Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechal jsem mámu, ať to s tím vlkem vyřídí, teda až si utře všechny slzy. Čekal jsem na svou odpověď, ale pak jsem se přesunul spíše k Namaari. Ospalým pohledem jsem jí přejel, ale necítil jsem se, že bych si měl jít zase lehnout. Teď jsem přece toho tolik prospal, možná za to mohla ta deformace. Jedna půlka mého těla byla zkrátka pomalejší, možná jsem to takhle i vnímal. Ale nechtěl jsem to takhle vnímat, chtěl jsem být plnohodnotný a cítit se dobře. Nožičky mě stále držely v dobré rovnováze. Namaari však opravdu chtěla jít hledat svého nevlastního tátu, když jsem si dlouze povzdychl. Nesmysl. Projelo mi hlavou. Nenajde ho. Měla by zůstat. Venku čeká jenom smrt. Utrpení. Bezmoc. Hlasy se mi opět uhnízdili v hlavě a já jen nepříjemně mlaskl. Zavřel jsem na chvíli oči a snažil se si to srovnat. Kreatura to je, která někde nechá vlče. To byla jedna z posledních myšlenek, která mi projela hlavou. Oči jsem zase otevřel. "Počkej až se vrátí táta, třeba bude vědět, nebo si na něco vzpomněl, kdo ví. Nebo se s ním můžeme porozhlédnout po okolí, třeba ti bude něco povědomého," navrhl jsem, abych tady Namaari co nejdéle uržel. Tímto primitivním přístupem jsem se jí snažil přemluvit. Doufal jsem, že to klapne.
Přešlápl jsem z tlapky na tlapku, obloha se ponořila do černé tmy a já se cítil dobře. Bylo to skoro jako v tom snu, až na to že obloha byla plná hvězd a měsíce, který trochu zářil. Snad další den bude o něco teplejší, když už sníh pomalu opadal. Za pár dní možná i zmije začnou vylézat ven. Těšil jsem se, až ten nový jarní svět zkrátka poznám. Ovšem netušil jsem, kde jsou mí sourozenci v tuhle chvíli. Ale snad se brzy vrátí, bylo to tu takové prázdnější.

Mušličkyyy, květinky a křišťál jestli by se dalo, děkuji.

Připsáno

2/28

Byl jsem v hlubokém spánku, když mě najednou něco vyrušilo. Pomalu jsem rozevíral svoje očička a mžouravě se při tom rozhlížel. Zhluboka jsem si zívnul a cítil, jak mi slina stéká podél tváře. Zdá se, že tohle byl vážně hodně dobrý spánek. Zkrátka jsem ho už potřeboval, ale najednou jsem byl vzhůru, cítil jsem že jsem plný energie. A že se potřebuji protáhnout. Chvíli jsem tam ještě ležel, protahoval se na zemi, mlaskal při tom, než jsem si uvědomil, že opět nespím doma. Byl jsem jako ve snu, cítil jsem se velice zvláštně. Hlasy v mé hlavě utichly, tudíž jsem hádal, že jsem někde mimo své tělo, zase. Hrábl jsem tlapkou do země a pomalu se tak probouzel k životu. Pomalu jsem se zvedal, kontroloval situaci a to, kde vlastně jsem. Kolem mě však najednou něco proletělo, kolem sebe to zanechávalo třpytky a vypadalo to, že to míří k tomu velkému stromu uprostřed téhle malé louky. Víla? Napadlo mě, protože jsem si jí matně pamatoval. Co mi to naposledy říkala? Přemýšlel jsem, dumal jsem nad tím ve své hlavě. Zuby! Ihned jsem je kontroloval, protože mi očividně další vypadl, aniž bych si to uvědomil.
Vyděšeně jsem vytřeštil oči. Já ty zuby ztrácel jako jedna báseň, přišlo mi to až zvláštní! Ani jsem si neuvědomoval, kde jsem ho někde ztratil. Tentokrát to byl jeden z předních, nemohl jsem si pomoct, ale tlačil jsem tam ten jazyk pořád a pořád. Je to divný pocit. Uslyšel jsem ovšem smích, přímo před sebou. To mě donutilo k tomu se dát do pohybu. Směřoval jsem za ní, i když byla hluboká noc. Nebál jsem se, už jsem jí jednou potkal, tohle bude určitě procházka růžovou zahradou. Docela jsem se na to setkání i těšil, protože víla se pořád jenom smála. Zavrtěl jsem ocasem na přivítanou. "Dobrý večer," pozdravil jsem ji. Byla útěcha, že mě neprovázely mé hlasy v hlavě, tady to bylo zkrátka takové své. "Dobrý večer," pozdravila mě srandovně víla. Létala si v koruně, než se snesla ke mě. "Zase sis toho nevšiml, co?" Zasmála se. "Ale neboj se, mám ho!" Hrdě mi ho ukázala a já si oddychl. V jednu chvíli jsem si totiž myslel, že jsem svůj zub spolknul a při myšlence, že by ten zub měl jít ven mi nebylo zrovna nejlépe.
Zavrtěl jsem se. "Děkuji, já ani nevím, kde jsem ho ztratil," povzdychl jsem si. Tak těžké to občas bylo. Víla si z toho ale hlavu nijak zvlášť nelámala, za což jsem byl rád. Můj zub si zase schovala k sobě. "Ty nevíš? Nechal jsi ho v tom kusu masa v úkrytu!" Zasmála se. Byla to zábava, zdá se že ti chutnalo," usmívala se na mě. Já se teď pod srstí trochu červenal. Maso bylo opravdu moc dobré a já věděl, že potřebuji sílu. A síla je z masa. "T-tak jo," houkl jsem směrem k ní a při tom se usmál. "Jíst je důležité a padání zoubků také," vysvětlila mi a já při tom přikývl. Posadil jsem se k ní, byla opravdu kouzelná a líbili se mi její křídla. Panoval tu tak hrozný klid, že bych tu dokázal strávit možná i celý den. Nic, co by mi v hlavě našeptávalo tu nebylo, což mi zcela vyhovovalo. "Měl bys jít zase spát, ať máš sílu na další den," poradila mi dále. "Já mám ještě spoustu práce!" V její brašničce štěrchaly zoubky i jiných vlčat, zdá se že si je schovává. Přikývl jsem, ona však už byla na odchodu. "Dobrou noc," povzdychl jsem si. Schoulil jsem se u jejího stromu a zavřel oči, abych se vrátil zpátky tam, kde mé tělo bylo.

