Příspěvky uživatele

< návrat zpět

březen 7/10
Nebylo toho moc, co mohla Tasa o Kha’rjim říct. Jen snad to, že měl něco s Apaté a že umřel. Snažila si vzpomenout na to, jak bratr vypdal, ale jeho podoba se ztrácela v šedavé mlze. Nedokázala si vybavit jeho kožich, ani hustotu ani barvu. Nemohla si vzpomenout ani na to, jestli voněl příjemným způsobem nebo ne. Tohle všechno už odnesla její paměť do zapomnění. Nedokázala si ani vzpomenout, jaký měl hlas a to ji trápilo ze všeho nejvíc. Tasa věděla, že Kha’rji nebyl zlý. Nebyl to ani dobrák, ale Tasa ho měla ze svých bratrů nejraději, protože se k ní nechoval jako k nejmladšímu póvlu. Spíš se k ní choval jako k mladší sestře, kterou je třeba vychovávat a starat se o ni. Tasa se musela usmát nad vlastním sentimentem.

březen 6/10
Po Noroxovi to byl Riegel. To byl parchantě každým coulem. Tasa ho neměla ráda a tak si mírně a bezmyšlenkovitě zavrčela, když si na bratra vzpomněla a musela se přetočit na trávě na břicho, aby ze sebe dostala trochu té nepříjemné energie. Nebyl to dobrý vlk. Byl to had, který si nezasloužil nic jiného než to, jak dopadl. Tasa věděla jen to, že umřel a že už se snad nikdy nevrátí. Tady v té magické zemi nikdo netušil, ale Tasa měla předtuchu, že Rigela už nikdy neuvidí. Zhnusením si odplivla do trávy a její slina se rozmázla jako velký hnusný chrchel. Asi tolik dobrého si myslela o vlastním bratrovi. Jenomže to taky nebyl její poslední bratr. Ne, ještě měla jednoho, ale na něj vzpomínky tahala ze dna své mysli.

březen 5/10

Norox byl poskokem Styx. Nebo on si to o sobě nemyslel, ale byl jím. Viděla to i Tasa. Dělal to, co po něm chtěla Styx. Když ona řekla hop, zeptal se jak vysoko. Bylo to divný, nechat sebou takhle zametat a přitom si myslet, že je jeden pánem tvorstva, protože nebyl. Norox byl debil. Jasně měl svoje přednosti, ale to neznamenalo, že by toho mohl dokázat víc, než Styx. Bez ní byl docela zoufalej. Tasa se ušklíbla, protože si vzpomněla, jak sourozenci společně trhali vlčátko a i tenkrát byl Norox jenom slouha, který plnil to, co řekla Styx. Mírně se ušklíbla. Ať byl konec bratra kdekoliv, doufala, že se z něj stal pěknej podpantoflák s nějakou hezkou semetrikou. Zasloužil by si to.

nřezen 4/10

Stejně jako zbytek rodiny. Styx prostě nebyla pro Tasu dobrou sestrou. Druhou sestřičku Apaté si pamatovala Tasa jenom z dob před tím. Před tím, co ji nadobro změnilo. Během té doby měla celkem Apaté ráda. Sice byla poměrně divná tím, že furt lezla za bratry, ale když je někdo koketa, tak jí to asi nevadí. Tase by to vadilo, ale Apaté se v tom našla. Tasa jí to přála. Nebylo to tak, že by sestře zazlívala, že si našla druha v jejich společném bratru. Ne, to ani náhodou. Tasa slyšela, že Apaté byla jednou i tady v kraji, ale nepamatovala si, že by na ni narazila. S povzdechem se převalila v trávě a začala přemýšlet o bratrech, kterých měla několik a které taky už nějaký ten pátek neviděla.

březen 3/10

Když Tasa přemýšlela o své rodině, musela si v první řadě vzpomenout na Styx. Styx byla děsivá. Bála se jí. Ne, že by k ní necítila i lásku, ale tu už dávno odvál čas a několik událostí, které přeměnili lásku na strach. Nebylo to tím, co by si Tasa zasloužila, ale tím, jak se k ní Styx chovala náhodně. Občasné výbuchy hněvu nebo to, že Tasu vůbec nechtěla uznávat za vlastní sestru. Jako by Styx byla mladší, podivnější a šílenější sestřička na překážku a tak se jí musela zbavit. Škoda jen, že se takhle jednodušše nemohla zbavit přímo Tasy, ale musela ji ničit postupně a po kouscích. Vyhrožovat zabitím její kamarádky nebo tím, že zabije i Stína. Tasa sestru milovala, ale sestra nemilovala jí. Proto dopadla tak, jak dopadla.

