Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začala jsem se zadní nohou netaktně drbat za uchem a ukázala jsem při tom světu vešekré orgána, které slušná holčina neukazuje. Jenomže já nebyla slušná a rozhodně ne holčina. Byla jsem spíš kost a kůže, kterou někdo vyválel v nějakém sajrajtu. Když jsem dodrbala svědění mohla jsem se konečně zase věnovat tomu, co se tady dělo. Stín mluvil s tím Kašparem a prý, že co umí a že se neschovává před zimou a blá blá blá. Nuda. Jednodušše nuda. Koukla jsem na Stína a mrkla očkem. "Jestli sem chce patřit, tak si ho chci vyzkoušet," prohlásila jsem a postavila se ze země, na které jsem do teď seděla. Stejně mne zebala sedínka. Navíc jsem po porodu a měsíci v noře měla dost energie a frustrace na rozdávání. Potřebovala jsem ji nějak vybít a jestli to bude při lovu nějaké kořisti nebo o zuby tohohle floutka bylo fuk. Navíc jsem si ho tak mohla ozkoušet. Pokud je nějaká bábovka, Stín by ho stejně nechtěl přijmout, no ne? Vymyslela jsem to chytře a jenom jsem čekala na souhlas od Stína. Souhlas Kašpara mne moc nezajímal.

Jenom jsem tak stála a poslouchala konverzaci kolem. Kdyby mi kolem čenichu proletěl motýl nebo list unášený větrem, asi bych se raději věnovala jemu, než tlachání. Vlk byl debil a Stín to poznal hned, jak ten nováček promluvil. Ani špetka nějakýho zdravýho respektu nebo pudu sebezáchovy. Možná, že kdybychom ho sežrali, ještě by nám za to poděkoval. Jak může někdo takhle žít? Nevážit si vlastního krku na hlavě... tedy hlavy na krku. Celý mě to unavovalo a nebavilo. Stín momentálně přešel k dotazování a označoval vlka za Kašpara, což mi přišlo jako divné jméno, ale třeba se někde potkali. To, že se nejedná o jméno vlka, ale jen urážlivé označení, které si Stín vymyslel, jsem nepochopila. Takže teď byl černý vlk prostě Kašpar.
Stín ovšem pronesl pravdivá slova. "Jo, proč bychom tě měli vzít když je zima? A co že chceš najednou do smečky? Před chvilkou jsi mi řekl, že nic nechceš," pronesla jsem a pohled upírala na vlka. Ani jsem nemohla tušit, že mám magii, já byla nemagická, takže i to že mi vlk teď nemohl lhát jsem nevěděla.

Ten pitomec sebou ani neškubnul. Ani náznak strachu, respektu nebo čehokoli. Já nebyla úplně ten, kdo by respekt oceňoval, takže mi to trochu imponovalo. Na druhou stranu Stína by to nejspíše vytáčelo do bleda. Mírně jsem protočila panenky v sloup a zacukalo mi při tom oko. Musela jsem vypadat jako největší ztroskotanec, ale aspoň jsem byla tlustší než on. Vlčata mne zakulatila, i když byla nepříjemná zima a jídla málo. Smečka evidentně prospěla fyzickému stavu i takového magora, jako jsem byla já. "Ne, teď vypadni? Nebo chceš snad něco jiného?" zavrčela jsem na něj. Neměla jsem úplně náladu na hry. Jestli sem přišel dělat blbého a postávat, tak to mohl jít dělat i jinam. Docházela mi trpělivost a nálada.
Z tohohle utrpení mě ovšem brzo vysvobodil příchod Stína. Nebo možná to byla záchrana toho vlka. Netušila jsem. Ale měl štěstí. Já byla už připravená na to ho vyhnat nebo sníst. "Nevím, má divný kecy," pronesla jsem ke Stínovi, jako by vlk nestál přímo předemnou. Sice neměl rád magiče, což byl u mne plus, ale vypadal i celkem k nakousnutí. A já měla hladík. Z koutku mi začala kapat slina.

