Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šimrání bylo evidentně mým dokonalým způsobem, jak Stína potýrat. Slzičku nakonec ukápnul, takže jsem byla vítězem já. Seděla jsem v rohu úkrytu a samolibě se usmívala, spokojená vlastním pocitem vítězství. Bylo to až opojné. Už jsem se ani nedivila sestře, že musela být ve všem první a dokonalá. Tak takové to je... vyhrát. Nikdy jsem to nepoznala a ne, že by mi to vlastně chybělo. Jako mrně jsem byla otloukánek. Jako dorostenka jsem v ničem nevynikala nad sourozenci. Čas strávený v zajetí jsem nemohla považovat za výhru a ani nic s ním spojené nebylo výhrou. Taky příchod na Gallireu nebyl žádná výhra. Chvilku jsem si myslela, že ano. Jenže nebyl.
"Jo dlužíš mi kost a prosím nějakou dobře uleželou. Nemám ráda když to je moc mladej ročník," pronesla jsem degustátorským hlasem odborníka. Náhle kolem něco proletělo. Stín po mně asi něco hodil, ale já neviděla co. Hodila jsem po něm jenom přivřená očka a zamračeného smajlíka.

Stín byl ve své naduté přesvědčenosti až komický. Bavilo mne to. Takhle se s ním tahat o nějakou zbytečnost, jeden nemusel nic řešit. A tak jsem na něj hupla a lechtala. Ocas se mi ze strany na stranu odrážel jako koště a přímo mezi jeho zadní polštářky na tlapkách. Tam ta srst musela pěkně lochtat, protože začal pískat, jako malé polapené ptáče jarabáče. Jeho chechot mne ovšem nutil ještě více a více ho rozesmívat svým ocáskem. Netušila jsem, jestli to bude stačit k tomu, aby uronil byť jen jednu malinkatou slzičku, ale jelikož měl celá očka pod vodou doufala jsem, že aspoň jedna slza vyklouzne na jeho kožich.
No a protože jsem se bála, aby se nepočůral, tak jsem z něj stejně po chvilce slezla a vítězoslavně se na něj usmála. "Tak co? Jaká jsem?" prohodila jsem vesele a pohazovala u toho s ocasem. Radost ze sebe samé mne nepřecházela snad nikdy, když jsem druhým dělala neplechu přímo na jejich vlastním trávníčku.

Bonus štěstí

Stín přistoupil na mou hru. Mohl tušit, že tahle hra bude opravdu něčím podivným. Jako všechno na mě. Byla jsem jako nečitelná kniha, nepředvídatelná ve svém šílenství. Zvedla jsem se na všechny čtyři a pomalu ho začala obcházet. "Když si myslíš, že prohraju," pronesla jsem tichým hlasem, který se odrážel od zdí naší malé nory. Nebyla jsem nejchytřejší. Ale nebyla jsem vyloženě hloupá. Bylo mi jasné, že napadnout Stína by se nesetkalo s úspěchem. Brečela bych dřív než on a ještě by mě bolela čelist. Mírně jsem se ušklíbla. Nechtěla jsem přijít o zuby... zase. Takže jsem se rozhodla zvolit jinou taktiku.
Skočila jsem na Stína, i když jsem tušila, že nemám vůbec možnost ho přeprat. Nešlo mi tak úplně o přeprání, jako o to dostat se k němu, co nejblíž. Už ležel na zemi, což bylo možná výhodou pro mne, protože jsem ho nemusela porážet. Jen, co jsem se dostala k jeho blízkosti začala jsem ho ocasem lechtat na bříškách zadních tlapek. Doufala jsem, že je lechtivý a nejspíše se mi podařilo naprostým štěstím trefit to správné místečko. Teď jsem jen musela doufat, že můj mrskající se pelichající ocásek ho donutí plakat.

