Gallirea - Příspěvky uživatele

Ležela jsem napůl v mdlobách napůl při smyslech. Jed z bobulek se ze mě dostal poměrně rychle. Ne teda moc rychle, ale rozhodně odcházel. Nezabilo mě to. Škoda... možná, že bych byla radši mrtvá, než tady. Možná, že... Jenomže nebylo žádný možná. Tohle nebyla možnost. Tohle bylo nekonečný utrpení. Vlče začalo mít zoubky a teď je využívalo při žužlání všeho, co by mohlo nabídnout mléko. Nesnášela jsem to. Ten pocit. Ale zároveň... Něčemu ve mně se to líbilo. Vzpomínky na smrt prvních potomků, jako by se vynořily znovu do perfektních barev. Nelíbilo se mi to, ale nemohla jsem ten obraz škvařících se vlčat dostat z hlavy. Tohle vlče jsem musela chránit. Netušila jsem ani pořádně proč. Možná prostě jenom nějaká satisfakce za to, co se mi stalo dřív. Možná, že když jsem nemohla svou rodinu zachránit před smrtí, tak když zachráním tohle vlče, vše bude dobré...
Pan Brouček seděl na stropě a vejral. Nad něčím přemýšlel, protože tohle vždycky dělal, když přemýšlí. Přeskládával si krofky. Tak to dělal a u toho myslel. A pak něco řekl. "Nemůžeme se ho zbavit..." Kývla jsem na jeho slova jemně hlavou. Sletěl ze stropu a vylezl si na Vlče, které se tomu začalo hyhňat a cvakat zoubky po panu Broučkovi. Mělo otevřené jenom jedno oko, takže se mu nedařilo moc mířit. Jenomže radovánky Vlčete přerušil Stín, který vešel do nory. Instinktivně jsem přitáhla uši k hlavě a z hrdla se mi vydralo malé zakňučení. Vlče se přitisklo ke mně s panem Broučkem mezi ušima. Vypadal jako čepice, moc velká na malou hlavu. Jen jsem sledovala Stína a čekala jsem na reakci. A připravovala jsem se na rány. Tlapku jsem ovšem ochrnitelsky dala před vlče. Jestli ublíží jí, ublíží i mě... Pronesla jsem v mysli i když jsem se bála. Bála jsem se toho, co přijde, ale nemohla jsem vidět další ze svých vlčat hořet. "Zbytku jsem se zbavila... Nech mi jenom tuhle... prosíím," zakňučela jsem, jako by mě někdo mlátil holý do zad. "Smrt mě oklamala, obelhala... Bobule... nepomohly," kníkla jsem a pohled mi padl na jalovcové bobule, které mne málem zabily, jako ostatní vlčata v mém břiše. "Je maličká, nebude překážet, postarám se, aby nepřekážela... Jenom mi ji nech... prosím."

Vlče bylo malým blobíkem, který jenom pískal. Nelíbilo se mi, že je tu zima, takže jsem ho přitáhla k sobě. Mohla bych mu zakroutit krkem... Mohla bych... Uvažovala jsem o tom, dokonce jsem na něj jednou položla tlapku s tím, že mu prostě rozdrtím kosti pod svou vahou, jenomže jsem se k tomu neodhodlala. Celkem se mi podařilo tohle místo vyčistit. Zbytky po porodu jsem hezky pěkně sežrala a nebylo tu moc kožešin, aby se jeden musel snažit drhnout i je. Vlče bylo celkem v klidu. Teď spalo, nebo co to dělalo v mém poměrně vyzáblém kožichu. Na to, že jsem byla už nějakou dobou členem téhle party, jsem pořád nenabrala moc tuku a ani kožich se mi nevyplnil. Evidentně nás čekala silná zima, protože od vchodu začalo více táhnout a když jsem se podívala ven, uviděla jsem vločky.
Vlče se ke mně přitáhlo ještě víc. "Neboj, nenechám tě umrznout," řekla jsem. V ten moment od vchodu přiletěl na křídlech, pan Brouček. Sednul si na strop a vejral na mě a na vlče. "Děláš si ze mě...." zbytek jeho slov pohltila moje tlapka. "Vzbudíš ji," pronesla jsem šeptem a pohledem koukla na spící vlče. Pak jsem tlapku odtáhla. "No tohle bude průůůůůser," protáhnul pan Brouček. "Má to vůbec jméno?" "Pojmenovala jsem ji Vlče," sdělila jsem mu. "Ach, jak poetické."

