Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koukala jsem na Vlče, která se naštěstí pustila, jako bych ani nevěděla čí je a co tu vlastně dělá. Popravdě jsem musela hodně přemýšlet, aby mi došlo, že je vlastně moje. Ona na mne jenom zařvala, že nechápe proč ji volám a pak... se vypla. Normálně sebou praštila před mýma tlapkama na zem a vypnula se. Strčila jsem do ní čenichem, ale vypadalo to, že dýchala. Jen usnula. "Dejchá?" pronesl pan Brouček, který se mi vymotal z kožichu a seděl mi teď mezi ušima, jako by chtěl monitorovat situaci. Z minulosti byl poučen, že přibližovat se k Vlčeti na blízkost zubů není úplně nejlepší nápad. "Jo dejchá," řekla jsem v odpovědi a kecla si na zadek vedle vlčete.
Popravdě jsem netušila, co s tím, takže jsem si taky lehla na zem a taky zabrala. Obě jsme evidentně byly zvyklé usnout rychle, dát si šlofíček a pak se zase vzbudit a pokračovat. Jí to naučilo její vlčecí tělíčko, mě zkušenost. Na spánek je každá chvilka dobrá. Jenže najednou se vzbudila a jako střela začala kašlat. Zvedla jsem hlavu a probudila se taky, abych se na ni podívala, jestli je v pohodě. To už na mě začala prskat, co čučím. Jednu jsem jí bez okolků ubalila. "Přestaň frflat," dodala jsem k tomu výchovně.

Hledat hračku po lese mi celkem šlo. Navíc když hračka reagovala na můj povel tím, že začala taky křičet. Najednou se lesem rozneslo nakřáplé a buráciví "máááámooo". Chvilku mě to zaskočilo, protože kdo by tu volal na svojí mámu? Však tady snad žádná vlčice, která by byla matkou nebyla. V podstatě jsem zapomněla na to, že jsem třeba mámou já... Toto rozčarování ovšem nemělo dlouhého trvání, protože to už se mi do nohy zakously zoubky, které naštěstí už nebyly jehličkami malé potvory, ale začínaly být pořádnými zubisky. Kopla jsem nohou a těžko říct, jestli jsem odkopla dotěrnou Vlče od svých tlapek nebo ne.
Smála se jako nějakej závistivej parchantík, ale na to mě neužilo. I když mohla by to být sranda. Pořád na mne křičela, takže jsem se rozhodla na ni křičet zpátky. "NEEEVÍÍÍÍÍM," křičela jsem na Vlče, která stála asi tak centimetry ode mne. A netušila jsem co je nebo proč křičím, však ona začala křičet první ne?

Zajímalo mě co tu dělá ten potěr a ještě k tomu ten druhej potěr, kterej nebyl součástí našeho uskupení ani snad nebyl příbuznej prvního potěru... Nebo jo? Naklonila jsem hlavu a otočila se směrem ke Stínovi, který právě přicházel. Netušila jsem, kdo to je a odkud ho sem pinču přitáhnul. Ale tak co jsem měla dělat. Pinču už se ovšem horoval tím, kdo je tenhle jeho novej kámoš, kterýho sem přitáhnul. Já pořád upírala pohled na Stína. "Vyřešíš to s nima?" zeptala jsem se jenom. Jenže když jsem obrátila pohled zpět na vlčecí pány, tak tam ani jeden nebyl. "Eh." Oba mladíci vzali do zaječích, doslova. Nezůstal po nich ani smrádek ve vzduchu. "Pinču si z toho tady dělá holubník," zavrčela jsem. Neviděla jsem nikde ani jednoho, museli zdrhnotu fakt rychle a neslyšně. "Klidně jdi kam potřebuješ, já to tu pohlídám," řekla jsem Stínovi s úsměvem. Vypadal, že by nějakej ten klid mimo les potřeboval. Tenhle pohled jsem viděla u ségry, když toho na ni bylo hodně a nechtěla jsem aby Stín dopadl podobně.
Pomalu jsem se rozešla do lesa. "VLČEEEEEE!" zařvala jsem, protože jsem si chtěla s něčím hrát a hrát si s mrnětem byla jedna z oblíbených kratochvílích mého malého mozečku.

