Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ostružinová louka

Ne, že bych to vyloženě plánoval, ale stalo se. Odběhl jsem dál. Namaari za mnou nešla a máma si možná ani nevšimla, kdo ví. Ale mě to bylo jedno, sváděl jsem vlastní boj se svou hlavou. Bylo to až příliš náročné na něco se soustředit. Zavrčel jsem si pro sebe. Nic mi nedávalo smysl. Nemohl jsem se na nic soustředit, protože jsem ani nechápal, co se vlastně děje.
Když jsem znovu otevřel oči, dostal jsem se na nějakou pláň. Vonělo to tady slaně. Vůbec jsem neměl tušení, jak jsem se sem dostal. Jako by mě na malou chvíli někdo vypnul a přesunul mě. Bylo to jako tehdy, ale jiné. Cítil jsem se pořád živě, což bych pokládal za výhru. Stál jsem na pláni, viděl jsem obrovské množství vody, u kterého jsem se jenom ušklíbl. Pak jsem přesunul pohled vedle na les. Ten jsem znal jako své boty. Byl to náš les, ten les ve kterém jsem kejsnul tak dlouho. Neloz tam. Užijeme si dobrodružství. Bude prča. Projelo mi hlavou. A já s nimi na jednu stranu souhlasil. Na tu druhou jsem měl pořád spoustu otázek, na které jsem neznal odpověď. Proč se mi to stalo? Proč mě každý považuje za mrtvého? Tak proč jsem pořád živý? Povzdychl jsem si. Kdo mi na to odpoví?

Vysvětlil jsem mámě, jak to vlastně bylo. Ovšem Namaari to vysvětlila trochu jinak. Stále mi říkala, že jsem zmizel, ale já jí nevěřil. Zamračil jsem a sledoval svou mámu i Namaari. Zmizel. Projelo mi hlavou. Umřel. Polkl jsem. Chcípnul jako myš. Dodal můj hlas v hlavě. Máma se nejdřív natáhla po Namaari, aby jí poděkovala za upřímnost. Pak také na mě. Já jsem zůstal stát s nepřítomným výrazem, protože jsem právě sváděl boj ve své hlavě. A absolutně jsem nevnímal to, co mi maminka říkala. Už nebudeš takový jako dřív. Nikdy. Máš cejch. Zavrčel jsem potichu pro sebe.
Najednou si máma výlet rozmyslela a zatočila zpátky do lesa. Hele utíká ti. Poukázal jeden hlas. "Já jsem tam pořád byl," řekl jsem z ničeho nic. To už byla máma v pohybu. Nebyl jsi tam. Odpověděl mi hlas v hlavě. Byl jsi s námi. "Nebyl jsem s vámi," zavrčel jsem potichu. V černé tmě, v nicotě. V pekle. Posmíval se mi hlas. "Ne, jenom jsem spal!" Vyhrkl jsem a začínal být bezradný. Mluvil jsem tu sám se sebou a mohlo to vypadat tak, že jsem naprostý blázen. Nespal si. Tvé srdce umřelo. Dostal si druhou šanci. Ona ti jí dala. "Kdo je ona?" A to už jsem přece kdysi říkal. A uvědomil jsem si to. Na tohle jsem se ptal v tom snu, v tom svém snu. Že ona mi dá druhou šanci, pokud jsem to jak proroctví předpovědělo. Maminka už byla daleko vepředu. "Zmizte!" Prskl jsem. Jsme navždy s tebou, Tartarosi. Promluvil na mě klidný hlas. "Ne! Ne!" Zaúpěl jsem a pak bez rozmyšlení zkrátka vyběhl směrem, který mi přišel vhod. Hodlal jsem těm hlasům ve své hlavě utéct, jak jen daleko to bude možné!