Sledovala jsem přivřenýma očima vlka až jsem z toho dostala do koutku tik. Stála jsem od něj fakt tak metr. Neudržovala jsem si odstup, popravdě jsem nebyla ten typ, co by nějak respektoval osobní zóny jiných. Děláš si ze mě srandu? Projelo mnou jenom a celé tělo mi zarezonovalo tím, jestli se má jako bát. "Měl bys," pronesla jsem a čelist se mi zatnula. Nejradši bych mu dala lepáka a taky že jo. Natáhla jsem tlapku a prostě tomu nevychovanému šulinovi jednu ubalila na čenich, když si neuměl dávat pozor na tlamu, zasloužil si po ní dostat. Mluvil něco o tom, jak ho nikdo nemá rád nebo co, ale popravdě? S tímhle jeho "jsem naštvaný a prostě jdu" přístupem jsem se tomu fakt nedivila.
Když jsem mu dala facáka položila jsem tlapku zpět do sněhu.
"Smečky jsou plný magičů a magičové jsou hovada," pronesla jsem nakonec světácky. Možná to byla i zkouška jeho reakce. Jestli má magie rád, byla jsem připravená mu to jeho utrpení v dlouhém tuláckém nuzném životě velice rapidně zkrátit.

//úkryt

Vyškrábala jsem se z naší díry, jako bych neznala jinej způsob pohybu než se podivně kroutit. Bolela mne hlava, jak jsem se praštila do stropu, ale to ustupovalo. Teď jsem byla spíše nakrknutá a ten hněv rostl. Rostl a rostl. Nejen z toho, že jsem se praštila do hlavy, ale hlavně z toho, že mi zdrhla hračka a já nevěděla kam. Začenichala jsem a cítila Vlče a její pach, jak se šíří smerem k pachu Stína a Pinčuse... "Auuuuíuuuuuuuuuuíuíuíuí," zavyla jsem, abych ji oznámila, že jsem vzhůru a taky, kde jsem. A možná abych varovala vlče, že se blížím a že jí rozmlátím tu její zadnici. Můj hlas tahal za uši, protože jsem neuměla výt. Vykročila jsem směrem za zbytkem smečky, ale v tom mne do čenichu udeřil další pach. Zavrčela jsem a změnila směr.
Šla jsem k vlkovi, který stál na hranici. Byl černý jako vrána rozplácnutá na sněhu. Byl vidět, jako by svítil z okolního podkladu. Nelíbilo se mi, že tu je. Navíc jsem měla špatnou náladu, takže na mě muselo být vidět naštvání už z dálky. Měla jsem naježenou srst na krku, hlavu mezi rameny a moje dusání musel slyšet z dálky. "Co chceš?" štěkla jsem na příchozího.

Probudila jsem se a vlče bylo v trapu. Naprosto normální, i když mě to trochu zakočilo. Ne, že by se mi líbilo, že mě tu nechalo, ale spíše jsem neměla úplně v lásce, když se někdo vypařil, jako pára nad hrncem. Snad se nezatoulala moc do lesa nebo proč... Snad nedošlo k tomu, že by naběhla na Stína a kousla ho.... Zatikalo mi v oku. Nelíbilo se mi, že by mi Stín mohl porouchat novou hračku. Vyskočila jsem na všechny čtyři a praštila se do hlavy. Strop byl nízko a já poskočila. Bylo to jasné. Skočila jsem přímo na všechny čtyři a snad nebudu mít na hlavě bouli. Vykročila jsem s mírným zatřesením hlavy, abych se zbavila té bolesti a hvězdiček před očima. Nelíbilo se mi to. Ne, ne, nelíbilo. Začínala jsem trochu panikařit, takže bylo jenom jasné, že když jsem vyběhla ven, byla jsem pěkně nabroušená.

