Příspěvky uživatele

< návrat zpět

10/10

Otřepala jsem se a nechala brouka, aby se mi usadil mezi uši, jako to dělal vždycky. Byla jsem celá z toho zážitku rozhozená, ale nehodlala jsem se s ním o tom déle bavit. Mohl si za to sám, že jsem se tady tak válela, kdyby tu byl se mnou rozhodně by se to nestalo, protžoe by mi řekl ať nic nenakopávám. "Pche, ale jsem ráda, že seš zpátky," zamručela jsem a pomalu se rozešla lesem dál. Tlapka mne ani trochu nezabrněla. Že bych opravdu jenom přeháněla? Ne, to rozhodně ne, tu bolest jsem si přece pamatova... Dobře tak nepamatovala, ale určitě to bolelo nebo ne? Kráčela jsem dál a uviděla šišku. Uuuuu nakopnu tu šišku a třeba se trefím do nějakého stromu. Za šiškou se schovával malinkatý ostrý a pekelně tvrdý kámen. Pokračování příště.

9/10

Nastala chvilka ticha, kdy jsem já koukala přivřeným okem na pana Broučka a on koukal na mne, jako by se snažil dát dohromady z toho, co právě slyšel. Pak se jeho tykadélka trochu rozechvěla a pááák... "HAHAHAHAHA!" lesem se roznesl huronský smích brouka, který zněl spíše jako pištění, než cokoli jiného a rozhodně nemohl být slyšet dál než pár metrů od jeho malinkého tělíčka. Evidentně mu moje brutální zranění přišlo vtipné a moje naprosté vyřazení ze života jako něco k popukání. "Pche? Ty se mi směješ? Však mi taky tu tlapku třeba budou muset uříznout a to ti přijde vtipný?" prskala jsem na něj, zatím co jsem se převalila na bok a bez potíží se zvedla. Bolest odezněla, byť jsem pořád věděla, že tam někde je a že je fáááákt strašně velká. "Jááááje ten je dobrej.... Nakopla šutr a myslí si, že chcípne... No to mi pokos tykadlo...Nikdo ti nic neodřízne Blbko," pronesl brouk se smíchem za každým slovem.

8/10

Vraťme se v tomto příběhu o krok zpět. Tasa sice měla tři mozkové buňky, to byla pravda. Jedna ovšem momentálně spala a tak se nemohla zapojit do vymýšlení nějakého krásného hrdinského příběhu zabaleného v lži, který by Tasu uchránil před naprostou katastrofou, kterou by bylo přiznání panu Broučkovi pravdy. Druhá mozková buňka se rozhodla jet na prázdniny. Ano, rozhodla se opustit Tasin vlašák a vydat se na velkolepé dobrodružství. Takže tu zůstal Frank, třetí a nejhloupější mozková buňka, kterou Tasa vlastnila. A Frank se rozhodl, že prostě bude nejdřív mluvit, než aby nad tím přemýšlel, protože proč by jako mozková buňka přemýšlel že? A tak Tasa vypálila přesně to, co se stalo, bez lží, manipulací a přetvářky. Možná kdyby pan Brouček nebyl úplně zvyklý na Tasu, tak by se zděsil, že to byl opravdu velký šutr co nakopla, ale tenhle Brouk svou svěřenku znal a tak, když na něj vychrlila jak došlo k jejímu masivnímu zranění.... no zbylo něco jiného, než aby se jí brouk vysmál do ksichtu?

7/10

Nadechla jsem se a zdravou tlapkou si otřela slzy z očí. Nebo spíše z oka, páč na to druhá jsem si ležíce na zádech s jednou tlapkou ve vzduchu, nedosáhla. Takže jsem měla suché jedno oko, ale to nevadilo. Znovu jsem se nadechla a pustila se do vyprávění tak žalostného, tak smutného, tak naprosto pobuřujícího, že mi bylo jasné, že se nad ním slituje i pan Brouček a že i on bude zkormoucený, že jsem musela protrpět takové hoře. Měla jsem celkem tři funkční mozkové buňky, měla bych být schopná se pustit do nějakého lživého a manipulujícího příběhu. Mohla bych mu vyprávět o tom, jak jsem se utkala s bizonem nebo jak jsem udatně šla kopnout do spícího draka, jen abych dokázala svou chrabrost. Měla jsem pro to všechny předpoklady a tak jsem..."Nakopla jsem támhle ten šuuuutr," zanaříkala jsem a zavřela očka, plná dalších slz.

