Příspěvky uživatele

< návrat zpět

19/20

Navěky ztracený Tartaros, kníže pekel. Uvědomil jsem si. Možná tohle bylo moje jméno, tady v podsvětí, pekle nebo co je tohle za místo. Někde mezi životem a smrtí, kde jsem balancoval. Takhle to bude navěky, já zavřený v jeskyni se společností, která mi říkala jenom neurčité věci. Možná by mě to mělo dohánět k šílenství, ale to se nedělo. Spíše jsem to bral tak jak to je. Dávali mi indicie a já se jich chytal. S každou odpovědí přicházela jiná. Bavilo mě to. Mlsně jsem se při tom olízl. "Navěky," usmál jsem se. "Přesně tak," ozval se ten hlas a při tom se v dáli začal smát. Smích se však pomalu vytrácel. Nepříjemně mnou projela energie, ale já jí vítal.
Postavil jsem se a při tom se zhluboka nadechl. Čekal jsem, že tu teď budou všichni. Protože jsem stál nad tou zesláblou svíčkou, která se dala nazvat světlem. "Prošel jsem? Co bude dál?" Zeptal jsem se jich. Slyšel jsem funění, hlasy které si něco šeptaly a nebylo to pro mé uši. Který z nich mě vezme pod pažou a ukončí tohle trápení? Jestli se to tak dalo nazvat. Chtěl jsem vedení, potřeboval jsem vedení, které mi ukáže cestu. Ale jako obvykle... nic konkrétního. Nepříjemně jsem se ošil.

18/20

Ptal jsem se, ale nikdo nic. Nic co bych čekal, nebo očekával. Opět neurčitá odpověď, vlastně jich bylo víc, možná i desítky. Každá z odpovědí byla jiná, ale zároveň podobná. Povzdychl jsem si, zastříhal jsem ušima. Musím něco udělat, co by pomohlo se z tohohle dostat. Uvědomil jsem si. Ale šlo to vůbec? Už mi řekli, že tohle bude věčné. Tenhle zmatek, který jsem prožíval byl jenom můj. Neuměl jsem si v tom udělat pořádek.
Protáhl jsem se, zamlaskal. "Bude to on," projevil se jeden z hlasů. A při tom si nahlas zamlaskal. Poškrábal jsem se zadní nohou za uchem a naklonil hlavu. Neměl jsem už ani chuť si hrát. Nebo zkoumat. Chtěl jsem je jenom cítit, slyšet, že jsou tady se mnou. Že tady v tom tmavém pekle nejsem sám. Možná tu zůstanu, není to tady tak špatné. Uvědomil jsem si. "Jsem ztracený?" Zeptal jsem se. "Navěky, chlapče," ozval se jeden z hlasů, který dominoval. A já nevěděl, co si v té chvíli počít. Možná to takhle bylo lepší. Být skryt pod tou slupkou veškerého bince. A žít tady, tady obklopený těmi hlasy. Necítit nic, co by za něco stálo.

17/20

Najednou jako by se do téhle místnosti vhrnul život. Zase jsem slyšel šepot, jeden hlasitý, druhý tišší. Kryly se a já ničemu nerozuměl. Byl jsem tam, kde jsem byl před chvílí. V naprostém zmatku. Znova jsem se svalil k zemi a zavřel oči. Tlapkou jsem si schoval tvář a snažil se při tom uklidnit. Tohle jsem ty. Uvědomil jsem si. Ten zmatek, hluk, kdy jsem nevnímal sám sebe ale je. Tohle jsem byl já. Znova jsem se postavil a v ten okamžik? Začínal jsem se orientovat. Tohle sice možná bylo peklo, ale já se v něm učil chodit. Jako se vlčata učí hrát, zkoumají svět... já zkoumal smrt. A jaké to je být mrtvý.
Usmál jsem se, nebo spíše začal jsem se smát. Takhle malé vlče se sem nikdy dostat nemělo. Ale já jsem tu byl protože jsem byl výjimečný. Má cesta ještě nekončí, nebo ano? "Ještě nemáš vyhráno," promlouval ke mě hlas. A já zbystřil, přestal jsem se smát a hrdě se při tom postavil. Zamračil jsem se. "Co mám udělat?" Zeptal jsem se, ale opět se ozval ten smích, jako na začátku. Jako bych se ocitl zase na začátku. Znova ne, už jsem k nim našel cestu!

