Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Potůček byl příjemný. Jen se tu začínalo hůře dýchat, ale to mohlo zapříčinit cokoli. Mírné škrábání v krku jsem tedy přešla bez komentáře. "Jo... Začneme pěkně od začátku, nemyslíš?" pronesla jsem zamyšleně. "Všechno na novo. Vyhodíme Rez i všechny, koho si sem sestra stihla nasáčkovat," dodala jsem a hrdě vztyčila hrudní koš, jako bych byla nějakej generalisimus vojsk, co rozdává úkoly a rozkazy na všechny světové strany. Pak jsem se uchechtla a olízla si čenich. Bylo celkem fajn být tady pánem, i když menším než Stín. "Kde asi ségra je?" zeptala jsem se, ne že bych se nějak zajímala o její status, ale spíše mi přišlo zvláštní, že tu není a nemůžeme to tak všechno vyřešit. A jak ráda bych měla všechno už z krku. Nesnášela jsem čekání. Čekání je na pytel.
Představa, že bych byla se Stínem v páru byla nechutná. Popravdě představa, že bych byla v páru s kýmkoliv byla hnusná. Ne, že by mi nevadilo se občas přimazlit a nebo si zašpásovat, to ne... nebyla jsem frigidní a nějaký ten pelechový souboj bych zvládla. Co mi na té představě vadilo byla ta konečnost. Patřit někomu? Ne, nikdy. Mít Stína jako milence, by nebyl problém, ale jako partnera... znovu se mi navalilo. Spolkla jsem to, co mi vybublalo z žaludku do krku. "Přesně teď jsi velkej Alfák a jaký bude tvoje první rozhodnutí?" zeptala jsem se a zavrtěla ocasem.

Byla jsem spokojená. Jako sluníčko na hnoji. Přestože moje rodina se rozpadla, sestra umírala někde v jiném lese a tenhle les byl naprosto prázdný. Skoro nikdo tu nebyl. Nova se vypařila, asi se zalekla sestry. Rez tu nikdo neviděl dlouho a sestra byla momentálně mimo hru. "Tak jo pane Alfo," zasmála jsem se a předvedla pukrle s hrubým smíchem. "Měly bychom si ovšem promyslet, co tady s tím uděláme. Koho budeme nabírat a tak? Chtělo by to tu být bez hierarchie a prostě kdo přijde může být s náma... pokud teda nebude magič... a když bude mít modrý oči," přemýšlela jsem nahlas a procházela se potokem. Vedro bylo příšerné, ale tady byl aspoň stín a navíc chládek od vody. Nebylo to tak strašné.
"Sice jsme partneři ve zločinu, ale mohlo by to někoho mást, nemyslíš? Jakože... ještě by si někdo řek, že spolu chodíme a to by bylo mhe," napodobila jsem zvuk zvracení a málem se z toho sama pozvracela. Pak jsem si lehla na zem a přímo do vody. Chlad se rozlil po mém těle.

Stín si své nově nabyté pozice vyloženě neužíval. Nepřišlo mi to jako nic zlého, když jeden mohl být velkou Alfou lesa. "No pozdě, už jsi to daleko dotáhnul... Na nejprohnilejšího Alfáka široko daleko," zasmála jsem se a dál se rochnila v chladném potůčku. "Nemusíme tomu říkat zrovna Alfa, můžeš být Vůdce nebo Hlavní tupoun," dodala jsem pořád se smíchem, který drhnul v krku i v uších posluchače. Musela jsem se tomu celému smát. Po pěkně dlouhé době jsem konečně měla nový směr a cíl, měla jsem co dělat. A ani mi to nemusel nikdo říkat! Bylo to fajn. Nikdo mi neříká, co mám a co nemám. Nikdo mi neporoučí. A přesto toho mám tolik co dělat. Možná, že kdyby mne sestra více zaměstnala, tak bych na nějaké plánování jejího svrhnutí ani neměla čas. Zaměstnaný poddaný je vždy lepší než ten, co má spoustu volného času.
Stín ovšem nehodlal dát pokoj s tím, že bych to měla dělat s ním. "Jasně, ale tvůj fotr s matronou byli pár a to my nejsme," dodala jsem a ušklíbla se na něj. Možná jsem zněla trochu jako holka, co otravuje svého milovaného s tím, aby už jí šoupnul snubák na levačku, ale mě to bylo jedno. Já si užívala toho, že je Stín celý zmatený a taky toho, že jsem konečně jednou taky spokojená. "Jsem po dlouhý době spokojená, věřil bys tomu?"

