Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice byla úplně hloupá. Divně jsem na ni pohlédla. S odporem. Dokonce jsem dostala z její odpovědi i mírný tik do oka. Prý by smrt brala? To jí vážně záleželo tak málo na vlastním životu, že o něj chtěla přijít? Zvláštní... Magičové jsou zdegenerovaní, já to říkám pořád. Mlsně jsem si olízla čenich, protože pokud si tahle děvenka nedá pozor, budu mít aspoň plnej žaludek a na pár dní nebudu mít hlad. Z jednoho vlka se jeden nají pořádně, i když je to jenom vyhublá tulačka, jako tahle bezejmená nicka. Chtěla najít Smrt, tak bych jí mohla za Smrtí poslat, skrz vlastní smrt. "Nemám s ní nic společnýho," zavrčela jsem, jako by to nebylo už tak dost jasné, když ze sebe vykoktala, že jenom poslouchá a že jí někdo dovedl ke zřícenině. Mluvila o Poslovi a mě došlo, že tím myslí Stína. No jasně, pan všechnovim si vymyslel i nějaké svoje vlastní jméno, aby mohl vodit vlčice za nos... blbeček. Nevěděla jsem, jak se ke Smrti dostat, ale když už má takový jméno. "Třeba, když tě zabiju, tak se k ní dostaneš," pronesla jsem a začala kolem vlčice opisovat kružnici. Pomalu, ale o to zlověstněji.

Magička. Tohle bylo jasné, z jejích slov. Hledala smrt, ale pravděpodobně tu jejich bohyni a ne ukončení vlastního života. "Smrt ti můžu dopřát klidně hned a nemusím tě ani nikam vodit," zavrčela jsem výhružně. Už jenom tím, že byla magičem si podepsala osud, ale třeba by mohla být užitečná. Kdyby tu byla Tasa, která přišla k zamrzlému jezeru, už by se po vlčici bezmyšlenkovitě vrhla. Byla by ji rdousila a trhala na kusy. Nebo spíš by dostala přes tlamu. Jenže Tasa, která přišla od jezera byla úplně jiná. Byla pořád hloupá, ale už netrpěla tím sebevražedným sklonem. Původní plán byl najít sestru a ten splnila. Dalším cílem bylo, vyvraždit všechny magiče. Jenže to teď nešlo, když se sestra v podstatě magičem taky stala. Bylo nutné přijít s novým plánem, novým cílem. Jenže já si vždycky nechávala plány a cíle diktovat. Jak to řekl Stín? Nevybavovala jsem si přesně jeho slova, ale přišla jsem si jako využitá služka, která dělá všechno. Ne, teď už ne. Teď o sobě rozhoduju sama.
"Smrt pokud vím, je nějaká místní magická vlčice.... pfuj," odplivla jsem si na zem. "A pokud mě paměť neklame, tak se nachází v tamté divné jeskyni v lese, ze kterýho si vystrčila zádel," zavrčela jsem. Možná jsem jí dávala více informací, než bylo nutné. Ale jí už stejně k ničemu nebudou. "A proč nemůžeš utíkat?"

//Loterie
Jedlový pás


Byla jsem naštvaná a zraněná. Brala jsem to jako zradu, že se Stín vybavuje s někým jiným a ne se mnu. Mírně jsem se krčila a procházela se tmavým porostem. Pak jsem se přesunula z lesa na pláň, která byla zamrzlá a nepříjemně to na ní křupalo. Jako když šlapete po kostičkách malých vlčat. Trhla jsem hlavou, když jsem si uvědomila, že mě někdo sleduje. Netušila jsem kdo ani proč, ale někdo mne sledoval. Nebyl to nikdo, koho bych znala, ale sledoval mne. Takže jsem zvolila taktiku opatrnosti a pokusila se zmást pronásledovatele ze stopy. Schovala jsem se za jednu ze sněžných dun a sledovala, jak se v mých stopách prochází ona vlčice, kterou jsem viděla, jak se baví se Stínem. Nelíbilo se mi to. Mírně jsem nakrčila čenich. Proč mě sleduje? Vypadalo to, že mě ztratila. Takhle bych to mohla nechat. Mohla bych se sebrat a odejít, ale ne. Nechtěla jsem to nechat být. Chtěla jsem si na někom vybít svou zuřivost a nepřiměřeně přehnaný hněv ke všem a všemu. A tahle vlčice mi vleza přímo do rány.
Něco si říkala. Sledovala jsem ji, ale netušila jsem, co říká. Najednou se otočil vítr a můj pach se nahnal směrem k vlčici. Sakra. Musela by být totálně mimo, aby tohle necítila, takže jsem opustila svůj úkryt za sněhovou bariérou a nakrčila se. Měla jsem hlavu mezi rameny. Srst se mi naježila do výhružných bodců. Zavrčela jsem na vlčici. "Co chceš," vypadlo ze mne, ale spíše než jako otázka to znělo jako konstatování. Možná jsem měla zůstat schovaná, ale já nechtěla. Přejela jsem vlčici pohledem. Tulačka. Taky jsem byla taková? Zanedbaná a nepříjemná? Možná... Znovu jsem zavrčela.