16/20

Kdo mi o ní řekne? Zeptal jsem se sám sebe. Byl jsem tu jenom já a tyhle hlasy, stíny, oči, nebo jak je nazvat. Přízraky? Povzdychl jsem si. "Umřel jsem?" Zeptal jsem se, ale v místnosti bylo ticho. Teď bych dal všechno za to, abych slyšel jejich šepot. Ten šum, který se tady celou dobu nese. Zkrátka cokoliv. Jenomže bylo ticho, úplné ticho a to se mi nelíbilo. Z tohohle se mi ježily chlupy. Ne z těch hlasů, pohledů, ale z té samoty. Tohle nebylo nic pro mě. "Tohle je šance," prohlásil jiný hlas. Ale ten vmžiku odešel.
Musel jsem to tedy vstřebat. Možná se něco stalo, ale tohle je dar. Jsem výjimečný, někdo mi dal druhou šanci, ona. Uvědomil jsem si. Ale kdo byla ona? To mi nechtěli říct, to mi řekne někdo jiný. Ale kdo? Vždyť jsem tady byl sám. Mého bratra nechtěli, chtěli mě. To já jsem byl to vlče, na které čekali. Půjdou tam kam jdu já. Nebo zůstanu tady a oni se mnou. Uvědomoval jsem si. "Kde jste?!" Volal jsem na ně. Nechtěl jsem tady být sám, samota mě děsila, už jsem si na ně zvykl. Sice jsem se o ně nemohl opřít, ale byly tady.

15/20

Začínal jsem si na svůj nový domov zvykat. Bylo tu pořád plno, pořád živo. Začínal jsem se orientovat i v těch hlasech. Občas se ozval nový hlas, čas od času se ozval ten starší. Nebylo to tak děsivé. Dokonce jsem se někdy i zasmál. Bylo fajn, že jsem tady nebyl sám. Ty pohledy mi už ani tak nevadily, začínal jsem si zvykat. I když jsem jim do tváře neviděl, jenom je slyšel. Občas se překrývaly a já se špatně orientoval. Ale naučil jsem se je oddělovat. "Kdo si mě vybral?" Zeptal jsem se znova. Už jsem se jednou ptal, ale odpovědi se mi nedostalo. Posadil jsem se a úhledně si při tom dal tlapky. Seděl jsem vzpřímeně, jako bych snad spolknul pravítko. Zaměřily se na mě, to jsem cítil. Neděsilo mě to. Jen jsem se nad tím usmál. "Poznáš ji," projevil se další hlas. Podíval jsem se tím směrem do temnoty, černo černé tmy. "Řeknou ti o ní," řekl další hlas. "Kdo?" Doplnil jsem otázku. Jenomže bylo zase ticho. Byl jsem tu sám, zcela sám. Žádné pohledy, žádné stíny, prostě nic. Zvedl jsem se a začal je v té temnotě hledat. V té černé místnosti - jeskyni, ale nikdo nikde nebyl.

14/20

Moc malý, moc slabý, výjimečný, silný. Byl jsem z toho kompletně zmatený a nedokázal se zorientovat. Jsem mrtvý, ale zároveň nejsem mrtvý. Povzdychl jsem si. Je to dar, který si sebou ponesu, je to dar nebo to není dar? Dary jsou od toho, aby se přijímaly a pokud šlo o tohle, měl bych ho vzít. "Pokud to je můj osud," houkl jsem a povzdychl si. "Zvládnu to," řekl jsem šeptajícím hlasům, které se přes sebe přely. Neměl jsem žádný oblíbený, bral jsem je tak, jak přišli. A snažil jsem se s nimi komunikovat, jak jsem se pomalu učil. Ale měl jsem v hlavě zmatek.
Zhluboka jsem se nadechl, abych to všechno vstřebal a uklidnil se. "Bude to už napořád," projevil se hlas. "Budeme tam, kde ty," projevil se další. Byl jsem z toho zmatený, ale možná jsem se konečně necítil úplně sám. Usmál jsem se, snad poprvé za svůj zdejší pobyt. "Pokud to tak má být," a při tom jsem cítil, jak se na mě někdo usmívá. Cítil jsem radost, hrdost. Vidíte? Zopakoval jsem si v duchu slova, které o mně před tím nepochybovala.

