Kráčíte malebným hájem sasanek, kde si musíte dávat pozor na každý krok. Nejste si pranic jistí, jak jste se na toto místo dostali, ale tento detail překvapivě nedráždí váš strach. Abyste pravdu řekli, podvědomí vám napovídá, že tu máte být; Že tu někde bude klíč, ke kterému se už dlouho snažíte dostat. Jenomže ať se snažíte, jak se snažíte, nemůžete si vzpomenout na nic, co vás tu dovedlo. Květiny se k vám natahují, jako byste byli samo slunce; Mech pod tlapkami jako by dýchal zároveň s vámi; Přesto je na tomto háji něco, co vám tu tak úplně nesedí. Proč se k vám okolní příroda upíná, jako byste byli oním klíčem vy sami? Snažíte se zachovat čistou hlavu, ale všechno na tomto místě vás začíná zvláštně dráždit – háj je sice kouzelný, ale je také hlavolamem, který se vám nedaří rozlousknout.
Sýkora, háj sasanek a hlavolam, není na první dojem nejpříjemnější společnost. Kdokoliv na ni pohlédne, toho popadne zvláštní pocit, jako by ji už někde někdy viděl – a právě tenhle pocit v něm vzbudí cosi nepříjemného, protože se nenajde mnoho těch, co by byli rádi v nevědomí. Nepomáhá tomu ani prapodivné ticho, které se s ní rádo nese. Nejednoho napoprvé napadne, že je tahle vlčice němá – je mlčenlivá, často zamyšlená, a tím pádem také trochu nezdvořile nahluchlá. Nedělá to schválně, že vlky v hlubinách své mysli často přeslechne; Kde-koho tím ale i tak rozzlobí.
Ostatní také zřídkakdy potěší tím, že má problém si umět vybírat a rozhodovat se. Váhá, zvažuje všechny možnosti a věčně tak končí unavená, a bez pevného rozhodnutí. Třebaže se snaží být soběstačná a spoléhat se jenom na sebe, tohle je právě ta špatná vlastnost, které se neumí zbavit. Neštítí se situací, kdy nad sebou má někoho s pevnou tlapou; Nenechá sebou zametat, ne úplně, ale nevadí jí, když za sebe nenese úplnou zodpovědnost. Nepovažuje to za něco špatného – něco ztratí, něco získá, no ne? –, a tak dominantnější vlky nebere jako hrozbu, ale spolupracovníky. Sýkora je tedy vhodným kandidátem do jakékoliv smečky. Mimo to se ráda cítí užitečně a je přizpůsobivá a pracovitá, klidně i nad rámec svých povinností.
Na společnost nahlíží optimisticky, otevřeně a často docela důvěřivě. Uvědomuje si úskalí, co právě její důvěřivost nese, ale ani tu nepovažuje za svou vlastní zkázu: Každý je přece nějaký, a aby se dozvěděla, kdo vlk vlastně je, je samozřejmé, že se mu musí trochu otevřít. Jak by svět vypadal, kdyby se každý každého bál? Neříká vlkům vše přímo na potkání a rozhodně neprozrazuje to, co jí bylo důvěrně pošeptáno – ale ani se neštítí být sdílná. Drží se zkrátka ve vyváženém středu, jako dobrá kamarádka, ne klepna. Jinak je Sýkora (nepřekvapivě) přátelská a usměvavá společnost, se kterou je vždycky příjemně; Protože toho moc ale nenamluví, někdy s ní vlci mohou zažít trochu trapného ticha.
Z uvedeného vyplývá, že je Sýkora bravurně schopná sobě samé obhájit vše, co si obhájit chce. Toto umění přesvědčování není tak úplně platné na ostatní, ale občas se jí podaří se zvláštní dávkou (argumentačně nekorektních) oklik dostat svou společnost na stejnou myšlenku. Schopnost obkecat si kde-co nicméně nepoužívá vědomě, a tak je zanedbaná a ne na úrovni, na níž by byla k většímu užitku.
Sýkora je suma-sumárum tvárná vlčice, co se přizpůsobí komukoliv a čemukoliv. Nevadí jí trocha osamělé dřiny, ale nepohrdne ani společností; Jen v ní toho nenamluví tolik, co ostatní.

