Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk se snažil, co to šlo. Dokonce sebou hodil na zem a překulil se, což mi vyprsklo smích až nosem ven, protože jsem nikdy neviděla taktiku "mrskni na zem a doufej". Jenomže on využil toho, že se gebím kolem dokola a skočil po mě. Chytil mě za ocas a začal mě za něj tahat, až mi zuby sedřel kůži a vytrhnul chuchvalec chlupů. Jenomže, když mě držel nemohl se bránit. Otočila jsem se v pase a zakousla se mu do krku. Nehodlala jsem ho zabít, pokud to Stín nebude vyloženě chtít. Ale pustit žilou jsem mu chtěla. Byl zadýchaný. Držel mě za ocas a já mu vysela na krku. Pokud by mě chtěl kousnout, musel by mě pustit. A na ten moment jsem čekala, protože v ten moment uskočím a budu v tahu. On na to neměl mršnost vyhladovělého bezdomovce jako já. Možná byl hladový a možná byl bezdomovec, ale rozhodně na mě neměl. Mohl by mě rozdupat, ale nemohl by mi ublížit, pokud mě nebude mít, jak chytit.

Vlk se rozhodl pro prachsprostou léčku. Zabrzdil kus ode mne a já tak schytala do obličeje hlavně prašan. Kdyby byla lehčí zima a ne několik desítek centimetrů sněhu všude, pak bych možná dostala i nějakou tou větvičkou nebo šutrem, ale takhle... Sníh mne ovšem vykolejil, takže jsem zůstala na setinu vteřiny stát. Vlk do mne narazil. Spíše než do boku zasáhnul mou přední pravou plec, což mne odhodilo dva metry daleko. Zabrzdila jsem se pomocí drápů a tlapek, kterými jsem zachytila zem. "To bylo podlý," mlaskla jsem, ale z mého hlasu bylo cítit uznání.
Zavrčela jsem na vlka a rozhodla se pro nejjednodušší taktiku. Vypadal unaveně. Chudáček musel dát do toho běhu a nárazu všechno, co z energie měl. Ale já pořád měla dost sil.
Stín něco říkal, mluvil o tom, že vlka nesmím zabít. Zavrčela jsem ještě jednou. Nehodlala jsem ho nechat jen tak být. Nehodlala jsem si s ním jenom hrat a nechat ho, aby si pak v klidu odkráčel. Takže jsem se rozhodla, že ho prostě a jednodušše uběhám. Začala jsem kolem něj kroužit a využívat své rychlosti, obratnosti a vytrvalosti. Kousla jsem ho sem, kousla jsem ho tam. Škrábla sem a škrábla tam. Musel by se otáčet, aby se vyhnul všem mým úderům. Musel pochopit, že tady jsem pravá ruka Stína já a pokud chce přežít, nechá mě vyhrát. Jenomže tohle mohlo dojít jemu, ale ne mě. I kdyby mě nechal vyhrát, brala bych to jako svoje vlastní vítězství, na nějaké taktiky jsem byla moc hloupá.

Ňafla jsem ho dobře. Ani sebou neškubnul, což svědčilo o tom, že je na bolest a nepohodlí zvyklý. Jestli si z toho něco odnese Stín, to jsem nechávala na něm. Já nehodlala skončit, dokud mi Stín neřekne dost. A tak jsem jako správný vražedný stroj opatrně kroužila kolem vlka. Byl pomalý až to bolelo. Sledovala jsem jak napnul svaly, aby po mne mohl skočit. Chňapl mi po tlapce, na které jsem neměla drápy. Nebo bych spíše měla říct, že mi chtěl po tlapce skočit. Obratně jsem tlapkou uhnula, že mi jenom líznul zuby strany tlapy. Udělala jsem tři malé dupavé poskoky stranou. Jeho pokus mi zakousnout tlapku nevyšel. "Je pomalej," procedila jsem skrze zuby. Mluvila jsem o vlkovi, ale jako bych o něm nemluvila. Informace jsem podávala spíše Stínovi. Zůstala jsem stát, abych vlkovi dala šanci vymyslet něco lepšího, než se po mě jenom ohnat.
Mezitím jsem po pozorovala. Nebyla jsem myslitel, abych využila nějaké výhody z okolí. Mohla bych mu kopnout sníh do obličeje nebo po něm mrsknout větev, ale já prostě byla tupá. Znala jsem jenom boj napřímo a toho jsem se držela. Ze soubojů se sourozenci jsem si odnesla to, že i když nejsem nejsilnější, jsem držák. Takhle kolem vlka zvládnu hopkat třeba celý den. Teď jsem tedy stála a nechala ho vymyslet něco jiného. Přeci jen to byla zkouška pro něj a ne promě. Potřebovala jsem ho rozhýbat a unavit.