//Nahi přes Ragar

Táhla se za mnou rudá, krvavá stopa, jak jsem našlapovala. Postupně přestávala být tak červená a přešla spíše do růžova. Pravá přední bez drápků byla obalena krví, která postupně přecházela z kapalného do tvrdého stavu. Kdybych měla na tlapce drápky, možná bych zabránila tomu, že se mi led zaryje tak hluboko, ale já měla packu k ničemu. A společně se zničenou tlapkou, která byla poškozená minulostí, se zničila i moje poškozená minulost. Byl to podivný zážitek, který mě nějakým způsobem pozvedal. Takovou katarzi jsem asi potřebovala. To a být chvilku sama. Uvědomit si, že to co mám teď už nechci.
V čenichu mne polechtal známý pach. Cítila jsem ho. Nasála jsem pach a přivřela oči. Pak jsem naklonila hlavu prudce ze strany na stranu a prokřupala si tak krk. Jeho pach byl protkaný ještě s vůní někoho jiného, neznámého. Že by konečně zradil? Cítila jsem mokré peří, které muselo patřit tomu podivnému ptákovi, co ho následoval. Jako stín. Otevřela jsem zprudka oči a rozešla se. Šla jsem pomalu. Nahrbená jsem se schovávala v křoví a za stromy, než jsem byla dostatečně blízko, abych je viděla. Byl tam, zrovna došel na místo děsu. Opeřenec s ním. Jako by to tak bylo vždycky. Za nimi šla poslušně postavička. Vlčice. Celkem pěkná. Hubená, ale ne vyhublá. Kožich měla huňatý a připravený na zimu. Oproti němu vypadala jako obláček vaty. V očích měla oddanost, jako by neuměla být sama sebou. Voněla jako horský vítr, který se prohání po úbočích těch největších skal. Elektrizující a smyslná vůně. Dupla jsem tlapou do sněhu, schovaná za kmenem stromu, abych byla nepozorována. "Zrádce," procedila jsem skrz zaťaté zuby které jsem si drtila o sebe nejen bolestí ze znovu otevřených ran na tlapce, ale i z podivného ostnu uvnitř. Vlčice se začala vzdalovat a to byl můj signál k tomu se taky zdejchnout. Chvilku jsem sledovala, jestli nejde za ní. Jestli ji sleduje nebo ne... Pak jsem se začala vzdalovat. Můj pach už musel dojít až k nim.

//severní galtavar

// Loterie 4/4 - done
Ragarské pohoří

Koukala jsem na další vodu, která se tolik podobala mořské hladině, ale vlastně byla úplně jiná. Nechápala jsem, co mě tak při tomhle mém výletu fascinovalo na vodě. Modrou barvu jsem nesnášela. Od toho, co se mi stalo v jeskyni, jsem měla radši když modré bylo co nejméně, ale teď jsem se na ni dívala odhodlaně a odvážně. Dokráčela jsem k hladině, která byla pokrytá sněhem a ledem. Pomalu jsem přejela tlapkou po zamrzlé ploše a podívala se na odraz v ní. Byla jsem tam já. Špinavá a otrhaná. Poničená. Zdevastovaná. V očích jsem měla smutek a lítost. Byla jsem zlomená a bylo to na první pohled vidět. Kdo se na mě podíval, musel vidět mou naprostou prázdnotu.
Zvedla jsem tlapku a udeřila s ní tak prudce co ledu, až mě rozbolela. A pak znovu a znovu. Led praskal pod mojí tlapkou a já cítila, jak mi praská kůže. Jak se ostré ledové zuby zahryzávají do masa. Led se měnil v podivnou rudou tříšť. A pak praskl. Zmizel a odhalil hladinu ledové vody pod sebou. Koukala jsem na svůj odraz. Pořád jsem vypadala stejně. Jenomže jsem taky viděla něco víc. Nebyla jsem už tak vyhublá. Kožich se mi zhustil. V očích jsem neměla ten prázdný výraz, co dřív. Byla jsem silnější, rychlejší. Dokonce jsem i vypadala inteligentněji. Začínala nová část mého života. Cítila jsem to. Už se nebudu bát. Už se nebudu před nikým ohýbat. Byla jsem připravená prozkoumat svoje nové já, tedy spíše řečeno svoje staré já. Jak jsem se tak na sebe koukala, takhle jsem vypadala, než jsem spadla do zajetí. Ne úplně prohnaně, ale nějakým způsobem chladně a nebezpečně. Jako bych očima viděla každé nebezpečí, které by se ke mně blížilo. Usmála jsem se a můj úsměv přešel do smíchu. “Jsi v pořádku?“ zaznělo pípnutí v mém kožichu. Pan Brouček musel být otřesen z toho, jak jsem rozbíjela led. “Nikdy mi nebylo líp,“ procedila jsem skrz zuby a pak se otočila od vody a vyrazila hledat své staro-nové já.

