Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen - 3 - Mellow

Vlčice se také představila, jako Mellow. "Těší mě," prozradil jsem. Snažil jsem se nevnímat hlasům ve své hlavě, které mi očividně ke konverzaci chtěli pomoc. Raději jsem dal ale na svůj instinkt. Mellow se svěřila, že nepochází z tohohle kraje, ale zdá se že je teprve na cestě najít své místo. Hledala nové místo pro život. Dokonce se nebála prozradit ani své nevýhody. "Vybrala sis dobrý čas na cestování," řekl jsem zamyšleně. Šla na to chytře, to se muselo nechat. "Každý je nějaký a každý je něčím užitečným," pokrčil jsem rameny. Pokud jí nešel lov, určitě měla vlohy pro něco jiného a to se mohlo leckomu hodit. Vypadala odhodlaně, za každou cenu něčím prospět. To se často nevidí! Šeptl mi hlásek.
Mellow se zajímala o zdejší kraj. "Jo, narodil jsem se tady," jestli se to dalo tak říct. Dvakrát ses narodil. Tohle mi bylo podsouváno celkem často. "Co se týče jiných smeček, tak tu čest jsem ještě neměl je projít." Prozradil jsem. "Ale tenhle náš svět tady je jiný, spousta magie a spousta bohů. Řekl bych, že je tady možné úplně všechno," řekl jsem. Netušil jsem, jestli Mellow v jejím světě měla nějakou magii. Možná ano, možná ne. Vlastně mi to přišlo svým způsobem zajímavé.
Mellow byla upřímná, což se mi líbilo. Tak jsem nechtěl o tu příležitost přijít. Mít možná kamarádku? Máš nás! Nepatrně jsem se zavrtěl. "Moje smečka sídlí nedaleko odsud, v Javorovém lese. Zastáváme víru v paní Smrt, zdejší bohyni. Věříme, že dává šanci na život," prozradil jsem. Jenomže byla to tehdy Smrt? Těžce jsem si ty okamžiky vybavoval. Ale věřil jsem, že nějaká vyšší moc tam zasáhnout musela. Naše víra byla pevná. Nemohl jsem ovšem říct, že bych znal záměry jiných smeček. Já byl věrný té své, jejím tradicím. Ač to v našem lese teď vypadalo jako sídlo duchů.

Vlčice se zdála být milá, její tvář tak aspoň vypadala. Mrtvá, nebo živá. Možná byla jen dalším výplodem mé fantazie, jenomže teď bych tomu přidal ještě o jeden level výš. Moje přeludy přece viditelné nebyly. Mohl jsem je jenom slyšet. Určitě živá. Nakonec jsem usoudil. Mělodický hlas doplňoval její osobnost.
Doplnila to poznámkou ohledně noční procházek. "V noci cestuji nejraději, připomíná mi to-" EEEee! Jako bych slyšel klakson ve své hlavě. "Chci říct, že v noc má své kouzlo. Je to takové zvláštní tajemno a každá noc mi přijde jiná," opravil jsem se. Připomíná mi to místo, kde tě zavřeli jako malýho, hehe! Mrskl jsem při tom ocasem, jako bych chtěl ten hlas odfouknout. Zase jsem ho dal do ústranní, bylo to víc než složité soustředit se na tolik vnějších vjemů. "Jsem Tartaros, žiju nedaleko odsud. Jsi taky někde odsud?" Zeptal jsem se. Ve zdejších smečkách jsem se vůbec nevyznal. Ještě jsem neměl tu čest si je sám projít, ale měl bych to nejspíš co nejdříve udělat. Zjistit situaci, kde kdo žije. Měl bych se víc věnovat tomu, co se děje v okolí. A ne jen to, co se mi děje v hlavě. I to mi pan Život poradil. Vylézt tak ze své ulity, rozhlédnout se a zjistit, že život se má žít venku, ne uzavřený v sobě. Přišlo mi fajn začít konverzaci nějak slušně, zjistit kdo to je, odkud je.. Tak se to dělá, nebo ne? To nejspíš zjistím. Vlčice byla totiž mým možná prvním oficiálním cizím setkáním. Netušil jsem, co je dobré a co špatné.

