Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA 2/18 - Napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru.

Měl jsem přezdívku, i tak se to dalo nazvat. Moje jméno bylo hold dlouhé a pro Lea příliš těžké. takže jsme se shodli na přezdívce. Ale i tak... Když bude prekérka, dokáže to vyslovit? Budu jenom Tar? To? Taros? Kdo ví, to vem čert. Leo mě už tehdy zatáhl do nešvárů, ale teď jsme na tom byli stejně. A mě to nevadilo. Byl mi věkově blízko. A byl mi blíž než sourozenci, kteří byli kdo ví kde. "Nevím," řekl jsem nejistě a podíval se na Lea, jako by to snad on měl vědět. "Hlasy říkají na jih a na kopec, ale nevím co tím myslí. Ty máš smečku taky na jihu, že jo? Ale kopec tam nemáte, nebo jo?" Zeptal jsem se. Za zeptání nikdo přece nic nedá. To mu nemáš říkat. To jsi mu nesměl říct. Mluvíme jenom s tebou. Syčáku! Promlouvaly ke mě ale já je ignoroval.
Ale pak už jsme měli plnou hlavu nového pokladu. Ptal jsem se kde k n í Leo přišel. A on se rozmluvil a dokonce jí pojmenoval. Což bylo dost různorodé. "Trochu originality, ne?" Zeptal jsem se ho a zasmál se. "Zavřihubka? Škeblozubka? Má to vůbec zuby? Mrtvozubka? Zavřikotel?" Přemýšlel jsem nad tím, ale nebylo to tak jednoduché. Ale určitě jsme se u toho vymýšlení zasmáli. Ale žádný název se úplně neuchytil. "Bude to tedy divnošupka, a je to," pokrčil jsem rameny. Neměl jsem tušení co je to vlastně zač.
Ale zdá se, že jsme našli vhodné místo kam jí zahrabat a povedlo se nám to. Teď náš poklad nikdo nenajde. Nikdy. "Víš kam mě oni vedou?" Zeptal jsem se Lea, možná mohl tušit. Snažil jsem se zjistit jenom jedno, proplížil jsem se domovem, jako bych to měl na denním pořádku. A nebylo mi to příjemné, ale vedli mě oni. Dočkám se tak odpovědí?

VLA 1/18 - Napiš post, kde tvé vlče udělá obětinu sluníčku.

Seděl jsem tak jako pecka. Nechal jsem své hlasy mluvit, ale vlastně je vůbec nevnímal. Byl krásný den, hezky jsem se vyhříval a musel jsem uznat, že tady to bylo mnohem příjemnější, než tam v té stoce, kde jsem byl. Zastříhal jsem ušima a zaměřil se před sebe. Opeřenci se najednou začaly kolem něčeho sbíhat. Létali kolem a kroužili. Zvědavost mi nedala, abych se tam nešel podívat. A byl tam. Mrtvola. Pěkně tuhá. Byl to také pták, nějaký malý, nejspíš neměl štěstí. Zafoukalo a vypadl. Prostě umřel. To se stává. On neměl nás. Zamyslel jsem se.
A tak jsem přemýšlel, co by se s tím dalo dělat. Žaludek mi jasně říkal, že mám hlad jako blázen. A potřeboval bych se najíst. Ale nebyl jsem zase až tak hladový, abych snědl ptáka. Měl jsem nějakou úctu. Dej ho na obdiv. Tohle se stává. Zvířata umírají. Projelo mi hlavou. A já souhlasil. A tak jsem začal vytrhávat trávu kolem. Když v tom jsem narazil na větší kámen. Chytl jsem ptáčka do tlamy a položil ho na můj oltář. Nechal jsem ho tam se slunit. Ještě jsem hledal nějaké květiny. Ty jsem lehce vytrhl a přidal je k ptákovi. Hezký obřad. Ale on ho někdo stejně sežere. Ozval se hlas a já se teď zatvářil dost nejasně. Zamračil jsem se. Fajn, už nic nedělám. Naštvaně jsem si sedl. Sněz si ho slunce! Poznamenal jsem a podíval se přímo do slunce.
V ten moment na mě někdo promluvil. Byl to Leo. Leo. Leo. Leo. Ptáci. Opeřenci. Nezbednosti. Dobírali si mě hlasy. "Ahoj Leo!" Usmál jsem se na něj. Po dlouhé době někdo normální. Namaari nebyla normální, byla to normální bonzačka. "Klidně Taros," pokrčil jsem rameny a usmál se na něj. Měl jsem radost z toho že ho vidím. "Já hledám... odpovědi," prozradil jsem mu na první otázku. A bylo tomu tak. Hlasy mě vedly a chtěly, abych tady na chvíli počkal. Věděli jste to? Zeptal jsem se jich, ale teď se nikdo neozval.
Leonardo byl ovšem úplně ponořený do pokladu, co našel. "Ty jo, kde jsi to našel?" Vyzvídal jsem, já takový poklad nikdy nenašel. Nikdy jsem to neviděl, Leo to chtěl zakopat. A já se rozhlédl po téhle mrtvé pláni. "To je asi dobrý nápad, tady to nikdo nenajde," napadlo mě ihned. Kousek od nás byl můj oltář ptáka, který už tam... asi nebyl. Někdo ho očividně už někam odtáhl. Povzdychl jsem si. "Kousek odsud je měkká hlína, pojď!" Vybídl jsem ho a rozběhl se, našel jsem to hravě, bylo to blízko jezera, tak to bylo mělký. A začal jsem mu pomáhat vykopat díru, do které dáme jeho úžasný poklad.

