Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlče mi zdrhlo z tlamy a já prostě jenom stála a sledovala ho. Udělala jsem k ní pár krátkých kroků, abych se podívala jestli žije. Žila, protože si místo braní mých slov k duši, začala ťapkat někam pryč sněhem. Jen jsem obrátila oči v sloup, protože její ťapkání bylo nejprve zahájeno tím, že se vydrápala na sněhovou krustu, která byla schopna ji unést. Bylo to od ní celkem obratné, jak se vyškrábat na něco, co je vyšší než ona sama. Jenomže to se jí nepovedlo. Pustila se do toho jinak. Udělala jako norník noru skrz sníh, aby se dostala ven ze sněhového vězení. Nejen, že to chtělo celkem dost inteligence. Navíc to chtělo taky trochu síly. Byla jsem na ni pyšná, protože tím prokazovala, jak umí. "Šikovná," broukla jsem a sledovala ji, jak válčí se sněhem sama dál a ťapká si po krustě někam pryč. Sníh byl skvělý na blbnutí, pokud byl jeden větší a silnější, mohl ve sněhu prostě dovádět. Ale malinkaté vlče jakým bylo Vlče, to mělo celkem problém si sníh užívat.
Kráčela jsem za ní, když se dostala ven a rozeběhla se směrem pryč. Jenomže když se obrátila, aby na mne křikla, napálila to do prvního stromu, který viděla. Nebo spíše neviděla. Obrátila jsem oči v sloup, již podruhé za krátkou chvilku. Došla jsem k ní a mírně do ní drcla čenichem. "Dobrý?" zeptala jsem se. "Musíš koukat před sebe, když utíkáš," dodala jsem a pak jí olízla čenich. "Pojď obejdeme hranice," dodala jsem a rozklusala se směrem k hranicím. Stín nám to dal jako úkol a já ho hodlala splnit co nejlíp. Nechtěla jsem ho zklamat, když mi nechal Vlče na hraní. Musela jsem mu to oplatit aspoň tím, že budu plnit jeho úkoly na stodeset procent.
Jenomže procházet lesem nebylo úplně tak zábavné, jak by se mohlo zdát. Kráčela jsem a otírala se o nějaké stromy, občas počůrala sníh. "Žlutý sníh nikdy nejez," doporučila jsem Vlčeti, protože mi bylo jasný, že je dostatečně tupá aby ho ochutnala. Nehodlala jsem jí od toho odrazovat ale víc. A takhle se nám dařilo obejít skoro celý les. Už jsme byly skoro na konci, když jsem si říkala, že bychom si mohly užít taky nějakou tu zábavu. Oklepala jsem ze sebe sníh, protože mě začínal štvát v kožichu. Naštěstí už nesněžilo, ale byl velký mráz. Nefoukalo, ale bylo to hodně nepříjemné. Jednou tlapkou jsem začala válet sníh, který byl poměrně tuhý a dělat z něj kuličku. "Nechceš postavit vlkuláka?" navrhla jsem Vlčeti a podívala se na něj, jestli se nechce zabavit tím, že spolu něco postavíme. Zavrtěla jsem u toho ocasem a dala zadek k nebi a přední tlapky dolů, abych ji vybídla ke hře.

//díra

Vylezla jsem z našeho bydliště s Vlčetem, které se houpalo v mých zubech. Nehodlala jsem riskovat, že se ti dva poperou na zápraží jako dogy a bude po celém výletě se značkování nebo po tom, že by se Pinču naučil lovit. Vlče se mi začalo kroutit v tlamě jako housenka. "Pšeštáň," snažila jsem se říct, když tu najednou sebou cukla a vyklouzla mi ze stisku. Na krčku jí tak zůstal jenom otisk mých zubů a mě v tlamě kousek chlupů. Nechtěla jsem za vlčetem běhat, takže jsem jen čekala, kdy se zastaví. A taky že se zastavilo brzo. Sníh evidentně nebyl ničím příjemným pro takového prcka.
Pinču a Stín vyrazili pryč a já jenom doufala, že jestli někdo bude na dně srázu bude to Pinču a ne Stín, až mu prostě hrábne z neustálého vopruzování malého skrčka. Vlče mezi tím začalo řvát, že je mu zima. Taky aby nebyla když zapadlo do závěje. Udělala jsem pár kroků k němu. "Nemáš zdrhat," odvětila jsem na její volání a nevytahovala ji ze závěje. Jestli promrzne a umře bude to rozhodnutí osudu. Nebo taky mohla poprosit o pomoc nebo se s tím popasovat sama.