Ležela vedle mě hrouda naprosto nechutných zbytků toho, co jsem měla ještě nedávno v břiše. Musela jsem se toho zbavit, protože tohle nesměl Stín vidět. Bylo by to moje selhání. Další v řadě. A jelikož jsem momentálně byla vyčerpaná, zmatená a netušila jsem pomalu co se děje a kde jsem, vybavilo se mi trýznění v jeskyni, kdy mi Belial a jeho bratři ubližovali. Musela jsem se toho zbavit, než přijdou a ublíží mi. A tak jsem se toho zbavila po Tasovsku. Postupně jsem sežrala všechno, co mohlo jenom mírně připomínat vlčata. Můj žaludek byl zvyklý požírat cokoli, ale tohle byl jiný odpor. Když jsem se dostala k poslední nugetce, ta vypískla. Evidentně nebyla mrtvá. Šťouchla jsem do ní čenichem. Sežrat nehýbající se vlčata byla jedna věc, ale zabít tohle mrně? Tohle mrně za nic nemohlo... A evidentně nehodlalo odejít jen tak...
Jediné zbývající vlče jsem si přitáhla k sobě. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Vyřízená. Ani jsem si nevšimla, že se vlče přicuclo k mému hubenému břichu a začalo se krmit. Evidentně mělo víc rozumu než já, ale to měl skoro každý. "No... tak jsi v tom samo..." pronesla jsem jenom, než jsem zase ztratila vědomí.

Nedívala jsem se na ty kuličky dlouho. Začala jsem se jimi futrovat dřív, než jsem se zvládla zastavit. Mírně jsem se usmála, když poslední z nich zahučela v mém žaludku. A potom. Hlavně nezvracet, hlavně nezvracet. Protočil jsem oči v sloup a snažila jsem se udržet všechno dole. Vydrželo to. Najednou se mi začala motat hlava. Silně. Nepříjemně. Nechtěla jsem si to připustit, ale začínala jsem vidět dvojmo. Možná dokonce i trojmo. Všechno se motalo. Něco bylo dole, ale mělo to být zákonitě nahoře. Bolest břicha, bolest hlavy. Všechno se slévalo v jednu velkou bolest.
Moje tělo nebylo na porod připravené. Já na něj nebyla připravená. Ale jestli něco ty bobule udělaly, tak právě tohle.
//UPOZORNĚNÍ NA NÁSLEDUJÍCÍ PASÁŽ, OBSAHUJE POPIS PORODU!
A tak jsem prostě nechala tělo ať si dělá co chce. Ležela jsem neschopná pohybu a jenom s každou kontrakcí začala kňučet... co kňučet, přímo řvát bolestí. Cítila jsem lepkavou nechutnou krev, ale nemohla jsem se nadzvednout, abych se podívala. Nemohla jsem. Nešlo to. Moc to bolelo. Obrátila jsem se na bok, na břicho, záda. Zkusila jsem všechno. Každou polohu. Každou myslitelnou pozici. Nešlo to. Nic nepomáhalo, všechno bolelo. Pach krve se rozlil všude a já si nebyla jistá ničím. Bylo to rychlé. Porod trval snad jenom půl hodiny. Na zemi pak leželo několik plodů. Některé byly podivně zkroucené, nedostatečně vyvinuté. Smrti splnila, co slíbila. Zabránila tomu, abych měla vlčata. A co neudělala ona, udělaly bobule za ní. Jedno malé začalo kňourat. Jenomže já neměla sílu se zvednout. Zápach krve a bolest. Omdlela jsem. Vlče... mám vlče... zase...

