Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítila jsem Stína všude. Jako by byl na několika místech najednou, což nebylo možné, takže se asi musel hodně přesouvat a otírat o různé stromy, keře a kdo ví co všechno. A nebo se tu prostě válel s nějakou cácorou, jinou než jsem já... No tak to teda ne! Nabroušeně jse zavrčela. "Stíííííííne," protáhla jsem svoje volání. Zrovna v ten okamžik se v mém periferním vidění něco mihlo. Otočila jsem hlavu za tím stínem, abych uviděla Stína rozmázlého jako šmouhu. Než jsem stihla vypísknout nebo něco podobného, povalil mě na zem a přišpendlil pod svou vahou k zemi. Jednu tlapu mi nevybíravě narval na čenich a tim mi zaklapnul čelisti, abych nemohla dál vyřvávat.
Vybadal šíleně. Mnohem víc než normálně. A taky víc než já, což bylo celkem divné. Jeho oči byly rozšířené, jako by se bál. To je nějaká pitomá hra? Evidentně tohle nebyla hra, když se choval jako maniak, který uprch z věznice a teď po něm jdou. "Co se děje, ty vypelichanej šmudlo? Kdo po tobě jde? Nějaká tvoje šťabajzna?" rozhovořil se pan Brouček, ale v jeho prospěch velice potichu, takže to mohl slyšet jenom Stín a Tasa, které stál u ucha. Pohlédla jsem na Stína poměrně vyděšeně. Bála jsem se toho jeho pohledu. A taky toho, čeho se bál on.

//SG

Vešla jsem do lesa. Nejprve mě začala jímat podivná hrůza. Svýralo se mi hrdlo. Polkla jsem a začenichala. Stínův pach mne udeřil, jako facka. Takže von se tady schovává, jako by se nechumelilo a já se mám co? Zvencnout strach, že si někde chcípnul? Zavrtěla jsem rozzuřeně hlavou a pak se rozhodla pro nejvíce stupidní věc. "Ná puťa puťa na... Stíne?! Kde seš ty prašivej vlčáku?!" zařvala jsem kolem, jako bych naháněla ztracenou slepici. Nemohla jsem vědět, že Stín prožívá nějaká muka nebo přeludy. Jen jsem ho cítila a měla jsem na něj zlost. Ne, teda jenom na něj, ale on byl chudák první na ráně. Za prvé, navykládal Nově ptákoviny, což si zasloužilo trest. Za druhé, se zdejchnul beze mě pryč a ani neřekl kam. A za třetí, to bylo to nejpodstatnější, nabaloval Novu... Nebo mi to tak aspoň přišlo. Ano, nebyl jenom můj, ale jako by byl. Žárlila jsem, ale nechtěla jsem si to přiznat. "Kde pak jsi STÍNE?" ječela jsem svým hlasem, který tahal za uši.

//Aina

Bylo to jako hop skok přes potok plný splašků. Konečně jsem ovšem byla zase na pevné zemi mimo smrad. Jenže to znamenalo, že skončilo i ticho. Ticho, které prolomil hlas toho hmyzu v mém kožichu. "Úplně vidím ten obrázek. Nakráčíš si to ke svý magický a nabušený ségře, která by mohla klidně kousat stromy místo větviček, že jako ať se vzdá svojí magie a jde se klouzat nebo co? Myslíš si, že když jsi to zkusila jednou po dobrým, tak to prostě bude podruhé s jiným výsledkem? A zmlátit nebo zabít ji nemůžeš, rozhodně ne sama..." Mírně jsem se otřásla a to konečně brouka usadilo. Musel se chytit, aby nespadl z mého kožichu.

//Jedlový pás

//VVJ

Tahle řeka byla horší, než ta před tím. Páchla naprosto nechutně. Jen jsem se zakuckala z toho smradu, ale pak jsem se překonala a pomalu se pustila do překonávání i řeky. Nebylo to nic jednoduchého, když se jednomu z toho puchu chtělo pořád zvracet. Nemluvila jsem pro radši, abych se nepozvracela na vlastní tlapky, protože bych obsah svého žaludku fakt ráda udržela uvnitř svého břicha a ne mimo. Nebylo to nic suprového, ale s přivřenýma očima jsem prostě šla dál. Bylo by fajn, kdybych mohla odpovědět. Pan Boruček evidentně taky zadržoval dech, protože byl konečně potichu a já byla celkem ráda.

//SG

//Orlí skály

Kráčela jsem dál a narazila na jezeru. Sakra práce tohle to. Jeden chce jít normálně a nemůže. "A co s tou ségrou budem dělat. Evidentně jí nemůžeš jen tak zakroutit krkem, páč je silnější a evidentně magičtější než ty," začal brebentit pan Brouček, když jsem začala jezero obcházet. Podle všeho měl on rád slovo evidentně, ale já moc nechápala, co to slovo znamená. Nechala jsem ho tedy při tom. "No mohla bych... hm... mohla bych prostě ségře říct, že... se mi to nelíbí a..." drmolila jsem a kráčela dál. Popravdě jsem netušila, co bych jí asi tak měla říct. "Tak co jí řekneš... Že nelíbí a? A?" Mírně jsem se nakrčila a zatikalo mi v oku, ale pak jsem dál pokračovala v cestě.

