Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//mahtae

Nechtěla jsem ke Smrti, ale nikoho jiného jsem neznala. Života si sestra vymyslela,
aby mne napálila, ale... ať už byla vlčice v divné jeskyni jen další magickou mrchou nebo reálným bohem mi bylo jedno, hlavně že uměla spoustu zajímavých věcí. Třeba odpovídat na dotazy nebo v to jsem aspoň doufala. "Nic lepšího nemám a ta magická mrcha by mohla pomoct se.... se toho zbavit ne? Nebo ty chceš snad mrně? Co furt jenom řve a smrdí? "
Zřícenina byla nadohled ale já jít ještě nechtěla. Přešlápla jsem na místě. Tohle byla Stínova volba. On byl Alfa, případná vlčata by byla nejspíš budoucí dědicové. On si musel rozhodnout jestli je chce nebo ne. Já už jednou vlčata měla a dvakrát jsem se nehrnula do toho prožít to znovu. Tenkrát jsem sice byla vyhublá jak teď, ale aspoň se neblizila zima.

//Buk

Věděla jsem, že s celou touhle situací mi může pomoct jenom ta děsivá vlčice... Magická mrcha jedna... Mírně jsem se otřásla, protože se mi nechtělo jít k někomu tak mocně magickému, tak nepřirozenému. "Musím se na něco zeptat Smrti," pronesla jsem a bylo slyšet v mém hlasu strach a odpor. Nechtěla jsem tam, ale bála jsem se. Hlavou se mi honila spousta informací o tom, co jsem věděla. Mohla by to zastavit, kdyby chtěla a kdyby k něčemu došlo v mém břiše... Ale chtěla bych to vůbec... "Co bys dělal kdybych... no kdybych... to...." nakousla jsem to a doufala, že Stín nebude úplně tupej. Vzduchem proletěl Pan Brouček, který si to zamířil zpět do mého kožichu. "Kam razíme. To je fuk," pronesl a pak zalezl mezi srst.

//jedlový pás

Tasa nebyla asketa. Potěšení si neodpírala, ale ani tělesné slasti nevyhledavala záměrně. Nechávala prostě věcem volný průběh. Nečekala, že by se její vztah se Stínem dostal až takhle daleko. Navíc ani jeden netoužili po pojmenovávání svého nového svazku. Když budeme chtít, tak na tohle zapomeneme. A když budeme chtit tohle už se nikdy opakovat nemusí... tahle myšlenka mě vrátila do reality. "Zažila jsem horší, " pronesla jsem a protáhla si tlapky i hřbet. Páteř mi zapraskala. "Promiň, " odtušila jsem omluvu, protože ta poznámka nebyla úplně nejvhodnější a nejcitlivější.
Mírně jsem přešlápla. Byla jsem nervózní, až ted mi došlo co by se mohlo stát. Důrazem na mohlo... protože se stalo, ale já to ještě netušila. "Hmmm," řekla jsem zamyšleně. Někdo by mi uměl poradit..."Já se asi půjdu projít. " Zavrtěla jsem ocasem. "Jdeš taky?" na odpověď jsem nečekala. Taková už jsem byla. Žádná romantika, žádné tulení.