//Mahtae jih přes les

Bylo mi blbě. V tlamě jsem ještě cejtila žluč a z toho se mi navalovalo. Bylo to fakt příšerný. Nechutný. Nelíbilo se mi to. Zapadla jsem do díry v zemi, jako bych prostě jenom vypnula svoje nohy. Převrátila jsem se na bok a pak si tlapkou začala pečlivě studovat břicho. Dotkla jsem se vybouleninek a musela tlapku odtáhnout, protože jsem celá byla nateklá a nepříjemně to bolelo. Pak jsem si nahmatala velkou vybouleninu přesně v místech jako to bylo posledně. Řekla něco fakt hodně sprostýho, že by to tuhle stránku mohlo zruinovat, pronesla jsem a bylo mi fuk, kdo mne slyší jestli to je to malé vlče a pochytí nějakou tu sprostotu mi bylo jedno. Kdyby mě slyšel Stín, bral by to jako normální projev mého naprosto pitomého rozoumku. Jenomže teď jsem si nemohla dovolit být malá. Smrt mě podvedla. Evidentně mě vlčat nezbavila, když jsem cítila tu vybouleninu na břiše a bylo mi špatně. Nejenom z toho, že mi bylo špatně normálně, ale z toho, co přijde. Věděla jsem, že to bude bolet a bolesti jsem se nebála, ale bála jsem se toho, co udělá Stín až to zjistí. Jestli se jich zbaví jako ten poslední. Ne on to neudělá... On by nikdy nepoužil magii však to sám neumí... Snažila jsem se uklidnit, ale po tvářích se mi začínaly kutálet hroší slzy. Netušila jsem, co si počnu. "Musím se jich zbavit..." pomyslela jsem si.
Začala jsem přemýšlet nad tím, co bych mohla dělat. Mysli ty hloupá blbko... nadávala jsem si v duchu. Kdyby tu byla Styx, něco by vymyslela. Ale Styx umřela a za Stínem jsem jít nemohla. Bála jsem se, že by mě zmlátil. Ne, že by mě už někdy praštil, ale prostě jsem se bála. Nechtěl vlčata a já selhala v tom, se jich zbavit. Ale třeba to zachráním, když vymyslím něco jiného. Kousek ode mne ležely větve, které sem někdo nanosil jako případnou výstélku. Byly tu i kožešiny, ale mě zaujalo něco červeného mezi větvemi. Došla jsem k tomu a šťouchla do toho tlapkou. Byly to malé kuličky, bobulky, které jedli srnky a ze kterých mi bylo tak špatně... Co když... Hrála jsem si s tou představou a tlapkou popoháněla kuličky po zemi.

//Lesík topolů

Bylo mi blivno. Ze všeho mi bylo blivno, takže jen co jsem vlče poponesla až skoro k domovu pustila jsem ho na zem. "Fajn Pinču," pronesla jsem pak mírně nabručeně. Nebylo mi dobře a tohle jejich špičkování jenom způsobovalo, že se mi žaludek houpal jak na vodě. Už jenom poslouchat to mi měnilo kůži do zelena. "Je mi... šoufl, takže se půjdu prospat... a vy dva..." nedořekla jsem to, protože se mi zvednul kufr a musela jsem se otočit od nich. Udělala jsem dva kroky směrem k řece a hodila šavli. Vypadlo ze mě trochu nějakého blivajzu a hodně žaludečních šťáv, protože jsem toho moc nesnědla. Bylo to nechutný a rozhodně mi po tom nebylo líp. "Radši si držte odstup, než to chytíte," pronesla jsem slabě a roztřeseně, i když mi bylo jasné, že tohle chytit nemůžou.
Než stihl kdokoliv z nich něco říct, rozklusala jsem se směrem do lesu a úkrytu, aby si nemohli všimnout, že se mi po tvářích kutálí krokodýlí slzy. Tohle bylo naprosto v loji a já netušila, jak z toho ven.

//Bukový les - úkryt

//Ageron

Mrňousek se mi celkem zamlouval. Podle všeho, co jsem na něm pozorovala, neměl ani magie ani rodiče. Vlče jsem teda nechtěla ani náhodou, sama jsem se teď několika z nich zbavila, nebo jsem si to alespoň myslela. Moje nálada byla momentálně nějaká divná. Motala se mi mírně hlava a cítila jsem strašné napětí na břiše. Ne, že by mě nějak bolelo samotné břicho, ale cítila jsem se celá citlivá všude na břiše. Doufám, že Smrt nelhala... Ale tohle je až moc známé... Popravdě jsem si prošla už jedním porodem, takže jsem přesně věděla, že tohle není dobrý znamení. Hodila jsem pohled na Stína, ale pak jsem si rozmyslela, že bych mu něco říkala. Prostě si to zkusím vyřešit sama.
Ten podivnej malej vlček tomu navíc nepomáhal. Neměla jsem náladu se o někoho starat a on byl jako srnčí bobek na patě. Lepkavej a nedal se setřást. Mírně jsem mlaskla. "Vememe ho sebou? Ty seš Alfa tak rozhodni. Ale jestli ho matka s fotrem vyprdli a pak ho nechali bejt, tak magickej nebude... Ještě se nenakazil," pronesla jsem a zkoumavým pohledem přejela vlče od špičky čenichu po ocas. "Navíc koukni jak je chundelatej," dodala jsem divně něžným hláskem a naklonila se k vlčeti. Och vonělo tak pěkně. Než stihlo mrně zaprotestovat čapla jsem ho za kůži na krku a rozhodla se, že bude moje nová hračka. Stín si s tím mohl dělat co chtěl. Tohle mrně bylo moje nový "dítě chci tě" a tím pádem nemělo nárok na protesty.

