Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//značkování

Nova se asi musela rozmyslet. "Víš, co... promejšlej, já se jdu projít. Stejně potřebuju někam do křoví... tak budeš mít čas si to v klidu promyslet a tak," pronesla jsem k ní celkem přátelsky. Byla jsem ráda, že mám novou nemagickou kamarádku. Hodně ráda. Dokonce jsem ji možná i chtěla nechat u nás ve smečce, ale pokud se rozhodne jít, za zlé jí to mít nebudu. Každej potřebuje to svoje a jestli hledá ségru... Má šanci, že ji tu najde sice malou, ale pořád nějakou... Já jsem sem taky přišla hledat sourozence a našla jsem je tu. Možná že se poštěstí i Nově najít zatoulanou magickou sestru. Sice by pak stála před problémem co s tím, ale popravdě možná byla její sestřička jenom prokletá jako ta moje.
Vykročila jsem do lesa a nejprve jsem se vydala na okraj směrem ke srázu. Tohle místo bylo perfektní. Stoupla jsem si kousek k hraně srázu a pak se pustila do práce na finální podobě našeho úlovku. Když bylo vše hotovo, slušně jsem vše zkopala zadníma tlapkama přes okraj srázu a tím se toho zbavila. Oficiálně jsem ze srázu udělala svůj osobní záchod a vůbec mi to nevadilo. Měla bych to tu obejít, aby se tu nějakej magickej cucák nebavil na náš účet jako posledně. Podívala jsem se tedy nejprve na západ. Šla jsem mezi stromy. Občas se otřela tady, občas támhle. Na několika místech jsem se dokonce i vyválela na zemi, abych si podrbala svědění, které mi sužovalo hřbet. Možná jsem chytla někde nějakou plíseň, těžko říct. Možná bych se na to měla někdy pořádně podívat. Na severní části lesa jsem označkovala všechno důkladně, protože mi přišlo, že tahle část by mohla mít nejvíce problémů s upozorněním budižkničemů, že se mají poroučet jinam. Takže jsem se nejenom otírala a válela po zemi, ale dokonce jsem se pustila i do přičupávání k zemi a oficiálního značkování pořádnou metodou. Na straně kde tekla řeka jsem se už popravdě tolik nesnažila. Byla to přeci jenom po srázu nejlépe chráněná část lesa. Řeka sama o sobě byla sice místem, kde se potulovala spousta nezvaných hostů, ale nikdo z nich snad nebyl tak hloupý, aby přecházel na náš břeh. Značkovat bylo potřeba a bylo to potřeba skoro pořád. Jenže Rez se o to tady nestarala a ségra byla kdo ví kde. Mírně jsem se nahrbila a protáhla se.
Pak jsem pozvolna vykročila zpět za Novou, ale rozhodla jsem se, že jí dám ještě chvilku a mezitím se prospím. Praštila jsem sebou o zem a v tichosti si užívala klidu a pohody, kterou mi les nabízel. Konečně začínalo jaro, což znamenalo, že můj puch bude přijatelnější a zvěř bude lovitelnější. Jak já milovala jaro. Jeden by mohl říct, že na jaře vám zajíci skáčou sami do tlamy a skoro by se nepletel.

