Příspěvky uživatele

4/20

Zkoušel jsem to jakkoliv, jen aby se mnou komunikovali. Jejich hlasy mi dodávaly jistotu, že tu nejsem sám. Že mám možná šanci na to, že ještě můžu přežít. A jejich společnost mi dělala možná trochu radost. Cítit je, vnímat. To byly známky toho, že žiju, nebo ne? Tohle jsem nemohl chápat, alespoň ne v mém věku a s mými vědomostmi. Ale dostával jsem prvotřídní školu. "Slyšíš mě?" Ozval se hlas a já ihned zbystřil. "Tohle nemůže být to vlče, o kterém jsme slyšeli," řekl další hlas. Zamračil jsem se. O čem to mluví? Jaké vlče? Co se to děje? Ohlédl jsem se. Zase jsem ucítil hned několik pohledů. Jiným by z toho naskakovala husí kůže, mě už ne. Začínal jsem si na ně zvykat. "Jaké vlče?" Zeptal jsem se jich. Nejistě jsem při tom přešlápl. Jazyk se mi začínal rozuzlovat, začínal jsem chápat to, o čem mluvím. Tady se možná baví o mně. A tohle muselo být důležité. "Měli jsme vzít jeho bratra," ozval se další hlas. "Nestál by za náš čas," podotkl jiný hlas. Zastříhal jsem ušima. "Kde je?" Houkl jsem do prázdna, ale nikdo mě očividně neslyšel. Proč?

3/20 - Báseň

Tohle nebyla situace, na kterou bych byl připravený. Může být na tohle vůbec někdo připravený? Byl jsem v černé tmě, kterou jsem moc dobře znal. Bylo to jako kdybych byl doma. Ale jako doma to tady rozhodně nebylo. Žádné kožešiny, žádná rodinná pohoda. Zkrátka nic, na co bych byl zvyklí. Pokud byl tohle výplod nějakého fóru, já bych se rozhodně nesmál. Ale zároveň jsem se nebál. Byl jsem zvědavý. Byl jsem zmatený z toho, jestli jsem naživu, nebo ne. Všichni se mi smáli, ovšem něco na tom přece jenom muselo být. Moc si nepamatuju, co se tehdy stalo. Ale teď jedno bylo jasné, byl jsem tu sám. Nikdo nikde nebyl.
Rozhlédl jsem se kolem a kolem. Zavřel jsem oči, zdá se že jsem ty přízraky na chvíli ztratil ze svého uzavřeného pekla. A cítil jsem se sám, to se mi nelíbilo. Bylo tu prázdno, to byl ten problém. A tak jsem se nechal vést svými emocemi. Čekal jsem možná trochu, že tu se mnou někdo bude. A možná se jenom skrývali ve stínech.

"Vzpomínky se ztrácejí,
možná přijdou později.

Moc jsem toho nezažil,
i když jsem se moc snažil.

Proč jsem skončil v temnotě,
takhle to snad chodí v životě?

Měl jsem snad být silnější,
tak proto jsem tu teď zdejší?"

Otevřel jsem oči, cítil jsem na sobě zase ty pohledy. Už jsem nebyl sám. Byl jsem zase s nimi. Budou se mnou mluvit? Zeptal se můj hlas. Přejel jsem všechny temné kouty od hlavy až k patě. Ale nikde jsem neviděl něco, co by připomínalo vlka. Ale cítil jsem ty pohledy, které mě možná na jednu stranu děsily, na druhou? Jsem si zvykal. Co bude teď? Neslyšel jsem smích, i když možná tam někde vzadu opravdu byl. Protáhl jsem se a čekal, kdo se ke mě ozve. Hodlal jsem ale bojovat, já se takhle brzo nevzdám. Pokud existuje šance vrátit se zpátky mezi své, tak jsem byl ochotný pro to udělat cokoliv.