6/10

Pan Brouček seděl na mé tlapce a na moje naříkání reagoval jenom jednoduchým gestem. Vykasal si krovky a ukázal mi svou tlustou zadnici. "Grrh," zavrčela jsem na něj, protože mě tímhle jakože vytočil. Já tu ležím a umírám v bolestech a on na mě vystrčí zadek nebo co? No to si říká můj přítel? Začal mne pak poklepávat tykadli a já se snažila necukat, protože to lechtalo a dokonce tím lechtáním zaháněl i tu příšernou bolest, kterou jsem vtlapce cítila. "Tupino, zlomený to není," konstatoval MUDr. Brouček poté, co prohlédl pacientovu zraněnou tlapku. "Přjde mi to jenom naražený, takže to nemůže tolik bolet, jak se ti to vlastně stalo?" zeptal se jako by ho to vlastně ani nezajímalo a ptal se jenom z povinnosti svého doktroského úřadu.

5/10

"Co tu děláš Tupko,"pronesl Pan Brouček a jenom se usadil na mé naprosto zlomené a zdemolované tlapce. Jeho přistání mne přimělo mírně tlapkou cuknout, ale jeho to nevyvedlo z míry a tak prostě dosedl, složil krovky a vejral na mne svejma učima. Nebolelo to, byť jsem si myslela, že mě bude na tlapce bolet i poryv větru. Jen jsem odklonila hlavu a jako největší drama queen jsem začala zkuhrat a naříkat, jak moc mne tlapka bolí a že jsem se zranila, musí to být zlomené nebo vyvrácené nebo co se říkalo o tlapkách, které tolik bolely. Nemohla jsem mu ani slovy pořádně popsat tu bolest, kterou jsem cítila ze zraněné tlapičky a tak jsem jenom usedavěji plakala a naříkala, než abych něco z nářků stvořila do kloudných slov.

4/10

Svíjela jsem se na zemi v ukrutné bolesti, která by zabila snad každého, kdo by nebyl dostatečně odolný. Poznámka vypravěče, nebyla to taková bolest, jenom Tasa je prostě hloupá a tak veškerou bolest kterou cítí označuje na stupnici od jedné do deseti jedenáctkou. Konec poznámky vypravěče. Moje tělo se různě rochnilo po zemi a já u toho skučela a brečela, jako bych dostala ránu bleskem rovnou do zadnice. Byla to bolest nad bolest. Opravdu to bylo příšerné a já netušila co s tím mám dělat. Jenom jsem tedy ležela na zemi ve svém zoufalství s tlapkou k nebi vztyčenou a podivně ohnutou. Nebylo to nic příjemného na pohled, ale taky jsem mohla pro někoho působit jako velmi komické zjevení. A ten někdo se na svých malinkatých krovkách blížil rovnou k mé uřvané maličkosti.

3/10

"AUUUUUUÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!" zavřeštěla jsem na celej tenhle hloupej les, jak se mi tlapkou začala šířit bolest, která se rozlejvala od prstních kůstek směrem nahoru až ke koleni a dorážela neodbytně i na moje rameno. Cítila jsem snad každé nervové zakončení a vřeštila o to víc, že jsem nebyla schopná pochopit, proč jsem tak hloupá, že jsem si tohle způsobila sama. Svalila jsem se na zem vedle šutráku, který mne porazil a svýjela se v bolestech. Do oček mi vtrhly nezvaně slzy, které se tam začaly rozlívat, jako bych nikdy neměla mít vůbec chvilku klidu. Buď jsem byla moc hloupá a nebo jsem byla ještě hloupější. Teď ovšem nešlo myslet na nic jiného než na ukrutnou bolest, která moje svíjející se tělo naprosto paralizovala. Asi jsem si musela něco zlomit, ale ani na to jsem nebyla schopná myslet.

2/10

Nebylo to nic slavnýho, takhle odtáhnout se svěšeným ocasem, ale já se nehodlala vzdávat. V mojí malinkatý makovičce to začalo šrotit. Hlavně jsem tam měla vlašáček, který nebyl schopný přijmout porážku, takže mi bylo jasný, že se do toho lesa vrátím a ať už si ten co tam teď bydlí myslí svoje, já ho vyštípu. Nejen že to byl zpropadenej magič, ale ještě to byl chlap, takže si zasloužil pocítit mou sílu. A když jsem nad tím tak přemýšlela, síla nebude to jediné co ucítí. Můj kožich se všude lepil a já věděla, že bych se měla někde umýt... ale.... nechtělo se mi.
Naklonila jsem se a nakopla další věc, která se mi dostala do cesty. Bohužel jsem si tentokrát vybrala mnohem silnějšího nepřítele, než nějakou pitomou houbu a taky se mi to stalo osudným. Moje tlapka jako by se tím nározem roztříštila.