// Přímořské pláně

// Javorový les

Hra byla poněkud zábavná, ovšem velmi rychle jsme jí odhalili. Stopy jsou jasné. Jednoduché. Žádná výzva. Přemýšlel jsem, olízl jsem si nos a pomalu se rozhlížel. Stopy byly viditelné, máminé tlapy v hlíně. Zároveň i sem tam kousky srsti, nebylo se čemu divit, že jsme ji s Namaari bez větší námahy po chvíli našli.
To však přicházel můj prvotřídní proslov, nebo spíše výstřel do tmy, který mi tak trochu ujel ven. Rychle jsem přemýšlel, co jsem vlastně řekl. Troubo. Ty jsi takový trouba. Takhle to plácnout. Styď se. Zamračil jsem se. Zdá se, že jsem maminku vyvedl z míry. Ta se zastavila na louce, která voněla tak sladce, že jsem měl chuť přistoupit k jednomu z keřů. Ale právě teď jsem neměl odvahu se ani hnout. Stál jsem tam jako zařezaný. Bylo vidět, jak to mamince v hlavě šrotuje a dává si dvě a dvě dohromady. Až jsem si byl jistý, že si tu skládačku hravě postavila jako puzzle. Suše jsem polkl a neměl sílu ani cuknout pohledem. "No..." Znova jsem polkl. "Vždyť od té doby co jsem spal jsem je neviděl," pokrčil jsem rameny. "Byla ještě zima," přemýšlel jsem nad vzpomínky. "Zurri prý říkala, že mě jdou hledat. Ale já byl přece celou dobu v jeskyni. Podle času to bylo chvíli po tom, co jsem se probudil." Podíval jsem se na Namaari. Tuhle historku jsme přece říkali i mému otci. Nebylo nic co více vytknout. Mohli být prakticky kdekoliv. Možná by měla jít sama. Poradil mi slabý hlas v mé hlavě. Bude rychlejší, než když sebou potáhne nás. "Vlastně ani nevíme kde hledat," řekl jsem své matce bez náznaku jakýchkoliv emocí. Nevím, kde se to ve mě bralo. Možná za to mohla ta událost z minulosti. Ale byl to holý fakt, zkrátka tvrdá realita. Povzdychl jsem si a rozhlédl se, jako bych snad čekal, že teď vyskočí z jednoho ovocného keře.

Přešlápl jsem z tlapky na tlapku. Naše máma je pořád tak naměkko. Měkkotá! Měkkotááá! Řval na mě hlas a já si povzdychl. Bez tak jí jenom něco spadlo do oka. Každopádně zdá se, že nás vyslechla. Namaari namítla, že vyprávění je fajn před spaním, ale teď byl ještě den. Přikývl jsem. "To je fakt," i když já to vyprávění úplně nemusel. Vzhledem k tomu, že v mé hlavě bylo neustále plno, byl jsem rád že jsem vůbec dokázal poslouchat, když na mě někdo mluvil. Natož soustředit se na celý příběh, který se mi v hlavě při tom různě měnil.
Maminka pak navrhla, že by jsme si mohli zastopovat. Přikývl jsem, znělo to jako něco naučného. To bude dobrý, to zvládneme. Dva nosy a hodně hlasů. Brnkačka. "Tak jo," přitakal jsem. Podíval se na Namaari, tohle by mohlo bavit nás oba. A tak jsme nechali maminku jít. Berem kramle. Půjdeme jinam. Kašleme na to. Dobrodružství bude všude. Radila mi má hlava, ale já jí ignoroval. Místo toho jsme se společně s Namaari vydali po stopách maminky. Ta se vydala podél hranic. Nic nového, tohle jsme měli už v malíku.
Netrvalo dlouho a namodralou vlčici jsme našli bez větších obtíží. "Nemáš něco složitějšího?" Zeptal jsem se. Maminka ovšem navrhla, že půjde dál do neznámého prostředí, alespoň pro mě. A že můžeme vzít i Zesta ze Satori. Kdo jsou? Co jsou zač? A jo... ti ztracení. Zapomněli bychom. Projelo mi hlavou, nenápadně jsem protočil očima. I já bych na ně už možná i zapomněl. "Myslíš, že je ještě někdy najdeš?" Zeptal jsem se, vyznělo to hůř než jsem si vlastně myslel... Chtěl jsem spíše říct něco ve stylu - myslíš, že je dokážeš najít? Jenomže tím, jak jsem se nemohl úplně soustředit na svou hlavu, to ze mě zkrátka vylétlo. Jenomže pak se dala do pohybu. "Dáme jí náskok ne?" Šťouchl jsem do Namaari. Možná to bude složitější, ale o to lepší. Alespoň budeme mít čas se pořádně porozhlédnout po okolí. A tak jsem se pomalu vydal ve stopě mámy.

