Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//díra

Kráčela jsem směrem ke Stínovi. Byla tma. Nic co by mi vadilo nějak extra. Mluvil o tom, že on by to rozhodně neudělal. "Hmm možná, ale jeden nikdy neví," pronesla jsem a nakrčila čenich. "A v jídle neznám bratra," dodala jsem, protože bylo jen pár věcí o kterých jsem nežertovala. A jídlo bylo zrovna jedno z nich. Takže jsem se prostě táhla směrem ke Stínovi a čekala, kde najde tu mou odměnu. Jestli žádnou nemá a kecá... tak uvidí.
Čekala jsem, když kolem zkrákalo to jeho opeřené monstrum a mírně po něm zacvakala zubama. Nelíbilo se mi to. Ať už to bylo cokoli za ptáka... Neměla jsem opeřence ráda, pokud neleželi na dně mého žaludku. Stín začal hrabat a vytáhnul poměrně uleželou kost, ale něco mi na tom nesedělo. Nakrčila jsem čenich a mírně přihmouřila očka. Kosti, i když voněla výborně, jsem se ani nedotkla. "Nejsem si úplně jistá, ale tahle je na devadesát devět procent moje," sdělila jsem Stínovi neodbytně. "A dávat mi vlastní kost..."

Probudila jsem se uprostřed nějakého plácku. Ukázkově to tu páchlo nějakou podivnou krysinou. Ušiska jsem nastražila a snažila se najít původce toho puchu. Ukázalo se poměrně náhodou, že se jedná o skupinku svišťů, kteří si hráli nějakou stupidní hru nebo tak něco. Olízla jsem si mlsně čenich, protože jsem popravdě pořádnýho vypasenýcho sviště neměla už pěkně dlouho. Odhodlala jsem se k tomu k nim neběžet na přímo, ale hezky se připlížit. Taková taktika v sobě skrývala ovšem několik překážek, které jsem musela překonat. Tak třeba zaprvé jsem musela chodit hodně potichu, což u mne byl docela velký problém. Možná, že kdybych nebyla takové tele, tak bych to i potichu zvládla, ale to bych to nebyla Já. A za druhé, jsem musela jít proti větru, což se dařilo celkem špatně v takovém větříku, co teď pofukoval a měnil svůj směr z vteřiny na vteřinu. Už jsem se ovšem odhodlala a tak jsem pomalounku vyrazila směrem ke skupině svišťů. Udělala jsem první krůček směrem ke svišťům a šlápla na větev. Velká rána, jak dřevo prasklo, prozradila nejenom moji polohu, ale i úmysl. Laňka by se nemusela stydět za tu rychlost, co jsem vyvinula, abych se dostala k svišťům než zmizí. I tak mi ovšem utekli z dohledu do svých nechutných děr. Rozmáchle jsem plácla tlapkou do hlíny a se zabručením se rozhodla jít si hledat potravu jinam. Mlsně jsem se olízla, protože hlad jsem fakt už měla pořádný a představa, že budu ještě chvilku ohladu se mi vůbec nezamlouvala. A ještě k tomu všemu se začínalo smrákat. Tak možná že u medvědích jezírek bych mohla najít nějakou rybu.

//Prosím oblázky

Stín se rozhodl, že jsem vyhrála. To bylo dobře, já nerada prohrávala. Navíc ne takhle lehounkou sázku. Mlsně jsem se olízla, když jsem si vzpomněla na to, že dostanu poměrně libovou kostičku a navíc bez práce s hrabáním a tak. Stín se zvedl a že ji má někde schovanou. "To ti tak věřím, já tě nechám jít a ty mi frnkneš a pak budeš spoléhat na to, že jsem zapomněla na to, že mi tu kost dlužíš," pronesla jsem a začala se hned hrabat ze země na všechny čtyři. Při tom shonu jsem se praštila o strom naší jámy do hlavy. "Auš," vykuckla jsem a pak začala hrabat všemi tlapkami, abych se mohla dohrabat ke Stínovi. Nemůže mi přece frnknout i s tou kostí před nosem, to se přece nesmí! Jednou jsem vyhrála a tak to i bude... "Já bych to nezapomněl," pronesl líně pan Brouček, který se momentálně schovával v mém kožichu a evidentně byl celkem rozespalý. Byla jsem svému věrnému příteli přímo v patách, takže mi Stín nemohl utéct tak snadno, kdyby snad chtěl.