// Velká houština

Vyšel jsem z křoví a objevil se na opravdu velké pláni. Zvědavě jsem zastříhal ušima a rozhlédl se. Zdálo se, že mé oko nic nevidělo. Tak si odpočiň chlapče. To jsem potřeboval slyšet. Kecl jsem si kousek dál na zadek a rozhlížel se. Byl jsem od domova docela daleko a ušel kus cesty, spoustu nástrah. Proč máme les tak nebezpečně blízko řeky? A proč tam ještě nikdo nespadl? Zeptal jsem se ve své hlavě. A jak víš, že tam ještě nikdo nespadl? A pak hlasy utichly, to byl fakt. Nikdy jsem se na to nezeptal. Kdo ví, třeba tam je můj bratr a sestra někde dole. A bojují o život. Nebo jsou někde úplně jinde, těžko říct.
Mlaskl jsem, měl jsem hlad. Měl jsem se před tou cestou vůbec najíst, když sem šel kolem. Ale na to nebyl čas, nemohl jsem si být jistý, že je někdo v lese. Máma by mě zase vzala pod křídla a hnala mě hledat mé sourozence, které si pomalu ani nepamatuju. Tahle výprava není o nich, je o tobě. Hlas opět promluvil a já mu věřil. Hnaly mě někam zjistit, co jsem vlastně zač. A proč jsem umřel, nebo neumřel nebo jak to vlastně bylo. Potřeboval jsem vědět, co jsem zač. A tak jsem tam jenom seděl a odpočíval, než mě hlasy povedou dál.

// Mahtae, jih

Přes řeku to byl boj a já se znova narodil. Ale povedlo se mi to. Cestoval jsem na vlastní pěst. Kam vlastně jdu? Ptal jsem se v duchu. Uvidíš. Jdeme zjistit, co jsi zač. Jdeš zjistit, kdo vlastně jsi. Projelo mi hlavou. A to mi za to opravdu stálo. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se po celkem zanedbaném lese. Tady se mi moc nelíbilo, byla tu spoustu keřů. Jediné dobré, co na tom bylo bylo počasí. Aspoň neprší. Zamyslel jsem se. Ale teď jsem možná poprvé něco zažíval. Ale ta samota... to byl špatný pocit. Teď mě mohly zachránit jenom hlasy, ale ty neměly v mém životě žádnou hmatatelnou moc.
Nejhorší máme za sebou, pokračuj chlapče! Zamyslel jsem se a tak jsem začal hledat, kudy by se mohlo dát projít. Povedlo se to, našel jsem cestičku do které jsem se hravě vešel. A tohle místo pomalu a jistě končilo.

