Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále jsem Namaari poslouchal, rozhlížel jsem se ovšem po lese. Stále tu bylo velké množství hluku, které jsem mohl slyšet. A byl jsem zkrátka zvědavý. Zastříhal jsem ušima. Byli jsme tu proto, abychom zastavili Zurri a mé sourozence v cestě za... mou záchranou? Asi takhle by se to dalo popsat. Pomyslel jsem si. Jsou pryč. Přišla mi myšlenka. Díval jsem se na tu příšernou atmosféru tady. Bylo tady spousta sněhu, z tlamy mi šla pára a přišlo mi, že je mi zima. Nepříjemně jsem se při tom oklepal. V ten moment, jako by se mi do hlavy dostalo něco, co tam bylo uvízlé. Stále to bylo v oparu. Ona. Uvědomil jsem si. A po chvíli jsem to slovo slyšet několikrát, v různých tónech. Zdá se, že mi to někdo podsouval. Ona mi dala druhou šanci. Ale netušil jsem, kdo je vlastně ona. Možná jsem to věděl, ale zapomněl, nebo jsem to vůbec nemohl vědět, protože mi to nikdo neřekl. Povzdychl jsem si. Zvedl jsem proto hlavu a díval se směrem k nebi. Viděl jsem ho úplně poprvé a viděl tak sněhové mráčky. Prosím prosím, nemohlo by být trochu tepleji? Prosil jsem ji tam nahoru, mé božstvo, tu která mi dala druhou šanci na život.
Povzdychl jsem si. Netušil jsem, koho jsem vlastně žádal, ani po kom jsem to chtěl. Měl bys být rád, že vůbec něco cítíš. Upozornil jsem se, nebo to byl někdo jiný? Možná. Když jsem se ovšem zahleděl na jedno místo, uviděl jsem bílého zajíce. Byl tak bílý, jako sníh, byl tam? Nebo jsem ho viděl jenom já. Podíval se na mě, jeho uši byli šíleně dlouhé. Přišlo mi, že se na mě usmál a pak se ztratil někde vpředu. Vážně prosím. Vyšel jsem vstříc lesu. "Studí to," houkl jsem na Namaari. Ona na to možná byla zvyklá, ale já rozhodně ne. Všechno pro mě bylo nové, ale zároveň se mi to líbilo. Líbilo se mi cítit, vnímat... Tohle jsem na tom místě neměl a byl za to vděčný. Zároveň jsem byl zvědavý na vyprávění Namaari o svém nevlastním otci.
Já chtěl najít svou rodinu a v tom šrumci, který najednou utichl se dalo lehce odhadnout, kam máme mířit. Byla tu i vyšlapaná cestička od dvou vlků. Poskakoval jsem tak ve sněhové cestičce směrem k nim. Za chvíli jsem už viděl známé tváře. A hlavně jsem cítil známý pach. Našel si je. Byl jsem stále zesláblý, ale ta eufórie byla šílená. Ohlédl jsem se, jestli je Namaari stále se mnou. Vynořil jsem se ze křoví a zůstal stát. Dala ti šanci. Zopakoval jsem si v duchu. Nezklamu ji. Ať JI byla kdokoliv. "Co se děje?" Zeptal jsem se a zůstal stát napůl zabořený ve sněhu. Hleděl jsem na tatínka a na maminku, jako bych po letech viděl staré známé.