15.3.2025
+ 7 + 3

Procházel jsem křížem krážem, jen abych viděl první náznaky jara. A sám jsem byl zvědavý na to, jak další období bude vypadat, do teď to byl jen samý sníh a mráz. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem se ocitl na kraji lesa, kde to hraničilo s poměrně dlouhou loukou. Už jsem tady jednou byl, což mě nepřekvapovalo. Oni o tobě ví, oni o tebe nestojí, hrají si jen spolu. Upozornil mě hlas, zamračil jsem se, už posledně jsem tady byl a přišlo mi to dost nepříjemné, ale nezmohl jsem nic. Cukl mi při tom koutek na zdravé půlce tváře, vykouzlilo mi to úsměv. Věděl jsem, že s úsměvem jde přece všechno mnohem lépe, nebo?
Ostatně jsem na nic nečekal a hrnul se tak k hernímu hřišti. I tam už se to ozývalo ze všech stran, svišti měli určitě o zábavu postaráno. Ohlédnul jsem se, ale pokračoval dál. Loudavě jsem došel až k prvnímu praporku a zvědavě jsem při tom zastříhal ušima. Aniž bych tušil, hra ihned skončila s mým příchodem, svišti byli v pozoru. Uhranul jsem pohled na jednoho z nejbližších a tvářil se při tom přátelsky, nebo aspoň dobře, jak jsem v té chvíli uznal. Leskli se mi očka, které jsem koulel na ně, ale reakce byla podobná, jako posledně, což mě děsilo. Okem jsem při tom střelil kousek vedle, ale každý z těch malý zvířátek měl na tváři nepříjemný výraz. Zrychlil se mi tep, zvedl jsem při tom hlavu. "Určitě Vás ruším, že ano? Ono, láká mě se k Vám totiž přidat." Tak jsem to ze sebe vysypal, jenomže svišť co mi byl nejblíž začal kroutit hlavou v nesouhlas. Sykl jsem potichu pod nosem. Možná jsem to měl říct trochu jinak. Kousl jsem se do jazyka, druhý svišť přiskočil a při tom jasně ukázal na cestičku, po které jsem přišel. Linula se tu nepříjemná atmosféra. A tak mi nejspíš nezbývalo nic jiného, než je pro tentokrát nechat na pokoji. I když jsem měl v hlavě už plán, až sem půjdu příště, že se jim zkusím zalíbit mnohem víc. Cítil jsem, že bych mohl být součástí jejich hry!

