Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spala jsem. Nemohla jsem si tedy všimnout ani toho, že jsem se proměnila ve vlčátko, ale ani toho, že mě Stín zvedl za krk a houpavě mě začal odnášet pryč. Moje hlava byla strašně odlehčená, ze ztráty krve a setkání s magickou mocí, která byla nad moje vlastní chápání. Mírně jsem zakňourala, ale pořád jsem spala. Houpání mne uklidňovalo a já se nechala unášet nejenom Stínem, ale i spánkem. Byla jsem ráda, že si můžu končeně pořádně oddechnout. Jednou mě něco netížilo a bolest byla pryč. Pořád jsem ovšem byla slabá. Ztráta krve a obsahu žaludku nepomohla tomu, abych se cítila lépe. Navíc jsem dostala pořádnou ránu, když mě vyhodil ten magický bubák ven z jeskyně. Nebylo to nic příjemného. Chtěla jsem se konečně trochu prospat a dát do kupy. Teď jsem plnila první úkol. Spát. Stín se měl postarat o zbytek a to mi stačilo.

//Kam mě nese Stín

//postih 5/5

Bolela mě hlavička, jako by na ní spadla šištička... z ledu... zvětšená. Mírně jsem popotáhla. Nelíbilo se mi to. "Nelíbí," brouka jsem unaveným hlasem. Mírně jsem se za zaklepala a tím moje krev dopadla na zem, kde s puf a ohýnkem zaprskala... Byla to jedovatá krev a mohl za to ten bubák. Nechutní bubáci, magický všiváci. Stínek mluvil, musela jsem se soustředit... poslouchat. Spinkat, chtěla jsem pinkat. Pinkat a linkat. Maličká Tasa ve velkém tělíčku. Jenomže něco bylo zvláštního. Zívla jsem. "Tak jo," prohodila jsem a položila si hlavu na tlapky.
Přímo u hlavy jsem viděla bobulky. Byly to podivné. Bobulky byly velké a kapala z nich šťáva. Natáhla jsem jazýček a pár kapek zblízla. Kdybych jen věděla, že je to zázračný elixír. Těžko říct jestli to byl další vtip Smrti, jak si pohrát se smrtelník nebo náhoda. Měla jsem žížu a tak si blízla.
Pak jsem zavřela oči a usnula, jak Stín chtěl. Moje tělo se ovšem začalo zmenšovat. Stávalo se ze mě zraněné, smrduté a potrhané vlčátko.

//postih 4/5

Bolela mě hlava. Navíc se všechno divně točilo, když jsem se snažila na něco soustředit. Nebylo to příjemné. Bylo to pravý opak příjemného. Zvratky tu páchly a já zase cítila, jak se mi navaluje. Nechutně a nepříjemně jsem cítila, jak mě něco bodá v krku a žaludku. Jako podivný osten, co jsem spolkla. Nedokázala jsem se vzpamatovat. Moje tělo se celé zatřáslo. Byla mi zima, tak hrozná zima. Stín ležel u mě, což bylo dobře, aspoň jsem tu nebyla sama. Ale chtělo se mi domů a Stín mě domů vzít nechtěl. Jenže já nechtěla už zůstávat tady. Rozplakala jsem se. Zoubky stisknuté k sobě. Mechanicky zahrabával Stín to, co jsem vyklopila ze sebe, aby to tu aspoň nesmrdělo. "Já chci domů," kňourala jsem, jako bych si nemohla dovolit nic jiného, než kňourat. Bála jsem se, že už se domů nikdy nepodívám a ležet tady se mi nechtělo. Že bych měla umřít, na to jsem zapomněla. Malé vlčátko ve mně si smrt neumělo ani představit. Chtělo jenom domů, do svého pelechu, ke své kosti a rodině. Nechtělo už ležet tady v bolestech. Plakala jsem a nic dalšího neříkala. Strup na hlavě začínal tvrdnout. Bylo to na jednu stranu dobře, už mi do rány netekla krev, ale na druhou stranu jsem měla ránu plnou humusu, který se do ní dostal, když jsem dopadla na zem.