"Ty seš sice Stín, ale už i Alfa. Zvykej si!" prohodila jsem a vyplázla na něj jazyk jako umanuté vlče. "Jistě, že chceme skoncovat s poroučením a tím, že si jeden může říkat ostatním ať mu uklidí potentočkovanou kožešinu z pelechu," pronesla jsem a vzpomínala na to, jak jsem musela vlastním jazykem vyčistit zadělané kožešiny ze sestřiny nory. To se tahala s Duncanem. Jenomže kdy se s ním netahala. Podle všeho na Rez zapomínala vždycky s nějakým chlapem, nechutný. "ALE," dodala jsem s důrazem. "Je potřeba, aby to tu někdo měl na starosti nějak oficiálně. Někdo, kdo by mohl ostatním radit a za kým bychom posílali nezvaný hosty... A já se na tuhle věc nehodím, ale ty jo... Já jsem prostě jenom obyčejnej člen, ale ty jsi něco víc. Mohl bys to dotáhnotu daleko, vlastně už jsi to daleko dotáhnul jako Alfák jsi skvělej hodíš se na to. Přísnej, ale férovej, tak to má bejt," drbkala jsem a při tom sebou máchala ve vodním toku. Byla jsem ráda, že mě voda chladí. "Takže já bejt Alfa nemůžu, ale ty jo!" shrnula jsem to. "Navíc dvě Alfy bejt nemůžou."
Vedro mi začínalo lézt na mozek. Nelíbilo se mi to. Nebylo to příjemný a já se ve vedru necítila dobře. Necítila jsem se dobře ani ve vodě, ale bylo to lepší než se pařit venku, takže jsem se prostě ponořila na chvilku celá do vody. Pak jsem se nadechla a ponořila i hlavu. Chladná hladina se nademnou zavřela a já si mohla užívat ten pohled pod vodu. Po chvilce jsem se zase vynořila. Byla jsem z toho příjemného proudu a chládku celkem rozpustilá. Tlapkou jsem šplouchla do vody a vytvořila tak vlnky na hladině.

Bylo mi vedro, ale to mi nezabránilo v tom začít poskakovat na místě, jako bych pod tlapkama měla nějaká pérka. Alfa? Stín je vlastně teď Alfa! Och on je všemocný Alfák... musí to tak být, když ségra už není a je fuč ne? Teď je Alfákem Stín. Anooo.... On je Alfák, normálně už nebude teď samá kost a kůže, ale bude prostě normálně vypasenej jako prase! Ano bude pěkně tlustej a kulatej! Haha... A já se mu za to budu smát. Moje myšlenky jely někam do pryč, mezitím jsem poskakovala směrem k potoku, který protékal Bukovým srázem, abych se u něj mohla v klidu vyvalit. Voda byla slyšet.
Stín mě ovšem v přemýšlení přerušil. Mluvil o tom, že když on je Alfa, co jsem já. Zamyslela jsem se. Hlavu na stranu, nechápavý pohled v očkách upřený na něj. "Já... Já jsem Tasa?" pronesla jsem a pak se hurónsky zasmála, jako by to byla pitomá otázka. Zavrtěla jsem u toho se smíchem hlavou. Já nemohla být nic jiného než Tasa, odpad, tupka, naprosté dno společnosti. Nic jiného jsem být nemohla. Tak to bylo vždycky.

