jsem, jak se ke Smrti dostat, ale když už má takový jméno. "Třeba, když tě zabiju, tak se k ní dostaneš," pronesla jsem a začala kolem vlčice opisovat kružnici. Pomalu, ale o to zlověstněji.

Magička. Tohle bylo jasné, z jejích slov. Hledala smrt, ale pravděpodobně tu jejich bohyni a ne ukončení vlastního života. "Smrt ti můžu dopřát klidně hned a nemusím tě ani nikam vodit," zavrčela jsem výhružně. Už jenom tím, že byla magičem si podepsala osud, ale třeba by mohla být užitečná. Kdyby tu byla Tasa, která přišla k zamrzlému jezeru, už by se po vlčici bezmyšlenkovitě vrhla. Byla by ji rdousila a trhala na kusy. Nebo spíš by dostala přes tlamu. Jenže Tasa, která přišla od jezera byla úplně jiná. Byla pořád hloupá, ale už netrpěla tím sebevražedným sklonem. Původní plán byl najít sestru a ten splnila. Dalším cílem bylo, vyvraždit všechny magiče. Jenže to teď nešlo, když se sestra v podstatě magičem taky stala. Bylo nutné přijít s novým plánem, novým cílem. Jenže já si vždycky nechávala plány a cíle diktovat. Jak to řekl Stín? Nevybavovala jsem si přesně jeho slova, ale přišla jsem si jako využitá služka, která dělá všechno. Ne, teď už ne. Teď o sobě rozhoduju sama.
"Smrt pokud vím, je nějaká místní magická vlčice.... pfuj," odplivla jsem si na zem. "A pokud mě paměť neklame, tak se nachází v tamté divné jeskyni v lese, ze kterýho si vystrčila zádel," zavrčela jsem. Možná jsem jí dávala více informací, než bylo nutné. Ale jí už stejně k ničemu nebudou. "A proč nemůžeš utíkat?"

//Loterie
Jedlový pás


Byla jsem naštvaná a zraněná. Brala jsem to jako zradu, že se Stín vybavuje s někým jiným a ne se mnu. Mírně jsem se krčila a procházela se tmavým porostem. Pak jsem se přesunula z lesa na pláň, která byla zamrzlá a nepříjemně to na ní křupalo. Jako když šlapete po kostičkách malých vlčat. Trhla jsem hlavou, když jsem si uvědomila, že mě někdo sleduje. Netušila jsem kdo ani proč, ale někdo mne sledoval. Nebyl to nikdo, koho bych znala, ale sledoval mne. Takže jsem zvolila taktiku opatrnosti a pokusila se zmást pronásledovatele ze stopy. Schovala jsem se za jednu ze sněžných dun a sledovala, jak se v mých stopách prochází ona vlčice, kterou jsem viděla, jak se baví se Stínem. Nelíbilo se mi to. Mírně jsem nakrčila čenich. Proč mě sleduje? Vypadalo to, že mě ztratila. Takhle bych to mohla nechat. Mohla bych se sebrat a odejít, ale ne. Nechtěla jsem to nechat být. Chtěla jsem si na někom vybít svou zuřivost a nepřiměřeně přehnaný hněv ke všem a všemu. A tahle vlčice mi vleza přímo do rány.
Něco si říkala. Sledovala jsem ji, ale netušila jsem, co říká. Najednou se otočil vítr a můj pach se nahnal směrem k vlčici. Sakra. Musela by být totálně mimo, aby tohle necítila, takže jsem opustila svůj úkryt za sněhovou bariérou a nakrčila se. Měla jsem hlavu mezi rameny. Srst se mi naježila do výhružných bodců. Zavrčela jsem na vlčici. "Co chceš," vypadlo ze mne, ale spíše než jako otázka to znělo jako konstatování. Možná jsem měla zůstat schovaná, ale já nechtěla. Přejela jsem vlčici pohledem. Tulačka. Taky jsem byla taková? Zanedbaná a nepříjemná? Možná... Znovu jsem zavrčela.

//Nahi přes Ragar

Táhla se za mnou rudá, krvavá stopa, jak jsem našlapovala. Postupně přestávala být tak červená a přešla spíše do růžova. Pravá přední bez drápků byla obalena krví, která postupně přecházela z kapalného do tvrdého stavu. Kdybych měla na tlapce drápky, možná bych zabránila tomu, že se mi led zaryje tak hluboko, ale já měla packu k ničemu. A společně se zničenou tlapkou, která byla poškozená minulostí, se zničila i moje poškozená minulost. Byl to podivný zážitek, který mě nějakým způsobem pozvedal. Takovou katarzi jsem asi potřebovala. To a být chvilku sama. Uvědomit si, že to co mám teď už nechci.
V čenichu mne polechtal známý pach. Cítila jsem ho. Nasála jsem pach a přivřela oči. Pak jsem naklonila hlavu prudce ze strany na stranu a prokřupala si tak krk. Jeho pach byl protkaný ještě s vůní někoho jiného, neznámého. Že by konečně zradil? Cítila jsem mokré peří, které muselo patřit tomu podivnému ptákovi, co ho následoval. Jako stín. Otevřela jsem zprudka oči a rozešla se. Šla jsem pomalu. Nahrbená jsem se schovávala v křoví a za stromy, než jsem byla dostatečně blízko, abych je viděla. Byl tam, zrovna došel na místo děsu. Opeřenec s ním. Jako by to tak bylo vždycky. Za nimi šla poslušně postavička. Vlčice. Celkem pěkná. Hubená, ale ne vyhublá. Kožich měla huňatý a připravený na zimu. Oproti němu vypadala jako obláček vaty. V očích měla oddanost, jako by neuměla být sama sebou. Voněla jako horský vítr, který se prohání po úbočích těch největších skal. Elektrizující a smyslná vůně. Dupla jsem tlapou do sněhu, schovaná za kmenem stromu, abych byla nepozorována. "Zrádce," procedila jsem skrz zaťaté zuby které jsem si drtila o sebe nejen bolestí ze znovu otevřených ran na tlapce, ale i z podivného ostnu uvnitř. Vlčice se začala vzdalovat a to byl můj signál k tomu se taky zdejchnout. Chvilku jsem sledovala, jestli nejde za ní. Jestli ji sleduje nebo ne... Pak jsem se začala vzdalovat. Můj pach už musel dojít až k nim.

//severní galtavar