// postih 3/5

Bolest mi zvědala žaludek, stejně jako chuť a vůně krve. Mírně jsem frkala, ale nefňukala. Jen jsem vydechovala tlamou tak, že mi vzduch utíkal mezi zuby a zvedal pysky. Rána se pořád otvírala s každým nádechem. Byla hluboká až na lebku. Nemohla jsem to zastavit ani se zvednout, oči zalepené krví. Stín mi začal očka čistit, nebýt malá možná si uvědomuju jak velký krok to pro něj musel být. Jenže já byla malounká vlčice, malého rozoumku. "Děkuju," kníkla jsem. Konečně jsem viděla. Krev se lepila k srsti a tahala mě. Bylo to nepříjemné.
Najednou se mi zvedl kufr. Jenom jsem se nadzvedla a vyhodila všechen obsah žaludku vedle sebe. Většinou šlo o žaludeční šťavy a občas nějaké chlupy. Nechutné. "chci domů, " zakňučela jsem. Hlavu jsem si položila na zem vedle zvratků. Chtělo se mi spát.

// postih 2/5

Krev se řinula na zem a s podivnými pšoukanci dýmu si to prskala, jako nazelenalé plamínky kolem. Neměla jsem nějak sílu to řešit, protože jsem se začala zmenšovat. Moje hlavička se pomalu ztrácela v tak velkém těle, které trápilo tolik bolesti. Nejprve to přišlo jenom jako podivné vybrace v tlapkách, ale pak se to přesunulo směrem k hrdlu, které se mi stáhlo a do oček mi nahrnula všechna ta úzkost slzy. Neměla jsem už ani strach z něčeho konkrétního. Nedokázala jsem se zaměřit na magického bubáka, který bydlel v té páchnoucí bílé jeskyni. Síra tu smrděla pořád, ale já už ji úplně nevnímala. Byla jsem tak malinkatá. Netušila jsem, co si mám počít. Být velká bolelo. A nejenom fyzicky z rány na hlavě, ale tak nějak všude. Mírně jsem se zatřásla a začala plakat. Potichounku bez vzlykání. Slzy se mi dostávaly do rány a sůl z nich štípala jako čert. Zatnula jsem čelist, nechtěla jsem přivolat magického bubáka.
Bylo mi špatně. Zvedal se mi žaludek a nemohla jsem se zvednout. Nemohla jsem se ani pohnout, protože jsem tušila, že se pozvracím, pokud se budu hýbat. Mírně jsem si ublinkla do tlamy, ale spolkla jsem to a nevyhodila ven. Bylo to kyselé a pálilo mi to krk ještě víc. Všechno tak moc pálilo, proč všechno tak pálilo? Nemohla jsem se soustředit, takže jsem si Stína skoro ani nevšimla, dokud nebyl vedle mě. "Chňo," zachrochtala jsem mírně uvzlykaně. "Měl jsi plavdu. Byl tam bubák, nepšíjemný jako hnojífka," zašmodrchal se mi jazyk, že jsem neřekla vlastně nic užitečného. Navíc jsem v malém stavu nevyslovovala úplně důkladně, což ovlivnula i bolest v krku a hrdlo popálené žaludeční šťávou. "Stíne? Bolí to, moc to bolí," zašeptala jsem. Netušila jsem, co jiného bych měla říct. Přes krev v očích jsem pomalu neviděla, jak se hrnula ven. Byla jsem malátná. Co jsem po něm chtěla? Pomoc? Aby mě dorazil? Těžko říct, vlastní stav jsem posoudit nemohla.

//vyhozena ze zříceniny
po dohodě se správcem používám bonus štěstí, aby Tasina krev neubližovala ostatním vlkům při doteku s ní: postih 1/5

Proletěla jsem se vzduchem a dopadla do hlíny a humusu. Všechno se točilo a navíc to tu smrdělo... A smrdělo to hůř než před tím. Momentálně jsem na čenichu cítila i kovovou vůni krve. Nic moc jsem neviděla, protože se mi od pravého ucha přes levé oko až k líci šlebila nechutná otevřená rána, ze které se valila krev. Tekla mi do očí, do čenichu a kapala na zem, kde při doteku s hlínou zapraskal podivný zelený plamínek. Musela mě proklít nebo něco podobnýho. Takže magič. Netušila jsem popravdě, co se přesně stalo. Jenom to, že jsem stála na okraji jeskyně a najednou tam byla magička, co mi nakopala zadní řízky. Kdybych měla sílu, tak bych si odplivla, ale můj žaludek se snažil nepozvracet. Žaludek jsem měla jako na vodě. Chtělo se mi zvracet. Měla jsem ovšem štěstí v neštěstí. Moje tělo jako by bylo trochu lépe postavené na nepříjemné zažívací problémy, jako bych se žraním bobků a podobných nechutností vycepovala. Jen tak něco mi žaludek nerozházelo. A to ani setkání s podivnou bytostí, jejíž magické schopnosti přesahovaly moje chápání.Přesto jsem ovšem cítila, že se mi navaluje a asi se brzo pozvracím. S magickým prokletím se ovšem nedalo nic dělat. A to ani s ránou, která se mi nechutně otvírala při každém pohybu. Zůstala jsem tedy radši ležet na zemi. Krev se kolem mě vpíjela do okolního prostoru

