Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Plamínek

Jenže od jedný řeky jsem se při svém pochodu dostala k řece jiné, což rozhodně nebylo nic, co bych měla v plánu. Já vlastně nikdy neměla plán. Prostě jsem šla tam, kam mne tlapky táhly. Momentálně mne tedy netáhly tlapky, ale něco jiného... Těžko říct co. Možná jenom chuť někomu nakopat místo pod ocasem, nebo možná nějaký cit, který jsem popravdě potlačovala celou dobu, co jsem se dostala ze zajetí. Nechtěla jsem, aby mi na někom záleželo, protože to je slabost. Rodina měla být síla, ale tou nebyla. Vykročila jsem do řeky. Využila jsem různých kamenů a bordelu, abych se dostala na druhou stranu a nenechala se strhnout proudem. Pravda, bylo to trochu nepříjemné, protože jsem občas do ještě studené vody stoupla, ale aspoň jsem byla brzo na druhé straně.

//Travnatý oceán

//Ohnivé jezero

Musela jsem vyrazit na cestu a to hned. Nechtěla jsem tady narazit na dorostenku nebo její rodičovstvo, kdyby si náhodou chtěli vyříkat účty. Navíc kdy jindy může někdo jako já cestovat přes celej tenhle kraj, než v noci? Nebyla jsem chráněná nějakou extra silnou svalovinou a ani jsem neměla nikoho, kdo by mě chránil. Nikdo by mě nechránil, nikdo by si o mě ani neopřel kost. Byla jsem neduživá, praštěná a ve všech ohledech šílená. Co na plat, že jsem si to o sobě myslela v tom nejhorším slova smyslu i když jsem za to nemohla. Nemohla jsem sice za svoje chování a podlomené zdraví, ale o to víc jsem na tom lpěla. Musela jsem se hezky rychle dostat tam, kam jsem potřebovala a tak jsem přešla do běhu.

//Tanebrae

//Ježčí mýtina

Jezero, které se zde nacházelo, bylo poměrně nepěkné. Jeho barva se mi nelíbila a pára, která z něj stoupala, upozorňovala buď na nebezpečí popálenin nebo poleptáním. Nechtěla jsem tedy riskovat ani jedno a raději než přeplavat jezero, jsem zvolila cestu kolem koukolem. Rozhodla jsem se, že nejlepší a nejbezpečnější bude zamířit k potoku, který se nacházel na východě a pak podel něj nějak projít. Hlavně jsem se chtěla vyhnout nějaké smečce, kterou bych mohla v lesích potkat, takže jistotou bylo nelézt do lesů a spíše se držet na naprosto otevřených prostorech, což sice nekorespondovalo s mým přesvědčením, že jsem tu jako kachna na větvi, ale aspoň po mě nešla smečka.

//Plamínek

//Zrádný průchod

A tak jsem kráčela světem dál. Těžko říct kam a taky proč. Rozhodně jsem neměla přesně daný cíl, což se dalo odhadnout nejen z mého pomalého tempa, ale i ze zastávek, které jsem vykonávala celkem často. Jako bych přemýšlela, kam bych za měsíčku mohla tak vyrazit. Okolního prostředí jsem si moc nevšímala. Snažila jsem se spíše vyhnout pachům vlků, protože jsem nechtěla narazit na nějakého nebožáka, který by nedej bože chtěl do mého malého kožichu seslat nějaký ten blesk, hrom nebo podobnou magickou kulišárnu. Mírně jsem zavrčela a odplivla si. Neměla bych chodit domů, měla bych nejdřív najít Stína. Rozhodla jsem se najít přítele, kterého jsem naposledy viděla v tom hnusným lese.

//Ohnivé jezero

//Savana

Cestička se hezky točila a vinula na jednu a pak na druhou stranu. Podle pachů tudy chodila spousta různých zvířat, a dokonce jsem cítila i nějaké vlky. Možná že tohle byla nejjednodušší cesta pryč. Díky vlku za to, že byla nádherná noc, takže jsem se nemusela bát, že neuvidím na cestu. Viděla jsem díky záři měsíce více, než jsem možná vidět potřebovala. Všude tu byly obrovské kosti, na kterých se nabalovaly podivní tvorové, aby z nich dožraly zbytky masa. Nehodlal jsem se jim tedy motat do cesty a místo toho jsem zvolila pomalý postup pryč. Když byl někdo moc dotěrnej, zavrčela jsem na něj, aby se stáhnul, ale rozhodně jsem nezastavovala.