2/20 - 1000x 2

Nejistě jsem našlapoval, rozhlížel se. Vyděšeně jsem se cukal. Hledal jsem stále svoji maminku, nebo tatínka... Nebo mé sourozence. Vždyť to nebylo tak dávno, co po mě moje sestřička skočila. A teď? Byl jsem v nějaké černé díře, nebylo o moc jiná než ta, ve které jsem se narodil a kterou jsem znal. Ale přišla mi prázdná a zároveň hodně plná. Všude jsem slyšel hlasy, ošíval jsem se a nebyl jsem ve své kůži. Cítil jsem na sobě oči, oči tak tvrdé a prázdné, že by do mě udělali i díru. Nerozuměl jsem tomu, proč jsem tady. Kde je máma? Ptal jsem se stále. Nejistě jsem při tom přešlápl, před chvílí se mnou někdo mluvil, ale teď to tu bylo zcela prázdné. Sklonil jsem hlavu, smutně při tom koukal do stran.
Tohle se mi rozhodně nelíbilo. Sice se to podobalo mému domovu, ale... zároveň to bylo tak jiné. Žádná kožešina, žádné známé hlasy. Na zádech jsem cítil husí kůži, která způsobovala to, že se na mě někdo dívá. Z tmavých koutů, jako by na mě mělo vyskočit nějaké nebezpečí. Potichu jsem si zavrčel. Tohle není poslední štace, jak říkala, nebo jo? Zůstanu tady? Smutně jsem si povzdychl. Zhluboka jsem se nadechl. Ale necítil jsem skoro žádné pachy, nic co by naznačovalo domov. Jako bych snad ztratil i čich, cítil jsem tu jenom zatuchlinu, jako by něco umíralo, ne že bych to ovšem znal. Mám tak málo vzpomínek na svou rodinu. Uvidím je ještě? Ptal se můj vnitřní hlas. Nepříjemně jsem při tom stáhl uši ke krku. Když jsem uslyšel podivný zvuk, jako by do mě hrom udeřil. Začal jsem couvat, až mi zadek skončil na jedné straně. Sledoval jsem to tady všechno, nedalo se kam moc jít. Ale přesto tohle místo mělo spoustu temných koutů. Ta neskutečná spousta očí, co mi propalovala díru do mého malého těla.
Nepřišel jsem si, že bych byl nějak malý. Má sestřička musela být o něco menší. Já si přišel celkem mohutný, měl jsem buclaté nožky, i když jsem ještě nepozřel ani maso. Takhle mě stvořila příroda, nebo maminka s tatínkem. A že mi mléko očividně propívalo. Jak dlouho jsem nejedl? Potřebuji vůbec jíst? Proč nemám hlad? Všiml jsem si toho. Tohle bylo rozhodně divné. Kolem mě však najednou něco prošlo, nebo to tak vypadalo. Stín, který se mihl ve světle a pak zase zmizel. "Malý, slabý, nepotřebný," opakoval. Ale tenhle hlas jsem neznal, byl úplně jiný. "Má šanci, podívej se na něj," řekl zase jiný hlas. Byl jsem z toho všeho zmatený. Žádný z těch hlasů rozhodně nepatřil nikomu známému. Navíc ten tón se mi zařezával pod kůži. Bylo to nepříjemné, jako by do mě někdo právě kousnul. Nejsem slabý! Chtěl jsem mluvit, ale přes jazyk mi to ještě úplně nešlo. Vydával jsem zvuky, ale mluva ještě nebyla tak úplně dobrá. "Co je na něm k světu?" Zeptal se další hlas. Vyděšeně jsem při tom pohlédl tím směrem, ale nic tam nebylo. Napřímil jsem se a zároveň zamračil. "J-já žiju!" Vykoktal jsem ze sebe a při tom si dupnul. Věřil jsem v to, co jiného bych dělal tady? Na tomhle chladném a studeném místě? Na místě, kam vlčata rozhodně nepatří. Nepřišlo mi to děsivé, i když ve skutečnosti opravdu bylo. Ale... neviděl jsem toho ze světa moc, možná tohle byla nějaká zkouška, dospěl jsem moc brzo. "Vážně si to myslíš, chlapče?" Ozval se hlas, uvízly mi ty slova v hlavě. "Ano," houkl jsem zamračeně a při tom jsem bojovně vyštěkl.