// Středozemní pláň

// Ranský les

Teď mě chytaly celkově obavy. Napřímil jsem se, když jsem stál u řeky. Takový proud jsem neviděl poprvé. Z Javorového lesa jsem ho vidíval denně. Teď šlo ale o úplně něco jiného. Musíme se dostat na druhou stranu. No tak to zvládneš. Buď vlk! Povzbuzovali mě. Pravda byla ovšem, že jsem se necítil ve své kůži. Tohle mi nebylo příjemné. Viděl jsem, že bych lehce mohl spadnout dolů a znova umřít. I když... by to možná nebylo poprvé. Díval jsem se na ten proud, jak silný dokázal být. Polkl jsem na sucho. Rozhlédl jsem se. Pořádně se rozhlédni. Někde tady bude možnost přejít to suchou nohou. Upozornil mě hlas.
To mi dodalo určitou část síly. A tak jsem se vydal po proudu hledat nějaký most. A povedlo se. Přímo u Ranského lesa byl jeden ze spadlých stromů. Byl velký, ale já po tom nikdy pořádně nechodil. Spadlé stromy jsem přeskakoval, ale nikdy je nepřecházel. Nemysli na to. Prostě jdi. Projelo mnou elektrické vedení. Srst se mi naježila. Ale hlasy byly tak dotěrné, že jsem na ten kmen opravdu vyskočil. Nohy se mi rozklepaly. Ale nutilo mě udělat další a další krok. Byl jsem sotva v půlce a cítil se, jako by můj duch doslova zmizel.
Už jsem měl konec na dosah, když mi zadní noha sklouzla. Zaryl jsem se drápy do kmene, ale ani to nebude mít dlouhého trvání a spadnu. Nohu do strany! Dělej! Křikl na mě hlas. Zadní nohou jsem se opřel o stěnu a vší silou zabral. Podařilo se mi dostat o pár čísel nahoru a pak se celkově dostat na břeh. Zadýchaně jsem se rozhlížel. Tohle už nechci zažít. Pomyslel jsem si. Zažiješ to tolikrát, ale tentokrát si to dal. Pokl jsem. A začal se rozhlížet, kde vlastně jsem.

// Velký houština

// Javorový les

Vyšel jsem z mého rodiště a pokračoval dál. Vidět krásy jiného lesa bylo hned něco jiného. Koukni na ty koruny. Na ty stromy. Kouzelné, že ano? Ptal se mě hlas a já musel přikývnout. Stačilo zajít jen kousek za hranice. Už jsem nebyl to škvrně, mohl jsem cestovat a byl dokonce i nový den! Slunce svítilo, co by mě tak mohlo zastavit.
Dávej si pozor. Svět je zlé místo. Ale ty ses se zlem vypořádal. Výjimečný. Tóny hlasů se měnil. Každou větu řekl někdo jiný a já se jen zamračil, opět jsem se začínal pomalu a jistě ztrácet kdo vlastně mluví. Do dnes netuším, co vlastně jsem. Nejspíš jsem naživu. Nebo ne? Kdo vlastně jsem? Namaari o mně tvrdí, že jsem umřel. Zmizel jsem z jeskyně, ale nezmizel. To byl kec. Potřeboval jsem zjistit, kdo vlastně jsem nebo co vlastně jsem. Mrskl jsem ocasem a zamířil k místu, odkud šel celkově hluk. Blížil jsem se k vodě.

