Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledujíc zádel Vlčete, kterou tahle malá příšera strkala do vzduchu, jsem přešlápla. Nechtěla jsem jí ubližovat, pokud to nebude nutné. Jenomže za prvé, by mohla potom takhle zakousnout svoje klofáky do Stínových tlapek nebo ocasu nebo horších míst a to bych si už neměla s kým hrát a podívat. A za durhé prohlásila, že jsem srab a já rozhodně žádnej srábek nebyla. Trucovitě jsem dupla tlapkou. "Tak jo ty malá potvoro, utíkej," pronesla jsem a nakrčila se. Na zátylku se mi naježila srst. Zuby jsem vycenila a připravila se na lov, který tohle vlče nejspíše nezapomene. A já doufala, že si užijeme pořádné nahánění. Takhle si přece všichni hrajou ne? Takhle jsem si hrála jako malá já. Se sourozenci jsem se kousali, prali a ubližovali si. Zocelilo nás to, vycvičilo a připravilo na budoucí strádání. Takže jsem si ani teď jako matka neuměla hrát. Navíc jsem nedokázala posoudit svou vlastní sílu.
S vyceněnými zuby a hrdelním vrčením jsem hlavu sklonila mezi svoje ramena a pak jsem se podívala na Vlče a v očích se mi zablekslo. Měla by začít utíkat.

Vlče jsem držela pod svou obří tlapkou, pod kterou vypadala malinkatá, jako by se mohla opravdu rozmáčknout, kdybych jenom silněji přitlačila. A taky že mohla. Navíc Stín prohlásil, že je to moje starost, takže pokud měl někdo vlče vychovat do dospělého Vlčete, musela jsem to být já. Protože Stín by s ní udělal rychlej proces. Jedno kopnutí a letěla by ze srázu. A tomu jsem potřebovala zabránit za každou cenu. Mrně bylo evidentně naprosto dementní, to zdědilo po mně. Nejenom, že kousalo, ale ještě mě vyzvala, abych jí ukázala, jak ji můžu kousnout. Evidentně první malé kousnutí nezabralo, když teď mrňous zase vyskakoval.
Normální vlčice by pravděpodobně potomka nechala být, nebo by ho usměrnila jednoduchým pohlavkem, ale já nebyla normální. Navíc jsem nebyla ani žádná pořádná matka. Vlče pro mne byla jenom malá hračka, kterou jsem mohla rozmazlovat, dokud mne nepřestane bavit. "Jseš si jistá, že tě mám pořádně kousnout?" zeptala jsem se a mírně naklonila hlavu na stranu. Neuvědomovala jsem si fakt, že vlče nemůže tušit, co je to pořádná bolest. Na to můj mozeček nestačil.

Vlče se proměnilo v malou piraňu, která chtěla sníst a kousat naprosto cokoliv, co bylo v jejím dosahu. Byla jsem na tohle zvyklá. Ne, na zoubky vlčete, které se přezubovalo, ale na různá příkoří, která způsobovala bolest. Byla jsem tedy více než dobře připravená na to, se vlčetem nenechat zahnat do bolestivé koule. Její zoubky sice způsobovaly bolest a tekla mi na některých místech po jejích špičácích krev, ale nebyla to taková bolest, aby se to nedalo vydržet. Když jsem vlče kousla do ucha a ono kníklo, doufala jsem, že přestane. Jenomže tohle doufání trvalo jenom chvilku, než se na mne rozeběhla.
Zaujala jsem bojoví postoj a než se malá mrcha zvládal přiblížit tak, aby mne mohla kousnout, přimáčkla jsem jí bezokolků tlapou k zemi. Držela jsem jí tam tak silně, že se nemohla vykroutit, ani kdyby se fakt hodně snažila. A tlamou na moje tlapky nedosáhla. "Přestaň mě kousat, nebo tě kousnu taky a bude to hodně bolet!" zavrčela jsem na ni a když jsem vycítila, že uvolnila tělo, tak jsem ji pustila. Hodlala jsem ji varovat jenom jednou. Pro její dobro se musela naučit koho kousat může a koho ne. Já a Stín jsme byli rozhodně na seznamu nekousat, pokud chceš přežít.