Najednou se celým tímto místem ozval smích, smál se mi. Několik smíchů přes sebe, které způsobovaly velmi divný pocit. "Ukažte se," naléhal jsem. Zůstal jsem stát, dokonce jsem udělal i krok dopředu, abych se neopíral o stěnu. Ale slyšel jsem jenom smích. "Ještě ne vlče," houkl jiný hlas, byl tak blízko že jsem doslova uskočil. Jako by stál vedle mě. Ale tam nikdo nebyl. Jako by se v tom okamžiku všechno vypařilo. Byl jsem tu sám. Hlodalo to ve mě, hledal jsem odpovědi ale nikde nebyly. Já jsem tu byl sám, necítil jsem na sobě už ani oči. Žádné z nich.
Zůstal jsem tu sám. Posadil jsem se a úhledně si při tom poskládal tlapky. Seděl jsem vzpřímeně a čekal, jako by mě měl vyzvednout můj tatínek a odvézt domů. Ale on se k tomu neměl, nebyl tu. Byl jsem tu úplně sám. Já jsem přece naživu, nebo ne? Hlodalo to ve mě. Ještě před chvílí jsem tu byl, živý a zdravý. Jen jsem si potřeboval odpočinout. To bylo to jediné, co jsem potřeboval. A když jsem otevřel oči, byl jsem tady. Úplně sám. Co je tohle za kouzla? Zvědavě jsem zastříhal ušima. Sice jsem se za začátku bál, ale teď? Přišlo mi to... tak pravé, reálné. Tohle musí být nějaká záhada. Možná jsem se dostal do nějaké lumpárny. "Drž se chlapče," ozval se hlas. Zvedl jsem hlavu a zadíval se do jednoho temného kouta. Tam jsem cítil přítomnost nějakého tvora. "Tohle nebude jednoduché," ozval se znova. Byl tu nejspíš sám, alespoň teď. Postavil jsem se a zamířil za ním. Ale když jsem se přibližoval, začínal jsem cítit, že jeho přítomnost už tady není. Chtěl mě varovat. Byl jsem moc malý na to, abych tohle všechno pobral, ale já... se snažil rozpoznávat tóny. Některé byly zlé, jízlivé a bodavé, ale některé... z nich mi chtěli pomoci. A z těch jsem chtěl těžit.
Protáhl jsem se a rozhlédl se. "Co jsem udělal?" Zeptal jsem se do prázdna. Proč nejsem doma? Proč nejsem s mou rodinou? Ptal jsem se stále, ale na to mi nikdo neodpovídal. Slyšel jsem jenom zvuky, které jsem neznal. Praskání, smích... který mi absolutně nebyl příjemný. Tohle místo bylo děsivé, ale vzhledem k tomu že jsem ještě nic nezažil to vlastně děsivé nebylo. Bylo to přirozené. "Budu bojovat," zamračil jsem se. Ať chtěl kdo chtěl, mohl se mi vysmívat, nebo na mě ukazovat, tak ať! Já budu bojovat za svůj život, pokud je tohle cesta, tak jsem připravený do toho jít s plnou sílou. "Vidíte?" Ozval se hlas, který se mi zaryl do mé mysli. Teď už nebyl slyšet smích, spíše jako by ostatní přikyvovali, aniž bych je slyšel. Hrdě jsem se při tom postavil, jako takový výstavní postoj. Tak si mě prohlídněte, o to jde? Zamračil jsem se. Sice jsem měl nudli v nose, ale bylo mi to jedno. Já tohle dám.