~ V R Á N A ~
Když se jeskyní konečně rozezněl těžkopádný krok Vrány, samci, kteří už začínali klimbat, okamžitě zpozorněli. Nebylo běžné, že by se vlčice někdy takhle výrazně zpozdila a oběma to přišlo tak nepřirozené, že už-už potichu začali zvažovat, že se nevrátí. Jednooký z nich dokonce na moment znejistěl, jestli je to vůbec ona. „Vráno?“ zakrákoral hrubým hlasem, „Vráno, jsi to ty?“ Nikdo mu ale neodpověděl. Krkavec se pomalu postavil, aby zjistil, co se děje, ale než vyšel, vtrhla do jejich chodbičky právě volaná. Neřekla vůbec nic. Mlčenlivě k tlapám vlků položila dvě postarší, spící vlčata.
Uběhla chvíle, dvě, co samci zpracovávali nastalou situaci. Jednooký od nich nakonec zaraženě vzhlédl ke své sestře; Starší vlk z vlčat nemohl spustit zrak. „Našla jsem je v jedné z našich starých hnízd. Půda pod nimi byla ještě teplá,“ osvětlila Vrána s povzdechem, když z žádného nedostala byť slůvko. Nikdy v životě by ji nenapadlo, že při své běžné obchůzce narazí na něco tak nevídaného – ne v horách, kde měli Sokoli typicky přehled o všem, co se šustlo. Jak to, že něčí pozornosti ušla březí vlčice? Jak to, že na vlčata přišli až teď? „Jsou nemocné; Nemohla jsem je tam nechat. Jejich matce jsem tam nechala alespoň svůj chlup, aby nás našla.“
Když se zaražený Hýl konečně probral ze svého překvapení, vnutil na svou tvář lhostejnost, a zavrtěl hlavou. „Ta nepřijde,“ okomentoval suše, „tyhle vlčata jsou Kukačky.“ Atmosféra mezi vlky okamžitě zhoustla a ztěžkla. Byli Vrána a Krkavec na svého otce naštvaní? Na svou matku? Na své mladší sourozence? Mohli si myslet cokoliv – oba své myšlenky ale nedali znát, a mlčeli.
Ticho vlkům dalo prostor na přemýšlení. Co s vlčaty? Co s vlčaty v Sokolím cechu, který je nepovoloval? Hory byly kruté. Byli tací také ti, kteří v nich žili? „Necháme si je. Nenecháme je zemřít jenom proto, že mají kukaččí matku,“ proťal nesnesitelný klid černavý Krkavec, „je to naše povinnost.“ Nenašel se nikdo, komu se chtělo protestovat – snad jen Hýl se na svého syna zle zatvářil. „Až zima skončí, vnutíme je smečkám v údolí.“
Tehdejší zimu stihlo napadnout ještě tolik sněhu, že každému ze Sokolího cechu brzy došlo, jak dobře udělali.

~ K R K A V E C ~
Život v Sokolím cechu nebyl jednoduchý, a tak není divu, že dětství této vlčice nebyla úplná procházka růžovým sadem. Kamkoliv se vrtla, tam na ni číhalo nebezpečí úrazu – a ty, znásobeny dětskou neposedností, samozřejmě nezůstaly jen pouhou možností. Komu by se ale chtělo dennodenně vysedávat v hnízdě a poslouchat dospělé? Když byla malá, mockrát si nabila čumák, odřela polštářky, nebo si zasekla kamének do tlapy. Těžko by se dalo spočítat, kolik času ze svého dětství strávila u medika – a kolika věcem ji to naučilo!
