Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Následovala jsem Stína a nestěžovala si, protože... já si nikdy nestěžuju. Nejsem ten typ, co by si stěžoval i kdyby na to měl plné právo. Taky jsem ohledně konverzace čekala, až ji začne Stín, protože mi nepřišlo ok nějaký rozhovor vůbec začínat, když obcházíme hranice. A čekání se vyplatilo, protože Stín mne pochválil. Rozvrtěl se mi ocas, protože pochvalu jsem... Vlastně nikdy pořádně neslyšela. Většinou jenom výtky. Nikdy pochvaly. Byla jsem ráda. Byl to hezký pocit, když vás někdo chválí. "Nejradši bych ho zakousla," řekla jsem s možná až přehnanou radostí v hlase. Nikdo by neměl být nadšený, kdyby někoho zakousnul. Já ale byla.
"Nevím, jestli z něj něco bude. Je slabej," pronesla jsem a odplival si, protože i Vlče mu vyprášila kožich líp, než on mě. Marně se pokoušel jí zbavit až musel využít podle strom. "Neměl mlátit s Vlčetem o strom... Co když pak bude... tupá jako já?" řekla jsem a ani mi nedošlo, že Stína tohle fakt nebude zajímat. Prostě to byl jenom povzdech matky. Neurčitá otázka pro neurčitého adresáta.

březen 10/10
Vzpomínka na to, co se jí dělo byla drastická, protože si vzpomněla i na ty dvě vlčata, které jí někdo vzal. Netušila, který z bratrů vlčata uchopil a odvedl, protože byla magická. Možná měla být vděčná, že aspoň někdo z jejích potomků přežil, ale ona popravdě moc vděčná nebyla. Spíš cítila smutek, že o svoje první vlčata přišla a možná že to jí vzalo veškerou mateřskou lásku, kteoru by mohla pociťovat k Vlčeti. Nemohla vlčátka ani pojmenovat, než se změnila na prach nebo než jí je odebrali od těla. Jací asi jsou ti, co přežili? A vědí vůbec kdo je jejich matka? Hledali by ji, kdyby měli tu možnost nebo by se jí zřekli už navždy po tom, co udělala? A nezabili je potom, co Tasa utekla? Myšlenky byly moc náročné a Tasa se začala vracet zpět do lesa.

březen 9/10
Jedním z tyranů, které si vybavovala byl Shaitan a jeho bratr Belial. Pamatovala si je až moc dobře. Ne, že by snad chtěla, ale takové vzpomínky jeden nedostane ze svého mozku asi nikdy. Zvláštní, že na hlas bratra si nepamatuje, ale hlas těhle dvou by poznala kdekoliv i v hučícím davu nebo řvoucí vřavě bitvy. Zachvěla se a musela potlačit kníknutí, které se jí dralo hrdlem nahoru. Vzpomínky na to, co jí dělali a na to, jak dopadla její vlastní vlčata. Byla z toho celá vyděšená a tak se raději zvedla a rozhodla se vyrazit zpět domů. Ne, že by se nějak těšila na Vlče nebo Stína, ale přeci jenom s nimi se cítila dobře a v bezpečí. Tady se začínala cítit úzkostná a pomalu si uvědomovala, že se začíná zmenšovat. Nechtěla být maličká.Už ne...

březem 8/10
Rodiče si na druhou stranu pamatovala dobře. Být vlče, které musí zápasit o každý kousek žrádla nejen se sourozenci, ale i s každým dalším byl záhul. Takže si vybavovala dobře rány, kterými ji otec cepoval, aby ji naučil, jak má fungovat... Jak bojovat, jak se ukrývat, jak stopovat. Všechno co se naučila, se naučila i se spoustou modřin a občasných zlomenin. Ale nikdy neukazovala, že je slabá nebo že ji něco bolí. Kdo byl slabounký nebo nemohl dál, toho smečka sežrala... doslova i obrazně. Nikdo nechtěl být na konci potravního řetězce když na to došlo a Tasa se tak naučila přežívat. Možná to jí pomohlo dostat se ze zajetí v tak neporušeném stavu. Nebo aspoň to si ona myslela. Jenomže možná byla víc narušená, než si připouštěla. Mírně se zachvěla, protože si vzpomněla na to, co prožívala.