Sníh začal pomalu roztávat a na svět se klubalo tolik nových barev. Bylo to zvláštní, neboť jsem většinu z nich neznal. Narodil jsem se v zimě, tudíž jsem byl zkrátka a dobře zvyklí na zimu, bílo a... tmu. Nekonečnou tmu, ta která mi toho tolik vzala. A zároveň mi dala spoustu společníků v mé hlavě. Bylo to místy až děsivé, nebo by to někomu takhle mohlo přijít. Jelikož jsem se do toho narodil, tak mi to přišlo přirozené. Stále jsem měl ovšem takové to svoje tajemství. Nemohl jsem o tom říct všem, neboť by se na mě dívali nejspíš jako na blázna. To jsem si dost uvědomoval. Každopádně co se tady teď děje? Našlapovat po zemi a nebyla mi u toho zima, necítil jsem jak se mi sníh dostává mezi prsty na tlapách a netvoří tam nepříjemné kuličky. Když jsem šel totiž po zemi, bylo jasně dáno, že tam byla hlína. Byla sice tvrdá, ale obarvovala mé tlapky na hnědý odstín. A trochu podivně to zapáchalo, stejně tak jako přicházející jaro.
Narovnal jsem se, dostal jsem se zrovna na mýtinu, nikdo tady nebyl. Takže jsem měl dost času na to si tohle jaro, jak se tomu říká prohlédnout. Kromě spousty barev, náznakově zelenajících se korun stromů tu bylo ještě něco. Spousta pachů, tak éterických že mi z toho všeho šla hlava kolem. Trochu jsem se nakrčil, protože ty pachy mi nebyly kdo ví jak příjemné. Byly takové specifické a šíleně se zařezávaly do mého nosu. Nutilo mě to neustále pšikat, ovšem to bude určitě jenom chvilková slabost. Stačí pár dní a já si na tohle všechno určitě zvyknu.
Zastříhal jsem ušima a uslyšel nějaký ruch. Zvědavost mi nedala, i když mě hlasy upozorňovaly, že bych tam chodit neměl. Ovšem kromě toho zmatku s tímhle počasím tu bylo ještě něco. V lese něco bylo, zdá se že to mohl být i problém. Zamračil jsem se, ale tvářil se jako bych měl dospělácký trenky. Proplétal jsem se lesní cestičkou, která mě vedla až do místa dění. Zdá se, že tu někdo, nebo něco bylo. Občas se mi stávalo, že jsem viděl věci, které jiní ne. Nebo jsem si je jenom zkresloval, do teď jsem nerozuměl tomu, jestli se to děje v mé hlavě, nebo je to vážně skutečnost. Ale mezi stromy jsem uviděl velkou postavu. Vypadala tak trochu hrůzostrašně, ale já se nebál. Zažil jsem už horší, žít v tmavé místnosti bez možnosti odchodu, kde se hýbe každý stín... Co je mi po nějakém podivném monstru? Ale když jsem se přikradl ještě blíž, uvědomil jsem si, že to nic děsivého nebylo. Byl to jenom obrovský muflon. Co se tady děje? To jsem netušil, od kdy do smečkového lesa se opováží nějaké takové zvíře? Kdyby tu byla celá smečka, určitě bysme se na něj hned vrhly. Ale mě to fascinovalo. Schoval jsem se pod keř a vystrčil při tom hlavu. Majestátné zvíře při tom funělo a mě přišlo, že kdyby mi foukl přímo do tváře, odletěl bych jako suchý list. Zůstal jsem tam ještě chvíli ležet, než jsem si uvědomil, že to velké zvíře kouká přímo na mě.
Zajíkl jsem se a rozběhl se rychle zpátky. Pelášil sem, co mi moje síly stačily. Sice jedna polovina mého těla trochu nestíhala, ale každým dnem jsem se zlepšoval. Věřil jsem, že to dokážu, že se dokážu zase vrátit do své formy. A nebudu tak pozadu. Zvířeti jsem utekl, ale stále mi nešlo do hlavy, co se to děje. S příchodem jara tohle všechno byla jedna velká zvláštnost. Jestli se to tak dalo nazvat. Posadil jsem se kousek od jeskyně a ještě pozoroval dění kolem mě.