Energie jí a jejího dvojčete se s přibývajícím časem znásobila. Sokoli, kteří si na přítomnost dvojčat však už zvykli, neměli to srdce s nimi sejít do smeček v údolí. Jen jeden k nim byl chladnější:
„Kdy už půjdeme dolů na tu přespávačku?“ domáhala se jedna z vlčic, brzičko doplněna svou sestrou: „Jo, neslibujete nám to už nějak dlouho?“ „Snad brzy,“ odpověděl jim trpělivě Hýl, který tuhle otázku musel slyšet snad už po sté, „ale cech si myslí, že na to ještě nejste připravené.“
Když minul rok a obě vlčice se prokázaly jako užitečné, třebaže nebyly trénované, Sokolům došlo, že mají nejvyšší čas dvojčata něčemu naučit. K čemu by jim byly dvě takřka dospělé vlčice, které se o sebe neumí postarat? Jak by zvládly povinnosti pravého Sokola, když neznají ani základy přežití? Vedle náboženské výchovy v Sár, strážkyni hor, se s pomocí svého učitele Hýla naučila samostatnosti v lovu, boji, ale také v ošizených základech první pomoci, která byla v horách samozřejmostí. Nebylo to pro ni jednoduché, neboť se raději toulala po oltářích Sár na hřebenech hor; Příliš se ale nevzpírala, protože se Hýla a jeho mrzutosti bála. Cech ji navíc naučil poslouchat na slovo a neodmlouvat.
Jen s jediným měla problém; Čarováním. Nenašlo se mnoho těch, kteří jí byli schopni právě tuhle zvláštní záležitost vysvětlit, natož pak naučit. Byla z toho zoufalá. Zatímco si její sestra zvesela hrála s větrem a pomáhala Sokolům s vyhledáváním různých pachových stop, ona se v sobě marně snažila najít byť náznak něčeho, co by odpovídalo proudu čar. Mělo cenu se snažit? Co když žádnou magii neovládala?
Pomoc (a útěchu) nakonec našla v černém vlkovi se zlatavým okem. „Hlasitější hlavu jsem v životě neslyšel. S takovou si zavaříš mozek,“ kroutil nad ní Krkavec hlavou, když mu vysvětlovala, co všechno pro nalezení svých čar udělala. „Nesmíš nad tím tak moc přemýšlet – čarování není záležitostí rozumu, ale srdce. Když ho nebudeš poslouchat, nebude poslouchat ani ono tebe. Chtěla bys snad, aby si dělalo, co se mu zlíbí?“ Její starší bratr vždycky mluvil v hádankách. Jak to, že ji vlastní srdce nemuselo poslouchat? Muselo, protože jí přece patřilo!
Jak už to tak bývá, Krkavec měl nakonec úplnou pravdu. Trvalo jí, než se sžila s představou, že čáry mohou mít hnízdo právě v srdci, ale jakmile její pochybnosti pominuly, cosi v ní zalapalo po dechu. Čáry ožily. Zprvu to nebylo příjemné a ani zvladatelné, protože se v ní všechno probudilo naráz – Krkavec byl ale skvělý mentor, a tak naštěstí k žádnému (velkému) požáru nedošlo. „Hlavně nad tím tak moc nepřemýšlej. Musíš to prožít, ne racionalizovat, ty hlavo jedna štěbetavá,“ nabádal ji. Během jeho pevného vedení stihla dohnat úroveň svého dvojčete, a zároveň se s bratrem neskutečně sblížila.
Jakmile pokořila čarování, svět se jí zmenšil. Nebylo překážky, kterou by nepřekonala; Nebyl úkol, který by nebyla schopna splnit. Zbývalo jediné: Získat od Sár ptačího patrona a konečně si vysloužit jméno, s nímž by už nebyla jenom „hej, ty“, „ty tmavá“, „vlčice“, nebo, v případě Krkavce, „hlavo jedna štěbetavá.“

~ H R D L I Č K A ~
„Sár ti vybrala jméno,“ zahřměl hlas Vrány před ústím jeskyně, Sokolího hnízda, jež dnes byla slavnostně ozdobena přívěšky z kamene, zubů a kůže, „ode dneška tě hory budou znát jako Hrdličku.“ Zmíněná vlčice vypjala hruď, aby jí černavá vlčice mohla strčit pírko ptačího patrona – a jmenovce – do srsti na krku. V davu shromážděných vlků se v tu chvíli nenašlo jediného vlka, který by nejásal „Hrdlička! Hrdlička!“ hlasitěji, než právě ona.