Netušila jsem, jestli mě Stín následoval nebo ne, ale chtěla jsem se tomuhle problému malinkatých vlčat podívat na zub. Oni už teda tak moc malinkatí nebyli, ale i tak bych je dokázala přeprat. Snad... Ten novej se mi nelíbil a ten novější už vůbec ne. Pinču vypadal, jako by nikdy neslyšel slovo jídlo. Popravdě jsem si jeho jméno nevybavovala, takže jsem prostě použila obecné ozančení. "Fajn smrádě, pokud máš hlad, tak támhle kus v lese je čerstvě ulovená vysoká... nebo spíš její zbytky, takže se můžeš nadlábnout, pokud máš hlad,"pověděla jsem směrem, kde stál Pinču, ale jenom tlamou. Oči jsem nespouštěla z toho druhého, který se představil jako Alaikran..."ALE nejsme žádná ubytovna, takže bys taky měl přiložit tlapku k dílu ne? Umíš vůbec lovit, nebo seš jenom nějakej vyžírka?" podívala jsem se tentokrát na toho, kterého Pinču přivedl. Po Pinčovi jsem chtěla, aby přiložil ruku k dílu, druhého se ptala jestli loví, ale moc jsem to možná nerozdělila od sebe. Na mluvení tu by Stín a před ním ségra, ne já.
Začalo mi mírně tikat oko. Z tohohle jsem byla nesvá. Postávat tady s cizincema, který vlastně ani nemůžu zakousnout, protože jsou to kamarádi tohohle pindi nebo jak se jmenoval. "Chcete naučit lovit vořeši?" zeptala jsem se, protože lov by byl zábava a tohle byla nuda. Postávat a kecat. "Nebo půjdeme do nějaký smečky vydělat se jim pod rohožku," zasmála jsem se trhavě a skřípavě, jako by to byla nármaná psina.

Vlče a Kašpar se nažrali a vzali kramle. Nedivila jsem se, taky bych se šla projít. Zvedla jsem se ze země a říhla si. Pak jsem se zasmála, protože pořádný říhnutí bylo známkou toho, že jednomu dost chutnalo. Byla jsem napapaná, spokojená a ta myšlenka, co mě hlodala v zadu v hlavě ohledně celého tohohle společenství byla mírně upozaděna dobrým pocitem z plného žaludku. Stín se najednou na něco zeptal. "Ne," odvětila jsem prostě, protože jsem popravdě už úplně zapomínala na to, proč jsem na něj vejrala. Byla jsem opojena stavem plného bříška a tak jsem neměla úplně mozkovou kapacitu na to si vzpomínat, proč vejrám.
Do čenichu mne praštil pach a pak ještě jeden. "Pinču se vrátil a někoho sebou přitáhnul," zavrčela jsem a pomalu se rozešla směrem, kde jsem toho výrostka cejtila. Nebyla jsem jeho máma ani jeho Alfa, ale i tak jsem mu hodlala dát jednu výchovnou, že sem tahá nějakej póvl. Sám byl póvl, takhle množit se nebylo fér. To že odešel mi bylo putna, mohl táhnout klidně ke všem čertům, ale tahat sem další? Se rozmnožil? Rozdělil? Nebo ho někde sebral vedle řeky?
Uviděla jsem jednoho čahouna a vedle něj druhého. Vlci byli v tom období, kdy je jeden samá noha samá tlapa. Nebylo možné jim to zazlívat, ale i tak mi to vyčarovalo úšklebek na obličeji, protože vypadali vtipně. Zavrčela jsem a zacvakala zubama. "Přinesls jídlo?" zahučela jsem na Pinču a mlsně si olízla tlamu. Druhý vlk měl štígro, že jsem byla nažraná, jinak bych ho zblajzla hned.