//mahtae sever

Být rozbitá sama nebo ve dvou... lepší ve dvou. Nebo aspoň tak se mi to teď zdálo. Nechtěla jsem proto odporovat i když v mých očích Stín rozbitý nebyl. Jako každý poskok jsem svého pána viděla jako dokonalou bytost bez sebemenších nešfarů. Ale možná tohle byl problém Styx. Sestra se předemnou dělala dokonalou, lichotilo jí to. Jenomže udržet obraz dokonalosti je přeci jenom náročné a nelze to úplně svépomocí ovlivnit. Stín se rovnou přiznal, že není dokonalý a o svých chybách ví. Nebo tak jsem chápala tu jednu větu, nebo spíše otázku. Nic jsem na to neříkala. Rozbité věci, šlapky a bastardi si nemusí říkat o tom, čím jsou, protože to prostě vědí.
Stín působil toporně, jako špatně poskládaný hadrový panák na kůlu, co má strašit vrány z pole. Byl rovný a neohrabaný. Měla jsem hlavu pod jeho čelistí a slyšela jsem jak mu buší srdce. Nebyl to závod, ale rozhodně se mu tep zrychlil. Těžko říct zda odporem nebo prostě instinktem. Mít někoho takhle blízko krku znamenalo jen dvě vědi. Mírně jsem Stína kousla do krku, ale jenom nepatrně. Pak začal koktat. Neochvějný Stín se proměnil v roztomilého, nerozhodného a nervózního plyšáka. Evidentně existuje oblast ve které jsem zkušenější.Mírně jsem se zatřásla odporem i z okolní nálady. Měla jsem zkušenosti dobré, špatné i ty mezitím všim. Nechtěla jsem tu Stínovi vyjmenovávat, kolikrát jsem už byla v téhle pozici. Ale rozhodně bych mu ráda řekla, že nikdy jsem v té pozici nebyla dobrovlně. Jenomže na to všechno bude čas jindy, na rozhovory. Nechala jsem moje instinkty převzít vládu nad mým tělem. Pak jsem se mírně přesunula k jeho uchu. "Ukážu ti všechno," zašeptala jsem a zbytek už byla historie.

V tichosti jsem nechápavě kroutila hlavou a čekala na to až Stín potvrdí nebo vyvrátí mou domněnku. Určitě si to jenom namlouvám, že to takhle myslí. Kdo by chtěl takovou smradlavou a zaprděnou flundru jako jsem já? Nechtěl. Jsem použitý zboží. Hračka, kterou někdo už rozbil, tak proč by si s ní měl chtít hrát někdo jiný? Hm... Ne... určitě to myslí jinak a je v tom něco jiného.... Čekala jsem, co řekne. Ale on... Potvrdil to, co jsem si myslela. Bylo to zvláštní. "Ale já jsem rozbitá? A použitá? A...." zakoktala jsem se, protože jsem netušila, co mám říct. Na tyhle věci jsem moc nebyla a evidentně ani Stín na ně nebyl. Neznala jsem lásku, takže jsem ani netušila, co to je. Nevědla jsem, že ten strach z odmítnutí nebo ztráty jiného je její součástí. Nedělitelnou a nepopsatelnou.
Udělala jsem tedy to, co jsem byla zvyklá dělat. V podřízeném postavení jsem se přikrčená došourala k Stínovi. Uši stažené a ocas mezi tlapkami. Začala jsem mu svým čenichem drcat do spodní čelisti a pomalu se tak zavrtávat do jeho srsti na krku. Všechno ostatní už bylo na něm. Pokud to myslel vážně, tak já byla svolná evidentně k čemukoli. Pokud by si to rozmyslel, mohl by se odtáhnout. Nehodlala jsem mezi námi nic měnit. Pořád bych byla vůči němu v podřízeném postavení, tak jak jsem to měla se sestrou. Neuměla jsem být vůči někomu nadřazená nebo snad ve stejné rovině. Ne, takhle jsem nefungovala. Jediné, co by se tímhle změnilo byl fakt, že bych pro něj zabíjela a nechala se zabít.

"Ňaňaňaňa ňá... jak bych to měl vědět já," zaparadovala jsem si pod vousky Stínův hlas a rýpavou poznámku. Nechtěl mě nikam házet, což bylo fajn, protože bych si ten průlet kolem srázu nejspíš úplně neužila. Mírně jsem zavrtěla hlavou. Už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale on mě předběhl a začal mluvit dál. Pořád jsem to nechápala. Popravdě jsem byla prostě moc blbá, abych chápala, že někdo chce být se mnou. Jakože definitivně, na věky věků, dokud nás smrt nerozdělí a takový další žvásty. Nechápala jsem to, takže jsem to prostě nebrala v potaz i když mi to momentálně Stín říkal přímo do očí. Nechtělo se mi tomu prostě věřit.
Možná bylo načase, aby se toho chopil můj hlas rozumu. Jenomže Pan Brouček byl kdo ví kde. Pravděpodobně frknul ještě než se tu zjevila sestra. Takže na nějakou rozumnou odpověď si s Stín prostě nemohl klást nároky. Já byla Tasa. Hloupá a tupá. Nevyznala jsem se ve slovech, neměla jsem velký a rozsáhlý slovník a ani jsem nepronášela dlouhé rozhovory. Co on nechtěl jsem věděla, teď jsem i tušila co chce. Jenomže jsem to plně nechápala. Na mne musel jít jeden na přímáka. Naklonila jsem zmateně hlavu na stranu a zatikalo mi v oku. Bylo ticho po tom, co s Stín domluvil, protože já si dávala věci dohromady v hlavě. "Huh," vyšlo ze mě jenom podivné odfrknutí a pak jsem naklonila hlavu na druhou stranu. Můj výraz působil zmateně. Přivřela jsem očka a mírně posunula hlavu na krku dopředu, jako bych Stína podezírala z něčeho... ale z čeho. "Chápu to tak, že.... ty mě tu žádáš o tlapku, zatím co mi před pěti minutama exla ségra?" zeptala jsem se nechápavě.

