Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odpověděla mi celkem jasně. Vypadalo to, že se magií nebojí. Ale něco v jejím hlase bylo podivně ztracené a zmatené. Bylo to jako bavit se s někým, kdo neudrží dvě myšlenky. Ohledně rodiny mi neodpověděla, takže jsem svoje podezření měla pořád. "Magič je ten kdo ovládá magie," dodala jsem, když domluvila ona. Vypadalo to, že si pořád nerozumíme. "Co si myslíš o magiích, když je nemáš? Chtěla bys nějakou? A co rodiče mají nějakou?" zopakovala jsem znovu tu otázku o rodičích a dala na ni důraz. Bylo to více než důležité, nechtěla jsem se jen tak vrhnout na někoho, kdo byl třeba nemagič jako já a Nova. Nebo na někoho, kdo magiemi opovrhoval jako Stín. Chtěla jsem si být jistá a zase to nepokonit, jako už tolikrát. "Nejsi z Borůvkový smečky náhodou?" napadlo mě se zeptat, protože ségra něco o vlčatech z Borůvkové smečky mlela, ale já netušila co. Nepamatovala jsem si tedy jestli je mám zabít nebo ne. Těžko říct. Sedla jsem si na zadek, ale pořád jsem si měřila dorostenku pohledem.

Vypadalo to, že dorostenka vypadla z nějakýho hnízda, protože nepochopila vůbec na co se jí ptám. Místo toho se představila, což absolutně nebylo na pořadu dne. "Magič...Hmm... Umíš ty nebo někdo z tvejch rodičů ovládat magie?" zeptala jsem se znovu a tentokrát to vysvětlila. Možná byla nemagická, ale nebo taky byla a jenom mě tu vodila za čenich. Vypadlo z ní něco o tom, že neví kde je a že se sem dostala náhodou a blá blá blá... neřekl by přesně tohle magič, kterej si mě sem dotáhnul svou magickou tlapkou? Řek! Na tohle já měla čuch. A navíc, který fotřík s matronou by nechal vlče pobíhat bez dozoru v takovýmhle lesíku, jenom takovej, co se nebojí o to, že by ho někdo sežral cestou ne?
Na otázku ohledně toho kdo jsem jsem neodpovídala. Na to už mi nezbyla mozková kapacita. Teď bylo hlavní zjistit s kým mám tu čest, pak jak odsud zpět domů a pak až se představit a to přesně v tomhle pořadí.

Řev ptáků byl divný. Celé tohle místo bylo jedno velký divný hnusný nechutný... uslyšela jsem hlas. Byl za mnou. Prudce jsem se otočila a vycenila zuby. Pohled mi padl na skrčka, který byl mezi tyčkami. Nebo spíše bych měla specifikovat, že na skrčku. Nebylo to už žádný mrňavý vlče, ale rozhodně to ani nebyla dospělá vlčice. Něco mezi. Typla bych že jí bylo něco kolem roku, ale víc jsem to specifikovat neuměla. Amorkova zvláštní magie působila, ale Tasy mozeček byl na nějaké větší city až moc hloupounký. Pokud se dal někdo nazvat hňupem, byla to přesně ona. Její mozkové závity nebyly schopné chápat lásku k jinému. Se Stínem měla jistou vazbu, ale rozhodně by to nenazvala láskou nebo nákloností. Pojilo je něco mnohem přízemnějšího, možná společná chuť přežít? Těžko říct.
Tohle vytáhlé cosi mělo tu smůlu, že jedinou věcí, kterou Tasin mozek momentálně zpracovával byl fakt, že není tam, kde měla být. A tím pádem jí sem musel někdo hodit pomocí magie, jinak to nešlo vysvětlit. "Jsi magič?" houkla na dorostenku, jako by se nechumelilo a pořád obezřetně sledovala okolí, kdyby jí někdo skočil po krku zezálohy.