//Jedlák - nic nenakupuji

Vlezla jsem do tý divný jeskyně, ve který to smrdělo, jako měsíc nemitej zadek. Mě to nevadilo, ale některý slečince by se z toho mohlo udělat mdlo. Doufala jsem, že tady se budeme moct schovat, ať už to Stína honilo cokoli. Pod tlapkama jsem cítila podivné čvachtání. Býlej šutrák tu byl porostlej mechem, kytkama a různým bejlím. Navíc tu trochu zatouchala plíseň. No rozhodně to z venku vypadalo jako dobrej bejvák, ale vevnitř žádná hitparáda. Mírně jsem se ušklíbla. Strach mi ovšem nedovolil mou vlastní poznámku vyslovit, takže jsem si ji prostě nechala pro sebe a šklebila se jako pitomeček pitomá.
Stín šel za mnou. Zastavila jsem se v tý první jeskyni, která se dělila do dalších. Menších. Jedna vedla na jednu stranu a tam jsem viděla světlo, druhá na druhou a tam se něco lesklo, ale netáhl tam vítr a já popravdě nechtěla zůstat v uzavřeným prostoru, když nás někdo chytal. Bychom ještě zůstali v pasti. "Sem asi nikdo nepoleze," řekla jsem stručně Stínovi. Pak jsem si sedla na zadek a podrbala se za uchem. Pořád jsem měla pocit, že mi přímo za to ucho někdo vejrá, ale kdo a proč?

Kráčela jsem zcela neslyšně. Ne, že bych se nějak snažila, šlo to samo. Stín mluvil o tom, co ho honí. Používal množný číslo, takže toho bylo asi víc. Ne, že by mě to nějak extra zajímalo, ale jeden nechce podcenit nepřítele. Lepší vědět co nejvíc. Prej mohou bejt pod náma. To bylo něco, co mě nenapadlo. Honí ho snad obří krtci? Nebo má strach z brouků? Blbost. "A co támhle? Tam by se mělo dát schovat, je tam kamenná zem," pronesla jsem a ukázala tlpakou na místo, které vypadalo jako jeskyně. Asi jsem to tam znala, nebo neznala? Říkal mi o tom někdy někdo? Táhlo z toho jako z kanálu, ale aspoň tam pod námi nemohl někdo být, když tam byla jako podlaha kámen ne?
Netušila jsem, jestli se můj plán bude zamlouvat velkýmu bojícímu se vlkoví, ale rozhodně jsem nechtěla riskovat, takže jsem zamířila přesně tam tím směrem. Vypadalo to nadějně, i když to smrdělo.

//zřícenina

Norníkovala jsem v hlíně a bordelu, kterého bylo v tomhle lese požehnaně. Stín se chopil mého nápadu a společně jsme že sebe dělali dva maskované křovovlky. Jenomže pak mi pod tlapkou praskla jedna větvička. Tiše jsem usmála v pohybu. Stina to vyděsilo. Ty prisery budou asi neco když se jich tolik bojí... Promluvil a mě došlo, že se vážně hodně bojí. "Tak raději půjdeme. Kokem je nevidím, " pronesla jsem a rozhlédla se po okolí. "Ani necítím," dodala jsem a začenichala. Vzduch tu smrděl, ale ne ničím zvláštním. Jen strachem a prdem. Kdo mohl tušit že je to síra z řeky co tekla nedaleko.
"Tohle musí stačit, jdeme," vyrazila jsem před Stínem a hopkala mezi stromy. Jenže jsem neuměla chodit moc potichu, když jsem šla rychle. Všude se ozývalo dupkání. Snažila jsem se, ale nešlo to. Najednou jsem šla neslyšně. Žádný můj krok nedělal hluk.