Byla jsem připravená se s ním poprat a užít si to. Stín si ho ještě stihl dobírat, což mi vykouzlilo na tváři pohrdavý úšklebek, jako bych si myslela, že vlk předemnou za nic nestojí. A taky že nestál. Dokud neukázal co umí, mohl být stejně dobrým v tomhle stavu, ale lepším na dně mého žaludku. Mlsně jsem se olízla a otřela tak slinu, která mi tekla z tlamy. Byla jsem happy. BOJ BOJ BOJ BOJ BOJ BOJ BOJ BOJ! Jediné slovo mi rezonovalo v lebce z jedné strany toho prázdného prostoru na druhou.
A ten blb... DÁMY A PÁNOVÉ!... ten blb souhlasil. Možná to neměl dělat, protože sice byla silnější, ale já byla dobře živená, rychlá a mrštná. Neměla jsem problém ani s tím vydržet několik kol a rány jsem se nebála. Takže jsem se rozhodla pro mou oblíbenou taktiku cupitej, čichni, uskoč, ovšem ve vylepšeném podání cupitej, kousni, uskoč. Sklonila jsem hlavu a zavrčela. Pak jsem začala kolem vlka kroužit a udržovala jsem si dostatečný odstup. I když se třeba otáčel za mnou, všímala jsem ši že je pomalý. Skočila jsem po něm a mírně ho ňafla a pak uskočila zpět dozadu.

Začala jsem se zadní nohou netaktně drbat za uchem a ukázala jsem při tom světu vešekré orgána, které slušná holčina neukazuje. Jenomže já nebyla slušná a rozhodně ne holčina. Byla jsem spíš kost a kůže, kterou někdo vyválel v nějakém sajrajtu. Když jsem dodrbala svědění mohla jsem se konečně zase věnovat tomu, co se tady dělo. Stín mluvil s tím Kašparem a prý, že co umí a že se neschovává před zimou a blá blá blá. Nuda. Jednodušše nuda. Koukla jsem na Stína a mrkla očkem. "Jestli sem chce patřit, tak si ho chci vyzkoušet," prohlásila jsem a postavila se ze země, na které jsem do teď seděla. Stejně mne zebala sedínka. Navíc jsem po porodu a měsíci v noře měla dost energie a frustrace na rozdávání. Potřebovala jsem ji nějak vybít a jestli to bude při lovu nějaké kořisti nebo o zuby tohohle floutka bylo fuk. Navíc jsem si ho tak mohla ozkoušet. Pokud je nějaká bábovka, Stín by ho stejně nechtěl přijmout, no ne? Vymyslela jsem to chytře a jenom jsem čekala na souhlas od Stína. Souhlas Kašpara mne moc nezajímal.

Jenom jsem tak stála a poslouchala konverzaci kolem. Kdyby mi kolem čenichu proletěl motýl nebo list unášený větrem, asi bych se raději věnovala jemu, než tlachání. Vlk byl debil a Stín to poznal hned, jak ten nováček promluvil. Ani špetka nějakýho zdravýho respektu nebo pudu sebezáchovy. Možná, že kdybychom ho sežrali, ještě by nám za to poděkoval. Jak může někdo takhle žít? Nevážit si vlastního krku na hlavě... tedy hlavy na krku. Celý mě to unavovalo a nebavilo. Stín momentálně přešel k dotazování a označoval vlka za Kašpara, což mi přišlo jako divné jméno, ale třeba se někde potkali. To, že se nejedná o jméno vlka, ale jen urážlivé označení, které si Stín vymyslel, jsem nepochopila. Takže teď byl černý vlk prostě Kašpar.
Stín ovšem pronesl pravdivá slova. "Jo, proč bychom tě měli vzít když je zima? A co že chceš najednou do smečky? Před chvilkou jsi mi řekl, že nic nechceš," pronesla jsem a pohled upírala na vlka. Ani jsem nemohla tušit, že mám magii, já byla nemagická, takže i to že mi vlk teď nemohl lhát jsem nevěděla.