//Mahtae jih přes rozkvetlé louky

//Jedlový pás

Kráčela jsem poměrně svižným tempem, ale začínalo mi být nějak blivno. "Pfuj," odplivla jsem si. Nebyla jsem si jistá, že je mi špatně z toho pochodování. Budou to jenom nervy z toho, jak mě ta magická čůza děsila. Nechutný. Mírně jsem se zachvěla, když mě ta vzpomínka přepadla. Stín a smrádě se za mnou táhly... no jako můj stín a smrad. Bylo to zajímavé, ale rozhodně to nebylo nic nad čím bych se pousmála nebo co bych si ve své tupé hlavě vůbec spojila. Nevadilo mi, že mě sleduje jeden, ale mít dva následníky bylo celkem pruda.
"Hele mrně, já a Stín jdeme domů a na nějaký magický prťata nejsme ani jeden zvědavý," otočila jsem se na malého vlčka. "Takže mi řekni, jakej máš názor na magie? A jestli tvoje rodičovstvo nějaký mělo a používalo... A pak se rozhodnu, jestli tě sežereme nebo tě vezmeme sebou," pronesla jsem během cesty a křáčela směrem k našemu lesu, nehodlala jsem zastavovat ani kvůli mrněti.

//Lesík topolů

Vlče si to tam sedělo a koukalo na Stína, Stín koukal na vlče. Já se pomalu uklidňovala a moje malinkaté já začínalo růst. To bylo dobře, protože být malinkatá takhle blizounko Smrti, to rozhodně nebylo nic dobrého. Měla bych... ťapkat... jít... Jenomže tahle situace byla až moc podivná, abych prostě šla. Rozhodla jsem se proto, počkat na nějaký nápad od Stína, než půjdu. Sama bych přece jako malá nikam nešla ne? Vlče se ujalo slova, zatím co Stín se snažil vysvětlit, že se na něj tohle vlče přilepilo jako nějaká pijavice. "Však je joztomilouškej," zašišlala jsem. Těžko říct, jestli jsem za to mohlo to, že jsem ve své hlavě dorostla do určitého věku nebo hormony za které mohlo mrně v mém břiše. Já netušila o mrněti a svůj mentální věk jsem řešit nechtěla.
Koukala jsem zmateně na vlče a pak na Stína a krčila u toho čenich, protože se mi to nezamlouvalo. Nejdřív mi tu říká jak není fotřík a pak si sežene tohle harantě? "Pfek," prskla jsem na zem slinu, kterou jsem vytáhla někde z paty. Začínala se mi vracet moje normální věková hladinka a už jsem si ani nepřipadala jako taková maličkatá jako před chvilkou. "Myslím, že je to ok," pronesla jsem pak ke Stínovi. "Ať je pijavice nebo ne, já odcházím a vy dva si dělejte, co chcete," dodala jsem a pomalým krokem zamířila domů.

//Ageronský les

Chápu tedy 1. i 3.

Jako dvojku myslím, co když moje vlčice zabřezne s mým vlkem nebo když budou třeba jenom partneři? :D chápu, že taková situace asi nenastane, ale radši se ptám