// Mahtae, Jih

// Přímořské pláně

Došel jsem k hranicím a nechal se navádět hlasy v mé hlavě. Nevnímal jsem jestli tu někdo je. Možná bych na to ani sám úplně nepřišel. Držel jsem se u hranic. Bylo mi jedno, že jsem matce utekl, stejně... co mi může. Své vedení jsem měl a to mě teď popohánělo jít dál. Chtěla najít mé sourozence, možná se jí to už povedlo. Možná našla otce a teď jdou pro mé sourozence. Ale já tu byl sám. Vlastně nikdy jsem nebyl sám. Ale teď jsem měl spousty možností. Proto jsem rychle přešel přes hranice a pokračoval dál. Jako bych tu nebyl. I když jsem rostl jako smyslů zbavený, snažil jsem se tvářit nenápadně. Jdeme dál. Máme možnost. Pojď. Pojď. Možná bych si měl myslet, že ty hlasy mě chtějí jenom znova uvrhnout do temnoty. Ale nebral jsem to vážně, přece jenom... co jsem byl? Nikdo mě plně neznal, nic jsem pořádně neuměl. Byl jsem takový samouk. A tak jsem přešel kolem hranic a rozhlédl se.
Měl jsem teď dost na výběr, kudy a kam? Měl jsem jasno, vkradu se do sousedního lesa. Netušil jsem, jestli tam někdo žije a jestli vůbec. Ale tohle jsem si neuvědomoval. Zkrátka jsem přešel hranice a šel.

// Ránský les

Zhluboka jsem se nadechl, nejspíš čas plynul mimo mě. Nebyl jsem sám sebou, jak bývalo mým zvykem. Nejspíš jsem i usnul, nebo se plahočil po téhle pláni. Nebyl jsem si tak úplně jistý, kolik času vlastně uteklo během mého prozření. Přišel jsem k sobě až tehdy, když na mě začali mluvit zase zpátky moje hlasy. A upozorňovat mě, že bych se měl sebrat a jít. Jinak tu zůstanu už navždy, nebo se možná vrátím do té černé díry.
Zamračil jsem se a protáhl. Linul se tady vzduch, který byl těžký. Možná proto jsem nabyl pocitu, že bych tu nemohl vydržet. V lese byl mnohem lepší vzduch, než by se dalo čekat. Musíme jít dál. No tak, jdeme na to. Volal na mě hlas. Očividně mě k něčemu popoháněl, ale k čemu? Můj rodný les byl nedaleko, ovšem chtělo se mi tam jít? Chvíli jsem jenom stál a sledoval, přemýšlel zda-li bych měl nebo ne. Ale hlas byl přesvědčivý, musím jít. Ať mě to chce zavést kamkoliv, bude to možná stát za to víc, než tu zůstávat. A tak jsem se vydal dál. Možná budu muset projít kolem našeho lesa a jít dál. Touha toho zjistit, co jsem vlastně zač byla mnohem větší, než přemýšlet nad riziky a vším, co se nedávno událo.

// Javorový les

// Ostružinová louka

Ne, že bych to vyloženě plánoval, ale stalo se. Odběhl jsem dál. Namaari za mnou nešla a máma si možná ani nevšimla, kdo ví. Ale mě to bylo jedno, sváděl jsem vlastní boj se svou hlavou. Bylo to až příliš náročné na něco se soustředit. Zavrčel jsem si pro sebe. Nic mi nedávalo smysl. Nemohl jsem se na nic soustředit, protože jsem ani nechápal, co se vlastně děje.
Když jsem znovu otevřel oči, dostal jsem se na nějakou pláň. Vonělo to tady slaně. Vůbec jsem neměl tušení, jak jsem se sem dostal. Jako by mě na malou chvíli někdo vypnul a přesunul mě. Bylo to jako tehdy, ale jiné. Cítil jsem se pořád živě, což bych pokládal za výhru. Stál jsem na pláni, viděl jsem obrovské množství vody, u kterého jsem se jenom ušklíbl. Pak jsem přesunul pohled vedle na les. Ten jsem znal jako své boty. Byl to náš les, ten les ve kterém jsem kejsnul tak dlouho. Neloz tam. Užijeme si dobrodružství. Bude prča. Projelo mi hlavou. A já s nimi na jednu stranu souhlasil. Na tu druhou jsem měl pořád spoustu otázek, na které jsem neznal odpověď. Proč se mi to stalo? Proč mě každý považuje za mrtvého? Tak proč jsem pořád živý? Povzdychl jsem si. Kdo mi na to odpoví?