//ven

Okamžik.... stačí



prosím prosím oblázky, křišťály a drahokamy... ale kdyby to nedalo tak aspoň ty oblázky prosím prosím smutně koukám

20 oblázků, 15 drahokamů, 1 křišťál,
Styx

Šimrání bylo evidentně mým dokonalým způsobem, jak Stína potýrat. Slzičku nakonec ukápnul, takže jsem byla vítězem já. Seděla jsem v rohu úkrytu a samolibě se usmívala, spokojená vlastním pocitem vítězství. Bylo to až opojné. Už jsem se ani nedivila sestře, že musela být ve všem první a dokonalá. Tak takové to je... vyhrát. Nikdy jsem to nepoznala a ne, že by mi to vlastně chybělo. Jako mrně jsem byla otloukánek. Jako dorostenka jsem v ničem nevynikala nad sourozenci. Čas strávený v zajetí jsem nemohla považovat za výhru a ani nic s ním spojené nebylo výhrou. Taky příchod na Gallireu nebyl žádná výhra. Chvilku jsem si myslela, že ano. Jenže nebyl.
"Jo dlužíš mi kost a prosím nějakou dobře uleželou. Nemám ráda když to je moc mladej ročník," pronesla jsem degustátorským hlasem odborníka. Náhle kolem něco proletělo. Stín po mně asi něco hodil, ale já neviděla co. Hodila jsem po něm jenom přivřená očka a zamračeného smajlíka.

Stín byl ve své naduté přesvědčenosti až komický. Bavilo mne to. Takhle se s ním tahat o nějakou zbytečnost, jeden nemusel nic řešit. A tak jsem na něj hupla a lechtala. Ocas se mi ze strany na stranu odrážel jako koště a přímo mezi jeho zadní polštářky na tlapkách. Tam ta srst musela pěkně lochtat, protože začal pískat, jako malé polapené ptáče jarabáče. Jeho chechot mne ovšem nutil ještě více a více ho rozesmívat svým ocáskem. Netušila jsem, jestli to bude stačit k tomu, aby uronil byť jen jednu malinkatou slzičku, ale jelikož měl celá očka pod vodou doufala jsem, že aspoň jedna slza vyklouzne na jeho kožich.
No a protože jsem se bála, aby se nepočůral, tak jsem z něj stejně po chvilce slezla a vítězoslavně se na něj usmála. "Tak co? Jaká jsem?" prohodila jsem vesele a pohazovala u toho s ocasem. Radost ze sebe samé mne nepřecházela snad nikdy, když jsem druhým dělala neplechu přímo na jejich vlastním trávníčku.

Bonus štěstí

Stín přistoupil na mou hru. Mohl tušit, že tahle hra bude opravdu něčím podivným. Jako všechno na mě. Byla jsem jako nečitelná kniha, nepředvídatelná ve svém šílenství. Zvedla jsem se na všechny čtyři a pomalu ho začala obcházet. "Když si myslíš, že prohraju," pronesla jsem tichým hlasem, který se odrážel od zdí naší malé nory. Nebyla jsem nejchytřejší. Ale nebyla jsem vyloženě hloupá. Bylo mi jasné, že napadnout Stína by se nesetkalo s úspěchem. Brečela bych dřív než on a ještě by mě bolela čelist. Mírně jsem se ušklíbla. Nechtěla jsem přijít o zuby... zase. Takže jsem se rozhodla zvolit jinou taktiku.
Skočila jsem na Stína, i když jsem tušila, že nemám vůbec možnost ho přeprat. Nešlo mi tak úplně o přeprání, jako o to dostat se k němu, co nejblíž. Už ležel na zemi, což bylo možná výhodou pro mne, protože jsem ho nemusela porážet. Jen, co jsem se dostala k jeho blízkosti začala jsem ho ocasem lechtat na bříškách zadních tlapek. Doufala jsem, že je lechtivý a nejspíše se mi podařilo naprostým štěstím trefit to správné místečko. Teď jsem jen musela doufat, že můj mrskající se pelichající ocásek ho donutí plakat.