březen 7/10
Nebylo toho moc, co mohla Tasa o Kha’rjim říct. Jen snad to, že měl něco s Apaté a že umřel. Snažila si vzpomenout na to, jak bratr vypdal, ale jeho podoba se ztrácela v šedavé mlze. Nedokázala si vybavit jeho kožich, ani hustotu ani barvu. Nemohla si vzpomenout ani na to, jestli voněl příjemným způsobem nebo ne. Tohle všechno už odnesla její paměť do zapomnění. Nedokázala si ani vzpomenout, jaký měl hlas a to ji trápilo ze všeho nejvíc. Tasa věděla, že Kha’rji nebyl zlý. Nebyl to ani dobrák, ale Tasa ho měla ze svých bratrů nejraději, protože se k ní nechoval jako k nejmladšímu póvlu. Spíš se k ní choval jako k mladší sestře, kterou je třeba vychovávat a starat se o ni. Tasa se musela usmát nad vlastním sentimentem.

březen 6/10
Po Noroxovi to byl Riegel. To byl parchantě každým coulem. Tasa ho neměla ráda a tak si mírně a bezmyšlenkovitě zavrčela, když si na bratra vzpomněla a musela se přetočit na trávě na břicho, aby ze sebe dostala trochu té nepříjemné energie. Nebyl to dobrý vlk. Byl to had, který si nezasloužil nic jiného než to, jak dopadl. Tasa věděla jen to, že umřel a že už se snad nikdy nevrátí. Tady v té magické zemi nikdo netušil, ale Tasa měla předtuchu, že Rigela už nikdy neuvidí. Zhnusením si odplivla do trávy a její slina se rozmázla jako velký hnusný chrchel. Asi tolik dobrého si myslela o vlastním bratrovi. Jenomže to taky nebyl její poslední bratr. Ne, ještě měla jednoho, ale na něj vzpomínky tahala ze dna své mysli.

březen 5/10

Norox byl poskokem Styx. Nebo on si to o sobě nemyslel, ale byl jím. Viděla to i Tasa. Dělal to, co po něm chtěla Styx. Když ona řekla hop, zeptal se jak vysoko. Bylo to divný, nechat sebou takhle zametat a přitom si myslet, že je jeden pánem tvorstva, protože nebyl. Norox byl debil. Jasně měl svoje přednosti, ale to neznamenalo, že by toho mohl dokázat víc, než Styx. Bez ní byl docela zoufalej. Tasa se ušklíbla, protože si vzpomněla, jak sourozenci společně trhali vlčátko a i tenkrát byl Norox jenom slouha, který plnil to, co řekla Styx. Mírně se ušklíbla. Ať byl konec bratra kdekoliv, doufala, že se z něj stal pěknej podpantoflák s nějakou hezkou semetrikou. Zasloužil by si to.

nřezen 4/10

Stejně jako zbytek rodiny. Styx prostě nebyla pro Tasu dobrou sestrou. Druhou sestřičku Apaté si pamatovala Tasa jenom z dob před tím. Před tím, co ji nadobro změnilo. Během té doby měla celkem Apaté ráda. Sice byla poměrně divná tím, že furt lezla za bratry, ale když je někdo koketa, tak jí to asi nevadí. Tase by to vadilo, ale Apaté se v tom našla. Tasa jí to přála. Nebylo to tak, že by sestře zazlívala, že si našla druha v jejich společném bratru. Ne, to ani náhodou. Tasa slyšela, že Apaté byla jednou i tady v kraji, ale nepamatovala si, že by na ni narazila. S povzdechem se převalila v trávě a začala přemýšlet o bratrech, kterých měla několik a které taky už nějaký ten pátek neviděla.