Květen - 1 - Mellow

Nebyl jsem si úplně jistý, co se právě stalo. Jedno bylo ale jisté, potřeboval jsem to rozchodit. V hlavě se mi neustále ozývaly hlasy, které mě hecovali k tomu vrátit se zpátky. Za něco jsem jim byl vděčný, za to že mě zavedli za Životem. A tak jsem se přestal zajímat o to, co se stalo - ale dívat se dopředu - to co se teprve stane. Tak to mělo být, nebo ne?
Zamířil jsem proto k jezeru. Trochu si pročistit hlavu, už je to dlouho co jsem někoho potkal. Někoho živého, hmatetelného, se svou vlastní vůní. Celou dobu mi při tom společnost dělá několik osobností, které se ve mě usídlili. Měli bysme poděkovat paní Smrti. Dlouho jsme jí nic nedali. Najednou se ozval ten odporný jízlivý hlas. Udělám to hned jak se vrátím domů. Ujistil jsem ho. Nezapomeň. Musíme. Je to důležité! Překřikovali se. Až jsem přestal vnímat, kam vlastně jdu. Byla právě noc a hodně foukalo. Takže jsem se nesoustředil na okolí.
Dorazil jsem k jezeru a viděl jsem něco jasně bílého. Doslova to zářilo v měsíčním svitu. Zvědavě jsem zastříhal ušima. Bílý ďábel. Uslyšel jsem ve své hlavě. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se, možná se mi to zdálo. Už jsem lecčemu přestal věřit. Ale voněla, byla živá. Ještě umíš mluvit s jinými vlky? Tohle bude srandaaa.. Dobíraly si mě hlasy. A tak jsem se k ní vydal. "Dobrý večer," pozdravil jsem. Dobrý večer hehee- utkl jsem hlas v hlavě a přestal je poslouchat. "Kožíšek ti září tak, že připomíná ducha v tomto nočním svitu," prozradil jsem, protože tomu tak opravdu bylo. Snažil jsem se přátelsky se pousmát.

// Marylouka

Došel jsem na hranice a zůstal stát. Pach smečky jsem tak úplně necítil. Chaos. Nic. Tentokrát jsem si ty slova zopakoval já. Měly pravdu. Co když už tady nikdo není? Ale ne, opravdu tu někdo byl. Slabý pach jsem cítil, ale hranice nebyly znatelné. Co se tady stalo? Rozhlížel jsem se, panovalo to ticho. Ovšem když jsem šel dál, nebylo to ticho. Tenhle zvuk se mi nelíbil. Patřil nejspíš dvojici, hádal jsem. Něco jsme tady měli a to něco tu nemělo co dělat.
Boj. Boj. Boj. Ale na boj jsem nebyl připravený, i když má hlava chtěla nejspíš něco jiného. Zavrčel jsem. Zhluboka jsem se nadechl a výhružně zavyl. Něco se tady dělo. Ať byla matka, nebo kdokoliv někde v lese, nejspíš si toho nevšimli. Nebo se schovávají? My se neschováváme. My jednáme! Hlas to řekl jasně. Pokračoval jsem dál, šel jsem po pachu. Nehodlal jsem se vzdávat bez boje. Nehodlal jsem odejít od problému. Už ne.
Nebyl jsem sám, bylo nás víc. Černé oči při tom upřeli zrak na to jediné, co sem nepatřilo. Dva šakali, kteří očividně přišli dělat škodnou. Někdo musí přijít na pomoc! Jsou dva! Můj hlas v duchu zněl nejistě. Chaos. Ozval se jiný. Zavrčel jsem na ně, až si mě dvojice všimla. Oba se otočili směrem ke mě. Já nehodlal už couvnout. Zůstal jsem stát, ve střehu. Dva na jednoho! Bude sranda! Srandaaa! Tenhle tón hlasu se mi v mé hlavě nelíbil, ale soustředil jsem se na toho, který zaútočí první. Očividně se jen tak zastrašit nenechali. Znova jsem výhružně a nahlas zavrčel. Poslední šance. Řekl jsem jim v duchu.