Stín si odmítal připustit, že je Alfa a že já měla do mozku zaseknuté drápy výchovy, které mne nutily jednat podle zajetého vzorce chování. Nemohla jsem si tedy odpustit čekání na to, až budu moct k jídlu přistoupit. Stín se k tomu vyjádřil po svém a já jenom tiše zabručela. Nebylo to ani tak vrčení jako známka odporu, proti jeho rozhodnutí. Jelikož Kašpar ani Vlče nečekali na pobídku, aby se najedli, tak jsem taky přistoupila k masu. Možná jsem jednoho z nich nebo oba od masa odstrčila, ale vzala jsem si vnitřnosti, které zůstali na zemi po Stínovi. Nehodlala jsem se přežrat, ale jídlo vonělo tak lahodně.
S bradou od krve a plným žaludkem jsem byla spokojenější. Olízla jsem si mordu a pohlédla na Stína. "Stejně jsem tě měla sežrat," zabručela jsem si spíše pro sebe, než pro okolí, ale možná jsem to řekla až moc nahlas. Kdo ví... Dál jsem si prohlížela Stína. Chtěla jsem s ním něco probrat, ale rozhodně ne před touhle partou tuponů, která by nás poslouchala. Popravdě jsem si chtěla ujasnit, jak to teda bude fungovat, protože popravdě já to měla v mozečku zmatené. Pokyn k jídlu dávat nechtěl, ale toho Kašpara vzal do smečky ne? Tak o co tu šlo?

Sledovala jsem to všechno z dálky. Celý lov. Od momentu, kdy se všechno dalo do urychleného pohybu. Sledovala jsem nejen vlastního potomka, ale také Kašpara, který se snažil zapůsobit. Pche. Obrátila jsem oči v sloup, jak jsem se nemohla dívat na to, jak se snaží. A málem bych tak propásla okamžik, kdy Vlče zůstala pod srnkou, která šla k zemi. Naštěstí mne k lovu opět upoutal Stínův výkřik, když malého kamzíka se zubama jako žiletky vytrhnul ze spárů jisté smrti v placičkovém stavu. Vlče pak odhodil někam do křoví. Trochu toho mateřského pudu ve mne ji chtělo hledat a chránit, jenomže něco jiného mi říkalo, že bych se do toho neměla motat. A to něco byla moje výchova a mládí, které mne naučilo, že co je slabé musí umřít nebo to ohrožuje smečku. Vlče se ovšem z křovin vyhrabala a pak se rozeběhla směrem k ulovené kořisti, která už dávno byla mrtvá.
Zvedla jsem se ze svého místa a žaludek se mi ozval. Zavrčel, jako by se chtěl o kořist poprat se všemi lovci, kteří kolem ní stály. Došla jsem pomalým krokem k nim a snažila se ovládnout vlastní chuť. Moc se mi to nedařilo, protože z koutku mi začala stékat slina, která se mi nabalovala na kožich jak jsem šla. "Dobrý lov," řekla jsem, když jsem byla na doslech a pohlédla na Stína. Byl Alfa on dával pokyn k lovu. A podle všeho jsem já, Vlče i Corvus byli na stejné rovině.

Odebrala jsem se tedy od nich kousek dál. Vylezla jsem na jedny z kamenů, kterých tu bylo požehnaně a sedla si na ně, abych měla hezký rozhled a zároveň, abych byla v zákrytu větru a tím pádem nenarušila celý lov svým pachem. Seděla jsem tu jako generál, který sleduje, jak se před ním rozprostírá na pláni šachová partie jeho válečného tažení. Kdybych uměla přemýšlet i o něčem jiném než jídle, možná by mě tahle spojitost napadla. Jenže mě napadlo jen to, že mám celkem hlad. Zůstala jsem sedět na svém místečku a trochu si poposedla, abych dobře viděla a ostrý kámen mne nebodal do zadnice. Nechtěla jsem mít proseděnou sedínku až se odsud budu vydávat dál. "Dobré ráno, co dneska máme v plánu?" Na kámen kousek ode mne přistál pan Brouček. Mírně jsem se zazubila. Brouka jsem měla ráda. "Budeme sledovat jak Vlče natrhne zádel Kašparovi, chceš se přidat?" zazubila jsme se na pana Broučka ještě jednou. Brouk si složil krofky a pohodlně se opřel o kámen, aby taky mohl představení v klidu sledovat.