Probudilo mě podivné zařvání. Byl to pták, kterého jsem ikdy neslyšela. Poplašeně jsem otevřela očka. Prudce jsem odtrhla víčka od sebe a na moje bulvy dopadl proud zářivého světla, což mě oslepilo. "Do začmoudlího komína," zabručela jsem a odplivla si do trávy, jak jsem se snažila rozmrkat bolest, která mi projížděla očima. Chvilku to trvalo, ale místo světelných skvrn jsem začala vnímat okolí. Byla jsem v lese. Nebo spíše řečeno v trávě? Netušila jsem, co to kolem mě je. Vypadalo to jako mladé výhonky stromů. Tyčky táhnoucí se někam k modrému neby. Jenže jsem na nich neviděla žádné větve. Byly to divné stromy a hlavně... NEBYLY to bukové stromy. Nebyla jsem tedy už v bukovém lese. Magie! Zavrčela jsem.
Začala jsem se rozhlížet po tom magičovi, který mě sem dostal. Jenomže přes světelnou clonu jsem pořád viděla jenom stromy, takže jsem si nevšimla malé vlčí postavičky, která byla vidět mezi několika bambusovými stvoly. Bylo ovšem jen otázkou času, než si ji všimnu.

Spala jsem, takže jsem si nemohla všimnout změny prostředí, ani toho že přišel někdo neznámý a pozoroval mne. Netušila jsem to. Ale jako by se mě chytla nějaká předtucha. Možná za to mohly očka upřená na můj kožich, protože jsem sebou zavrtěla a mírně zavrčela ze spaní. Můj spánek začínal být lehčí a lehčí. Blížilo se nepříjemné probuzení, ale nepředbíhejme. Zatím jsem si užívala naprostého klidu a pohody spánku. Naštěstí nepršelo, takže nehrozilo, že mě vzbudí kapky deště na mém kožichu. Hřejivé paprsky slunce pronikaly na můj kožíček. Bylo to příjemné. Konečně si pospat. Protáhnout si spánek do lahodárného komatozního stavu. Vyhřívat se na slunci a... POČKAT! Vyhřívat se na slunci? V Buku byla tma... skoro pořád... Mírně jsem nakrčila čenich, ale ještě neotevřela očka.

//Díra - amorek

Nevšimla jsem si změny svého okolí, protože jsem tvrdě spala. Oči jsem měla pevně zavřené a jenom byl vidět pohyb očních bulv, jak jsem ve svém podivném snu asi někam běžela. Pokud tu někdo byl, mohl vidět, jak občas kopnu tlapkou, jako bych v opravdu rychlém sprintu odrážela svou tlapku od země. Byla jsem rozeběhnutá za něčím důležitým, ale za čím? To si pravděpodobně nebudu pamatovat, až se zase probudím. Teď bylo jenom jedno. Spánek. Byla jsem za něj ráda, protože prospat se jsem prostě potřebovala. A po tom, jak mě Nova nepříjemně vzbudila jsem spala ještě tvrději. Ušima jsem mírně zastříhala. Že bych se začínala probouzet?

Usnutí bylo příjemné. Zase se mne chopil ten tvrdý spánek, jenž vám slepí víčka těsně k sobě a je vám naprosto jedno, co se s vámi děje. Možná to bylo dokonce dobře, protože kdybych zavřela oči, mrkla a najednou byla jinde, asi bych se z toho zbláznila... víc než už jsem bláznivá byla. Takhle jsem svůj jarní únos byla schopná zaspat. Společně s vůní květin se úkrytem roznášel i puch z mého zadního konce, takže mě podivná květinková voňavka nelechtala v čenichu tolik a nevzbudila mě. Celý tenhle přesun jsem prožila v nic netušícím stavu spánkového opojení. Kdybych tak jen věděla, co se děje... No radši nad tím ani nepřemýšlet.

//Neprobádaný les

duben 4/10 | Odin

Byl to naprostej cumprlínek, protože mu nedocházelo, že se mu tady snažím jít po krku. Místo toho na mě začal chrlit vodopád slov, kterými se snažil nějak obhájit sebe sama. Jenže místo toho, aby to přiznal, že je prostě zločinem proti přírodě, to hodil na mě. Nechtěl vůbec přijmout fakt, že musí být vymazán z povrchu zemského a že mu nemá být dopřáno dýchat stejný vzduch, jako všichni ostatní. Když na mě potom promluvil, tak jsem se trochu uklidnila. Přestala jsem na něj vrčet a narovnala se. I když jsem mu pořád nevěřila ani čenich mezi očima a chtěla jsem ho furt zabít, najednou jsem byla až podivně v klidu. "Jsi nechutná skvrna na tváři přírody!" To muselo jako důvod stačit. Podle mě to měla být dostatečně obhajující věta, ale pro něj nemusela.