// Úzká rokle, kolem Mahtae

Dostat se tak blízko domova na mě dělalo zvláštní dojem. Po takové době, snad si nikdo ani nevšimne. Lháři. Hlasy věděly, že to tak jednoduché ve skutečnosti není. Pohodil jsem při tom ocasem a pokračoval po louce dál. Tahle louka byla zvláštní, ale nic jsem neviděl. Olízl jsem si nos. Hold něco ulovím až v lese. Budu muset, protože žaludek se jasně doznával k tomu, že už je na čase s tím něco udělat.
Pomalu jsem kráčel směrem k lesu. Měl jsem zvláštní pocity, ale stále si v duchu opakoval ty slova, co mi řekl pan Život. Že mám právo tady být. Že tady chci ve skutečnosti být. A taky to dokážu. Ať se děje co se děje. A tak jsem sebral veškerou posbíranou odvahu a vkročil do svého rodného lesa. Tam kde všechno začalo a jednou možná i skončí.

// Javor

// Mahtae, jih

Dál jsem pokračoval po břehu a hledal onu možnost dostat se na druhou stranu. Nebylo to zcela těžké, protože jsem věděl, že někde tady ten průchod je. Už jsem viděl v dálce i hranice našeho lesa. Mého domova. Blízko. Moc blízko. Chaos. A nic. Znova ten chaos a znova to nic. Co to mělo znamenat? Co jsem si to zase vymyslel? Nebo do čeho mě to nutí? Nedokázal jsem si představit, kdyby ty hlasy utichly. Dělaly mi průvodce.
Pokračoval jsem dál až do chvíle, než jsem našel onen most. Opatrně jsem na něj položil tlapu, ujišťoval se že to se mnou nespadne. Neboj se. Jdi. A tak jsem poslechl. Kráčel jsem na druhou stranu, kde mě objala známá louka. Doufal jsem, že tam najdu něco k snědku, než se vydám po dlouhé době domů.

// Márylouka

// Medvědí jezírka

Těžko říct, kolik medvědů tam bylo, ale počítat sem je rozhodně nechtěl. Raději jsem zamířil k řece. Nikde jsem neviděl, kde bych jí mohl přebrodit suchou tlapou. A tak jsem si trochu zašel, trochu více na sever. A hledal nějaké dobré místo na to, dostat se na druhou stranu. Proud byl silný, nerad bych tam spadl.
Povedlo se mi najít ideální místo. Bylo tu pár spadlých stromů a vyčnívajících se skalisek. Tak jsem jednoduše skočil a doufal, že to klapne. Zůstal jsem stát, i když zadní nohy se ponořily, naštěstí to nebyla kdo ví jak závratná hloubka. Prudce jsem zabral na předních tlapách, abych se odrazil a skočil na další zorné pole. Skočil jsem na druhý břeh, i když to bylo o vlásek. Otočil jsem se a neviděl za sebou medvěda, který by mě pronásledoval, alespoň nějaká ta dobrá zpráva. A tak jsem se rozhlédl. V duchu přemýšlel, která cesta bude nejrychlejší k mému domovu.

// Úzká rokle

// Středozemní pláň

Když jsem konečně došel k jezírkám musel jsem na chvíli zastavit a posadit se. Tahle štreka byla dlouhá a možná jsem byl už v samotné půlce cesty. Protáhl jsem si krk. Dostával jsem už i hlad, měl bych se po cestě po něčem podívat. Slyšel jsem jak se kousek odsud valí voda z řeky. Další výzva na mě čekala hned za rohem. Takže jsem doplnil potřebné síly. Sklonil jsem hlavu a pořádně se napil. Chtěl jsem se udržovat v kondici a být za všech okolností připravený na to, co přijde.
A tak jsem se vydal dál. Zhluboka jsem se nadechl a procházel kolem jezírek. Nechtěl jsem být zase špinavý, tak jsem hledal suché cesty. V dálce jsem slyšel i řev medvědice, není dobré tady zůstávat moc dlouho. Takže jsem se kradl nejrychlejší cestou k řece.

// Mahtae, jih

// Ohnivé jezero

Naposledy jsem se podíval na svůj odraz na hladině vody. Mé oči byly uhlově černé, což nejspíš znamenalo magii neviditelnosti. Byl jsem za to rád, nedokázal bych si představit lepší magii pro mě. Byla to dokonalá shoda náhod. Možná mi ji daroval Život. Těžko říct, čím to mohlo být. Těšil jsem se na svého otce, až ho zase uvidím a obejmu. Až mu řeknu, co se všechno stalo. Až ho požádám, ať mě naučí pořádně lovit. Nějaké základy už jsem měl, řídil jsem se instinktem. Možná bych mohl vzít něco sebou. Napadlo mě. Ale cesta byla ještě dlouhá, teď jsem zvěř stopovat tak úplně neplánoval.
Pomalu jsem kráčel pláni, vítr se mi opíral do srsti ze všech stran. Čechral ji. Jak se naparuje. Chichotal se jeden z hlasů. Musel jsem se zasmát. Jo, vlastně jsem se teď cítil opravdu moc dobře. Nehodlal jsem s tím jakkoliv přestávat. Chtěl jsem jen jít domů, najít své místo v tomhle koloběhu života.