"Pinču se vrátí... nemyslíš si, že je tak tupej, že by skočil ze srázu?" napadlo mě, ale místo strachu se mi v hlase odráželo pobavení. Vidět vlče, jak si to krásně kráčí a pak wuiíííí letí někam do pryč, jako tělo Styx, mě pobavilo. Nebyla jsem prostě ten typ, který by měl mateřský instinkt ochraňovat vlčátka. Uč se, nebo pojdi, to byla moje filozofie nejen pro dospělé, ale i pro vlčata. Jestli se jí nehodlali řídit, to už byl jejich boj. Mírně jsem se olízla, když začal Stín mluvit o ozkoušení Kašpara. "Při nejhorším můžem sníst jeho," podotkla jsem škodolibě, protože se mi popravdě už trochu sbíhaly sliny a vlčí maso jsem neměla dloooooouho.
Rozešla jsem se za Stínem a rozhodla se, že si budu držet odstup. Nechala jsem ho mluvit a pak se jenom podívala na Vlče. "Budu sedět támhle a sledovat, tak ukaž že jsi lepší, než tenhle Vořech," prohodila jsem vesele k Vlčeti a pak na ni spiklenecky mrkla. Byla to holka a byla to moje dcerka, takže bylo jasný, že jí budu v téhle párkové slavnosti naddržovat. Odebrala jsem se sednout si kus dál, abych mohla celý lov sledovat.

Kývala jsem hlavou, protože to fakt znělo dobře. Dobře znělo to, že vezmeme někoho na lov, ale hodbře znělo i to, že budeme mít něco k snědku. Moje bříško už začínalo být poměrně prázdné a ta prázdnota, se mi moc nezamlouvala. Olízla jsem si tlamičku a byla jsem připravena jít na lov hned. Ale bylo mi jasné, že nepůjdeme, hned. "Mohly bychom jít na vysokou, ulovit něco pořádnýho. Vzít Vlče a Pinču... Kde vůbec je?" zeptala jsem se, ale vlastně mě to ani moc nezajímalo. Kdo by to byl řekl, že budu muset někdy hlídat ne jedno, ale dvě vlčata.
Na můj nápad, že by mohla být dobrá ochránkyně z Vlčete, reagoval Stín poměrně kladně, takže jsem na sebe byla celkem pyšná, že jsem měla tenhle perfektní nápad, se kterým souhlasil i samotný Alfák. "Ochránce by se hodil no ne..." broukla jsem a pak se oklepala, začínalo být jaro a to bylo dobře. Aspoň už nebudeme mrznout a snad po lovu ani nebudeme hladovět.

Koukla jsem na Stína jako vyvoraná myš, protože jsem popravdě nebyla úplně nadšená tím, že nás tu bylo víc. "Já bych ho pověřil lovem, pokud se vám teda můžu zapojit do konverzace....Brej den vespolek." Z mého kožichu vyletěl pan Brouček a posadil se mi rovnou mezi uši, jako by to byla nějaká jeho speciální vyhlídková věž. Byla jsem ráda, že ho konečně zase vidím a tak jsem se usmála. Mírně jsem pochybovala o tom, že se vůbec ještě kdy ukáže, když ho Vlče tak moc týralo. Kývla jsem hlavou, protože tenhle nápad se mi líbil. Já bych ho nevymyslela, takže bylo dobře, že někdo ho vymyslet uměl. "Poslat ho na lov nebo ho vzít na lov není blbej nápad."
Pak se začalo probírat Vlče. Podle Stínova úsudku byla chytrá a nebyla... no nebyla jako já. Což bylo dobře, nechtěla bych, aby musela řešit to, že je hloupá. "Může si skákat do xichtu komu chce... Přijde mi že je přímo materiál pro budoucího ochránce," zazubila jsme se, když už se tu určovala ta smečka a kdo kde bude. Nebo naopak nebude.