Vysvětlil jsem mámě, jak to vlastně bylo. Ovšem Namaari to vysvětlila trochu jinak. Stále mi říkala, že jsem zmizel, ale já jí nevěřil. Zamračil jsem a sledoval svou mámu i Namaari. Zmizel. Projelo mi hlavou. Umřel. Polkl jsem. Chcípnul jako myš. Dodal můj hlas v hlavě. Máma se nejdřív natáhla po Namaari, aby jí poděkovala za upřímnost. Pak také na mě. Já jsem zůstal stát s nepřítomným výrazem, protože jsem právě sváděl boj ve své hlavě. A absolutně jsem nevnímal to, co mi maminka říkala. Už nebudeš takový jako dřív. Nikdy. Máš cejch. Zavrčel jsem potichu pro sebe.
Najednou si máma výlet rozmyslela a zatočila zpátky do lesa. Hele utíká ti. Poukázal jeden hlas. "Já jsem tam pořád byl," řekl jsem z ničeho nic. To už byla máma v pohybu. Nebyl jsi tam. Odpověděl mi hlas v hlavě. Byl jsi s námi. "Nebyl jsem s vámi," zavrčel jsem potichu. V černé tmě, v nicotě. V pekle. Posmíval se mi hlas. "Ne, jenom jsem spal!" Vyhrkl jsem a začínal být bezradný. Mluvil jsem tu sám se sebou a mohlo to vypadat tak, že jsem naprostý blázen. Nespal si. Tvé srdce umřelo. Dostal si druhou šanci. Ona ti jí dala. "Kdo je ona?" A to už jsem přece kdysi říkal. A uvědomil jsem si to. Na tohle jsem se ptal v tom snu, v tom svém snu. Že ona mi dá druhou šanci, pokud jsem to jak proroctví předpovědělo. Maminka už byla daleko vepředu. "Zmizte!" Prskl jsem. Jsme navždy s tebou, Tartarosi. Promluvil na mě klidný hlas. "Ne! Ne!" Zaúpěl jsem a pak bez rozmyšlení zkrátka vyběhl směrem, který mi přišel vhod. Hodlal jsem těm hlasům ve své hlavě utéct, jak jen daleko to bude možné!

// Přímořské pláně

// Javorový les

Hra byla poněkud zábavná, ovšem velmi rychle jsme jí odhalili. Stopy jsou jasné. Jednoduché. Žádná výzva. Přemýšlel jsem, olízl jsem si nos a pomalu se rozhlížel. Stopy byly viditelné, máminé tlapy v hlíně. Zároveň i sem tam kousky srsti, nebylo se čemu divit, že jsme ji s Namaari bez větší námahy po chvíli našli.
To však přicházel můj prvotřídní proslov, nebo spíše výstřel do tmy, který mi tak trochu ujel ven. Rychle jsem přemýšlel, co jsem vlastně řekl. Troubo. Ty jsi takový trouba. Takhle to plácnout. Styď se. Zamračil jsem se. Zdá se, že jsem maminku vyvedl z míry. Ta se zastavila na louce, která voněla tak sladce, že jsem měl chuť přistoupit k jednomu z keřů. Ale právě teď jsem neměl odvahu se ani hnout. Stál jsem tam jako zařezaný. Bylo vidět, jak to mamince v hlavě šrotuje a dává si dvě a dvě dohromady. Až jsem si byl jistý, že si tu skládačku hravě postavila jako puzzle. Suše jsem polkl a neměl sílu ani cuknout pohledem. "No..." Znova jsem polkl. "Vždyť od té doby co jsem spal jsem je neviděl," pokrčil jsem rameny. "Byla ještě zima," přemýšlel jsem nad vzpomínky. "Zurri prý říkala, že mě jdou hledat. Ale já byl přece celou dobu v jeskyni. Podle času to bylo chvíli po tom, co jsem se probudil." Podíval jsem se na Namaari. Tuhle historku jsme přece říkali i mému otci. Nebylo nic co více vytknout. Mohli být prakticky kdekoliv. Možná by měla jít sama. Poradil mi slabý hlas v mé hlavě. Bude rychlejší, než když sebou potáhne nás. "Vlastně ani nevíme kde hledat," řekl jsem své matce bez náznaku jakýchkoliv emocí. Nevím, kde se to ve mě bralo. Možná za to mohla ta událost z minulosti. Ale byl to holý fakt, zkrátka tvrdá realita. Povzdychl jsem si a rozhlédl se, jako bych snad čekal, že teď vyskočí z jednoho ovocného keře.