Tasa

Usmála jsem se a zatikalo mi v oku, když Stín prohlásil mnou pojmenované vlče na Vlče, za praktické. Líbilo se mi, že jsem byla tak dobrá, že jsem vymyslela něco praktického... ať už to slovo praktické znamenalo cokoli. Nepojil se k němu pohlavek nebo vrčení, takže to musela být pochvala. Koukla jsem na Pinču, který byl... no prostě Pinču. Nechala jsem jeho dohady se Stínem a potom seznamování s Vlčetem být. To bylo celkem vyvalené z přítomnosti někoho jiného, takže zareagovalo naprosto dokonael. Skočila na Pinču a snažila se ho svými jehličkami zneškodnit. Sledovala jsem to s úsměvem a olízla si tlapku. Bylo mi fuk, jestli si rozbijou čenichy nebo ne. Rvačka taky jednoho naučí jak se bránit a čím dřív se tady naučí bránit, tím líp.
Stín mě z mého čištění se vytrhnul přímým rozkazem, abych popadla Vlče a pustila se do těch hranic. Kývla jsem a bez dalších slov popadla ten chaotický obláček drápů a zubů za kůži na krku. Jestli je Pinču v celku nebo jestli je Vlče zraněné jsem neřešila, tohle si musela mrňata vyřešit sama. Moje výchova stylem uč se nebo pojdi započala.

//buk

Kývla jsem hlavou, protože jsem měla pravdu. Hlad a nouze to jednoho naučí. Mít skopovou kost v tlamě, je to nejhorší co můžete vlčeti udělat. Nic se pak nenaučí! Stín se pak zeptal, jak jsem malou pojmenovala. "No... Říkám jí Vlče," pronesla jsem a trochu naklonila hlavu na stranu. Lepší jméno mě prostě nenapadlo a popravdě, já nebyla expert na pojmenovávání. Pan Brouček, byl taky pan Brouček, protože to byl brouk. Vlče tedy dostala své jméno, protože byla vlče. Co na tom, že jednou nevyhnutelně vyroste.... pokud neskončí na dně srázu. Vlče momentálně zvedla hlavu a přestala mne kousat do ocasu, který na pár místech krvácel, ale já to nijak nevnímala. Byla jsem zvyklá na horší bolest než pár zoubků jako jehliček. "Hranice? Jdeme?" Kývla jsem na ni hlavou a ona poskočila jako rarach.
Jenomže než jsem se stihla zvednout, že vyrazíme, objevil se ve vchodu do nory Pinču. Začínalo tu být těsno. "Čau Pinču," řekla jsem mu a mírně se oklepala ze všeho prachu na zemi. "Tohle je Vlče, teď tu bude s náma," představila jsem mu mrně, které bylo ne o moc mladší než on. "Vlče, Pinču," dodala jsem a představila vlastní dceru tomu malému magorovi. Stín řešil, že Pinču má hlad. Jen jsem na něj koukala. "Můžu ho vzít sebou a na lov, jestli chceš?" nabídla jsem se. Věděla jsem, že na Stína musí být toho alfování moc a popravdě jsem nechtěla, aby se zcvoknul a začal se bratříčkovat s magičema jako ségra.