//loterie

Pohled jsem upírala na zbytkymasa, kostí. Všechno se to povalovalo vedle sebe, ale zároveň to bylo děsně rozházené. Jako by to někdo hezky rozházel, ale tak aby to bylo zároveň v jistém řádu. Aby to fungovalo. Aby to bylo dokonale uspořádaně chaotické. Líbilo se mi to. Bylo to jako já. Byla jsem uspořádaná, ale zároveň i chaotická. Byla jsem uvnitř v dokonalé entropii, kdybych to slovo znala, tak bych se jím popsala. Ale já neznala ani tohle, ani jiná složitá slova myslitelů. Pohled mi padl na Novu, která vrcením hlavy a podivným pohledem na vlastní břicho, nyní již vystouplé, odmítala moje slova o tom, že je nezdravá. Na otázku mi neodpověděla, já se nevyptávala dál a vše bylo v naprostém pořádku. Mluvila ona. Já poslouchala. Rozvalená na boku. Bčicho vystouplé. Naporostá spokojenost. "Tohle bych si nechala líbit," zamumlala jsem. "Jsou... Ale neboj, rozbiju mu za to čenich. A taky za to že se s tebou tahal, za to taky zaslouží, když už se s někým tahá, tak se má tahat se mnou no ne? Mohla jsem ho sežrat, ale nesežrala, takže by si toho měl vážit a ne se potloukat s cizíma... Teda teď tě znám a nejsi cizí, ale před tím jsi byla. A navíc ti takhle blbnout hlavu Smrtí, pche, zaslouží si jednu," pronesla jsem celkem ukecaně. Věděla jsem, že jsem se rozkecala až moc, ale to já takhle vždycky. Většinou když jsem mluvila o Stínovi. Bylo to zvláštní. Nakrčila jsem čenich, jako bych čuchala k něčemu nepříjemnému. "Hele... Zůstaneš nebo půjdeš dál? Jen se ptám, kdyby přišla ségra nebo tak," řekla jsem nezávazně, ale fakt jsem čekala.

Nova se upejpala. "Bejt tebou se do toho pustím... Lepší už to nebude a taky bych ti to mohla sežrat, takže se do toho pusť nebo budou mravenci rychlejší," pronesla jsem mezi sousty, takže jsem to spíše zahuhlala. Nebylo to úplně slyšitelné, ale Nova se pustila do jídla, takže jsem očekávala, že se konečně rozhoupe k tomu, nepřešlapovat, ale pořádně se najíst. Vypadala jako kost a kůže. Hodně vyhuble. Olízla jsem si čenich, když jsem dojedla. "Vypadáš nezdravě, kdys naposledy jedla," zeptala jsem se, ale spíš to vyznělo jako oznámení. Nebyla jsem úplně v rozpoložení, abych se nějak extra soustředila nato, co říkám nebo jak to říkám. Lehla jsem si na bok a hezky se rozložila, jak jsem byla najedená.
"To si budu pamatovat," řekla jsem celkem tajemným hlasem a podívala se Nově do očí. Pak jsem se ale začala smát. "Pff pro nějaký oplácení dobroty jsem to nedělala. Potřebovalas pomoc a narazila na mě. Navíc je trochu chyba smečky, že tě dotáhnul až tam na sever, ale nebo já ho srovnám i s tím jeho opeřencem," pronesla jsem významným hlasem. Mile jsem se na Novu usmála. Vypadalo to, že bych nakonec mohla mít i kamarádku.

Šla jsem před novou a ukazovala jí cestu k úkrytu. Vůbec mě netrapilo, že cizince ukazuju kde spíme. Maso bylo hned u úkrytu, stačilo se jen natáhnout a vybrat si. Díky zimnímu počasí vypadalo dobře. Všechny nejlepší kousky byly pryč ale kosti obalené masem nejsou k zahození. Navíc hezky to vonělo. "Tak si nech čvachtat, " popřala jsem a pustila se sama do jídla. Jednh kost jsem si odtáhla, abych si mohla k jídlu lehnout. Jednou tlapkou hsem kost opirala o druhou a u toho ohlodavala maso. Když žádné nezůstalo, roztomilá jsem kost a začala pracovat na morku. Dobrota.
Nova začala být sentimentální. "Musíme si přece pomáhat no ne?" odvětila jsem j. "Navíc jednou pomůžu ja tobě pak zaee ty mě," dodala jsem s mírným úsměvem. Pak jsem se zase pustila do jídla. Slušným stolováním se to nazvat nedalo, ale to mi nevadilo.