13/20

Tohle nebyla představa, po které by měl prahnout vlček v mém věku. Ale já se s tím smiřoval. Nebylo mi tady špatně, necítil jsem nic. Bolest, únavu, strach z toho že bych měl usnout a už se neprobudit. Tady jsem překypoval životem. Na rozdíl od některých hlasů, které mi přišly, že je to jejich poslední štace, jak už jsem to jednou slyšel. "Měl by znát pravdu," projevil další hlas. Začínal jsem z toho všeho cítit úzkost. Možná by mě i něco bolelo, kdybych to cítil. Ale v tuhle chvíli jsem tu byl zcela sám. A necítil prakticky nic. "Je moc mladý," utkvělo mi v hlavě. "Slabý," řekl jeden z dalších hlasů. "Nepochopí to," řekl hlas, který doslova převyšoval všechny ostatní. A bylo ticho. Někdo se cukal, někdo se otřel, ale nikdo nepromluvil. Když byli ticho, přišlo mi to mnohem horší, než když mluvil jeden přes druhého. Zastříhal jsem ušima, musel jsem se opravdu hodně soustředit, abych to všechno plně vstřebal. Vnímej detaily, poslouchej. Upozornil jsem sám sebe. Možná v tom byl ten zakopaný pes, úplně jsem neposlouchal. Snažil jsem se to pochopit, ale možná stačilo jenom poslouchat.

12/20

Už to ale vím. Ujelo mi v mé mysli. Narodil jsem se s darem? Jakým darem? Tohle měl být ten dar? Jedna zatuchlá černá díra s malinkým světlem a spousty hlasů. Neviděl jsem v tom dar. Dar byl třeba kus něčeho dobrého, nebo... radost ze života, něco podniknout, něco udělat. Ale tohle? Tohle byl můj dar? Proč? Co jsem udělal tak strašného, že jsem musel skončit tady. Někde mezi životem a smrtí. I když můj život už dost možná skončil. Nebo skončí, nebo já nevím už čí ani jsem. Povzdychl jsem si. Byl jsem tak zmatený, že to bylo doslova čitelné z mé tváře.
Zavrtěl jsem svým ocáskem ze strany na stranu. "Bude to dobrý, zvykneš si," projel mi hlavou další hlas. Patřil vlčici, velmi staré, hodně staré. Byl chraplavý a nezněl rozhodně energicky. "Takže tady zůstanu?" Zeptal jsem se narovinu. Jeden z hlasů se začal smát. "Ticho!" Prohlásil další hlas. Očividně se už tak plně smát nemohli. Ale já zůstal zaklíněný v nějak... podivné události? Nebo nevím jak jinak bych to nazval. Možná to bylo vážně špatně, že jsem tady byl. Zůstanu tady s nimi, budu tu růst a umřu tady, po boku starců.

11/20

Zůstal jsem napjatý, stál jsem tam jako socha a čekal, kdo mi co poví. Možná bych se měl ošívat, brát to jako hru, ale já jsem chápal, že tohle hra nebyla. Očividně tu byli protože jsem tady byl já. A oni tu byli kvůli mě a já se poprvé v životě cítil, že jsem možná trochu důležitý. "Jednou přijde vlče, které díky nám vzroste," prohlásil jeden z hlasů. Tohle měla být ta jejich legenda, nebo jak to říkali? Mohl jsem jenom hádat, hledat smysl v tom, v čem vlastně ve skutečnosti ani nebyl. "A?" V čem jsem byl tak výjimečný, proč jsem tu byl? Proč mě tady držely? "Jak?" Zeptal jsem se jich a zamračil se při tom. Neměl jsem pravidelné zbarvení, nebyl jsem tak hezký jako můj bratr, nebo sestra. Měl jsem odchylky, bylo to kvůli tomu? Možná. Každá má půlka těla byla jiná, nebyla souměrná. Ale s mou barvou to očividně nemělo nic společného, což mě možná děsilo ještě víc. "Je to už v tobě, narodil ses s darem," řekl jeden z hlasů, hned na to se ale ozval další. "To nesmí vědět!" Sykl další hlas a já uskočil, zase jsem byl na nohách.