Leonardo | Únor 2/10

Byl jsem překvapený z toho, co se tady právě teď událo. Že mě vlastně prvotřídně převálcoval a tvářil se u toho ještě pobaveně. Nikdy jsem si nepřišel nijak zvlášť upjatý, ale tohle? Na hry jsem úplně nebyl. A možná jsem tomu ani nerozuměl. Představil se, měl podivnou mluvu, nebo spíše ten tón. Jiná krev. Pošeptal mi hlas. Zdá se, že možná byl urozený, nebo zkrátka z jiného kraje. Moc jsem se v tom neorientoval. Amico? Překvapeně jsem zamrkal a ještě se ze sebe snažil střepat přebytečné vody. Označení. Zamyslel jsem se. Možná to znamenalo něco jako příteli, možná. "Tartaros, z Javorového lesa," řekl jsem, ale šlo mi to trochu přes zuby. Byl jsem z toho všeho překvapený. Hoď se do klidu. Poradil jsem sám sobě.
Zhluboka jsem se nadechl, začínal jsem to pomalu překousávat. Z vody jsem se dostal zpátky na souš, kde mi bylo víc než dobře. Posadil jsem se a při tom zastříhal ušima. Leo, jak mi dovolil mu říkat byl výřečnější a zdálo se, že má za ušima. Byl úplně jiná povaha než jsem byl já. Zdá se, že mě zcela perfektně vystihl. "To bys nechtěl," řekl jsem jednoduše. Špatně! Křikl na mě hlas v hlavě. "Teda..." Došla mi tak trochu řeč. Naštěstí to Leo rychle zamluvil, měl jsem vymyslet zábavu. Střelil jsem po něm ostře překvapeným pohledem. "Zábavu?" Zopakoval jsem po něm. Takhle se nejspíš má bavit. A to nebyl můj případ. Já rád sledoval, viděl jsem věci, které jiní neviděli. A měl jsem sebou neustále společnost, pohledy. Ale nejspíš to nebylo zcela normální. "Zábava, jasně," řekl jsem a letmo se usmál. Sakra, nic mě nenapadá, uvědomil jsem si. Díval jsem se kolem a kolem, ale bylo to tu totálně mrtvý. Teda až na ty vlny, občas se mi zdálo, že vidím rybu - která vyskočila z vody, ale nebyla to ryba, byla to průhledná voda. "Můžeme třeba něco... provést?" Zeptal jsem se ho a při tom zvedl trochu hlas v důraznější otázku. Na to by se mohl chytnout, vypadal jako průserář. To ty nejsi. Uslyšel jsem. Ticho. Hádal jsem se.

// Úkryt

Podíval jsem se na vlčici, která se mi snažila vsugerovat, že jsem nespal tady. Zamračil jsem se. Kde jinde bych spal? Zdál se mi ten sen, který možná pořád pokračoval. Stále jsem slyšel ty hlasy, ale věděl jsem, že jsou se mnou už navěky. Zamračil jsem se, tohle nedávalo smysl. Já byl přece celou dobu tady. Kam bych asi tak šel? Satori po mě skočila, ale já byl moc unavený na to, abych jí to vrátil. A tak jsem si na chvíli zdřímnul. A vrátil se zpátky. Mlč. Promluvil na mě hlas. "Divný," řekl jsem jednoduše. A mávl nad tím vlastně tlapou. Chtěl jsem vidět tatínka a maminku, také moje sourozence. Ale ti šli se Zurri mě hledat, očividně.
Takže jsem zkusil, že je zastavíme v lese. Vlčice vedle mě souhlasila, takže šla se mnou. Šel jsem poprvé do toho světla. A jakmile jsme zašli za roh naší jeskyně, musel jsem přivřít oči. Bylo tu tolik světla, že mě to na chvíli oslepilo. Tolik světla, to jsem si nedokázal představit. Namaari si ovšem myslela, že Zurri s mými sourozenci už bude pryč. Já si to ale nechtěl nechat připustit. Mezi tím jsem se jí zeptal vlastně na jméno. Namaari se rozmluvila, mluvila něco o tom, že se ztratila. A zároveň, že jí tatínek poradí, nebo pomůže. Přikývl jsem. Řekni něco. Upozornil jsem se. "To bude dobrý," prohlásil jsem, ale to už jsem byl venku. Z tlamy mi šla pára, byla tu zima. A panoval tu celkem hluk. Nemohl jsem ovšem mezi stromy vidět, co se vlastně děje. Rodiče jsou stále v lese. Nevím, jestli to byla moje myšlenka, nebo mi opět někdo našeptával. Zavrtěl jsem se. Zeptej se na to. Řekl jsem si dřív, než mi myšlenka vlastně prolétla hlavou. "Proč hledáš nevlastního tátu?" Zeptal jsem se Namaari a znova se zhluboka nadechl, ten vzduch mi šel těžko do plic. Zůstával jsem u vchodu jeskyně, nebyl jsem si jistý, jestli chci jít dál, když tu byl takový šrumec. A téma jsme měli, takže proč se na chvíli nezastavit.