1/20 - 1000 1x

Nevím, co jsem si v té chvíli myslel. Jen že jsem unavený, že jsem tak moc unavený, že musím spát. Byl jsem šťastný, obklopený rodinou. Vždyť to byla hra. Pamatoval jsem si Satori, tak pojmenovali moji sestru, vlastně jednou. A pak Zestra, ten se očividně ujmul do role chlapa rodiny. A já jsem byl kde? Možná jsem neměl sílu se dostatečně projevit. Zkrátka jsem usnul, slyšel jsem hlas, který mě volal k sobě.
Když jsem znova otevřel oči, cítil jsem se líp, Mohl jsem volně dýchat, zhluboka a nic mě netížilo. Postavil jsem se na nohy, pořádně jsem otevíral oči. Rozhlížel jsem se a čekal velkou hromadu. Radost ze strany sourozenců a že si můžeme hrát. Ale nikdo takový nepřicházel. Byl jsem tu sám, ale zároveň jsem cítil pohledy ze strany všech koutů. Tartaros. Pamatoval jsem si své jméno. Hrdě jsem se rozhlídl. A doufal, že rodiče budou za rohem, nebo můj bratr, či sestra. Začínal jsem si zvykat na to temno, které všude vlálo. Cítil jsem, že bych měl být ve svém domově. A pořádně jsem se konečně vyspal, do plné síly, ale tak tomu nebylo. Zaměřil jsem svůj pohled do temného koutu. Tam se něco hnulo, ale vmžiku to bylo pryč. "Moc slabý," slyšel jsem v duchu. Zvědavě jsem zastříhal ušima. Pochytil jsem jenom málo slov, kterým bych rozuměl. "Moc malý," poslouchal jsem dál.
Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu. Přišlo mi to jako hra, že by si to pro mě někdo přichystal? Možná. Každopádně nemohl jsem si pomoci, měl jsem nepříjemný pocit z toho, co jsem cítil. Že mě někdo sleduje. "Nepřežije, proč ho vybrala?" Ptal se další hlas. Bylo jich tolik, že jsem se přestával zcela orientovat. Ani jeden hlas nezněl tak, jak bych si pamatoval. Nepatřil mamince, ani nikomu kdo byl tehdy v jeskyni. Zamračil jsem se a pomalu se stavěl na nohy. Konečně jsem se držel tak, abych nespadl. A šel jsem sebevědomým krokem dál. "Podívej se na něj," promlouval hlas dál. Nepříjemně jsem se ošil, jako by mi někdo líznul na kohoutku. Bylo to zlé znamení, tušil jsem to. Ale přesto jsem se nebál. Moc jsem ze světa nepochytil. Jen jeskyni a rodinu, tady to bylo podobné. Jen mi chyběla ta rodina. Nakrčil jsem nos, snažil jsem se něco říct, ale moc dobře to nešlo. Netušil jsem, co vlastně říkám, takže to byla slova, která se moc nerovnala tomu, čemu vlastně měla. "Nepřežije," volal další hlas. Hledal jsem k němu tvář, abych pochopil, co vlastně říká. Postupoval jsem pomaličku dál, nejistě jsem našlapoval. Ty hlasy šli ze všech koutů, ale já se nedokázal plně soustředit, abych aspoň jeden z nich dokázal zformulovat do klasické podoby. Zamračil jsem se. Najednou se něco hnulo v koutě.
"Nemá tu co dělat," Ozval se hlas a já se otřel o kraj jeskyně. Vyskočil jsem celkem vyděšeně. Podíval jsem se, možná v domnění, že je tam můj táta, nebo máma. Ale nikdo z nich tam nebyl, byl to jen stín, co se plížil kolem. A najednou zmizel a já se ocitnul zase sám. Proč já? Kde je táta? Zamyslel jsem se. To on mě pojmenoval. To on mi dal důvod k žití. Jenomže tady nebyl, byl jsem tu sám. A všude kolem byli bubáci. Nejistě jsem se znova ohlédl, ale nic se tam neskrývalo. Co jsem udělal? Proč tu jsem? Volal na mě můj vnitřní hlas. Ale já netušil, možná jsem něco provedl, možná jsem něco udělal. Ale co jsem udělal špatně?
"Smrt ho ušetřila," řekl jízlivý hlas. "Smrt ho možná nechala na živu," řekl ten druhý. Ohlížel jsem se, ale nikoho neviděl. Zděšeně jsem spadl na zadek a zůstal sedět. Všechno kolem se začalo smát. Trvalo to možná minutu, až najednou všechno utichlo. Byl klid, ticho po pěšina. Kecl jsem si na zadek a jednoduše seděl. Možná si užíval to ticho, poprvé v životě jsem ho slyšel. Vydechl jsem, když v tom jsem to znova uslyšel. "Nepřežije," znova. Zavrčel jsem. Proč bych neměl přežít? Proč já bych měl být ten špatný jedinec? Můj bratr se korunoval do hlavy rodiny, očividně. Považoval se za důležitého. Ale já jsem byl taky důležitý, nebo ne? Co bylo synonemem pro ne-duležitého? Takhle neskončím. Nemůžu. Volal na mě můj vnitřní hlas. Možná jsem byl malý, nezajímavý, zcela slabý. Ale já byl aspoň někdo. "Tvrdí že je výjimečný," řekl hlas po mé pravici. Podíval jsem se tam, ale nikdo tam nebyl. Co se to děje? Ptal jsem se v duchu. "Není," pověděl hlas po mé levici. Uskočil jsem. Ihned jsem uskočil do strany. Ale také tam nikdo nebyl. "Bude," promluvil hlas opět po mé pravici. Cítil jsem k němu větší náklonost. Takže jsem se snažil si ho představit. Zadíval jsem se do temnoty a v ní opravdu viděl siluetu.
Ta silueta vypadala jako vlk. Nebo měl alespoň takovou tvář. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Bu-bák," zopakoval jsem to samé, co jsem řekl těsně před svou smrtí. Nějak takhle ovšem vypadal. "Přežiješ," promluvil hlas, jako by mi přišlo, že se tajemná postava i usmívá. Dost mě to ovšem děsilo. Krčil jsem se někde u podlahy. "Proč?" Zeptal jsem se, neuměl jsem zcela dobře artikulovat. Ani říct to, co jsem opravdu chtěl. "Tohle není poslední štace," volal na mě hlas. Což mě alespoň trochu uklidňovalo, ale tak bych to zcela neřekl. I tak jsem se třesl. A třes se projevil i v mé přední tlapce. Té levé, cítil jsem to, jako bych ji zcela nemohl ovládat. "Musíš se prokázat, že za to stojíš," promlouval ke mě hlas. Ale když jsem mrkl, byl pryč. Neviděl jsem ho a při tom jsem ho měl teď před očima. Zmateně jsem se rozhlédl. Vyskočil jsem do vzduchu a otočil se, hledal jsem ho ve všech temných koutech, ale nebyl tu. Kde je? Bral jsem to možná jako hru. Naivní hru, která mě k němu volala. Zastříhal jsem ušima, zvědavě jsem se přiblížil. Nejistě jsem našlapoval, nenápadně hlavu dal níž, zvědavě jsem naklonil hlavu, jako kdybych něco zkoumal. "Soustřeď se mládě," řekl zcela neznámý hlas. Otočil jsem se, ale viděl jsem jenom černou tmu. Nikdo nikde, ovšem... když jsem se na to zaměřil, ta černá tma přece jenom měla nějakou strukturu těla. Viděl jsem ho tam, jak stojí, jeho siluetu. Byla průhledná, ale jakmile se na mě podíval, zmizel. Uskočil jsem do strany, ne že bych se bál, ale jednoduše jsem se lekl.