//Zřícenina

Vylezla jsem z té podivné jeskyně. Nebyla jsem úplně happy z toho, co se tam stalo. Ocas jsem měla stažený mezi nohama a mírně jsem se chvěla. Nebyl to úplně příjemný pocit. Tichounce jsem zakňučela. Byla jsem pořád moc malinkou vlčicí ve velkém těle. Stínek musím ho najít. Kdepak asi je... Snad ho sluníčko nezahnalo. Mírně jsem se polekala, že bych mohla o Stína přijít. Ale pak jsem se uklidnila, protože jsem ucítila jeho pach a tlapky mne vedly rovnou za ním. Bylo dobré vědět, že tu nejsem sama... samotinká.
Jeden by řekl, že jestli se mnou Stín něco má, tak je to pěknej zmetek a úchylák. V tomhle stavu jsem na tom nebyla o nic moc líp než malé vlče. Teda aspoň mentálně. Moje poznávací a kognitivní schopnosti byli na úrovni maximálně půlročního nedochůdčete, i když tělo jsem měla velikánské. Možná až moc a proto se mi třeba tak strašně pletly tlapky. Stín ovšem stál kousek od malýho vlčete, které bylo malinké nejen rozumem, ale i tělem. Záviděla jsem mu. Taky jsem chtěla malé tělo. "Tys mě vyměnil?!" vypískla jsem na Stína.

//opravuji špatný prechod - bohuzel post nelze mazat tak to doplňuji zpětně a omlouvam se za komplikace
//mahtae

A tak šla a šla a Stín šel za ní. Byla tj celkem pěkná procházka. Kdyby na jejím konci nebyla magická příšera bylo by to možná i lepší. Celkově by se to dá považovat za rande, ale bohužel cesta neskončila u potravy, ale u bestie v lese. Tasa jenom razovala dal, aby nemusela řešit Stina, myšlenky na možná vlčata v břiše a hlavně vzpomínky na mrtvou sestru, jejíž tělo se valdlo nekde na dne moře. Kolem jezera to bylo už jen kousek do toho příšerneho lesa, který pachl nechutně už z dálky. Tasa se překročila a pak pomalu prošla přes plán a zamířila mezi první větve stromu. Poslední návštěvu si oamatovala dobře a magická čuba nebyla nic co by chtěla potkat, ale co už.