Přešlapovala jsem na místě, protože mi tahle situace byla nepříjemná. Mohla jsem si za to sama, že jsem ho nechápala. "Teď jo, teď říkáš, že chceš abych zůstala, ale co když si to zase rozmyslíš nebo... co když se úplně zblázním už a pak... no pak půjdeš pryč nebo mě hodíš ze srázu a tak... no..." mumlala jsem si spíše pro sebe, než pro něj, prorotže jsem byla naštvaná. Už jsem ani nebyla smutná, jenom naštvaná. Nechápala jsem jeho a popravdě jsem nechápala už ani sebe, abych pravdu řekla, ale tady nikdo neříkal pravdu. Pravda byla jako lepkavá míza ze stromu, nalepí se a nejde se jí zbavit.
Byla to jako absurdní hádka dvou blbců, což jsme taky asi i byli. Hádali jsem se o tom, co chce ten druhý, protože jsme to nevěděli. "Já chci..." začala jsem. "Já popravdě nevím, co chci," rezignovala jsem nakonec. Netušila jsem, co chci nebo nechci. "Víš co, možná by bylo i lepší, kdybys mě prostě hodil ze srázu za ségrou nebo cokoli. Tohle vede nikam, jenom žvatláš o tom, jak nechceš abych odešla. Fajn nikam nejdu, spokojenej!"

Byla jsem zmatená. "Nejdřív říkáš, že se mnou nechceš nic mít společného, že jsme jenom ti... no... partneři ve zločinu nebo tak nějak jsi to říkal," začala jsem se čertit. Nebyla jsem malé vlčátko, byla jsem jenom pořádně naštvaná vlčice, která absolutně nerozumí vlkovi před sebou. "Pak mi řekneš, že si můžu jít kam chci, ale zároveň že nechceš, abych odešla. Potom zase, že chceš, abychom zůstali v našem lese... jenomže taky nechceš mít se mnou nic společnýho jinak. A já.... Já jsem počestná vlčice, abys věděl!" durdila jsem se naštváním, že pán tady mění svoje názory. Kam vítr, tam srst. Nelíbilo se mi to, protože jsem tomu za mák nerozumněla. Kdyby mi dal facku nebo mě poslal do háje, byla bych možná radši. Tohle jsem prostě nechápala. V úkrytu mluvil o něčem, teď mluví o něčem jiném. Jako by otočil o 180 stupňů.
Stínem lomcoval vztek i když nekřičel, ale já to poznala. Prskal jako nakopnutý ježek a celé jeho vyzáblé tělo se chvělo. Co mám říct, aby to nebylo složitý? To kdybych věděla ty zabedněnče jeden. "Přece ti nebudu dávat návod na to, co máš říkat nebo dělat. Ty seš tu pán, ty seš tu Alfa... A mezitím seš nerozhodnej jako poslední list v prosinci!"