Bylo to hrozně fajn období. Pomalu jsem se probouzel k životu a zase usínal. Viděl jsem své nejbližší a že jich bylo! Ale cítil jsem se s nimi opravdu dobře. Nedej bože v blízkosti mých sourozenců. Ten pocit byl naprosto k nezaplacení. Když jsem znova rozlepil oči, viděl jsem že se tu něco děje. Také jsem se přidal do her, ale velmi rychle jsem začínal být unavený. Nejzákeřnější ze všech byla očividně má sestřička, kterou pojmenovali Satori. Pichlavě jsem jí to ale vracel, co mi síly stačily.
Ten okamžik jsem se probudil a cítil jsem se dosti divně. Mžouravě jsem se díval na své rodiče, kteří nám zrovna dávali jména. Já jsem pochytil Tartaros. Bratr se snažil rozlepovat jazyk. Důležité, proběhlo mi hlavou. Očividně to nebylo jediné jméno, které bylo důležité. V tom jsem ucítil, jak po mě někdo skočil. Zamrkal jsem, viděl jsem dvojmo a nebylo to zrovna dobré. Těžce jsem dýchal, ten den bylo možná něco ve vzduchu. Chtěl jsem jí to ovšem vrátit. Za chvíli jako dělová koule jsem ucítil, že se přidal někdo další. Snažil jsem se chápat, co se vlastně děje. Smál jsem se, byl jsem šťastný, spokojený. Byla radost být obklopený svou rodinou. A určitě bych se měl přidat do sourozeneckých hrátek. To mi přišlo velmi důležité. Podíval jsem se do strany, kde jsem v temném koutě něco viděl. V ten okamžik jsem přestával mít cit v jedné končetině, ale neuvědomoval jsem si to. Tartaros, jsem Tartaros. Promlouval můj vlastní hlas v hlavě. Ale jazýček mi zcela nefungoval. Jedno oční víčko mi začalo padat. Nemohl jsem se bránit, neměl jsem na to absolutně sílu, takže jsem se Satori doslova poddat. I když můj duch byl stále při síle! Jenomže mě něco zaujalo.
V koutě, v tom temném koutě jsem viděl siluetu. Nemohl jsem rozpoznat úplně co to bylo. "Bu-bák," pískl jsem, ale ani jazyk mi už postupně nefungoval. Ač jsem se snažil artikulovat, už mi to tak úplně nešlo. Jedno víčko mi padlo, jazyk se mi zamotal. Začínal jsem ztrácet cit i ve všech ostatních končetinách. Nemohl jsem popřít radost, kterou jsem měl ze hry. Já jsem byl opravdu šťastný. Jenomže ta bytost se z koutu vynořovala a já začínal usínat. "Jdu si pro tebe," slyšel jsem jen ve své mysli. To bylo to poslední, co jsem pochytil, než mi hlavička spadla a já prostě usnul. Pak už se všechno ponořilo do černo černé tmy, děsivé a já se najednou cítil tak sám. Mozek jako by přestal fungovat a srdce následně přestalo tlouct.