Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měla jsem ji naprosto v hrsti a ona úplně odpadla. Ani kousek v ní nebyl, aby se vzmohla na odpor. To jenom podporovalo mou představu o tom, že bez magie je magič slabej jako proutek unášený vodním tokem. Neměla jsem slitování. Už jsem se ohýbala k jejímu krku, že se do něj zakousnu, ale najednou jsem uslyšela strašné dupavé kroky a praskání větviček. Mezi těmi podivnými stromy něco bylo. Něco černo-bílého. Kdybych byla trochu vzdělaná, poznala bych, že se k nám batolí medvídek panda a rozhodně nebyl nadšený z toho, že mu tu dělám rozruch. Vlčice podemnou měla štěstí, že se tu tenhle podivnej medvěd objevil. Využila mojí nepozornosti a nakopla mne do slabin. "Asgh," vykvíkla jsem, protože ta bolest byla nečekaná a dost nepříjemná. Vykroutila se mi a zdrhla. Jestli u toho něco řekla, to bylo na ní. Měla štěstí, že tu byl ten medvěd, jinak bych se po ní rozeběhla. Jenže ona proběhla přímo kolem něj, než si nás pořádně všimnul, ale teď už nás zaregistroval. "Sakra," sykla jsem a dupla tlapkou bez drápků o zem.
Bílo-černé nebo černo-bílé monstrum se ke mně kolébavou chůzí vydalo. Jaké štěstí měla ta magická dorostenka, že se tu tohle obří batolivé medvídě objevilo. Kdyby se tak nestalo, pravděpodobně bych jí rozsápala krk. Skuhravě jsem se snažila udržet na všech čtyřech, protože místo po kopanci pořád bolelo. Jenomže co teď? Panda předemnou bránila v cestě za kořistí, která prchala pryč.

"Už i jedna je víc než dost," zabručela jsem. Nevrčela jsem, ani jsem se neježila. Něco v hlasu vlčice mě mírně uklidnilo, ale pořád to neměnilo nic na tom, že jsem ji nesnášela za to, že si chce uzmout nějakou tu magii a tím si podmanit ostatní. Moje slova o moci úplně ignorovala, jako bych je vůbec neřekla. Nevadilo mi to. Sesílila jsem tlak na její drobné tělíčko a těžko říct, jestli jí něco neprasklo nebo se jí po drápech neudělala do kůže díra.
Mrně mi pod tlapkama úplně ochablo. Vůbec se nesnažila bránit. Ani neodporovala slovem. V podstatě se mi sama nabídla jako na zlatém podnosu. Olízla jsem si čelist a jedna ze slin mi skápla přímo do jejího obličeje. Začala mluvit o tom, že má sourozence a zná nějaké další vlky. "Někde začít musím, že jo?" pronesla jsem a sklonila hlavu k jejímu krku, abych jí rozkousla krkavici. Nechtěla jsem to zvorat. Ne tentokrát. Naposledy mi vlče pláchlo, protože jsem se srazila se Stínem, ale ten tu teď nebyl. Vlče chtělo jít domů. Nechápala jsem, co ta věta má znamenat. Něco mi říkalo ať jí pustím, ale můj odpor k magickému vlčeti co se ani nebrání byl větší. Začala jsem zuby tisknout k sobě, jen mezi nimi byl její krk.

"Magie jsou odporné zlo, pfuj," odplivla jsem si a připravovala se na rychlý proces s tímhle nedůchodčetem. "Magie z tebe udělá nechutnou hříčku přírody. Nepřirozenost. Nestoudnost... Zatemní ti mysl a budeš chtít jenom moc, vládnout ostatním a nic jiného. Magie tě zkazí, nechceš magii," zabručela jsem nakvašeně a bylo evidentní, že už se o tomhle nechci nijak extra bavit. Bylo rozhodnuto. Vličice musí zemřít. Teď bylo naprosto jedno kdo je nebo čí je. Byla prostě další magickým odrostem, který se jednou promění v pravého dospěláka a bude ničit ostatním životy. Bude týrat a ponižovat. Navíc to bylo jasné i z toho, jak na mě vyštěkla větu ať se uklidním a ať to teda vyřešíme. Chudák netušila, že podle mého vlastního rozoumku měla tahle situace jediné řešení. Přestala jsem na ni ovšem prskat a mírně se narovnala. Něco v jejím hlase mě uklidnilo.
"Tahle situace má jediný řešení a tím je tvoje smrt," řekla jsem a skočila po vlčici. Byla slabší než já. Bylo to dáno hlavně věkem, ještě se nezvládla pořádně obalit svaly a tukem. Teď to byla její nevýhoda. Skočila jsem po ní a přimáčkla jí k zemi. Rozhodnutá udělat s vlčicí krátký proces.