Vedle mě to vlče začalo mluvit. Podíval jsem se na ni, přišlo mi to podobné, ale netušil jsem k čemu. Stále jsem měl hlavu jako ve snu. Znala moje jméno, to jsem si samozřejmě pamatoval. V hlavě jsem měl trochu šrumec, ale nevnímal jsem to. Možná jsem záměrně měnil svoje myšlenky do všech směrů. Byl jsem údajně pryč. Zamračil jsem se a hledal správnou odpověď. "Spal jsem," řekl jsem jednoduše. "Zdálo se mi," zamračil jsem se znovu. Podíval jsem se na své přední tlapky a přemýšlel. Jednu jsem stále cítil, že byla slabší, nebo spíše celé jedna polovina mého těla. Ale mohl jsem s tím hýbat s větší námahou. Nebude ti věřit, upozornil jsem se. "Byl jsem s novými kamarády, pak bylo teplo na žluté pláni. A pak jsem si přál se vrátit," pokrčil jsem rameny. Rozhodl jsem se to trochu zabalit do bublinkové fólie. "Divný sen," podotkl jsem, pro větší důvěryhodnost.
Zurri šla nejspíš se Zestem a Satori mě hledat. Proč by mě chodili hledat, když jsem celou dobu tady? "Možná je ještě stihneme, aby nikam nechodili," navrhl jsem a pomalu se stavěl na nohy. Bylo to jako pokoušet se poprvé chodit. Zkrátka jsem byl trochu nemotorný. Mé buclaté a mohutné nožky hledali tu správnou rovnováhu. Nic jiného mě nenapadlo, než to jít prozkoumat do světla. Jakmile jsem si byl jistý svým postojem, pomalu jsem začal plavat. A zamířil jsem ven. "Jak vlastně říkají tobě?" Zeptal jsem se jí, abych zahnal tu podivnou řeč, kterou jsem před malou chvílí ze sebe dostal. Vlastně jsem netušil jak se jmenuje, jméno možná padlo, ale v té době jsem měl nejspíš jiné starosti.

// Javor

Únor 1/10, Leonardo

Bylo už jaro, nebo možná se to blížilo k létu? Těžko říct. Já si zvykal na tu skutečnost, která tady panovala. Musel jsem se trochu rozhýbat. Moje půlka těla byla stále trochu ochablá a já netušil, jestli někdy budu úplně v pořádku. V hlavě jsem měl zmatek, ty hlasy, které se občas ozvaly a začínaly přes sebe řvát, čas od času to bylo zkrátka nesnesitelné.
Došel jsem ovšem k nedalekému pitnému zdroji. Byl jsem možná poprvé takhle sám. A chtěl si trochu užít té samoty. Ticho! Upozornil jsem svou hlavu. Soustředil jsem se na to, aby se žádný hlas nedostal do popředí. Dej si pozor, řekl mi hlas v hlavě. Už to fakt stačí! Zavrčel jsem a při tom si povzdychl. Já prostě nikdy nebudu sám. Už jsem si zvykl na to, co mi neustále v hlavě zvoní - navěky. Navěky uvězněný v hlavě s kdoví čím. Když v tom jsem najednou skončil v jezeru. "C-co!" Vyhrkl jsem. Já jsem ti to říkal, slyšel jsem při tom v hlavě tichý smích. "Co blbneš?" Zavrtěl jsem hlavou a při tom se postavil na nohy a začal se zbavovat přebytečné vody v kožichu. Takže jsem se oklepal, zvedl jsem hlavu a viděl o něco větší vlče. To mělo naprosto pobavený výraz a kožich, který mi nic neříkal. "Co si zač?" Zeptal jsem se ho a při tom se tvářil, jako kdyby mi někdo zboural domeček z karet.

