Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 1/10 - XY

Přišla jsem k jezeru. Měla jsem žížu. A co děláme, když máme žížu? Pijeme. Kolem to celkem smrďánkovalo puchem nějakých vlků, ale toho jsem si nevšímala. Byli naštěstí daleko a já se z tohohle důvodu nemusela nějak extra snažit, abych se jim vyhnula. Prostě jsem si to nakráčela k jezeru a pustila se do neslušného, usrkaného, hltavého pití. Kdybych měla aspoň nějakou sebeúctu, tak bych mezi hlty zavřela tlamu, ale ne... ne, ne, ne... moje sebeúcta nebo vychování byly kdo ví kde. A ani jsem je nepostrádala. Možná bych mohla někdy začít být víc jako dáma, třeba bych pak aspoň nebyla furt sama... Nah, jsem ráda sama. Mírně jsem nakrčila čenich a pšíkla si takovým stylem, že mi voda vystříkla z čenichu. "Au...DOVOSÍHOHNÍZDAPRÁCE!" zařvala jsem a začala poskakovat, protože to tak neskutečně moc štípalo, ale vážně. Tak moc! Moje poskakování mi nevadilo, ale ten křik mohl přivolat nevítanou pozornost.

Spala jsem jako malinkaté vlčátko, které někdo hodil do vod lahodného zapomnění. Neměla jsem už žádné sny. Všechny jako by se mi vykouřily najednou z hlavy a odletěly pryč. Byla jsem naprosto uvolněná, ale spala jsem opravdu tvrdě. Nemohla jsem tedy tušit, že moje pelešní společnice se probudila a rozhodla se, že už měla spánku dost. Kdybych mohla já rozhodovat, spala bych ještě několik hodin, ne-li dní nebo dokonce týdnů. Jenže já nerozhodovala. To Nova. Rozhodla se zakrákorat moje jméno, a to mne vytrhlo ze spánku. Škubla jsem sebou a otevřela oči. “Teď už ne, když jsi mě vzbudila,“ procedila jsem se zavrčením mezi zuby, protože se mi tohle probuzení nelíbilo. Pak jsem se pomalu začala zvedat, abych se protáhla jako vyhublá kočka a nakonec sebou zase plácla na zem. Nějak jsem potřebovala probrat tělo, ale mysl by nejraději ještě spala. Nova ovšem vypadala, že je připravena na nový den.

Chrápala jsem, jako pořádnej medvěd a ne jako vlčice, která vypadá pořád jako odvržený vlče matky, která neměla dost mlíka, aby ho živila. Škoda pro mě. Mírně jsem se zaškaredila ze spánku, ale pořád jsem dál tvrděl spala. Měla jsem spoustu snů. Některé byly o mé matce, některé o sestře. V některých se objevili bratři nebo známí. Nějak mne to ale neprobouzelo, ani jsem se nepřevalovala. Prostě jsem ležela, jako bych byla vycpaná. Nic mě nebudilo, nic mne neobtěžovalo. Byla jsem spokojená. Aspoň ve spánku jsem se konečně mohla pořádně uvolnit a nemusela jsem se zaobírat tím, co mě nezajímalo, ale trápilo. Magie. Ve snech nebyly. To bylo skvělé. Sny byly příjemné v tom, že byly jenom vymyšleností. Nebyly reálné. Mírně jsem se ušklíbla ze spánku, opět. Ani převalování se Novy mě nedokázalo probudit. Pokud se chtěla vlčice zbavit mých plynů a chrápání, musela si mne evidentně probudit sama, protože já se uložila k zimnímu spánku, nejspíš...