// O. louka

Maminka se docela rozmluvila o její historii a jak jsme vlastně přišli k tomuhle lesu. A té rodině, která se tu teď tak ochomýtá. Bylo těžké se na to plně soustředit, když mi do toho neustále žvanila moje hlava. Ale přesto jsem na sobě nedával znát nezájem, nebo něco čím by se maminka mohla znepokojovat. Zastříhal jsem ušima a nechal své hlasy tam, kde mají být. Pořádně jsem se zavrtěl. Tartík. Tartík. Haha! Tartík! Jako malej roztomilej chlapeček! Hlasy se mi posmívaly, ale já je nevnímal. Kdo ví jak se totiž jmenují ty hlasy, určitě nebudou mít tak skvělé jméno jako já. Dozvěděl jsem se o minulosti a o tom, že maminka vlastně nežila se svou rodinou. Podíval jsem se na Namaari, jestli v tom taky vidí trochu souvislost s její situací. Máma i otec jsou spolu už od malička, což mě docela překvapilo. "Hezké vyprávění, i to jak to dopadlo, nemyslíš?" Zeptal jsem se mámy ve snaze se usmát. Měla přece teď nás, tak jak jinak by to taky mohlo dopadnout.
Stačila chvíle její nepozornosti a s Namaari už jsme se kradli pryč. Proč by taky ne? Přece tady nechceme zarůst do země. Začalo pršet a mě přišlo fajn jít chytat kapky. Namaari se hned přidala, jenomže moc daleko jsme se nedostali. Máma byla totiž něco jako uragán, očividně už ztratila dvě vlčata... já budu teď něco jako blecha, kterou nikdy nechce ztratit. Dlouze jsem si povzdychnul. Řekni ji že chceme něco dělat. Že tu nechceme tvrdnout s příběhy. Ty už se staly. Máme svůj příběh. Musí se udát! Volalo na mě. "Chceme zkoumat, tenhle les už známe jako svý boty, že jo?" Houkl jsem taky na Namaari, aby se přidala. Vždyť ta už se tady musela příšerně nudit.

Těkal jsem pohledem na každého z nich, co tu byl. Namaari nic neříkala, otci předala informace. Máti mluvila o nějakém výletu, ale pořád jsme byli tady. Dlouze jsem zívl. Nejsme poslušní. Chcem řádit. Mládí vpřed! Mluvilo na mě. Mezi tím co maminka vzlykala a mezi tím se možná i smála, nebo se mi to snad zdálo? Těžko říct. Už jsem nevěděl, čemu věřit, realita se mi zkreslovala jak se jí jenom zachtělo.
Přešlápl jsem z tlapy na tlapu. "Fakt mám žízeň," šeptl jsem směrem k Namaari, tak aby mě rodiče neslyšeli. Byli teď otočení a něco si mezi sebou šuškali. "Potichu," navrhl jsem Namaari a poprvé za svůj život jsem měl tvář spiklence. V tichosti jsem začal couvat a dávat pozor na větvičky, abych na nějakou náhodou nestoupl. Naštěstí jsme vlastně ani moc ticho nepotřebovali.
Nebesa nám totiž darovaly neskutečný liják, který nás doslova přehlušil. A tak jsem poskakoval v dešti a začal chytat kapky. Za chvíli se na zemi začala tvořit louže, nejedna byla jich pěkná spousta. Dokonce tu byla i malá řeka. Radoval jsem se, ale od rodičů jsme i přes to daleko nebyly, jenomže ten liják nás docela hezky schoval za své šňůry kapek.

Květen 10/10

Kdybych věděl, že mě to zavede na místo, které úplně tak ideálně nevonělo, nešel bych sem. Nejspíš jsem totiž stopoval něco, co mému čumáku úplně nevonělo. A tak jsem toho nechal. Naučíme tě to i samy. Nepotřebuješ je. Můžeme žít i samy. Jízlivý hlas se mi ozval v hlavě a já se zašklebil. Chcete mě zpátky v díře? Zeptal jsem se jich v duchu a při tom se zasmál. Ani náhodou. Tady na světě mi bylo dobře. Spousta barev a pachů. A hlavně tady byla spousta světla.
Zastříhal jsem při tom ušima a pokračoval dál, za chvíli jsem došel až k smečkovému úkrytu. Kde jsem se hodlal na chvíli zastavit a odpočinout si. Tělo to potřebovalo, však střádat plány můžeme i tam. Nebylo na tom rozhodně nic špatného. Dlouze a unaveně jsem zívl a pak vkročil dovnitř. Po tomhle celém dni mě bolí každý sval v těle. Nebyl jsem si jistý, jestli si na to někdy zvyknu a budu trénovat i bez bolesti. Ale měl jsem kuráž k tomu to alespoň vyzkoušet.