//Loterie

"Mhe," odfrkla jsem si jenom, jako by se mi přilepil jazyk na patro a s mlasknutím se odtrhl. Nelíbilo se mi, že někdo věří na osud nebo podobnou pakárnu, ale ať si na to věří, když se jí to líbí. Nehodlala jsem se s ní v tomhle odhadu dohadovat. Pak se zase rozkecala, jako by se nechumelilo a já si přeložila jednu tlapku přes druhou. Hlavu jsem položila na zem. Chtěla jsem jí odpovědět a tak jsem se nadýchla, jenže ona už zase začala, že vlastně nic odpovědět nechce. Jen jsem stáhla obočí, protože jsem neměla ráda když si někdo jen tak na něco ptal a pak zase neptal. Bylo to divný. "Jak chceš," odvětila jsem na jednu stranu i ráda, že to vědět nechce, protože bych si nějakou odpověď musela nejspíš vymyslet. A to by rozhodně nebylo úplně dobré.
Nova pak pronesla, že moje prdy jí nestačí jako potrava. Zasmála jsem se. Hrubě a huronsky, jak jsem to uměla jedině snad já. A nebo nějaký vypelichaný starý vlk, zkoušený životem a vobhroublý jako bobr. Zvedla jsem se na všechny čtyři. "Konečně nějakej slušnej nápad. Hmm můžeme si dát něco z toho, co jsme ulovili. Sice to bude tužší, ale i tak se to bude dát sežrat. No a nebo si můžem ulovit něco menšího na zub, záleží na tobě na co máš chuť," řekla jsem a pomalu se rozešla směrem do lesa. V podstatě jsem Novu brala jako součást smečky, dáli se to tak říct. Kdo by taky od nás odcházel, když se konečně našel se spřízněnou duší jako jsem byla já. Proplétala jsme se mezi stromy a doufala, že z toho nebudou problémy. Nebylo by to úplně dobrý kdyby z toho byly problémy.

"Osud... nikdy neposlouchej," zabručela jsem. Nelíbilo se mi tohle její chování. Nejenom, že si sama sebe neváží, ale ještě to dává strašně okatě najevo. "Když se necháš osudem tahat všude možně, tak akorát narazíš do stromu... chce to umět... no... mít... hm... těžký slovo, mám to na jazyku... no... takový to.... jó... chce to mít fištrón," pronesla jsem, jako bych snad věděla, co to je za slovo. Někde jsem ho slyšela a teď použila. O obsahu toho slova jsem věděla velké nic, ale mohla jsem ho díky tomu používat, jak jsem chtěla. "Takže koukej, abys ho měla a nikde ho neztratila," dodala jsem ještě a pak se vyjádřila svým grckáním.
Nova byla evidentně paninka, protože si začala dávat ruku před čenich. "Ne, takhle zdravím jenom já... Ještě teda častěji zdravím takhle," zasmála jsem se a u toho si prdla. Pšoukanec to byl tak silný, že by se dalo říct, že mi možná potrhal střeva. Puchu z něj nebylo tolik, což bylo jediné štěstí pro Novu, ale i tak to mohla cítit. "Víš, že jakmile cejtíš prd, tak vlastně chutnáš moje větry? Protože čich a chuť jsou propojený?" pronesla jsem se smíchem. Moje nechutnost mi nedocházela a fakt, že bych mohla někoho odradit, taky ne.

Koukala jsem na Novu trochu jako z jara, protože absolutně nechápala, co jí říkám. "Však to říkám... máš poslouchat jenom rodinu a ty co pro tebe chtěj jen to dobrý... A magičové nejsou dobrý od přírody, takže ty prostě nesmíš posloucaht nikdy. To je prostě daný," broukla jsem, jako bych mluvila s děsně omezeným jedincem nebo dokonce vlčetem. Pomalu a hodně jsem dávala důrazy. Pak promluvila a to co říkala se mi ani za mák nelíbilo. Mluvila moc jako ségra. Zavrčela jsem. "Magičové jsou prostě zlý a tečka. Magie z nich dělá prostě hnus, nepřirozenej hnus, kterej chce jenom ničit a využívat všechny pro sebe, takže magičové jsou zlo a nemůžou být nikdy dobrý," vysvětlovala jsem celkem zmatečně. Bylo to na můj mozek moc složitý. Sice už jsem sebou nenechala zametat tolik, jako dřív. U toho ledu se něco stalo, ale o to víc jsem byla přesvědčená o své pravdě. Magie byla prostě špatná. Ať už se s ní jeden narodil nebo ji získal někde během života. Magie byla špatná, byla nechutná, byla překroucená, slizská a prostě ... "Grck," vydral se ze mně krkanec až někde z paty. Nebylo to nic příjemného a puch to byl taky hnusný pro čenich, ale já už prostě byla taková. Nechutná a smrdutá. A nevadilo mi to.