// Medvědí jezírka

// Uhelný hvozd

Dorazil jsem k jezeru kde jsem se zastavil na břehu. Chvíli jsem se rozhlížel, ale nikoho známého jsem neviděl. Ani neznámého, neviděl jsem jednoduše nikoho. Pomalu jsem vstoupil do jezera tak, abych dosáhl na dno. Nebylo počasí ještě na úplné koupání, ovšem po té těžké zimě jsem to potřeboval. Teď jsem měl navíc v srsti i písek, kterého jsem se potřeboval nutně zbavit. Tak jsem si lehl a pořádně se vyválel. Abych ze sebe sundal úplně všechno. Ponořil jsem hlavu a zavřel oči. Chvíli jsem zadržel dech a zůstával pod hladinou. Otevřel jsem znova oči a v dálce viděl plavat ryby.
Zase jsem se vynořil, postavil a oklepal se. Určitě bych měl zapracovat i na plavání. Znova jsem se oklepal, abych ze sebe střepal přebytečnou vodu. Nejspíš budu schnout dlouho, ale cesta do Javorového lesa ještě nějakou dobu zabere. Takže bylo na čase se tam vydat. Přidal jsem do klusu. Chaos. Nic. Stále dokola tyhle dvě slova mi zněla v hlavě, co to znamenalo?

// Středozemní pláň

// Savana

Pokud mi pan Život něco daroval, byly to ty nejlepší rady do života. A pokud se s tím pojí i něco dalšího, hodlal jsem jeho očekávání víc než naplnit. Teď už to bylo jenom o mně, o nás. Nenechám si život už jen tak vzít. A tak jsem se musel zlepšit, zdokonalit. Chtěl jsem být dokonalý. A začít jsem měl už dávno, tím že jsem to nechal zajít takhle daleko jsem byl ze sebe spíše zklamaný. Není ovšem všem dnům konec. Teď se do toho bojuju, jak jen nejlépe to půjde.
Trochu jsem se zamračil, když jsem vkročil do lesa. Opět to tady smrdělo, jako kdyby tu pálily vlčí kožichy. Ani ty zrovna nevoníš po fialkách. Projelo mi hlavou. Byl jsem si jistý, že to byla narážka přímo na mě. Potřeboval jsem se okoupat jako sůl. Aby ze mě zbytečná srst spadla. Abych vypadal dobře, když už se vracím domů. Jezero bylo už jen kousek, když jsem viděl jeho břeh ulevilo se mi.

// Ohnivé jezero

// Poušť

Začal jsem zpomalovat, nemohl jsem popadnout dech. Ale musel jsem se i přes to všechno smát. Možná jsem zešílel. Zasmál jsem se nad tím. Možná nic z toho není pravda. Bláznivě jsem se zasmál. Zastavil jsem se a musel se na chvíli posadit. Rozhlížel jsem se kolem a všechno si znova přehrával v hlavě. A kdo z nás ve skutečnosti není blázen? Ozval se ten známý tón hlasu. Měl pravdu. Každý je tu ve skutečnosti blázen, nejen já. A tak jsem se pomalu vydal dál, tentokrát jsem zpomalil. Šel jsem tou samou cestou jako před tím.
V dálce jsem již viděl les, do kterého musím jít. A tak jsem si přehrával v hlavě, co všechno mi Život řekl. Magie. Našla si cestu i ke mě. Kdyby měl můj život končit, přece by tohle neudělal. Bude zapotřebí se s ní naučit, byl to dar, který jsem rozhodně chtěl přijmout.