Přešlápl jsem z tlapky na tlapku. Naše máma je pořád tak naměkko. Měkkotá! Měkkotááá! Řval na mě hlas a já si povzdychl. Bez tak jí jenom něco spadlo do oka. Každopádně zdá se, že nás vyslechla. Namaari namítla, že vyprávění je fajn před spaním, ale teď byl ještě den. Přikývl jsem. "To je fakt," i když já to vyprávění úplně nemusel. Vzhledem k tomu, že v mé hlavě bylo neustále plno, byl jsem rád že jsem vůbec dokázal poslouchat, když na mě někdo mluvil. Natož soustředit se na celý příběh, který se mi v hlavě při tom různě měnil.
Maminka pak navrhla, že by jsme si mohli zastopovat. Přikývl jsem, znělo to jako něco naučného. To bude dobrý, to zvládneme. Dva nosy a hodně hlasů. Brnkačka. "Tak jo," přitakal jsem. Podíval se na Namaari, tohle by mohlo bavit nás oba. A tak jsme nechali maminku jít. Berem kramle. Půjdeme jinam. Kašleme na to. Dobrodružství bude všude. Radila mi má hlava, ale já jí ignoroval. Místo toho jsme se společně s Namaari vydali po stopách maminky. Ta se vydala podél hranic. Nic nového, tohle jsme měli už v malíku.
Netrvalo dlouho a namodralou vlčici jsme našli bez větších obtíží. "Nemáš něco složitějšího?" Zeptal jsem se. Maminka ovšem navrhla, že půjde dál do neznámého prostředí, alespoň pro mě. A že můžeme vzít i Zesta ze Satori. Kdo jsou? Co jsou zač? A jo... ti ztracení. Zapomněli bychom. Projelo mi hlavou, nenápadně jsem protočil očima. I já bych na ně už možná i zapomněl. "Myslíš, že je ještě někdy najdeš?" Zeptal jsem se, vyznělo to hůř než jsem si vlastně myslel... Chtěl jsem spíše říct něco ve stylu - myslíš, že je dokážeš najít? Jenomže tím, jak jsem se nemohl úplně soustředit na svou hlavu, to ze mě zkrátka vylétlo. Jenomže pak se dala do pohybu. "Dáme jí náskok ne?" Šťouchl jsem do Namaari. Možná to bude složitější, ale o to lepší. Alespoň budeme mít čas se pořádně porozhlédnout po okolí. A tak jsem se pomalu vydal ve stopě mámy.