//Aina

//Východní hvozd

Došla jsem do hor. Nebyly to žádné velehory, ale ani nějaké malinkaté pohoříčko. Byl to prostě kus skály, který trčel ze země a já se rozhodla, že nejlepší bude se tomuhle kusu skály vyhnout. Obejít ho a prostě na féra zamířit někam jinam. Viděla jsem obrovské jezero a tak jsem se rozešla k němu. Pan Brouček měl možná pravdu, ale já jsem si to nepřipouštěla. "Ségra nemůže být magič. Prostě nemůže..." "A proč ne?" "Protože bych ji musela zabít..." Bylo to děsivé vědomí toho, že se z mojí sestry stal můj nepřítel nebo za to mohlo to vědomí, že ji budu muset zbavit magického utrpení jednou pro vždy. "Jo a nebo to s ní můžeš v klidu probrat, ale to ne... tvoje řešení je rozhodně přímočařejší."

//VVJ

//Řeka Midiam

“Takže, nejdříve si projdeme co víme, jasný?“ Znovu jsem kývla, protože jsem popravdě netušila, co víme. Já nevěděla nic. Jenom to, že se všichni chovaj divně nebo jsou na mě naštvaný a nevím úplně proč. “Začneme tvojí ségrou?“ Kývnu. “Fajn,“ řekl pan Brouček a zalezl mi za ucho, aby se mohl pustit do svého rozboru, který evidentně potřeboval, aby mi všechno vysvětlil. “Tvoje ségra je magič, to je ti doufám jasný.“ “Není,“ procedila jsem skrze zuby. “Není magič nebo ti to není jasný?“ “Není magič,“ zavrčela jsem na brouka, za mým uchem. Ten se podivně zakymácel mezi mýma ušima, ale přímo mi nic neřekl. Jenom se trochu více přichytil mé srsti, což zatahalo. Taky jsem mu nic neřekla. Nechtěla jsem, aby si myslel, že mě tohle jeho hlotonění bolí, protože by to dělal pořád a schválně.“Aha, takže budeme muset začít trochu z jinýho soudku. Zapomeň na ségru a řekni mi, kdo je podle tebe magič.“ „Ten kdo používá magie a tím ubližuje ostatním a přírodě. Je hnusný a krutý. Pachtuje se s dalšíma magičema,“ vyjmenovávala jsem a při tom pochodovala směrem na Řím sever.

//Orlí skály

//Hadí ocas

Táhlo se to. Cesta se celkem táhla a já byla zase u nějaké řeky. Nějaké překážky. Celý tenhle výlet se zdál jako naprosto největší vtip všeho vtipného. Nejen, že jsem nemohla najít správnou cestu, ale pokaždé jsem narazila na řeku nebo nějakej bahnitej hnus a musela se vracet. Tentokrát jsem zvolila jinou možnost a vydala se postupně po břehu řeky směrem na sever. Až když jsem uslyšela hlasy, tak jsem se rozhodla od řeky odpojit a zamířit směrem do lesa, jenž nezaváněl žádnou smečkou, což bylo dobře. V momentální náladě bych asi na žádnou smečku neměla ani náladu. Navíc by to mohla být smečka tý dorostenky nebo někoho takovýho.

//Východní hvozd

//Třešňový háj

Kráčela jsem dál. Když teda mám mlčet, budu mlčet. Byla jsem zvědavá, co brouk vymyslí a tak jsem se držela jeho instrukcí a nic neříkala. Sice jsem z toho nebyla dvakrát nadšená, ale já popravdě ani neměla moc co říct. Jeden by se mohl podivovat nad mlčící vlčicí, která chvilku co chvilku otevře tlamu a pak ji zase zaklapne, aniž by z ní cokoli vypadlo. Na druhou stranu podivnější by byla nejspíše vlčice, která se sama se sebou dohaduje a nehodlá si připustit, že je v tomhle širém kraji nadobro sama. Došla jsem k další řece. Mírně jsem se zakabonila, protože to značilo další změnu mých plánů.