Házela jsem hlavou a snažila se tik nějak zastavit, ale nefungovalo to. Mnula jsem si oko tlapkou, protože mě to děsně otravovalo. A taky mne otravovaly ty myšlenky. Jsem hloupá a pitomá, ani jsem nedokázala splnit tak jednoduchou věc, jako najít sestru a rodinu. Nedokázala jsem je udržet na živu, protože jsem jen nechala motat se s magiči, měla jsem jim zakroutit krkem. Rez jsem měla uškrtit na tom jejím obojku a Duncana zakopat v noře. Měla jsem sestru chránit, ale já ji nechala být ať se s magiči vyrovná po svém a kam to vedlo... Jsem tak hloupá, hloupá a pitomá. Tasina tupina. Myšlenky se rozjely svým směrem.
Stín mluvil. Slyšela jsem ho, ale moc jsem z toho nepobírala. Zůstával, ale vlastně chtěl abych odešla? Nebo jenom říkal, že můžu odejít, ale nechtěl to? Ale nechtěl být se mnou, nebyla to láska, ale nechtěl na mě ani sahat, jako třeba Belial nebo ostatní. Nechtěl mě využít ani zneužít, ale rozhodně si se mnou nechtěl užít. Nechápala jsem to. "Proč seš tak komplikovanej?" zakňučela jsem skoro s pláčem na krajíčku. "Proč je všechno tak složitý." Trucovitě jako vlče jsem nafoukla tlamu.

Protočila jsem oči v sloup a jednoznačně tak dávala najevo, jak moc mne jeho utrpení v minulosti zajímá. Ach Stín... Taková chudinka, co to měla doma těžký. Nebylo to tím, že bych snad byla bezcitná, ale protože moje racionalita se vždy objevovala s vlastním pocitem zmaru z minulosti a s tím, že moje vlčkovství a má minulost byla hrozná. Ne, ostatní to mohli mít špatné, ale nikdy ne tak hrozné jako já. Sobeckost. Taková jsem byla dřív.
Mluvil a mluvil. Vyléval si tu srdéčko a já dostala tik do oka. Koutek oka mi cukal v takové rychlosti, že to až nebylo pěkné. Poslouchala jsem. Nepřerušovala jsem ho. "Jsi tady, protože se ti líbí moje potrhlost? To nedává smysl," řekla jsem nedůvěřivě. Nevěřila jsem mu to ani za mák. Přesně tohle říkala Styx... A Norox... Hlavně Norox. Že jsem šílenec a blázen, že přece nemůžu nikdy chápat to, co měl on se Styx. Nemohla jsem ani chápat co měl Kha’rji s Apaté. Nemohla jsem to pochopit. Chudák, chudák šílená Tasa. Moc hloupá na to, aby byla vůdcem a mohla si vybírat s kým bude a s kým ne. Moc ošklivá na to aby se někomu líbila. Oko mi tikalo a já ucukla hlavou. Snažila jsem se hlavou vrtět a vyklepat ten tik, ale nešlo to. "Hloupá, hloupá... Jsem tak hloupá..." říkala jsem jenom a udělala krok pryč, abych Stína nepraštila při klepání hlavou.

"Drží tě tu možnost plnýho žaludku a nedělej, že ne," řekla jsem chladně. Chtěla jsem prostě vědět, co za tím vším je. Vzpomínala jsem na to, jak jsem ho našla ležet v lese. Byl na umření, už jsem ani netušila proč. Nezabila jsem ho, pomohla jsem mu. Byl prvním vlkem, kterého jsem tady v tom kraji potkala a já se nad ním slitovala, ale od té doby uběhla spousta dní, měsíců, let. Nevěřila jsem tomu, že tu pořád jsem a že jsem tu vydržela tak dlouho. Popravdě jsem chtěla zmizet, vypařit se. Teď už mě tu vážně nic nedrželo. Přišla jsem sem hledat sestru a ta je mrtvá na dně srázu. Ne, už jsem tu nemusela zůstávat, mohla jsem odejít. "Možná, že odejdu... sestru i bratry jsem tu našla a všechny jsem tu taky pochovala, už mě tu nic nedrží," bylo to chladné. Jenomže, co jsem mu měla říct, že mě tu drží on? Ne... Můj malinkatý mozeček byl teď dokonale při smyslech a klidný. Věděla jsem, že on ví, co cítím já, ale chtěla jsem vědět, co cítí on. A kdybych mu řekla znovu, to co tenkrát na srázu, když jsem se málem zřítila... bych se to zase nedozveděla.
"Je to pravda?" zeptala jsem se místo odpovědi na jeho otázku. Nepřiznala jsem nic a jen naklonila hlavu na stranu. "Co by tě mělo držet se mnou, do pár minut se tenhle stav racionality zase úplně rozpadne na kusy..." Nemluvila ze mne jiná osobnost, já jiné neměla. Mluvila ze mě ta dřívější Tasa, která se objevila jen a pouze, když jsem se nacházela na pokraji konce. Blízko smrti své, či cizí. To jsem byla najednou racionální. Jakmile ohrožení přešlo, byla jsem to zase šílená já.