Celá tahle situace byla zkrátka zvláštní, nedokázal jsem to popsat. Stále jsem cítil, jak ke mě mluví hlasy, nebo spíše slyšel. Ovšem nebylo to nic v porovnání s tím, jak jsem se cítil v objetí své mámy. Bylo to tak sladké, jako to nejsladší jablko v létě, i tak krásně voněla. Přišlo mi to, že jsem zpátky doma a né v té černé kopce, kterou jsem měl stále před očima.
I když jsem byl myšlenkami tu a tam, kdykoliv mě dokázali odlákat zpátky na to oné místo. Tam kde všechno hnije, na to místo, kde ani vlčata vlastně nepatří. Ale já stále žil v tom, že jsem jenom spal a byl jsem doma. Jenom všichni okolo byly zkrátka zvrácení a zcela úplně mimo. Netušil jsem, kde se stala chyba, ale možná mi to maminka přece jenom vysvětlí. Kulhání v mé paměti, které bylo na jednu stranu bílé a jednou černé... se začínalo projevovat i v reálném životě. Jedna půlka mého těla byla slabší, než ta druhá. Cítil jsem to na sobě, že jsem jiný. Ale o to víc teď budu pracovat, nemůžu nechat mé sourozence, aby v tomhle byli přednější. Já se budu snažit dvakrát víc. Nechtěl jsem být jako blecha v kožichu svých rodičů, já toužil být přece jenom něco víc. Víc jim pomáhat, být jim nablízku. Teď jsem byl. I když tatínek odešel a maminka tady byla. Ale teď k nám na férovku přikráčel někdo úplně cizí. Přišel sem, jako hrdý kozel, což mě překvapilo. Oslovil moji maminku jménem. Cizák. Ozval se jeden hlas. Není cizí, je známý. Ozval se ten další. Zamračil jsem se. Bezpečí. Překřikoval se další hlas. Nebezpečí. Ozýval se ten další. Měl jsem v hlavě zmatek. Ustoupil jsem od maminky a postavil se vedle Namaari. "Kdo je to mami?" Zeptal jsem se jí, neboť nám narušil naší osobitou chvilku. Neměl jsem mu to však za zlé, nebyl na to ani čas. V mé hlavě znělo tolik hlasů, že jsem přítomnost prakticky na jednu chvíli přestal vnímat. A stál jsem tam jenom jako loutka, která čekala na pokyn.

Bylo to opravdu nějaké rychlé. Maminka se ke mě také ihned přikradla a se slzami v očích mě začala objímat. Netušil jsem, co jsem udělal, nebo proč bylo zapotřebí tolik emocí. Vždyť jsem spal. Nejspíš jsem na nějakou dobu zmizel, což mi nešlo do hlavy, ale takhle mi to Namaari řekla. "A kde bych byl?" Zeptal jsem se úplně suverénně. Pryč. Pryč. Pryč. Ozývaly se hlasy v mé hlavě. Až mi z toho naskočila husí kůže. Nepříjemně jsem se ošil, ale samozřejmě až po tom, co mě moje maminka přestala tak šíleně mačkat.
Vymanil jsem se z toho sevření. Hezké. Milé, roztomilé, dojemné, mamánek. Hlasy byly různé, ale já je ignoroval. "Neplakej," usmál jsem se na ni a zavrtěl při tom ocáskem. Podíval jsem se do jejích krásných modrých očí, které se teď leskly. Slzy se jí kutálely všude možně. Tlapkou jsem jí jednu tvář utřel, sice trochu nemotorně, protože to byla ta oslabená strana, ale i tak. Namaari pak skoro až neslyšně chtěla jít pryč. "Ještě počkej," houkl jsem na ni. Kam by chtěla jako jít? Hledat toho svého nevlastního tátu? Vždyť... tady má přímo před nosem úplně nové rodiče, les a přece nás. Mohla být také jedna z nás. A jejího nevlastního tátu můžeme jít hledat někdy jindy. Vztahy složité, složitééé. Řekl hlas, který se mi doslova zařezával až v hlavě. "Ještě je furt zima, moc daleko nedojdeš, zůstaň tu," pokrčil jsem rameny. Zůstaň tuuuu, řekl mi můj hlas, jako by si mě snad i dobíral. Ale kdo bych byl já? Kdybych tomu měl dát nějakou váhu.

Překvapeně jsem těkal pohledem z mámy i táty. Když jsem se ozval, ihned se mi dostala veškerá pozornost. Jako první zareagoval otec, ovšem máma jisto jistě nebyla moc pozadu. Ihned se ke mě přikradl ve velké medvědí objetí, které jsem s láskou přijal. Lhal bych, kdybych řekl, že mi tohle nechybělo. Dlouho jsem nic pořádně necítil, tohle bylo ovšem tak skutečné, že jsem tomu začínal věřit. Že to není jen další sen.
Trvalo to snad věčnost, ale já si to užíval. Ve skutečnosti to byli ovšem jenom sekundy, ale jako by se zastavil čas. Zavřel jsem oči a cítil to teplo, tu hřejivou lásku. "Eh, dobře," řekl jsem, protože otec se odtáhl a řekl, že musí něco zařídit. A pak si spolu promluvíme. Přikývl jsem. Jinak to ani nejde. Projelo mi hlavou. Budou chtít znát pravdu. Pokračovalo to. Budou nás chtít poznat. Povzdychl jsem si. Dovolíme jim to? Zeptal jsem se já, ovšem hlasy v mé hlavě se začali překřikovat. A já ucítil, že ztrácím trochu rovnováhu. Přece jenom jsem nebyl úplně stabilní, takže jsem se musel zase hezky napřímit. Musíš se dívat dopředu. Zamrkal jsem. Otec se ztratil z dohledu, zůstal jsem tu jen já máma a Namaari. Podíval jsem se i na ni a pak zpátky na mámu.