Chrupkala jsem si. Spokojenost sama. Nezdál se mi žádný sen, jen jsem si tak spokojeně spala. Najednou mě něco vzbudilo. Pohyb. "Aghagha," zaprotestovala jsem rozespale a pak si zývla. Můj plochý, kostnatý, chlupatý polštář začínal protestovat a svou funkci se rozhodl již dále neplnit. Bylo to trudné. Nelíbilo se mi to, ale začala jsem se zvedat do sedu. Měla jsem žízeň. Docela bych si i šla zaplavat. Bylo vedro. Nechutné vedro. Na to, že bylo nejspíše jenom ráno, bylo na padnutí. "Půjdeme k vodě?" pronesla jsem s jistou dávkou nadšení, že bych se ráda schladila. Ale co když se vrátí Styx? Na to teď nebylo myšlenek. Chtěla jsem se jenom někde svalit do vodního toku a užívat si nekonečné pohody u vody. "Co jít k tomu potůčku, co teče lesem?" zeptala jsem se Stína. To bychom nemuseli ani opouštět les, jen bychom se museli cachtat v pomalejší a menší vodní ploše. Mě to nevadilo, ale on by mohl požadovat jako nová Alfa něco většího. "Stíne? Ty seš teď ALFA!" došlo mi to najednou a vyskočila jsem jako čertík z krabičky na všechny čtyři.

Spánek. Ach ten příjemný spánek. Stín nebyl pohodlným polštářem, protože byl kost a kůže, ale to já byla taky. A navíc jsem byla zvyklá spát na všem možné. I když, musela bych svůj prvotní popis vlastního těla opravit. Narostla mi pr...přirozená vycpávka pánevní kosti. Nemohla jsem si stěžovat. Co mi chybělo na hrudníku, to se mi hezky dmulo u ocasu. Byla jsem spokojená. Víc než spokojená. Momentálně jsem se měla nejlíp jako nikdy. Nikde nebyl hlad a já si mohla kynout. Některé vlčice by za tloušťku nebyly rády, ale já to viděla čistě prakticky. Když má jeden tuk, může potom v klidu hubnout a nežrat pěkně dlouho. Bylo to celkem pěkné období mého života.
Ze spánku jsem se probudila poměrně brzo, ale já nikdy nebyla pořádný spáč. Nemotala se mi halva a ani blbě už mi nebylo. Bylo to fajn. Nemít žaludek na vodě. Ani jsem neviděla žádná chapadla. Ležela jsem na Stínovi a užívala si tepla, které se začínalo šířit lesem. Ještě že jsme byli ve stínu. Se stínem ve Stínu. Mírně jsem se zašklebila.

Bříško se mi bouřilo, jako bych vypila celý oceán. Společně s několika prdíky ovšem odešlo i napětí a bolest. Nepříjemný pocit se vytrácel. Břicho přestávalo hučet. "Chňo," odsouhlasila jsem Stínovi a zařekla se, že už nikdy tyhle bobule nebudu žrát. Nebylo to nic příjemného a já si to nehodlala zopakovat. Teď bych jen musela v hlavě udržet vzpomínku na to, o které bobule se jednalo. Pravděpodobnost úspěchu byla v tomto případě malá.
Byla jsem fakt utahaná. Najednou z ničeho nic. Stín prohlásil, že mám spát. Měl dobrou náladu, což se dalo poznat. Sjel do lehu a moje hlava se mírně překutálela po jeho těle. Spokojeně jsem zamrmlala a posunula se tak, abych mohla na svém přírodním polštáři hezky usnout. Stín hřál, což mi trochu vadilo, ale pořád jsem si říkala, že lepší když hřeje, než kdyby studil. Moje tělo se postupně zviditelnilo. Stín taky zíval a vypadalo to, že se pustí do spaní stejně jako já. Pan Brouček hlídal les a já věřila, že on i ten pták, by nás vzbudili, kdyby bylo potřeba. Zavřela jsem očka a usnula.