10/20

Sesunul jsem zadek na zem a sklonil hlavu. Zavřel jsem oči a doufal, že bude ticho, ale ne. Ty šepoty zvyšovaly svoji hlasitost. A mě z toho šla hlava kolem. Nemohl jsem se soustředit na sebe, zároveň ani na ně. Zamračil jsem se, hlavu jsem měl doslova jako šarpej. Takhle to nešlo, nemohl jsem uvažovat, nemohl jsem přemýšlet a hlavně... nemohl jsem to být já. Ty hlasy ze mě chtěly něco vybudovat. Ale já jim vůbec nerozuměl, šeptaly a říkaly věci kterým jsem nerozuměl. "Ticho!" Vypískl jsem. Potřeboval jsem to. Můj hlas se odrážel od stěn všude kolem. A najednou všechno utichlo.
Ty pohledy ale ne, ty jsem cítil na svých zádech, prsou i tváři. Zkrátka úplně všude. Když jsem otevřel oči, byl jsem tu opět sám, ale pohledy tu byly. Měl jsem jejich pozornost. Teď můžu mluvit. Napadlo mě. Možná tohle byl ten čas, kdy položit tu správnou otázku. Jenomže na co jsem se to chtěl zeptat? Měl jsem tolik otázek, ale mohl jsem vybrat jenom jednu. "Co jsem zač?" Zeptal jsem se. Doufal jsem, že ke mě budou upřímní a jeden z hlasů se snad možná ozve.

9/20

Naklonil jsem svou tvář a sledoval svou pravici. Tam jsem cítil, že se na mě někdo dívá. Někdo, kdo mě doslova probodával pohledem. Díval jsem se svou temnější půlkou tváře. "Nevěřím mu," prohlásil hlas. A pode mnou jako by se propadla podlaha. Netušil jsem, co jsem udělal a proč jsem tady. Ale proč o mně někdo vůbec pochyboval? Co jsem měl dělat? Nebo co mám dělat? Co mám udělat proto, aby mi zdejší veřejnost dala za pravdu? Jak jim dokázat, že jsem možná to vlče, o kterém tady mluví, ale vůbec nechápu proč. "Říkala, že dorazí," promluvil hlas po mé levé straně, má světlejší půlka se podívala tím směrem. "Proč by poslala slabý kus?" Zeptal se další hlas. "Nejsem slabý," upozornil jsem je a při tom se znova postavil a zamračil se. "Jsem to já," řekl jsem, ať to znamenalo cokoliv. Já jim ukážu. Promluvil, přece... ty hlasy, ty šepoty, to byli moji kamarádi? Nebo snad ne? Tak nezbývalo nic jiného, než jim ukázat, že jsem to vlče o kterém očividně mluví. "Říkali tomu legenda, legendy se občas zakládají na lži," promluvil hlas, který mi doslova pil už krev v žilách.

8/20

Co to má znamenat? Druhé šance se nedostávají. A já ztratil hned na začátku tu první? Jak? V duchu mi šlo komunikovat tak snadno, ale když jsem měl mluvit. S přízvukem vlčete to šlo dost těžko. Zároveň jsem měl zoubky jako jehličky, výslovnost prakticky nulová. Ale hodlal jsem bojovat do posledního dechu. Nenechám to jenom tak. "Budou na tebe hrdí," promlouval hlas. Tenhle jsem opět nepoznával. Všechny mi splývaly v jeden. Bylo těžké se v tom počtu orientovat. Abych dal význam jednomu, který se za chvíli zase ztratí. "Jsi výjimečný," uznal další hlas. Pokrčil jsem rameny. Já si výjimečný nijak nepřipadal. "Tady se nehraje?" Zeptal jsem se. "Hraní není pro tebe, maličký," upozornil mě přísně hlas. Možná jsem měl v jednu chvíli touhu něco kousat, po něčem skočit, jenomže jako by se to všechno vytratilo. "Ty to nemáš zapotřebí," prohlásil další hlas, tenhle jsem už poznával. Byl to ten starší, moudrý. Povzdychl jsem si. Tohle měl být snad věk, kdy bych si měl hrát, nebo ne? Očividně jsem něco velmi špatně pochopil a tohle mě má formovat.