// Teleport, zapadlý kout

Nevím, jak jsem to udělal. Jak jsem tohle všechno dokázal přežít. Bylo mi z toho všeho zle, měl jsem to v mlze. Přišlo mi to jako jeden dlouhý sen, možná to byl sen. Nebyl. Upozornil mě hlas v mé hlavě. Díky tomu máš nás, projel mnou nepříjemný pocit. To teplo, které jsem cítil se pomalu vytrácelo. A já se dostával zpátky do známého prostředí. Do prostředí pachů, které jsem znal. Obklopil mě pocit, který jsem tak dobře znal, bezpečí. Ale nebylo to takové, jako před tím. Když jsem otevřel oči, nemotorně jsem nemohl stát na nohách. A přes něco - lépe řečeno přes někoho jsem se převalil a zůstal ležet na boku. "Meh," vyjekl jsem. Měl jsem pořád zavřené oči a nevnímal, co se kolem mě děje. Vždyť kolem mě byl všude ten žlutej podivnej písek.
Otevři oči, uvědomil jsem si, když se mi ozval hlas v hlavě. Jsme doma, projelo mi hlavou, byla to moje myšlenka? Nebo někoho jiného? Do teď jsem netušil, kdo všechno ke mě promlouvá a proč sídlí v mé hlavě. Ale nehodlal jsem se nad tím pozastavovat. Vždyť mi tak dlouho dělali společnost. Ale poslechl jsem a otevřel oči. Uvědomil jsem si, že jsem přepadl přes vlče, které jsem si matně pamatoval. Ale stejně tak jako vzpomínky z posledních dní jsem měl v mlze... tak i to, co bylo před tím. Ale její pach jsem znal. Pomalu jsem si zvykal zase na temno, které panovalo v jeskyni. Ale nikdo kromě vlčete vedle mě nebyl. "Kde všichni jsou?" Zeptal jsem se zmateně. Podíval jsem se na malou vlčici vedle mě, zmateně jsem zamrkal. Byl jsi nějakou dobu pryč. Zamlaskal jsem. Tohle jsem zkrátka nechápal, já přece jenom usnul, nebo ne?

// Limbo

Měl jsem zavřené oči a nevnímal nic. Ten zmatek, co všude kolem panoval, ty hlasy, které se překřikovaly, bylo to nesnesitelné. Jenomže z ničeho nic jsem začal opět cítit. Už jsem necítil prázdnotu, chlad, ne-hlad. Začínal jsem cítit teplo, příjemné teplo jako kdybych ležel vedle maminky. Cítil jsem na svých zavřených očích, že se to tu kupí barvami. Úplně jinými, než bych byl zvyklí. Pomalu jsem otevíral oči a cítil, jak se mi do nich dostává tolik barev. Bylo tu teplo, příjemně... Ale vůbec jsem to tady neznal. Tohle je další zkouška? Zamyslel jsem se. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to světlo zvykl.
Všude byly kopce žluté hmoty. Pro mě to bylo naprosto jedno velké neznámo. Kde to jsem? Ale mohl jsem jenom hádat. Jsi daleko. Promlouval ke mě hlas. Moc daleko. Uvědomil jsem si, že to peklo ještě neskončilo. Jsme spolu navěky, zamyslel jsem se, proto jsem se necítil sám. Přesto jsem vyděšeně zase své oči zavřel. Já chci domů, přál jsem si. Představoval jsem si tu jeskyni, příjemné kožešiny a plnou jeskyni své rodiny. To bylo mé přání. Myslíš, že tam jsou? Uslyšel jsem hlas. Že na tebe čekají? Opomenul ten další. Cítil jsem, že mám jednu půlku těla slabší. Možná to byl jen následek nějakých následků. Viděl jsem ovšem, že vítr si pohrával s pískem. A ukazoval mi tvary, které mi jasně říkali, že se musím vrátit domů. Proto jsem ihned oči zavřel na sílu, jak jen nejvíc to šlo. A představoval jsem si ten domov, objetí, které se mi mělo naskytnout.