Vlče si hrála s mým ocasem a byla v tom celkem dobrá. Podědila nejspíš dobře stavěné tělo pro lov po Stínovi. Moje geny jí mohly darovat jenom poťouchlost nebo šílenství, což nebyl úplně dobrý základ. Snad nebude jako já... Nechala jsem hrát jí s ocasem dál a věnovala se rozhovoru, protože to bylo teď důležitější. "Vlče a Pinču musí zažít i hlad... něco je to naučí, " pronesla jsem. Zkušenost s hladem pro mne byla osobně nejdůležitější lekcí, jakou mi život mohl dát. Každý se mohl stát jídlem a tak tolik nelpěl na tok, jestli bude mít hrob nebo tak něco. Hlavní bylo pomocí těm, co zůstanou. A i po smrti mohl být jeden důležitou součástí smečky. "Hranice klidne obejdu za tebe. Vezmu ji sebou aby se něco naučila," sdělila jsem.
"Máš pravdu," odkývala jsem slova o těch, co by se mohli do smečky vetřít kvůli jídlu a pohodlí.

Kývla jsem hlavou a popravdě spolkla otázku, co se stane s Vlčetem, pokud ona bude k ničemu a nebude se schopná nic naučit. Možná by taky skončila na dně srázu jako Styx. Nedivila bych se tomu. Možná by to bylo i milosrdné. Lepší zemřít dřív, než pak chcípnout kvůli vlastní neschopnosti. "Tam," proneslo Vlče a začalo ťapkat k východu. Natáhla jsem tlapu a přitáhla ho zpátky. "Řekla jsem ti ať mlčíš, tam nejdeme... ne teď." Stín naštěstí Vlče ještě nezakousnul, ale mohl se k tomu blížit, takže jsem chtěla zamezit, aby moje hračka zemřela tak brzo a místo toho jsem si prostě začala s Vlčetem hrát. Máchala jsem ocasem a nechala jí aby ho chytala. Třeba by jí to mohlo nějak pomoct s lovem. Chtěla jsem s jejím výcvikem začít co nejdřív.
"Můžeme zimu přečkat tady... Jídlo máme schované na konci nory a jestli venku napadne sníh a bude zima, tak není šance, že by někdo prudil v lese ne?" pronesla jsem zamyšleně. Nebyla jsem úplně myslitel, ale ani jsem nebyla úplně pitomá. Zimu jsem zažila tak krutou, že jsem si málem uhryzala vlastní ocas. "Jestli budeme brát někoho nového tak na jaře ne?"

"Ty seš Alfa... můžeš dělat, co chceš... A co já vím, třeba se fakt ten Pinču bude hodit... Možná by mohl být celkem dobrej na lovení magickejch vlčat ne? Mohl by je vylákat na nějakou hru a pak... křup," pronesla jsem a zacvakala zubama ve vzduchu, jako bych v nich lámala neviditelné krčky malinkatých magických vlčátek. Vlče to probudilo, ale mě to ani v celku nevadilo. "Spala?" pronesla a zavrtěla malou hlavičkou, jako by nedokázala pobrat ten fakt, že usnula. "Jo..." odvětila jsem jí celkem přísně. "Něco tu řešíme, tak mlč," dodala jsem a obrátila pozornost zpět na Stína. Vlče bylo v tomhle stylu suprové, nic se ho nedotklo. Prostě jenom zamrkala do světa a šla si hledat vlastní zábavu. Nejspíš týrání spícího pana Broučka nebo co. Nezastala jsem se brouka, věděla jsem, že až ho mrně bude moc štvát, prostě ho kousne a bude.
"Jaké máš teď plány?" zeptala jsem se Stína. Momentálně jsme tu měly celkem dost problémů, takže jsem očekávala, že mi dá vědět, co mám dělat já. Nemohla jsem přece jenom ležet celou zimu tady a starat se o mrňata. To nebylo užitečné. Žila jsem v tom, že vlčata se naučí fungovat nebo pojdou, takovej byl svět.