Jídlo bylo ňamka. Já ráda ňamky. Ňamkat bylo prostě... no ňamozní. A kdo neňamkal se mnou, jako by nebyl. Protože sledovat mou špinavou papulu, byl opravdu jeden z ojedinělých zážitků života, o který nechcete přijít. Ne, protože bych papakal nějak elegantně, ale protože to muselo být nanejvýš vtipné. Mlsně jsem si olízla čenich, když jsem dojedla. Dala bych si možná ještě, ale tak jeden se nesmí přecpávat, že. Musím si držet linii. Ušklíbla jsem se.
"Vsadím se, že kdybych chtěla, tak tě rozfňukám... Vsadíme se? Třeba o kost?" navrhla jsem a pohodila ocasem. Měla jsem zahrabanou jednu hezky uleženou kostičku v lese. Sice bych se o ni nechtěla podělit, ale rozhodně bych ji mohla využít k malé hře se Stínem. Neměla jsem pochyb o tom, že ho přiměju k slzám.
"Jop jsi," odvětila jsem prostě. Nebylo potřeba jeho váhu nějak zakrývat. Začínal se zakulacovat, což bylo dobře.

Měla jsem hlad jako vždycky, ale držela jsem se, abych se nepustila do úlovku před Stínem. I když jsem byla tupá jako poleno, věděla jsem, že vyšší žerou první. Naučila jsem se to tou horší cestou když jsem byla menší a od té doby se mne to drželo. Stín mi pak přisunul něco z masa a vnitřností a já se s úsměvem pustila do jídla. Moc jsem si u toho nedávala pozor na to, jestli jsem dobře upravená, takže jsem za chvilku měla po tlamě, ale i po hrudi a tlapkách rozmazané kusy lovené zvěře.
Po jídle jsem byla připravena na příběh. Jako správně vychované vlče jsem si lehla na zem a čekala na pohádku. Před odpočinkem nebo spánkem měla být vždy pohádka. A Stín dodal spíše menší horor s nádechem filozofického pojednání, než opravdovou pohádku, ale i tak jsem byla spokojená. Když domluvil mlaskla jsem a chvilku jsem si převalovala na jazyku otázky. Mohla bych se toho zeptat na tolik, ale mě se nic nezdálo důležité. Nebo dost chytré. "Hustý," vypadlo ze mě nakonec. "A to fakt nic necejtíš? Tak to je dokonalý! To chci taky umět," vypískla jsem, protože jsem absolutně nepochopila, o čem ten jeho příběh byl.

//buk

Pomohla jsem Stínovi s tím, abychom odtáhli zvíře pěkně do úkrytu. Byl jsme fakt dobrá dvojka, když se nám dařilo nešpičkovat se, tak to i celkem šlo. Navíc podle toho, že šel taky k úkrytu souhlasil s mým plánem se před deštěm schovat. Sice už tu ségra není, ale její úkryt se nám bude hodit, že jo... Sklonila jsem se, než jsem vlezla dovnitř, abych hlavou nedrhla o strop. Kořist jsem hezky napasovala na dno úkrytu a pak si šla hezky vychovaně sednout na zem opodál. Nechávala jsem na Stínovi aby rozdělil kořist. On tu byl pan Alfa teď. Byla jsem na něj hrdá.
Konečně jsme se mohla posadit, opřít a odpočívat. Jako by ze mne spadla nějaká tíha. Na zimu jsem byla připravená. Macatá a oplácaná jako nikdy. A teď byla i plná spižírna masa. Nebylo na co si stěžovat. "Tak povídej Stíne. Jakej je tvůj životní příběh," pronesla jsem. "Jo Stíne, povídej," zabzučle pan Brouček, který se najednou objevil na stropě nory. Těžko říct, jestli tu byl celou dobu, nebo přiletěl po nás. Asi se chtěl schovat před deštěm. Nechala jsem ho zalézt do vlastního kožichu, kde se mohl spokojeně oddávat spánku.