Vlče bylo prťavé, ale chápalo celkem dobře, že by nemělo jíst žlutej sníh a to mi stačilo k tomu, abych se mohla považovat za to, že jsem nejlepší matka na světě. Nechtěla jsem jí to ovšem říkat, aby si jako nemyslela. Konečně jsem měla svou hračku, se kterou jsem mohla blbnout. Byla to panenka vlčete, která mluvila a dokonce nebyla tak moc otravná, jako pan Brouček. Mohla jsem ji poslat kam jsem chtěla, válet s ní sudy nebo prostě jenom blbnout. Nádhera. "Ty nevíš co je vlkulák?!" zalapala jsem po dechu, protože jsem nepotkala snad nikdy nikoho, kdo by nevěděl, co to je. Jenomže Vlče vlastně bylo celou dobu v noře a to tam nebylo ani nijak extra dlouho. "Vlkulák je socha ze sněhu, tohle bílý je sníh," pronesla jsem a začala kuličky dávat dohromady, abych z nich udělala pořádnou hroudu a mohla z ní vytvarovat nádhernýho vlkuláka. Vlče se mohlo přidat, ale já jí neukazovala jak na to. Prostě jsem ji nechala ať se nějak přidá jestli chce.
Jenomže než jsem se do pořádné práce pustila Vlče mi hupslo na nohu a zakouslo se do ní. Zaklepala jsem tlapkou se zakousnutým vlčetem ve vzduchu jako s vlajkou. "Pusť!" rozkázala jsem jí a pak jí chytla za ucho a pořádně jí kousla.

Vlče mi zdrhlo z tlamy a já prostě jenom stála a sledovala ho. Udělala jsem k ní pár krátkých kroků, abych se podívala jestli žije. Žila, protože si místo braní mých slov k duši, začala ťapkat někam pryč sněhem. Jen jsem obrátila oči v sloup, protože její ťapkání bylo nejprve zahájeno tím, že se vydrápala na sněhovou krustu, která byla schopna ji unést. Bylo to od ní celkem obratné, jak se vyškrábat na něco, co je vyšší než ona sama. Jenomže to se jí nepovedlo. Pustila se do toho jinak. Udělala jako norník noru skrz sníh, aby se dostala ven ze sněhového vězení. Nejen, že to chtělo celkem dost inteligence. Navíc to chtělo taky trochu síly. Byla jsem na ni pyšná, protože tím prokazovala, jak umí. "Šikovná," broukla jsem a sledovala ji, jak válčí se sněhem sama dál a ťapká si po krustě někam pryč. Sníh byl skvělý na blbnutí, pokud byl jeden větší a silnější, mohl ve sněhu prostě dovádět. Ale malinkaté vlče jakým bylo Vlče, to mělo celkem problém si sníh užívat.
Kráčela jsem za ní, když se dostala ven a rozeběhla se směrem pryč. Jenomže když se obrátila, aby na mne křikla, napálila to do prvního stromu, který viděla. Nebo spíše neviděla. Obrátila jsem oči v sloup, již podruhé za krátkou chvilku. Došla jsem k ní a mírně do ní drcla čenichem. "Dobrý?" zeptala jsem se. "Musíš koukat před sebe, když utíkáš," dodala jsem a pak jí olízla čenich. "Pojď obejdeme hranice," dodala jsem a rozklusala se směrem k hranicím. Stín nám to dal jako úkol a já ho hodlala splnit co nejlíp. Nechtěla jsem ho zklamat, když mi nechal Vlče na hraní. Musela jsem mu to oplatit aspoň tím, že budu plnit jeho úkoly na stodeset procent.
Jenomže procházet lesem nebylo úplně tak zábavné, jak by se mohlo zdát. Kráčela jsem a otírala se o nějaké stromy, občas počůrala sníh. "Žlutý sníh nikdy nejez," doporučila jsem Vlčeti, protože mi bylo jasný, že je dostatečně tupá aby ho ochutnala. Nehodlala jsem jí od toho odrazovat ale víc. A takhle se nám dařilo obejít skoro celý les. Už jsme byly skoro na konci, když jsem si říkala, že bychom si mohly užít taky nějakou tu zábavu. Oklepala jsem ze sebe sníh, protože mě začínal štvát v kožichu. Naštěstí už nesněžilo, ale byl velký mráz. Nefoukalo, ale bylo to hodně nepříjemné. Jednou tlapkou jsem začala válet sníh, který byl poměrně tuhý a dělat z něj kuličku. "Nechceš postavit vlkuláka?" navrhla jsem Vlčeti a podívala se na něj, jestli se nechce zabavit tím, že spolu něco postavíme. Zavrtěla jsem u toho ocasem a dala zadek k nebi a přední tlapky dolů, abych ji vybídla ke hře.