Vlče se uložilo ke spánku a to bylo možná dobře. U týhle debaty musely být dva a ne tři. Navíc pan brouček usnul taky, zavrtal se do kožichu vlčete a chrápal, jako zařezaný. Evidentně nebyl jediný, koho tohle všechno už unavovalo. Stín se pak začal oddávat nadávkám. "Je to magická coura," pronesla jsem rázně a pohnula se, že to málem probudilo Vlče, ale jenom málem. "Magičům se nedá věřit, ať jsou jakkoli mocní. Měla jsem to tušit," dodala jsem naštvaně. Ale nechtěla jsem to vlčátko odkopnout nebo zabít. Nemohla jsem to udělat. Něco ve mně mi to zakazovalo. Dokud bylo v břiše, tak jsem si to mohla ospravedlnit jako záměr osudu nebo všehomíra, že vlčata neměla přežít. I kdybych tomu napomohla. Ale teď? Teď už bylo pozdě. Byl to dar. Sice nechtěný, ale přesto dar a jako k daru jsem se k němu chtěla chovat.
Stín se nabídl, že to udělá. "Zvládnul bys to?" zeptala jsem se zkoumavě. Nedala bych mu vlče, ale zajímalo mě to. Vypadal celkem odhodlaně, ale já si nebyla tak jistá. Pak promluvil o tom, že máme stejně jedno vlče v lese, tak je to jedno. "Tys ho nehodil ze srázu?!" zeptala jsem se poplašeně, protože to byl tak trochu můj plán. Než se stalo tohle všechno.

Koukala jsem na vlče. Uši pořád stažené k hlavě. Čekala jsem, kdy přijde změna ve Stínově chování a kdy se po mně ožene. Možná nechtěl ublížit vlčeti, ale mohl si svou zlost z neuposlechnutí jeho rozkazu vybít na mě. Toho jsem se nebála. Byla jsem na to bohužel zvyklá. "Podvedla hlavně mě..." pronesla jsem a matně vzpomínala na to, co Smrt pronesla. Co řekla a co slíbila. "Ona... vlastně mi řekla, že splní všechna moje přání, ale tvrdila, že ví, že si přeji ta vlčata nemít," pronesla jsem tiše a dovolila si jenom nalém pokývání. Bála jsem se Stína a jeho nálady. Mohl by mne zabít, kdyby chtěl. Nebylo by to pro něj ani nijak extra obtížné. Nebárnila bych se.
Vlče skákalo kolem a mělo tolik inteligence, že se nepletlo k Stínovi, ale drželo se hezky dál. "Já názor nezměnila," odvětila jsem Stínovi. Neměla jsem změněný názor. Nechtěla jsem vlčata. "Jenom jsem ji nedokázala zabít," pronesla jsem pravdivě. Neměla jsem sil. Byla jsem vyčerpaná z porodních bolestí a pak ty plody jalovce. "Snědla jsem jalovec a zbavila se těch ostatních, ale nemohla jsem... nešlo to." Pohledem jsem padla na Vlče, které nechalo hmyzáka na pokoji a šlo se položit do mě, jako bych byla polštář. Spalo do pár vteřin.

Vlče Vlče se tisklo k mému břichu s panem Broučkem usazeným mezi ušima, ale při hlasu Stína se na něj otočilo. Jedno oko pořád zalepené, druhé otevřené. Batolící krůčky ho ovšem nevedli k vlkovi, který o něj neměl zájem. Spíše se jenom tak kostrbatě pohupovalo kolem mého těla, jako by vědělo, že dál chodit nemá. "Dě...děkuju," řekla jsem kňučivě a sledovala jak se vlče snaží sežrat pana Broučka, který momentálně lítal před ním a snažil se vyhnout jehličkovitým zoubkům. "Ostatních jsem se zbavila a snažila jsem se... vážně..." sdělila jsem Stínovi a mírně popotáhla, protože mi začínalo téct z nosu. Popravdě musel být celkem zaskočený, protože na to, že tu proběhl porod jsem to tu zvládla dobře vyčistit. Já už tak čistá nebyla. Navíc jsem potřebovala do křovíčka, ale nechtěla jsem nechávat vlče samotné. Bála jsem se. To co se stalo tenkrát mě trochu uzemnilo. Teď jsem to nechtěla zažít znovu.
"Nemusíš se s ní vůbec otravovat... Zařídím to," začala jsem a pokyvovala hlavou, zatím co vlče chytalo Brouka a učilo se běhat, cvakat a chytat. Bohužel pro Vlče, pan Brouček byl rychlejší a už toho zažil dost, aby si udržel dostatečný odstup od nenechavých zoubků.