//Ježčí plácek

//Baobab

Kráčela jsem územím, které se přes noc změnilo v trochu podivnější, než přes den. Ve večerním světlu, jako by tu nikdo nebyl. Ale teď v noci, celé tohle místo ožilo podivným štěbetáním, chrochtáním a dokonce i štěkáním, což se mi ani za mák nezamlouvalo. Bylo načase zaměřit svoje kroky, co nejrychleji pryč. Nechtěla jsem tady narazit na nějaký nebezpečný zvíře nebo nedej bože na nějakýho úchyláka. Dokonce i mezi nemagičema bylo pár takových, který čekali ve tmě na svou příležitost. U magičů to byla tutovka. Našla jsem vyšlapanou cestičku a kráčela po ní dál. Nechtěla jsem se zastavovat z důvodu vlastní bezpečnosti.

//Zrádný průchod

Probudila jsem se pod vysokým stromem, který byl dokonalým pro poskytnutí stínu. Zapadající slunce barvilo všechno do červena. Noc přišla rychle, stejně jako krásné nebe bez mraků. Dnešek byl opravdu pěkným dnem, který se úplně hodil na cestování. Kdybych nepotkala tu magickou dorostenku a nějakou magií si mě nedotáhla sem, tak bych možná byla i celkem spokojená. Jenže jsem byla magicky transportována a k tomu ještě za někým, kdo byl proti mně naprosto odlišnou osobností. Zvedla jsem se na všechny čtyři. S tmou, kterou prosvítil měsíc a hvězdy se ke mně dostávalo více a více podivných pachů a já tak nechtěla riskovat, že potkám dalšího podivného medvěda.
//Savana

//Savana

Jelikož na té placce nebylo mnoho stormů, bylo jednoduché jít k tomu největšímu, který jsem viděla. Jasně, mohlo tu být nebezpečí, ale mě začínalo být vedro a cítila jsem, jak se mi lepí mozek k hlavě, což rozhodně nebylo nic příjemnýho. Rozhodla jsem se tedy pro menší šláfunk pod nějakým stromem, hezky ve stínu. A jedinej přijatelnej listnáč byl ten, ke kterému jsem si to po chvilce dokráčela. Nejdřív jsem samozřejmě začichala. Byla tu opět spousta zvláštních pachů, ale aspoň tu nebyla cítit tolik krev.
Ve větvích jsem si všimla pohybu, ale to bylo asi nějaký opeřený zvíře nebo co. A na zemi. Světe div se. Prasátečko. Malé ňufací prasátečko. Hrabalo nožičkou v hlíně pod stromem. A pak už nehrabalo. Leželo na zemi v kaluži krve s otiskem mých zubů na krku. Takový bych si nechala líbit... Teď to jenom rychle sežrat, než na mě naběhne nějaká bestie. Začala jsem se ládovat kusy vnitřností a masa. Byla jsem celá začunčená od krve, ale aspoň jsem měla konečně zaplácnutej žaludek. S mohutným říhnutím jsem se složila na zem kus od zbytků mého oběda. Byl poměrně přijatelnej večer. Slunce začalo klesat a já doufala, že za chvíli klesne i teplota a budu moct v pohodě vyrazit zas na cestu. Teď stačilo si jen odpočinout.

//Konec světa

Tohle místo bylo zvláštní. Ne, že by bylo nějak extra nepříjemné, ale bylo zvláštní. Divně smrdělo, divně se tu hejbaly věci. Mírně jsem se obávala, že tu narazím na další divně zabarvený medvědy, kteří mě budou chtít mačkat, jako bych byla jejich pískací hračka. Jenomže evidentně tu nikdo takový nebyl, nebo jsem si nikoho takového nevšimla. Cítila jsem tu pach krve a masa, což mi jednoznačně dával někdo najevo, že tady nemám co dělat a měla bych vypadnout, jak jen rychle to půjde... A tak jsem se řídila pudem sebezáchovy a nějaký prozkoumávání nechala na bláznech, kterým se to tady bude zamlouvat víc. Mě už setkání s jednou vyšinutou příšerou stačilo, teď jsem jenom chtěla dojít domů, maximálně tak potkat Stína a vynadat mu...