Život vlčice se po úspěchu její sestry začal víc a víc točit kolem jejího vlastního jména. Chtěla, aby na ni byla sestra podobně pyšná; Aby se i ona mohla procházet mezi Sokolím cechem a být oslovována tím honosným, ptačím označením. Jak těžké nakonec mohlo být najít ptáka, který potřeboval pomoc? Sár je k horským vlkům posílala neustále!
„Třeba by ses mohla jmenovat Racek. Racci se vždycky zamotají do nějakého problému, ne?“ navrhovala jí zrovna sestra, když se spolu výjimečně, se záminkou najít jakéhokoliv pomoc-potřebujícího ptáka, vydaly k moři. Byl to příjemný, ale prapodivně studený den – slunce se už nějakou dobu nemohlo rozhodnout, jestli chce zářit, nebo jestli nemá náladu na to se před vlky ukazovat. Aprílové počasí. „Navíc by to k tobě docela sedlo. Víš, taky jenom jíš,“ řehtala se Hrdlička, co pokračovala, „a Krkavec mi říkal, že je tvoje hlava uřvaná. Úplný racek!“
Jakže jí tady říkala?! „Nech toho, Hrdličko!“ cvakla po ní tmavší vlčice zuby, ačkoliv se sama pobaveně křenila. „Tobě měli říkat Sup. Ty tvoje vtipy jsou tak prohnilé a staré, právě jako takové mršiny!“ začala zvesela. Dřív, než stihla pokračovat – nebo jí Hrdlička stačila uraženě postrčit – se dvojčata otočila za zoufalým zakřičením, které vyšlo kdesi z moře. Obě našpicovaly uši, jestli se jim to jenom nezdálo. Nezdálo. Křičení se ozvalo zas, a zas, a zas. „To bude ono!“ vyštěkla k sestře nadšeně, v zápalu momentu nechápající, proč se Hrdlička tvářila tak zkroušeně. Tohle byla přece její příležitost k získání jména – byl to moment radosti, ne smutku!
Vlčice byla tak posedlá svým přáním, že se bezhlavě vrhla do moře. Nezastavilo ji ani kruté překvapení, které v ledové vodě zažila; Ani Hrdliččino volání. Ona už své jméno sice měla, ale stejně se mohla pro svou sestru trochu zaradovat, ne? Cítila se tak šťastná, že si zprvu nevšimla zpomalujícího tempa, s nímž k ptákovi mířila, a ani chladu, který se kolem ní stáhl mnohem, mnohem blíž, než by měl. Tmavá vlčice se i tak snažila doplavat k ptákovi, jehož volání již před chvílí utichlo. Než to stihla, cosi ji čaplo za ucho.
Jen co jí sestra padla do zorného pole, vlčice ji od sebe odstrčila. „Šílíš?!“ vyprskla vztekle, „co chceš?! Tohle je moje příležitost! Tys tu svou už měla, tak mi teď nezavaz!“ štěkla ještě. Než se pořádně vzpamatovala, hrubě do Hrdličky vrazila a vytočila se, aby mohla pokračovat ve své cestě. Ještě chvíli za sebou slyšela jakési zvláštní pazvuky, snad rychlé oddechování, ale nevnímala to – hnala se za svým ptákem, svým jménem. Nebylo nic, co jí mohlo stát v cestě. Až když žádného nenašla, naštvaně se otočila po Hrdličce; A Hrdlička nikde.
Teprve v tu chvíli ji napadlo, co před chvílí zaslechla. Jak prudce od sebe Hrdličku odstrčila? Byl její kopanec příliš silný? Neutopila se?!
Nepamatovala si na to, jak se jí povedlo dostat je obě z vody a ani na to, jak se k nim dostala pomoc zbytku cechu. Když bylo po všem, dokolečka dokola slyšela jenom to, jak Hrdlička lapala po dechu a bušení vlastního, splašeného srdce.