//jedlak

//Jedlák

Vlezla jsem do té divné jeskyně, kde bydlela ta magická čarodějnice. Strach jsem přímo čuchala. Byla tu nejenom štiplavá vůně, jakou jsem cítila u sopky, ale byl tu i zápach moči a zaschlé krve a i jiných výměšků, no naprostá hrůza. Nechutné. Nepříjemné. Nemohla jsem se zbavit podivného knedlíku v krku, který mi letěl nahoru a dolů. Lezl mi v krční trubici a já kvůli němu hůře dýchala i polikala. Nechtěla jsem se tu pozvracet, takže jsem jenom soptila a frkala, abych udržela všechno tam, kde to má být. Nehodlala jsem tý čarodějnický pizdě nablejt na rohožku nebo něco horšího. To bych asi neodešla rovně středem ven nebo možná bych neodešla vůbec. Stín by se sem pak vydal a tak by tu vedle sebe byly kostřičky dvě. Musela jsem se snažit, abych nesjela moc hluboko do svého podvědomí. Nezačala šílet a...
Najednou se předemnou zjevila vlčice jen tak. Bez zvuku. V černým mraku dýmu se prostě najednou zhmotnila.
Udělala jsem dva krůčky dozadu a ucítila jak se stávám malinkatou. Malou, maličkou. Nejmenší na celém světě.
Žlutozelené oči na mne přímo svítily z její černé lebky. Její srst byla přilepená na některých místech, jako by ohořela. Z mordy jí šel odpudivý puch, jako několik století hnijící maso a její úsměv ukazoval nažloutlé, křivé tesáky. Byl to pohled, který by nahnal strach i mrtvému. Její jazyk se mi zdál rozeklaný, jako jazyk hada, který se každou chvilkou vymrští z čelistí a uštkne mne. Mírně se mi rozechvěly tlapky mého až moc velikého těla.
"Tasssso, ty jssssii ošššklivá jak nocccc," řekla vlčice předemnou a mě se to zdálo jako zasyčení. Popravdě bych dala krk za to, že vlčice nepohnula pantem a že hlas se rozněl jenom v mojí hlavě. Polkla jsem, ale knedlík z krku jsem nedostala pryč. Pořád jsem byla ztuhlá strachem, ale tlypky jsem měla jako žužu. Očekávala jsem, že sebemenší závan větru mě pošle k zemi. Poslední setkání s touhle vlčicí skončilo celkem tragicky pro mě, a to jsem se jenom chtěla schovat před venkovním počasím ani jsme nelezla nijak hluboko do jejího pelechu. Ne, ne, byla jsem na okraji. Teď, když jsem si dovolila projít kolem všech těch sloupů a kamených bloků, kostí a zeleného ohně dál, bála jsem se o svůj život víc než před tím. Stín měl pravdu, neměla jsem sem chodit. Neměla jsem se sem ani přibližovat, ale já potřebovala vědět, jak na tom jsem. "Já... přišla jsem.... o něco poprošit," začala jsem mluvit svým vlčkovským šišlavým hlasem, který se probouzel vždy když jsem prošla věkovou regresí. "A mám pro tebe i dárky," dodala jsme odhodlaněji, pamatujíc na slova vlčice, se kterými mne odsud vyhnala. Snažila jsem se působit jako někdo, kdo ví co dělá, i když mi to ani nešlo.
"A co bys chtěla hmm..." Už jsem se začala nadechovat k odpovědi, ale ona mi skočila do řeči. "Chceš se zeptat, jestli to co nosíš pod srdcem je opravdu vlče nebo není, že ano?" Vyděšeně jsem na ni pohlédla. Musela vědět všechno, byla magická, odporná a nechutná. Teď se mi její schopnosti ovšem hodily. "Vidím tam několik malých drobečků v tom tvém vychrtlém břiše a ty se jich chceš zbavit, že ano? Ne, neodpovídej, poznám to na tobě. Poznám na každém, co by chtěl a po čem touží, inu splním ti tvá přání, a vezmu si za to všechno, co máš, domluveno?"
Nezmohla jsem se na slovo. Opravdu jsem chtěla zabít život uvnitř sebe? Chtěla jsem se tak snadno rozhodnout a pohřbít ho ještě než se nadechne prvního vzduchu. Stín to viděl jednodušše, on se prostě rozhodnul, že vlčata nechce a já potají doufala, že Smrt mi řekne, že žádná vlčata nemám. Jenomže ona mou domněnku potvrdila. Teď byl ten okamžik, kdy jsem se měla rozhodnout.... a já váhala.
Kývla jsem hlavou. Pomalu, ale postupně moje pokyvování nabralo na rozhodnosti.
Černá čarodějnice se předemnou zasmála a proměnila se v dým, který proletěl přímo skrze mě. Povalilo mě to na zem a já se několikrát překutálela přes kamenou podlahu. "Ugh, ugh, ugh," zakuckala jsem se na zemi. "Zmiz," rozneslo se jenom po okolí a já doufala, že se sem už nikdy nebudu muset vracet. Pomalu jsem se začala plazit směrem pryč z tohohle odporného, magického místa. Nechtěla jsem tu být ani minutu.
Smrt ovšem měla své vlastní plány. Sice plnila jiným přání, ale rozhodně to nedělala z dobroty srdce nebo snad z přesvědčení, že musí jiným pomáhat ne. Ona se rozhodla, že mne vlčat zbaví, ale ne tak, jak jsem chtěla já. Nezbaví mě jich jako mávnutím kouzelného proutku, ale to jsem si měla uvědomit až později. Zatím ve mně byl pořád život, ale jeho doba byla časově omezená.

//Jedlák

Stín rozumněl problému, který momentálně řeším. Ne, že bych nějak věřila tomu, že jsem těhotná. V tomhle podviživěném těle by to byl zázrak, ale jak jsem ze zkušenosti seznala, už jednou se to mému tělu povedlo. A to jsem ani nechtěla. Co když teď když jsem chtěla... počkat chtěla jsem? Nevěděla jsem, jestli bych chtěla... ale... možná trochu... Ne, nechtěla. "Jo vyřeším to," sdělila jsem Stínovi. Nechtěl být tátou a tak ani já nechtěla být mámou. Tak jednoduché to bylo. Kývla jsem hlavou a pak se zhluboka nadechla, než jsem se rozešla směrem k té podivné jeskyni ve které čarodějnice bydlela.
Netušila jsem, že za mnou se ke Stínovi přidal nějaký uřvanec. Slyšela jsem hlas, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Popravdě jsem se trochu bála toho, co mne čeká. Nechtěla jsem jít směrem k té jeskyni, al nechtěla jsem... nemohla jsem. Jen jsem se prostě vypnula a šla jsem. Jako bych následovala nějakou podivnou nitku, co mne vedla do jeskyně.

//Stará zřícenina