Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Konečně. Byla jsem ráda, že jsou pryč, ale vypadalo to, že ne všichni. Viděla jsem spoustu brouků a taky nějaké kostry ptáků, které ovšem poskakovaly po zemi. Chybělo jim peří, které by mohly nějakým způsobem používat k létání, takže běhaly po zemi, jako by nic. Snažily se vzlétnout, ale nešlo to. "Hele víš co, zavři voči. Cejtím, jak se třeseš a nechci, aby ses změnila do vlčátka, takže zavři voři a já se vo zbytek postarám." Kývla jsem hlavou a zavřela oči. Pokud měl pan Brouček plán, tak jsem ho hodlala nechat pracovat. Ucítila jsem, jak mě někdo tahá za uši. Byl to pan Brouček, který mne takhle naváděl. "Kousni, teď." Otevřela jsem tlamu a poslušně kousla. Nevím, co jsem uchopila do zubů a ani jsem nad tím nechtěla uvažovat. Mrskalo se to. Nechtěla jsem uvažovat proč nebo co. Prostě jsem jen plnila to, co mi pan Brouček zadal. A pomocí toho, jak mě tahal za uši jsem se pohybovala. "Hoď." Mrskla jsem hlavou a hodila tu věc ze zubů směrem před sebe.

Moje stádo šlo. A dokonce se mi dařilo vyhnout se velkým stormům nebo křovinám, které by jejich modrá těla mohla nakazit tím, co způsobovalo jejich chřadnutí. Problém jsem měla hlavně s tím, že jsem si všímala i brouků a ptáků, které jsem ovšem nahnat nemohla. Létat jsem neuměla a broučci byli moc malinkatí. Už jsem uviděla, jak to myslel pan Brouček. Ty kostry byly reálné kostry. Chodily a rachtaly. Pomalu do sebe narážely a motaly se jedna v druhé. Polkla jsem an sucho, protože to bylo příšerné. Stáhla jsem uši k hlavě a mírně začala couvat. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Bylo tu moc magie. Moc, moc a já začínala upadat do podivného vlčkovského stavu. Udělala jsem pár kroků dopředu. "Taso pojď sem!" Poslušně jsem začala pochodovat a tím naháněla stádo srnek, zajíců, ježků a všeho dalšího ke kostrám. Jakmile se duch dokl správné kostry, zarachtalo to a kosti se rozvalyl po zemi. Zavřela jsem oči a doufala, že to přejde. "Dobrý?" ozvalo se po chvilce u mého levého ucha. Pan Brouček si na mne vylezl. Otevřela jsem očia uviděla, že kostlivci jsou pryč a duchové taky.

Pan Brouček mi nedal na výběr. Takže jsem se pustila do práce podle toho, co on říkal. Popravdě jsem úplně nechápala, co myslel těma kostrama, protože já jsem si zatím ničeho nevšimla. Což možná bylo dobře. Chodící kostry by mne nejspíše celkem dost vyvedly z normálního psychického stavu. Nelíbilo se mi to i tak. Duchové v modrém se pletly úplně všude a já měla co dělat, abych do některého z nich nenarazila. Už jsem aspoň věděla, co mě čeká, když si nedám pozor. Musela jsem si tedy dávat majzla, kam šlapu. Postupně jsem šla lesem a naháněla modré duchy jako stádo. Tu laňku, tu zajíce. Naštěstí neutíkali moc rychle a narozdíl od veverky jsem je nenaštvala. Svoje stádo jsem jako správný pastevec nepopoháněla moc, ale jenom tak, aby udržovalo správný směr a pohybovalo se vpřed. Doufám, že pan Brouček zařídil ty kosti ať už to myslel jakkoli.

Veverka byla hodně naštvaná. Běžela a prskala. Měla to jednodušší než já, protože já jsem se musela čvachtat polorozteklým sněhem, který klouzal. Nebylo to dobrý a veverka se přibližovala. Uviděla jsem jak se přibližuje a najednou se mě dotkla přímo na ocasu. Projela mnou elektrická rána až jsem zakopla a po bradě přistála na zemi. Chvilku jsem se projela po zemi. A jsem mrtvá. Jediná myšlenka, která mi projela hlavou. Už jsem se viděla, jako jedna z koster, které se válely v lese. Zavřela jsem oči a čekala konec, ale nic. Otevřela jsem oči a ohlédla se. Veverka byla pryč a na zemi se jenom válely kostičky. "To bylo těsný," povzdechla jsem si úlevou. Ale věděla jsem, že teď to bude ještě těžší. "Hele já zkusím nahnat kostry na jedno místo a ty se pokusíš postupně nahnat duchy na to samé. Budu kousek od úkrytu jo?" než jsem cokoliv řekla, tak pan Brouček skočil na zem a utekl mezi stromy.