Jídlo bylo ňamka. Já ráda ňamky. Ňamkat bylo prostě... no ňamozní. A kdo neňamkal se mnou, jako by nebyl. Protože sledovat mou špinavou papulu, byl opravdu jeden z ojedinělých zážitků života, o který nechcete přijít. Ne, protože bych papakal nějak elegantně, ale protože to muselo být nanejvýš vtipné. Mlsně jsem si olízla čenich, když jsem dojedla. Dala bych si možná ještě, ale tak jeden se nesmí přecpávat, že. Musím si držet linii. Ušklíbla jsem se.
"Vsadím se, že kdybych chtěla, tak tě rozfňukám... Vsadíme se? Třeba o kost?" navrhla jsem a pohodila ocasem. Měla jsem zahrabanou jednu hezky uleženou kostičku v lese. Sice bych se o ni nechtěla podělit, ale rozhodně bych ji mohla využít k malé hře se Stínem. Neměla jsem pochyb o tom, že ho přiměju k slzám.
"Jop jsi," odvětila jsem prostě. Nebylo potřeba jeho váhu nějak zakrývat. Začínal se zakulacovat, což bylo dobře.

Měla jsem hlad jako vždycky, ale držela jsem se, abych se nepustila do úlovku před Stínem. I když jsem byla tupá jako poleno, věděla jsem, že vyšší žerou první. Naučila jsem se to tou horší cestou když jsem byla menší a od té doby se mne to drželo. Stín mi pak přisunul něco z masa a vnitřností a já se s úsměvem pustila do jídla. Moc jsem si u toho nedávala pozor na to, jestli jsem dobře upravená, takže jsem za chvilku měla po tlamě, ale i po hrudi a tlapkách rozmazané kusy lovené zvěře.
Po jídle jsem byla připravena na příběh. Jako správně vychované vlče jsem si lehla na zem a čekala na pohádku. Před odpočinkem nebo spánkem měla být vždy pohádka. A Stín dodal spíše menší horor s nádechem filozofického pojednání, než opravdovou pohádku, ale i tak jsem byla spokojená. Když domluvil mlaskla jsem a chvilku jsem si převalovala na jazyku otázky. Mohla bych se toho zeptat na tolik, ale mě se nic nezdálo důležité. Nebo dost chytré. "Hustý," vypadlo ze mě nakonec. "A to fakt nic necejtíš? Tak to je dokonalý! To chci taky umět," vypískla jsem, protože jsem absolutně nepochopila, o čem ten jeho příběh byl.

//buk

Pomohla jsem Stínovi s tím, abychom odtáhli zvíře pěkně do úkrytu. Byl jsme fakt dobrá dvojka, když se nám dařilo nešpičkovat se, tak to i celkem šlo. Navíc podle toho, že šel taky k úkrytu souhlasil s mým plánem se před deštěm schovat. Sice už tu ségra není, ale její úkryt se nám bude hodit, že jo... Sklonila jsem se, než jsem vlezla dovnitř, abych hlavou nedrhla o strop. Kořist jsem hezky napasovala na dno úkrytu a pak si šla hezky vychovaně sednout na zem opodál. Nechávala jsem na Stínovi aby rozdělil kořist. On tu byl pan Alfa teď. Byla jsem na něj hrdá.
Konečně jsme se mohla posadit, opřít a odpočívat. Jako by ze mne spadla nějaká tíha. Na zimu jsem byla připravená. Macatá a oplácaná jako nikdy. A teď byla i plná spižírna masa. Nebylo na co si stěžovat. "Tak povídej Stíne. Jakej je tvůj životní příběh," pronesla jsem. "Jo Stíne, povídej," zabzučle pan Brouček, který se najednou objevil na stropě nory. Těžko říct, jestli tu byl celou dobu, nebo přiletěl po nás. Asi se chtěl schovat před deštěm. Nechala jsem ho zalézt do vlastního kožichu, kde se mohl spokojeně oddávat spánku.