Usnula jsem dřív než Nova. Já tenhle příběh znala, takže jsem mu nemusela věnovat tolik pozornosti. Pro ni to byla novinka, takže se vybavovala s broukem mezi mýma ušima a já si spokojeně mohla podřimovat. Odplula jsem do říše snů dříve, než jsem si to ani stihla uvědomit. Já vždycky spala jako pařez. Neměla jsem to pověstné lehounké spaní vlčic, které vzbudí první zapískání. Dokonce jsem ve spánku chrápala a uvolňovala samovolně větry ze zadního konce, což byl takový můj přirozený proces během tvrdého spánku. Potřbeovala jsem si odpočinout. Jak moje tělo potřebovalo odpočívat, tak moje hlava.
Sestra mě štvala. Sama nevěděla, co pořádně chce, nebo i kdyby to věděla, tak mi asi bude věšet bulíky na nos. A navíc. Teď byla magič. Musela jsem to říct Stínovi, ale ten tu nebyl. Vadilo mi to. Nechtěla jsem tu být sama. Byla tu Nova, ale ta nebyla jako Stín. Se Stínem jsem se cítila bezpečně. Těžko říct proč, ale něco mi prostě namluvilo, že jsem s ním v pohodě a v klidu. Navíc jsem mu to pořád chtěla vytmavit, jak se choval k Nově a že mi nic neřekl a tahal se s jinou vlčicí. Ani jsem nevěděla, proč mi to vadí. Ve spánku jsem se převalila. Byla jsem jako vlče, které si nárokuje svého kamaráda jen pro sebe. A taky jsem mu musela ukázat, jak jsem se změnila... Musela jsem mu dokázat, že jsem ho poslechla.

Otázka, kterou mi položila, byla moc chytrá. Kdybych měla aspoň tři mozkové buňky, jedna by jistě něco vymyslela, ale já měla jenom dvě a ty byly schopné řešit jenom základní věci jako neumřít a nemít v lásce magie. Nebylo tedy v mých silách, abych jí nějak uceleně odpověděla. "Existujou akorát pro to, aby ubližovaly," řekla jsem, i když jsem vlastně na nic neodpověděla a jenom jsem zopakovala to, co ona řekla. Netušila jsem, jestli jí tahle odpověď bude stačit, ale já na sebe byla pyšná, že jsem to tak krásně vymyslela.
Nova se pak zeptala na pana Broučka. Už jsem se nadechovala k odpovědi. "No tak to by ses měla zeptat mě ne?" pronesl ten hovnivál, který se momentálně vytřepal z mého kožichu mezi moje ušiska, aby hezky viděl. Zaklapla jsem tlamu a položila si hlavu na tlapky. Pan Brouček na mojí hlavě byl tak přímo ve výšce, aby na něj Nova viděla. "On ti to řekne asi líp než já," pronesla jsem a mírně zývla. Byla jsem celkem unavená. "Tedy... Na tuhle malou tupou osobu jsem narazil když sem přišla. Původně jsem si myslel, že mi poslouží jenom jako otevřenej bufet, protože má v kožichu snad všechno, co takovej brouk potřebuje. Navíc voněla jako čerstvý srnčí výměšky a to já prostě rád. No, jenže pak jsem zjistil, že kromě toho, že hezky voní, je naprosto tupá a ztracená v tomhle velkým světě. A já jsem dobrák od kosti, kterej rád pomáhá ostatním víš... Takže jsem se rozhodl, že s ní zůstanu. Mám v jejím kožichu pohodlí, jídlo a dopravu k tomu zdarma. Navíc se nemusím bát, že bych někde zmrznul nebo že by mě někdo sežral," rozvášnil se ten brouk, který se naparoval mezi mýma ušima. Byla jsem celkem ráda, že si může popovídat a já nemusím mluvit vůbec.

Nova byla ve všem nová. Přišla mi jako takovej malej záprdek, kterej se ne a ne dostat na světlo světa, protože je prostě moc zvyklej žít ve stísněným prostředí. Mírně jsem naklonila hlavu, když se porozhlédla kolem. Kdybych věděla, že se jí zamlouvá Duncan, možná bych jí za to vyčinila, ale já jsem naštěstí neoplývala žádnou magickou sílou. Což bylo dopře nejen pro ni, ale i pro mě. Nebyla jsem úplně nejlepší, co se týkalo zvládání stresových situací a rozdílných názorů.
Ležela jsem si na zemi a nechávala se hýčkat teplem a útulností domova. "Jasně, že jsem pohodová, ještě abych nebyla v týhle cvokárně... No ne? Je to tu samej podivnej šizuňk a kdo ví, jestli náhodou nemaj pod těma svejma magickejma schopnostma schovanou ještě nějakou další nepřirozenou zrůdnost. Třeba takovej Duncan, ten je slizkej, že by si na něm jeden mohl namazat sedací hrboly a jít se klouzat po kopečkách," vyžvanila jsem jí snad i díru do hlavy svýma názorama, který jí asi nezajímaly, ale mě to bylo putna. Chtěla jsem si prostě pokecat a konečně jsem měla někoho, komu jsem mohla hezky od plic říct, co si myslím a kdo mě jednou chápal a poslouchal. Stín se snažil, ale nechápal mě. Přece jenom to byl magič, nemoh chápat. Ale Nova byla jako já. Mohla chápat. Magičové jí taky ublížili. "Kde asi je," broukla jsem si pro sebe, když zmínila, že za mnou Stína pošle.