//les

//buk

Nesla jsem vlče, které ochablo a já jsem dokonce nabyla přesvědčení, že se mu uvolnily i svěrače, protože si pšouklo a to mělo nejspíše po mně. Úkryt byl pěkně tak, jak měl být. Teplo a smrádeček. Vlče se mi houpalo v tlamě a tak jsem ho položila opatrně na kožešiny, aby se mohlo prospat. Potřebovalo to, aby mohlo nabrat trochu té energie. Nechtěla jsem ho úplně vyšťavit, ale třeba když ji budu zabavovat, tak nebude dělat neplechu kolem Stína? Kde vůbec ten je... Mírně mi zatikalo v oku, jako by se škubáním mohl přivolat Stín. Pan Brouček chrápal na stropě. Nejspíše se rozhodl přezimovat v úkrytu, neměla jsem mu to za zlé. Celkově to znělo jako dobrý nápad. Taky bych si ráda někam lehla a odpočívala.
Stočila jsem se tedy do klubka kousek od vchodu a zavřela oči, abych si na chvilku odpočinula, dokud je Vlče v říši snů a já můžu taky na chvilku vypnout.

Smála jsem se na zemi vedle Vlčete, která se evidentně vyžívala v rochnění se na zemi. Nevadilo mi se rochnit, ale jestli se jí líbilo tohle, tak to počkejte až bude vědět, co je to bahno. V tom se teprve pěkně rochnilo, jen co je pravda. Nevěděla jsem, proč se smějeme, ale to mi Vlče vysvětlila, že je mrtvá a teatrálně předvedla svoje umírání. Mírně ve mě zatuhlo. "Ty ale nesmíš být mrtvá víš... Když jsi mrtvá, tak nejsi. A nebýt je hrozné," pronesla jsem a pak jí olízla čenich, protože jsem měla potřebu se trochu pomazlit. Nevím, jestli to bude opětovat, ale já prostě chtěla svou malou hračku pošudlat.
Vlče najednou vstalo a chtělo se vydat za Klysou, což byl nejspíše Pinču... nebo Stín? Doufala jsem, že tak oslovuje vlče a ne dospěláka, protože ten by z ní udělal deset malejch do školky, kdyby to slyšel. Jenomže Vlče udělala krok a prostě... se vypla. Spadla do sněhu jako šiška. Zvedla jsem se na všechny čtyři a uchopila ji do tlamy za kůži na krku. Musela jsem ji donést do tepla, potřebovala se prospat a odpočinout si. A to se nejlíp dělalo v teple. Zamířila jsem s ní do úkrytu.

//úkryt

Uřvané, upištěné, malinkaté vlče se rozeběhlo ze své skrýše a přímo to napálilo do stromu. Možná se závěrem, že není po mně jsem se unáhlila. Mírně jsem se ušklíbla, protože mi přišlo vtipné, že bude idiot jako já a tím pádem bude muset zapracovat na tom, aby přežila, ale zároveň jí to přežití možná půjde i samo od sebe. Přežila přeci jenom to, že jsem se jí pokusila zbavit už v břiše. Pokud přežila do teď, bude muset přežít i dál ne?
Došla jsem pomalým tempem k vlčeti, které se na zemi chechtalo, jako by se prostě najednou z ničeho nic všechno zdálo směšné a nemohla jsem se ubránit smíchu. Spadla jsem na záda vedle Vlčete a nechala ji, aby se smála dál a dál. Se svým smíchem jsem se k ní přidala. Nebyla jsem úplně ten typ rodiče, co by kazil zábavu, pokud se někdo bavil, ať se baví. "Čemu se smějeme?" zeptala jsem se po chvilce smíchu.