// Jedlový pás přes Ragarské pohoří

//Dlouhá řeka

Šla jsem kolem řeky a ta končila v horách. Pravděpodobně tam pramenila. Nebyla tu dřív smečka? Necítila jsem ovšem pach nikoho. Možná tak trochu nějaké té kořisti, ale to bylo tak všechno. „Myslím…Myslím…“ začala jsem koktavě, protože mi při výstupu do konce docházel dech, ale taky protože jsem popravdě moc netušila, co bych chtěla udělat nebo říct. Kráčela jsem do kopce a snažila se nevnímat šílenou zimu, která tu byla. A taky to, že si procházím nějakou svou vlastní metamorfózou. Nějakou změnou. Všechno ve mně mravenčilo… Uviděla jsem lesk jezera a vykročila k němu.

// Jezero Nahi

//Ostružinová louka

“No ještě, že to uznáš,“ pronesl pan Brouček vítězným hlasem, jako bych mu konečně dopřála toho, na co čekal celou dobu, co se známe. A možná to tak opravdu bylo. “Jsi chytrá, to prokazuješ už jenom tím, že jsi dokázala takhle dlouho přežít. Umíš rozpoznat dobro v jiných, ale zároveň i zlo, které v nich je. Vrána se taky stala tvou kamarádkou a to ovládala magie. A těm, kteří se z tebe snažili udělat poskoka jsi to vrátila… A tím nemyslím jenom tvou sestru.“ Kývla jsem hlavou, protože jsem to tak cítila taky. Tohle místo mě změnilo.

// Ragarské pohoří

// Přímořské pláně

Věděla jsem to, že má pravdu. V tomhle ohledu ji měl určitě. “Já nevím… nejsem vůdce,“ pronesla jsem a pokračovala po další pláni, která vypadala stejně bíle, jako ta předešlá. “Nemusíš být. Stačí jenom se nepodrobovat všemu bez kritiky. Můžeš říct, když se ti něco nelíbí nebo když s něčím nesouhlasíš, ale nemusíš hned vymýšlet nějaké plány.“ Znělo to rozumně. A já věděla, že pan Brouček to myslí dobře. “Máš pravdu,“ řekla jsem na konec. Přiznání toho mě trochu bolelo, ale ne víc než bych unesla. A že jsem unesla hodně bolesti.

// Dlouhá řeka

// Lachtaní pláž

“Nemusíš se měnit, můžeš jenom trochu vylepšit sama sebe… Nechci po tobě, abys přijímala něco, co ti není příjemný. Ani popravdě nechci, abys odpouštěla těm, co ti tak ublížili. Jediné, co po tobě chci, je abys vzala svůj život do vlastních tlapek a přestala být jenom tou malou a ustrašenou. Abys prostě rozhodovala sama. Dokázala jsi to už několikrát, jen nesmíš teď zase přejít do toho podřízeného stavu. Bojuj za sebe a za to na čem ti záleží. Protože když budeš trochu víc přemýšlet a poznáš nepřítele, bude to snadnější,“ pokračoval pan Brouček.¨

