Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hopkal jsem si to po cestičce, zahnul jsem a šel po jiné uličce. Ta mě vedla pořád dál, kde bych možná i něco potkal. Zvědavě jsem se oklepal a na podivnou noru zaklepal. Ťuk, ťuk, ťuk, to jsem tu dělal ale hluk. Zvědavě jsem si to prohlédnul, jednu tlapku při tom zvednul. Chystal jsem se vejít dovnitř, copak se asi ukrývá vevnitř? Mé malé tělíčko se zachvělo, tohle rozhodně udělat mělo. Pach tu byl velmi divný, místy mi přišel i protivný. Rozhodně mi to tu nevonělo, očividně proč by také mělo? Jako domov tu nebylo, což mě ovšem nepřekvapilo.
Náš domov je mnohem lepší, tohle místo nebude sebelepší. I když jsem v hlavě váhal, tak jsem se už dovnitř tahal. Tlačil jsem se do vchodu, abych zjistil přítomnost důvodu, proč se někdo rozhodl k odchodu. Bylo tu snad něco špatně? To jsem mohl váhat jenom matně. Zdá se že tu opravdu někdo bydlel, zdá se že jenom na chvíli odjel. Zvířátko však nemohlo být daleko, zdá se že tu bylo dosti měkko. Hlína byla obydlená, co to ovšem znamená? Teplem to tu všechno hřálo, někdo se sem vracel se zdálo. Zkoumal jsem noru horem spodem, ale prázdno tu teď bylo mimochodem. Hrál jsem si s hlínou a dělal obrazce, což mě vedlo k otázce. Bude se můj dárek líbit? Snažil jsem se cizince jenom zalíbit. Třeba příště budu mít štěstí, vycházel jsem zrovna z nořího náměstí. Venku mě už obklopilo světlo, hned mě to však smetlo. Venku byl chlad a sníh, v okolí jsem ovšem slyšel smích. Zdá se že se majitelka vrací, musela být legrační. Já už ovšem neměl čas, nechal jsem jí ovšem vzkaz.

Kdybych měl dát váhu každé své myšlence v hlavě, nejspíš bych se už zbláznil ještě dřív, než jsem začal vnímat. Kór když v mé hlavě pořád někdo, nebo něco bylo. Kéž bych si mohl svůj osud vybrat líp, ale musel jsem se poprat s tím, co je přede mnou. Kdykoliv jsem totiž zapochyboval, musel jsem si říct, že jsem tu z nějakého důvodu, někdo chtěl abych žil. Kalamita už začínala pomalu a jistě opadat a já se tak mohl vydat na průzkum. Krotil jsem se mezi stromy a snažil se najít vhodnou cestičku, to nebylo úplně těžké, vzhledem k tomu jak jsem malý zatím byl. Katastrofa by byla, kdyby zima byla celý rok, ale slyšel jsem už o tom, že jsou různá roční období, tudíž jsem se na to další těšil. Když už nebude sníh, přijde něco jiného a možná nebude tak náročné prozkoumávat svět.
Kamarády jsem ještě moc neměl, měl jsem ovšem rodinu, to bylo mnohem důležitější. Kromě nich jsem měl plnou hlavu myšlenek, které jsem se teď snažil hodit do ustraní. Kazil jsem si to občas těmi myšlenkami, ale tohle jsem chtěl dotáhnout do konce. Když jsem totiž viděl před sebou malou veverku, ihned se mi rozzářili oči. Kdykoliv jindy bych si jí možná nevšímal, ale teď? K mému stavu mě dohnalo zdraví, musel jsem dělat všechno proto, abych se udržel v kondici. Kondice pro mě byla důležitá, přece jsem nechtěl, aby mě bratr nebo sestra sesadili na nějaké druhé místo. K soutěživosti tohle jednoduše patřilo. Keliška veverka se na mě podívala, já hravě vyběhl za ní. Konec nastal velmi rychle, když si to vyhopsala na nejvyšší větev a já jí ztratil z dohledu. Káravě jsem se zamračil, byla opravdu neskutečně rychlá, vyplázl jsem na ni jazyk. Když na mě ovšem vykoukla, dal bych krk za to, že ona na mě taky vyplázla jazyk. Kouká na mě a vyplazuje jazyk? Kukadla jsem vyvalil a raději jazyk zaparkoval na své místo. Krása, vážně, to jsem to dopracoval, že na mě vyplazuje plazan i nějaký veverák.