Nahánět vlče nebyl takový problém. Jsou malá a celkem snadno nalezitelná. Jenomže Vlče byla inteligentní. Hurá, nebylo po mně. Takže když dostalo druhou šanci neopakovalo tu samou chybu, což bylo jasným důkazem toho, že není šílené. Chvilku jsem se naháněly, když pak ona zakřičela, že je něco za mnou, instinktivně jsem se ohlédla, protože kdo by se neohlédnul že ano. Jenomže nic jsem neviděla. Projela jsem pohledem les, ale byl tichounký. Sníh byl všude, nikde ani stopa po nebezpečí. Obrátila jsem svůj pohled zpátky a uviděla, že Vlče je pryč. Zmizela mi z dohledu. "Dobře," pronesla jsem mírnou pochvalu jejímu pokusu o to se schovat.
Jenomže tohle by se jí vyplatilo, kdyby neběžela sněhem, ve kterém nechávala stopy. Já už měla něco nažito, abych věděla, že mám jít po stopách. Šla jsem tam, kam mne vedl její otisk až k závěji kde byla schovaná. Seděla tam jako zajíc ve své jamce. "A seš mrtvá, zase," pronesla jsem a pak čenichem naznačila ať to zkusí znovu.

Přikrčená jsem dala Vlčeti náskok. Nebyla jsem připravená na to vychovávat a hry jsem, jak již bylo naznačeno, neznala. Neuměla jsem si proto představit nic jiného, než opravodvý lov, kde jeden je kořist dokud nepoteče krev. Jenomže Vlče neměla tuhle zkušenost, nemohla vědět, že tohle není jenom nějaká pitomá hra, ale že je to i její možná konečná na tomhle světě. Musím jí ukázat, kdo je tu ten nejlepší a koho musí poslouchat, jenom aby pak nekousla Stína a nesknčila jako kus potrvy pro mrchožrouty.
Vlče bylo pořád mrňavé. Snažilo se prchnout jenomže jak může být skoro narozené vlče rychlejší, než někdo, kdo měl naběháno už několik zim. Mrně vyrazilo s nevyslovitelnou razancí, ale jak už to tak u malých tvorečků bývá, nejsou úplně dobrý v dlouhém běhu. Vlčeti se nakonec stalo osudným, že se sklouzlo na zamrzlé řece. Jenomže já byla lovec, dravec, šelma. Nehodlala jsem nechat prchnout kořist jenom pro to, že teď ležela na studeném ledu a mírně se chichotala. Skočila jsem po ní a moje tlapky byly kolem ní. Chytla jsem jí čelistmi kolem krku. Ale nestiskla jsem jí. "A teď jsi mrtvá," zahučela jsem a pustila ji. "ZNOVA!" zavrčela jsem a nechala jí zase náskok. Byl to výcvik, ne hra.

Sledujíc zádel Vlčete, kterou tahle malá příšera strkala do vzduchu, jsem přešlápla. Nechtěla jsem jí ubližovat, pokud to nebude nutné. Jenomže za prvé, by mohla potom takhle zakousnout svoje klofáky do Stínových tlapek nebo ocasu nebo horších míst a to bych si už neměla s kým hrát a podívat. A za durhé prohlásila, že jsem srab a já rozhodně žádnej srábek nebyla. Trucovitě jsem dupla tlapkou. "Tak jo ty malá potvoro, utíkej," pronesla jsem a nakrčila se. Na zátylku se mi naježila srst. Zuby jsem vycenila a připravila se na lov, který tohle vlče nejspíše nezapomene. A já doufala, že si užijeme pořádné nahánění. Takhle si přece všichni hrajou ne? Takhle jsem si hrála jako malá já. Se sourozenci jsem se kousali, prali a ubližovali si. Zocelilo nás to, vycvičilo a připravilo na budoucí strádání. Takže jsem si ani teď jako matka neuměla hrát. Navíc jsem nedokázala posoudit svou vlastní sílu.
S vyceněnými zuby a hrdelním vrčením jsem hlavu sklonila mezi svoje ramena a pak jsem se podívala na Vlče a v očích se mi zablekslo. Měla by začít utíkat.