1/10

Byla jsem v lese, byla celkem zima, ale mě to nevadilo. Začínalo slunce pálit a jaro bylo na hod šutru daleko, takže jsem o svou maličkost neměla moc obavy. Navíc tady v tom lese to vypadalo dobře. Dalo se tu pobáhat a lovit a já si uvědomila, že mám vlastně celkem hlad. Naposledy jsem lovila v buku, kde ovšem celou kořist ukořistil ten podivín, co se nám naštval do lesa. Nechápala jsem, jak mu to mohlo projít a kde byl Stín nebo Corvus, však to tam měli na starosti ne? Jednou něco nechám na někom, kdo není tak tupej jako já a najednou se koukněme, kam jsem to dotáhla. Mírně jsem si sama pro sebe zavrčela, protože mě tohle fakt vytočilo. No přece si nemohli myslet, že mi bude úplně putna, když NÁŠ les jen tak někomu nechají! A navíc to byl hlavně MŮJ les, protože ho jako první obsadila ségra, který jsem sice nemohla teď přijít na jméno, ale pořád to bylo něco jako RODNEJ les. Naštvaně jsem nakopla houbu, co stála vedle mojí tlapky.

Nebyla jsem blbá. Teda, ségra s bráchou to o mě tvrdili často, ale já věděla, že to není úplně pravda. Jakmile se mi podařilo dopadnout do vody, začala jsem se rozhlížet kolem a snažila se dostat ven. Ve vodě se kromě podivných ptáků nacházela i ta cizí vlčice a vlk. Nechápala jsem, co je vedlo k tomu se pustit do tohohle vodního šílenství, když si mohli v klidu zůstat na břehu. Ale co mi bylo do nich, teď jsem hlavně musela z vody dostat sebe. Nehodlala jsem se tu utopit a navíc jsem ani pořádně neuměla plavat. Musela jsem se tedy dostat ven co nejrychleji, než mi dojdou z toho mlácení vody, všechny síly.
Omylem jsem spolkla nějakou bublinu, ale i tak jsem neměla úplně v plánu tu setrvávat. Navíc kvůli nějakému dementnímu melounu. Rozhodla jsem se tedy doplácat ke břehu a tam jsem se začala soukat na ledovou plochu. Voda sice byla teplá, ale led ne. Nebylo tedy nijak extra lehké se ven vydrápat, ale já se o to přeci jenom pokusila. Zadníma jsem navíc nakopávala každého, kdo se ke mně přiblížil, protože jsem se bála, že mne stáhne zase zpět do vody.

2. Vyškrábat se na povrch

Doklována k ledu jsem byla opravdu nerada, takže jsem prostě začala bojovat o holé přežití a snažila se těch ptáků zbavit. Drápala a kousala jsem všechno, co mi padlo pod tlpky. Jenže v momentě nejsilnějšího boje jsem ucítila, jak mi země pod nohama mizí. Slyšela jsem drsné křupnutí a uviděla, jak se led rozbil na milion malých kousíčků. Netušila jsem, kdo za to mohl, ale rozhodně jsem nechtěla nikoho nechat přežít, pokud mám sama umřít. Pokusila jsem se tedy chytit jednoho ptáka, abych se udržela nad hladinou v chladné a smrtící vodě.... ALE.... smrt nepřišla.
Zmateně jsem sebou plácala ve vodě, protože jsem neuměla dobře plavat, a zaskočeně pozorovala, jak do vody spadly ptáci, ale i vlci, kteří byli kolem. Rozhodně to je jejich práce! Idioti! Zavrčela jsem a držela se jednoho ptáka, abych neodplavala úplně někam do pryč. Kdo mohl vědět, jestli je voda teplá všude nebo se jedná jen o nějaké teplé místo tam, kde zrovna plavu. Kolem byla spousta bublin a já prostě nějakou popadla a snědla. (//generátor náhodných čísel)