Dnes byl velice zvláštní den, vydal jsem se totiž na výlet. Ten jsem plánoval už dlouho, porozhlédnout se na místa, které jsem neznal. Lecjak by se to dalo nazvat prozkoumávání, jak by se možná řeklo odborněji. I přes problémy, které mě provázely za celý můj život jsem potřeboval cítit život. Takže bylo rozhodnuto, šel jsem prostě dál, než narazím na něco zajímavého. Ostatně netrvalo to zrovna dlouho, protože jsem slyšel nějaký hluk. Kdo to je, co by to mohlo být? To mi hlava zase dávala najevo, že nejsem nikdy sám. Musel jsem ale připustit, že teď jsem opravdu sám nebyl, protože tady to překypovalo životem.
Musel jsem trochu přidat do kroku, zvědavost mě právě teď provázela ze všeho nejvíc. Cupital jsem proto k místu, kde byla úhledně okousaná tráva, všude byli praporky a podivné zvířata. A proto jsem se na hranici zastavil, zvědavě zastříhal ušima. Abych pravdu řekl, tyhle zvířata jsem neznal, byly o něco menší než teď já, ale rozhodně nepřipomínali vlčata. A co tady vůbec dělají, hrajou? Uvědomil jsem si, že ty praporky k něčemu jsou, svišti se mezi sebou přetahovali při nějaké hře, zdálo se že je to baví. I když mě to nepřišlo kdo ví jak zábavné, líbilo se mi ohraničení šišek. Když jsem ovšem k jedné z nich hlavu sklonil, svišti se najednou zastavili. Ihned ke mě jeden přihopsal a rozhazoval svými tlapičkami. I když to vypadalo celkem komicky, já se rozhodně nesmál a při tom jsem ustoupil, neboť se zdál nebezpečný a já něco provedl. Líbilo se mi, že přestali hrát? To rozhodně ne, ustoupil jsem ještě o krok, svišť při tom své tlapky stáhnul a já cítil ty pohledy všech ostatních. Chtěl jsem tu ještě chvíli zůstat, ale všechny ty pohledy mě nutili, abych opravdu odešel. Loudavě jsem se proto odešel a z celého toho zklamání jsem opustil jejich herní hřiště, nechtěl jsem jim kazit hru. Už jsem byl dostatečně daleko, ale stále jsem slyšel pískot a smích, ale mě do hry nepřibraly, třeba příště.

1.3. 2025 Přidáno.