// Úkryt - Javor, teleport - smažu si.

20/20

Co bude dál? Co bude se mnou? Uvízl jsem v téhle díře nejspíš navěky, což by nebylo až tak děsivé. Ovšem když jsem vyslovil otázku, co bude dál, najednou se rozprostřelo ticho. "Je to on," prohlásil jeden z hlasů. A já najednou slyšel šílený hluk. Jako by mi někdo chtěl vyhučet díru do hlavy. Bylo to tak nepříjemné, že jsem se musel začít ošívat. Zamračil jsem se. "A co to znamená?" Očividně už přijali tu volbu, že jsem byl někdo, nebo možná ne... ale že se mnou budou věčně už jsem tušil.
Napřímil jsem se a předvedl svůj výstavní postoj. Začínal jsem si na ně zvykat, nebo spíše jsem si už vykl. Já byl jejich součástí a oni byli mou. Pokud se někdy vrátím ke své rodině, už to nikdy nebude takové, jaké bych si přál. Protože tu budou oni. Oni jsou teď má rodina a tahle díra je můj domov. Jestli se to tak dalo nazvat. Zůstal jsem stát v tom slabém světle a díval se do stínů, ze kterých se hrnul šepot a smích. "Vybrala dobře," prohlásil jeden z hlasů a při tom jsem uslyšel jeden velký souhlas. S tím se pojil další a další. A pak? Jako by je najednou někdo vypnul. Bylo ticho, zcela ticho. Úplné ticho, nikde nikdo. Zůstal jsem v té místnosti úplně sám, jako před tím. Neslyšel jsem šepot ani nikoho, kdo by mi našeptával. Jsem on? Jsem legenda? To bylo první, co mi střelilo hlavou.

// Volím číslo 5, the end.

19/20

Navěky ztracený Tartaros, kníže pekel. Uvědomil jsem si. Možná tohle bylo moje jméno, tady v podsvětí, pekle nebo co je tohle za místo. Někde mezi životem a smrtí, kde jsem balancoval. Takhle to bude navěky, já zavřený v jeskyni se společností, která mi říkala jenom neurčité věci. Možná by mě to mělo dohánět k šílenství, ale to se nedělo. Spíše jsem to bral tak jak to je. Dávali mi indicie a já se jich chytal. S každou odpovědí přicházela jiná. Bavilo mě to. Mlsně jsem se při tom olízl. "Navěky," usmál jsem se. "Přesně tak," ozval se ten hlas a při tom se v dáli začal smát. Smích se však pomalu vytrácel. Nepříjemně mnou projela energie, ale já jí vítal.
Postavil jsem se a při tom se zhluboka nadechl. Čekal jsem, že tu teď budou všichni. Protože jsem stál nad tou zesláblou svíčkou, která se dala nazvat světlem. "Prošel jsem? Co bude dál?" Zeptal jsem se jich. Slyšel jsem funění, hlasy které si něco šeptaly a nebylo to pro mé uši. Který z nich mě vezme pod pažou a ukončí tohle trápení? Jestli se to tak dalo nazvat. Chtěl jsem vedení, potřeboval jsem vedení, které mi ukáže cestu. Ale jako obvykle... nic konkrétního. Nepříjemně jsem se ošil.