Byla jsem na zádech nebohého zvířete. Nechtěla jsem mu působit bolest, která by nebyla nezbytně nutná, takže v momentě, kdy Stín přetrhl krkavici a ven vystříkla horká krev, jsem srnu pustila. Dopadla na zem a začala kolem kopat kopyty, která vyhazovala ještě měkkou hlínu a trávu do vzduchu. Nemohla se ovšem bránit moc dlouho. Ztráta krve znamená rychlý konec. Pohlédla jsem na Stína a viděla jsem, že je celý od krve, ale nepouští se. Moje tělo bylo taky zakrvavené. Měla jsem obličej i náprsenku a přední tlapky rudé, jako bych se porvala. A taky že vlastně jo. Mému nenormálnímu vzhledu dodávala krev nádech naprostého šílenství. Déšť začal padat z nebe na můj kožich a já cítila, jak se mi krev smývá z těla a dostává se mi do čenichu, tlamy i očí. Olízla jsem si čenich a krev vyplyvla.
"Musíme ji odtáhnout do úkrytu," pronesla jsem pragmaticky a popadla jsem kus srnky, abych ji odtáhla směrem k úkrytu, který naštěstí byl nedaleko. Nechtěla jsem postávat na dešti. Už ta trochu toho, co na mne dopadlo, zapůsobila že jsem začala smrdět. Stín by toho nemusel víc zvládnout, vzhledem k tomu jeho citlivému čumáčku.

Sledovala jsem Stína. "E-ch", odpliva jsem si, když na mě vyjel. Rozhodl se snad, že už ho tohle nebaví? Že tohle věčné pošťuchování není nic pro něj?Obával se snad, že ho Tasa připraví o věneček nebo něco horšího? Třeba se bál toho, že ho Tasa začne víc cupovat na kousky. Třeba jeho plesnivý kožich.To není Alfovský kožich, to je kožich tuláka. Ale v duši mladíkově se nakupilo tolik zloby a opovržení, že nehledě na všecku svou někdy až dětinskou choulostivost se na ulici nejméně ze všeho styděl za své hadry. Možná, že tahle vlčice byla nějaký trest, za všechno co udělal nebo chtěl udělat.
Vzala jsem si jeho prskání k srdci? Ne, ani nápad. Spíš ve mně vzbudil zvědavost. "Co je ti?" zabručela jsem. Neměla jsem ráda nakrklého Stína. "Nechceš mi říct, co máš za problém s emocema? Už to spolu táhneme nejeden pátek a o mě víš všechno," pronesla jsem a sedla si. "Mohlo by to být jedno moc zajímavý vyprávění," dodala jsem. Svobody rozhodovat si, co mi řekne a co ne se zbavil v momentě, kdy řekl že jsem v tomhle všem spolu. Jestli jsem v tom spolu, musíme vědět oba všechno.
Naštěstí tu byl lov, na který Tasa díky bohu nezapomněla. Jakmile jsem si všimla kořisti a Stína, který se vrhl po ní, taky jsem se rozeběhla. Běželi jsme oba stejně rychle. Stín byl obratnější než já, takže se jí pověsil na tělo a tím ji vyvedl z rovnováhy. Musel se jí ovšem brzo pustit, aby neskončil pod kopyty na zemi. Já nebyla tak obratná, ale byla jsem silnější a taky jsem měla poměrně tuhý kořínek, takže když se mi nabídl jeden z větších kamenů, nelenila jsem a použila jej jako odrazového můstku. Skočila jsem kořisti na záda a zakousla se. Zastavila se a začala vyhazovat, aby se mě zbavila.

