Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležela jsem na zemi už ve své přirozené velikosti. Bylo hezké být zase normálně vělká, ale pořád jsem měla pocit jakési malinkatosti, jako by mi moje vlastní velké tělo nepadlo a bylo mi volné. Netlačilo mě nic, jen koordinace pohybů byla velice zvláštní. Moje tlapky se jako obří ťápoty chovaly prostě zvláštně. Pokusila jsem se zvednout a sednout si. Trochu se mi motala hlava, jako bych snědla moc kvašeného ovoce. Přijdu si jako velký pirát! Och to by bylo něco, být tak pirátem, jeden by mohl utéct na volné moře a už nikdy by se nemusel vracet... Nemusel by řešit to, co se děje se sestrou ani nic jiného. Mohla jsem si tu krásně namlouvat, jaké by to bylo být svobodným bukanýrem na bárce uprostřed vln slané vody. Jenomže to pořád byla jenom představa, nic co by se mohlo stát skutečností. Kdybych byla pirátem, jmenovala bych se ... Smrduprďka nebo Smrduřiťka? V sedě jsem se naklonila k jednomu stromu a začala do něj škrábat své nové pirátské jméno. Naštěstí pro ostatní to skoro nešlo přečíst. Navíc mě po chvilce začala bolet tlapka a nemohla jsem použít druhou, protože tam jsem drápky neměla. Stín mezitím mluvil. "Říkala, že jde do Asgaarského hvozdu... Nevím proč, ale jelikož tam zabila tu Alfu nebo co, tak to asi nebude nic dobrýho... Třeba jde zabít i tu další Alfu nebo tak něco a jak jako nevrátila?" přerušila jsem na chvilku svou činnost a ohlédla se na Stína. "Nemyslíš, že by jí snad něco hrozilo nebo že by jí mohli zabít?" dodala jsem roztřeseným hláskem.
Najednou se kousek od nás uvolnil kus země ze srázu. To nebylo dobré. "Měli bychom jít, ta bouřka se mi nelíbí v úkrytu to bude bezpečnější nemyslíš?" zeptala jsem se a začala se pomalu zvedat, abych se mohla přesunout na bezpečnější místo. Blesk uhodil někde blízko a hrom skoro přehlušil můj vlastní strach. Sestra nevybrala dobré místo. Ustoupila jsem víc do nitra lesa.

Ňufnul mě, což bylo fajn. Konečně jsem se přestala bát, aspoň trochu. On mě ochrání. Věděla jsem že to, co se mi stalo, už se nikdy nebude opakovat. Sice to neřekl, ani neslíbil, ale já věděla, že to tak je. Magičové si nebudou moct dvolovat. Kníkla jsem radostí a odtáhla se, protože Stínův postoj byl jasný. Ticho a klid. To chtěl. Nejspíš. Rozhodně nechtěl, abych ho dál zahrnovala kontaktem, takže jsem se stáhla.
Konverzace byla těžká, ale s ujištěním, že nikam nejde, mi dala trochu růžových kapek do očí. Nevydržela jsem ovšem jen tak ležet když řekl to, co řekl. Byl to návrh. Ale jaký návrh. Otevřela jsem tlamu a zírala na něj. Myslí to vážně? Zmizet někoho bylo kruté a konečné. Stín neměl se Styx takový problém jako ona s ním. Nejspíš. Nejhorší bylo, že tahle přetahovaná se děla o mě a já si neuvědomila že možná výměna Styx za Stina není taková výhra. "Ségře už nerozumím. Málem zabila Novu, jen tak... a přitom tu sama měla magiče, Duncana..." Bylo to jasné a logické. Sestra byla nebezpečná a ne jenom prk mě, ale i oro ostatní. "Je nebezpečná, ale co s tim?"