březen 3/10

Když Tasa přemýšlela o své rodině, musela si v první řadě vzpomenout na Styx. Styx byla děsivá. Bála se jí. Ne, že by k ní necítila i lásku, ale tu už dávno odvál čas a několik událostí, které přeměnili lásku na strach. Nebylo to tím, co by si Tasa zasloužila, ale tím, jak se k ní Styx chovala náhodně. Občasné výbuchy hněvu nebo to, že Tasu vůbec nechtěla uznávat za vlastní sestru. Jako by Styx byla mladší, podivnější a šílenější sestřička na překážku a tak se jí musela zbavit. Škoda jen, že se takhle jednodušše nemohla zbavit přímo Tasy, ale musela ji ničit postupně a po kouscích. Vyhrožovat zabitím její kamarádky nebo tím, že zabije i Stína. Tasa sestru milovala, ale sestra nemilovala jí. Proto dopadla tak, jak dopadla.

březen 2/10

Evidentně to netušila, protože jinak by se neomotala potomstvem a nepřipoutala se tak k lesu, který ani nebyl její. Se Stínem byla ráda. Byl to její přítel, kamarád, chápal ji. Ne, nebrala ho úplně jako svého partnera, druha nebo manžela. Ani náhodou. Byl její milenec, ochránce, ale zároveň její alfa a velitel. Tasa v něm viděla sílu a moc, kterou možná ani samotný vlk neviděl nebo vidět nechtěl. Možná, že kdyby se tenkrát rozhodla jinak a nechala ho ať ji opustí, tak by se tohle všechno nestalo a ona by teď byla svobodná. A nebo by na tom byla ještě hůř. Mohla by zapadnout do starých a vyjetých kolejí. Stát se poskokem svojí sestry, bratra nebo rovnou celé té jejich vydařené famílie.

březen 1/10

Být samotnou Tasou v lese byla celkem katastrofa. Ne to být samotnou ani ne to, že jste v lese, ale to, že jste prostě Tasa. Konečně se tahle trhlá vlčice dostala mimo pařáty otravného bratra nebo své drsné a panovačné sestry a hned se uvrtala do dalšího počinu. Uvařila si na sebe další okovy, které v podobě Vlčete dostaly celkem silných rozměrů. Co na tom, že vlčata nikdy nechtěla. Ne po tom, co se už jednou stalo. Co na tom, že se jí podařilo zbavit se části mrtvolek vlčat, které z ní vypadly spolu s Vlčetem. Pořád tu bylo jeden potomek, který o svůj život bojoval a nechtěl ho ztratit. Vlče bylo teď novým ničitelem Tasina snu na svobodu. Ona o tom, že takový sen má, ani nevěděla. Jen vteřinku pocítila svobodu a hned si zase našla něco nového, co by ji mohlo svazovat a táhnout k zemi. Ach proč? Proč jen si to musí dělat tak těžké? Copak neví, že se může prostě jednou rozhodnout a být svobodná?

Podívala jsem se na Stína, který tu trosku přibral mezi nás. Nelíbilo se mi to, ale co jsem měla dělat? On byl Alfa, asi měl nějaký plán. Doufala jsem, že ho má. Navíc Kašpar nebyl úplně tak k zahození, uměl se rvát, i když by potřeboval trochu trénovat, aby nebyl jenom nasvalenej magor, ale zvládl se taky líp hýbat. Vlčeti vypadnul zub podle toho jak prskalo krev. "Och první zoubek?" zavrtěla jsem se a šťouchla do vlčete čenichem. Neolizovala jsem jí papulu, protože jsem ji nechtěla před tímhle Kašparem schazovat. Vlk pak pronesl, že bude poskokem Vlčete. "No perfektní, Vlče má konečně někoho, kdo se o ni může starat. Jsi hodnej, žes to vodsouhlasil, normálně by se k tomu asi někdo neměl," pronesla jsem a zazubila se na vlka svým poťouchlým úsměvem. Před vteřinou jsem mu chtěla vyrvat krkavici z hrdla a teď jsem mu dávala vlastní vlče jako chůvě na hlídání. Ale když se o to přihlásil proč ne. To, že Corvusova slova "zkusit to můžeš" nebyla souhlasem, ale spíše ironickým povzdechem, to Tasa nechápala.
Pohlédla jsem na Stína, který to odsouhlasil a zavrtěla jsem mírně vypelichaným ocasem. "Jdu s tebou," pronesla jsem a rozešla se za svou Alfou jako pejsek na vodítku. Nehodlala jsem dělat nikomu průvodce, ale nechtěla jsem tu ani stát. Vlče i Kašpar si mohli dělat, co chtějí. Kdyby se něco stalo Vlčeti, věděl, co ho čeká. Neměla jsem tedy pochyb o tom, že dcerce se nic nestane a následovala Stína v značkování hranic. Přičupnout sem, otřít se tady. Byla to strašná práce, ale mě to nevadilo. Já si při tom hezky podrbala záda a vyprázdnila močový měch, takže jsem byla jen a jen spokojená.