Duben 3/10

Vrčela jsem a prskala všude kolem. Vlk, jehož jméno jsem neznala, ale jehož nechutnost se mi opravdu nezamlouvala, se na mě divně šklebil, jako by se mi vysmíval, což mě ještě více naštvalo. "Magickej nechutnej červe," zaprskala jsem a od tlamy mi odletěla slina, která se přímo rozmázla kus od vlkových tlapek. Štval mě. "Zabiju tě," procedila jsem skrze zaťaté zuby. Nelíbilo se mi to. Ne. Tohle neměl být nějaký hrozný útok, měla jsem se jenom v klídku napít a odpočinout si, ale ne. To nešlo. Ne, když tu byl někdo, kdo svou exitencí byl přímo výsměchem do obličeje přírody a přirozenosti. Znovu jsem zavrčela a naježila se. Byla jsem připravena na útok. Vlk se mi nelíbil....

Sledovala jsem svou společnici, která se rozhodla zase omlouvat, že to nemyslela zle a blá, blá blá. "Hmm," broukla jsem a kývla hlavou. Bylo mi jasný, že to nemyslela špatně, ale i tak mě vzbudila. No a když mě někdo vzbudil moc brzo, byla jsem z toho celá taková nakvašená a to se odráželo i v tom, že jsem s ostatníma mluvila víc podrážděně než normálně. "Nic se nestalo, jen mě nebuď když spím... jsou dny kdy si moc nedáchnu, tak to pak doháním," pronesla jsem a pak se zase uložila ke spánku. Z venku šel puch mokrého psa, takže mi bylo jasné, že se nebude úplně jednat o nějaký sluníčkový den. Nova se ovšem rozhodla jít pryč.
Jen jsem si lehla na zem. Nebyla jsem prostě odhodlaná se nějak extra zapojovat do nějakého chození venku. Chtěla jsem si lehnout a odpočinout. Chtěla jsem se vyspat. Nebo spíše jenom natáhnout a dospat, doodpočívat. Mírně jsem se zavrtěla, abych se uložila a zavřela oči.

Duben 2/10 | Odin

Mírně jsem se napřímila, protože jsem za sebou slyšela hluk. Nějaký podivný nechutný magič si to ke mně kráčel. Nebo to nebyl magič? Neměl oči jako ostatní, ale měl hnátu podivnou a dokonce i nechutně vrzavou. Ten zvuk byl nepříjemnej trhal uši. Naježila jsem se a zavrčela na něj. "Drž tlamu nebo ti ji ukousnu! Magická zrůdičko," procedila jsem skrz zuby na jeho urážky a mírně se stáhla dál od něj. Nelíbil se mi ten pobavený výraz, ani se mi nelíbilo, že si na mě takhle dovoluje. Nelíbilo se mi na něm nic. Nic tak odpornýho jsem v životě neviděla. Musí umřít! Jenže ani já nebyla tak hloupá, abych se na někoho vrhla. Mohl být silnější nebo magický a to by nedopadlo dobře.

Duben 1/10 - XY

Přišla jsem k jezeru. Měla jsem žížu. A co děláme, když máme žížu? Pijeme. Kolem to celkem smrďánkovalo puchem nějakých vlků, ale toho jsem si nevšímala. Byli naštěstí daleko a já se z tohohle důvodu nemusela nějak extra snažit, abych se jim vyhnula. Prostě jsem si to nakráčela k jezeru a pustila se do neslušného, usrkaného, hltavého pití. Kdybych měla aspoň nějakou sebeúctu, tak bych mezi hlty zavřela tlamu, ale ne... ne, ne, ne... moje sebeúcta nebo vychování byly kdo ví kde. A ani jsem je nepostrádala. Možná bych mohla někdy začít být víc jako dáma, třeba bych pak aspoň nebyla furt sama... Nah, jsem ráda sama. Mírně jsem nakrčila čenich a pšíkla si takovým stylem, že mi voda vystříkla z čenichu. "Au...DOVOSÍHOHNÍZDAPRÁCE!" zařvala jsem a začala poskakovat, protože to tak neskutečně moc štípalo, ale vážně. Tak moc! Moje poskakování mi nevadilo, ale ten křik mohl přivolat nevítanou pozornost.