Byla jsem už normálně velká, ta Tasa jako dřív. Velká a tupá. Pořád mě ovšem štípala kůže a bolely kosti. Naštěstí rána na hlavě se zahojila, ale měla jsem po ní hnusná jizvu, díky níž jsem byla ošklivější než normálně. Ale to nevadilo, Stín tu chtěl zůstat. Ležela jsem na zemi a mírně pohodila radostně ocasem. Pak jsem se začala jako voják šourat po zemi směrem ke Stínovi. V podřízené pozici jsem vrtěla ocasem a čekala. Věděla jsem, že nemá rád když se na něj šmatlá nebo mi to aspoň tvrdil, i tak jsem ovšem zvedla hlavu a olízla mu čelist že spodu. Bylo fajn být s ním a vědět že to není jenom moje představa.
Pak mluvil o sestře a že by nás neměla zajímat. NÁS! Po dlouhé době jsem byla součástí my a nás, což bylo fajn. Se sourozenci jsem vždy byla mimo. Byla jsem ten co stojí opodál a drží tlamu a krok. Jenomže my nepřipouštelo podřízenost. My bylo kolektivní. "No mluvila jsem s ní o tom, jak jsi řekl, že se mnou zametá a že ji nemusim poslouchat a tak... a nebyla z toho nadšená. Víš u nas ve smečce musel všechno schvalovat Alfa a kdo ho neposlouchal ten... zmizel, ale aspoň bylo co žrát... nechcu abys zmizel..." polemizovala jsem nahlas. "Sestra moc řeší s kterym magičem se tahat... ni jiného... zapomněla co magičové dovedou."

Rostla jsem. Byla jsem větší a větší. Už jsem skoro byla na své velikosti. Pořád mě štípala kůže a já se ošívala. Zadní tlapky jsem se navíc začala dávat za uchem. Sice to byl vážný rozhovor, ale já jsem se musela poškrábat, abych si ulevila. Stín mluvil o tom, že nechce odejít, ale že ani nechce, abych šla já. Jenže co vlastně chtěl? "A co chceš ty?" možná jsem se na to měla zeptat dřív, ale nenapadlo mě to, až teď. Přestala jsem se drbat. "Jestli tu zůstaneme spolu, Styx se to nebude líbit, " dodala jsem šeptem. Styx se nezamlouvalo že Stín říká co si myslí ani to, že tohle přenáší na mě.
Lesem se začala šířit mlha, jako by chtěla zahalit možné spiknutí, které tu vznikalo. Sestra si podepisovala svůj osud v podobné mlze. Ale v téhle se rozhodovalo o něčem větším. Cítila jsem z mlhy chlad a neznámo, ale i jisté bezpečí. Nikdo nemohl vidět, co tu vymýšlíme, jestli vůbec něco.

Byla jsem malá. Vlčátkový stav ovšem pomalu začínal končit. Začala jsem pomalu růst. Nebyla jsem pořád velká jako normálně, ale rostla jsem. Natahovaly se mi kosti a protahovala morda. Kůže se napínala a mírně to štípalo. Jenomže já se na bolest nezaměřovala. Spíš jsem se zaměřovala na to, co Stín říkal. Tohle je důležité, soustřeď se. Všimla jsem si, že pan Brouček pomalu vyklidil pole a někam zalezl. Neviděla jsem ani toho krkavce, který se tahal se Stínem. Ale bylo mi jasné, že nás oba pozorují. Nikdy by nás neopustili. Ne, jako všichni ostatní. "Aha," kníkla jsem jenom, když prohlásil, že nikdy nepotkal nikoho s kým by se chtěl otlapkávat. Sice já se nechtěla momentálně taky otlapkávat s nikým, protože mě pálila kůže z toho pomalého růstu. Jenomže byly chvilky, kdy by se mi nějaké to otlapkávání možná i líbilo. Ne od kohokoli. To rozhodně ne. Pořád jsem měla v hlavě to, co se mi stalo. Uvěznění a mučení. Ale taky jsem cítila, že už jsem se přes to přenesla. Postavila jsem se sestře. Teď jsem byla jiná, nová. Už mě neovládala moje minulost.
Sice mi zakázal ptát se proč, ale sám takový dotaz položil. Bylo to zvláštní, ale já jsem ho nezpochybňovala. On se mohl ptát proč... Protože jemu odpovědi dávaly smysl. Mě většino ani odpověď nepomohla. "Já... nevím... prostě... to tak cítím," řekla jsem v nic neříkající odpovědi. Netušila jsem, co bych mohla říct jiného. Byla jsem teď v těle větším než dorostenec, ale pořád ne dostatečně velkém. Mírně jsem se naklonila ke Stínovi, ale nic jsem neudělala. Jen jsem si ho z blízka prohlížela. "Buď... buď jo a nebo... nebo běž," řekla jsem. Bylo to ultimátum a já ani nevěděla, co tím chci vlastně říct. Ale bylo mi jasné, že pokud mě má někdo ovlivňovat, tak jak se to dařilo Stínovi, musí to být rodina. A pokud jsem ho měla upřednostňovat před sestrou, musel být blíž než ona.

