Podivuhodná zakletá bytost uvězněná v těle vlčete. Tento jedinec nese záhadné jméno, Tartaros. V mnoha ohledech se dá tohle nevinné vlče považovat za zcela normální v tomto světě. Chodí, mluví, jí i spí. Ovšem zajímavé je to, co ve skutečnosti nejde pouhým okem vidět. To co se děje uvnitř. Je synem Nageshe a Nelly, jinak známými jako následníci kultu Smrti. A právě tohle spojení zanechalo nejeden následek právě na zcela obyčejném Tartarosovi. Záhadná, možná místy až geniální mysl, která se schovává za prastarou moc. Nejeden by ho nazval lhářem, nebo pohádkářem. Tartaros si tuhle vlastnost nechává z velké části pro sebe. Dbá na znamení, věří na ně, že ho vede vyšší moc. A ta ho odměňuje tím, že ho znameními vede na jeho cestě životem. Pro někoho jenom šum větru, pro tuhle vlčí duši je to šepot, který slyší jenom on. Mladická nerozvážnost? Nebo možná i přehnaná mladistvá představivost. Možná k němu promlouvají duše již nežijících vlků z výše uvedeného kultu Smrti. Jenomže jaká je hranice mezi fantazií a realitou?
Tartarose už od útlého věku fascinuje tajemno a záhady. Proto také vyhledává spíše temnější místa, ze kterých čerpá energii. Dokáže až hodiny sedět a poslouchat zvuky přírody. Je velice trpělivý, není urputný. Jeho klidná povaha ho provází už od prvních krůčků, což se na vlče jeho věku příliš nesluší. Není to typické hravé vlče, které najdete dovádět v blátě se svými sourozenci. Raději se posadí a dívá se opodál. Dokáže se radovat i projevovat emoce, jen mu to déle trvá. Nejdříve přemýšlí, než jedná, snaží se vždy promyslet si každý krok, který udělá. A vybrat si tak tu nejideálnější cestu.
Má velice silný pud loajality ke své rodině a jejímu životnímu stylu. Je to budoucí další následovník této víry, který ji chce posunout zase o něco dál. Mezi svými vlky se jeho chování zdá velice normální, rád si povídá a dozvídá se nové věci. Cizím vlkům nedůvěřuje a trvá mu mnohem déle si k někomu najít cestu. Spíše se jim z velké části vyhýbá a zdržuje se tam, kde to zná. Je velice učenlivý a dostal do vínku i velkou šikovnost. Spojení těchto vlastností s velice výjimečnou chytrostí dává nádech významnému obyvateli tohoto světa.
Má silné ochranářské pudy, vůči svým sourozencům i rodině. Snaží se vše řešit s chladnou hlavou, bez zbytečných potyček. Když je ale situace nevyhnutelná, nebojí se zapojit se to rvačky. Líbí se mu, když jsou věci na svém místě. Možná i proto má své rutiny, které čas od času dělá. Lovecký pud má silný, lovy mu nikterak nevadí, je to spíše teoretik, než praktik. Dává si načas, než vyrazí do akce, musí si nejdříve promyslet všechny možnosti, plusy a mínusy. Velikost zvěře, terén, kolektiv se kterým loví. Velkou vášeň má ovšem ve smečkových tradicích. Pokud jde o nějaký rituál, sedí vždy v první řadě a touží jednou tyhle věci dělat sám. Žádnou z takových událostí si nenechá ujít. Tartaros je velice dobrý strávník, dokáže pozřít prakticky cokoliv, co jenom voní masem. Má kladný vztah i k vodě, kvůli čistotě. Většinou ho najdete tam, kde ho necháte. Nemá příliš toulavé tlapky a netouží po dobrodružství. Jeho srdce prahne pouze po jednom, podporovat chaos, rozšiřovat tak rodinnou víru.
Ve zdravém těle zdravý duch, Tartaros je aktivní jedinec, který na sobě nesnese ani gram tuku. V budoucnu to bude vysoký vlk s atletickou postavou. Srst má dlouhou a na samce dost jemnou, stará se o sebe.

Zima přichází a s ní i jedna významná událost související s Javorovou smečkou. Mladí rodiče Nagesh a Nelly na svět přivítali hned tři nové životy, nové rekruty do kultu Smrti. A jedno z nich je i Tartaros, o kterém se bude psát tento příběh.
Za zimního večera, kdy Tartaros přicházel na to, co je vlastně zač. Malý uzlíček, který se sotva kolíbal a vyhledával přítomnost své matky. Kolíbal se, hledal stravu, na které by mohl přežít. Bylo ovšem něco špatně, neměl chuť k jídlu. Když se napil, nepociťoval nasycený žaludek. Bylo s ním něco špatně, nebo to byl osud? Daň za to, že se narodil svým mladým rodičům? Nebo že by ho samotného snad někdo proklel? Nedávalo to smysl dospělému jedinci, natož tomuhle malému uzlíkovi, který se jen snažil ze všech sil přežít. Osud mu to však zpečetil, když se před malým tělíčkem objevilo něco, co si ho vzalo s sebou.