Evidentně jsem se setkala s nechápavou dorostenkou. No nebylo to nic neopředvídatelného, v tomhle kraji měli dohromady všichni čtyři mozkové buňky. Jednu vlastnila ségra, jednu Stín, jednu pan brouček a mi zbytek jsme se dělili o tu poslední. Mírně jsem nakrčila čenich až mi zatikalo v oku. "Já nevím, jestli máš nebo nemáš, měla bys doufat, že nemáš," zabručela jsem. "Pro dobro svoje hlavně." Mírně jsem si ji prohlédla. Pravděpodobně došlo k nějakému nedorozumnění, ale já nebyla úplně ten typ vlčice, který by nějak hlubokomyslně přemýšlel nad tím, co a jak říká. Jednoduchost byla moje. Jednoduchost a hlavně dřív jednej než mluv. No a s touto myšlenkou si malá vlčice podepsala vlastní rozsudek. "Tak chtěla jo? No tak tím pádem nebude nikomu vadit, když ti zakroutim krkem, protože dalšího magiče příroda nepotřebuje," zavrčela jsem a postavila se tak, abych mohla po vlčici skočit. Ještě jsem ovšem neútočila, něco mě brzdilo. Nemohla jsem vědět, že za to může nějakej Amorek, ale něco mi říkalo, že bych neměla roztrhat vytáhlici rovnou na kousíčky. Zavrčela jsem. Jelikož nebyla z Borůvkové smečky, nemusela jsem více řešit, co ségra měla nebo neměla s těmi jejich vlčaty společného.

Odpověděla mi celkem jasně. Vypadalo to, že se magií nebojí. Ale něco v jejím hlase bylo podivně ztracené a zmatené. Bylo to jako bavit se s někým, kdo neudrží dvě myšlenky. Ohledně rodiny mi neodpověděla, takže jsem svoje podezření měla pořád. "Magič je ten kdo ovládá magie," dodala jsem, když domluvila ona. Vypadalo to, že si pořád nerozumíme. "Co si myslíš o magiích, když je nemáš? Chtěla bys nějakou? A co rodiče mají nějakou?" zopakovala jsem znovu tu otázku o rodičích a dala na ni důraz. Bylo to více než důležité, nechtěla jsem se jen tak vrhnout na někoho, kdo byl třeba nemagič jako já a Nova. Nebo na někoho, kdo magiemi opovrhoval jako Stín. Chtěla jsem si být jistá a zase to nepokonit, jako už tolikrát. "Nejsi z Borůvkový smečky náhodou?" napadlo mě se zeptat, protože ségra něco o vlčatech z Borůvkové smečky mlela, ale já netušila co. Nepamatovala jsem si tedy jestli je mám zabít nebo ne. Těžko říct. Sedla jsem si na zadek, ale pořád jsem si měřila dorostenku pohledem.

Vypadalo to, že dorostenka vypadla z nějakýho hnízda, protože nepochopila vůbec na co se jí ptám. Místo toho se představila, což absolutně nebylo na pořadu dne. "Magič...Hmm... Umíš ty nebo někdo z tvejch rodičů ovládat magie?" zeptala jsem se znovu a tentokrát to vysvětlila. Možná byla nemagická, ale nebo taky byla a jenom mě tu vodila za čenich. Vypadlo z ní něco o tom, že neví kde je a že se sem dostala náhodou a blá blá blá... neřekl by přesně tohle magič, kterej si mě sem dotáhnul svou magickou tlapkou? Řek! Na tohle já měla čuch. A navíc, který fotřík s matronou by nechal vlče pobíhat bez dozoru v takovýmhle lesíku, jenom takovej, co se nebojí o to, že by ho někdo sežral cestou ne?
Na otázku ohledně toho kdo jsem jsem neodpovídala. Na to už mi nezbyla mozková kapacita. Teď bylo hlavní zjistit s kým mám tu čest, pak jak odsud zpět domů a pak až se představit a to přesně v tomhle pořadí.