Jen jsem si položila malou hlavičku na tlapky. Na takové uvažování a rozhodování jsem byla moc malá. A kdo ví, třeba budu už malinkatá na věky a Stín se plete, že někdy vyrostu. Třeba nikdy nevyrostu a neudu to muset řešit. Doufala jsem, že to nebudu muset řešit. Nebylo totiž moc věcí, co bych mohla vyřešit. Mohla bych odejít nebo sestru zbavit jejího magického trápení. Ani do jednoho se mi nechtělo. Navíc bych tu musela nechat Stína, nebo hůř s ním bojovat a to se mi nechtělo už tuplem.
Naše debata se nořila více a více do nepříjemných vod. Kdybych byla normálně velká tělem i duchem, došlo by mi, jak nepříjemné téma to je a jak chladně působí Stínův přístup. Možná bych se přestala ptát, ale já byla malou naprosto vyděšenou dušinkou, která se obávala, že navždy přišla o někoho blízkého. "Proč?" jako vlče neschopné pochopit nevhodnost dotazu, jsem na Stína upřela jantarová kukadla. Všichni vlci rádi šahali na vlčice, tak to prostě bylo. Kolikrát jsem to zažila na vlastní kůži. Nepříjemnost toho všeho. Ale zažila jsem i příjemné chvilky. Kdy i vlčice chtěla, aby na ni někdo sahal. Odvrátila jsem hlavu směrem do lesa. Temný a nepřístupný. Jako Stín. "Jo," kníkla jsem pak na otázku a pohled pořád upírala někam pryč.

Jen jsem si odfrkla. Rozhodně jsem nechtěla sestru v její posedlostí magií podporovat. Ne, ani náhodou. "Nechci jí zavrhnout..." pronesla jsem potichounku. "Ale ona se asi nechce změnit zpátky. Já... řekla jsem jí to... a... nedopadlo to dobře," dodala jsem. Nedávno jsem se ségrou chytla. A nevedlo to k ničemu. Absolutně k ničemu. Nechtěla jsem se tedy už znovu pouštět do předem prohraného boje. Nechtěla jsem se vystavovat dalšímu pošlapání sebe sama. Dalšímu neúspěchu. Mluvící voda mi přišla jako něco normálního. Ségra byla tak magická, že tuhle svou schopnost praktikovala i kvůli každý prkotině. Mohla sem přijít a říct nám to osobně. Ale ne... použila magii, jako kterejkoliv pitomej magič. Mírně jsem se naježila.
Stín pak přešel v konverzaci dál. Možná za to mohlo jaro. Možná za to mohl amorek. Nebo možná za to mohla závist, že sestra měla něco, co já nikdy neměla. "Vlci rádi šmatlaj na vlčice," řekla jsem, jako by to bylo naprosto očividné. Možná by se tomu dalo i vysmát, kdyby to nevyšlo z tlamy malého vlčátka, které vypadalo, že se za chvilku rozbrečí. Ach jo. Proč jsem jenom byla malá...

Nemohla jsem si pomoct, ale být malinkatou vlčicí nebylo nic pro mě. Už mě to nebavilo. Malé tělo se sice uzdravovalo rychleji, než staré a opotřebované, ale na druhou stranu jsem byla pořád jenom unavená. Bylo to k vzteku. "Mění se, ale tohle je moc... prostě moc," pronesla jsem zahloubaně, jako by v tom tvrzení byla nějaká větší pravda. Což nebyla. Divné. Zvláštní. Nepříjemné. Ošila jsem se. Stín evidentně o ségřině lásce k jejím křídlům věděl, takže jsem to dál nemusela rozvádět. Z kaluže kousek od nás se ozval hlas sestry, která nám nařizovala, že to tu máme na starosti. Jen jsem pohlédla na Stína. My o vlku... Proč jde do Asgaaru, kam mi zakázala lézt, jsem netušila. Asi se rozhodla, že si půjde dělat další magický kámoše. A jestli u toho dostane na budku, dobře jí tak.
Mírně jsem se načechrala, když začal mluvit o Nově. O tom jak s ní nic neměl a ani na ni nesáhnul. "Prostě měli," hlesla jsem uraženě, ale zároveň v mém hlasu byl znát smutek. Viděla jsem je tam. Něco si šeptali nebo tak nějak. Bylo to jasný. Byla pěkná, hezky voněla. Dobře stavěná. Prostě kost. To jsem poznala i já. "A chtěl bys... na ní sahat?" zeptala jsem se teď už opravdu smutně. "Je hezká, dobře voní... Navíc je pěkně živená a poslouchá," zabrblala jsem.