Ležela jsem na zemi a snažila se neležet v roztečeném sněhu, ale popravdě to moc dobře nešlo. Takže jsem se převalila blíž k jednomu ze stromů, abych neležela úplně v kaluži. Nutno podotknout, že můj mokrý kožich začal opět zapáchat. Jako vždy když navlhnul. "Máš recht, moc se ptáš," zabručela jsem. "Ségra si tu našla jednu budižkničemu," vysvětlila jsem, ale z tónu mého hlasu bylo jasné, že se o tomhle bavit nechci. Jestli Rez uvidím vyženu ji! Ségra se rozhodla a dala mi povolení. Chtělo by to obejít hranice, abych dala najevo, že tu je smečka a že je silná, kdyby se Rez náhodou někde ochomítala.
Mluvila o tom, že nemůže mít sny nebo že je nechce. Já jsem to moc nechápala, celá abstrakce snění nebo tak mi byla vzdálená. Já měla cíl jenom orientovaný na rodinu, nikdy jsem o ničem nesnila, protože mi to přišlo nepodstatné, zbytečné a hloupé. Co je, to je a co není to není. Co bude to nevíme. Takže jsem pracovala hlavně na tom, abych mohla plnit to, co mi zadá sestra. Nova to evidentně měla stejně. Stín by nesouhlasil, ale já jsem ji chápala. "Na poslušnosti není nic divnýho, když posloucháš rodinu a nebo ty, kteří to dělaj pro tvý dobro..." mlaskla jsem. Sama jsem už sestru nehodlala poslouchat, ale jak jsem nad tím přemýšlela, nezbavila jsem se své pozice poskoka.
"Máš recht," zabrblala jsem, když mluvila o tom, že se nechce rouhat. "Tady by to mohl slyšet nějakej jejich pošahanej bůh a nadělit ti magii nebo tak něco," brblala jsem si dál. Její příběh nebyl nic smutnýho. A rozhodně nebyl vůbec jiný než ten, co jsem zažila já a moji sourozenci. Popravdě s mou vlastní minulostí to byla procházka růžovým sadem.

Vracela jsem se k Nově po našem rozhovoru. Celkem jsem se uklidnila, když mi řekla, že jsou magie zlo. A že měla sestru, co na magie doplatila a tak. Evidentně měla svůj problém s magií a to se mi zamlouvalo. Možná jsem ji jenom špatně pochopila? To už byla píseň minulosti a já teď rázovala zpět k nové známosti, poté co jsem vyřešila problém v lese. Chtělo by to označit hranice, ale to počká. Nespěchala jsem, tou čvachtou se to ani nedalo. Naštěstí Nova byla na tom samém místě, kde jsem ji zanechala. "Vyřízeno... Přesně z tohohle důvodu nesnáším tenhle kus kraje. Magií to tu úplně nasáklo, že ti nikdy nedá pokoj, pche," odplivla jsem si na zem vedle sebe a pak se skácela neúhledně k zemi, jako když padá domek z karet. Bylo to neelegantní, ale já byla unavená a na eleganci jsem nikdy moc nebyla.
Nova začínala být zajímavější a zajímavější. "Taky jsem sem přišla hledat ségru a našla. Třeba tu svou taky najdeš," trochu jsem ji povzbudila. "A nebo ji místní přetáhli na svou magickou stranu," dodala jsem v zápětí s pohrdavým tónem hlasu. "A co se ti vlastně stalo? Kromě toho, že to u vás bylo na šišku, protože magičové to ovládali?" Byla jsem utahaná a když jsem byla utahaná, ráda jsem poslouchala. Byla jsem jako dítě na kofeinu. Jakmile mne necháte proběhnout a zaměstnáte mě, vybiju energii a pak budu poslušná jako beránek.