//díra

Vylezla jsem z našeho bydliště s Vlčetem, které se houpalo v mých zubech. Nehodlala jsem riskovat, že se ti dva poperou na zápraží jako dogy a bude po celém výletě se značkování nebo po tom, že by se Pinču naučil lovit. Vlče se mi začalo kroutit v tlamě jako housenka. "Pšeštáň," snažila jsem se říct, když tu najednou sebou cukla a vyklouzla mi ze stisku. Na krčku jí tak zůstal jenom otisk mých zubů a mě v tlamě kousek chlupů. Nechtěla jsem za vlčetem běhat, takže jsem jen čekala, kdy se zastaví. A taky že se zastavilo brzo. Sníh evidentně nebyl ničím příjemným pro takového prcka.
Pinču a Stín vyrazili pryč a já jenom doufala, že jestli někdo bude na dně srázu bude to Pinču a ne Stín, až mu prostě hrábne z neustálého vopruzování malého skrčka. Vlče mezi tím začalo řvát, že je mu zima. Taky aby nebyla když zapadlo do závěje. Udělala jsem pár kroků k němu. "Nemáš zdrhat," odvětila jsem na její volání a nevytahovala ji ze závěje. Jestli promrzne a umře bude to rozhodnutí osudu. Nebo taky mohla poprosit o pomoc nebo se s tím popasovat sama.

Tasa

Usmála jsem se a zatikalo mi v oku, když Stín prohlásil mnou pojmenované vlče na Vlče, za praktické. Líbilo se mi, že jsem byla tak dobrá, že jsem vymyslela něco praktického... ať už to slovo praktické znamenalo cokoli. Nepojil se k němu pohlavek nebo vrčení, takže to musela být pochvala. Koukla jsem na Pinču, který byl... no prostě Pinču. Nechala jsem jeho dohady se Stínem a potom seznamování s Vlčetem být. To bylo celkem vyvalené z přítomnosti někoho jiného, takže zareagovalo naprosto dokonael. Skočila na Pinču a snažila se ho svými jehličkami zneškodnit. Sledovala jsem to s úsměvem a olízla si tlapku. Bylo mi fuk, jestli si rozbijou čenichy nebo ne. Rvačka taky jednoho naučí jak se bránit a čím dřív se tady naučí bránit, tím líp.
Stín mě z mého čištění se vytrhnul přímým rozkazem, abych popadla Vlče a pustila se do těch hranic. Kývla jsem a bez dalších slov popadla ten chaotický obláček drápů a zubů za kůži na krku. Jestli je Pinču v celku nebo jestli je Vlče zraněné jsem neřešila, tohle si musela mrňata vyřešit sama. Moje výchova stylem uč se nebo pojdi započala.

//buk

Kývla jsem hlavou, protože jsem měla pravdu. Hlad a nouze to jednoho naučí. Mít skopovou kost v tlamě, je to nejhorší co můžete vlčeti udělat. Nic se pak nenaučí! Stín se pak zeptal, jak jsem malou pojmenovala. "No... Říkám jí Vlče," pronesla jsem a trochu naklonila hlavu na stranu. Lepší jméno mě prostě nenapadlo a popravdě, já nebyla expert na pojmenovávání. Pan Brouček, byl taky pan Brouček, protože to byl brouk. Vlče tedy dostala své jméno, protože byla vlče. Co na tom, že jednou nevyhnutelně vyroste.... pokud neskončí na dně srázu. Vlče momentálně zvedla hlavu a přestala mne kousat do ocasu, který na pár místech krvácel, ale já to nijak nevnímala. Byla jsem zvyklá na horší bolest než pár zoubků jako jehliček. "Hranice? Jdeme?" Kývla jsem na ni hlavou a ona poskočila jako rarach.
Jenomže než jsem se stihla zvednout, že vyrazíme, objevil se ve vchodu do nory Pinču. Začínalo tu být těsno. "Čau Pinču," řekla jsem mu a mírně se oklepala ze všeho prachu na zemi. "Tohle je Vlče, teď tu bude s náma," představila jsem mu mrně, které bylo ne o moc mladší než on. "Vlče, Pinču," dodala jsem a představila vlastní dceru tomu malému magorovi. Stín řešil, že Pinču má hlad. Jen jsem na něj koukala. "Můžu ho vzít sebou a na lov, jestli chceš?" nabídla jsem se. Věděla jsem, že na Stína musí být toho alfování moc a popravdě jsem nechtěla, aby se zcvoknul a začal se bratříčkovat s magičema jako ségra.