Hopkal jsem si to po cestičce, zahnul jsem a šel po jiné uličce. Ta mě vedla pořád dál, kde bych možná i něco potkal. Zvědavě jsem se oklepal a na podivnou noru zaklepal. Ťuk, ťuk, ťuk, to jsem tu dělal ale hluk. Zvědavě jsem si to prohlédnul, jednu tlapku při tom zvednul. Chystal jsem se vejít dovnitř, copak se asi ukrývá vevnitř? Mé malé tělíčko se zachvělo, tohle rozhodně udělat mělo. Pach tu byl velmi divný, místy mi přišel i protivný. Rozhodně mi to tu nevonělo, očividně proč by také mělo? Jako domov tu nebylo, což mě ovšem nepřekvapilo.
Náš domov je mnohem lepší, tohle místo nebude sebelepší. I když jsem v hlavě váhal, tak jsem se už dovnitř tahal. Tlačil jsem se do vchodu, abych zjistil přítomnost důvodu, proč se někdo rozhodl k odchodu. Bylo tu snad něco špatně? To jsem mohl váhat jenom matně. Zdá se že tu opravdu někdo bydlel, zdá se že jenom na chvíli odjel. Zvířátko však nemohlo být daleko, zdá se že tu bylo dosti měkko. Hlína byla obydlená, co to ovšem znamená? Teplem to tu všechno hřálo, někdo se sem vracel se zdálo. Zkoumal jsem noru horem spodem, ale prázdno tu teď bylo mimochodem. Hrál jsem si s hlínou a dělal obrazce, což mě vedlo k otázce. Bude se můj dárek líbit? Snažil jsem se cizince jenom zalíbit. Třeba příště budu mít štěstí, vycházel jsem zrovna z nořího náměstí. Venku mě už obklopilo světlo, hned mě to však smetlo. Venku byl chlad a sníh, v okolí jsem ovšem slyšel smích. Zdá se že se majitelka vrací, musela být legrační. Já už ovšem neměl čas, nechal jsem jí ovšem vzkaz.

Kdybych měl dát váhu každé své myšlence v hlavě, nejspíš bych se už zbláznil ještě dřív, než jsem začal vnímat. Kór když v mé hlavě pořád někdo, nebo něco bylo. Kéž bych si mohl svůj osud vybrat líp, ale musel jsem se poprat s tím, co je přede mnou. Kdykoliv jsem totiž zapochyboval, musel jsem si říct, že jsem tu z nějakého důvodu, někdo chtěl abych žil. Kalamita už začínala pomalu a jistě opadat a já se tak mohl vydat na průzkum. Krotil jsem se mezi stromy a snažil se najít vhodnou cestičku, to nebylo úplně těžké, vzhledem k tomu jak jsem malý zatím byl. Katastrofa by byla, kdyby zima byla celý rok, ale slyšel jsem už o tom, že jsou různá roční období, tudíž jsem se na to další těšil. Když už nebude sníh, přijde něco jiného a možná nebude tak náročné prozkoumávat svět.
Kamarády jsem ještě moc neměl, měl jsem ovšem rodinu, to bylo mnohem důležitější. Kromě nich jsem měl plnou hlavu myšlenek, které jsem se teď snažil hodit do ustraní. Kazil jsem si to občas těmi myšlenkami, ale tohle jsem chtěl dotáhnout do konce. Když jsem totiž viděl před sebou malou veverku, ihned se mi rozzářili oči. Kdykoliv jindy bych si jí možná nevšímal, ale teď? K mému stavu mě dohnalo zdraví, musel jsem dělat všechno proto, abych se udržel v kondici. Kondice pro mě byla důležitá, přece jsem nechtěl, aby mě bratr nebo sestra sesadili na nějaké druhé místo. K soutěživosti tohle jednoduše patřilo. Keliška veverka se na mě podívala, já hravě vyběhl za ní. Konec nastal velmi rychle, když si to vyhopsala na nejvyšší větev a já jí ztratil z dohledu. Káravě jsem se zamračil, byla opravdu neskutečně rychlá, vyplázl jsem na ni jazyk. Když na mě ovšem vykoukla, dal bych krk za to, že ona na mě taky vyplázla jazyk. Kouká na mě a vyplazuje jazyk? Kukadla jsem vyvalil a raději jazyk zaparkoval na své místo. Krása, vážně, to jsem to dopracoval, že na mě vyplazuje plazan i nějaký veverák.