Každý truchlí jinak. Někdo prolévá krev, jiný roní slzy. Já truchlila tak, že jsem se snažila odvést pozornost. Lhala bych, kdybych řekla, že mě smrt sestry nezasáhla, ale dokud si to nepřipustím, nemůže mě to odrovnat. A já si to hodlala připouštět až za hodně dlouho. "Už jsem ti jednou řekla, že nás dva spolu nic nedrží. Žádná společenská konvence ani nic podobného, takže tohle celý je tvoje a ne naše," pronesla jsem suše a tlapkou opsala kruh ve vzduchu při čemž jsem se rozhlédla po lese. Nebyl můj partner, druh, sourozenec. Byl nejblíže příteli, co jsem měla. Jenže s přáteli nemáte společně smečku. Vedení smečky chce pojítko, které není jenom založeno na náhodném setkání. Vedení smečky vyžadovalo v mých očích pouto mnohem silnější. A to jsme neměli... nebo já si to myslela.
Šel ke mně jako poslušnej pejsek. Když se zastavil kousek ode mě udělala jsem k němu krok, abych naprosto vymazala prostor mezi námi. Kdybych chtěla dotknu se ho čenichem. Prohlížela jsem si jeho šedá očka s podivným smyslem pro detail. Přejížděla jsem jeho duhovky, srst jenž mu lemovala oči, dokonce jsem se zamřovala i na takové drobnosti, že kus srsti mu trčel jiným směrem. "Co chceš?" zeptala jsem se jenom prostě. Nic víc.

Konec, exla, čágo belo, sbohem a šáteček, zavřete oči... odpadám? Mírně jsem se ušklíbla. Sestra zemřela, její poslední moc nad mou hlavičkou se rozpadla. Já ovšem byla závisláček, nemohla jsem žít bez někoho jiného. Jako pijavička potřebující svého hostitele jsem i já vyžadovala někoho, do koho můžu zaseknout svoje malé zoubky a kdo mne bude vláčet světem. Nebyla jsem nikdy dostaečně odhodlaná nebo odvážná, abych se sama probíjela světem. Ne, musela jsem být s někým. Stín plně nahradil mou rodinu. Sestřino místo zastoupil a to nejen v rámci mého loajálního postavení vůči němu, ale celkově. Zaplnil místo, které sestra a vlastně celá moje rodina zatím okupovala. Nebyla to láska. Pche... ne... Na tohle jsem byla až moc vyšinutá. Byla to naprostá a slepá oddanost. Udělala bych cokoli o co by mě požádal, ne protože bych k němu měla nějakou sentimentální, emocionální náklonost, ale proto, že takhle můj mozek fungoval.
Ségra se rozmázla někde dole o zem a zůstalo jenom ticho. Stín ho proříznul jako první. Jeho slova byla jako nůž. Pohled jsem na něj neobrátila. Pořád jsem měla svých pět koleček pohromadě, ale kdo ví na jak dlouho. "Ne... Les není náš, je tvůj," odvětila jsem chladně a pohledem sledovala vlny pod srázem. Jeden by řekl, že po tolika úmrtích budu vědět, jak truchlit, ale já to neuměla. Nevěděla jsem, co jiného, než žít dál. Otočila jsem se na Stína. Nikdy jsem neurčovala pravidla ani jsem nikdy nikomu nerozkazovala. "Pojď sem!" rozkaz zněl tak cize, když vyšel z mojí tlamy. V očích pořád ten záblesk rozumu, síly.