Ten pitomec sebou ani neškubnul. Ani náznak strachu, respektu nebo čehokoli. Já nebyla úplně ten, kdo by respekt oceňoval, takže mi to trochu imponovalo. Na druhou stranu Stína by to nejspíše vytáčelo do bleda. Mírně jsem protočila panenky v sloup a zacukalo mi při tom oko. Musela jsem vypadat jako největší ztroskotanec, ale aspoň jsem byla tlustší než on. Vlčata mne zakulatila, i když byla nepříjemná zima a jídla málo. Smečka evidentně prospěla fyzickému stavu i takového magora, jako jsem byla já. "Ne, teď vypadni? Nebo chceš snad něco jiného?" zavrčela jsem na něj. Neměla jsem úplně náladu na hry. Jestli sem přišel dělat blbého a postávat, tak to mohl jít dělat i jinam. Docházela mi trpělivost a nálada.
Z tohohle utrpení mě ovšem brzo vysvobodil příchod Stína. Nebo možná to byla záchrana toho vlka. Netušila jsem. Ale měl štěstí. Já byla už připravená na to ho vyhnat nebo sníst. "Nevím, má divný kecy," pronesla jsem ke Stínovi, jako by vlk nestál přímo předemnou. Sice neměl rád magiče, což byl u mne plus, ale vypadal i celkem k nakousnutí. A já měla hladík. Z koutku mi začala kapat slina.

Sledovala jsem přivřenýma očima vlka až jsem z toho dostala do koutku tik. Stála jsem od něj fakt tak metr. Neudržovala jsem si odstup, popravdě jsem nebyla ten typ, co by nějak respektoval osobní zóny jiných. Děláš si ze mě srandu? Projelo mnou jenom a celé tělo mi zarezonovalo tím, jestli se má jako bát. "Měl bys," pronesla jsem a čelist se mi zatnula. Nejradši bych mu dala lepáka a taky že jo. Natáhla jsem tlapku a prostě tomu nevychovanému šulinovi jednu ubalila na čenich, když si neuměl dávat pozor na tlamu, zasloužil si po ní dostat. Mluvil něco o tom, jak ho nikdo nemá rád nebo co, ale popravdě? S tímhle jeho "jsem naštvaný a prostě jdu" přístupem jsem se tomu fakt nedivila.
Když jsem mu dala facáka položila jsem tlapku zpět do sněhu.
"Smečky jsou plný magičů a magičové jsou hovada," pronesla jsem nakonec světácky. Možná to byla i zkouška jeho reakce. Jestli má magie rád, byla jsem připravená mu to jeho utrpení v dlouhém tuláckém nuzném životě velice rapidně zkrátit.

//úkryt

Vyškrábala jsem se z naší díry, jako bych neznala jinej způsob pohybu než se podivně kroutit. Bolela mne hlava, jak jsem se praštila do stropu, ale to ustupovalo. Teď jsem byla spíše nakrknutá a ten hněv rostl. Rostl a rostl. Nejen z toho, že jsem se praštila do hlavy, ale hlavně z toho, že mi zdrhla hračka a já nevěděla kam. Začenichala jsem a cítila Vlče a její pach, jak se šíří smerem k pachu Stína a Pinčuse... "Auuuuíuuuuuuuuuuíuíuíuí," zavyla jsem, abych ji oznámila, že jsem vzhůru a taky, kde jsem. A možná abych varovala vlče, že se blížím a že jí rozmlátím tu její zadnici. Můj hlas tahal za uši, protože jsem neuměla výt. Vykročila jsem směrem za zbytkem smečky, ale v tom mne do čenichu udeřil další pach. Zavrčela jsem a změnila směr.
Šla jsem k vlkovi, který stál na hranici. Byl černý jako vrána rozplácnutá na sněhu. Byl vidět, jako by svítil z okolního podkladu. Nelíbilo se mi, že tu je. Navíc jsem měla špatnou náladu, takže na mě muselo být vidět naštvání už z dálky. Měla jsem naježenou srst na krku, hlavu mezi rameny a moje dusání musel slyšet z dálky. "Co chceš?" štěkla jsem na příchozího.