Byla hluboká noc, probudil jsem se do ní. Možná mě probudil chlad, nebo zvědavost, přece jenom počasí bylo dnes docela příhodné. Mžouravě jsem se rozhlédl a byl jsem v oblasti, kterou jsem neznal. Přišla mi úplně nová, ale zároveň možná trochu podobná mému dávnému snu. Ale viděl jsem to tady v naprosto jiném světle. Nepřišlo mi to tady děsivé, dnes mě už vyděsí jenom máloco. Postavil jsem se na tlapky a trochu zavrávoral. Stále jsem byl rozespalý a ospale při tom dlouze zívl. Viděl jsem velký strom, netušil jsem co je to za strom, ale byl moc hezký. Široko daleko nic nebylo. Ale byla tu cestička, která mě doslova lákala, abych po ní šel.
Co mi přišlo zvláštní, moje hlava tady byla úplně prázdná. Žádné hlasy, které by mi radili kudy a kam jít. Jednoduše jsem tady a teď byl jenom já, já sám. A to byla výjimečná doba. A tak jsem do toho šel, přistupoval jsem ke stromu opatrně. Dával jsem si pozor, abych neztratil rovnováhu, jak se mi tak občas stávalo. Ale tady to bylo podivné, nehrozilo to. Byl jsem si jistý vlastním krokem. Přistoupil jsem k javoru a při tom si ho prohlížel. Byl něčím zvláštní. Naklonil jsem hlavu na stranu a zhluboka se nadechl. Možná jsem doufal, že ucítím nějaký zvláštní pach. Co je tohle zač? Ptal jsem se v duchu sám sebe. Bylo zvláštní neslyšet jiné myšlenky, které by mě obklopovali.
Nebyl jsem tu ovšem sám, cítil jsem tu přítomnost někoho jiného. "Vítej Tartarosi," usmála se na mě létající věc. Zvědavě jsem zamrkal, nic takového jsem ještě neviděl a dokonce znala i moje jméno. "Děkuji?" Napadlo mě jako první, protože jsem stále váhal o tom, jak je možné že mě tohle stvoření zná. Měl jsem na tváři opravdu zvláštní výraz, mračil jsem se, ale zároveň si držel odstup. "Už jsem na tebe čekala," usmála se na mě. Její hlas byl hřejivý, doslova mě hladil po duši. Snesla se z větvičky přímo za mnou dolů. Létala mi kolem hlavy, než se usadila přede mnou. Její výraz byl kouzelný, jako z pohádky. "Na mě?" Zeptal jsem se. opět jsem měl pocit, že jsem tyhle slova už někdy slyšel. Každý na mě očividně čekal, ale já nikoho z nich neznal. "Jsem Zoubková víla, znám všechny vlčátka," prozradila mi a já překvapeně zamrkal. Posadil jsem se také, stejně jako ona. Byl jsem překvapený, slovo víla jsem slyšel úplně poprvé a k tomu zoubková? Co to mělo znamenat. Ihned jak to řekla jsem si začal kontrolovat svůj chrup. Jestli jsou mé jehličky na svém místě. Ale jeden z nich chyběl. Překvapeně jsem vyvalil oči, když víla zašmátrala a můj zub vytáhla. "Už jsem ho stihla vzít, ovšem stejně jsem se s tebou chtěla setkat," usmála se na mě. "Máš období přezubování, nejspíš se budeme setkávat často," usmála se a zoubek si zase schovala někam do svých míst. Přezubování? Zavrtěl jsem hlavou, hledal jsem nový zub, ale na svém místě ještě nebyl. "Není se čeho bát, prochází si tímhle každý, ale jen ti výjimeční se zastaví také za mnou," vzlétla a ťukla mi při tom na nos. To mě donutilo pšiknout. "Takže jsem v pořádku?" Ujišťoval jsem se Zoubkové víly. "V tom nejlepším," zazubila se svým plným chrupem. "Tohle by pro začátek stačilo, běž zase hezky spát, ať jsi vyspaný a v plné síle, zase se uvidíme!" Usmála se na mě víla a při tom se schovala zase do větví těch velkých stromů. Ještě chvíli jsem tam tak seděl a všechno si znova přehrál. "Děkuji, a dobrou noc," usmál jsem se také. Pak jsem se pomalu cestičkou vracel zase zpátky. Na místo, kde jsem se probudil. Zavrtěl jsem se a lehl si, zavřel jsem oči a pokračoval ve svých snech.

1.3.2025
+ 7 + 3

Jeden z dalších mrazivých dnů. Zhluboka jsem se nadechl, ale vzduch se mi zasekával v plicích. Byl tak studený, že jsem se nemohl zplna hrdla pořádně nadechnout. Štípalo to v mých malých plicích, ale chtěl jsem to zvládnout. Chtěl jsem se v tom zlepšit. Nějaká zima mě nemůže držet po tom všem zpátky. Jenomže kromě toho dnes panoval i opravdu silný vítr. Foukalo mi to do boku a občas jsem musel pořádně držet rovnováhu, abych nevrávoral.
Přešlápl jsem z jedné tlapky na druhou a hodlal najít nějaký úkryt. Teď jsem sice vyšel z jeskyně, ale už mě to tam v té tmě příliš nebavilo. Tady venku byla spousta jiných věcí na zkoumání a já rád pozoroval. Bylo to pro mě jako dát si denní chleba. Olízl jsem si nos a brodil se tam sněhem. Vítr byl nepříjemný, musel jsem neustále koukat dolů a nemohl pořádně otevřít oči. Naštěstí tu byla vyšlapaná cestička i pro někoho tak malého, jako jsem byl já.
Našel jsem tu hromadu sněhu, když jsem do ní ovšem ťapnul, bylo to jako drápkem do ledu. Sníh byl doslova zmrzlý, ale byl jsem tady aspoň z jedné strany schovaný. Chtěl jsem tedy vydlabat menší oblouček a do něj se schovat. Když jsem ale pokračoval dál a hrabal, vší silou co to bylo, uvědomil jsem si, že dál to nejde. Odstranil jsem sice sníh, ale byl tam pod tím sněhem schovaný strom. Nejspíše musel spadnout a nebylo to zrovna tak dávno. Byl sice zmrzlý, ale vypadal zdravě. Povzdychl jsem si. Tohle byla práce navíc, tady se schovat nemůžu. A tak jsem musel pokračovat dál. Opět mi do boku udeřil silný vítr. Do očí se mi dostalo pár sněhových vloček, které byly díky větru ještě agresivnější. Zamračil jsem se a pokračoval dál. V hlavě se mi stále ozývaly hlasy, které se mi snažily radit, kudy jít. Nejspíš to viděli z vrchu a chtěli mi pomoci. Já je ovšem ignoroval. Také jsem potřeboval žít vlastní život, nemohl jsem se spoléhat jen na ty vlastní hlasy, které mi nikdy nedaly pokoj.
Zároveň jsem toužil po tom, abych byl zase dobře pohyblivý. Od té události, co se mi stala moje druhá půlka těla byla o něco ochablejší. A tohle jsem bral jako trénink. Chtěl jsem se udržet v kondici a moc dobře jsem si uvědomoval, že budu muset makat dvakrát víc, než ostatní. Pořádně jsem zabral a šel dál. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem jak si vítr pohrával se sněhem. A já v tom něco viděl. V dálce jsem viděl bílého vlka, jak se na mě dívá. Tvaroval se, ale když jsem mrknul, už tam nebyl. Chvíli jsem ho hledal, než jsem ho znovu spatřil. Ukazoval mi, kudy mám jít. Zvědavě jsem zastříhal ušima a nechal si teda nakonec poradit. Šel jsem za ním.
Brodil jsem se dál, plíce jsem měl v jednom ohni. Ale došel jsem až do místa, kde byla podivná kupa sněhu. Zdálo se to mnohem lepší, než před tím. Hrábl jsem tlapou dovnitř, šlo to lehčeji. Stačilo hrabat jenom chvíli a já si vyhrabal menší úkryt. Kde jsem byl před tím silným větrem chráněn. Konečně jsem mohl pořádně otevřít oči. Byl jsem několik minut takhle venku, brodil se v tomhle nečase. Mohl jsem být na sebe hrdý. Tohle bych měl absolvovat nejspíš každý den, abych udržel krok se svými sourozenci. Díval jsem se ven, jak tam válčili bohové a momentálně převládal chaos. Snad tohle všechno brzy skončí, těšil jsem se na lepší podmínky. Kdy nebudu muset bojovat o každý nádech. Tohle jsem zažíval právě teď, od té doby. Ale hodlal jsem se poprat, vítr mě v tom nezastaví.