"Fákt?" prohodila jsem a trochu mi to zvedlo náladu. Popravdě jsem se už v duchu zamýšlela nad tím, jaké to asi bude, být do konce svých dní naprosto nepoužitelným potěrem, jehož doba přežití závisí silně na ostatních. Ne, že by se to tedy lišilo od mého normálního stavu, ale aspoň jako velká jsem mohla vypadat děsivě. Teď jsem byla jenom vyděšený mrně, který mělo kolem hlavy tlapku větší než ono samo a okolo kterého poletoval otravný hmyz. "Ségra je utrhnout nechce... Navíc mi naposledy řekla, že je magická a že se jí to možná i líbí? Nebo nevím jestli líbí, ale přišlo mi to tak... Změnila se... Všichni se změnili," povzdechla jsem si rozpačitě. Naprosto nepříjemné bylo pomyšlení, že moje rodina se stala tím, proti čemu jsme nejvíce bojovali. Jako by zapomněli na všechny problémy. Jenomže oni toho nezažili tolik co já. Oni mohli zapomenout.
Debata přešla na Novu. "Nova je teď členkou smečky," pronesla jsem. Nechtěla jsem tuhle informaci zatajovat. "A byla celkem naštvaná, žes ji poslal špatně," dodala jsem nakvašeným hlasem, ale bylo jasné, že nejsem nakrknutá kvůli tomu, že si Stín z někoho dělal srandu. "Viděla jsem vás tam. Celkem jste se k sobě měli," pronesla jsem a s povzdechem se koukla někam do lesa. Jako naprosto otravný potěr, kterým jsem byla, jsem si ve své malé hlavince všechno usměrnila tak, že všichni dělají všechno proti mě a že jsem ošklivá, hloupá a hnusná. Ach ta druhá puberta.

Ležela jsem na hlíně a toužila být malá, menší, až budu nejmenší na celém světě... ne nechtěla jsem se stát trpaslíkem, jen jsem chtěla zapomenout na všechna trápení, která mi dospělost přinesla. Naštěstí jsem byla pořád zraněná, takže jsem si nedokázala úplně srovnat, že mě někdo zaklel. Nebo spíše důsledky toho, jsem nedokázala pobrat. "Ten bubák mě zaklel, jako zakleli ségru, že má ta křidýlka... Určitě to je prokletí a ne jak ona říkala, že ovládá magie a ta křídla a tak..." pronesla jsem nabručeně. Už jsem nefňukala, spíš jsem byla uražená, protože já jsem neudělala nic špatného. Chtěla jsem se schovat před deštěm, kdo to mohl tušit, že v té jeskyni žije nějakej magickej bubák? Mírně jsem nakrčila čeníšek až mi vylezly ven křivé zuby. "To bude dobrý, uvidíš," pronesl pan Brouček, který byl na jednom stromu kousek od nás. Byl teď tak velký, že by na mě vypadal jako batůžek, kdyby mi vlezl na záda. "Dík," pípla jsem.
Stín se ptal, co by mohl udělat. Chtěla jsem toho říct tolik. Chtěla jsem obejmout. Chtěla jsem najít nějakou útěchu. Jenomže mi bylo jasné, že Stín by mi nic takového neposkytnul. Rozhodně ne rád. "Proč jsi se tahal s Novou v tom lese?" zeptala jsem se, protože jsem si vybavila, proč jsem ho vlastně šla hledat. Žárlivost? Nejspíš. Tahal se s nějakou jinou vlčicí a mě to ani neřekl. Ta drzost. Jako malá jsem vypadala spíš vtipně, než naštvaně, ale i tak si musel všimnout stínu nakrknutí, který mi brázdil čelo.