// Ostružinová louka

//Loterie 3/4
Kamínková pláž

Došla jsem na další pláž. Vypadalo to, že je mi prostě dáno jít a koukat na moře ať už na jihu nebo na severu, nebo kdekoli mezi tím. Rozhodla jsem se a o tom to bylo. Možná že to bylo mnou, prostě jsem byla jako to moře. Byla jsem prázdná. Na první pohled jsem vypadala jako nic moc. Jenom taková masa vody, šedá a naprosto nekonečná. Nic na mě nebylo zvláštního nebo příjemného, ale zároveň jsem toho schovávala uvnitř spoustu. Spoustu různého života a spoustu různého smetí a všeho. Taky jsem se uměla jako to moře naštvat a uměla jsem se postavit sama za sebe. Jak jsem to ukázala Stínovi i ségře. Mohl za to Stín, bylo to tak. Neměl mi říkat to, co řekl. Neměl…
Teď jsem byla spíš naštvaná než smutná. Mohlo za to to, že jsem popravdě netušila, jak se k tomu postavit. Měl pravdu. Ovládala mě sestra nebo jiní kolem. Dělala jsem to, co mi někdo řekl a nehleděla na vlastní potřeby nebo sny. Byla jsem jenom zprostředkovatelém snů a přáních ostatních. Pan Brouček to věděl. Pan Brouček tomu tak nějak rozuměl, ale stejně se rozhodl do mne teď rýt. Možná to myslel dobře. Chtěl, aby mi bylo líp, protože když zemřu já, už asi nikdy nenajde tak jednoduchý způsob přepravy a zásobu žrádla. Už nikdy nebude mít takhle pohodlný život, když se já proměním v prach a asi to věděl. Těžko tedy říct, jestli se snažil kvůli mně nebo kvůli vlastnímu pohodlí. Jenomže jedno mu nešlo upřít. Ať už to myslel jakkoli ať měl důvod jakýkoli, pořád měl ve spoustě věcí pravdu. Nemohla jsem v tomhle už pokračovat. Musela jsem se s vlastním strachem vypořádat. “Nechci se měnit,“ pronesla jsem po chvilce hlasem, který byl nakřápnutý a nepříjemný, jako vždycky. Pak jsem se otočila a šla dál.

// Přímořské pláně

//Bukový sráz

Pan Brouček mlčel. Čekal na mou odpověď. „Dej mi chvíli,“ zamručela jsem a celé jsem to promýšlela. Popravdě jsem netušila, co bych mohla nebo nemohla udělat. Přemýšlela jsem o tom, jestli bych se měla pokusit změnit. Jestli bych se měla přestat vracet do svého vlčkovského stavu, do stavu naprosté beznaděje a úzkosti. Nechtěla jsem… nechtěla jsem se už bát toho velkého a neznámého, co jsem ani neuměla definovat. Nechtěla jsem se bát toho, že se mi zase stane to něco, co se mi stalo v minulosti. Ale taky jsem nechtěla jedno… nechtěla jsem být sama.

//Lachtaní pláž

// Mahtae jih

Vkročila jsem do lesa, který byl opuštěný. Jako by tu vůbec nikdo nikdy nežil, ale ne, žil. Byly tu naše pachy, které se motaly dohromady a oznamovaly okolí, že tu je smečka. “Jak možná?“ mluvil pan Brouček, jako by nechtěl, abych vypadla ze svého otevřeného stavu a abych pokračovala v mluvení. Byl jako můj malinkatý terapeut, ale lišil se v tom, že bych ho mohla zašlápnout, kdyby mě začal moc otravovat. Zatím to ovšem nedošlo tak daleko. Rozhodla jsem se jít dál, když v lese nikdo není. Nechtěla jsem se momentálně zastavit.

// Kamínková pláž

//Medvědí jezírka

Našla jsem místo, kde se dalo přeskákat na druhou stranu řeky po kamenech a to celkem jednodušše. Byl tu problém v tom, že kameny docela dost klouzaly a já se popravdě nechtěla namočit. Mohlo by to znamenat i mojí smrt, kdybych se teď namočila. Navíc jsem byla už tak blízko domova. Ne, teď rozhodně nehodlám řešit mokrý kožich. Třeba tam najdu Stína? “Možná… možná…. zabručela jsem v odpovědi na to, co říkal pan Brouček. Ale opravdu jsem o tom uvažovala? Vkročila jsem do lesa.

// Bukový sráz

//Středozemní pláň

Kolem jezírek jsem šla opatrně. “Možná by bylo na čase se zaměřit na sebe. Změnit se a naučit se fungovat. Naučit se v tomhle světě fungovat, tomhle kraji… Nemyslím to tak, že bys měla hned skákat magičům kolem krku to ani náhodou, to by bylo úchylný, ale možná bys mohla odpustit aspoň trochu a mohla bys zaměřit svou energii na poznávání magií a toho, jak je někdo může používat dobře. Jako tvůj brácha a ségra. Ti to zvládli a ty bys mohla taky… Nebylo by to tak těžký věř mi, žiju v tomhle kraji už celkem dlouho.“

// Mahtae jih

//Ronherský potok

Pokračovala jsem v chůzi, zatím co pan Brouček opakoval to, co už mi jednou řekl. Teď jsem se rozhodla ho poslouchat, protože jsem toho popudlivého brouka nechtěla naštvat. Ale musela jsem se taky soustředit na pochod přes pláň, která se v bílé barvě zdála nekonečná. “Prostě by mě zajímalo, kam hodláš teď směřovat. Sestra tě nesnáší, Stín je z tebe nějakej divnej… Sama se už přestáváš bát magičů… Není třeba nějaká možnost se uzdravit? Nebo spíš, nechceš to zkusit? Dřív jsi byla taky normální, jako ségra…“

//Medvědí jezírka