Spala jsem jako malinkaté vlčátko, které někdo hodil do vod lahodného zapomnění. Neměla jsem už žádné sny. Všechny jako by se mi vykouřily najednou z hlavy a odletěly pryč. Byla jsem naprosto uvolněná, ale spala jsem opravdu tvrdě. Nemohla jsem tedy tušit, že moje pelešní společnice se probudila a rozhodla se, že už měla spánku dost. Kdybych mohla já rozhodovat, spala bych ještě několik hodin, ne-li dní nebo dokonce týdnů. Jenže já nerozhodovala. To Nova. Rozhodla se zakrákorat moje jméno, a to mne vytrhlo ze spánku. Škubla jsem sebou a otevřela oči. “Teď už ne, když jsi mě vzbudila,“ procedila jsem se zavrčením mezi zuby, protože se mi tohle probuzení nelíbilo. Pak jsem se pomalu začala zvedat, abych se protáhla jako vyhublá kočka a nakonec sebou zase plácla na zem. Nějak jsem potřebovala probrat tělo, ale mysl by nejraději ještě spala. Nova ovšem vypadala, že je připravena na nový den.

Chrápala jsem, jako pořádnej medvěd a ne jako vlčice, která vypadá pořád jako odvržený vlče matky, která neměla dost mlíka, aby ho živila. Škoda pro mě. Mírně jsem se zaškaredila ze spánku, ale pořád jsem dál tvrděl spala. Měla jsem spoustu snů. Některé byly o mé matce, některé o sestře. V některých se objevili bratři nebo známí. Nějak mne to ale neprobouzelo, ani jsem se nepřevalovala. Prostě jsem ležela, jako bych byla vycpaná. Nic mě nebudilo, nic mne neobtěžovalo. Byla jsem spokojená. Aspoň ve spánku jsem se konečně mohla pořádně uvolnit a nemusela jsem se zaobírat tím, co mě nezajímalo, ale trápilo. Magie. Ve snech nebyly. To bylo skvělé. Sny byly příjemné v tom, že byly jenom vymyšleností. Nebyly reálné. Mírně jsem se ušklíbla ze spánku, opět. Ani převalování se Novy mě nedokázalo probudit. Pokud se chtěla vlčice zbavit mých plynů a chrápání, musela si mne evidentně probudit sama, protože já se uložila k zimnímu spánku, nejspíš...

Usnula jsem dřív než Nova. Já tenhle příběh znala, takže jsem mu nemusela věnovat tolik pozornosti. Pro ni to byla novinka, takže se vybavovala s broukem mezi mýma ušima a já si spokojeně mohla podřimovat. Odplula jsem do říše snů dříve, než jsem si to ani stihla uvědomit. Já vždycky spala jako pařez. Neměla jsem to pověstné lehounké spaní vlčic, které vzbudí první zapískání. Dokonce jsem ve spánku chrápala a uvolňovala samovolně větry ze zadního konce, což byl takový můj přirozený proces během tvrdého spánku. Potřbeovala jsem si odpočinout. Jak moje tělo potřebovalo odpočívat, tak moje hlava.
Sestra mě štvala. Sama nevěděla, co pořádně chce, nebo i kdyby to věděla, tak mi asi bude věšet bulíky na nos. A navíc. Teď byla magič. Musela jsem to říct Stínovi, ale ten tu nebyl. Vadilo mi to. Nechtěla jsem tu být sama. Byla tu Nova, ale ta nebyla jako Stín. Se Stínem jsem se cítila bezpečně. Těžko říct proč, ale něco mi prostě namluvilo, že jsem s ním v pohodě a v klidu. Navíc jsem mu to pořád chtěla vytmavit, jak se choval k Nově a že mi nic neřekl a tahal se s jinou vlčicí. Ani jsem nevěděla, proč mi to vadí. Ve spánku jsem se převalila. Byla jsem jako vlče, které si nárokuje svého kamaráda jen pro sebe. A taky jsem mu musela ukázat, jak jsem se změnila... Musela jsem mu dokázat, že jsem ho poslechla.