Dnes byl velice zvláštní den, vydal jsem se totiž na výlet. Ten jsem plánoval už dlouho, porozhlédnout se na místa, které jsem neznal. Lecjak by se to dalo nazvat prozkoumávání, jak by se možná řeklo odborněji. I přes problémy, které mě provázely za celý můj život jsem potřeboval cítit život. Takže bylo rozhodnuto, šel jsem prostě dál, než narazím na něco zajímavého. Ostatně netrvalo to zrovna dlouho, protože jsem slyšel nějaký hluk. Kdo to je, co by to mohlo být? To mi hlava zase dávala najevo, že nejsem nikdy sám. Musel jsem ale připustit, že teď jsem opravdu sám nebyl, protože tady to překypovalo životem.
Musel jsem trochu přidat do kroku, zvědavost mě právě teď provázela ze všeho nejvíc. Cupital jsem proto k místu, kde byla úhledně okousaná tráva, všude byli praporky a podivné zvířata. A proto jsem se na hranici zastavil, zvědavě zastříhal ušima. Abych pravdu řekl, tyhle zvířata jsem neznal, byly o něco menší než teď já, ale rozhodně nepřipomínali vlčata. A co tady vůbec dělají, hrajou? Uvědomil jsem si, že ty praporky k něčemu jsou, svišti se mezi sebou přetahovali při nějaké hře, zdálo se že je to baví. I když mě to nepřišlo kdo ví jak zábavné, líbilo se mi ohraničení šišek. Když jsem ovšem k jedné z nich hlavu sklonil, svišti se najednou zastavili. Ihned ke mě jeden přihopsal a rozhazoval svými tlapičkami. I když to vypadalo celkem komicky, já se rozhodně nesmál a při tom jsem ustoupil, neboť se zdál nebezpečný a já něco provedl. Líbilo se mi, že přestali hrát? To rozhodně ne, ustoupil jsem ještě o krok, svišť při tom své tlapky stáhnul a já cítil ty pohledy všech ostatních. Chtěl jsem tu ještě chvíli zůstat, ale všechny ty pohledy mě nutili, abych opravdu odešel. Loudavě jsem se proto odešel a z celého toho zklamání jsem opustil jejich herní hřiště, nechtěl jsem jim kazit hru. Už jsem byl dostatečně daleko, ale stále jsem slyšel pískot a smích, ale mě do hry nepřibraly, třeba příště.

1.3. 2025 Přidáno.