1.3.2025 Přidáno.

Květiny, mušličky, křišťály

15 mušlí, 20 květin a 1 křišťál!

Únor 3/10 - Leonardo

Tahal jsem to z paty. Tohle bylo dobrý. Poznamenal jsem si v duchu. Ale snad tomu tak bylo, Leonardo se zdál být mnohem více do všeho hrr. Já takový rozhodně nebyl. Raději jsem o tom přemýšlel, hledal jsem různé cesty. A radil se, která z nich bude nejlepší. Byl jsem na sebe opatrný a tak nějak jsem dokázal vytušit, nebo předpovědět, jak to dopadne. Asi. Myslel jsem si a věřil jsem v to. Navrhl jsem nějakou lumpárnu, to se přece u vlčat patří, nebo ne? Určitě. Leonardo se rozmluvil, pochytil jsem jeho podivný přízvuk, na který jsem si velmi rychle zvykal. Nějak jsem jeho slova odhadoval, co by asi tak mohli znamenat. Zatím jsem se nejspíš trefoval.
Vlk, který mě sice před malou chvíli doslova napadl se zdál, že se mě zkrátka chytil a jen tak mě nepustí. Nedaleko nás bylo hejno hus, Leo se rozhodl, že nejlepší zábava je s pořádným adrenalinem. Tak tohle je špatný. Povzdychl jsem si. Ale přece jsem nechtěl vypadat jako uprděná bába, to by mi tatínek dal. Ale ten by asi taky nebyl nadšený, k čemu se vlastně chystáme. Musíš něco zažít. Projelo mi hlavou. "Když myslíš," pokrčil jsem rameny. Leo vypadal nadšeně. Pomalu jsem se tedy zvedl a podíval se na to hejno hus. Ne po vodě, když půjdeme zezadu, bude to lepší. Zdá se, že měli své zábavy dost. Takže se tam možná propašujeme nenápadně. A tak jsem se vydal. V duchu jsem ještě slyšel hlasy, které říkali jak a kudy jít. Ale já zkrátka šel, potichu. Když jsem se přibližoval, zpomaloval jsem a opatrně našlapoval. Hleděl jsem na ně a hledal ty mladý. Opravdu tam byli. Mrkl jsem na Lea a pak zpátky na ně. A vyběhl jsem k nim. Ptáci se začali zvedat velmi rychle, ale mladým to trvalo. Skočil jsem a doufal, že jakmile dopadnu, pod nohama budu onu věc držet. Srdce mi bušilo jako o závod.