Byla jsem na zádech nebohého zvířete. Nechtěla jsem mu působit bolest, která by nebyla nezbytně nutná, takže v momentě, kdy Stín přetrhl krkavici a ven vystříkla horká krev, jsem srnu pustila. Dopadla na zem a začala kolem kopat kopyty, která vyhazovala ještě měkkou hlínu a trávu do vzduchu. Nemohla se ovšem bránit moc dlouho. Ztráta krve znamená rychlý konec. Pohlédla jsem na Stína a viděla jsem, že je celý od krve, ale nepouští se. Moje tělo bylo taky zakrvavené. Měla jsem obličej i náprsenku a přední tlapky rudé, jako bych se porvala. A taky že vlastně jo. Mému nenormálnímu vzhledu dodávala krev nádech naprostého šílenství. Déšť začal padat z nebe na můj kožich a já cítila, jak se mi krev smývá z těla a dostává se mi do čenichu, tlamy i očí. Olízla jsem si čenich a krev vyplyvla.
"Musíme ji odtáhnout do úkrytu," pronesla jsem pragmaticky a popadla jsem kus srnky, abych ji odtáhla směrem k úkrytu, který naštěstí byl nedaleko. Nechtěla jsem postávat na dešti. Už ta trochu toho, co na mne dopadlo, zapůsobila že jsem začala smrdět. Stín by toho nemusel víc zvládnout, vzhledem k tomu jeho citlivému čumáčku.

Sledovala jsem Stína. "E-ch", odpliva jsem si, když na mě vyjel. Rozhodl se snad, že už ho tohle nebaví? Že tohle věčné pošťuchování není nic pro něj?Obával se snad, že ho Tasa připraví o věneček nebo něco horšího? Třeba se bál toho, že ho Tasa začne víc cupovat na kousky. Třeba jeho plesnivý kožich.To není Alfovský kožich, to je kožich tuláka. Ale v duši mladíkově se nakupilo tolik zloby a opovržení, že nehledě na všecku svou někdy až dětinskou choulostivost se na ulici nejméně ze všeho styděl za své hadry. Možná, že tahle vlčice byla nějaký trest, za všechno co udělal nebo chtěl udělat.
Vzala jsem si jeho prskání k srdci? Ne, ani nápad. Spíš ve mně vzbudil zvědavost. "Co je ti?" zabručela jsem. Neměla jsem ráda nakrklého Stína. "Nechceš mi říct, co máš za problém s emocema? Už to spolu táhneme nejeden pátek a o mě víš všechno," pronesla jsem a sedla si. "Mohlo by to být jedno moc zajímavý vyprávění," dodala jsem. Svobody rozhodovat si, co mi řekne a co ne se zbavil v momentě, kdy řekl že jsem v tomhle všem spolu. Jestli jsem v tom spolu, musíme vědět oba všechno.
Naštěstí tu byl lov, na který Tasa díky bohu nezapomněla. Jakmile jsem si všimla kořisti a Stína, který se vrhl po ní, taky jsem se rozeběhla. Běželi jsme oba stejně rychle. Stín byl obratnější než já, takže se jí pověsil na tělo a tím ji vyvedl z rovnováhy. Musel se jí ovšem brzo pustit, aby neskončil pod kopyty na zemi. Já nebyla tak obratná, ale byla jsem silnější a taky jsem měla poměrně tuhý kořínek, takže když se mi nabídl jeden z větších kamenů, nelenila jsem a použila jej jako odrazového můstku. Skočila jsem kořisti na záda a zakousla se. Zastavila se a začala vyhazovat, aby se mě zbavila.

Kývla jsem hlavou. Pokud tu někdo chtěl s náma dřepět, musel si to prostě zasloužit. "Žádný zbytky po sestře nebereme," prohodila jsem a zasmála se tak, že se mi hlas až zasekával v hrdle a podivně bublal. Nebyl to hezký smích, ale na mě toho bylo pramálo hezkého. "Ooooo ale copak Stínečku, snad seš nám do mališké Tašinky nezakoukánkoval," zašišlala jsem a pak během chůze vahou vlastního těla žďuchla do Stínova boku. Mluvil o tom, že beze mě tuhle "operaci" jak to nazval, dělat nebude. Já se mu nedivila, taky bych bez sebe nechtěla nic dělat, ale že to řekne takhle otevřeně. Zasmála jsem se tomu snad ještě více pobaveným smíchem, než před tím.
Lov začal tím, že Stín jako pořádná Alfa zjistil, jak se dostat k nějaké kořisti. Přešla jsem do módu následovatele a prostě se jenom vydala tam, kam mi on řekl. Jo teď musím být potichounku. Našlapovala jsem v podstatě neslyšitelně, i když jsem nohy zvedala až moc vysoko a jejich dopad by tedy měla doprovázet pořádná buchanice. Kývla jsem hlavou, když mluvil o tom, co bude následovat. Lov jsem celkem měla ráda, ale jen proto, že přinášel jídlo do mého břicha. Když jsem uviděla cíl, vyběhla jsem tím směrem co Stín požadoval jako dobře vycvičený voják ze zákopu.