Ležela jsem napůl v mdlobách napůl při smyslech. Jed z bobulek se ze mě dostal poměrně rychle. Ne teda moc rychle, ale rozhodně odcházel. Nezabilo mě to. Škoda... možná, že bych byla radši mrtvá, než tady. Možná, že... Jenomže nebylo žádný možná. Tohle nebyla možnost. Tohle bylo nekonečný utrpení. Vlče začalo mít zoubky a teď je využívalo při žužlání všeho, co by mohlo nabídnout mléko. Nesnášela jsem to. Ten pocit. Ale zároveň... Něčemu ve mně se to líbilo. Vzpomínky na smrt prvních potomků, jako by se vynořily znovu do perfektních barev. Nelíbilo se mi to, ale nemohla jsem ten obraz škvařících se vlčat dostat z hlavy. Tohle vlče jsem musela chránit. Netušila jsem ani pořádně proč. Možná prostě jenom nějaká satisfakce za to, co se mi stalo dřív. Možná, že když jsem nemohla svou rodinu zachránit před smrtí, tak když zachráním tohle vlče, vše bude dobré...
Pan Brouček seděl na stropě a vejral. Nad něčím přemýšlel, protože tohle vždycky dělal, když přemýšlí. Přeskládával si krofky. Tak to dělal a u toho myslel. A pak něco řekl. "Nemůžeme se ho zbavit..." Kývla jsem na jeho slova jemně hlavou. Sletěl ze stropu a vylezl si na Vlče, které se tomu začalo hyhňat a cvakat zoubky po panu Broučkovi. Mělo otevřené jenom jedno oko, takže se mu nedařilo moc mířit. Jenomže radovánky Vlčete přerušil Stín, který vešel do nory. Instinktivně jsem přitáhla uši k hlavě a z hrdla se mi vydralo malé zakňučení. Vlče se přitisklo ke mně s panem Broučkem mezi ušima. Vypadal jako čepice, moc velká na malou hlavu. Jen jsem sledovala Stína a čekala jsem na reakci. A připravovala jsem se na rány. Tlapku jsem ovšem ochrnitelsky dala před vlče. Jestli ublíží jí, ublíží i mě... Pronesla jsem v mysli i když jsem se bála. Bála jsem se toho, co přijde, ale nemohla jsem vidět další ze svých vlčat hořet. "Zbytku jsem se zbavila... Nech mi jenom tuhle... prosíím," zakňučela jsem, jako by mě někdo mlátil holý do zad. "Smrt mě oklamala, obelhala... Bobule... nepomohly," kníkla jsem a pohled mi padl na jalovcové bobule, které mne málem zabily, jako ostatní vlčata v mém břiše. "Je maličká, nebude překážet, postarám se, aby nepřekážela... Jenom mi ji nech... prosím."

Vlče bylo malým blobíkem, který jenom pískal. Nelíbilo se mi, že je tu zima, takže jsem ho přitáhla k sobě. Mohla bych mu zakroutit krkem... Mohla bych... Uvažovala jsem o tom, dokonce jsem na něj jednou položla tlapku s tím, že mu prostě rozdrtím kosti pod svou vahou, jenomže jsem se k tomu neodhodlala. Celkem se mi podařilo tohle místo vyčistit. Zbytky po porodu jsem hezky pěkně sežrala a nebylo tu moc kožešin, aby se jeden musel snažit drhnout i je. Vlče bylo celkem v klidu. Teď spalo, nebo co to dělalo v mém poměrně vyzáblém kožichu. Na to, že jsem byla už nějakou dobou členem téhle party, jsem pořád nenabrala moc tuku a ani kožich se mi nevyplnil. Evidentně nás čekala silná zima, protože od vchodu začalo více táhnout a když jsem se podívala ven, uviděla jsem vločky.
Vlče se ke mně přitáhlo ještě víc. "Neboj, nenechám tě umrznout," řekla jsem. V ten moment od vchodu přiletěl na křídlech, pan Brouček. Sednul si na strop a vejral na mě a na vlče. "Děláš si ze mě...." zbytek jeho slov pohltila moje tlapka. "Vzbudíš ji," pronesla jsem šeptem a pohledem koukla na spící vlče. Pak jsem tlapku odtáhla. "No tohle bude průůůůůser," protáhnul pan Brouček. "Má to vůbec jméno?" "Pojmenovala jsem ji Vlče," sdělila jsem mu. "Ach, jak poetické."