Byl jako malé vlče. Nechápala jsem. Fakt tu nikdo nebyl, ale jemu to evidentně nedocházelo. A nebo vážně viděl něco, co já ne. Ohlédla jsem se. "Schovat?" nechápala jsem. To něco mu nahnalo přímo obrovitánskou hrůzu. A to se mi nezamlouvalo. Jestli jsme tu měli umřít, tak jsme mu musela říct, co cítím. K mému poměrně milému překvapení to cítil tak nějak stejně. Nebo tak si to můj mozek přebral. Momentálne tedy byl moje rodina. Definitivně. Byl jako ségra nebo brácha. Musela jsem ho chránit za každou cenu. Rozhlédla jsem se kolem a cukla sebou, když za námi zapraskala větev. Z křovin se vznesl pták. Podivně zakrákal a zmizel. Uf jenom pták. Pohlédla jsem zpět na Stína, z kterého se stalo nové oblečení pro strom.
"Dobře, dobře, dobře," pronesla jsem a pohlédla na svoje tlapky. "Jestliže hledají Stína, tak ho nemůžou najít, když tu Stín nebude ne?" napadlo mě a tak jsem to řekla nahlas. Jenomže jak tu Stín nebude? Pohlédla jsem na svoje tlapky. Stály v hlíně a bordel. NO JASNĚ! Odpověď byla jasná. "Když z tebe uděláme křoví, nebudeš Stín a budeš se moct pohybovat normálně ne?" prohodila jsem a začala sama na sebe házet hlínu a větvičky, abych vypadala jako ještě větší chaos než normálně.

Sledovala jsem Stína, jehož tělo se uvolnilo. Vypadalo to, že se něčeho bojí, ale čeho? Nechápala jsem to. I když povolil stisk na mém čenichu, nebylo to vůbec nic příjemného. Co se mu stalo? Svatá pando, co mu je? Zbláznil se? Přejela jsem Stína pohledem. Není blázen, jenom má mysl zastíněnou nějakým tím mráčkem nejistoty, pomyslela jsem si. Musela jsem věřit tomu, že to tak je. Kdyby byl blázen, co bych si počala? Přímo jsem na jazyku cítila hořkost jeho slov. Ta chuť byla odporná, ale to celé tohle místo. Řeka si prozpěvovala podivnou píseň. Byla sice daleko, ale jako bych cítila ten smrad, když jsem šla sem zase v čenichu. Řezavý řinkot zrezivělého řekotočí. Pomalu jsem se začala zvedat, když ze mě slezl. Byla jsem špinavá, ale nebylo to tak zlé. Čistá špína. "Stíne?" začala jsem potichounku a rozhlédla se. Zaklepu tu bačkorama? Nikde jsem nikoho neviděla. Nikde nikdo nebyl. Třeba to bylo vážně jenom v jeho hlavě. Možná se opravdu zbláznil. Možná, že se zcvoknul ze mě, z magie nebo tohohle světa. Ať už mu to udělal kdokoli... Zachvátila mě pochybnost. Netušila jsem, co mám dělat. Ale věděla jsem jedno. Nikdy to nevzdám, nikdy, nikdy, nikdy. Všechno bych dala pro něho. Věděla jsem to s naprostou jistotou, jako nikdy nic. "Jak to jenom říct... Já... No..." šeptala jsem. "Sice nikoho nevidím, ale... jestli tady máme umřít, tak ti chci jenom říct..." zakoktávala jsem se. "Mám tě ráda Stíne a nedovolím nikomu, aby ti ublížil neboj. A vím, že ty to tak necítíš a že jsem tě do toho všeho zatáhla a že jsi nechtěl a že to není tvůj problém." Byla jsem z toho celá zoufalá. Předně jsem sem přišla mu namlátit, ale to teď nebylo na pořadu dne. Jestli si užíval s jinou bylo fuk, jen jsem chtěla svého normálního Stína zpátky. "Slyšíš mě?" zeptala jsem se trochu zoufale.