Byla jsem nakrknutá. Pokud někdo může mlátit mým potomkem o strom, jsem to v první řadě já. Poté teda Stín, ale tím ta řada jednoznačně končí. Ani jsem si nevšimla, že Pinču se elegantně po anglicku vypařil někam do trapu. Takže jsem se na něj nemohla zlobit a celou dávku mého naštvání schytal tenhle... No Kašpar. Jiný jméno evidentně neměl. Vlče se ovšem nechtělo nechat jen tak otloukat o stromy. Hned se pustilo zpátky do boje. Já byla přikrčená, naježená a vrčela jsem jako motor malého letadla. Hodila jsem pohled po Stínovi, který promluvil a adresoval svou promluvu a máchnutí tlapkou mě. "Tfuj," odplivla jsem si jenom a pak přestala vrčet. Nehodlala jsem nechat Kašpara jen tak. I když mi teď jednoznačně Stín zakázal ho zabít, já nezapomínala.
Koukla jsem na Vlče a pískla na ni. "Vuí," písknutí bylo rychlé, stručné a úderné. Pískala jsem na ní jako na psa nebo poskoka a bylo mi to fuk. Stín chtěl ať přestane a tak bylo nutný, aby to pochopila. Stín pak mluvil s tím blbcem a rozhodl se ho přijmout do smečky. Jenže já... já si nebyla tak jistá. Držela jsem ovšem hubu, protože jsem nechtěla přijít o jazyk tím, že budu proti Stínovi vystupovat.

Část toho má už speciální vlastnost imunita, ale to by se dalo upravit

Chtěla jsem toho Kašpara zakousnout. Jenomže to skočila do celého chumlu Vlče a zakousla se vlkovi do obličeje. Já se mu tak vysmekla a mohla jsem hrdě sledovat dcerku, jak zápasí s vlkem, který byl větší a silnější než ona. Rodičovská pýcha mne celou úplně zalila. Tohle mrně se mi podobalo v mnohém a bojovnost měla po svém tátovi. Pohledem jsem zabloudila ke Stínovi, jestli je taky tak patřičně nadšen z počínání našeho potomka, jako já. Pinču bojovně podporoval mladší vlče v boji, což si ode mne vysloužilo pobavené pokývnutí.
Jenomže pak se ten Kašpar rozehnal hlavou proti stromu a tím donutil Vlče, aby se ho pustila. Rozmlácené tělíčko se sesunulo k zemi a já netušila, jestli bylo mojí dcerce ublíženo hodně nebo málo. Jediné, co jsem věděla bylo, že jí ublížil. Viděla jsem rudě. Vrčela jsem a už se připravovala po vlkovi skočit a všechno tohle ukončit. Jenomže to promluvil Stín. Zastavil mě. Zavrčela jsem. "Grrrh," nesouhlas mi projel celým tělem. Tenhle vlk ublížil mojí malé holčičce a za to si zasloužil trpět. Polámal moji hračku. Jak moc, to jsem netušila, ale určitě nemohla vyváznout bez škrábnutí. "Chtěl zabít mou dceru," zavrčela jsem na vlka, který chtěl místo ve smečce. Důraz jsem dala na slovo mou a tím v podstatě zamazala možnost, že by otcem byl Stín. Ten sám prohlásil, že se k Vlčeti nebude hlásit, tak proč bych ho tak měla označovat veřejně já.