Byla hluboká noc, probudil jsem se do ní. Možná mě probudil chlad, nebo zvědavost, přece jenom počasí bylo dnes docela příhodné. Mžouravě jsem se rozhlédl a byl jsem v oblasti, kterou jsem neznal. Přišla mi úplně nová, ale zároveň možná trochu podobná mému dávnému snu. Ale viděl jsem to tady v naprosto jiném světle. Nepřišlo mi to tady děsivé, dnes mě už vyděsí jenom máloco. Postavil jsem se na tlapky a trochu zavrávoral. Stále jsem byl rozespalý a ospale při tom dlouze zívl. Viděl jsem velký strom, netušil jsem co je to za strom, ale byl moc hezký. Široko daleko nic nebylo. Ale byla tu cestička, která mě doslova lákala, abych po ní šel.
Co mi přišlo zvláštní, moje hlava tady byla úplně prázdná. Žádné hlasy, které by mi radili kudy a kam jít. Jednoduše jsem tady a teď byl jenom já, já sám. A to byla výjimečná doba. A tak jsem do toho šel, přistupoval jsem ke stromu opatrně. Dával jsem si pozor, abych neztratil rovnováhu, jak se mi tak občas stávalo. Ale tady to bylo podivné, nehrozilo to. Byl jsem si jistý vlastním krokem. Přistoupil jsem k javoru a při tom si ho prohlížel. Byl něčím zvláštní. Naklonil jsem hlavu na stranu a zhluboka se nadechl. Možná jsem doufal, že ucítím nějaký zvláštní pach. Co je tohle zač? Ptal jsem se v duchu sám sebe. Bylo zvláštní neslyšet jiné myšlenky, které by mě obklopovali.
Nebyl jsem tu ovšem sám, cítil jsem tu přítomnost někoho jiného. "Vítej Tartarosi," usmála se na mě létající věc. Zvědavě jsem zamrkal, nic takového jsem ještě neviděl a dokonce znala i moje jméno. "Děkuji?" Napadlo mě jako první, protože jsem stále váhal o tom, jak je možné že mě tohle stvoření zná. Měl jsem na tváři opravdu zvláštní výraz, mračil jsem se, ale zároveň si držel odstup. "Už jsem na tebe čekala," usmála se na mě. Její hlas byl hřejivý, doslova mě hladil po duši. Snesla se z větvičky přímo za mnou dolů. Létala mi kolem hlavy, než se usadila přede mnou. Její výraz byl kouzelný, jako z pohádky. "Na mě?" Zeptal jsem se. opět jsem měl pocit, že jsem tyhle slova už někdy slyšel. Každý na mě očividně čekal, ale já nikoho z nich neznal. "Jsem Zoubková víla, znám všechny vlčátka," prozradila mi a já překvapeně zamrkal. Posadil jsem se také, stejně jako ona. Byl jsem překvapený, slovo víla jsem slyšel úplně poprvé a k tomu zoubková? Co to mělo znamenat. Ihned jak to řekla jsem si začal kontrolovat svůj chrup. Jestli jsou mé jehličky na svém místě. Ale jeden z nich chyběl. Překvapeně jsem vyvalil oči, když víla zašmátrala a můj zub vytáhla. "Už jsem ho stihla vzít, ovšem stejně jsem se s tebou chtěla setkat," usmála se na mě. "Máš období přezubování, nejspíš se budeme setkávat často," usmála se a zoubek si zase schovala někam do svých míst. Přezubování? Zavrtěl jsem hlavou, hledal jsem nový zub, ale na svém místě ještě nebyl. "Není se čeho bát, prochází si tímhle každý, ale jen ti výjimeční se zastaví také za mnou," vzlétla a ťukla mi při tom na nos. To mě donutilo pšiknout. "Takže jsem v pořádku?" Ujišťoval jsem se Zoubkové víly. "V tom nejlepším," zazubila se svým plným chrupem. "Tohle by pro začátek stačilo, běž zase hezky spát, ať jsi vyspaný a v plné síle, zase se uvidíme!" Usmála se na mě víla a při tom se schovala zase do větví těch velkých stromů. Ještě chvíli jsem tam tak seděl a všechno si znova přehrál. "Děkuji, a dobrou noc," usmál jsem se také. Pak jsem se pomalu cestičkou vracel zase zpátky. Na místo, kde jsem se probudil. Zavrtěl jsem se a lehl si, zavřel jsem oči a pokračoval ve svých snech.