Stále jsem Namaari poslouchal, rozhlížel jsem se ovšem po lese. Stále tu bylo velké množství hluku, které jsem mohl slyšet. A byl jsem zkrátka zvědavý. Zastříhal jsem ušima. Byli jsme tu proto, abychom zastavili Zurri a mé sourozence v cestě za... mou záchranou? Asi takhle by se to dalo popsat. Pomyslel jsem si. Jsou pryč. Přišla mi myšlenka. Díval jsem se na tu příšernou atmosféru tady. Bylo tady spousta sněhu, z tlamy mi šla pára a přišlo mi, že je mi zima. Nepříjemně jsem se při tom oklepal. V ten moment, jako by se mi do hlavy dostalo něco, co tam bylo uvízlé. Stále to bylo v oparu. Ona. Uvědomil jsem si. A po chvíli jsem to slovo slyšet několikrát, v různých tónech. Zdá se, že mi to někdo podsouval. Ona mi dala druhou šanci. Ale netušil jsem, kdo je vlastně ona. Možná jsem to věděl, ale zapomněl, nebo jsem to vůbec nemohl vědět, protože mi to nikdo neřekl. Povzdychl jsem si. Zvedl jsem proto hlavu a díval se směrem k nebi. Viděl jsem ho úplně poprvé a viděl tak sněhové mráčky. Prosím prosím, nemohlo by být trochu tepleji? Prosil jsem ji tam nahoru, mé božstvo, tu která mi dala druhou šanci na život.
Povzdychl jsem si. Netušil jsem, koho jsem vlastně žádal, ani po kom jsem to chtěl. Měl bys být rád, že vůbec něco cítíš. Upozornil jsem se, nebo to byl někdo jiný? Možná. Když jsem se ovšem zahleděl na jedno místo, uviděl jsem bílého zajíce. Byl tak bílý, jako sníh, byl tam? Nebo jsem ho viděl jenom já. Podíval se na mě, jeho uši byli šíleně dlouhé. Přišlo mi, že se na mě usmál a pak se ztratil někde vpředu. Vážně prosím. Vyšel jsem vstříc lesu. "Studí to," houkl jsem na Namaari. Ona na to možná byla zvyklá, ale já rozhodně ne. Všechno pro mě bylo nové, ale zároveň se mi to líbilo. Líbilo se mi cítit, vnímat... Tohle jsem na tom místě neměl a byl za to vděčný. Zároveň jsem byl zvědavý na vyprávění Namaari o svém nevlastním otci.
Já chtěl najít svou rodinu a v tom šrumci, který najednou utichl se dalo lehce odhadnout, kam máme mířit. Byla tu i vyšlapaná cestička od dvou vlků. Poskakoval jsem tak ve sněhové cestičce směrem k nim. Za chvíli jsem už viděl známé tváře. A hlavně jsem cítil známý pach. Našel si je. Byl jsem stále zesláblý, ale ta eufórie byla šílená. Ohlédl jsem se, jestli je Namaari stále se mnou. Vynořil jsem se ze křoví a zůstal stát. Dala ti šanci. Zopakoval jsem si v duchu. Nezklamu ji. Ať JI byla kdokoliv. "Co se děje?" Zeptal jsem se a zůstal stát napůl zabořený ve sněhu. Hleděl jsem na tatínka a na maminku, jako bych po letech viděl staré známé.