Byla jsem z toho všeho zmatená. Všechno bylo tak vysoké. Stromy, tráva, Stín. Nechápala jsem to. Byla jsem ovšem ráda, že Stín svůj slib dodržel a já byla doma. Pořád jsem byla ovšem moc slabá, takže jsem ležela v trávě a snažila se udržet při vědomí. Už se mi nechtělo tolik spát, ale byla jsem pořád unavená, jako bych měla omdlít. "Dík," pípla jsem jenom slabě a bylo jasné, že můj hlásek není co býval. Nebyl silný, ani odhodlaný. Pak promluvil Stín o tom, že jsem já malá a ne on velký. Než jsem stihla položit otázku, tak řekl, že neví co se stalo, takže jsem zase zaklapla čelisti k sobě. "Stíne? To udělal určitě ten bubák..." zafňukala jsem a jelikož jsem byla malinkatá moje tělíčko se zatřáslo. Představa bubáka byla nepříjemná.

//Stín

Byla jsem už mezi spánkem a bděním. Hmm doma, proletěl mi hlavou útržek nějaké věty. Pomalým tempem jsem rozpoznáváním došla k závěru, že jsem doma. Stín měl poměrně velké tlapky. Jak hsem si všímla. Ležela jem pod stromem, kde on seděl. "Splnil jsi to," pronesla jsem ospale. Slíbil, že až se probudím budu doma a bylo tomu tak. Mírně jsem se zavrtěla.
Něco bylo špatně. Žaludek už se mi nehoupal, ale hlava pořád bolela. Popravdě jsem se bála, že musím vypadat příšerně... s rozseknutým ksichtem. Ošklivá jak noc. "Proč jsi tak velký? " zeptala jsem se udiveně, když mi došlo kde je problém. Stin byl obří, všechno bylo obří.

//Stín mě nese

Houpala jsem se a houpala. Pomalu se začínala probouzet. Jenže jsem nemohla úplně přesně říct, kde jsem nebo proč. Cítila jsem chlad a slyšela šumění vody. Nebylo to nic nepříjemného, ale mě to přimělo se mírně zachvět. Chlad nebyl nepříjemný v teplu docela výtaný, ale něco mě nutilo se zachvět. Možná za to mohl fakt, že jsem byla malinkatým vlčetem a tak jsem nemohla pořádně korigovat vlastní teplotu. Jenže já jsem ještě netušila, že jsem maličká. Pomalu jsem se začínala vrtět víc a víc a to naznačovalo, že se probudím. Ještě, že mě Stín držel pevně, jinak bych mu vypadla do řeky a to by bylo velice nepříjemné probuzení.

//Stín mě nese

//Stín

V tlamě jsem si houpala svou tlustou naprosto nechutně obří nevzhlednou pr...pravou tlapku bez drápků, protože mi povolila a vymotala se z klubíčkové sestavy zbytku těla. Začínala jsem se probouzet, což naznačoval nejen mírný pohyb, ale taky to, že jsem mírně pochrochtávala. Evidentně bylo dost spaní. Na hlavě jsem měla velkou díru. Bolest ustoupila, ale pořád bylo jasné, že budu mít nevzhlednou jizvu, kterou jeden nechce. Budu ošklivá jako ta nejtemnější noc. To abych začala trénovat chození kanálama.
A kousek za Stínem bylo slyšet jak o sebe naráží krovky. Pan Brouček se nevzdálil, jenom se rozhodl, že nebude využívat k přepravě taxík Tasa, ale vlastní pohon. Určitě to pak Tasa schytá, ale momentálně si mohla užívat posledních okamžiků tvrdého spánku.

//Stín mě nese dál

//Stínovi v tlamě

Spala jsem jako zabitá. V podstatě skoro až doslova zabitá. Utekla jsem hrobníkovi z naběračky docela na těsnotu. A to jsem ještě netušila, že budu takhle malinkatá. Naštěstí jsem ovšem zatím spala a nebylo potřeba nějak tenhle porblém řešit. Neviňátko samo. Nesla jsem se v klidu. Zadní tlapky přitažené k tělu, ocásek mezi nohama. Byla jsem jako mrně, které se zabalí do klubíčka, aby tak minimalizovalo odpor při nesení. Jako bych tenhle reflex nikdy nezapomněla. Moje tělo reagovalo na mou malost spokojeně a mysl o ní zatím nevěděla. Těžko říct, co ovšem nastane až se probudím a budu konečně při plném vědomí. Jedno bylo jisté, nikdo nebude asi Stínovi závidět, že se mnou skejsnul při tomhle magickém problému.

//Stínovi v tlamě
- nevím proč, ale hraje mi u toho Baby shark