// O. louka

Maminka se docela rozmluvila o její historii a jak jsme vlastně přišli k tomuhle lesu. A té rodině, která se tu teď tak ochomýtá. Bylo těžké se na to plně soustředit, když mi do toho neustále žvanila moje hlava. Ale přesto jsem na sobě nedával znát nezájem, nebo něco čím by se maminka mohla znepokojovat. Zastříhal jsem ušima a nechal své hlasy tam, kde mají být. Pořádně jsem se zavrtěl. Tartík. Tartík. Haha! Tartík! Jako malej roztomilej chlapeček! Hlasy se mi posmívaly, ale já je nevnímal. Kdo ví jak se totiž jmenují ty hlasy, určitě nebudou mít tak skvělé jméno jako já. Dozvěděl jsem se o minulosti a o tom, že maminka vlastně nežila se svou rodinou. Podíval jsem se na Namaari, jestli v tom taky vidí trochu souvislost s její situací. Máma i otec jsou spolu už od malička, což mě docela překvapilo. "Hezké vyprávění, i to jak to dopadlo, nemyslíš?" Zeptal jsem se mámy ve snaze se usmát. Měla přece teď nás, tak jak jinak by to taky mohlo dopadnout.
Stačila chvíle její nepozornosti a s Namaari už jsme se kradli pryč. Proč by taky ne? Přece tady nechceme zarůst do země. Začalo pršet a mě přišlo fajn jít chytat kapky. Namaari se hned přidala, jenomže moc daleko jsme se nedostali. Máma byla totiž něco jako uragán, očividně už ztratila dvě vlčata... já budu teď něco jako blecha, kterou nikdy nechce ztratit. Dlouze jsem si povzdychnul. Řekni ji že chceme něco dělat. Že tu nechceme tvrdnout s příběhy. Ty už se staly. Máme svůj příběh. Musí se udát! Volalo na mě. "Chceme zkoumat, tenhle les už známe jako svý boty, že jo?" Houkl jsem taky na Namaari, aby se přidala. Vždyť ta už se tady musela příšerně nudit.

Těkal jsem pohledem na každého z nich, co tu byl. Namaari nic neříkala, otci předala informace. Máti mluvila o nějakém výletu, ale pořád jsme byli tady. Dlouze jsem zívl. Nejsme poslušní. Chcem řádit. Mládí vpřed! Mluvilo na mě. Mezi tím co maminka vzlykala a mezi tím se možná i smála, nebo se mi to snad zdálo? Těžko říct. Už jsem nevěděl, čemu věřit, realita se mi zkreslovala jak se jí jenom zachtělo.
Přešlápl jsem z tlapy na tlapu. "Fakt mám žízeň," šeptl jsem směrem k Namaari, tak aby mě rodiče neslyšeli. Byli teď otočení a něco si mezi sebou šuškali. "Potichu," navrhl jsem Namaari a poprvé za svůj život jsem měl tvář spiklence. V tichosti jsem začal couvat a dávat pozor na větvičky, abych na nějakou náhodou nestoupl. Naštěstí jsme vlastně ani moc ticho nepotřebovali.
Nebesa nám totiž darovaly neskutečný liják, který nás doslova přehlušil. A tak jsem poskakoval v dešti a začal chytat kapky. Za chvíli se na zemi začala tvořit louže, nejedna byla jich pěkná spousta. Dokonce tu byla i malá řeka. Radoval jsem se, ale od rodičů jsme i přes to daleko nebyly, jenomže ten liják nás docela hezky schoval za své šňůry kapek.

Květen 10/10

Kdybych věděl, že mě to zavede na místo, které úplně tak ideálně nevonělo, nešel bych sem. Nejspíš jsem totiž stopoval něco, co mému čumáku úplně nevonělo. A tak jsem toho nechal. Naučíme tě to i samy. Nepotřebuješ je. Můžeme žít i samy. Jízlivý hlas se mi ozval v hlavě a já se zašklebil. Chcete mě zpátky v díře? Zeptal jsem se jich v duchu a při tom se zasmál. Ani náhodou. Tady na světě mi bylo dobře. Spousta barev a pachů. A hlavně tady byla spousta světla.
Zastříhal jsem při tom ušima a pokračoval dál, za chvíli jsem došel až k smečkovému úkrytu. Kde jsem se hodlal na chvíli zastavit a odpočinout si. Tělo to potřebovalo, však střádat plány můžeme i tam. Nebylo na tom rozhodně nic špatného. Dlouze a unaveně jsem zívl a pak vkročil dovnitř. Po tomhle celém dni mě bolí každý sval v těle. Nebyl jsem si jistý, jestli si na to někdy zvyknu a budu trénovat i bez bolesti. Ale měl jsem kuráž k tomu to alespoň vyzkoušet.