Kývla jsem hlavou. Pokud tu někdo chtěl s náma dřepět, musel si to prostě zasloužit. "Žádný zbytky po sestře nebereme," prohodila jsem a zasmála se tak, že se mi hlas až zasekával v hrdle a podivně bublal. Nebyl to hezký smích, ale na mě toho bylo pramálo hezkého. "Ooooo ale copak Stínečku, snad seš nám do mališké Tašinky nezakoukánkoval," zašišlala jsem a pak během chůze vahou vlastního těla žďuchla do Stínova boku. Mluvil o tom, že beze mě tuhle "operaci" jak to nazval, dělat nebude. Já se mu nedivila, taky bych bez sebe nechtěla nic dělat, ale že to řekne takhle otevřeně. Zasmála jsem se tomu snad ještě více pobaveným smíchem, než před tím.
Lov začal tím, že Stín jako pořádná Alfa zjistil, jak se dostat k nějaké kořisti. Přešla jsem do módu následovatele a prostě se jenom vydala tam, kam mi on řekl. Jo teď musím být potichounku. Našlapovala jsem v podstatě neslyšitelně, i když jsem nohy zvedala až moc vysoko a jejich dopad by tedy měla doprovázet pořádná buchanice. Kývla jsem hlavou, když mluvil o tom, co bude následovat. Lov jsem celkem měla ráda, ale jen proto, že přinášel jídlo do mého břicha. Když jsem uviděla cíl, vyběhla jsem tím směrem co Stín požadoval jako dobře vycvičený voják ze zákopu.

"Hmm... Je to sice těžký, ale radši bych jí tu místo nedržela. Ráda bych začala úplně nanovo, takže každý by se měl prokázat, jestli si tu mezi námi zaslouží místo... Teda i já bych to měla nějak prokázat ne?" rozhodla jsem tak nějak za nás za oba, ale pak mi došlo, že bych se měla zeptat Stína. Sice jsme tu měli v podstatě demokracii bez hierarchie, něco jako komunismus, ale nechtěla jsem se ho nějak dotknout. Strach z toho, že dostanu za svoje názory po čenichu byl moc hluboko zakořeněn. Ségra se o to postarala dobře. Byla jsem poslušná a spolehlivá a nemohla jsem se toho zbavit. Jako vlče. Jako sluha. Jako otrok. "Prostě začít úplně od začátku, nikdo nemá jistý místo, nikdo nemusí zůstávat," dodala jsem, abych shrnula svou myšlenku.
Byl čas vyrazit na lov. Začínal podzim, za chvilku bude zima a pak bude prostě a jednoduše hlad. A já nehodlala hladovět. Ne letos. "Máš pravdu, musíme něco nalovit i do zásoby na zimu," pronesla jsem. Pak jsem se rozhlédla a s čenichem připlácnutým k zemi začala stopovat, ale já v tom nebyla dobrá, takže jsem se jenom motala v kruhu.

"Je tu Nova, ale tu už jsem dlooooouho neviděla... Popravdě se jí nedivím, protože ji ségra chtěla hodit ze srázu hned, co ji viděla... Jako chápeš to? Nova si tu v pokoji leží na hranici, já se na chvilku vzdálila abych ochcala nějakej ten roh a vrátim se k řevu a pláči... Ségra táhla Novu za krk ke srázu a přitom si sem sama nakyblíkovala toho Duncana... Pche... Naprosto trapný zacházení... A pak mi ještě řekne, že si sem nesmím tahat koho chci a přitom ona si sem tahala toho lufťáka a tu flundru sem taky nasáčkovala ona," rozkecala jsem se, zatím co jsem vylézala z vody, abych se oklepala. Pan Brouček se nevracel, ale hádala jsem, že až se mu bude chtít tak dorazí. Sestra se taky nevracela, protože to by se vrátil už pan Brouček že. Měl nás varovat a já věřím tomu, že to zvládne. Rozhodně líp, než kdokoli jinej i ten krkavec, co se s ním Stín tahá. Oklepala jsem se a všechna voda z mého kožichu se rozletěla do okolí. Jestli to Stín schytal, to byl jeho problém, nemá se motat kolem mé maličkosti tak blizounko. Počasí nám přálo celkem slibným létem, které se poměrně hezky vyvrbilo.
Náhle byl ovšem skoro podzim a já si uvědomovala, že se co nevidět budeme muset někam zahrabat, aby nás nepřikryla sněhová pokrývka. "Pche," odfrkla jsem si a jeden ze svých chrhláků odhodila směrem k vodě. "Musíme to tu označkovat," pronesla jsem zamyšleně, když jsem si uvědomila, že náš pach není skoro vůbec v lese cítit. Nechtělo se mi jít na lov, ale hlad jsem měla, takže jsem se chtěla aspoň trochu projít, abych rozhýbala svoje starý kosti. Nebylo to nic příjemného, po tak dlouhém odpočinku zase někam rajzovat. "Jdeš taky?" zeptala jsem se Stína, ale vlastně ani nečekala na jeho souhlas. Šla jsem a odskočila si sem, pak tam. Otřela se o kus kůry tady a pak támhle. Jednou jsem se bokem naplácla na jeden kámen a pak na kmen bukového stromu zase tadyhle. Třikrát oběhnout tohle křoví a pak zase přeskočit tohle. Bylo to takové příjemné, moci značkovat jen tak. Nemuset se bát, že mi ségra přivede nějakého magiče na území, jako by všechna moje práce nic nezanamenala. Teď jsem se nemusela bát vůbec ničeho, protože pokud měl Stín na někoho stejný názor jako já, byla to místní komunita. I když Stínovi nešlo úplně o to kdo je nebo není magič, názor v tom co s někým kdo se sem zatoulá jsme měli podobný.