Byla jsem pořád neviditelná, ale už se to začínalo projevovat na mojí únavě. Pan Brouček odletěl někam mezi stromy. Pravděpodobně šel plnit svoje povinnosti a to co slíbil. Mě začínalo pomalu docházet, že žádná chapadla nikde nejsou. Byly to jenom kořeny stromů a keře tisu. Nic nebezpečného. Moje hlava si to jenom přebrala po svém a já viděla nadživotně velká chapadla. Nikdy tam nebyla. Mírně jsem se uvolnila. "Nikdo... Neměla jsem žrát ty bobule, měl jsi pravdu," prohodila jsem. Teď už jsem neviděla přeludy, ale bouřilo se mi břicho. Jenomže nebylo co zvracet, takže se jenom bouřilo. Škrundalo v něm a to prozrazovalo mou polohu. "Jsem unavená," sdělila jsem Stínovy a zívla, jako bych nevěděla, jak jinak mu naznačit svou únavu. Aspoň jsem se už nekrčila, takže jsem se mohla natáhnout a tím jsem se hezka rozvalila vedle Stína. Jeho tělo jsem využila jako polštář. Ležela jsem hlavou na jeho zadku a bylo mi to fuk, chtěla jsem si jenom dát odpočinek, šlofíka. Jak jsem se uvolnila, povolil strach a já pomalu začala problikávat zpět do viditelné podoby. Občas jako by se přeze mě přelila vlna. Chvilku jsem byla celá, pak zase napůl průsvitná.

Neviditelná Tasa byla možná horší, než ta viditelná. Netušila jsem, co se děje, ale bála jsem se, protože jsem momentálně viděla všude samé přeludy. Mohl za to Stín. Kdybych ho nepotkala v momentě, kdy sám fantazíroval o podivných chapadlácích, asi by se moje halucinace z tisových bobulí nezhmotnila v podobě velkého chapadla chobotnice. Přitisknutá ke kmeni stormu jsem čekala na svůj osud.
Stín šel nahlédnout za strom, u kterého se moje neviditelné tělo krčilo. Jenomže mě nemohl vidět. Jenže já nemohla vědět, že mě nemůže vidět. Stín se prostě rozhlížel a volal mě. "Nekřič tolik, chytí nás," zakňourala jsem s tlamou stále upatlanou od ovoce, tisu a zvratků. Bylo to nebezpečné, takhle křičet. Mohl přilákat hrozivější věci, než byli chapadláci. Mírně jsem se pokusila skrčit přímo ke kmeni stormi. Být co nejmenší.
Pan Brouček najednou vzlétl z mého neviditelného kožichu. Tím, že se ocitl mimo moje neviditelné chlupy se zviditelnil. "Hlavně nepropadat panice, jasný," pronesl. On věděl, že jsem neviditelná a taky věděl, co se stane, když na to Stín bude upozorňovat.

Byla jsem totálně mimo. Bylo mi špatně. Motala se mi hlava. Zdřevěnělý jazyk se mi lepil k patru. Bylo to hrozné. Odporné příšerné. Vyzvrátila jsem většinu svého žaludku do křovin. To bylo možná dobře, protože jsem se tak zbavila bobulí, které mi Stín zakázal jíst. Ale jejich účinek už byl bohužel nesmazatelně rozšířen po mém organismu. Viděla jsem chapadla. Všude byla spousta chapadel, která se po mně snažila natahovat. "Aaaaaaa," křičela jsem a pokoušela jsem se schovat za strom, který byl kousek ode mne. Lehla jsem si k němu a doufala, že se ta chapadla nějak hezky zase uklidí sama. Netušila jsem, že jde o halucinaci. Chtěla jsem z tohohle místa zmizet. A taky, že jsem zmizela. Celá jsem se zneviditelnila. Nezůstalo po mně nic i když jsem pořád ležela schovaná u kmene stromu. Sama jsem svou neviditelnost neviděla. Ale pro zbytek světa jsem se vypařila.