18/20

Ptal jsem se, ale nikdo nic. Nic co bych čekal, nebo očekával. Opět neurčitá odpověď, vlastně jich bylo víc, možná i desítky. Každá z odpovědí byla jiná, ale zároveň podobná. Povzdychl jsem si, zastříhal jsem ušima. Musím něco udělat, co by pomohlo se z tohohle dostat. Uvědomil jsem si. Ale šlo to vůbec? Už mi řekli, že tohle bude věčné. Tenhle zmatek, který jsem prožíval byl jenom můj. Neuměl jsem si v tom udělat pořádek.
Protáhl jsem se, zamlaskal. "Bude to on," projevil se jeden z hlasů. A při tom si nahlas zamlaskal. Poškrábal jsem se zadní nohou za uchem a naklonil hlavu. Neměl jsem už ani chuť si hrát. Nebo zkoumat. Chtěl jsem je jenom cítit, slyšet, že jsou tady se mnou. Že tady v tom tmavém pekle nejsem sám. Možná tu zůstanu, není to tady tak špatné. Uvědomil jsem si. "Jsem ztracený?" Zeptal jsem se. "Navěky, chlapče," ozval se jeden z hlasů, který dominoval. A já nevěděl, co si v té chvíli počít. Možná to takhle bylo lepší. Být skryt pod tou slupkou veškerého bince. A žít tady, tady obklopený těmi hlasy. Necítit nic, co by za něco stálo.

17/20

Najednou jako by se do téhle místnosti vhrnul život. Zase jsem slyšel šepot, jeden hlasitý, druhý tišší. Kryly se a já ničemu nerozuměl. Byl jsem tam, kde jsem byl před chvílí. V naprostém zmatku. Znova jsem se svalil k zemi a zavřel oči. Tlapkou jsem si schoval tvář a snažil se při tom uklidnit. Tohle jsem ty. Uvědomil jsem si. Ten zmatek, hluk, kdy jsem nevnímal sám sebe ale je. Tohle jsem byl já. Znova jsem se postavil a v ten okamžik? Začínal jsem se orientovat. Tohle sice možná bylo peklo, ale já se v něm učil chodit. Jako se vlčata učí hrát, zkoumají svět... já zkoumal smrt. A jaké to je být mrtvý.
Usmál jsem se, nebo spíše začal jsem se smát. Takhle malé vlče se sem nikdy dostat nemělo. Ale já jsem tu byl protože jsem byl výjimečný. Má cesta ještě nekončí, nebo ano? "Ještě nemáš vyhráno," promlouval ke mě hlas. A já zbystřil, přestal jsem se smát a hrdě se při tom postavil. Zamračil jsem se. "Co mám udělat?" Zeptal jsem se, ale opět se ozval ten smích, jako na začátku. Jako bych se ocitl zase na začátku. Znova ne, už jsem k nim našel cestu!

16/20

Kdo mi o ní řekne? Zeptal jsem se sám sebe. Byl jsem tu jenom já a tyhle hlasy, stíny, oči, nebo jak je nazvat. Přízraky? Povzdychl jsem si. "Umřel jsem?" Zeptal jsem se, ale v místnosti bylo ticho. Teď bych dal všechno za to, abych slyšel jejich šepot. Ten šum, který se tady celou dobu nese. Zkrátka cokoliv. Jenomže bylo ticho, úplné ticho a to se mi nelíbilo. Z tohohle se mi ježily chlupy. Ne z těch hlasů, pohledů, ale z té samoty. Tohle nebylo nic pro mě. "Tohle je šance," prohlásil jiný hlas. Ale ten vmžiku odešel.
Musel jsem to tedy vstřebat. Možná se něco stalo, ale tohle je dar. Jsem výjimečný, někdo mi dal druhou šanci, ona. Uvědomil jsem si. Ale kdo byla ona? To mi nechtěli říct, to mi řekne někdo jiný. Ale kdo? Vždyť jsem tady byl sám. Mého bratra nechtěli, chtěli mě. To já jsem byl to vlče, na které čekali. Půjdou tam kam jdu já. Nebo zůstanu tady a oni se mnou. Uvědomoval jsem si. "Kde jste?!" Volal jsem na ně. Nechtěl jsem tady být sám, samota mě děsila, už jsem si na ně zvykl. Sice jsem se o ně nemohl opřít, ale byly tady.