"Hmm... Je to sice těžký, ale radši bych jí tu místo nedržela. Ráda bych začala úplně nanovo, takže každý by se měl prokázat, jestli si tu mezi námi zaslouží místo... Teda i já bych to měla nějak prokázat ne?" rozhodla jsem tak nějak za nás za oba, ale pak mi došlo, že bych se měla zeptat Stína. Sice jsme tu měli v podstatě demokracii bez hierarchie, něco jako komunismus, ale nechtěla jsem se ho nějak dotknout. Strach z toho, že dostanu za svoje názory po čenichu byl moc hluboko zakořeněn. Ségra se o to postarala dobře. Byla jsem poslušná a spolehlivá a nemohla jsem se toho zbavit. Jako vlče. Jako sluha. Jako otrok. "Prostě začít úplně od začátku, nikdo nemá jistý místo, nikdo nemusí zůstávat," dodala jsem, abych shrnula svou myšlenku.
Byl čas vyrazit na lov. Začínal podzim, za chvilku bude zima a pak bude prostě a jednoduše hlad. A já nehodlala hladovět. Ne letos. "Máš pravdu, musíme něco nalovit i do zásoby na zimu," pronesla jsem. Pak jsem se rozhlédla a s čenichem připlácnutým k zemi začala stopovat, ale já v tom nebyla dobrá, takže jsem se jenom motala v kruhu.

"Je tu Nova, ale tu už jsem dlooooouho neviděla... Popravdě se jí nedivím, protože ji ségra chtěla hodit ze srázu hned, co ji viděla... Jako chápeš to? Nova si tu v pokoji leží na hranici, já se na chvilku vzdálila abych ochcala nějakej ten roh a vrátim se k řevu a pláči... Ségra táhla Novu za krk ke srázu a přitom si sem sama nakyblíkovala toho Duncana... Pche... Naprosto trapný zacházení... A pak mi ještě řekne, že si sem nesmím tahat koho chci a přitom ona si sem tahala toho lufťáka a tu flundru sem taky nasáčkovala ona," rozkecala jsem se, zatím co jsem vylézala z vody, abych se oklepala. Pan Brouček se nevracel, ale hádala jsem, že až se mu bude chtít tak dorazí. Sestra se taky nevracela, protože to by se vrátil už pan Brouček že. Měl nás varovat a já věřím tomu, že to zvládne. Rozhodně líp, než kdokoli jinej i ten krkavec, co se s ním Stín tahá. Oklepala jsem se a všechna voda z mého kožichu se rozletěla do okolí. Jestli to Stín schytal, to byl jeho problém, nemá se motat kolem mé maličkosti tak blizounko. Počasí nám přálo celkem slibným létem, které se poměrně hezky vyvrbilo.
Náhle byl ovšem skoro podzim a já si uvědomovala, že se co nevidět budeme muset někam zahrabat, aby nás nepřikryla sněhová pokrývka. "Pche," odfrkla jsem si a jeden ze svých chrhláků odhodila směrem k vodě. "Musíme to tu označkovat," pronesla jsem zamyšleně, když jsem si uvědomila, že náš pach není skoro vůbec v lese cítit. Nechtělo se mi jít na lov, ale hlad jsem měla, takže jsem se chtěla aspoň trochu projít, abych rozhýbala svoje starý kosti. Nebylo to nic příjemného, po tak dlouhém odpočinku zase někam rajzovat. "Jdeš taky?" zeptala jsem se Stína, ale vlastně ani nečekala na jeho souhlas. Šla jsem a odskočila si sem, pak tam. Otřela se o kus kůry tady a pak támhle. Jednou jsem se bokem naplácla na jeden kámen a pak na kmen bukového stromu zase tadyhle. Třikrát oběhnout tohle křoví a pak zase přeskočit tohle. Bylo to takové příjemné, moci značkovat jen tak. Nemuset se bát, že mi ségra přivede nějakého magiče na území, jako by všechna moje práce nic nezanamenala. Teď jsem se nemusela bát vůbec ničeho, protože pokud měl Stín na někoho stejný názor jako já, byla to místní komunita. I když Stínovi nešlo úplně o to kdo je nebo není magič, názor v tom co s někým kdo se sem zatoulá jsme měli podobný.