Květen 9/10

Zastavil jsem se, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Cítil jsem spoustu pachů a neuměl se v tom orientovat. Dva z nich jsem moc dobře znal, ty byly dominantní. Moji rodiče. A pak ten zbytek. Něco byla možná Namaari, něco ta podivná rodinka... mých rodičů. Moc jsem je ještě neznal a zdálo se, že se také k ničemu úplně nemají. Ale kromě toho jsem cítil i spoustu jiné zvěře. Ale nedokázal jsem si k tomu udělat obrázek. Měl by sis procvičit i stopování. Bude se to hodit. Začneš mít hlad. A možná k tomuhle všemu dojde, až mě rodiče pořádně všechno naučí. Ale je dobré být připraven. A tak jsem se do toho dal.
Sklonil jsem hlavu a nechal svůj instinkt pracovat. Cítil jsem, že mi ale tohle ještě úplně nejde. Mrskl jsem proto ocasem, nechtěl jsem se vzdávat. Šel jsem do toho se vším všudy. A tak jsem se zkrátka po jednom pachu vydal.

Květen 8/10

Když jsem se napojil zpátky na lesní stezku, cítil jsem že se už opravdu nudím. Znal jsem tady už každý kout, každý kámen. A nejenže jsem měl hlasy v hlavě, cítil jsem na sobě i oči. Očividně se o mně rodiče báli, když se jejich dva další potěry zdržují kdo ví kde. Taky mohly počkat. Povzdychl jsem si. Možná teď zažívají něco děsně cool a já tady musím sedět na své malé prcině a dělat hodnýho synka. Nejsme hodní. My nejsme hodní! Každé vlče zlobí. Držíš se zpátky. Neboj se toho. Přičemž jsem se na chvíli usmál.
Namaari tu byla stále, neustále mlela o svém nevlastním otci a očividně umře stářím, než se k něčemu odhodlá. Takže jsem mrskl ocasem. Vezmeme si co je naše. Projelo mi hlavou. A tak jsem se plížil potichu lesem, ve stínech. A hledal někoho, koho bych mohl zlanařit na nějaké to dobrodružství.

Květen 7/10

Osvěžil jsem se a umyl si při tom přední tlapky. Na víc jsem se nezmohl. Měl jsem trochu hrůzu z toho, že bych do té řeky mohl spadnout. A to rozhodně nebylo něco, po čem bych prahnul. Navíc na mě stále řvaly mé hlasy v hlavě, tudíž jsem o to opravdu ani nestál. Otočil jsem se a mířil od řeky dál. Musel jsem se vyškrábat po skalách nahoru, kam jsem před tím seskočil. Tělo dneska opravdu dostávalo dost zabrat. Ale nebránil jsem se tomu. Alespoň v noci budu spát jako dudek. A snad to bude noc beze snů. Opravdu jsem neměl rád, když se mi něco zdálo. Pokaždý když jsem se probudil mi přišlo, že jsem nevyspalý. Proto jsem měl raději ticho, klid a černo. Nikde nic, ani hlas, ani sen.
Vyškrábal jsem se až nahoru a vracel se zpátky do lesa. Povzdychl jsem si. Začínal jsem se tady poněkud nudit.

Květen 6/10

Protáhl jsem se jako kočka a cítil, že když napínám svaly bolelo to. Zamračil jsem se, ale uslyšel že kousek odsud teče řeka. Měl jsem vyschlo v krku a dokonce i kožich celý od prachu. Od toho mého všedního padání. Takže jsem se tam vydal. Zdá se, že jsem se už mohl pohybovat kousek dál od lesa. Nebo alespoň v tomhle byla řeka hraniční s našim územím, takže to jisto jistě bude hračka.
Protáhl jsem se mezi stromy a zvedl při tom hlavu. Voda teče. Moc vody. Dej si pozor. Můžeš spadnout. Jednoduché hlasy se opět ozvaly, nechaly mi ovšem asi tak pět minut o samotě, což jsem rozhodně ocenil. Já nikdy sám nebyl, i když nemluvily, cítil jsem je někde tam vzadu v hlavě. Povzdychl jsem si a přiblížil jsem se ke břehu. Sklonil jsem hlavu, abych se pořádně napil. Voda byla chladná.