//les

Vkročila jsem do našeho úkrytu a pak si našla jeden flek, kde jsem se svalila na zem. Bylo to tu celkem hezké, když tu nesmrděla Rez. "Ségra nebejvala taková... Byla normální, ale má teďka celkem zlomený srdíčko od jedný pipky, takže se prostě nemůže zase vyhrabat z toho všeho, do čeho spadla. Ale jak se říká, každej musí padnout na dno, protože odtamtud vede jen cesta vzhůru... Nebo tak nějak," zamudrovala jsem, zatím co jsem se uvelebila na svém kousku místa. Bylo tu teplo a příjemě. Navíc se tu jeden nemusel extra mačkat, aby se zahřál a tak to bylo pohodlnější. "No, ty jsi ovšem celkem pohodová, takže si nemyslím, že by s tebou měla problém nebo ták něco. A kdyby jo, tak prostě přijdeš za mnou a řekneš mi to. Nemáme tu moc pravidel... Jo vlastně... Kdybys tu potkala vlčici jménem Rez, tak ji vykopni," řekla jsem a kývla hlavou, jako by to bylo něco, co jsem si měla pamatovat a předat. "No a když uvidíš Stína a to jeho kuře, tak je pošli za mnou, musím mu vyčinit, že se s tebou pouštěl do srandiček...!"a že se do nich nepouštěl se mnou. Cítila jsem snad lítost nebo zradu? Možná mi i chyběl? Jenže mě toho chybělo hodně.

//Značkopost

Oklepala jsem se a rozhodla se ukázat Nově náš luxusní bejvák. Bylo hnusně. Měla jsem mokrej kožich, kterej páchnul, ale aspoň už přestalo pršet. To bylo celkem štěstí. Brzo to tu bude zarostlý, tak to bude úplně pohodička i v dešti. Zatikalo mi v oku. "Tak pojď Novo, vezmu tě na okružní vyhlídku," pronesla jsem a nasadila celkem oduševnělý výraz, který se na mojí tvářičce objevoval jen náhodou. Nebyla jsem úplně myslitelem, ale když jsem konečně o něčem něco věděla stálo to za to. No a o tomhle lesíku jsem toho věděla celkem dost. Teda. Věděla jsem kde se tu dá lovit a kde dobře spát. Rozhodla jsem se nejprve ukázat Nově sráz, který se málem stal jejím finálním domovem. Koukla jsem se přes okraj a pak se podívala na Novu. "Tohle je sráz, sem ségra hází ty, co se jí nelíběj a já sem chodím na malou stranu, je to fajne když se ti zrovna něco hejbe ve střevech, že to spadne dolů a už to nikdy neuvidíš," pronesla jsem jako bych pronášela nějakou velice vážnou věc. "Ale bacha, kloužou tu listy," dodala jsem při vzpomínce na příhodu se Stínem. Teď tu listí nebylo. To bylo dobře.
Vykročila jsem dál. Vzala jsem to směrem, kde byla ta podivná slaná voda. "To je moře... To nepij," shrnula jsem dvě základní informace o tomto kousku půdy. "Tady se můžeš slunit a nemusíš se bát, že by na tebe někdo zaútočil nebo tak," prohodila jsem a odplivla si někam do trávy. Pak jsem pokračovala dál, kolem našich hranic. Občas jsem tlapkou ukázala na louku a řekla: "Louka." Nebylo tu vlastně nic, na co by mohla být Nova zvědavá, ale já se vžila do role hostitelky, která provází nováčka a tak jsem jí elegantně ukázala, co a kde je. "Tady je řeka, tudyma sem proudí normálně naprostý bezmozci, protože si myslej, že si to k nám můžou nakráčet a my se z nich asi posadíme na zádele," štěkla jsem a odplivla jsem si směrem k vodní hladině. "Tady k těm keřům choděj občas srnky, ale co jim na nich chutná... To netuším," pronesla jsem a zamyšleně se koukla na bobule, které byly na stromech. Ochutnat nebo neochutnat? Vypadaly tak lákavě. "Tasino! Ty tupko tupá, ne že to sežereš. Je to jedovatý!" ozvalo se mi z kožichu a na mém čenichu se objevil brouk, který si sedl mezi moje oči. Musela jsem zašilhat, abych ho viděla, jak na mě tyká tykadlama. "Jo jasný... jedovatý... nejíst," kývla jsem hlavou a rozešla se směrem k úkrytu. Brouk se mi mezi tím zapletl do srsti mezi ušima. "No a tady bydlíme," ukázala jsem tlapkou k úkrytu a doprovodila to slovním sdělením. "Tak jdem dovnitř," dodala jsem a vyrazila pomalounku dovnitř.