Vlče jsem držela pod svou obří tlapkou, pod kterou vypadala malinkatá, jako by se mohla opravdu rozmáčknout, kdybych jenom silněji přitlačila. A taky že mohla. Navíc Stín prohlásil, že je to moje starost, takže pokud měl někdo vlče vychovat do dospělého Vlčete, musela jsem to být já. Protože Stín by s ní udělal rychlej proces. Jedno kopnutí a letěla by ze srázu. A tomu jsem potřebovala zabránit za každou cenu. Mrně bylo evidentně naprosto dementní, to zdědilo po mně. Nejenom, že kousalo, ale ještě mě vyzvala, abych jí ukázala, jak ji můžu kousnout. Evidentně první malé kousnutí nezabralo, když teď mrňous zase vyskakoval.
Normální vlčice by pravděpodobně potomka nechala být, nebo by ho usměrnila jednoduchým pohlavkem, ale já nebyla normální. Navíc jsem nebyla ani žádná pořádná matka. Vlče pro mne byla jenom malá hračka, kterou jsem mohla rozmazlovat, dokud mne nepřestane bavit. "Jseš si jistá, že tě mám pořádně kousnout?" zeptala jsem se a mírně naklonila hlavu na stranu. Neuvědomovala jsem si fakt, že vlče nemůže tušit, co je to pořádná bolest. Na to můj mozeček nestačil.

Vlče se proměnilo v malou piraňu, která chtěla sníst a kousat naprosto cokoliv, co bylo v jejím dosahu. Byla jsem na tohle zvyklá. Ne, na zoubky vlčete, které se přezubovalo, ale na různá příkoří, která způsobovala bolest. Byla jsem tedy více než dobře připravená na to, se vlčetem nenechat zahnat do bolestivé koule. Její zoubky sice způsobovaly bolest a tekla mi na některých místech po jejích špičácích krev, ale nebyla to taková bolest, aby se to nedalo vydržet. Když jsem vlče kousla do ucha a ono kníklo, doufala jsem, že přestane. Jenomže tohle doufání trvalo jenom chvilku, než se na mne rozeběhla.
Zaujala jsem bojoví postoj a než se malá mrcha zvládal přiblížit tak, aby mne mohla kousnout, přimáčkla jsem jí bezokolků tlapou k zemi. Držela jsem jí tam tak silně, že se nemohla vykroutit, ani kdyby se fakt hodně snažila. A tlamou na moje tlapky nedosáhla. "Přestaň mě kousat, nebo tě kousnu taky a bude to hodně bolet!" zavrčela jsem na ni a když jsem vycítila, že uvolnila tělo, tak jsem ji pustila. Hodlala jsem ji varovat jenom jednou. Pro její dobro se musela naučit koho kousat může a koho ne. Já a Stín jsme byli rozhodně na seznamu nekousat, pokud chceš přežít.

Vlče bylo prťavé, ale chápalo celkem dobře, že by nemělo jíst žlutej sníh a to mi stačilo k tomu, abych se mohla považovat za to, že jsem nejlepší matka na světě. Nechtěla jsem jí to ovšem říkat, aby si jako nemyslela. Konečně jsem měla svou hračku, se kterou jsem mohla blbnout. Byla to panenka vlčete, která mluvila a dokonce nebyla tak moc otravná, jako pan Brouček. Mohla jsem ji poslat kam jsem chtěla, válet s ní sudy nebo prostě jenom blbnout. Nádhera. "Ty nevíš co je vlkulák?!" zalapala jsem po dechu, protože jsem nepotkala snad nikdy nikoho, kdo by nevěděl, co to je. Jenomže Vlče vlastně bylo celou dobu v noře a to tam nebylo ani nijak extra dlouho. "Vlkulák je socha ze sněhu, tohle bílý je sníh," pronesla jsem a začala kuličky dávat dohromady, abych z nich udělala pořádnou hroudu a mohla z ní vytvarovat nádhernýho vlkuláka. Vlče se mohlo přidat, ale já jí neukazovala jak na to. Prostě jsem ji nechala ať se nějak přidá jestli chce.
Jenomže než jsem se do pořádné práce pustila Vlče mi hupslo na nohu a zakouslo se do ní. Zaklepala jsem tlapkou se zakousnutým vlčetem ve vzduchu jako s vlajkou. "Pusť!" rozkázala jsem jí a pak jí chytla za ucho a pořádně jí kousla.