S panem Brouček posazeným za ušima jsem konečně začala dělat nějaký postup. "Začnem támhletou veverkou jo? Většina těch velkejch nedělá tolik paseky, protože jsou na jednom místě nebo tak. Jo a taky jsem si všimnul, že pořád opisujou ty samý tvary, takže bychom je mohli opatrně popohnat do těch kostřiček, páč to funguje evidentně. Ale radši na ně nesahej. Rozhodně je nenech na tebe šahat! Posloucháš mě?" šeptal mi do ucha, zatím co jsem já pohledem hledala veverku. Našla jsem ji, jak se snaží vylézt na strom, který jako by začal chřadnout, čím více veverka lezla. Podívala jsem se na veverku a přiskočila ke stromu. Oběma tlapkama jsem do něj začala bušit, až se otřásal a veverka spadla na zem. Vypadala naštvaně, ale já doufala, že se mi jí podaří pomalu nahnat do její kostry. Jenže se nakrkla a běžela na mě. "UTÍKEJ TÁMHLE!" Běžela jsem pryč, ale nemohla jsem se zeptat, kam mám běžet, takže jsem se nechala jenom navádět panem Broučekm, který mi křičel mezi ušima.

Uviděla jsem dalšího modrého zajdu, který si hopkal kdo ví kam. Rozhodla jsem se, že je prostě budu shánět dohromady, abych je měla na jednom místě a aby nepáchali paseku po lese. Musela jsem se snažit, abych je nepostrácela. Uviděla jsem jednoho a rozešla se za ním a mezitím další mizel kdo ví kam. Takže jsem se spíš tak hloupě procházela lesem, zatím co duchové se mi rozutekli úplně všude. "Sakra," ulevila jsem si. Tohle nebylo dobré, ale já netušila, co s tím. Měla bych vymyslet něco jinýho, ale co... Šla jsem dál. "Našel jsem to...Počkej, co tu děláš?" pan Brouček na mne promluvil z jedhono stromu. "Oni ti zdrhli?!" Kývla jsem hlavou. "U všech bohů, ty mě jednou zabiješ, ty tupko tupá. Po jednom je musíš nahánět!"Kývla jsem znovu hlavou. "Pojď sem a já tě navedu," oddechl si. Udělala jsem k němu pár kroků a nechala ho skočit mi do kožichu. Brouk mi dolezl mezi uši a mohli jsem vyrazit.

Nápad pana Broučka, se mohl zdát šílený, ale já mu důvěřovala. Z nás dvou to byl on, kdo byl inteligentní a měl pod tykadly. Já byla tupá, on ne. Takže jsem se rozhodla, že se do toho pustím podle toho jeho. Nejradši bych ty podivný duchy roztrhala, ale pokud jejich dotek nechal uschnout keř, co by asi udělal mě, kdybych se ho dotkla. "Tak jo," zakňourala jsem, protože se mi to vůbec nelíbilo. Nebylo to dobré, se takhle namáhat ohledně něčeho magického. Mě to aspoň dobré nepřišlo, spíše mě to děsilo. "Tak běž ušáku, hopkej, támhle," pronesla jsem a pomalu začala následovat ušáka a mírně měnila směr jeho hopsání směrem ke kostře, kteoru našel pan Brouček. Zajda najednou hop a byl v kostře. Chvilku jsem si myslela, že se začne kostra hýbat, ale nic. "Uff, tak to bysme měli," oddechla jsem si a chtěla se vrátit k Nově, jenže náhle jsem uviděla další modrý strašidlo. "Chjo," zakňučela jsem a otřásla se. "Já jdu hledat kostry, ty jdi hledat duchy, ok?"