//baobab

//Neprobádaný les

Byla jsem na stopě. Ucítila jsem pach té malé dorostenky, která si myslela, že mi jenom tak náhodně zdrhne a ještě mě kopne do příslušenství. Kdyby se tam neobjevil ten medvěd je po ní... Někdo má holt víc štěstí než rozumu. A nebo tu magičům fakt pomáhá nějakej jejich svatej, nebo něco podobně jetýho. Odplivla jsem si a s čenichem u země stopovala vlčici, která tu musela proběhnout nedávno. Netušila jsem, jestli se mi ji podaří najít, mohla jsem v to jenom doufat. Chtěla jsem jí chytit a zakroutit tím jemným krčkem, za ten kopanec.
Stopa mne vedla směrem přes hory. Nebylo to tu žádná příjemná procházka, takže jsem celkem obdivovala, že se sem dorostenka vydrápala. I když můj obdiv by byl větší, kdyby to nebyl magickej potěr. Bylo to tu samej kámen, sráz a ostrá zatáčka. Nepříjemný. Já si musela dávat pozor, abych nespadla a ještě abych udržela stopu. Z tohohle důvodu bylo stopování o dost těžší, než si jen tak běžet náhodným směrem. Přelezla jsem jeden z vrcholů a začala postupně klesat směrem k... poušti? To jako vážně měla takový zatmění, že běžela do pouště? Hmm... pokud jsem se o ni nepostarala já, určitě se o ni postará to vedro. Nakrčila jsem čenich a nasupeně si odfrkla únavou z výšlapu, ale i zmařeným lovem na dorostenku, která si podepsala vlastní osud tím, že se ukryla do pouště. Vydala jsem se do místa, které působilo mnohem příjemnějším dojmem, než písčité pláně. Věděla jsem přesně kde jsem. Ty hory co jsem přecházela jsem poznala, už jsem v nich byla několikrát, takže stačilo dobře chytit směr a nezabloudit cestou.

//Savana

Medvěd na mě koukal. Chtěl mě sežrat, určitě chtěl. Stáhla jsem uši k tělu a ocas mezi nohy. Úplně jsme se necítila na to, abych s touhle bestií bojovala. Utíkat se ovšem nedalo. Mezi stromky bych se stejně neprotáhla dostatečně rychle. Za všechno může ta magická... Než jsem stihla cokoliv udělat, tak mě popadla ta vlká kulatá věc. "Aaaaaíííí," vykřikla jsem. Bylo to spíš jako vypísknutí, jak mě obří tlapka přitiskla k sobě a zmáčkla. Jako bych byla nějaká hračka. Medvěd mě přitáhnul k sobě a očichal, jako bych byla něco strašně zajímavého nového a pak mě odhodil zase stranul. "Co to bylo?" zakňučela jsem se staženýma ušima se začala posouvat směrem mezi stromky. Nechtěla jsem se k té obrovské mase přibližovat.
Méďa se nakonec rozhodl, že půjde jinam. Asi jsem smrděla dostatečně na to, aby mě nechal na pokoji. Výhodné bylo, že velké tělo udělalo mezi kmínky uličku. Velice opatrně a po zvážení celé situace jsem se rozhodla rozejít za mohutným černo-bílým tělem s tím, že až budu moct, tak se prostě zdejchnu. Když jsem tedy objevila jinou pěšinku, rychle jsem na ní zamířila a utíkala pryč.

//konec světa

Měla jsem ji naprosto v hrsti a ona úplně odpadla. Ani kousek v ní nebyl, aby se vzmohla na odpor. To jenom podporovalo mou představu o tom, že bez magie je magič slabej jako proutek unášený vodním tokem. Neměla jsem slitování. Už jsem se ohýbala k jejímu krku, že se do něj zakousnu, ale najednou jsem uslyšela strašné dupavé kroky a praskání větviček. Mezi těmi podivnými stromy něco bylo. Něco černo-bílého. Kdybych byla trochu vzdělaná, poznala bych, že se k nám batolí medvídek panda a rozhodně nebyl nadšený z toho, že mu tu dělám rozruch. Vlčice podemnou měla štěstí, že se tu tenhle podivnej medvěd objevil. Využila mojí nepozornosti a nakopla mne do slabin. "Asgh," vykvíkla jsem, protože ta bolest byla nečekaná a dost nepříjemná. Vykroutila se mi a zdrhla. Jestli u toho něco řekla, to bylo na ní. Měla štěstí, že tu byl ten medvěd, jinak bych se po ní rozeběhla. Jenže ona proběhla přímo kolem něj, než si nás pořádně všimnul, ale teď už nás zaregistroval. "Sakra," sykla jsem a dupla tlapkou bez drápků o zem.
Bílo-černé nebo černo-bílé monstrum se ke mně kolébavou chůzí vydalo. Jaké štěstí měla ta magická dorostenka, že se tu tohle obří batolivé medvídě objevilo. Kdyby se tak nestalo, pravděpodobně bych jí rozsápala krk. Skuhravě jsem se snažila udržet na všech čtyřech, protože místo po kopanci pořád bolelo. Jenomže co teď? Panda předemnou bránila v cestě za kořistí, která prchala pryč.