Řev ptáků byl divný. Celé tohle místo bylo jedno velký divný hnusný nechutný... uslyšela jsem hlas. Byl za mnou. Prudce jsem se otočila a vycenila zuby. Pohled mi padl na skrčka, který byl mezi tyčkami. Nebo spíše bych měla specifikovat, že na skrčku. Nebylo to už žádný mrňavý vlče, ale rozhodně to ani nebyla dospělá vlčice. Něco mezi. Typla bych že jí bylo něco kolem roku, ale víc jsem to specifikovat neuměla. Amorkova zvláštní magie působila, ale Tasy mozeček byl na nějaké větší city až moc hloupounký. Pokud se dal někdo nazvat hňupem, byla to přesně ona. Její mozkové závity nebyly schopné chápat lásku k jinému. Se Stínem měla jistou vazbu, ale rozhodně by to nenazvala láskou nebo nákloností. Pojilo je něco mnohem přízemnějšího, možná společná chuť přežít? Těžko říct.
Tohle vytáhlé cosi mělo tu smůlu, že jedinou věcí, kterou Tasin mozek momentálně zpracovával byl fakt, že není tam, kde měla být. A tím pádem jí sem musel někdo hodit pomocí magie, jinak to nešlo vysvětlit. "Jsi magič?" houkla na dorostenku, jako by se nechumelilo a pořád obezřetně sledovala okolí, kdyby jí někdo skočil po krku zezálohy.

Probudilo mě podivné zařvání. Byl to pták, kterého jsem ikdy neslyšela. Poplašeně jsem otevřela očka. Prudce jsem odtrhla víčka od sebe a na moje bulvy dopadl proud zářivého světla, což mě oslepilo. "Do začmoudlího komína," zabručela jsem a odplivla si do trávy, jak jsem se snažila rozmrkat bolest, která mi projížděla očima. Chvilku to trvalo, ale místo světelných skvrn jsem začala vnímat okolí. Byla jsem v lese. Nebo spíše řečeno v trávě? Netušila jsem, co to kolem mě je. Vypadalo to jako mladé výhonky stromů. Tyčky táhnoucí se někam k modrému neby. Jenže jsem na nich neviděla žádné větve. Byly to divné stromy a hlavně... NEBYLY to bukové stromy. Nebyla jsem tedy už v bukovém lese. Magie! Zavrčela jsem.
Začala jsem se rozhlížet po tom magičovi, který mě sem dostal. Jenomže přes světelnou clonu jsem pořád viděla jenom stromy, takže jsem si nevšimla malé vlčí postavičky, která byla vidět mezi několika bambusovými stvoly. Bylo ovšem jen otázkou času, než si ji všimnu.

Spala jsem, takže jsem si nemohla všimnout změny prostředí, ani toho že přišel někdo neznámý a pozoroval mne. Netušila jsem to. Ale jako by se mě chytla nějaká předtucha. Možná za to mohly očka upřená na můj kožich, protože jsem sebou zavrtěla a mírně zavrčela ze spaní. Můj spánek začínal být lehčí a lehčí. Blížilo se nepříjemné probuzení, ale nepředbíhejme. Zatím jsem si užívala naprostého klidu a pohody spánku. Naštěstí nepršelo, takže nehrozilo, že mě vzbudí kapky deště na mém kožichu. Hřejivé paprsky slunce pronikaly na můj kožíček. Bylo to příjemné. Konečně si pospat. Protáhnout si spánek do lahodárného komatozního stavu. Vyhřívat se na slunci a... POČKAT! Vyhřívat se na slunci? V Buku byla tma... skoro pořád... Mírně jsem nakrčila čenich, ale ještě neotevřela očka.

//Díra - amorek

Nevšimla jsem si změny svého okolí, protože jsem tvrdě spala. Oči jsem měla pevně zavřené a jenom byl vidět pohyb očních bulv, jak jsem ve svém podivném snu asi někam běžela. Pokud tu někdo byl, mohl vidět, jak občas kopnu tlapkou, jako bych v opravdu rychlém sprintu odrážela svou tlapku od země. Byla jsem rozeběhnutá za něčím důležitým, ale za čím? To si pravděpodobně nebudu pamatovat, až se zase probudím. Teď bylo jenom jedno. Spánek. Byla jsem za něj ráda, protože prospat se jsem prostě potřebovala. A po tom, jak mě Nova nepříjemně vzbudila jsem spala ještě tvrději. Ušima jsem mírně zastříhala. Že bych se začínala probouzet?