1.3.2025
+ 7 + 3

Jeden z dalších mrazivých dnů. Zhluboka jsem se nadechl, ale vzduch se mi zasekával v plicích. Byl tak studený, že jsem se nemohl zplna hrdla pořádně nadechnout. Štípalo to v mých malých plicích, ale chtěl jsem to zvládnout. Chtěl jsem se v tom zlepšit. Nějaká zima mě nemůže držet po tom všem zpátky. Jenomže kromě toho dnes panoval i opravdu silný vítr. Foukalo mi to do boku a občas jsem musel pořádně držet rovnováhu, abych nevrávoral.
Přešlápl jsem z jedné tlapky na druhou a hodlal najít nějaký úkryt. Teď jsem sice vyšel z jeskyně, ale už mě to tam v té tmě příliš nebavilo. Tady venku byla spousta jiných věcí na zkoumání a já rád pozoroval. Bylo to pro mě jako dát si denní chleba. Olízl jsem si nos a brodil se tam sněhem. Vítr byl nepříjemný, musel jsem neustále koukat dolů a nemohl pořádně otevřít oči. Naštěstí tu byla vyšlapaná cestička i pro někoho tak malého, jako jsem byl já.
Našel jsem tu hromadu sněhu, když jsem do ní ovšem ťapnul, bylo to jako drápkem do ledu. Sníh byl doslova zmrzlý, ale byl jsem tady aspoň z jedné strany schovaný. Chtěl jsem tedy vydlabat menší oblouček a do něj se schovat. Když jsem ale pokračoval dál a hrabal, vší silou co to bylo, uvědomil jsem si, že dál to nejde. Odstranil jsem sice sníh, ale byl tam pod tím sněhem schovaný strom. Nejspíše musel spadnout a nebylo to zrovna tak dávno. Byl sice zmrzlý, ale vypadal zdravě. Povzdychl jsem si. Tohle byla práce navíc, tady se schovat nemůžu. A tak jsem musel pokračovat dál. Opět mi do boku udeřil silný vítr. Do očí se mi dostalo pár sněhových vloček, které byly díky větru ještě agresivnější. Zamračil jsem se a pokračoval dál. V hlavě se mi stále ozývaly hlasy, které se mi snažily radit, kudy jít. Nejspíš to viděli z vrchu a chtěli mi pomoci. Já je ovšem ignoroval. Také jsem potřeboval žít vlastní život, nemohl jsem se spoléhat jen na ty vlastní hlasy, které mi nikdy nedaly pokoj.
Zároveň jsem toužil po tom, abych byl zase dobře pohyblivý. Od té události, co se mi stala moje druhá půlka těla byla o něco ochablejší. A tohle jsem bral jako trénink. Chtěl jsem se udržet v kondici a moc dobře jsem si uvědomoval, že budu muset makat dvakrát víc, než ostatní. Pořádně jsem zabral a šel dál. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem jak si vítr pohrával se sněhem. A já v tom něco viděl. V dálce jsem viděl bílého vlka, jak se na mě dívá. Tvaroval se, ale když jsem mrknul, už tam nebyl. Chvíli jsem ho hledal, než jsem ho znovu spatřil. Ukazoval mi, kudy mám jít. Zvědavě jsem zastříhal ušima a nechal si teda nakonec poradit. Šel jsem za ním.
Brodil jsem se dál, plíce jsem měl v jednom ohni. Ale došel jsem až do místa, kde byla podivná kupa sněhu. Zdálo se to mnohem lepší, než před tím. Hrábl jsem tlapou dovnitř, šlo to lehčeji. Stačilo hrabat jenom chvíli a já si vyhrabal menší úkryt. Kde jsem byl před tím silným větrem chráněn. Konečně jsem mohl pořádně otevřít oči. Byl jsem několik minut takhle venku, brodil se v tomhle nečase. Mohl jsem být na sebe hrdý. Tohle bych měl absolvovat nejspíš každý den, abych udržel krok se svými sourozenci. Díval jsem se ven, jak tam válčili bohové a momentálně převládal chaos. Snad tohle všechno brzy skončí, těšil jsem se na lepší podmínky. Kdy nebudu muset bojovat o každý nádech. Tohle jsem zažíval právě teď, od té doby. Ale hodlal jsem se poprat, vítr mě v tom nezastaví.

1.3.2025 Přidáno.

Květiny, mušličky, křišťály

15 mušlí, 20 květin a 1 křišťál!

Únor 3/10 - Leonardo

Tahal jsem to z paty. Tohle bylo dobrý. Poznamenal jsem si v duchu. Ale snad tomu tak bylo, Leonardo se zdál být mnohem více do všeho hrr. Já takový rozhodně nebyl. Raději jsem o tom přemýšlel, hledal jsem různé cesty. A radil se, která z nich bude nejlepší. Byl jsem na sebe opatrný a tak nějak jsem dokázal vytušit, nebo předpovědět, jak to dopadne. Asi. Myslel jsem si a věřil jsem v to. Navrhl jsem nějakou lumpárnu, to se přece u vlčat patří, nebo ne? Určitě. Leonardo se rozmluvil, pochytil jsem jeho podivný přízvuk, na který jsem si velmi rychle zvykal. Nějak jsem jeho slova odhadoval, co by asi tak mohli znamenat. Zatím jsem se nejspíš trefoval.
Vlk, který mě sice před malou chvíli doslova napadl se zdál, že se mě zkrátka chytil a jen tak mě nepustí. Nedaleko nás bylo hejno hus, Leo se rozhodl, že nejlepší zábava je s pořádným adrenalinem. Tak tohle je špatný. Povzdychl jsem si. Ale přece jsem nechtěl vypadat jako uprděná bába, to by mi tatínek dal. Ale ten by asi taky nebyl nadšený, k čemu se vlastně chystáme. Musíš něco zažít. Projelo mi hlavou. "Když myslíš," pokrčil jsem rameny. Leo vypadal nadšeně. Pomalu jsem se tedy zvedl a podíval se na to hejno hus. Ne po vodě, když půjdeme zezadu, bude to lepší. Zdá se, že měli své zábavy dost. Takže se tam možná propašujeme nenápadně. A tak jsem se vydal. V duchu jsem ještě slyšel hlasy, které říkali jak a kudy jít. Ale já zkrátka šel, potichu. Když jsem se přibližoval, zpomaloval jsem a opatrně našlapoval. Hleděl jsem na ně a hledal ty mladý. Opravdu tam byli. Mrkl jsem na Lea a pak zpátky na ně. A vyběhl jsem k nim. Ptáci se začali zvedat velmi rychle, ale mladým to trvalo. Skočil jsem a doufal, že jakmile dopadnu, pod nohama budu onu věc držet. Srdce mi bušilo jako o závod.