Leonardo | Únor 2/10

Byl jsem překvapený z toho, co se tady právě teď událo. Že mě vlastně prvotřídně převálcoval a tvářil se u toho ještě pobaveně. Nikdy jsem si nepřišel nijak zvlášť upjatý, ale tohle? Na hry jsem úplně nebyl. A možná jsem tomu ani nerozuměl. Představil se, měl podivnou mluvu, nebo spíše ten tón. Jiná krev. Pošeptal mi hlas. Zdá se, že možná byl urozený, nebo zkrátka z jiného kraje. Moc jsem se v tom neorientoval. Amico? Překvapeně jsem zamrkal a ještě se ze sebe snažil střepat přebytečné vody. Označení. Zamyslel jsem se. Možná to znamenalo něco jako příteli, možná. "Tartaros, z Javorového lesa," řekl jsem, ale šlo mi to trochu přes zuby. Byl jsem z toho všeho překvapený. Hoď se do klidu. Poradil jsem sám sobě.
Zhluboka jsem se nadechl, začínal jsem to pomalu překousávat. Z vody jsem se dostal zpátky na souš, kde mi bylo víc než dobře. Posadil jsem se a při tom zastříhal ušima. Leo, jak mi dovolil mu říkat byl výřečnější a zdálo se, že má za ušima. Byl úplně jiná povaha než jsem byl já. Zdá se, že mě zcela perfektně vystihl. "To bys nechtěl," řekl jsem jednoduše. Špatně! Křikl na mě hlas v hlavě. "Teda..." Došla mi tak trochu řeč. Naštěstí to Leo rychle zamluvil, měl jsem vymyslet zábavu. Střelil jsem po něm ostře překvapeným pohledem. "Zábavu?" Zopakoval jsem po něm. Takhle se nejspíš má bavit. A to nebyl můj případ. Já rád sledoval, viděl jsem věci, které jiní neviděli. A měl jsem sebou neustále společnost, pohledy. Ale nejspíš to nebylo zcela normální. "Zábava, jasně," řekl jsem a letmo se usmál. Sakra, nic mě nenapadá, uvědomil jsem si. Díval jsem se kolem a kolem, ale bylo to tu totálně mrtvý. Teda až na ty vlny, občas se mi zdálo, že vidím rybu - která vyskočila z vody, ale nebyla to ryba, byla to průhledná voda. "Můžeme třeba něco... provést?" Zeptal jsem se ho a při tom zvedl trochu hlas v důraznější otázku. Na to by se mohl chytnout, vypadal jako průserář. To ty nejsi. Uslyšel jsem. Ticho. Hádal jsem se.

// Úkryt

Podíval jsem se na vlčici, která se mi snažila vsugerovat, že jsem nespal tady. Zamračil jsem se. Kde jinde bych spal? Zdál se mi ten sen, který možná pořád pokračoval. Stále jsem slyšel ty hlasy, ale věděl jsem, že jsou se mnou už navěky. Zamračil jsem se, tohle nedávalo smysl. Já byl přece celou dobu tady. Kam bych asi tak šel? Satori po mě skočila, ale já byl moc unavený na to, abych jí to vrátil. A tak jsem si na chvíli zdřímnul. A vrátil se zpátky. Mlč. Promluvil na mě hlas. "Divný," řekl jsem jednoduše. A mávl nad tím vlastně tlapou. Chtěl jsem vidět tatínka a maminku, také moje sourozence. Ale ti šli se Zurri mě hledat, očividně.
Takže jsem zkusil, že je zastavíme v lese. Vlčice vedle mě souhlasila, takže šla se mnou. Šel jsem poprvé do toho světla. A jakmile jsme zašli za roh naší jeskyně, musel jsem přivřít oči. Bylo tu tolik světla, že mě to na chvíli oslepilo. Tolik světla, to jsem si nedokázal představit. Namaari si ovšem myslela, že Zurri s mými sourozenci už bude pryč. Já si to ale nechtěl nechat připustit. Mezi tím jsem se jí zeptal vlastně na jméno. Namaari se rozmluvila, mluvila něco o tom, že se ztratila. A zároveň, že jí tatínek poradí, nebo pomůže. Přikývl jsem. Řekni něco. Upozornil jsem se. "To bude dobrý," prohlásil jsem, ale to už jsem byl venku. Z tlamy mi šla pára, byla tu zima. A panoval tu celkem hluk. Nemohl jsem ovšem mezi stromy vidět, co se vlastně děje. Rodiče jsou stále v lese. Nevím, jestli to byla moje myšlenka, nebo mi opět někdo našeptával. Zavrtěl jsem se. Zeptej se na to. Řekl jsem si dřív, než mi myšlenka vlastně prolétla hlavou. "Proč hledáš nevlastního tátu?" Zeptal jsem se Namaari a znova se zhluboka nadechl, ten vzduch mi šel těžko do plic. Zůstával jsem u vchodu jeskyně, nebyl jsem si jistý, jestli chci jít dál, když tu byl takový šrumec. A téma jsme měli, takže proč se na chvíli nezastavit.