"Už i jedna je víc než dost," zabručela jsem. Nevrčela jsem, ani jsem se neježila. Něco v hlasu vlčice mě mírně uklidnilo, ale pořád to neměnilo nic na tom, že jsem ji nesnášela za to, že si chce uzmout nějakou tu magii a tím si podmanit ostatní. Moje slova o moci úplně ignorovala, jako bych je vůbec neřekla. Nevadilo mi to. Sesílila jsem tlak na její drobné tělíčko a těžko říct, jestli jí něco neprasklo nebo se jí po drápech neudělala do kůže díra.
Mrně mi pod tlapkama úplně ochablo. Vůbec se nesnažila bránit. Ani neodporovala slovem. V podstatě se mi sama nabídla jako na zlatém podnosu. Olízla jsem si čelist a jedna ze slin mi skápla přímo do jejího obličeje. Začala mluvit o tom, že má sourozence a zná nějaké další vlky. "Někde začít musím, že jo?" pronesla jsem a sklonila hlavu k jejímu krku, abych jí rozkousla krkavici. Nechtěla jsem to zvorat. Ne tentokrát. Naposledy mi vlče pláchlo, protože jsem se srazila se Stínem, ale ten tu teď nebyl. Vlče chtělo jít domů. Nechápala jsem, co ta věta má znamenat. Něco mi říkalo ať jí pustím, ale můj odpor k magickému vlčeti co se ani nebrání byl větší. Začala jsem zuby tisknout k sobě, jen mezi nimi byl její krk.

"Magie jsou odporné zlo, pfuj," odplivla jsem si a připravovala se na rychlý proces s tímhle nedůchodčetem. "Magie z tebe udělá nechutnou hříčku přírody. Nepřirozenost. Nestoudnost... Zatemní ti mysl a budeš chtít jenom moc, vládnout ostatním a nic jiného. Magie tě zkazí, nechceš magii," zabručela jsem nakvašeně a bylo evidentní, že už se o tomhle nechci nijak extra bavit. Bylo rozhodnuto. Vličice musí zemřít. Teď bylo naprosto jedno kdo je nebo čí je. Byla prostě další magickým odrostem, který se jednou promění v pravého dospěláka a bude ničit ostatním životy. Bude týrat a ponižovat. Navíc to bylo jasné i z toho, jak na mě vyštěkla větu ať se uklidním a ať to teda vyřešíme. Chudák netušila, že podle mého vlastního rozoumku měla tahle situace jediné řešení. Přestala jsem na ni ovšem prskat a mírně se narovnala. Něco v jejím hlase mě uklidnilo.
"Tahle situace má jediný řešení a tím je tvoje smrt," řekla jsem a skočila po vlčici. Byla slabší než já. Bylo to dáno hlavně věkem, ještě se nezvládla pořádně obalit svaly a tukem. Teď to byla její nevýhoda. Skočila jsem po ní a přimáčkla jí k zemi. Rozhodnutá udělat s vlčicí krátký proces.

Evidentně jsem se setkala s nechápavou dorostenkou. No nebylo to nic neopředvídatelného, v tomhle kraji měli dohromady všichni čtyři mozkové buňky. Jednu vlastnila ségra, jednu Stín, jednu pan brouček a mi zbytek jsme se dělili o tu poslední. Mírně jsem nakrčila čenich až mi zatikalo v oku. "Já nevím, jestli máš nebo nemáš, měla bys doufat, že nemáš," zabručela jsem. "Pro dobro svoje hlavně." Mírně jsem si ji prohlédla. Pravděpodobně došlo k nějakému nedorozumnění, ale já nebyla úplně ten typ vlčice, který by nějak hlubokomyslně přemýšlel nad tím, co a jak říká. Jednoduchost byla moje. Jednoduchost a hlavně dřív jednej než mluv. No a s touto myšlenkou si malá vlčice podepsala vlastní rozsudek. "Tak chtěla jo? No tak tím pádem nebude nikomu vadit, když ti zakroutim krkem, protože dalšího magiče příroda nepotřebuje," zavrčela jsem a postavila se tak, abych mohla po vlčici skočit. Ještě jsem ovšem neútočila, něco mě brzdilo. Nemohla jsem vědět, že za to může nějakej Amorek, ale něco mi říkalo, že bych neměla roztrhat vytáhlici rovnou na kousíčky. Zavrčela jsem. Jelikož nebyla z Borůvkové smečky, nemusela jsem více řešit, co ségra měla nebo neměla s těmi jejich vlčaty společného.