Vlče si hrála s mým ocasem a byla v tom celkem dobrá. Podědila nejspíš dobře stavěné tělo pro lov po Stínovi. Moje geny jí mohly darovat jenom poťouchlost nebo šílenství, což nebyl úplně dobrý základ. Snad nebude jako já... Nechala jsem hrát jí s ocasem dál a věnovala se rozhovoru, protože to bylo teď důležitější. "Vlče a Pinču musí zažít i hlad... něco je to naučí, " pronesla jsem. Zkušenost s hladem pro mne byla osobně nejdůležitější lekcí, jakou mi život mohl dát. Každý se mohl stát jídlem a tak tolik nelpěl na tok, jestli bude mít hrob nebo tak něco. Hlavní bylo pomocí těm, co zůstanou. A i po smrti mohl být jeden důležitou součástí smečky. "Hranice klidne obejdu za tebe. Vezmu ji sebou aby se něco naučila," sdělila jsem.
"Máš pravdu," odkývala jsem slova o těch, co by se mohli do smečky vetřít kvůli jídlu a pohodlí.

Kývla jsem hlavou a popravdě spolkla otázku, co se stane s Vlčetem, pokud ona bude k ničemu a nebude se schopná nic naučit. Možná by taky skončila na dně srázu jako Styx. Nedivila bych se tomu. Možná by to bylo i milosrdné. Lepší zemřít dřív, než pak chcípnout kvůli vlastní neschopnosti. "Tam," proneslo Vlče a začalo ťapkat k východu. Natáhla jsem tlapu a přitáhla ho zpátky. "Řekla jsem ti ať mlčíš, tam nejdeme... ne teď." Stín naštěstí Vlče ještě nezakousnul, ale mohl se k tomu blížit, takže jsem chtěla zamezit, aby moje hračka zemřela tak brzo a místo toho jsem si prostě začala s Vlčetem hrát. Máchala jsem ocasem a nechala jí aby ho chytala. Třeba by jí to mohlo nějak pomoct s lovem. Chtěla jsem s jejím výcvikem začít co nejdřív.
"Můžeme zimu přečkat tady... Jídlo máme schované na konci nory a jestli venku napadne sníh a bude zima, tak není šance, že by někdo prudil v lese ne?" pronesla jsem zamyšleně. Nebyla jsem úplně myslitel, ale ani jsem nebyla úplně pitomá. Zimu jsem zažila tak krutou, že jsem si málem uhryzala vlastní ocas. "Jestli budeme brát někoho nového tak na jaře ne?"

"Ty seš Alfa... můžeš dělat, co chceš... A co já vím, třeba se fakt ten Pinču bude hodit... Možná by mohl být celkem dobrej na lovení magickejch vlčat ne? Mohl by je vylákat na nějakou hru a pak... křup," pronesla jsem a zacvakala zubama ve vzduchu, jako bych v nich lámala neviditelné krčky malinkatých magických vlčátek. Vlče to probudilo, ale mě to ani v celku nevadilo. "Spala?" pronesla a zavrtěla malou hlavičkou, jako by nedokázala pobrat ten fakt, že usnula. "Jo..." odvětila jsem jí celkem přísně. "Něco tu řešíme, tak mlč," dodala jsem a obrátila pozornost zpět na Stína. Vlče bylo v tomhle stylu suprové, nic se ho nedotklo. Prostě jenom zamrkala do světa a šla si hledat vlastní zábavu. Nejspíš týrání spícího pana Broučka nebo co. Nezastala jsem se brouka, věděla jsem, že až ho mrně bude moc štvát, prostě ho kousne a bude.
"Jaké máš teď plány?" zeptala jsem se Stína. Momentálně jsme tu měly celkem dost problémů, takže jsem očekávala, že mi dá vědět, co mám dělat já. Nemohla jsem přece jenom ležet celou zimu tady a starat se o mrňata. To nebylo užitečné. Žila jsem v tom, že vlčata se naučí fungovat nebo pojdou, takovej byl svět.