7/20

Povzdychl jsem si, možná kdyby moje představivost byla lepší, možná bych se odsud dokázal dostat. Nad hlavou jsem měl trochu světla, ale to bylo tak celé. Možná se odsud můžu dostat ven, jak to ale venku vypadá? Zeptal jsem se. Představoval jsem si všechno možné, ale nedokázal jsem to doladit do detailu. Místo toho jsem zůstal sedět na místě. Nepochyboval jsem o tom, že jsem si tohle možná zasloužil. Možná to takhle opravdu mělo být. A já už svoji rodinu nikdy neuvidím. Navěky věků zůstanu tady, s těmi hlasy a šepotem, který vládl všude kolem.
"Něco v tobě viděla," promlouval hlas. A já stále nechápal, o kom mluví. "Druhá šance, ty se nedostávají," projevoval další hlas. A já se ohlédl. Toužil jsem po tom někoho vidět. Někoho možná i obejmout, cítit teplo a blízkost. Ale to nebylo na pořadu dne. Tohle bylo zkrátka jiné. Tohle místo k tomu nebylo určené. Jsem snad na místě, kde rodiče nechtějí své vlčata? Napadlo mě. Možná to tak vážně bylo, já byl nechtěný. Možná si chtěli nechat jenom sestřičku a bratra a mě pak dali sem. Do místnosti ze které se nedá dostat.

6/20

Cítil jsem, že jsem možná něco opravdu zaujal. Takže jsem si toho byl vědom, ale ne že by mi to lechtalo ego. I když... možná ano. Tohle byl možná výjimečný moment. Moji sourozenci tady nebyli a na mě hleděli desítky očí. A já se nebál, neschovával jsem se před nimi. Ukazoval jsem se v plné síle. Zastříhal jsem ušima a poslouchal, jak hlasy mluví. Zavřel jsem oči a snažil se slyšet, co ke mě vlastně mluví. Moc tomu nerozumím. Slyšel jsem své jméno. "Tartaros," ale to je tak celé. Byly tak tiché, že jsem to nemohl rozpoznat. Znali mě. A já neznal je, což mi opravdu dost vadilo. "Kdo jste?" Zeptal jsem se jich a v tu ránu všechno utichlo. Ale oči jsem opět cítil, bylo to zvláštní, nebezpečné, ale tak lákavé. "Dala ti šanci," promluvil hlas. Zvědavě jsem zvedl hlavu. "Ale kdo?" Žádal jsem o odpovědi. "Ona," prohlásil další hlas, ale tím to zase na chvíli utichlo. Zase jsem se posadil. Necítil jsem hlad, pachy a necítil jsem ani únavu. Což mi začínalo pomalu a jistě dávat smysl. Co když jsem opravdu... polkl jsem, nešlo mi to ani přes mysl, natož přes pusu.

5/20

Přešlápl jsem z jedné tlapy na druhou, přiblížil jsem se k jedné ze stěn. Hledal jsem nějakou skulinku, do které bych mohl vlézt. Ale nic tu nebylo, tady rozhodně nebyl žádný východ. To mě docela zaráželo. "Jak jsem se sem dostal?" Zeptal jsem se, když jsem totiž obešel celou místnost, nenašel jsem vchod, ani východ. Nebylo na tom snad něco divného? Pro někoho děsivé, pro někoho přirozené. Mluvil jsem na sebe. Zamířil jsem zase zpátky do středu celé místnosti, kde bylo malé světlo. Jako bych snad stál na podiu. Možná se mnou budou mluvit aspoň takhle. Napadlo mě. Byla to rozhodně možnost. Za sebou jsem ucítil lehký vánek, až se mi postavily chlupy na zádech. "Vidíte?" Ozval se hlas, tenhle byl ovšem hrdý, ten jsem ještě neslyšel. Hádal jsem, že to byl hlas staršího vlka. Cítil jsem hrdost, protože jsem možná zaujal někoho důležitého. Jenomže v tu ránu byl ten hlas pryč, stejně tak i jeho oči. Ale byla tu spousta dalších. Ty ale v tuhle chvíli zcela mlčely.