březen 2/10

Evidentně to netušila, protože jinak by se neomotala potomstvem a nepřipoutala se tak k lesu, který ani nebyl její. Se Stínem byla ráda. Byl to její přítel, kamarád, chápal ji. Ne, nebrala ho úplně jako svého partnera, druha nebo manžela. Ani náhodou. Byl její milenec, ochránce, ale zároveň její alfa a velitel. Tasa v něm viděla sílu a moc, kterou možná ani samotný vlk neviděl nebo vidět nechtěl. Možná, že kdyby se tenkrát rozhodla jinak a nechala ho ať ji opustí, tak by se tohle všechno nestalo a ona by teď byla svobodná. A nebo by na tom byla ještě hůř. Mohla by zapadnout do starých a vyjetých kolejí. Stát se poskokem svojí sestry, bratra nebo rovnou celé té jejich vydařené famílie.

březen 1/10

Být samotnou Tasou v lese byla celkem katastrofa. Ne to být samotnou ani ne to, že jste v lese, ale to, že jste prostě Tasa. Konečně se tahle trhlá vlčice dostala mimo pařáty otravného bratra nebo své drsné a panovačné sestry a hned se uvrtala do dalšího počinu. Uvařila si na sebe další okovy, které v podobě Vlčete dostaly celkem silných rozměrů. Co na tom, že vlčata nikdy nechtěla. Ne po tom, co se už jednou stalo. Co na tom, že se jí podařilo zbavit se části mrtvolek vlčat, které z ní vypadly spolu s Vlčetem. Pořád tu bylo jeden potomek, který o svůj život bojoval a nechtěl ho ztratit. Vlče bylo teď novým ničitelem Tasina snu na svobodu. Ona o tom, že takový sen má, ani nevěděla. Jen vteřinku pocítila svobodu a hned si zase našla něco nového, co by ji mohlo svazovat a táhnout k zemi. Ach proč? Proč jen si to musí dělat tak těžké? Copak neví, že se může prostě jednou rozhodnout a být svobodná?

Podívala jsem se na Stína, který tu trosku přibral mezi nás. Nelíbilo se mi to, ale co jsem měla dělat? On byl Alfa, asi měl nějaký plán. Doufala jsem, že ho má. Navíc Kašpar nebyl úplně tak k zahození, uměl se rvát, i když by potřeboval trochu trénovat, aby nebyl jenom nasvalenej magor, ale zvládl se taky líp hýbat. Vlčeti vypadnul zub podle toho jak prskalo krev. "Och první zoubek?" zavrtěla jsem se a šťouchla do vlčete čenichem. Neolizovala jsem jí papulu, protože jsem ji nechtěla před tímhle Kašparem schazovat. Vlk pak pronesl, že bude poskokem Vlčete. "No perfektní, Vlče má konečně někoho, kdo se o ni může starat. Jsi hodnej, žes to vodsouhlasil, normálně by se k tomu asi někdo neměl," pronesla jsem a zazubila se na vlka svým poťouchlým úsměvem. Před vteřinou jsem mu chtěla vyrvat krkavici z hrdla a teď jsem mu dávala vlastní vlče jako chůvě na hlídání. Ale když se o to přihlásil proč ne. To, že Corvusova slova "zkusit to můžeš" nebyla souhlasem, ale spíše ironickým povzdechem, to Tasa nechápala.
Pohlédla jsem na Stína, který to odsouhlasil a zavrtěla jsem mírně vypelichaným ocasem. "Jdu s tebou," pronesla jsem a rozešla se za svou Alfou jako pejsek na vodítku. Nehodlala jsem dělat nikomu průvodce, ale nechtěla jsem tu ani stát. Vlče i Kašpar si mohli dělat, co chtějí. Kdyby se něco stalo Vlčeti, věděl, co ho čeká. Neměla jsem tedy pochyb o tom, že dcerce se nic nestane a následovala Stína v značkování hranic. Přičupnout sem, otřít se tady. Byla to strašná práce, ale mě to nevadilo. Já si při tom hezky podrbala záda a vyprázdnila močový měch, takže jsem byla jen a jen spokojená.