//loterie

Ležela jsem na zemi a sledovala Novu. Něco mi říkalo, že na vlčici něco nehraje, ale úplně jsem netušila co. Najednou začala mluvit. Nakrčila jsem čenich, ale poslouchala jsem, co říká. Nechala jsem ji domluvit, než jsem se sama ujala slova. Popravdě jsme nechápala. "Proč bys chtěla magie?" zeptala jsem se a bylo vidět, že jsem naštvaná. "Pff... Proč? Však jsou ty magie nepř...nepřirozený," řekla jsem a přeřekla se ze samotného naštvání. Pak jsem se zvedla do sedu zatím, co jsem mluvila. "Magie jsou zlo. A ti co je používají jsou naprosto... no k ničemu... jsou prostě naprosto nepo...nepo... nepodstatní jsou postradatelní. Kdo využívá magii ten se nemůže spolehnout sám na see, stejně jako se na něj nemůžu spolehnout já... Magie tě kazí, dělají tě horší, jsou prostě... prostě špatný no. Nechceš je i kdybys mohla," vysvětlovala jsem vlčici, která evidentně magiče obdivovala nebo co a z toho mi běhal mráz po zádech. Jak mohl někdo obdivovat někoho, kdo byl takový?
Zvedla jsem se na všechny čtyři. Uslyšela jsem podivný zvuk, který se nesl lesem. Zastříhala jsem ušima. "Počkej tady, hned jsem zpátky," pronesla jsem. Nechtěla jsem Novu táhnout po lese sebou, kdyby to bylo něco, co by vědět neměla. Pomalým krokem jsem se rozešla směrem do nitra lesa. Uviděla jsem křoví, které bylo úplně zvadlé. Očichala jsem ho. Divný... "Hej, co to je?!" Zvedla jsem hlavu a uviděla podivného světlemodrého zajíce, který hopkal kolem. Měl naprosto černé oči, jako by je ani nikdy neměl. Udělala jsem krok zpátky, ale pak jsem uviděla, co ten ušák udělal. Keř, kterého se dotkl, začal uvadat a zajda hopkal dál. Tiše jsem zavrčela. "Támhle je kostra, zkus ho nahnat do ní, ale nešahej na něj, nevíme co umí." Kývla jsem hlavou a pustila se do toho, co mi říkal pan Brouček.

//Já si tady udělám trestík, tak to pak ignoruj ty posty :D

//Mahtae

Vkročila jsem do lesa a ani se neobtěžovala oznamovat někomu, že jsem doma. Koho by to taky zajímalo? Zrádkyni Styx nebo zrádce Stína? Ani jeden z nich o mne nestál a já popravdě asi ani nestála o ně. Nova se evidentně rozhodla, že teda není hnusná nebo co a já jí to nehodlala už dál rozmlouvat. I když její slova zněla dost nepřesvědčeně po tom, co si vlčice o sobě sama myslí, mi bylo naprosto nic. Zatikalo mi v oku, když jsem přešla hranice a plácla sebou na zem. "Jo větve... to jsem myslela," pronesla jsem. Takový těžký slovo, kdo si ho má pamatovat... Byla jsem celkem ráda, že jsem doma a můžu se v klidu povalovat. Řešit nějaký ptákoviny už mne nebavilo a cestovat taky ne.
"Tak vítej u nás doma Novo. Tohle je Bukový les, ale popravdě bych se tu nevochomejtala bez doprovodu, protože ségra umí někomu pořádně rozcuchat kožich. No... teda pokud se nechceš přidat k nám?" nadhodila jsem. Docela by bodlo mít ve smečce někoho, kdo není můj příbuznej nebo Stín.

Jen jsem kývla hlavou a přešlápla, když začala ona zase prskat. Tentokrát na pana Broučka. Jenže ten ji ignoroval, což pro hovnivála bylo typickým znakem. Když vás neposílal do někam, tak prostě ignoroval. "Proč si myslíš, že seš hnusná? Jsi celkem v pohodě," zhodnotila jsem její vzhled. Nebyla jsem sice odborník, ale ona mi nepřišla nijak hnusná. Měla čtyři tlapky, dvě oči, čenich a ocas. Uši měla taky v celku narozdíl od mé maličkosti, takže počtem na tom byla rozhodně lépe než já. Něco mi tu nesedlo. Pokud se takhle podceňovala, tak jí to do hlavinky někdo vtloukal nebo možná se narodila hnusná a jen si tu hnusnost nesla furt sebou i když z ošklivého káčátka vyrostla v pěknou labuť. Mlsně jsem se olízla. Hmm labuť.
Všimla jsem si, že se vlčice okřikla, když domluvila o tom, že to máme jako nemagičové těžký. "Máš recht," řekla jsem jí a zakývala hlavou. "Máme to krutopřísně těžký a z toho důvodu musíme držet při sobě. Když jsme všichni jako... no ty... stromy to maj... takový ty tyčky... no pohormadě když jsou, jsou silnější," snažila jsem se říct nějaké moudro, ale neuměla jsem si vzpomenout na slovo větev. "Bukový les je támhle, pojď než nás sejme voda z řeky," pronesla jsem a zamířila do bukového lesa.