Cítila jsem Stína všude. Jako by byl na několika místech najednou, což nebylo možné, takže se asi musel hodně přesouvat a otírat o různé stromy, keře a kdo ví co všechno. A nebo se tu prostě válel s nějakou cácorou, jinou než jsem já... No tak to teda ne! Nabroušeně jse zavrčela. "Stíííííííne," protáhla jsem svoje volání. Zrovna v ten okamžik se v mém periferním vidění něco mihlo. Otočila jsem hlavu za tím stínem, abych uviděla Stína rozmázlého jako šmouhu. Než jsem stihla vypísknout nebo něco podobného, povalil mě na zem a přišpendlil pod svou vahou k zemi. Jednu tlapu mi nevybíravě narval na čenich a tim mi zaklapnul čelisti, abych nemohla dál vyřvávat.
Vybadal šíleně. Mnohem víc než normálně. A taky víc než já, což bylo celkem divné. Jeho oči byly rozšířené, jako by se bál. To je nějaká pitomá hra? Evidentně tohle nebyla hra, když se choval jako maniak, který uprch z věznice a teď po něm jdou. "Co se děje, ty vypelichanej šmudlo? Kdo po tobě jde? Nějaká tvoje šťabajzna?" rozhovořil se pan Brouček, ale v jeho prospěch velice potichu, takže to mohl slyšet jenom Stín a Tasa, které stál u ucha. Pohlédla jsem na Stína poměrně vyděšeně. Bála jsem se toho jeho pohledu. A taky toho, čeho se bál on.

//SG

Vešla jsem do lesa. Nejprve mě začala jímat podivná hrůza. Svýralo se mi hrdlo. Polkla jsem a začenichala. Stínův pach mne udeřil, jako facka. Takže von se tady schovává, jako by se nechumelilo a já se mám co? Zvencnout strach, že si někde chcípnul? Zavrtěla jsem rozzuřeně hlavou a pak se rozhodla pro nejvíce stupidní věc. "Ná puťa puťa na... Stíne?! Kde seš ty prašivej vlčáku?!" zařvala jsem kolem, jako bych naháněla ztracenou slepici. Nemohla jsem vědět, že Stín prožívá nějaká muka nebo přeludy. Jen jsem ho cítila a měla jsem na něj zlost. Ne, teda jenom na něj, ale on byl chudák první na ráně. Za prvé, navykládal Nově ptákoviny, což si zasloužilo trest. Za druhé, se zdejchnul beze mě pryč a ani neřekl kam. A za třetí, to bylo to nejpodstatnější, nabaloval Novu... Nebo mi to tak aspoň přišlo. Ano, nebyl jenom můj, ale jako by byl. Žárlila jsem, ale nechtěla jsem si to přiznat. "Kde pak jsi STÍNE?" ječela jsem svým hlasem, který tahal za uši.

//Aina

Bylo to jako hop skok přes potok plný splašků. Konečně jsem ovšem byla zase na pevné zemi mimo smrad. Jenže to znamenalo, že skončilo i ticho. Ticho, které prolomil hlas toho hmyzu v mém kožichu. "Úplně vidím ten obrázek. Nakráčíš si to ke svý magický a nabušený ségře, která by mohla klidně kousat stromy místo větviček, že jako ať se vzdá svojí magie a jde se klouzat nebo co? Myslíš si, že když jsi to zkusila jednou po dobrým, tak to prostě bude podruhé s jiným výsledkem? A zmlátit nebo zabít ji nemůžeš, rozhodně ne sama..." Mírně jsem se otřásla a to konečně brouka usadilo. Musel se chytit, aby nespadl z mého kožichu.

//Jedlový pás

//VVJ

Tahle řeka byla horší, než ta před tím. Páchla naprosto nechutně. Jen jsem se zakuckala z toho smradu, ale pak jsem se překonala a pomalu se pustila do překonávání i řeky. Nebylo to nic jednoduchého, když se jednomu z toho puchu chtělo pořád zvracet. Nemluvila jsem pro radši, abych se nepozvracela na vlastní tlapky, protože bych obsah svého žaludku fakt ráda udržela uvnitř svého břicha a ne mimo. Nebylo to nic suprového, ale s přivřenýma očima jsem prostě šla dál. Bylo by fajn, kdybych mohla odpovědět. Pan Boruček evidentně taky zadržoval dech, protože byl konečně potichu a já byla celkem ráda.

//SG