Byla jsem nakrknutá. Pokud někdo může mlátit mým potomkem o strom, jsem to v první řadě já. Poté teda Stín, ale tím ta řada jednoznačně končí. Ani jsem si nevšimla, že Pinču se elegantně po anglicku vypařil někam do trapu. Takže jsem se na něj nemohla zlobit a celou dávku mého naštvání schytal tenhle... No Kašpar. Jiný jméno evidentně neměl. Vlče se ovšem nechtělo nechat jen tak otloukat o stromy. Hned se pustilo zpátky do boje. Já byla přikrčená, naježená a vrčela jsem jako motor malého letadla. Hodila jsem pohled po Stínovi, který promluvil a adresoval svou promluvu a máchnutí tlapkou mě. "Tfuj," odplivla jsem si jenom a pak přestala vrčet. Nehodlala jsem nechat Kašpara jen tak. I když mi teď jednoznačně Stín zakázal ho zabít, já nezapomínala.
Koukla jsem na Vlče a pískla na ni. "Vuí," písknutí bylo rychlé, stručné a úderné. Pískala jsem na ní jako na psa nebo poskoka a bylo mi to fuk. Stín chtěl ať přestane a tak bylo nutný, aby to pochopila. Stín pak mluvil s tím blbcem a rozhodl se ho přijmout do smečky. Jenže já... já si nebyla tak jistá. Držela jsem ovšem hubu, protože jsem nechtěla přijít o jazyk tím, že budu proti Stínovi vystupovat.

Část toho má už speciální vlastnost imunita, ale to by se dalo upravit

Chtěla jsem toho Kašpara zakousnout. Jenomže to skočila do celého chumlu Vlče a zakousla se vlkovi do obličeje. Já se mu tak vysmekla a mohla jsem hrdě sledovat dcerku, jak zápasí s vlkem, který byl větší a silnější než ona. Rodičovská pýcha mne celou úplně zalila. Tohle mrně se mi podobalo v mnohém a bojovnost měla po svém tátovi. Pohledem jsem zabloudila ke Stínovi, jestli je taky tak patřičně nadšen z počínání našeho potomka, jako já. Pinču bojovně podporoval mladší vlče v boji, což si ode mne vysloužilo pobavené pokývnutí.
Jenomže pak se ten Kašpar rozehnal hlavou proti stromu a tím donutil Vlče, aby se ho pustila. Rozmlácené tělíčko se sesunulo k zemi a já netušila, jestli bylo mojí dcerce ublíženo hodně nebo málo. Jediné, co jsem věděla bylo, že jí ublížil. Viděla jsem rudě. Vrčela jsem a už se připravovala po vlkovi skočit a všechno tohle ukončit. Jenomže to promluvil Stín. Zastavil mě. Zavrčela jsem. "Grrrh," nesouhlas mi projel celým tělem. Tenhle vlk ublížil mojí malé holčičce a za to si zasloužil trpět. Polámal moji hračku. Jak moc, to jsem netušila, ale určitě nemohla vyváznout bez škrábnutí. "Chtěl zabít mou dceru," zavrčela jsem na vlka, který chtěl místo ve smečce. Důraz jsem dala na slovo mou a tím v podstatě zamazala možnost, že by otcem byl Stín. Ten sám prohlásil, že se k Vlčeti nebude hlásit, tak proč bych ho tak měla označovat veřejně já.

Vlk se snažil, co to šlo. Dokonce sebou hodil na zem a překulil se, což mi vyprsklo smích až nosem ven, protože jsem nikdy neviděla taktiku "mrskni na zem a doufej". Jenomže on využil toho, že se gebím kolem dokola a skočil po mě. Chytil mě za ocas a začal mě za něj tahat, až mi zuby sedřel kůži a vytrhnul chuchvalec chlupů. Jenomže, když mě držel nemohl se bránit. Otočila jsem se v pase a zakousla se mu do krku. Nehodlala jsem ho zabít, pokud to Stín nebude vyloženě chtít. Ale pustit žilou jsem mu chtěla. Byl zadýchaný. Držel mě za ocas a já mu vysela na krku. Pokud by mě chtěl kousnout, musel by mě pustit. A na ten moment jsem čekala, protože v ten moment uskočím a budu v tahu. On na to neměl mršnost vyhladovělého bezdomovce jako já. Možná byl hladový a možná byl bezdomovec, ale rozhodně na mě neměl. Mohl by mě rozdupat, ale nemohl by mi ublížit, pokud mě nebude mít, jak chytit.