Vedle mě to vlče začalo mluvit. Podíval jsem se na ni, přišlo mi to podobné, ale netušil jsem k čemu. Stále jsem měl hlavu jako ve snu. Znala moje jméno, to jsem si samozřejmě pamatoval. V hlavě jsem měl trochu šrumec, ale nevnímal jsem to. Možná jsem záměrně měnil svoje myšlenky do všech směrů. Byl jsem údajně pryč. Zamračil jsem se a hledal správnou odpověď. "Spal jsem," řekl jsem jednoduše. "Zdálo se mi," zamračil jsem se znovu. Podíval jsem se na své přední tlapky a přemýšlel. Jednu jsem stále cítil, že byla slabší, nebo spíše celé jedna polovina mého těla. Ale mohl jsem s tím hýbat s větší námahou. Nebude ti věřit, upozornil jsem se. "Byl jsem s novými kamarády, pak bylo teplo na žluté pláni. A pak jsem si přál se vrátit," pokrčil jsem rameny. Rozhodl jsem se to trochu zabalit do bublinkové fólie. "Divný sen," podotkl jsem, pro větší důvěryhodnost.
Zurri šla nejspíš se Zestem a Satori mě hledat. Proč by mě chodili hledat, když jsem celou dobu tady? "Možná je ještě stihneme, aby nikam nechodili," navrhl jsem a pomalu se stavěl na nohy. Bylo to jako pokoušet se poprvé chodit. Zkrátka jsem byl trochu nemotorný. Mé buclaté a mohutné nožky hledali tu správnou rovnováhu. Nic jiného mě nenapadlo, než to jít prozkoumat do světla. Jakmile jsem si byl jistý svým postojem, pomalu jsem začal plavat. A zamířil jsem ven. "Jak vlastně říkají tobě?" Zeptal jsem se jí, abych zahnal tu podivnou řeč, kterou jsem před malou chvílí ze sebe dostal. Vlastně jsem netušil jak se jmenuje, jméno možná padlo, ale v té době jsem měl nejspíš jiné starosti.

// Javor

Únor 1/10, Leonardo

Bylo už jaro, nebo možná se to blížilo k létu? Těžko říct. Já si zvykal na tu skutečnost, která tady panovala. Musel jsem se trochu rozhýbat. Moje půlka těla byla stále trochu ochablá a já netušil, jestli někdy budu úplně v pořádku. V hlavě jsem měl zmatek, ty hlasy, které se občas ozvaly a začínaly přes sebe řvát, čas od času to bylo zkrátka nesnesitelné.
Došel jsem ovšem k nedalekému pitnému zdroji. Byl jsem možná poprvé takhle sám. A chtěl si trochu užít té samoty. Ticho! Upozornil jsem svou hlavu. Soustředil jsem se na to, aby se žádný hlas nedostal do popředí. Dej si pozor, řekl mi hlas v hlavě. Už to fakt stačí! Zavrčel jsem a při tom si povzdychl. Já prostě nikdy nebudu sám. Už jsem si zvykl na to, co mi neustále v hlavě zvoní - navěky. Navěky uvězněný v hlavě s kdoví čím. Když v tom jsem najednou skončil v jezeru. "C-co!" Vyhrkl jsem. Já jsem ti to říkal, slyšel jsem při tom v hlavě tichý smích. "Co blbneš?" Zavrtěl jsem hlavou a při tom se postavil na nohy a začal se zbavovat přebytečné vody v kožichu. Takže jsem se oklepal, zvedl jsem hlavu a viděl o něco větší vlče. To mělo naprosto pobavený výraz a kožich, který mi nic neříkal. "Co si zač?" Zeptal jsem se ho a při tom se tvářil, jako kdyby mi někdo zboural domeček z karet.

// Teleport, zapadlý kout

Nevím, jak jsem to udělal. Jak jsem tohle všechno dokázal přežít. Bylo mi z toho všeho zle, měl jsem to v mlze. Přišlo mi to jako jeden dlouhý sen, možná to byl sen. Nebyl. Upozornil mě hlas v mé hlavě. Díky tomu máš nás, projel mnou nepříjemný pocit. To teplo, které jsem cítil se pomalu vytrácelo. A já se dostával zpátky do známého prostředí. Do prostředí pachů, které jsem znal. Obklopil mě pocit, který jsem tak dobře znal, bezpečí. Ale nebylo to takové, jako před tím. Když jsem otevřel oči, nemotorně jsem nemohl stát na nohách. A přes něco - lépe řečeno přes někoho jsem se převalil a zůstal ležet na boku. "Meh," vyjekl jsem. Měl jsem pořád zavřené oči a nevnímal, co se kolem mě děje. Vždyť kolem mě byl všude ten žlutej podivnej písek.
Otevři oči, uvědomil jsem si, když se mi ozval hlas v hlavě. Jsme doma, projelo mi hlavou, byla to moje myšlenka? Nebo někoho jiného? Do teď jsem netušil, kdo všechno ke mě promlouvá a proč sídlí v mé hlavě. Ale nehodlal jsem se nad tím pozastavovat. Vždyť mi tak dlouho dělali společnost. Ale poslechl jsem a otevřel oči. Uvědomil jsem si, že jsem přepadl přes vlče, které jsem si matně pamatoval. Ale stejně tak jako vzpomínky z posledních dní jsem měl v mlze... tak i to, co bylo před tím. Ale její pach jsem znal. Pomalu jsem si zvykal zase na temno, které panovalo v jeskyni. Ale nikdo kromě vlčete vedle mě nebyl. "Kde všichni jsou?" Zeptal jsem se zmateně. Podíval jsem se na malou vlčici vedle mě, zmateně jsem zamrkal. Byl jsi nějakou dobu pryč. Zamlaskal jsem. Tohle jsem zkrátka nechápal, já přece jenom usnul, nebo ne?