15/20

Začínal jsem si na svůj nový domov zvykat. Bylo tu pořád plno, pořád živo. Začínal jsem se orientovat i v těch hlasech. Občas se ozval nový hlas, čas od času se ozval ten starší. Nebylo to tak děsivé. Dokonce jsem se někdy i zasmál. Bylo fajn, že jsem tady nebyl sám. Ty pohledy mi už ani tak nevadily, začínal jsem si zvykat. I když jsem jim do tváře neviděl, jenom je slyšel. Občas se překrývaly a já se špatně orientoval. Ale naučil jsem se je oddělovat. "Kdo si mě vybral?" Zeptal jsem se znova. Už jsem se jednou ptal, ale odpovědi se mi nedostalo. Posadil jsem se a úhledně si při tom dal tlapky. Seděl jsem vzpřímeně, jako bych snad spolknul pravítko. Zaměřily se na mě, to jsem cítil. Neděsilo mě to. Jen jsem se nad tím usmál. "Poznáš ji," projevil se další hlas. Podíval jsem se tím směrem do temnoty, černo černé tmy. "Řeknou ti o ní," řekl další hlas. "Kdo?" Doplnil jsem otázku. Jenomže bylo zase ticho. Byl jsem tu sám, zcela sám. Žádné pohledy, žádné stíny, prostě nic. Zvedl jsem se a začal je v té temnotě hledat. V té černé místnosti - jeskyni, ale nikdo nikde nebyl.

14/20

Moc malý, moc slabý, výjimečný, silný. Byl jsem z toho kompletně zmatený a nedokázal se zorientovat. Jsem mrtvý, ale zároveň nejsem mrtvý. Povzdychl jsem si. Je to dar, který si sebou ponesu, je to dar nebo to není dar? Dary jsou od toho, aby se přijímaly a pokud šlo o tohle, měl bych ho vzít. "Pokud to je můj osud," houkl jsem a povzdychl si. "Zvládnu to," řekl jsem šeptajícím hlasům, které se přes sebe přely. Neměl jsem žádný oblíbený, bral jsem je tak, jak přišli. A snažil jsem se s nimi komunikovat, jak jsem se pomalu učil. Ale měl jsem v hlavě zmatek.
Zhluboka jsem se nadechl, abych to všechno vstřebal a uklidnil se. "Bude to už napořád," projevil se hlas. "Budeme tam, kde ty," projevil se další. Byl jsem z toho zmatený, ale možná jsem se konečně necítil úplně sám. Usmál jsem se, snad poprvé za svůj zdejší pobyt. "Pokud to tak má být," a při tom jsem cítil, jak se na mě někdo usmívá. Cítil jsem radost, hrdost. Vidíte? Zopakoval jsem si v duchu slova, které o mně před tím nepochybovala.

13/20

Tohle nebyla představa, po které by měl prahnout vlček v mém věku. Ale já se s tím smiřoval. Nebylo mi tady špatně, necítil jsem nic. Bolest, únavu, strach z toho že bych měl usnout a už se neprobudit. Tady jsem překypoval životem. Na rozdíl od některých hlasů, které mi přišly, že je to jejich poslední štace, jak už jsem to jednou slyšel. "Měl by znát pravdu," projevil další hlas. Začínal jsem z toho všeho cítit úzkost. Možná by mě i něco bolelo, kdybych to cítil. Ale v tuhle chvíli jsem tu byl zcela sám. A necítil prakticky nic. "Je moc mladý," utkvělo mi v hlavě. "Slabý," řekl jeden z dalších hlasů. "Nepochopí to," řekl hlas, který doslova převyšoval všechny ostatní. A bylo ticho. Někdo se cukal, někdo se otřel, ale nikdo nepromluvil. Když byli ticho, přišlo mi to mnohem horší, než když mluvil jeden přes druhého. Zastříhal jsem ušima, musel jsem se opravdu hodně soustředit, abych to všechno plně vstřebal. Vnímej detaily, poslouchej. Upozornil jsem sám sebe. Možná v tom byl ten zakopaný pes, úplně jsem neposlouchal. Snažil jsem se to pochopit, ale možná stačilo jenom poslouchat.