Hrdlička kvůli ledové vodě padla do pařátů zákeřné nemoci, jíž přitížilo i to, kolika vody se v moři nalokala. Ať se Sokoli snažili, jak chtěli, jejich omezené znalosti léčitelství nestačily na to, aby světlé vlčici výrazně pomohli; Strádala sice méně, ale ne dost na to, aby byla schopna plné úzdravy. „To ta ledová voda. Proto je tak nemocná,“ bědovali jedni. Jiní nesouhlasili: „Nalokala se vody, chudák malá. Kdyby nebyla slaná, možná by ještě měla šanci, ale takhle…“ Nakonec cech hlasoval o tom, jestli poruší svátost svého hnízda a pozvou do něj bezvěrce ze smeček z údolí, nebo pomohou Hrdličce z hor, kam se Sokoli neodvažovali chodit. Vlčice se hlasování zdržela – později toho zalitovala, protože vlci rozhodli, že ji její sestru vezmou, a odnesou za cizími. Jakkoliv naříkala, jakkoliv je prosila, nenechali ji jít s nimi.
Osaměla. Byla to těžká zkouška, ta nejtěžší, jíž si musela za svůj život projít – častokrát se cítila na pokraji svých sil a nevěděla, jak pokračovat. Přišla si bezmocná, provinilá. Kdyby tehdy nešly k moři a nesnažily se tam najít stopu k jejímu jménu, nic z toho by se nestalo; Všechno, čím si její sestra prošla, byla jenom její vina.
Vlčice se těsně po odchodu vlků do údolí, zoufalá a uplakaná, objevila u oltáře. Nevybrala si ho ledabyle; Kdysi dávno tady se sestrou přísahaly, že tu jedna pro druhou vždycky budou. „Sár, strážkyně hor,“ oslovila svou patronku, váhaje: „Nikdy jsem tě o nic neprosila; Věřila jsem, že pokud se něco má stát, stane se to i přes vůli vlků. Ale dnes tě musím požádat o to, abys Hrdličce pomohla žít.“ Nechtěla po své patronce příliš? Možná. Když šlo o život těch, které jeden miloval, takové věci mu nepřicházely na mysl. „Nenechej ji zemřít. Nebyla to její vina, ale moje.“ Ticho. Slyšela ji vůbec Sár? Vlčice se ve svých pochybách dostala až ke chvíli, kdy viděla Hrdličku ztratit svůj dech, a náhle vyhrkla: „Vezmi mi můj dech a vezmi mi má slova, Sár. Dávám ti je, abys je dala Hrdličce, které jsem je ukradla. Musíš!“
Čekala a čekala a čekala; Patronka hor jí ale neodpověděla. „Tak- tak všechny tedy ne, ale nějaké jí dej, Sár!“ Cítila, že propadá hysterii, připravena odejít – a právě tehdy zaznamenala, že nedaleko od ní kdosi volá o pomoc. Když rychle pospíchala za volajícím ptákem, ani si nestihla všimnout, že za oltářem celou dobu leželo hrdliččino pírko.
Léto bylo horké a podzim nebyl o nic méně teplý. Když se Hrdlička vrátila do hor, zbytečně se ze své sestry snažila vypáčit, proč najednou mluví ve trojslovných větách a jak přišla ke svému jménu; Sýkora se marně pídila po vlcích z údolí, za nimiž její sestra po večerech plakala.
Ani Sýkora a ani Hrdlička už nikdy nebyly takové, jako dřív.

~ H Ý L ~
Nehoda se sestrou s ní neskutečně otřásla. Sýkora od onoho nešťastného dne často přemýšlela nad tím, jak krátký čas na světě vlastně má; Jak kratší tady na hřebenech hor je. Neuměla si představit život bez své sestry a podobně vycítila, že Hrdlička by její smrt také neunesla. Jenomže jak potom měla žít v Sokolím cechu, co smrt považoval za nevyhnutelnou oběť hor? Jak si mohla s úsměvem povídat se svými blízkými, aniž nepřemýšlela nad tím, jestli je to naposledy, co s nimi mluví?
Bála se smrti. Cítila se zbaběle, a tak jí přišlo přirozené, že zajde za vlkem, který takový byl také; Zbabělec, který byl tak vystrašený ze ztráty svých blízkých, až si je všechny zprotivil.