//úkryt

Styx a ten její zameták se rozhodli odporoučet pryč. Jen doufám, že mu nastaví pozadí někde za rohem... Přivřela jsem oči, že jsem z nich měla jenom dvě uzounké štěrbinky. Nelíbilo se mi, jakou rozhoďnožkou se ségra stala. Nebylo to nic osobního, mohla si dělat co chtěla. Však to bylo její tělo, ale trochu jsem se obávala, že jí zase někdo zlomí srdíčko a bude z ní ufňukaná slepice. Vopelichanej holub. Lepší by bylo, kdyby držela kolena u sebe, zadek k zemi a každýho borce kousla do ocasu, kdyby si na ni dovoloval. Protočila jsem oči v sloup, zrovna v moment, kdy se mi nad hlavou začaly lámat větve a padat směrem k zemi. Ještě, že jsem se tam podívala, jinak bych dostala pořádnou herdu do hlavy. Takhle mě jenom lízlo pár menších větviček. "Stromy nechutný zdegenerovaný," zabručela jsem si a přidala i několik peprnějších urážek.
Nova stála kousek ode mě. Otočila jsem se na patě směrem k ní. "No tak vítej do rodiny. Jednu část už znáš, Stína vlastně znáš taky... To je... Stín je něco jako slupka na banánu," pronesla jsem drsně. Přirovnání k ovoci působilo možná vtipně, ale nasvědčovalo mnohé o vlkově užitečnosti a nátuře. "Chceš to tu ukázat?" zeptala jsem se nové členky klanu.

"Jo Duncan je tvůj přítel... Rez je tím pádem tvoje co... přítelkyně? No takže tu máme celej trojúhelníček... A nebo je Duncan jenom přítel s výhodama a Rez je tu ta co vostrouhala, nebo naopak je Duncan ten co vostrouhal... Já už se popravdě v tom tvým nastavení nevyznám," začala jsem si hudrovat pod svoje vlastní fousy a bylo mi jedno, jestli mě ségra slyší nebo neslyší. Nova se snažila všechno uklidnit, ale jí jsem jenom přejela pohledem. Měla by držet kušnu. To že za všechno mohla momentálně situace kolem ní, jí nedávalo právo se motat mezi mě a ségru. Neřekla jsem jí k tomu ovšem nic. Nechala jsem jí ať si popelem pohází celou hlavu, když jí to udělá radost.Duncan se snažil působit jako velkej, zlej vlk, ale v mejch očích to byl pořád jenom blbec, co zdrhal z podělaný nory s mým malinkým překvapením. "I když počkat, Duncan si vlastně nezašpásoval... Nebo jo... Já už nevím, těžko se to sleduje, tyhle tvoje pletichy s každým," drmolila jsem si pořád svoje a v duchu došla k nepopsatelnému závěru, že moje sestra je..... . Jednoduše řečeno. Sečteno a podtrženo. Nejenom, že je magická a tahá si magiče do lesa, ale ještě si je tahá do vlastního pelechu a peleší se s nima, jako by se nechumelilo. "Ještě by jí taky někdo mohl v troupě napéct pár buchet, to by byla teprve zábava," mrmlala jsem si pořád svoje. Kdo to slyšel nebo neslyšel mě nezajímalo, já si prostě kecla na zadek a drmolila urážky na hlavu sestry.