Ležela vedle mě hrouda naprosto nechutných zbytků toho, co jsem měla ještě nedávno v břiše. Musela jsem se toho zbavit, protože tohle nesměl Stín vidět. Bylo by to moje selhání. Další v řadě. A jelikož jsem momentálně byla vyčerpaná, zmatená a netušila jsem pomalu co se děje a kde jsem, vybavilo se mi trýznění v jeskyni, kdy mi Belial a jeho bratři ubližovali. Musela jsem se toho zbavit, než přijdou a ublíží mi. A tak jsem se toho zbavila po Tasovsku. Postupně jsem sežrala všechno, co mohlo jenom mírně připomínat vlčata. Můj žaludek byl zvyklý požírat cokoli, ale tohle byl jiný odpor. Když jsem se dostala k poslední nugetce, ta vypískla. Evidentně nebyla mrtvá. Šťouchla jsem do ní čenichem. Sežrat nehýbající se vlčata byla jedna věc, ale zabít tohle mrně? Tohle mrně za nic nemohlo... A evidentně nehodlalo odejít jen tak...
Jediné zbývající vlče jsem si přitáhla k sobě. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Vyřízená. Ani jsem si nevšimla, že se vlče přicuclo k mému hubenému břichu a začalo se krmit. Evidentně mělo víc rozumu než já, ale to měl skoro každý. "No... tak jsi v tom samo..." pronesla jsem jenom, než jsem zase ztratila vědomí.

Nedívala jsem se na ty kuličky dlouho. Začala jsem se jimi futrovat dřív, než jsem se zvládla zastavit. Mírně jsem se usmála, když poslední z nich zahučela v mém žaludku. A potom. Hlavně nezvracet, hlavně nezvracet. Protočil jsem oči v sloup a snažila jsem se udržet všechno dole. Vydrželo to. Najednou se mi začala motat hlava. Silně. Nepříjemně. Nechtěla jsem si to připustit, ale začínala jsem vidět dvojmo. Možná dokonce i trojmo. Všechno se motalo. Něco bylo dole, ale mělo to být zákonitě nahoře. Bolest břicha, bolest hlavy. Všechno se slévalo v jednu velkou bolest.
Moje tělo nebylo na porod připravené. Já na něj nebyla připravená. Ale jestli něco ty bobule udělaly, tak právě tohle.
//UPOZORNĚNÍ NA NÁSLEDUJÍCÍ PASÁŽ, OBSAHUJE POPIS PORODU!
A tak jsem prostě nechala tělo ať si dělá co chce. Ležela jsem neschopná pohybu a jenom s každou kontrakcí začala kňučet... co kňučet, přímo řvát bolestí. Cítila jsem lepkavou nechutnou krev, ale nemohla jsem se nadzvednout, abych se podívala. Nemohla jsem. Nešlo to. Moc to bolelo. Obrátila jsem se na bok, na břicho, záda. Zkusila jsem všechno. Každou polohu. Každou myslitelnou pozici. Nešlo to. Nic nepomáhalo, všechno bolelo. Pach krve se rozlil všude a já si nebyla jistá ničím. Bylo to rychlé. Porod trval snad jenom půl hodiny. Na zemi pak leželo několik plodů. Některé byly podivně zkroucené, nedostatečně vyvinuté. Smrti splnila, co slíbila. Zabránila tomu, abych měla vlčata. A co neudělala ona, udělaly bobule za ní. Jedno malé začalo kňourat. Jenomže já neměla sílu se zvednout. Zápach krve a bolest. Omdlela jsem. Vlče... mám vlče... zase...