Probudila jsem se a vlče bylo v trapu. Naprosto normální, i když mě to trochu zakočilo. Ne, že by se mi líbilo, že mě tu nechalo, ale spíše jsem neměla úplně v lásce, když se někdo vypařil, jako pára nad hrncem. Snad se nezatoulala moc do lesa nebo proč... Snad nedošlo k tomu, že by naběhla na Stína a kousla ho.... Zatikalo mi v oku. Nelíbilo se mi, že by mi Stín mohl porouchat novou hračku. Vyskočila jsem na všechny čtyři a praštila se do hlavy. Strop byl nízko a já poskočila. Bylo to jasné. Skočila jsem přímo na všechny čtyři a snad nebudu mít na hlavě bouli. Vykročila jsem s mírným zatřesením hlavy, abych se zbavila té bolesti a hvězdiček před očima. Nelíbilo se mi to. Ne, ne, nelíbilo. Začínala jsem trochu panikařit, takže bylo jenom jasné, že když jsem vyběhla ven, byla jsem pěkně nabroušená.

//les

//buk

Nesla jsem vlče, které ochablo a já jsem dokonce nabyla přesvědčení, že se mu uvolnily i svěrače, protože si pšouklo a to mělo nejspíše po mně. Úkryt byl pěkně tak, jak měl být. Teplo a smrádeček. Vlče se mi houpalo v tlamě a tak jsem ho položila opatrně na kožešiny, aby se mohlo prospat. Potřebovalo to, aby mohlo nabrat trochu té energie. Nechtěla jsem ho úplně vyšťavit, ale třeba když ji budu zabavovat, tak nebude dělat neplechu kolem Stína? Kde vůbec ten je... Mírně mi zatikalo v oku, jako by se škubáním mohl přivolat Stín. Pan Brouček chrápal na stropě. Nejspíše se rozhodl přezimovat v úkrytu, neměla jsem mu to za zlé. Celkově to znělo jako dobrý nápad. Taky bych si ráda někam lehla a odpočívala.
Stočila jsem se tedy do klubka kousek od vchodu a zavřela oči, abych si na chvilku odpočinula, dokud je Vlče v říši snů a já můžu taky na chvilku vypnout.

Smála jsem se na zemi vedle Vlčete, která se evidentně vyžívala v rochnění se na zemi. Nevadilo mi se rochnit, ale jestli se jí líbilo tohle, tak to počkejte až bude vědět, co je to bahno. V tom se teprve pěkně rochnilo, jen co je pravda. Nevěděla jsem, proč se smějeme, ale to mi Vlče vysvětlila, že je mrtvá a teatrálně předvedla svoje umírání. Mírně ve mě zatuhlo. "Ty ale nesmíš být mrtvá víš... Když jsi mrtvá, tak nejsi. A nebýt je hrozné," pronesla jsem a pak jí olízla čenich, protože jsem měla potřebu se trochu pomazlit. Nevím, jestli to bude opětovat, ale já prostě chtěla svou malou hračku pošudlat.
Vlče najednou vstalo a chtělo se vydat za Klysou, což byl nejspíše Pinču... nebo Stín? Doufala jsem, že tak oslovuje vlče a ne dospěláka, protože ten by z ní udělal deset malejch do školky, kdyby to slyšel. Jenomže Vlče udělala krok a prostě... se vypla. Spadla do sněhu jako šiška. Zvedla jsem se na všechny čtyři a uchopila ji do tlamy za kůži na krku. Musela jsem ji donést do tepla, potřebovala se prospat a odpočinout si. A to se nejlíp dělalo v teple. Zamířila jsem s ní do úkrytu.