Styx moje pohledy nesnesitelně ignorovala. Přehlížela mě, jako bych byla kus tajícího sněhu. Jako bych nestála ani za pohled zpátky do očí. Aha, takže je to tak. Prostě ona si tu s tímhle blbečkem může klidně vykecávat, ale já nesmím? A navíc on si nakráčel až sem? Nova čekala stranou... A pak že ona není Alfa, pak že nic není jenom o ní. Hlavou mi jely pořád ty samé myšlenky. Měla bych vychladnout. Zařadit zpátečku, stáhnout ocas a jenom je nechat odejít. Nova přeci jenom byla ve smečce. Jenže mě se nějak nechtělo. Nově nabytá moc nad Styx mi dávala pocit nepřemožitelnosti. Byl to ten pocit, co vás dostane na nejvyšší vrcholek hory nebo vás donutí přeskočit i tu největší trhlinu. Taky mohl občas přinášet dost brutální pád, ale to mi nedocházelo. Ne teď. Období vzdoru. Tak by se to nazvalo. Nebo možná čirá ztráta pudu sebezáchovy a naprostý idiocismus.
Duncan a Styx mluvili. Nova hledala sestru. Byla přijatá do smečky, ale evidentně nevěděla, že ségry se ptát nesmí. Ale proč by vlastně... Styx přece není Alfa. "Mimochodem, když teda nejsi Alfa... Tak jak to, že rozhoduješ, kdo tu může zůstat a kdo ne? Hmm... Dvojtej standard, je to jasný. Pro tebe nějaký pravidla, protože jsi napůl magič a pro nás nemagickej povl nic, že jo... Jsem doufala, že budeš jiná když už teda jsi magič a evidentně tě to nijak nevytáčí," začala jsem prskat. A že mi pár slin odletělo do všech směrů byla jistota. Kdo dostal zásah slinou těžko říct. Měla jsem pochuchaný nervíky a nedořešený konflikt se ségrou, kterýmu tenhle hnědej vořech jménem Duncan nandal jenom korunu. "Duncan je navíc dokonalá ukázka toho, že si sem může nakráčet nějakej šmudla a tobě je to jedno, ale když sem přivedu nefalšovanou nemagičku, co jenom hledá ségru, tak ji málem hodíš ze srázu? Proč se nešel ze srázu proletět Duncan hmm? Je to nefér! Prostě nefér!" prskala jsem jako malý ukňučený vlče. Otravný vlče, nutno podotknout.

Ségru jsem nekomentovala. Chtěla jsem, aby tu mohla Nova zůstat, ale popravdě se mi nelíbilo, že bych ji musela hlídat, aby Styx nepřelítlo něco přes čumák a ona neodtáhla nebohou vlčici ke srázu. Mírně jsem se ošila, ale nic jsem neřekla. Tohle si musela Nova vybojovat sama. Když k nám nakráčel ten hnědej vydřiduch, moje pohledy byly ignorovány. A vzhledem k tomu, že jeho krk se neocitl v zubech mojí sestry bylo to jasné. Dvojí metr. Všechno se točí kolem ní. Její kamarádi tu můžou být a chodit sem jako by se nechumelilo, ale moji ne... Její nabíječ si může hulákat, aniž by dostal třeba jenom zavrčení, ale Nova, která v klidu čekala u hranic dostane smýknutí o zem. Typická Styx. Pohlédla jsem ještě jednou významně na sestru, která první pohled ignorovala nebo aspoň dělala, že ho ignoruje a pak jsem si sedla na zem.
Duncan, pokud jsem si na jeho jméno vzpomněla dobře, se postupně začal zdát trochu příjemnější než obvykle. Dokonce se mi nezdálo, že by byl tak odpornej jako normálně. Dalo se i celkem chápat, co na něm ségra měla. Za rvačku by stál... Usmál se na mě a na něco se zeptal. Normální vlčice by se zastyděla a asi by se na tak neodolatelný úsměv usmála taky. Problém byl v tom, že já nebyla normální. Pokusila jsem se o mírný úsměv, ale spíš to vypadalo že cením zuby ze své divně stavěné tlamy. Navíc mi chyběl zub, což taky nemohlo působit roztomile. Neměla jsem ani přirozeně nastavené způsoby, jak někomu naznačit, že jsem kolem něj v pohodě a uvolněná. Až na jeden. Pufg. Z mého zadního konce vyšel pšouk tak smrdutý, že by se za něj nemusel stydět ani tchoř. Tyhle malé známky uvolnění a náklonosti si ode mne zatím odnášel jen Stín a nebo členové rodiny. Něco ve mně se ovšem cítilo v pohodě, i když tu chodil Duncan.
Nova odešla. Byla jsem za to možná i ráda, ale najednou jsem ucítila její pach, jak se k nám blíží a už stála kousek od nás. Mírně jsem pohodila ocasem. Z radosti, že se vrátila. Ale pak jsem mírně stáhla uši dozadu. Ségra by ji mohla zakousnout kdyby chtěla. A to bych se do toho musela zase vložit. Na druhou stranu jsem doufala, že zrovna Styx ocení odvahu vlčice, která se i po takovém prvním setkání vrátila s tím, že by tu chtěla zůstat.