//Buk

Řekla, že jí těší, což jsem pochybovala. Mě netěšilo. Mě nikdy netěšilo. Mluvila taky o tom, že nehaleká, na což jsem jen protočila oči v sloup a přešlápla z tlapky na tlapku. Neměla jsem úplně náladu na to, někoho poučovat o tom, že mluví moc na hlas. Však ona si na to rychle přijde sama, že přehnaná pozornost je možná až moc a že ji na sebe nechce upoutávat. Zatikalo mi v oku. Začala mluvit taky o Poslovi, což musel být Stín, podle toho popisu. Pokud jí neřekl svoje jméno měl k tomu nějaký důvody a já mu do toho nechtěla zasahovat. "Hmm... tak nějak," řekla jsem neurčitě, takže nebylo poznat jestli souhlasím s tím, že je můj přítel nebo s tím, že mě taky podfouknul. "Vona je sice hezká, ale taky ouplně blbá... Ji nikdo neučil, že to má vzít když jí někdo skládá poklonu? Voprskle si řekne, že ne... Takový urážky nemám zapotřebí," zabručel pan Brouček a zalezl mi do kožichu. Vypadalo to, že s Novou už domluvil, což bylo možná i dobře. Uměl potěšit a urazit jednou větou.
"Ségra je prokletá... Ale magič není... Je to trochu složitější, to bys musela sama poznat, abych věděla," snažila jsem se to nějak popsat. Styx nebyla magičem, ale rozhodně nebyla nemagická. Byla něco mezi. To mě štvalo. Nova evidentně o smečku neměla zájem, chtěl být věčným tulákem. "Tak to hodně štěstí, doufám, že až někde najdu tvojí mrtvolu, tak na ní bude kus masa k zblajznutí," zahudrovala jsem.

//Loterie
JG přes mahtae sever

Šla jsem a doufala, že mne tahle vlčice nebude otravovat už moc dlouho. Tady na jihu to bylo příjemnější, než na severu. "Tasa," řekla jsem jí svoje jméno, které zaskřípalo mezi zuby. Nebylo to jméno, které by si jeden užíval vyslovovat. Nebylo to ani jméno, které byste chtěli slyšet. Bylo takové mhe... nic na něm nebylo zajímavé. Jako když vykašlete kostičku "tasa". "Měla by ses rychle naučit, kdy je lepší mít chlebárnu zavřenou a moc nekrákorat. V tomhle kraji je magie na každým kroku a jeden nechce být tím, kdo skončí pod hlínou, protože moc poutal pozornost halekáním," vysvětlila jsem jí. Netušila jsem jestli nějaký magič by vůbec byl ochotný se sněhem prodírat až k nám, a jelikož tady na jihu vše tálo, bylo to celkem nepravděpodobné. Řeka začínala sílit a já jenom doufala, že se nevyleje z koryta
"Jak by to fungovalo? Dostaneš ránu a chcípneš, konec, šmitec, finýto," zaprskala jsem jako by mi někdo šlápnul na ocas. "Prej jak to se smrtí funguje, pche," drmolila jsem si spíše pro sebe. Popravdě bylo více náznaků, že ze země mrtvých se dalo vrátit, ale já tomu přikládala váhu asi tolik jako srnčímu bobku přilepenému na tlapce, tedy žádnou. Nova najednou vyjekla, že po mně něco leze. "To není něco, to je pan Brouček," řekla jsem jí s klidným hlasem. Brouk vykouknul z kožichu a prohlížel si vlčici. "Volalas mě?" řekl nabroušeně, jako by si v mém kožichu dával deset, což možná byla pravda. "Ne," řekla jsem stručně, ale on pořád vejral na Novu. Dokonce si vylezl na můj zadek, aby na ni lépe viděl. "Hmm... Jste celkem hezká a vypadá to, že magií nepolíbená... Jak se jemnujete?" Byl to celkem slušňák, když ho to popadlo, ale i tak v jeho hlase bylo něco nepříjemně slizkého. Možná za tu slizkost mohl fakt, že je broukem a nebo to, že byl spojený se mnou. Kdo ví. "Kam teď chceš vůbec jít?" zeptala jsem se Novy. "Kousek odtud mám smečku, vede ji moje ségra..."