Pomalu jsem obešla stromy a zaměřila se na ducha. Opatrně jsem ho začal nahánět z kaluže směrem ke kostře, která jako poslední klapala směrem pryč. Z nějakého důvodu se rozhodla, že půjde na jednu stranu a nenehcá se chytit. Musela jsem tedy chtě nechtě popostrčit ježkova ducha ke kostře. Dostala jsem hodně nepříjemnou ránu do vlhkého čumáku. Ničemu nepomohlo ani to, že jsem stála ve vodě. Elektřina bolela, ale podařilo se mi vzduchem poslat ježčího ducha přesně na kostlivce. Jakmile se spojily, kostra spadla na zem. "Uff," oddechla jsem si a narovnala se. Pan Brouček byl spokojený. Říkal mi něco o tom, že jsem to zvládli a já se orzhlížela po spoustě kostiček, které se tu povalovaly na zemi. Evidentně se mi podařilo nějak sumdat i ty ptačí duchy ze vzduchu. Jak? To jsem se raději neptala. Nadešel čas vrátit se pomalu k Nově, kterou jsem nechala už tak dost dlouho samotnou. "Díky za pomoc," řekla jsem ještě panu Broučkovi, ale ten už byla zase zalezlý někde v mém kožichu. Nechala jsem to být. Pravděpodobně mu odměnou bylo hlavně to, že mohl pro jednou ovládat mě a určovat tak směr, kterým půdjeme.

"Super. Zásah!" vískal mi na hlavě pan Brouček a evidentně si to, co jsem dělala užíval. Rozhodně tahle spolupráce byla podivná. Brouk na mé hlavě mě ovládal a já se zavřenýma očima procházela lesem. Ze začátku jsem jeho pokyny nechápala, ale postupně jsem si na ně začala zvedat. Brala jsem do tlamy to, co on po mně chtěl a házela jsem to tím směrem, kterým požadoval. Občas chtěl ať něco uchopím fakt opatrně, abych to nespolkla. Jindy jsem se mohla skoro až zakousnout. Snažila jsem se být na všechno jemná, protože mne instruoval, že nesmím nic rozbít. Co jsem to nosila? A proč jemná? Nechtěla jsem otvírat oči, takže jsem broukovi bezmezně důvěřovala. Mohla to být divná symbioza, ale nám to fungovalo. Posupně jsem se začínala oddávat jeho hlasu a nechávala svoje tělo fungovat tak, že občas ani nemusel používat slova a já věděla, co mám dělat.
"Myslím, že je hotovo." Zůstala jsem stát a chvilku oddechovala, než jsem začala otvírat oči. Nejdřív opatrně jedno, ale když jsem nic neviděla i druhé. Byla jsem utahaná, jako šroub. "Támhle je poslední," pronesl pan brouček. Byl to ježek, který se rochnil v kaluži vody z roztátého sněhu. Nebo ježek. Spíše jeho kostra. Modrého ducha jsem viděla o kousek dál.

Konečně. Byla jsem ráda, že jsou pryč, ale vypadalo to, že ne všichni. Viděla jsem spoustu brouků a taky nějaké kostry ptáků, které ovšem poskakovaly po zemi. Chybělo jim peří, které by mohly nějakým způsobem používat k létání, takže běhaly po zemi, jako by nic. Snažily se vzlétnout, ale nešlo to. "Hele víš co, zavři voči. Cejtím, jak se třeseš a nechci, aby ses změnila do vlčátka, takže zavři voři a já se vo zbytek postarám." Kývla jsem hlavou a zavřela oči. Pokud měl pan Brouček plán, tak jsem ho hodlala nechat pracovat. Ucítila jsem, jak mě někdo tahá za uši. Byl to pan Brouček, který mne takhle naváděl. "Kousni, teď." Otevřela jsem tlamu a poslušně kousla. Nevím, co jsem uchopila do zubů a ani jsem nad tím nechtěla uvažovat. Mrskalo se to. Nechtěla jsem uvažovat proč nebo co. Prostě jsem jen plnila to, co mi pan Brouček zadal. A pomocí toho, jak mě tahal za uši jsem se pohybovala. "Hoď." Mrskla jsem hlavou a hodila tu věc ze zubů směrem před sebe.