// Uhelný hvozd

// Narrské kopce

Běžel jsem přes poušť, snažíc se ignorovat do píchání v plicích. Cítil jsem, že mám písek úplně všude. Ze všeho nejdříve jsem toužil po koupeli, tu bych si zasloužil ze všeho nejvíce. Jenomže k jezeru to byla ještě poměrně dálka, takže jsem se zhluboka nadechl a běžel dál. Potřeboval jsem si sáhnout tak trochu na dno. Co bude až dojdu domů? Ptal jsem se. Chaos. Zmatek. Nic. Přeřvávaly se ty hlasy. Nedokázal jsem se na ně úplně soustředit. Jediné co jsem věděl je, že jsem byl šťastný. Neohlížel jsem se, i když bych možná měl. Ne, pan Život to řekl sám, musím kupředu.
A tak když jsem viděl zeleň před sebou, přidal jsem ještě víc. Jako by se i síla pomalu natahovala. A já se konečně cítil jako plnohodnotný vlk.

// Savana

// Vrchol Narrských kopců

Dostal jsem se dolů, pocit euforie ovšem přetrvával. Cítil jsem se tak nabitý životem, že mě snad nic nemůže rozhodit. Hlasy v mé hlavě se opět daly do pohybu. Ale já je nevnímal. Znova jsem přemýšlel nad slovy, které mi řekl pan Život. A to, že jsem si místo ve zdejším světě již vybojoval. Teď mě ale čeká mnohem delší cesta, nebo větší boj. O to najít své místo v tomhle světě.
Věděl jsem, že mám spoustu vynechaných míst. A ty bych měl napravit. Jako třeba naučit se pořádně lovit, ne jenom myšky. Ale ze všeho nejdřív jsem se právě teď chtěl vrátit domů. Vidět svou matku a říct ji, jak mě to všechno mrzí. Teď to bude mnohem lepší. Najít i ostatní, když to půjde a postavit smečku na nohy, pokud se tak ještě nestalo. Všechno to záviselo na tom, co mě čeká doma. A tak jsem neztrácel čas a vyběhl do pouště.