//SG přes VVJ

Prý přítelkyně. Mírně jsem chrochtla jako divočák. Posměšně. Přítelkyně tu rozhodně skoro nikdo neměl. Nebo jsem je neměla jenom já? Přátele vás vždycky maximálně tak oškubou. Rodina je věčná... Kráčela jsem pořád dál a dál. "Tak se jmenuješ?" zeptala jsem se když vykřikla slovo a pak zopakovala to, co jsem říkala já. "Jo jasně, děsně vtipná Papoušku. Bejt tebou tak tolik neřvu, nebo sem přilákáš hladovýho medvěda nebo něco jinýho. Horšího," okřikla jsem jí drsným hlasem, jako bych se bála, že může opravdu přivolat záhubu na nás na všechny. Mírně jsem se nakrčila.
Pak už to šlo po pláni celkem v klidu. Papoušek šla za mnou a já jsem kráčela v čele. Nebála jsem se jí ukázat záda ze dvou důvodů. Prvním bylo, že by mi stejně nebyla schopná zásadně ublížit s tím jak chabou konstrukci měla. A za druhé jsem si ani neuvědomovala riziko toho, kdo jde v předu. "Proč by pro tebe posílala Smrt... To je od něj typický, takhle si z někoho vystřelit, prej poslala Smrt... Ta by pro tebe neposlala, na místě by tě zabila," zabručela jsem a rázovala dál na jih.

//Mahtae jih přes Mahtae sever

Vypadalo to, že jsem se možná unahlila. Pohledem jsem přejela vlčici. Hraje to na mě? Nebo opravdu magie nemá a nesnáší je. Nakrcila jsem čenich, ale uvolnila svůj postoj. Byla jsem ráda, že jsem ji hned nezakousla, protože začala být zajímavá. Mluvila o tom, že jako vlčice magii nemá. "Tady jdou i vlčices magiema.... pohlavís tim nemámoc společného, " odsekla jsem se zavrcenim, které už nebylo tak výhrůžné jako před chvilkou. Mluvila o sobě jako podřízené samcům. že by ji taky nekdo mučil? Uvolnila jsem postoj úplně a narovnat se. Taky jsem přestala vlčici obcházet. "Odjud jsi? A proč posloucháš co ti kdo řekne? " parafrázovala jsem Stína a to, co řekl mně.
Začínala tu být celkem zima. Přestala jsem vejrat a rozhodla se jít na jih. "Hmm jestli nejsi magič a nechceš pojít jejich rukou, pojď se mnou," navrhla jsem. "Pročjsi vubec chtěla k Smrti?: rozešla jsem se s těmito slovy na jih.

//JG

Koukala jsem na ten podivný úkaz. Vlčice stála a koukala na mne, jako by se vůbec nebála. Prostě tam stála a zavírala oči. Jako by prostě čekala až se jí vrhnu po krku. Kroužila jsem kolem ní dokolečka, protože jsem nechtěla na tuhle její šarádu přistoupit. Co zamýšlí? Proč se nekrčí nebo nebojuje? "Tak chtěla jsi najít smrt ne a třeba ti tvoje vlastní tu cestu ukáže... A nebo taky ne a ty prostě chcípneš," pronesla jsem s podvným úšklebkem a zasmála se. Byla jsem z toho celého průběhu zmatená. Vlčice rozhodně nebyla normální. Možná byla více střelená než já. Jenže já neměla úplně na střeštěnosti náladu.
"Jsi magič, jako všichni tady. Sice máš žlutý oči, ale chceš za tou jejich pošahanou bohyní, takže co bys u ní mohla chtít kromě magie? Hmm... Jsi magič že jo?" zaváhala jsem, jestli vlčice není jenom chudákem jako já. Možná, že kdyby se mne neptala na Smrt, tak bychom mohli být kamarádky. Nebo minimálně se o to pokoušet, než bych ji sežrala... Nebo taky nesežrala. Teď měla poslední šanci se z tohohle vymotat. Stačilo mne přesvědčit, že není magič a mohla přežít o chvilku déle.