Sluníčko se sotva protahovalo, když na postaršího Hýla padl dceřin stín. „Mám veliký strach,“ svěřila se mu Sýkora, přímočará: „Bojím se odejít. Bojím se zůstat.“ Hýl by rád hrál překvapeného. Vzpomněl si však na mladičkého Krkavce, který k němu kdysi přišel se stejnou obavou, a tvář se mu stáhla poznáním. Pochopil, co její slova znamenala.
„Musíš se rozhodnout rychle, Sýkoro. Život Sokolů není dlouhý,“ zavrtěl hlavou, snažíce se zdržet vzpomínání na všechny ty pohaslé oči, které za svůj život viděl, „ten, který bys našla v údolí, by byl možná delší, kdybys měla štěstí. Ale uvědomuješ si trápení, které jednou zažiješ? Zeptej se sama sebe: Až zestárneš, ustojíš, že už jsi na světě sama? Neumřela bys tady s námi šťastnější?“ Kdyby se Sýkora necítila tak zoufalá, možná by jí přišlo směšné, že jí to říká zrovna on. On, koho si hory zamilovaly až tak, že mu propůjčily trochu ze své šedi. On, co se bál milovat, aby ho právě tahle láska jednou nebolela. „Neodpovídej mi hned – nech si to, prosím, projít hlavou. Až budeš připravená, přijď.“
Téhož večera se nenašla v horách byť jediná bystřina, která by štěbetala měsíci o všem, co za ten den viděla; Nenašel se jediný kamének, co by se odvážil pohnout. Klid, který na hory padl, působil jako předzvěst něčeho velkého. Jen jedna jediná bytost se rozhodla jej prolomit, když se konečně zastavila před hnědavým, postarším vlkem: „Nemůžu být Sokolem,“ vzlykla Sýkora, „odpusť, otče, odpusť.“

~ K R K A V E C ~
„-A ať se ti vítr opírá do křídel,“ vyřkl Krkavec poslední z obřadních slov. Žaludek měla jako na moři a na jazyku cítila hořkost z toho, k čemu se uchýlila – ale kdesi v srdci, tam, kde se naučila poslouchat sebe samu, cítila, že to jinak nešlo. Že kdyby zůstala a jednou právě v horách zemřela, mladá a plná života, nebyla by šťastná; Necítila by, že toho zažila dost na to, aby ji mohl její vlastní domov zabít. Nebo by snad měla to neštěstí, že by přežila všechny své milované? Sýkora mu pokorně pokývla hlavou. „Budeme tě opatrovat, Sýkoro, a kam nedohlédneme, tam na tebe bude dávat pozor Sár a její potomci. Posílej po svých jmenovcích zprávy; Budeme je očekávat.“ Už za svého proslovu se otáčel k odchodu, nechtěje protahovat jejich sdílené trápení – ale jak by ho mohla nechat odejít jen tak? Po všem, co spolu zažili? Vlčice k velikánovi přispěchala a naposledy mu zabořila čumák do srsti, chtěje si vtisknout jeho vůni do paměti.
„Mám tě ráda,“ hlesla, hlas chraplavý tím, jak málo jej používala. Nikdy dřív si tak nepřála porušit svou přísahu Sár. Existovala ale slova, která by zvládla osvětlit to, co v tom svém velkém srdéčku pro Krkavce chovala? Možná ano. Možná ne. Všechno, co Sýkora nemohla (a neuměla) říct, vlila do zamlžených očí, a Krkavec jí porozuměl.
Zmizel dřív, než si svou pouť rozmyslela. Zmizel, aniž by jí její objetí opětoval.
Sýkora stála na úbočí hor ještě dlouho nato, co se s bratrem rozloučila. Nakonec se za nimi (a ním) ještě několikrát otočila, a to i tehdy, když jim (mu) byla na hony vzdálená; Dokonce i tehdy, co po své nekonečné pouti vstoupila na území Gallirei.

Zajímavosti:
Sýkora má srst vhodnou do hor, pod kterou má po celém těle různě velké jizvy. Není ani vysoká, ale ani malá; Ani hubená, ale ani oplácaná. Její uši jsou trochu kratší a zaoblenější. Podobně je na tom také ocas.