V pouhém měsíci zažil Tartaros to, o čem se zdá jen v nočních můrách. Jeho tělo nebylo dostatečně silné, srdce nepumpovalo tak, jak by ve skutečnosti mělo. Až najednou srdce přestalo bít a mozek vypověděl svou službu. Jaká tragédie.
Když Tartaros otevřel znovu své oči, nechápal, co se vlastně děje. Byl v jeskyni, podobné té, jakou si pamatuje, když poprvé otevřel oči. Začínal pomalu mluvit, jenomže kolem sebe neměl matku, otce ani své sourozence. Byl tu sám, téměř. Jeskyně byla tmavá, málokdy přes ni prosvítalo světlo a v tmavých koutech se skrývaly bytosti. Bytosti na něho mluvily, málokdy je ale viděl. Skrývaly se ve stínech a neustále se smály. Říkaly mu, že na něj již dlouhou dobu čekají. Přely se o to, jestli to je on, na koho čekají, nebo zda se jedná o podvrh. Tartaros se ze všech sil snažil získat jejich přízeň. Za svůj krátký život toho moc nezažil, takže to bral jako normální věc. Jako něco, co se děje každému. A naučil se s nimi žít. Nedokázal rozeznat čas, jak dlouho tam už vlastně je. Poznával bytosti, dával jim jména. Každý tón hlasu měl své jméno. Jednomu říkal Usměváček, protože se neustále smál, jinému zase Vrčívlk, protože neustále vrčel.
Tartaros tady zažil věci, kterých by se měl každý malý vlk bát. Nejspíš za to mohlo to, že nic ve světě nepoznal, a tak se jich nebál. Přijal je. A když splnil všechny nástrahy, mohl vyjít z jeskyně ven.
Bylo neuvěřitelné horko, i přesto že venku ještě panoval poslední záchvěv zimy. Objevil se na poušti, kde bylo neuvěřitelně ostré světlo. Tartarosovi chvíli trvalo, než si na to světlo zvykl. Měl jasno jenom ve dvou věcech. První byla, že neměl absolutně tušení, kde je a jak se dostat domů. Druhá věc? Něco z jeskyně šlo s ním. Šli s ním všichni, jenomže už se neskrývali v tmavých koutech, aby na ně neviděl. Uvízli v jeho hlavě. Malý vlček si myslel, že je tenhle život jenom o něm, ovšem s ním na téhle cestě kráčí mnohem víc. Hlasy v hlavě, které mu zůstaly, ho vedou. Nenechají ho ani chvíli samotného. To, co vidí on, vidí i oni. Je to ovšem pravda? Nebo si je jen malý vlček vymyslel? A dává jim tak neuvěřitelný prostor ho formovat? Ať to bylo, jak to bylo, Tartaros je přijal. Možná mu bylo do vínku dáno od paní Smrti nebo paní Mrtvolky? Nebo snad za to mohl pan Život? Všechno to může mít jednoduché vysvětlení, nebo také ne. Možná to všechno bude jenom v jeho hlavě, geniálně promyšlená mysl.
Na tuhle otázku ale Tartaros nemá odpověď a už se na to také neptá. Zžil se s tím, co je. Jeho cesta musela pokračovat, musel se dostat domů, aby rodina věděla, že je v pořádku. A tak se nemotorně vydal vstříc svému osudu. Jeho přátelé ho na téhle cestě vedli, úspěšně. Tartaros dorazil domů, kde se mu dostalo náležité péče. Všechno vypadalo v pořádku, tak jak to má být. Tartaros své rodině prozatím neřekl, že není sám. Tohle tajemství bude nejspíš skrývat dlouho. Rozhodl se, že život bude jednodušší, když si tuhle maličkost nechá pro sebe.
A tak jeho život pokračoval. Zdá se, že i normálně. S matkou i otcem. Od svého návratu se ovšem nepotkal se svými sourozenci, kteří ho na cestě možná dodnes ještě hledají. Ovšem společnost mu dělala Namaari, jeho nová skutečná kamarádka. A tak se snažil zaujmout místo v tomto světě, najít svůj osud a smysl života. Po nějaké době se ovšem oddělili. Tartaros zůstal opět sám – jen on a oni. Nehodlá se ale vzdávat, dál bojuje, aby tu mohl být.
Tartaros se rozhodl jít hledat odpovědi, co se vlastně ve skutečnosti stalo. A tak zamířil k vlkovi, který ví o všech všechno, k panu Životu. Po cestě Tartaros objevuje i svou vrozenou magii - neviditelnost, jak příhodné k jeho příběhu. Život mu sice nedal odpovědi, po kterých mladý pán prahl, dal mu ovšem mnohem víc. Dal mu radu do života, že se nemá zabývat minulostí, ale dívat se do budoucnosti. A tak Tartaros učinil. Ví, že se musí vrátit domů. Naučit se všemu, co je potřeba. Kdo je vůbec ještě doma? Existuje ještě jeho domov? Javorový les. Tartaros se vrací domů naplnit svůj osud — kdo ho ovšem doma ještě čeká?