//3. Zkusím modrou bublinu: Překvápko

Chytla jsem prvního blbce do zubů a mňam. To byla pochoutka. Jeho krev se mi roztekla hrdlem a já byla spokojená. Sedla jsem si na zem a začala baštit. Nijak mne ani nezaskočilo, že se kolem v tom rozruchu srocovala všechna ta opeřená zvířata. Vrčela jsem na ně a dál baštila svůj zasloužený úlovek. Snědla jsem ovšem jenom pár soust, ale v ten moment mne něco klovlo. Ošila jsem se a začala vrčet kolem, ale to už mne začala parta ptáků postrkovat směrem k jezeru. Bylo mi to jedno, nějakých opeřenců jsem se nebála. Nebo minimálně jsem se neobávala dát ránu, takže když se ke mně přibližovali začala jsem kolem sebe vrčet a ťafat v naději, že někoho chytnu.
Všimla jsem si vlčice, která poskakovala na ledu, který byl schovaný pod sněhem. V tom samém ledu parta opeřenců vyklovala díru, ale já se rozhodně nechtěla k zábavě na ledu přidat a tak jsem prostě začala kousat a škrábat všechno ve svém dosahu.

Rozhodně jsem nedošla na jih, což jsem před chvilkou předpokládala. Ne, tohle na jih nevypadalo. Tupko! Zase si to poštvala a šla blbě! Byla jsem sama na sebe naštvaná a celkem ráda, že pan Brouček hybernoval někdo uvnitř mého teplého kožichu a nesnažil se mi dávat rady. Nechtěla jsem teď poslouchat, jak jsem to ZASE podělala, protože jsem ZASE dělala dřív než myslela a ZASE se kvůli tomu dostala do naprostý bryndy. Koukla jsem na spícího vlka a pak na vlčici, která tu seděla pod malým kameným štítem v zákrytu. Vlk pořád spal a mě bylo jasné, že dřív nebo později umrzne. Olízla jsem se. Pořád jsem měla hlad, ty dvě malé potvůrky mi rozhodně k jídlu nestačili. A vlk vypadal celkem chutně.
Uslyšela jsem hluk. Zastříhala ušima a obrátila hlavu přímo k tomu hluku. Kousek od mého malého posedu se objevila skupinka ptáků, která někam kutálela meloun. Ten se jim ovšem na sněhu vysmekl a zaplul do hloubek jezera. Meloun to měl spočítané. Ptáci začali řvát naprosto ohlušujícím hlukem. Vlčice pod převisem se na ně pokoušela něco řvát, ale moc jsem jí nerozumněla. Sama jsem se zvedla a rozhodla se, že by bylo fajn, nějakého toho ptáka zabít a sežrat. Vypadaly dobře, tučně a přímo k nakousnutí. Začala jsem je tedy obcházet po sněhu, abych našla nějakého ptáka, který stoují kousek dál od hejna a kterého bych mohla ulovit.

//Ragarské pohoří

Přelezla jsem vrcholek hor a začala se klouzat dolů ze štítu směrem k údolí, kde se leskla plocha jezera. Nebyla jsem si úplně jistá, že jsem tady dobře, protože kolem mě se to vlnilo a sníh se propadal. Nemohla jsem odhadnout zda jdu po cestě nebo prostě jenom nad propadlinou, kterou zavalil sníh. Šlápnut na sníh nad průrvou a spadnout do ledové jeskyně by v tenhle okamžik byla ovšem přijatelnější smrt, než tu jenom tak umrznout. S pádem a zlomeným vazem jsem se dokázala jakž takž smířit jako s hrdinskou smrtí hodnou někoho jako jsem já.
Dokráčela jsem k vlkům, kteří tu byli. Viděla jsem jednoho, který ležel na sněhu a jeho černý kožich pomalu pokrývala bílá sněhová peřina. Pokud se nezvedne brzo, tak už se z tohohle lůžka nezvedne nikdy. Budit jsem ho nehodlala, byla to jeho volba, že si ustlal zrovinka na tomhle místě. Já navíc byla sama vyflusaná až až z toho výstupu sem. Druhý vlk, byla vlčice, která se nakláněla nad jezerem, ale jak jsem ji sledovala z povzdálí sebrala se a došla do závětří, kde se také stulila do klubka. To tu nikdo nemá pud sebezáchovy? Přešlápl jsem a našla si místo, které bylo schované před prudkým sněhem a větrem. Nelehala jsem si, věděla jsem, že varianta usnout a neprobudit se je velmi pravděpodobná. Místo toho jsem řešila, jak se odtud dostat co nejdříve až přejde tenhle maglajz. A hlavně jak to udělat nepozorovaně. Všimla jsem si totiž, že vlčice je magička, její oči byly rudé a já věřila tomu, že i ten spící černý bude magič. Od takových raději pryč.