Vlk se rozhodl pro prachsprostou léčku. Zabrzdil kus ode mne a já tak schytala do obličeje hlavně prašan. Kdyby byla lehčí zima a ne několik desítek centimetrů sněhu všude, pak bych možná dostala i nějakou tou větvičkou nebo šutrem, ale takhle... Sníh mne ovšem vykolejil, takže jsem zůstala na setinu vteřiny stát. Vlk do mne narazil. Spíše než do boku zasáhnul mou přední pravou plec, což mne odhodilo dva metry daleko. Zabrzdila jsem se pomocí drápů a tlapek, kterými jsem zachytila zem. "To bylo podlý," mlaskla jsem, ale z mého hlasu bylo cítit uznání.
Zavrčela jsem na vlka a rozhodla se pro nejjednodušší taktiku. Vypadal unaveně. Chudáček musel dát do toho běhu a nárazu všechno, co z energie měl. Ale já pořád měla dost sil.
Stín něco říkal, mluvil o tom, že vlka nesmím zabít. Zavrčela jsem ještě jednou. Nehodlala jsem ho nechat jen tak být. Nehodlala jsem si s ním jenom hrat a nechat ho, aby si pak v klidu odkráčel. Takže jsem se rozhodla, že ho prostě a jednodušše uběhám. Začala jsem kolem něj kroužit a využívat své rychlosti, obratnosti a vytrvalosti. Kousla jsem ho sem, kousla jsem ho tam. Škrábla sem a škrábla tam. Musel by se otáčet, aby se vyhnul všem mým úderům. Musel pochopit, že tady jsem pravá ruka Stína já a pokud chce přežít, nechá mě vyhrát. Jenomže tohle mohlo dojít jemu, ale ne mě. I kdyby mě nechal vyhrát, brala bych to jako svoje vlastní vítězství, na nějaké taktiky jsem byla moc hloupá.

Ňafla jsem ho dobře. Ani sebou neškubnul, což svědčilo o tom, že je na bolest a nepohodlí zvyklý. Jestli si z toho něco odnese Stín, to jsem nechávala na něm. Já nehodlala skončit, dokud mi Stín neřekne dost. A tak jsem jako správný vražedný stroj opatrně kroužila kolem vlka. Byl pomalý až to bolelo. Sledovala jsem jak napnul svaly, aby po mne mohl skočit. Chňapl mi po tlapce, na které jsem neměla drápy. Nebo bych spíše měla říct, že mi chtěl po tlapce skočit. Obratně jsem tlapkou uhnula, že mi jenom líznul zuby strany tlapy. Udělala jsem tři malé dupavé poskoky stranou. Jeho pokus mi zakousnout tlapku nevyšel. "Je pomalej," procedila jsem skrze zuby. Mluvila jsem o vlkovi, ale jako bych o něm nemluvila. Informace jsem podávala spíše Stínovi. Zůstala jsem stát, abych vlkovi dala šanci vymyslet něco lepšího, než se po mě jenom ohnat.
Mezitím jsem po pozorovala. Nebyla jsem myslitel, abych využila nějaké výhody z okolí. Mohla bych mu kopnout sníh do obličeje nebo po něm mrsknout větev, ale já prostě byla tupá. Znala jsem jenom boj napřímo a toho jsem se držela. Ze soubojů se sourozenci jsem si odnesla to, že i když nejsem nejsilnější, jsem držák. Takhle kolem vlka zvládnu hopkat třeba celý den. Teď jsem tedy stála a nechala ho vymyslet něco jiného. Přeci jen to byla zkouška pro něj a ne promě. Potřebovala jsem ho rozhýbat a unavit.

Byla jsem připravená se s ním poprat a užít si to. Stín si ho ještě stihl dobírat, což mi vykouzlilo na tváři pohrdavý úšklebek, jako bych si myslela, že vlk předemnou za nic nestojí. A taky že nestál. Dokud neukázal co umí, mohl být stejně dobrým v tomhle stavu, ale lepším na dně mého žaludku. Mlsně jsem se olízla a otřela tak slinu, která mi tekla z tlamy. Byla jsem happy. BOJ BOJ BOJ BOJ BOJ BOJ BOJ BOJ! Jediné slovo mi rezonovalo v lebce z jedné strany toho prázdného prostoru na druhou.
A ten blb... DÁMY A PÁNOVÉ!... ten blb souhlasil. Možná to neměl dělat, protože sice byla silnější, ale já byla dobře živená, rychlá a mrštná. Neměla jsem problém ani s tím vydržet několik kol a rány jsem se nebála. Takže jsem se rozhodla pro mou oblíbenou taktiku cupitej, čichni, uskoč, ovšem ve vylepšeném podání cupitej, kousni, uskoč. Sklonila jsem hlavu a zavrčela. Pak jsem začala kolem vlka kroužit a udržovala jsem si dostatečný odstup. I když se třeba otáčel za mnou, všímala jsem ši že je pomalý. Skočila jsem po něm a mírně ho ňafla a pak uskočila zpět dozadu.