//Midiam

//Hadí ocas

S naraženým pozadím jsem se dobelhala do háje, který vypadal celkem ucházejícně. "Tak řekneš mi něco nebo ne?" zabručela jsem, když jsem si na chvilku sedla a jednou tlapkou si namožené místo pomalounku masírovala. Nebylo nic příjemného mít na zádeli bouli, ale co se dalo dělat. "Když mě budeš furt přerušovat, tak ne," zahudroval pan Brouček. Tak jsem se zvedla a pochodovala prostě dál. Nebylo nač, strácet čas, čekáním na to, až si brouk promyslí všechny svoje výmysly. To se celkem rýmovalo, ale já neměla ten talent všimnout si takových rýmovaných myšlenek. Odfrkla jsem si stranou a vyletěl mi z nosu sopel a rozprsknul se o kus šutru.

//Hadí ocas

//Maharské močály

Konečně jsem opustila to zablácené místo, které svým způsobem bylo pěkné. Takové jako já. Smradlavé a zanedbané. Jenže rozhodně to nebylo místo, kde bych se chtěla jen tak potulovat a řešit existencionální krizi nebo jak se to říká. Radši jsem šla všema tlapkama po normálním povrchu. Tady to sice nevypadalo tak pěkně, ale apsoň se tu dalo jít. Všude tu byl nějakej černej šutrák, kterýho mi nebylo ani trochu líto, protože dokonale pasoval k mojí černý náladě. Kdybych věděla, že je to čedič, třeba si dávám větší pozor, jenže já pořád napůl poslouchala pana Broučka, jestli ho náhodou něco napadne, že jsem nedávala pozor. Mírně jsem uklouzla a narazila si pozadí, na kterém jsem dost nevybíravě ukončila svůj let. "Jau," zakňourala jsem a zvolila cestu do lesíka, který působil pěkně a neobydleně.

//Třešňový háj

//Vřesoviště

Šla jsem. A pan Brouček začal mluvit. “No dostala ses do celkem svízelné situace není liž pravda, že jo? Ale ono kdybys trochu používala to, co máš mezi ušima, tak by to možná i šlo… vlastně nešlo, já zapomněl, že ti chcípli mozkožrouti, protože neměli už co žrát… HAHAHAHA,“ začal se mi vysmívat a to celkem otevřeně. Nechápala jsem úplně proč, však jsem mu nic neudělala, ale evidentně ho moje vlastní hloupost a neschopnost fungovat ve společnosti samostatně a normálně bavila. Jen jsem si odprskla a tiše zavrčela, abych mu naznačila, že by to neměl přepísknout. “No jo, no jo, tak se nečerti. Chceš pomoct ne?“ Kývla jsem a dupla tlapkou bez drápků, do mokrého podloží. Tudy cesta nevedla, tak jsem se otočila a vyrazila zase trochu jinam, než jsem původně plánovala.

//Hadí ocas

//Kierb

"Řekneš mi k tomu teda něco?" zabručela jsem na pana Broučka, když se odmlčel a nejspíše přemýšlel. "Přemýšlím," ozvalo se mi z kožichu. "Tak přemejšlej rychlejc," zavrčela jsem a cupala si to dál směrem k další pohromě. "Kdybys uměla přemýšlet tak víš, že se to nedá nijak urychlit ty tupoko tupá." Ušklíbla jsem se. Na chvilku jsem se zastavila, protože jsem se začala nadechovat, abych mu od plic něco pěkně řekla. "Neplýtvej dechem a rázuj, dál,"ozvalo se s mírným zahmmováním z mého kožicha. On mi snad čte myšlenky?!

//Maharské močály

//Vřesoviště

Došla jsem k další řece. "Do veverčího ocásku," zabručela jsem si pro sebe. Evidentně jsem neěkde zabloudila nebo tak něco, protože jsem byla před další vodou. Mohla bych ji překročit a jít dál, jenže mě se znovu do vody nechtělo. Nejraději bych šla dál suchou tlapkou a pokud jsem věděla, tak by to mělo jít. Pořád jsem si neuvědomila svůj omyl, že jdu špatně. Takže jsme se na patě otočila a vydala se zpátky po směru vlastních kroků, abych se vydala opačným směrem, nevěda, že se mi podařilo navrátit se na původní a tedy i správný směr postupu na severo-západ. Jedlový pás byl ovšem pořád ještě dost daleko.

//Vřesoviště

//Klimbavý les

“No… pohádala jsem se se Ségrou a taky navíc se Stínem to není žádný růžový nebo tak, je divnej, nebo chová se děsně divně. Rozhodně se nechová jako ten Stín, kterýho jsem vytáhla z toho všeho svrabu, do kterýho padnul. Jako před tím byl k sežrání, ale teď je jenom k nakousnutí a vyplivnutí. Je jako nějakej kyselej kus žvance, kterej ležel dlouho na sluníčku a zkysnul… rozváděla jsem svoje vlastní myšlenky, zatím co jsem si to dupkala cupkala směrem dál. Ani jsem moc nedávala pozor kam jdu, takže bylo každému jasné, že se nejspíše odkláním ze svého kurzu. Jenomže když nedáváte pozor, kam jdete, tak nevíte, že jdete špatně že jo…

//Kierb