// Poušť

// Narrské kopce

Neměl jsem nejmenší tušení, kam to vlastně jdu. Hlasy v mé hlavě ale začínali utichat. Na začátku své cesty mě nutily jít tímto směrem, ale teď? Byly čím dál tišší a to mě trochu mátlo. Cítil jsem neuvěřitelné horko, doslova mě to spalovalo. Zimní srst tak dostávala zabrat. Cestou zpátky bych to měl vzít kolem toho horkého jezera, aby to ze mě všechno spadlo. Vypadal jsem nejspíš jako vandrák, ale to jak jsem vypadal mi v tuhle chvíli bylo úplně jedno. Nechápal jsem tenhle svět, nechápal jsem vlastní existenci. A nechápal jsem, proč mám v hlavě takový zmatek. Co mě k tomu neustále nutilo? Co jsem komu provedl, že se mi stalo to co se mi stalo. Kdo za to mohl? Vždyť jsem byl tak malý, že to nedávalo vůbec smysl. Vyrostl jsem, doslova mě už líže dospělost a já netušil, jaký je můj osud v tomhle světě.
Nepoznával jsem sám sebe. Neměl jsem ze života radost takovou, jakou bych měl podle zdejších norem mít. Tak kde se stala ta chyba? Ona chyba mě možná vede právě sem. Nevěděl jsem, co bych si od téhle cesty měl slibovat. Možná nějaké rozuzlení? Teď jsem jen cítil, že jsem si sahal na dno. Na vlastní dno, mezi dnem. Tak hluboko jsem byl, že jsem už nemohl. Bolel mě každý sval, ale to že to bolelo znamenalo, že ještě žiju. A nehodlám z tohohle světa jen tak odejít. Znovu už ne. Pokud mě sem hlasy zavedly, měly k tomu důvod. A mají určitě důvod i teď, že teď mlčí. Po dlouhé době jsem byl zcela sám. Cítil jsem, že mě někdo pozoruje tam ve své hlavě, jako by snad seděli v kině a čekali na zápletku. Jestli to takhle má být nechť se to tak stane. Zavřel jsem pomalu oči. Musel jsem se nadechnout, ale horký a pichlavý vzduch se mi zabodával do plic. Bylo tu prašno, díky poušti a horko, které mi nedovolovalo své plíce plně využít. Jenomže i když jsem to nechápal, cítil jsem se šťastný, což mi nedávalo vůbec smysl.
Když jsem znovu otevřel oči mířil jsem dál. Možná to všechno má spojitost, objevil jsem magii. Možná proto mě sem vedou, měl bych možná skočit dolů. Napadlo mě to. Ale to jsem ihned zavrhnul a polil mě pocit štěstí a radosti. Cítil jsem se uvolněný. Čím výš jsem byl, tím ten pocit zesiloval. Kousl jsem se do jazyka, abych ucítil bolest, abych věděl že jsem ještě stále naživu. Proč jsem tady? A proč vůbec žiju? Tak jsem se měl ve své hlavě zeptat. Jenomže jsem neslyšel vůbec nic.
Došel jsem až na samotný vrchol, odkud jsem viděl celý tenhle svět. Jako by se má duše začínala hojit. Byl to až příjemný pocit, který jsem si chtěl zachovat. Může to tak dopadnout? Co je tohle za místo? Zvědavě jsem zastříhal ušima. Takhle jsem se snad ještě nikdy necítil. Možná když jsem znova otevřel oči a ožil. Ne, tohle bylo mnohem lepší. Po neskutečně dlouhé době se mi na tváři rozšířil i úsměv. Možná nejsem zcela zatracený. Připustil jsem. Jenomže nebyl to jenom tak nějaký vrchol, tady na vrcholu bylo něco, co tu nepatřilo. Nebo patřilo, ale nechápal jsem, jak se to sem dostalo. A nebyl jsem tu sám. Velký vlk stál přímo za mnou a já ho přes své zorní pole neviděl, až když jsem se otočil. Byl obrovský, měl na sobě náznaky jarních květin. Jeho srst byla elegantně upravená a jeho tvář tak vstřícná a milá. Usmíval se na mě. "Zdravím tě Tartarosi, už dlouho na tebe čekám," prozradil svým hřejivým hlasem. Já se hbitě celý otočil a zůstával fascinovaně koukat na vlka před sebou. Nikdy jsem ho ještě neviděl, ale měl veškeré moje sympatie. Cítil jsem se tu tak chtěný, tak potřebný. Jeho úsměv mě dostával do kolen. A když zmínil moje jméno, na malý okamžik jsem se zatvářil překvapeně. Odkud mě znal? By měla znít ta správná otázka, jenomže já teď nebyl schopný vnímat svou mysl.
Koukal jsem na něj dobrou minutu, než jsem se vzpamatoval. Na tváři mi pohrával krkolomný úsměv. "Zdravím Vás, pane vlku," odkašlal jsem si. Koukal jsem směrem nahoru, na něj abych ho vůbec viděl. Má postava byla také již vysoká, ale takové výšky normální vlk nemůže přece dosahovat. Tohle nebyl obyčejný vlk. "Ach, můj drahý Tartarosi, život k tobě nebyl fér," povzdychl si, "moc rád tě vidím živého a zdravého." Prozradil mi a já netušil co na to říct. Jak to mohl vědět? Jak mohl znát můj příběh? Mohl za to? To byl on kdo mi to způsobil? Sledoval mě? "Jak víte kdo jsem?" Zeptal jsem se ho a při tom dychtil po odpovědi. Usmál jsem se také. "Posadíme se na to," prozradil mi. A tak jsem zaujal pozici vedle něj a posadil se. Koukal jsem stále na něj, nemohl se vynadívat. "Sleduji tu už celá léta příběhy všech vlků, říkají mi Život, dohlížím na ně," prozradil mi své jméno. To jsem si ihned vštěpil do své paměti. Byl jsem si jistý, že tohle nebyla má první návštěva tady. Možná ani nikdy neskončí, protože jsem tu chtěl zůstat. "Osudy bývají různé, ten tvůj začal nešťastně, ale díky své síle a odhodlání jsme konečně tady," pokračoval. Nechtěl jsem ho vyrušovat. Neměl jsem ani potřebu, jeho hlas mě doslova konejšil. "Konečně nadešel ten správný čas, abys mě navštívil," usmál se na mě. Pohlédl jsem na něj znova. "Vidím, že už jsi objevil svou vrozenou magii, to je velice dobře," řekl mi. Zmateně jsem se díval sem a tam, těkal pohledem. "J-jak to víte? To jste taky viděl?" Zeptal jsem se naivně. Najednou se před námi v písku objevila kaluž vody. Nahnul jsem se nad ní a podíval se, co je zač. Je to kouzelná voda? Studánka? Ukazuje to co vlk prožije? Ne. "Moje oči," řekl jsem téměř neslyšně. Přiblížil jsem se ještě blíž a viděl, že jsou uhlově černé.
Když jsem znova pohlédl na vlka vedle sebe, voda zase zmizela. "Věř, že ať se stalo co se stalo, neohlížej se na minulost. Ta se již stala. Dívej se kupředu, neříkej proč jsi to musel zrovna být ty. Říkej si, zvládl jsem to." Měl jsem možná malinko pocit, že ani sám Život netuší, proč se to vlastně stalo. Mohlo to tak být? Ne, jistě že ne. Život v tom tlapky neměl, on životu dával smysl, směr. Ale jeho slova zněla pravdivě. Celý rok jsem nad tím bádal, proč jsem to musel být já. Proč jsem umřel já. Ale neměl jsem se na to už ptát. Bylo to již za mnou. Měl jsem se dívat dopředu. "Vím, že jsi sem přišel hledat odpovědi, bohužel na ně odpověď nemám. Můžu ti jen poradit, aby jsi šel dál a naplnil tak svůj osud," prozradil mi. "Jaký mám ale osud?" Zeptal jsem se ho. Život se na mě usmál a já v tu chvíli ztratil veškeré otázky. "To zjistíš, máš celý život před sebou, ty a tvoji přátelé," prozradil mi. Věděl i o těch hlasech, co jsem měl v hlavě. Vykulil jsem oči a už neměl žádné pochybnosti. Tohle nebyl obyčejný vlk. "Nějakým způsobem přišli s tebou z onoho světa, važ si jich, chrání tě," teď už mi to začínalo dávat smysl. Všechno to dává smysl. Zopakoval jsem si v duchu. Poposedl jsem si a díval se při tom na krajinu.
Život mluvil a mluvil, já jen poslouchal a cítil, jak se má duše pomalu zaceluje. Jak už jsem nebyl zlomený. "Jsi výjimečný Tartarosi, važ si toho," prozradil a pak se Život pomalu zvedl. Také jsem se postavil a vyčkával. "Měl bys jít," usmál se na mě. "Ale ještě... ješ-" nedokončil jsem svá slova. Život se na mě znova usmál, kývl na rozloučenou. "Zůstaň jak dlouho budeš potřebovat, ale tam dole na tebe něco čeká, přeji ti hodně štěstí na tvé cestě. Věř, že tě budu sledovat a pomáhat, jak jen to bude možné," řekl při svém odchodu. "Těšilo mě, mockrát děkuji," šeptl jsem směrem k němu, protože mi doslova zmizel před očima. Zůstal jsem tam stát, nemohl jsem se vůbec pohnout. Nechtěl jsem odejít. Tady by mi bylo tak dobře, s Životem. Zůstal jsem ještě nějakou chvíli, než jsem se pomalu vytrácel k odchodu. Neochotně jsem pomalu šel, začínal jsem se cítit zase sám. Tvůj úkol byl splněn. Uslyšel jsem svůj hlas v hlavě. Díval jsem se černýma očima kupředu. Ano. Usmál jsem se. A teď nezbývalo nic jiného, než pokračovat dál na své cestě. Hledat svůj osud.