Následovala jsem Stína a nestěžovala si, protože... já si nikdy nestěžuju. Nejsem ten typ, co by si stěžoval i kdyby na to měl plné právo. Taky jsem ohledně konverzace čekala, až ji začne Stín, protože mi nepřišlo ok nějaký rozhovor vůbec začínat, když obcházíme hranice. A čekání se vyplatilo, protože Stín mne pochválil. Rozvrtěl se mi ocas, protože pochvalu jsem... Vlastně nikdy pořádně neslyšela. Většinou jenom výtky. Nikdy pochvaly. Byla jsem ráda. Byl to hezký pocit, když vás někdo chválí. "Nejradši bych ho zakousla," řekla jsem s možná až přehnanou radostí v hlase. Nikdo by neměl být nadšený, kdyby někoho zakousnul. Já ale byla.
"Nevím, jestli z něj něco bude. Je slabej," pronesla jsem a odplival si, protože i Vlče mu vyprášila kožich líp, než on mě. Marně se pokoušel jí zbavit až musel využít podle strom. "Neměl mlátit s Vlčetem o strom... Co když pak bude... tupá jako já?" řekla jsem a ani mi nedošlo, že Stína tohle fakt nebude zajímat. Prostě to byl jenom povzdech matky. Neurčitá otázka pro neurčitého adresáta.

březen 10/10
Vzpomínka na to, co se jí dělo byla drastická, protože si vzpomněla i na ty dvě vlčata, které jí někdo vzal. Netušila, který z bratrů vlčata uchopil a odvedl, protože byla magická. Možná měla být vděčná, že aspoň někdo z jejích potomků přežil, ale ona popravdě moc vděčná nebyla. Spíš cítila smutek, že o svoje první vlčata přišla a možná že to jí vzalo veškerou mateřskou lásku, kteoru by mohla pociťovat k Vlčeti. Nemohla vlčátka ani pojmenovat, než se změnila na prach nebo než jí je odebrali od těla. Jací asi jsou ti, co přežili? A vědí vůbec kdo je jejich matka? Hledali by ji, kdyby měli tu možnost nebo by se jí zřekli už navždy po tom, co udělala? A nezabili je potom, co Tasa utekla? Myšlenky byly moc náročné a Tasa se začala vracet zpět do lesa.

březen 9/10
Jedním z tyranů, které si vybavovala byl Shaitan a jeho bratr Belial. Pamatovala si je až moc dobře. Ne, že by snad chtěla, ale takové vzpomínky jeden nedostane ze svého mozku asi nikdy. Zvláštní, že na hlas bratra si nepamatuje, ale hlas těhle dvou by poznala kdekoliv i v hučícím davu nebo řvoucí vřavě bitvy. Zachvěla se a musela potlačit kníknutí, které se jí dralo hrdlem nahoru. Vzpomínky na to, co jí dělali a na to, jak dopadla její vlastní vlčata. Byla z toho celá vyděšená a tak se raději zvedla a rozhodla se vyrazit zpět domů. Ne, že by se nějak těšila na Vlče nebo Stína, ale přeci jenom s nimi se cítila dobře a v bezpečí. Tady se začínala cítit úzkostná a pomalu si uvědomovala, že se začíná zmenšovat. Nechtěla být maličká.Už ne...

březem 8/10
Rodiče si na druhou stranu pamatovala dobře. Být vlče, které musí zápasit o každý kousek žrádla nejen se sourozenci, ale i s každým dalším byl záhul. Takže si vybavovala dobře rány, kterými ji otec cepoval, aby ji naučil, jak má fungovat... Jak bojovat, jak se ukrývat, jak stopovat. Všechno co se naučila, se naučila i se spoustou modřin a občasných zlomenin. Ale nikdy neukazovala, že je slabá nebo že ji něco bolí. Kdo byl slabounký nebo nemohl dál, toho smečka sežrala... doslova i obrazně. Nikdo nechtěl být na konci potravního řetězce když na to došlo a Tasa se tak naučila přežívat. Možná to jí pomohlo dostat se ze zajetí v tak neporušeném stavu. Nebo aspoň to si ona myslela. Jenomže možná byla víc narušená, než si připouštěla. Mírně se zachvěla, protože si vzpomněla na to, co prožívala.