Květen 5/10

Asi desátý pokus. Mé tělo už rozhodně cítilo, že bych toho měl nechat. Bolel mě každý sval, každá škvíra v mém těle. Každá kost, i šlacha. Nemohl jsem si ovšem pomoci. Nemohl jsem to jen tak zabalit s nezdarem. Toužil jsem to zvládnout. A tak jsem do toho šel znova. Uklidnil jsem svůj dech, mé tělo se dostalo do takového uklidňujícího transu. Jakmile jsem oči otevřel, bylo v nich určité odhodlání. A tak jsem se zprudka rozběhl.
A nechal jsem mé tělo pracovat tak, jak jsem doufal, že bude. A opravdu se to povedlo. Konečně jsem ten malý strom dokázal přeskočit tak, abych dopadl na všechny čtyři jako kočka. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Vážně bude možná výjimečný. Časem. Hlasy najednou utichly a nechaly mě o samotě. A já se při tom musel ušklíbnout k úsměvu. Tohle mělo opravdu něco do sebe. Mrskl jsem ocáskem ze strany na stranu. A rozhodl se pokračovat v tréninku dál. Ale cítil jsem, že mě všechno bolí, ovšem co bolí to roste.

Květen 4/10

Tak jo, bude to teď nebo později. Ale toužil jsem nalézt své limity a ty dále rozvíjet. Nechtěl jsem nikdy přijít k překážce, kterou bych nezvládl. A tak jsem se vstříc rozběhl tomu stromu, vypočítal jsem si to přesně na své skoky. Nebo spíš má hlava to vypočítala. A jakmile na to přišlo, odrazil jsem se od země a vyskočil tak vysoko, jak jsem jen nejvíce uměl. Pak jsem ovšem dopadl. Přední tlapy neměly zdaleka takovou sílu, o které jsem snil. Podlomily se a já se skutálel na druhou stranu.
Nadechl jsem se prachu, který tu všude dole byl. Zamračil jsem se a postavil se. V mé hlavě se ozval posměšný smích. A já se jenom zamračil, nehodlal jsem to jenom tak nechat. Ba naopak rozhodl jsem se to zkusit znova. A tak jsem se rozběhl znova. Ale výsledek? Byl prakticky totožný. Takhle to nenecháme. Tenhle tón v mé hlavě jsem neznal, byl až děsivě jiný.

Květen 3/10

Teď jsem se ale potřeboval soustředit na sebe. Nebylo to poprvé, co jsem něco takového prováděl. Kdykoliv jsem byl o samotě, vydal jsem se právě na takovou tréninkovou dráhu. Pak jsem pokračoval dál a slalom nechal za sebou. Kousek před tebou jsou spadlé stromy. Malé kmeny. Ty se budou hodit. Ale to nezvládneš. Ani se tam nehrň. Upozorňoval mě hlas. Ale já jedním švihem hlavy, jako bych chtěl ty myšlenky dostat z hlavy.
Právě jsem se k nim dostal. Nebyly úplně vysoké, ale nebyl jsem si jistý, jestli takové skoky pro mě budou to pravé. Nejdříve jsem poskakoval sem a tam. Nahoru na kmen a zpátky dolů. Chtěl jsem si ten kmen osahat. Už je dole nějakou dobu. Starý. Prolezlý termity. Zkřivil jsem tváře a při tom pokračoval. Jakmile jsem na kmen skočil asi po páté, pod ním něco zapraskalo. To byl signál, který jsem chtěl. Seskočil jsem dolů a udělal několik kroků dozadu. Zhluboka jsem se nadechl a díval se na ten kmen, jako na toho nejhoršího nepřítele.

Květen 2/10

Byla to celkem záhada. Ostatní vlčata se tomuhle určitě nevěnují. Proč to děláme? Proč to děláme, Tartarosi? Ptal se mě hlas. Abych byl dokonalý. Podotkl jsem v duchu. Nesmysl. Nikdy nebudeš na stejné úrovni jako ostatní. Jsi někde jinde. Úplně jinde. Ale nechal jsem své myšlenky dál plynout a soustředit se na sebe. Jako bych měl v hlavě cuplík, abych ty hlasy vypnul, jenomže nefungoval. Pořád to byla jedna velká součást mého charakteru.
Zamrkal jsem a pokračoval dál. Měl jsem před sebou rovinku, ale vyhlídl jsem si několik stromů, kolem kterých jsem mohl elegantně klusat slalom. Tím jsem trénoval svoji rovnováhu. Musel jsem si trochu dopomáhat hlavou i ocasem, ale s každým dalším kolem to bylo víc a víc lepší. Což mě více pohánělo k tomu, že to jen tak k ničemu není. Musím se zdokonalovat. Nechtěl jsem být v ničem pozadu. Nechtěl jsem být to poslední vlče, to nejslabší, tohle milostivě přenechám své sestře - alias tomu jemnějšímu pohlaví. Pokud se teda bráška nedá na druhej duhovej břeh, kdo ví.