Vlče se uložilo ke spánku a to bylo možná dobře. U týhle debaty musely být dva a ne tři. Navíc pan brouček usnul taky, zavrtal se do kožichu vlčete a chrápal, jako zařezaný. Evidentně nebyl jediný, koho tohle všechno už unavovalo. Stín se pak začal oddávat nadávkám. "Je to magická coura," pronesla jsem rázně a pohnula se, že to málem probudilo Vlče, ale jenom málem. "Magičům se nedá věřit, ať jsou jakkoli mocní. Měla jsem to tušit," dodala jsem naštvaně. Ale nechtěla jsem to vlčátko odkopnout nebo zabít. Nemohla jsem to udělat. Něco ve mně mi to zakazovalo. Dokud bylo v břiše, tak jsem si to mohla ospravedlnit jako záměr osudu nebo všehomíra, že vlčata neměla přežít. I kdybych tomu napomohla. Ale teď? Teď už bylo pozdě. Byl to dar. Sice nechtěný, ale přesto dar a jako k daru jsem se k němu chtěla chovat.
Stín se nabídl, že to udělá. "Zvládnul bys to?" zeptala jsem se zkoumavě. Nedala bych mu vlče, ale zajímalo mě to. Vypadal celkem odhodlaně, ale já si nebyla tak jistá. Pak promluvil o tom, že máme stejně jedno vlče v lese, tak je to jedno. "Tys ho nehodil ze srázu?!" zeptala jsem se poplašeně, protože to byl tak trochu můj plán. Než se stalo tohle všechno.

Koukala jsem na vlče. Uši pořád stažené k hlavě. Čekala jsem, kdy přijde změna ve Stínově chování a kdy se po mně ožene. Možná nechtěl ublížit vlčeti, ale mohl si svou zlost z neuposlechnutí jeho rozkazu vybít na mě. Toho jsem se nebála. Byla jsem na to bohužel zvyklá. "Podvedla hlavně mě..." pronesla jsem a matně vzpomínala na to, co Smrt pronesla. Co řekla a co slíbila. "Ona... vlastně mi řekla, že splní všechna moje přání, ale tvrdila, že ví, že si přeji ta vlčata nemít," pronesla jsem tiše a dovolila si jenom nalém pokývání. Bála jsem se Stína a jeho nálady. Mohl by mne zabít, kdyby chtěl. Nebylo by to pro něj ani nijak extra obtížné. Nebárnila bych se.
Vlče skákalo kolem a mělo tolik inteligence, že se nepletlo k Stínovi, ale drželo se hezky dál. "Já názor nezměnila," odvětila jsem Stínovi. Neměla jsem změněný názor. Nechtěla jsem vlčata. "Jenom jsem ji nedokázala zabít," pronesla jsem pravdivě. Neměla jsem sil. Byla jsem vyčerpaná z porodních bolestí a pak ty plody jalovce. "Snědla jsem jalovec a zbavila se těch ostatních, ale nemohla jsem... nešlo to." Pohledem jsem padla na Vlče, které nechalo hmyzáka na pokoji a šlo se položit do mě, jako bych byla polštář. Spalo do pár vteřin.

Vlče Vlče se tisklo k mému břichu s panem Broučkem usazeným mezi ušima, ale při hlasu Stína se na něj otočilo. Jedno oko pořád zalepené, druhé otevřené. Batolící krůčky ho ovšem nevedli k vlkovi, který o něj neměl zájem. Spíše se jenom tak kostrbatě pohupovalo kolem mého těla, jako by vědělo, že dál chodit nemá. "Dě...děkuju," řekla jsem kňučivě a sledovala jak se vlče snaží sežrat pana Broučka, který momentálně lítal před ním a snažil se vyhnout jehličkovitým zoubkům. "Ostatních jsem se zbavila a snažila jsem se... vážně..." sdělila jsem Stínovi a mírně popotáhla, protože mi začínalo téct z nosu. Popravdě musel být celkem zaskočený, protože na to, že tu proběhl porod jsem to tu zvládla dobře vyčistit. Já už tak čistá nebyla. Navíc jsem potřebovala do křovíčka, ale nechtěla jsem nechávat vlče samotné. Bála jsem se. To co se stalo tenkrát mě trochu uzemnilo. Teď jsem to nechtěla zažít znovu.
"Nemusíš se s ní vůbec otravovat... Zařídím to," začala jsem a pokyvovala hlavou, zatím co vlče chytalo Brouka a učilo se běhat, cvakat a chytat. Bohužel pro Vlče, pan Brouček byl rychlejší a už toho zažil dost, aby si udržel dostatečný odstup od nenechavých zoubků.