Potůček byl příjemný. Jen se tu začínalo hůře dýchat, ale to mohlo zapříčinit cokoli. Mírné škrábání v krku jsem tedy přešla bez komentáře. "Jo... Začneme pěkně od začátku, nemyslíš?" pronesla jsem zamyšleně. "Všechno na novo. Vyhodíme Rez i všechny, koho si sem sestra stihla nasáčkovat," dodala jsem a hrdě vztyčila hrudní koš, jako bych byla nějakej generalisimus vojsk, co rozdává úkoly a rozkazy na všechny světové strany. Pak jsem se uchechtla a olízla si čenich. Bylo celkem fajn být tady pánem, i když menším než Stín. "Kde asi ségra je?" zeptala jsem se, ne že bych se nějak zajímala o její status, ale spíše mi přišlo zvláštní, že tu není a nemůžeme to tak všechno vyřešit. A jak ráda bych měla všechno už z krku. Nesnášela jsem čekání. Čekání je na pytel.
Představa, že bych byla se Stínem v páru byla nechutná. Popravdě představa, že bych byla v páru s kýmkoliv byla hnusná. Ne, že by mi nevadilo se občas přimazlit a nebo si zašpásovat, to ne... nebyla jsem frigidní a nějaký ten pelechový souboj bych zvládla. Co mi na té představě vadilo byla ta konečnost. Patřit někomu? Ne, nikdy. Mít Stína jako milence, by nebyl problém, ale jako partnera... znovu se mi navalilo. Spolkla jsem to, co mi vybublalo z žaludku do krku. "Přesně teď jsi velkej Alfák a jaký bude tvoje první rozhodnutí?" zeptala jsem se a zavrtěla ocasem.

Byla jsem spokojená. Jako sluníčko na hnoji. Přestože moje rodina se rozpadla, sestra umírala někde v jiném lese a tenhle les byl naprosto prázdný. Skoro nikdo tu nebyl. Nova se vypařila, asi se zalekla sestry. Rez tu nikdo neviděl dlouho a sestra byla momentálně mimo hru. "Tak jo pane Alfo," zasmála jsem se a předvedla pukrle s hrubým smíchem. "Měly bychom si ovšem promyslet, co tady s tím uděláme. Koho budeme nabírat a tak? Chtělo by to tu být bez hierarchie a prostě kdo přijde může být s náma... pokud teda nebude magič... a když bude mít modrý oči," přemýšlela jsem nahlas a procházela se potokem. Vedro bylo příšerné, ale tady byl aspoň stín a navíc chládek od vody. Nebylo to tak strašné.
"Sice jsme partneři ve zločinu, ale mohlo by to někoho mást, nemyslíš? Jakože... ještě by si někdo řek, že spolu chodíme a to by bylo mhe," napodobila jsem zvuk zvracení a málem se z toho sama pozvracela. Pak jsem si lehla na zem a přímo do vody. Chlad se rozlil po mém těle.