Ségra byla příšerná, navíc se rozhodla, že odejde. "Ne," odvětila jsem jí stručně a jasně, na její pokus nabídnout nám něco k jídlu, který ovšem podala velice kousavě, takže jsem si nebyla jistá, že by nám něco donesla. Jen jsem to nechala být. Nechtěla jsem se už dohadovat. Bylo to vyčerpávající. "Měla bys jít," otočila jsem se na Novu, když se Styx rozešla pryč. Byla to moje kamarádka, ale nechtěla jsem riskovat, že se ségra vrátí a zase se jí pokusí zabít. "Třeba najdeš svoji sestru a nebude na tom tak špatně, jako ta moje. Ale hledej rychle," zabrblala jsem a podívala se do lesa. Styx se vrátí asi rychle.
Nepletla jsem se. Sestra se vrátila po chvíli. Nejspíš se jí lov moc nepovedl. Nezajímalo mne to. Bylo to její břicho, když je tak magická, mohla si něco ulovit jako zbabělej magič ne? Zatikalo mi v oku, ale nic jsme neřekla. Jenže to už si to k nám nakráčel ten namyšlenej bloud. Hnědej jako bobek, co mi vypadne ze zadku po dobrým žvanci se zlatým kusem čehosi v uchu. Tiše jsem zavrčela a naježila se. Pak jsem hodila pohled po ségře. Tak co? Taky ho začneš za krk tahat ke srázu nebo se konečně ukáže, že tady jedeš dvojí standard a co platí pro mě, neplatí pro tebe? Na kecy, které vypadly z toho kusu hnědé hmoty, jenž se nazývala vlkem, jsem zareagovala pokývnutím. Pak promluvil znovu. Fakt to tak myslel? Huh... Asi jo... No když to říká, tak mi to asi fakt sluší víc než normálně... Mírně jsem se nakrčila. Nebylo mi to moc příjemné, ale z nějakého důvodu jsem mu to věřila. A když jsem na něj teď koukala, už nebyl tak odpudivý jako prve. Mluvení jsem nechala na sestře. U mě se museli spokojit s tím, že jsem přestala vrčet a neježila se tolik.

Zase to otočila na mě. Všechny problémy byly moje, jí se to netýkalo. Takhle by se ovšem sestra neměla chovat ne? Nebo snad ano? Byla jsem ráda, že ségra pustila z hlavy Novu a ta se teď mohla rozeběhnout pryč nebo aspoň zaujmout nějakou jinou strategii. Co si vlčice kus od nás vymyslí mě moc nezajímalo, protože teď jsem něco řešila se sestrou. Její magické schopnosti byli něco, co mě prostě přinutilo přemýšlet o všem víckrát. Popravdě mi o svých schopnostech několikrát řekla, ale byla to pravda? Nebyla to jenom ona křídla o kterých sama nevěděla, kde k nim přišla? Nebo mi opravdu ukazovala, že umí používat magii... Ale to bych nezapomněla ne? "A můžeš se toho zbavit?" zeptala jsem se. Spíše jsem to pípla. Celkem dobře jsem si pamatovala, že jsem sestře naposledy nabízela odtrhnutí křídel, ale nechtěla to. Teď jsem se jí ptala na vzdaní se magie. Jenže mi něco napovídalo, že sestra se jí vzdát nebude chtít.
Pak pronesla, že není ničí Alfa. "Tak proč jsi chtěla zabít Novu, když nejsi ničí Alfa nemáš ani co někoho vyhánet ne?" zaprskala jsem si pod vousy a bylo jenom na Styx, jestli má tak dobrý sluch, aby to zaslechla nebo ne. Mluvila o tom, že jsem její sestra, jako by to bylo nějaké břímě. Koule na noze, kterou musí táhnout světem. Ale hledala mě? Když jsem během bitvy s magiči zmizela napadlo jí to vůbec? Nebo prostě frnkla a nechala mě napospas... Ale já ji hledala. Sem mě dostala snaha ji najít. Nemohla jsem ji opustit. Nešlo to. Jenže už jsem nemohla být ani Styx podřízená. V mých očích se rozpadala. Moje sestra už nebyla tou silnou a neochvějnou vlčicí. Byla prostě jenom prázdnou skořápkou, která fňuká kvůli magický přítelkyni a čenichuje se s magickejma vlčatama. Nic z toho jsem neřekla. Pořád byla silnější. A narozdíl od pozice ve smečce nebo čemkoli, co tohle bylo, sílu jsem respektovala. Kývla jsem tedy jenom hlavou.