Moje stádo šlo. A dokonce se mi dařilo vyhnout se velkým stormům nebo křovinám, které by jejich modrá těla mohla nakazit tím, co způsobovalo jejich chřadnutí. Problém jsem měla hlavně s tím, že jsem si všímala i brouků a ptáků, které jsem ovšem nahnat nemohla. Létat jsem neuměla a broučci byli moc malinkatí. Už jsem uviděla, jak to myslel pan Brouček. Ty kostry byly reálné kostry. Chodily a rachtaly. Pomalu do sebe narážely a motaly se jedna v druhé. Polkla jsem an sucho, protože to bylo příšerné. Stáhla jsem uši k hlavě a mírně začala couvat. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Bylo tu moc magie. Moc, moc a já začínala upadat do podivného vlčkovského stavu. Udělala jsem pár kroků dopředu. "Taso pojď sem!" Poslušně jsem začala pochodovat a tím naháněla stádo srnek, zajíců, ježků a všeho dalšího ke kostrám. Jakmile se duch dokl správné kostry, zarachtalo to a kosti se rozvalyl po zemi. Zavřela jsem oči a doufala, že to přejde. "Dobrý?" ozvalo se po chvilce u mého levého ucha. Pan Brouček si na mne vylezl. Otevřela jsem očia uviděla, že kostlivci jsou pryč a duchové taky.

Pan Brouček mi nedal na výběr. Takže jsem se pustila do práce podle toho, co on říkal. Popravdě jsem úplně nechápala, co myslel těma kostrama, protože já jsem si zatím ničeho nevšimla. Což možná bylo dobře. Chodící kostry by mne nejspíše celkem dost vyvedly z normálního psychického stavu. Nelíbilo se mi to i tak. Duchové v modrém se pletly úplně všude a já měla co dělat, abych do některého z nich nenarazila. Už jsem aspoň věděla, co mě čeká, když si nedám pozor. Musela jsem si tedy dávat majzla, kam šlapu. Postupně jsem šla lesem a naháněla modré duchy jako stádo. Tu laňku, tu zajíce. Naštěstí neutíkali moc rychle a narozdíl od veverky jsem je nenaštvala. Svoje stádo jsem jako správný pastevec nepopoháněla moc, ale jenom tak, aby udržovalo správný směr a pohybovalo se vpřed. Doufám, že pan Brouček zařídil ty kosti ať už to myslel jakkoli.

Veverka byla hodně naštvaná. Běžela a prskala. Měla to jednodušší než já, protože já jsem se musela čvachtat polorozteklým sněhem, který klouzal. Nebylo to dobrý a veverka se přibližovala. Uviděla jsem jak se přibližuje a najednou se mě dotkla přímo na ocasu. Projela mnou elektrická rána až jsem zakopla a po bradě přistála na zemi. Chvilku jsem se projela po zemi. A jsem mrtvá. Jediná myšlenka, která mi projela hlavou. Už jsem se viděla, jako jedna z koster, které se válely v lese. Zavřela jsem oči a čekala konec, ale nic. Otevřela jsem oči a ohlédla se. Veverka byla pryč a na zemi se jenom válely kostičky. "To bylo těsný," povzdechla jsem si úlevou. Ale věděla jsem, že teď to bude ještě těžší. "Hele já zkusím nahnat kostry na jedno místo a ty se pokusíš postupně nahnat duchy na to samé. Budu kousek od úkrytu jo?" než jsem cokoliv řekla, tak pan Brouček skočil na zem a utekl mezi stromy.