//Díra

Šla jsem za Stínem jako jeho ocásek. Nevnímala jsem, že se pan Brouček zvednul mezi mýma ušima, roztáhl krofky a odletěl. Nikdy jsem to pořádně nevnímala. Nechávala jsem mu svobodu a pak se ani nedivila, když se mi objevil zpět v kožichu. On byl takový, že prostě musel mít svůj prostor. Pokud bych ho moc vyčerpávala nutností zůstat poblíž, tak by to nezvládnul a já vlastně taky ne, protože by mi vymluvil díru do hlavy. Cupitala jsem za Stínem jako nějaké pomatené zvířátko. Bylo evidentně, že mě má na neviditelném obojku a vodítku, které se táhne mezi námi. Šel a značkoval. Tak jsem šla a značkovala taky. Nebylo to nic přeborného, ale aspoň jsem se nenudila. Navíc jsem byla v dobré náladě. V dobrém rozmaru. Občas jsem označkovala tady, občas tam. Bylo fajn si to jednou užít jen tak a nemuset to brát jako nějakou velikánskou povinnost. Mohla jsem si v klidu jen tak hospodařit na svém. Bylo to fajn. Já a Stín. Bylo to fajn. Usmívala jsem se a cupitala od jednoho stromu ke druhému. Cupitání v mém podání znamenalo, že jsem jako hromotluk dupala na celý les. Odhánělo to od nás nejen lovnou zvěř, ale i všechno ostatní. Mě to nezajímalo. Byla jsem spokojená. Bylo to fajn.
Nemlusila jsem, jen přikyvovala. "Když už je řeč o svačince, začínám mít hlad." Rozhlídla jsem se kolem, jestli nenajdu něco dobrýho na zub. Ne, že bych něco dobrýho nutně potřebovala, ale cítila jsem bouření žaludku, který by něco zakousnul. Mohlo to být klidně i něco nedobrýho, ale to dobrý bych ocenila o malounko víc. Uviděla jsem borůvky a ještě nějaký další bobulky. "ŇAMKY!" vypískla jsem jako vlče, které našlo konečně něco dobrého, co si mohlo hezky pěkně narvat do tlamy a pak prasknout přežráním. Vrhla jsem se po borůvkách a lesních jahodách. Kousek opodál byl malinník, což bylo taky fajn. Jenomže maliny byly pěkně přezrálé a zkvašené. Cpala jsem si je do pusy po spoustách. Navíc jsem si ani neuvědomila, že mezi bobulkami jedlého, je taky nejedlé. Tisové bobule bych za normálních okolností nejedla, ale já měla hlad a navíc jsem si je trochu pletla s borůvkama. Ovoce mi končilo v žaludku a kvasilo. Bylo pěkně nahnilé a navíc k tomu ten tis, nebylo to úplně nejlepší kombinovat. Usmála jsem se na Stína s papulou úplně umazanou od borůvek, jahod a malin. Zazubila jsem se na něj, což muselo vypadat příšerně, vzhledem k tomu, že mi borůvky obarvily celou tlamu. "Dobží to je," zahuhňala jsem a dál se nacpávala. Pomalu se mi začínala točit hlava. Nebylo to jenom z toho tisu, ale i z kvašení a plácání pátého přes deváté.

Nebyl to den, jako každý jiných, kterých bylo v mém životě mnoho. Odpoledne jsem se šla jen tak brouzdat do řeky nedaleko hvozdu. U vody bylo příjemně chladno a nemusela jsem se tak obávat, že se přehřeji. Inteligentní jsem sice moc nebyla, ale i já věděla, že na přímém slunku by jeden neměl být dlouho. O to víc jsem se snažila najít si stinné místečko na svoje vodní radovánky. YOLO, řekla jsem si ovšem po chvilce a vyrazila trochu více po proudu do většího slunečního svitu, ale zároveň i do větších hloubek. Když jsem byla konečně pořádně vycachtaná, rozhodla jsem se podívat do lesíka, který nebyl od toho našeho vzdálen nijak daleko. Oklepala jsem ze sebe vodu a vykročila do lesíku. Uzounká cestička mne vedla až na mýtinku, kde si hrála parta nějakejch malejch krysiček. Koukala jsem na to jejich pobíhání sem a tam. Moc jsem tomu nerozumněla, ale asi to bylo něco srandovního, protože každou chvilku jedna z těch krysiček vypískla.
Azurově modré nebe prozrazovalo, že dneska bude lenošící den. Navlhlá od vody v řece jsem se vyvalila na slunko, abych mohla uschnout. Tiše jsem oddechovala a koukala se do travy, ve které se to jenom hemžilo a tetelilo brouky a kdo ví čím možným. Mrkala jsem do té trávy a postupně se mi začínala klížit očka. A už to bylo. Odplula jsem do říše spánku.
Upál. Lehký spánek v přímém slunci způsobil, že když jsem se probudila, měla jsem úpal. Ležela jsem na sluníčku prostě moc dlouho a teď se mi přehřál organismus. Slastně jsem si spala, neuvědomujíc si nebezpečí jemuž se vystavuji. I když slunce zašlo, následky přetrvávaly.