Usnutí bylo příjemné. Zase se mne chopil ten tvrdý spánek, jenž vám slepí víčka těsně k sobě a je vám naprosto jedno, co se s vámi děje. Možná to bylo dokonce dobře, protože kdybych zavřela oči, mrkla a najednou byla jinde, asi bych se z toho zbláznila... víc než už jsem bláznivá byla. Takhle jsem svůj jarní únos byla schopná zaspat. Společně s vůní květin se úkrytem roznášel i puch z mého zadního konce, takže mě podivná květinková voňavka nelechtala v čenichu tolik a nevzbudila mě. Celý tenhle přesun jsem prožila v nic netušícím stavu spánkového opojení. Kdybych tak jen věděla, co se děje... No radši nad tím ani nepřemýšlet.

//Neprobádaný les

duben 4/10 | Odin

Byl to naprostej cumprlínek, protože mu nedocházelo, že se mu tady snažím jít po krku. Místo toho na mě začal chrlit vodopád slov, kterými se snažil nějak obhájit sebe sama. Jenže místo toho, aby to přiznal, že je prostě zločinem proti přírodě, to hodil na mě. Nechtěl vůbec přijmout fakt, že musí být vymazán z povrchu zemského a že mu nemá být dopřáno dýchat stejný vzduch, jako všichni ostatní. Když na mě potom promluvil, tak jsem se trochu uklidnila. Přestala jsem na něj vrčet a narovnala se. I když jsem mu pořád nevěřila ani čenich mezi očima a chtěla jsem ho furt zabít, najednou jsem byla až podivně v klidu. "Jsi nechutná skvrna na tváři přírody!" To muselo jako důvod stačit. Podle mě to měla být dostatečně obhajující věta, ale pro něj nemusela.

Duben 3/10

Vrčela jsem a prskala všude kolem. Vlk, jehož jméno jsem neznala, ale jehož nechutnost se mi opravdu nezamlouvala, se na mě divně šklebil, jako by se mi vysmíval, což mě ještě více naštvalo. "Magickej nechutnej červe," zaprskala jsem a od tlamy mi odletěla slina, která se přímo rozmázla kus od vlkových tlapek. Štval mě. "Zabiju tě," procedila jsem skrze zaťaté zuby. Nelíbilo se mi to. Ne. Tohle neměl být nějaký hrozný útok, měla jsem se jenom v klídku napít a odpočinout si, ale ne. To nešlo. Ne, když tu byl někdo, kdo svou exitencí byl přímo výsměchem do obličeje přírody a přirozenosti. Znovu jsem zavrčela a naježila se. Byla jsem připravena na útok. Vlk se mi nelíbil....

Sledovala jsem svou společnici, která se rozhodla zase omlouvat, že to nemyslela zle a blá, blá blá. "Hmm," broukla jsem a kývla hlavou. Bylo mi jasný, že to nemyslela špatně, ale i tak mě vzbudila. No a když mě někdo vzbudil moc brzo, byla jsem z toho celá taková nakvašená a to se odráželo i v tom, že jsem s ostatníma mluvila víc podrážděně než normálně. "Nic se nestalo, jen mě nebuď když spím... jsou dny kdy si moc nedáchnu, tak to pak doháním," pronesla jsem a pak se zase uložila ke spánku. Z venku šel puch mokrého psa, takže mi bylo jasné, že se nebude úplně jednat o nějaký sluníčkový den. Nova se ovšem rozhodla jít pryč.
Jen jsem si lehla na zem. Nebyla jsem prostě odhodlaná se nějak extra zapojovat do nějakého chození venku. Chtěla jsem si lehnout a odpočinout. Chtěla jsem se vyspat. Nebo spíše jenom natáhnout a dospat, doodpočívat. Mírně jsem se zavrtěla, abych se uložila a zavřela oči.

Duben 2/10 | Odin

Mírně jsem se napřímila, protože jsem za sebou slyšela hluk. Nějaký podivný nechutný magič si to ke mně kráčel. Nebo to nebyl magič? Neměl oči jako ostatní, ale měl hnátu podivnou a dokonce i nechutně vrzavou. Ten zvuk byl nepříjemnej trhal uši. Naježila jsem se a zavrčela na něj. "Drž tlamu nebo ti ji ukousnu! Magická zrůdičko," procedila jsem skrz zuby na jeho urážky a mírně se stáhla dál od něj. Nelíbil se mi ten pobavený výraz, ani se mi nelíbilo, že si na mě takhle dovoluje. Nelíbilo se mi na něm nic. Nic tak odpornýho jsem v životě neviděla. Musí umřít! Jenže ani já nebyla tak hloupá, abych se na někoho vrhla. Mohl být silnější nebo magický a to by nedopadlo dobře.