Stín si své nově nabyté pozice vyloženě neužíval. Nepřišlo mi to jako nic zlého, když jeden mohl být velkou Alfou lesa. "No pozdě, už jsi to daleko dotáhnul... Na nejprohnilejšího Alfáka široko daleko," zasmála jsem se a dál se rochnila v chladném potůčku. "Nemusíme tomu říkat zrovna Alfa, můžeš být Vůdce nebo Hlavní tupoun," dodala jsem pořád se smíchem, který drhnul v krku i v uších posluchače. Musela jsem se tomu celému smát. Po pěkně dlouhé době jsem konečně měla nový směr a cíl, měla jsem co dělat. A ani mi to nemusel nikdo říkat! Bylo to fajn. Nikdo mi neříká, co mám a co nemám. Nikdo mi neporoučí. A přesto toho mám tolik co dělat. Možná, že kdyby mne sestra více zaměstnala, tak bych na nějaké plánování jejího svrhnutí ani neměla čas. Zaměstnaný poddaný je vždy lepší než ten, co má spoustu volného času.
Stín ovšem nehodlal dát pokoj s tím, že bych to měla dělat s ním. "Jasně, ale tvůj fotr s matronou byli pár a to my nejsme," dodala jsem a ušklíbla se na něj. Možná jsem zněla trochu jako holka, co otravuje svého milovaného s tím, aby už jí šoupnul snubák na levačku, ale mě to bylo jedno. Já si užívala toho, že je Stín celý zmatený a taky toho, že jsem konečně jednou taky spokojená. "Jsem po dlouhý době spokojená, věřil bys tomu?"

"Ty seš sice Stín, ale už i Alfa. Zvykej si!" prohodila jsem a vyplázla na něj jazyk jako umanuté vlče. "Jistě, že chceme skoncovat s poroučením a tím, že si jeden může říkat ostatním ať mu uklidí potentočkovanou kožešinu z pelechu," pronesla jsem a vzpomínala na to, jak jsem musela vlastním jazykem vyčistit zadělané kožešiny ze sestřiny nory. To se tahala s Duncanem. Jenomže kdy se s ním netahala. Podle všeho na Rez zapomínala vždycky s nějakým chlapem, nechutný. "ALE," dodala jsem s důrazem. "Je potřeba, aby to tu někdo měl na starosti nějak oficiálně. Někdo, kdo by mohl ostatním radit a za kým bychom posílali nezvaný hosty... A já se na tuhle věc nehodím, ale ty jo... Já jsem prostě jenom obyčejnej člen, ale ty jsi něco víc. Mohl bys to dotáhnotu daleko, vlastně už jsi to daleko dotáhnul jako Alfák jsi skvělej hodíš se na to. Přísnej, ale férovej, tak to má bejt," drbkala jsem a při tom sebou máchala ve vodním toku. Byla jsem ráda, že mě voda chladí. "Takže já bejt Alfa nemůžu, ale ty jo!" shrnula jsem to. "Navíc dvě Alfy bejt nemůžou."
Vedro mi začínalo lézt na mozek. Nelíbilo se mi to. Nebylo to příjemný a já se ve vedru necítila dobře. Necítila jsem se dobře ani ve vodě, ale bylo to lepší než se pařit venku, takže jsem se prostě ponořila na chvilku celá do vody. Pak jsem se nadechla a ponořila i hlavu. Chladná hladina se nademnou zavřela a já si mohla užívat ten pohled pod vodu. Po chvilce jsem se zase vynořila. Byla jsem z toho příjemného proudu a chládku celkem rozpustilá. Tlapkou jsem šplouchla do vody a vytvořila tak vlnky na hladině.