Kývla jsem hlavou, když souhlasil, že se pustíme prvně do značkování. Třeba to ségře dojde a odejde prostě pryč. A nebo prostě... No víte co... No. "Hlavně se nenechte votkrádlovat, celkem jsem si na vás zvyk," pronesl z mého šedého kožichu pan Brouček. Kývla jsem znova hlavou. Byl to sice mluvící brouk, ale tak nějak mne jeho přítomnost uklidňovala. A bylo fajn, že s náma souhlasí. "Musíme začít značkovat a pak se prostě uvidí," zabrumlala jsem si spíše pro sebe, než pro Stína nebo pana Broučka. "Možná bych vás mohl nějak pomoct... Třeba dát info, když se ke mně dostane zpráva, že se blíží," navrhnul pan Brouček. Znovu jsem na to jenom přikývla. Bylo to fajn. Mírně jsem se uculila na Stína a pak se vydala v jeho stopách ven.
"Kdo by to byl řekl, že všechno mohlo být jinak, kdybych měla tenkrát větší hlad," zasmála jsem se hurónsky, trhaně a nepříjemně na poslech. Byla to pravda. Kdybych Stína snědla, mohla jsem být pořád na sestřině straně a všechno mohlo být úplně jinak.

//buk

Stín mluvil. Dávalo to smysl. On byl tak dobrej, když takhle řečnil. Úplně jako nějakej Alfasamec. Přímo jsem mu to žrala a kývala hlavou u každýho slova. "Jasně, jasně, žádný nadřazování," zopakovala jsem souhlasně po něm. Znělo to dobře. Nevěděla jsem, jestli se mi to líbí pro to, že je to dobrý nápad, nebo pro to, že to říká on. Byla jsem spokojená, že jsem s ním. Nemuseli jsem to pojmenovávat, ale bylo jasný, že po tomhle kousku už nás nikdo a nic nerozdělí. Rodina, to jsem teď byla jenom já a Stín. A nikdo jinej. Prostě jenom mi dva. Ségra půjde po prkně, ať se jí to líbí nebo ne... I když... Co to znamená jít po prkně, jako že se má jít projít po nějaký kládě nebo co? "Jasně, běž po prkně Styx..." řekla jsem, bez pochopení významu slov, tak rázně, jako by tu sestra byla a mohla to slyšet. Nemohla to slyšet. Nemohla to ani zaznamenat. Nebo mohla? Trochu mne přepadla paranoia. Sestra uměla používat magie a mohla odposlouchávat všechny a všechno. "Měli bychom přeznačkovat les. Jen tak pro jistotu. Jakmile bude náš les, tak i kdyby sem vlezla bude vědět, že tu nemá co pohledávat..." řekla jsem s odhodláním a zvedla se na všechny čtyři.
Souhlasila jsem, že s plánováním dál to nemá teď cenu, pokývnutím hlavy. Nemusela jsem dál nic plánovat, navíc já sama bych ani nic nenaplánovala. V plánování jsem byla naprosto hloupá. "Hele a Stíne... To jsme teďka něco jako partneři... ve zločinu?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem se ptát, jestli jsme jako partneři i normálně, protože to mi bylo putna, ale chtěla jsem vědět, jestli je na něj fakt spoleh. Jakože zatím byl, ale chtěla jsem to mít posichrovaný. Pro všechny případy.