// Limbo

Měl jsem zavřené oči a nevnímal nic. Ten zmatek, co všude kolem panoval, ty hlasy, které se překřikovaly, bylo to nesnesitelné. Jenomže z ničeho nic jsem začal opět cítit. Už jsem necítil prázdnotu, chlad, ne-hlad. Začínal jsem cítit teplo, příjemné teplo jako kdybych ležel vedle maminky. Cítil jsem na svých zavřených očích, že se to tu kupí barvami. Úplně jinými, než bych byl zvyklí. Pomalu jsem otevíral oči a cítil, jak se mi do nich dostává tolik barev. Bylo tu teplo, příjemně... Ale vůbec jsem to tady neznal. Tohle je další zkouška? Zamyslel jsem se. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to světlo zvykl.
Všude byly kopce žluté hmoty. Pro mě to bylo naprosto jedno velké neznámo. Kde to jsem? Ale mohl jsem jenom hádat. Jsi daleko. Promlouval ke mě hlas. Moc daleko. Uvědomil jsem si, že to peklo ještě neskončilo. Jsme spolu navěky, zamyslel jsem se, proto jsem se necítil sám. Přesto jsem vyděšeně zase své oči zavřel. Já chci domů, přál jsem si. Představoval jsem si tu jeskyni, příjemné kožešiny a plnou jeskyni své rodiny. To bylo mé přání. Myslíš, že tam jsou? Uslyšel jsem hlas. Že na tebe čekají? Opomenul ten další. Cítil jsem, že mám jednu půlku těla slabší. Možná to byl jen následek nějakých následků. Viděl jsem ovšem, že vítr si pohrával s pískem. A ukazoval mi tvary, které mi jasně říkali, že se musím vrátit domů. Proto jsem ihned oči zavřel na sílu, jak jen nejvíc to šlo. A představoval jsem si ten domov, objetí, které se mi mělo naskytnout.

// Úkryt - Javor, teleport - smažu si.

20/20

Co bude dál? Co bude se mnou? Uvízl jsem v téhle díře nejspíš navěky, což by nebylo až tak děsivé. Ovšem když jsem vyslovil otázku, co bude dál, najednou se rozprostřelo ticho. "Je to on," prohlásil jeden z hlasů. A já najednou slyšel šílený hluk. Jako by mi někdo chtěl vyhučet díru do hlavy. Bylo to tak nepříjemné, že jsem se musel začít ošívat. Zamračil jsem se. "A co to znamená?" Očividně už přijali tu volbu, že jsem byl někdo, nebo možná ne... ale že se mnou budou věčně už jsem tušil.
Napřímil jsem se a předvedl svůj výstavní postoj. Začínal jsem si na ně zvykat, nebo spíše jsem si už vykl. Já byl jejich součástí a oni byli mou. Pokud se někdy vrátím ke své rodině, už to nikdy nebude takové, jaké bych si přál. Protože tu budou oni. Oni jsou teď má rodina a tahle díra je můj domov. Jestli se to tak dalo nazvat. Zůstal jsem stát v tom slabém světle a díval se do stínů, ze kterých se hrnul šepot a smích. "Vybrala dobře," prohlásil jeden z hlasů a při tom jsem uslyšel jeden velký souhlas. S tím se pojil další a další. A pak? Jako by je najednou někdo vypnul. Bylo ticho, zcela ticho. Úplné ticho, nikde nikdo. Zůstal jsem v té místnosti úplně sám, jako před tím. Neslyšel jsem šepot ani nikoho, kdo by mi našeptával. Jsem on? Jsem legenda? To bylo první, co mi střelilo hlavou.

// Volím číslo 5, the end.