//úkryt

Uřvané, upištěné, malinkaté vlče se rozeběhlo ze své skrýše a přímo to napálilo do stromu. Možná se závěrem, že není po mně jsem se unáhlila. Mírně jsem se ušklíbla, protože mi přišlo vtipné, že bude idiot jako já a tím pádem bude muset zapracovat na tom, aby přežila, ale zároveň jí to přežití možná půjde i samo od sebe. Přežila přeci jenom to, že jsem se jí pokusila zbavit už v břiše. Pokud přežila do teď, bude muset přežít i dál ne?
Došla jsem pomalým tempem k vlčeti, které se na zemi chechtalo, jako by se prostě najednou z ničeho nic všechno zdálo směšné a nemohla jsem se ubránit smíchu. Spadla jsem na záda vedle Vlčete a nechala ji, aby se smála dál a dál. Se svým smíchem jsem se k ní přidala. Nebyla jsem úplně ten typ rodiče, co by kazil zábavu, pokud se někdo bavil, ať se baví. "Čemu se smějeme?" zeptala jsem se po chvilce smíchu.

Nahánět vlče nebyl takový problém. Jsou malá a celkem snadno nalezitelná. Jenomže Vlče byla inteligentní. Hurá, nebylo po mně. Takže když dostalo druhou šanci neopakovalo tu samou chybu, což bylo jasným důkazem toho, že není šílené. Chvilku jsem se naháněly, když pak ona zakřičela, že je něco za mnou, instinktivně jsem se ohlédla, protože kdo by se neohlédnul že ano. Jenomže nic jsem neviděla. Projela jsem pohledem les, ale byl tichounký. Sníh byl všude, nikde ani stopa po nebezpečí. Obrátila jsem svůj pohled zpátky a uviděla, že Vlče je pryč. Zmizela mi z dohledu. "Dobře," pronesla jsem mírnou pochvalu jejímu pokusu o to se schovat.
Jenomže tohle by se jí vyplatilo, kdyby neběžela sněhem, ve kterém nechávala stopy. Já už měla něco nažito, abych věděla, že mám jít po stopách. Šla jsem tam, kam mne vedl její otisk až k závěji kde byla schovaná. Seděla tam jako zajíc ve své jamce. "A seš mrtvá, zase," pronesla jsem a pak čenichem naznačila ať to zkusí znovu.

Přikrčená jsem dala Vlčeti náskok. Nebyla jsem připravená na to vychovávat a hry jsem, jak již bylo naznačeno, neznala. Neuměla jsem si proto představit nic jiného, než opravodvý lov, kde jeden je kořist dokud nepoteče krev. Jenomže Vlče neměla tuhle zkušenost, nemohla vědět, že tohle není jenom nějaká pitomá hra, ale že je to i její možná konečná na tomhle světě. Musím jí ukázat, kdo je tu ten nejlepší a koho musí poslouchat, jenom aby pak nekousla Stína a nesknčila jako kus potrvy pro mrchožrouty.
Vlče bylo pořád mrňavé. Snažilo se prchnout jenomže jak může být skoro narozené vlče rychlejší, než někdo, kdo měl naběháno už několik zim. Mrně vyrazilo s nevyslovitelnou razancí, ale jak už to tak u malých tvorečků bývá, nejsou úplně dobrý v dlouhém běhu. Vlčeti se nakonec stalo osudným, že se sklouzlo na zamrzlé řece. Jenomže já byla lovec, dravec, šelma. Nehodlala jsem nechat prchnout kořist jenom pro to, že teď ležela na studeném ledu a mírně se chichotala. Skočila jsem po ní a moje tlapky byly kolem ní. Chytla jsem jí čelistmi kolem krku. Ale nestiskla jsem jí. "A teď jsi mrtvá," zahučela jsem a pustila ji. "ZNOVA!" zavrčela jsem a nechala jí zase náskok. Byl to výcvik, ne hra.