Pusa od Stína byla fajn, ale bohužel všechny pocity přehlušil žal. Mírně jsem doufala, že sestra umře sama od sebe, ale evidentně se k tomu neměla. Měla tuhý kořínek. Nechtěla jsem aby trpěla, ale taky jsem Nechtěla být sestrovrah! Pohled na Stína byl zoufalství. Věděl. Pochopil. Vykonal. Stín zabil Alfu a teď byl Alfou on. A já se dívala. Jen dívala.
Když jsem byla malá otec mne seřezal, když jsem prokázala soucit odvrácení pohledu od zabíjení jiných. Od té doby jsem pohled neodvracela ani jednou. Držela jsem se jeho zásad. "Díky," řekla jsem stroze, když bylo po všem. Ale nemlčela jsem, jak by sev této situaci očekávalo. Popravdě moje uvědomění sama sebe a klidný hlas by mohl napovědět že mám svou světlou chvilku. Záblesk svého původního já. Sebejisté, loajální a nešilené Tasy. "U nás doma by jí otec nařídil sníst. Potravou se nesmělo plýtvat... Ale tohle je naš les... Faktucky vzato je tvůj, ale já bych nerada držela staré způsoby. Potravu máme.... Můžeme ji pohřbít, ale já myslím, že by se chtěla naposledy proletět, co myslíš? "
Počkala jsem na Stínovu reakci, ale i tak jsem byla rozhodnutá. Dotáhla jsem sestry tělo ke srázu a shodila ho dolů. Skončila tak, jak chtěla zabít mě nebo Novu, na dně jámy... "Byla to dobrá Alfa, ale jako sestra byla na nic. Zasloužila si, co ji potkalo když se zapletla s magičema."

Vypadalo to, že mi nevěří, ale já byla fakt přesvědčená, že to je moje kost. "Ale fákt!" protáhla jsem dotčeně. "Je to moje kost. Zakopala jsem si jí sem," dodala jsem a do kosti, kteréžto vlastnictví bylo nejisté, šťouchla tlapkou tak, aby spadla zpátky do díry. Nehodlala jsem kousat do vlastní kosti. Vyhraná by byla něco, ale to že mi dá jako výhru mojí vlastní kost, se mi nezamlouvalo. Jenomže on jinou kost neměl. Škoda. Musela jsem tedy vymyslet něco jiného. "Fajn, chci jedno malé políbení na tvář! Odměna pro vítěze!" řekla jsme vítězoslavně. Přesně tohle vždycky chtěl za výhru Norox a Rigel. Když něco vyhráli, bylo to vždycky o pusu. Nikdy se nesázeli o nic jiného... Zvláštní, že zrovna v těhlech hrách jsem já vždy vyhrávala a Apaté se ségrou prohrávaly...
Nastavila jsem tedy tvář a čekala, co bude. Jestli dostanu svou výhru nebo ne....

Stín pak zavelel, že jdeme. Vykročila jsem za ním, ale nemohla jsem nad ničím moc přemýšlet, protože mne do čenichu udeřil pach sestry. Styx byla v děsném stavu, když jsem k ní došli. Měla natržený křídlo a vypadala, že dostala přes tlamu a to pořádně. Nebudu říkat, že si to nejspíš nezasloužila, protože na to jsem svou sestru znala dost dlouho. Někoho pořádně nakrkla a teď se jí to vrátilo i s úrokem. Popravdě mě sestřin stav vyděsil. Jestli že někdo dokázal takhle podupat jí, co teprve nás? Ona byla ta silná, ta magicky nadaná... Začala jsem panikařit. V takové situaci dřív, bych svůj pohled upřela na sestru a čekala nějaké rozhodnutí. Jenomže tohle bylo po změně loajality. Pohled jsem tedy upřela na Stína. On byl teď moje Alfa. Definitivně.
A Stín promluvil. Dorazit ji. Sledovala jsem jeho pohled, který se upíral na sestru, ale když na chvilku pohlédl na mě a naše oči se setkali, jako bych přesně věděla, co mám udělat. V krku jsem měla knedlík. Sehnula jsem se k sestře a mírně do ní drcla čenichem, nechtěla jsem jí způsobit další bolest. Stín měl pravdu. Z tohohle se ani ona nedostane... A já věděla, co musím udělat. Nenechala bych sestru se trápit. "Mám tě ráda," pošeptala jsem jí do ucha a olízla jemně čenich. "Uděláš to ty nebo já?" zeptala jsem se Stína, jako bych se ho ptala na počasí.