// Narrské kopce

Využívám slevu 75% k bohovi na Crowleym

Modifikace na dospělý vzhled, naceněno a konzultováno s Maple
Delší parůžky 40 křišťálů + 350 mušlí
Dlouhý ocas 45 křišťálů + 400 mušlí
Rousy na nohy 20 křišťálů + 300 mušlí
Před slevou: 105 křišťálů, 1050 mušlí
= po slevě 27 křišťálů, 263 mušliček

Směnárna:
Crowley → Tartaros 328 drahokamů (daň -33 drahokamů), převést 295 drahokamů (352 drahokamů)
Tartaros -351 drahokamů → +117 květin (dohromady 185 květin)
Tartaros -30 křišťálů → +100 květin (285 květin)

Hvězdičky do vlastnosti
ID - V01/síla/1*
ID - V01/rychlost/4*
ID - V01/vytrvalost/3*
ID - V01/obratnost/3*
ID - V01/taktika lovu/3*
- 182 květin, vrozené full

Darování hvězdiček
ID - V03/Mellow/síla/4*
ID - V03/Mellow/rychlost/10*
ID - V03/Mellow/vytrvalost/10*
ID - V03/Mellow/obratnost/10*
- 102 květin

Zůstatek: 1 drahokam, 4 křišťály, 1 květina, 27 mušliček, děkuji.