Sledovala jsem Styx a můj život se proměňoval v prach. Všechno kolem se rozpadalo s tím, jak si zahrávala moje sestra s magií, jako by to bylo normální, jako by to pro ni bylo přirozené. Jako rozlomit kost nebo vlčkovský krček. Jenže tohle nebylo přirozené. Bylo to odporné. Obracely se mi z toho vnitřnosti a všechno bylo proti. Nechtěla jsem přijít o sestru, ale byla tohle moje sestra vůbec? Byla to ta vlčice, kterou bych následovala až do horoucích pekel? Nebo to byla jenom nějaká magická náhražka? Co když Styx zemřela a není a místo ní, je tohle nastrčené kukaččí nedochůdče? Nechápala jsem to. Netušila jsem, jak se mohla sestra takhle snadno vzdát svých ideálů o čistém světě bez magičů. Jak mohla tak snadno zapomenout na všechno, co nám dělali... co mě dělali... co jí dělali. Možná že už ale žádné my nebylo. A nebo možná nikdy nebylo. Vždycky byla jen Styx a její nápady, její plány a její rozhodnutí. A nikdy nebylo co chce Tasa... Co by taky mohla chtít, však chce to, co sestra. Nebo ne?
Moje žluté oči se setkali s jejím pohledem, ale zatím co v jejím se zračilo podivné vítězství můj byl prázdný. Jako by mi někdo vysypal z hlavy všechny myšlenky. A taky že možná jo... "Proč se musí všechno točit kolem tebe," sykla jsem. A bylo to venku. Původně to proč mělo být spíš, proč mi ubližiješ, proč to říkáš nebo proč musíš ničit můj svět, ale nakonec se to proč zcvrklo do malinkaté koule pochybnosti a naštvání. Proč mohla sestra mít Rez, ale já si musela Stína obhajovat? Proč mohla mít sestra smečku, ale já musela kontrolovat hranice a vypořádávat se s magickýma hloupostma? Proč si sestra mohla užívat s magičem na každém rohu, ale když já nabídla útočiště kamarádce byl to problém, za který málem ona kamarádka zaplatila životem? Proč? Už jsem nefňukala. Jen jsem to chtěla pochopit. "Napadlo tě někdy se mě zeptat, co bych chtěla já?" odfrkla jsem si. "Nenapadlo, protože pro tebe vždycky byla důležitější Rez... Nebo ten šašek, kterýmu si nastavovala, jako by se nechumelilo... Ten hnědej... Dupan nebo jak se jmenoval... Proč jsi mi neřekla, že ovládáš magie? Proč jsi chtěla zabít Novu?" procedila jsem skrz zuby. Dřív by Tasa zalezla. Stáhla ocas a přimáčkla uši k hlavě. Jenže jsem se změnila. Ze ségry mi bylo na zvracení. Byla k smíchu. Vypadala jak vypelichanej holub, kterej pro kus zobu nastaví svou zadnici každýmu vometákovi, co půjde kolem, jen aby se cítila doceněná nebo nějakou podobnou číčovinu. Byla silnější. To momentálně bylo to jediné, co mi bránilo ji znovu napadnout. "Chceš bejt víc moje ségra nebo moje Alfa?" zeptala jsem se nakonec. Tohle byla otázka, na které záleželo. Nejenom že to určovalo, jaký k ní budu mít vztah, ale taky její odpověď určovala budoucnost. Jedno znamenalo bezmeznou loajalitu, ale pindání. Druhé jí mohlo zajistit moje mlčení, ale při sebemenším zaškobrtnutí, ztrátě síly nebo nemoci, to mohlo zanmenat její konec. Rozhodnutí bylo na Styx. Stála jí za víc rodina nebo její magické schopnosti a přátelé?